2.6.05

Žádné slzy pro evropskou ústavu

Netřeba hořekovat nad odmítnutím evropské ústavy. Šlo o špatný text, který by Evropské unii v lepším případě nijak nepomohl. V horším případě by jí mohl ublížit. Proč?

Samotná myšlenka integrace skrývá úskalí. Model Evropy jakožto imperiální mocnosti – čili myšlenka evropského federalismu, jak se dnes politicky korektně říká – je sám o sobě zastaralý. Naposledy byl moderní v 19. století, kdy měl i jisté ekonomické opodstatnění. Politická jednota pod střechou impéria totiž snižovala transakční náklady. Obchodník z Londýna mohl nakupovat či prodávat zboží v Irsku či v Austrálii, aniž by musel platit cla.

Tyto bezprostřední ekonomické motivy stály za sjednocením Německa a motivovaly též italské „risorgimento“. Jak uvádí historik Niall Fergusson, německá snaha o odstranění obchodních bariér stála za rozpoutáním první světové války. Kdyby Němci tehdy vyhráli, tvrdí Ferguson, nastolili by obdobu dnešní Evropské unie. Ferguson nazval svoji knihu o tomto tématu „Zbytečná válka“.

Dnes jsou již obchodní bariéry v rámci Evropy díky EU téměř odstraněny. Další transakční náklady jsou sníženy díky moderním komunikačním technologiím. Neexistují již více důvodů pro budování impérií. Zamítnutá evropská ústava působila v dnešním světě jako parní stroj v továrně na mobilní telefony: vypadala bombasticky, ale ve 21. století neměla co pohledávat.

Moderním uspořádáním by byla decentralizovaná unie rovnoprávných států, které by sdílely společnou měnu, trhy a evropské hodnoty. Z nich je na prvním místě nutno uvést soutěživost. Konkurence je motorem pokroku a prosperity; nikoli centralismus. Když budou jednotlivé evropské státy navzájem soutěžit v kvalitě veřejných služeb v poměru k výši vybraných daní, přispějí tím ke spokojenému životu evropských občanů více než všechny bruselské orgány dohromady. Vytvoření celoevropského vládního a daňového kartelu by bylo proti zájmu evropských občanů. „Prohlubování“ evropské integrace by skutečně vedlo do hlubin.

Monopoly jsou neefektivní. Platí to i pro monopol na vládnutí. Příliš velké a příliš různorodé státní útvary bývají chudé, nestabilní nebo obojí: Indie, Brazílie, Čína, bývalý Sovětský svaz, bývalá Jugoslávie, bývalé Rakousko-Uhersko. Centrální vláda nad velkým územím a rozmanitým obyvatelstvem vede ke složitosti. Složitost přináší plýtvání, korupci a rozklad. Proto jsou nejbohatší ekonomiky zpravidla malé: Švýcarsko, Island, Lucembursko, Hong Kong nebo Singapur, abychom jmenovali alespoň některé. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou Spojené státy. Návrh evropské ústavy však nebyl receptem na Spojené státy evropské. Spíše evokoval ruský výraz pro Evropskou unii: Evrosojuz.

Evropská komise pečlivě hlídá konkurenci na trhu zboží a věnuje velkou pozornost hrozbě vzniku monopolů. Na druhé straně, poněkud paradoxně, evropští činovníci a politici usilují o monopolizaci svého vlastního postavení. Jak jinak než otevřenou snahu o vytvoření kartelu lze hodnotit tendence k daňové harmonizaci? Kdyby Bernard Schröder, Göran Persson a další politici působili v soukromém sektoru a snažili se dohodnout sjednocení cen, měli by okamžitě velké problémy. Ale snaha o kartelové ceny za veřejné služby je v pořádku. Představme si, že by Schröder a Persson byli bankéři a otevřeně se domlouvali na výši poplatků – a ještě navíc to vydávali za bohulibou činnost směřující k ochraně klienta. Oči by jim lidé za takovou drzost vyškrábali.

Běžní lidé, dokonce ani francouzští odboráři, totiž v zásadě nejsou proti konkurenci. Potřebují ji a ani o tom nepřemýšlejí – nezažili komunistické hospodářství a plné obchody jsou pro ně samozřejmostí. Antiliberální tirády francouzských odpůrců euroústavy nesměřovaly ani tak proti trhu samotnému, jako spíše proti představě nemilosrdného, bezohledného a asociálního trhu šířené ultralevicovými agitátory.

Dalším problémem je evropské vnímání lidských práv. V tradičním pojetí se jedná o ochranu práv jednotlivce před zvůlí státu. V pojetí EU jde o katalog nároků na všemožné sociální služby, které je nutno platit z daní. Rozdíl: tradiční koncepce omezuje moc státu, evropská ji naopak expanduje.

Být eurooptimistou ještě neznamená být poslušným fanouškem bruselských institucí usilujících o mocenský monopol. Skuteční optimisté vidí šanci pro napsání nové, zcela jiné ústavy: jednoznačné, stručné a moderní. Imperiální ambice patří do evropské historie, nikoli do současnosti.

psáno pro Hospodářské noviny

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Naprosty souhlas.