Workoholismus a produktivita

Časové omezení pracovní doby se stalo horkým tématem v Bruselu. Socialisté tvrdí, že neregulovaný pracovní trh by vedl k vykořisťování námezdních pracovníků a k ohrožení základů sociálního státu.

Klasickým omylem socialistů je představa, že práce je jako koláč: rozdělí-li se na víc dílků, zbude na více lidí. Z tohoto klamu vznikl ve Francii návrh na pětatřicetihodinový pracovní týden. Jak dnes víme, experiment nebyl úspěšný.

Nevznikl takový počet pracovních míst, jaký by odpovídal snížení pracovní doby. Pokud nezaměstnanost přece jen mírně poklesla, bylo to spíše díky vzniku nových pozic ve státní a veřejné správě. Omezení pracovní doby se minulo účinkem.

Práce není vzácný statek, který by bylo možné rozdělit na více dílků. Pracovní poměr je právní vztah, který vzniká v případech, pokud je pro obě strany výhodný. Pokud se vláda pokouší do těchto vztahů zasahovat ve prospěch zaměstnanců, zpravidla tím sníží ochotu zaměstnavatelů přijímat nové síly.

Odboráři hovoří o ochraně zaměstnanců. Ta je výhodná pro ty, kteří již práci mají. Ti, kdo jsou bez práce - zejména čerství absolventi - na ni doplácejí.

V řadě zemí západní Evropy vedla myšlenka "práce je koláč, který je možné dělit" k představě, že předčasné důchody pomohou snížit nezaměstnanost. Heslo "Starší, uvolněte místo mladším" vedlo od sedmdesátých let k prudkému poklesu ekonomické aktivity lidí ve věku 55 - 65 let. Tento trend postihl hlavně země jádra západní Evropy a středomořské státy. Projevil se negativně na hospodářském růstu a zprostředkovaně i na zaměstnanosti.

Vraťme se však k pracovní době. Je pravda, že Francouzi pracují méně než ostatní národy s výjimkou Nizozemců a Norů. Podle statistiky OECD z roku 2003 průměrný francouzský zaměstnanec odpracuje jen 1431 hodin ročně. Američané ročně pracují 1673 hodin, Korejci dokonce 2390 hodin.

To však neznamená, že Nizozemci, Norové a Francouzi jsou líní. Právě naopak. Svůj pracovní čas jsou schopni lépe využít.

Ve světové statistice produktivity v přepočtu na pracovní hodinu vede Norsko následované Irskem, Belgií, Nizozemskem a Francií. Norové vytvoří za hodinu práce o 17 procent více hodnoty než Američané a 2,7krát více než Korejci. Odpracují však jen tři čtvrtiny času ve srovnání s Američany a 56 procent času ve srovnání s Jižní Koreou.

(Mimochodem, podle údajů OECD je hodinová produktivita českých pracujících téměř stejná jako v Jižní Koreji. Češi odpracují o desetinu více než Američané.)

Dlouhá pracovní doba není nic skvělého. Platí to zvláště v moderní ekonomice, kde se větší část hrubého domácího produktu tvoří ve službách. Především ve službách intelektuálního charakteru se ukazuje, že předlouhá pracovní doba nevede ani ke zvýšení objemu, ani ke zlepšení kvality ode-vzdané práce. Pracovník, který se chlubí pozdními odchody ze zaměstnání, je vlastně nešťastník, který trpí špatnou organizací času. Heroické pracovní doby některých hrdinů kapitalistické práce svědčí o mizerné produktivitě práce spíše než o čemkoli jiném.

Naopak, zkrácený francouzský pracovní týden sice nepřinesl nová místa, ale přispěl ke zvýšení hodinové produktivity, přinejmenším v některých odvětvích. Nepomohl, ale udělal mnohem méně škody, než se někteří liberální ekonomové obávali.

Zákonné omezení pracovní doby by možná zvýšilo produktivitu, ale spíše by více problémů přidělalo. Některá odvětví služeb jsou zkrátka taková, že by bylo pošetilé předepisovat pracovní dobu od devíti do půl šesté. V každém podniku čas od času nastane krizová situace, kdy je zapotřebí vydržet v práci až do večera, ne-li přes noc. Bylo by příliš těžkopádné řešit tyto eventuality zákonnou normou.

Současný přibližně čtyřicetihodinový pracovní týden není vymožeností dosaženou v boji dělnické třídy s třídou vykořisťovatelů. Jde o výsledek ekonomické rovnováhy. Mezní užitek z delší pracovní doby byl pro pracující dlouhodobě nižší než mezní užitek z volného času. Pro zaměstnavatele je přínos dlouhé pracovní doby znehodnocen nižší produktivitou.

K postupnému omezování délky pracovní doby proto docházelo spíše díky oboustranné výhodnosti. Pokud jde o pracovní dobu, optimální je zlatá střední cesta.

psáno pro Hospodářské noviny

Pět poučení z německé krize

Německá sociální demokracie prohrála zemské volby v Severním Porýní-Vestfálsku. Jde o nejlidnatější spolkovou zemi, kde navíc SPD vládla nepřetržitě 39 let. Tento neúspěch zřejmě povede k předčasným parlamentním volbám.

Důvod je zřejmý: Německo trpí stagnací a vysokou nezaměstnaností. Počet lidí bez práce přesáhl pět miliónů a průměrná míra nezaměstnanosti v dubnu 2005 činila 11,8 %, přičemž v některých oblastech dosahuje i 25 %. Z velké části jde o dlouhodobě nezaměstnané.

Jaká poučení si z německého vývoje můžeme vzít?

Za prvé, německá sociální demokracie udělala stejnou chybu jako česká: ohlásila bombastické ekonomické reformy, čímž vzbudila u části voličů velká očekávání, u jiné části naopak strach. Od roku 1998 však uskutečnila jen pár bezvýznamných kroků. Žádné skutečné reformy se nekonaly. Optimisté byli zklamáni, ustrašení voliči mají ještě větší strach.

Za druhé, nezaměstnanost nelze řešit pouhým snížením podpory. Motivace k práci je sice zdánlivě hezké heslo, ovšem když není práce, nízké podpory nic neřeší. Deník The Wall Street Journal uvádí příklad zdravotní sestry, která je nezaměstnaná již tři roky. „Vždycky jsem volila SPD, stejně jako moje matka. Tentokrát nevím, koho budu volit.“ Její podpora v nezaměstnanosti poklesla z 900 euro na 345 euro, aniž by byla šance najít si novou práci.

Za třetí, podrobnější pohled na německou ekonomiku jasně ukazuje, proč vlastně práce není. Důvodem není konkurence z Číny a východní Evropy. Kdyby tomu tak bylo, musely by vysokou nezaměstnaností trpět i Spojené státy, což se neděje. Statistiky německého zahraničního obchodu rovněž nepotvrzují hypotézu o ztrátě konkurenceschopnosti. Problém je jinde. Německo patří k zemím s nejpřísnější regulací pracovního trhu v Evropě. K tomu přistupuje ještě faktor vysokého daňového zatížení mezd, zejména v podobě odvodů na důchodové „pojištění“.

Ekonom Rolf Langhammer z Kielského ústavu pro světovou ekonomiku (KIWE) zdůrazňuje nepříznivý význam nadměrné daňové zátěže. „Úroveň veřejných výdajů v Německu v poměru k hrubému domácímu produktu signalizuje vysokou míru státních zásahů. V roce 2002 činil podíl veřejných výdajů téměř 50 % HDP ve srovnání s 30 % v USA, 35 % v Irsku, 41 % ve Velké Británii a bezmála 60 % ve Švédsku. (…) Daně a odvody na sociální pojištění znamenají nejen přesměrování soukromé spotřeby do veřejného sektoru, ale také ztrátu efektivity.“

Čtvrtým poučením je role byrokracie, která ekonomice neskutečně škodí. Rada ekonomických expertů ve své studii z let 2002-03 napočítala 3197 spolkových zákonů, 3131 vyhlášek a 85976 direktiv Evropské unie. Samotný automobilový průmysl podléhá rovné stovce direktiv EU s technickými specifikacemi pro výrobu automobilů a 200 změnám a doplňkům těchto předpisů. Podle viceprezidenta společnosti Ford Europe musí jeho společnost dodržovat 3000 evropských a národních norem od bezpečnosti práce po pracovní právo.

Exploze zdanění a záplava regulací měla za následek pokles potenciálního produktu ze 4 % ročně v 60. letech až na 1 % ročně v současné době. Není tedy pravda, že německá nezaměstnanost a stagnace má strukturální charakter. Její charakter je fundamentální.

Pátým poučením z německé stagnace je praktická nevratnost tohoto stavu. Jakmile jsou vysoké daně a tisíce právních norem „zacementovány“, není politická síla, která by je byla schopna odstranit. Německo je federálním státem, v němž se spolkové země dělí o moc s centrální vládou. Takovéto uspořádání je živnou půdou pro zájmové skupiny. Dejme tomu, že by spolková vláda chtěla zavést rovnou daň, která by nahradila současný byzantsky složitý systém výjimek, odečitatelných položek a skrytých dotací. Tyto snahy by byly okamžitě vetovány zeměmi Bádensko-Württembersko a Bavorsko, jejichž rozvinutý automobilový průmysl z těchto daňových deformací těží.

Nadměrná daňová zátěž a přebujelá byrokracie v Německu je předobrazem, kam by se Evropská unie mohla dostat v případě naplnění katastrofického scénáře. Pokud bude EU skutečně „akceschopnější“, bude to znamenat ještě více evropských direktiv či dokonce zákonů. V nejhorším případě i zavedení evropských daní. Pokud se z EU stane federální stát s vlastní daňovou legislativou, bude vývoj směřovat k naprostému zastavení hospodářského růstu a k trvalé krizi zaměstnanosti.

psáno pro Hospodářské noviny

Kdo ukradl moji plíseň

Velké farmaceutické společnosti jsou oblíbeným terčem kritiky. Snaží se prý profitovat z lidských nemocí. Jak ohavné. Ale díky snaze o dosažení zisku byly zachráněny stovky miliónů lidských životů.

Vezměme si penicilin. Každý ví, že jej objevil Alexandr Fleming v roce 1929 díky zapomenuté Petriho misce, na níž se usadila plíseň. Tím ovšem příběh teprve začíná. Flemingův penicilín byl nestabilní, slabý a v klinické praxi bezcenný. Trvalo deset let, než Australan Howard Florey a židovský uprchlík z Německa Ernst Chain vyvinuli technologii, která poskytovala čistý penicilín. Nebyli ovšem schopni vyrobit dost účinné látky.

V tomto momentě vstupuje na scénu farmaceutický průmysl. Tři velké společnosti (Abbot, Merck a Pfizer) poskytli Floreymu a Chainovi peníze a laboratoře. Výzkumný tým se usadil v Peorii, stát Illinois, kde byly k dispozici neomezené zdroje kukuřičného sirupu pro pěstování penicilinové plísně. Tým ovšem narazil na další omezení: původní Flemingův kmen plísně Penicillium Notatum nebyl schopen vyprodukovat dost účinné látky ani v nejlepších podmínkách.

Vědci začali experimentovat s různými druhy plísní. V roce 1943 objevila laborantka Mary Huntová (přezdívaná „Plesnivá Mary“) na tržišti meloun porostlý „pěknou zlatavou plísní“. Šlo o Penicillium Chrysogenum, který dával dvěstěkrát více penicilínu než původní vzorek. Použitím rentgenových paprsků (což byla vlastně hrubá forma genetické modifikace) byl vypěstován vzorek, který byl tisíckrát produktivnější než Flemingova plíseň.

Velké farmaceutické firmy a genová manipulace tudíž přispěly k prodloužení průměrného lidského věku zhruba o dvě desítky let v průběhu bezprecedentně krátké doby. Díky antibiotikům je nyní míra úmrtnosti na nakažlivé choroby ve vyspělých zemích téměř zanedbatelná. Do popředí se dostává rakovina. Úmrtí na zhoubné nádory bývala před sto lety poměrně vzácná, protože většina lidí zemřela na některou nakažlivou chorobu mnohem dříve, než nádor v jejich organismu stačil vůbec vzniknout. Největším strašákem byla tuberkulóza, která pomalu zabíjela lidi bez rozdílu věku.

Bez šťastného nálezu na peorijské tržnici by lidé možná dodnes předčasně umírali na dnes již banální choroby. Věda a průmysl ovšem dokázaly využít biodiverzitu plísní pro masovou produkci penicilínu. Naskýtá se otázka: jestliže plesnivý meloun z tržnice dokázal takový zázrak, jaké poklady čekají na své objevení v tropických pralesech Jižní Ameriky, Asie a Afriky?

Není sporu o tom, že biodiverzita si zaslouží ochranu – když už pro nic jiného, tak přinejmenším kvůli sobecké snaze člověka o prodloužení svého věku. Objevuje se ale jiný problém. Země s nejbohatší přírodou zpravidla patří mezi chudé státy, které navíc často trpí vážnými politickými problémy. Patří mezi ně i ochrana intelektuálního vlastnictví a nejistota ohledně majetkových práv vůbec. Politici z tropických zemí větří příležitost, jak se obohatit na účet bohatých západních firem. Objevuje se myšlenka, že státy by měly získat patentová práva k lékům, které byly vyvinuty na základě rostlinných či živočišných druhů nalezených na jejich území.

Zdravý rozum říká, že tato myšlenka je nesmyslná ze své samotné podstaty. Kdyby se některý člen městské rady Peoria City anebo vlády státu Illinois dožadoval patentových práv k penicilínu, bylo by to jednoduše směšné. Když stejná myšlenka napadne politika z chudé země, zní ovšem úplně jinak. Ihned vzbudí zájem organizací, které se snaží zlepšit životní podmínky v zaostalých zemích. Uprostřed dobrých úmyslů pak absurdita myšlenky, že vlády by měly mít práva na farmaceutické patenty, úplně zaniká. Tento přístup prosazuje organizace Like Minded Mega-diverse Countries (LMMC), která sdružuje 17 vesměs chudých států. Tato organizace se snaží legálně potlačit „biopirátství“, čímž se rozumí činnost, kterou kdysi v Peorii prováděla „Plesnivá Mary“.

Obhájci tohoto přístupu například tvrdí, že Madagaskar by měl mít podíl na ziscích z léků proti rakovině (Vincristine a Vinblastine), které vyvinula firma Eli Lilly s použitím alkaloidů pocházejících z madagaskarské rostliny Cataranthus Roseus. Příběh obou léků je velmi podobný vývoji penicilínu: náhodný objev následovaný léty intelektuálního úsilí a obrovských investic. Eli Lilly získává z prodeje obou léků kolem 100 milónů dolarů ročně, což však rozhodně není nezasloužený zisk spadlý z nebe. Vývoj byl velmi nákladný a oba léky jsou velmi účinné. Například Vincristine pomohl zvýšit pravděpodobnost přežití dětské leukémie z 5 až 25 procent na více než 80 procent.

Jakou zásluhu na tom nesou madagaskarští politici? Vynaložili nějaké úsilí, přispěli penězi nebo intelektem? Nikoli: byli zaměstnáni bojem o moc, který vyvrcholil šestiměsíční občanskou válkou v roce 2002. Od té doby se situace stabilizovala a životní podmínky obyvatel o něco zlepšily, avšak to zajisté nevytváří žádný argument pro nároky na intelektuální vlastnictví k lékům vyvinutých firmou Eli Lilly.

Tím není řečeno, že by bohatý Západ neměl pomáhat chudým zemím. Zejména farmaceutické firmy by mohly hodně pomoci. Madagaskar trpí vysokou dětskou úmrtností. V této zemi s hrubým domácím produktem ve výši 290 dolarů per capita umírá 13,5 % dětí před dosažením pěti let věku. Hlavními zdravotními problémy jsou podvýživa, červi v zažívacím ústrojí, nedostatek jódu a další choroby, které by na Západě byly považovány za banální.

Mohly by licenční poplatky od farmaceutických firem zlepšit tuto neradostnou situaci? Uvažujme. Co je hlavní příčinou chudoby? Ve většině zemí jsou to desítky let špatné vlády a mizerného hospodaření. Dostaly by se peníze za případné licenční poplatky skutečně k těm nejchudším? Zkušenosti s desítkami let finanční podpory chudých zemí ze strany Světové banky a dalších mezinárodních organizacích svědčí o opaku. Snadno dostupné peníze ničí finanční disciplínu a oddalují ekonomické reformy potřebné pro zvýšení životní úrovně.

Farmaceutický průmysl by nicméně přesto mohl (a měl) přispět k životní úrovni nejchudších lidí. Uvažujme o kontraktu: firmy získají možnost využití potenciálního bohatství skrytého v biodiverzitě přírodního prostředí chudých zemí, přičemž na oplátku poskytnou dodávky běžných léků za výhodné ceny a současně podpoří rozvoj výzkumu a vývoje v příslušných zemích. Toto řešení by bylo výhodné pro všechny: pro firmy, vlády, i chudé lidi trpící těžkými, avšak snadno léčitelnými nemocemi. Bylo by mnohem lepší než nucené „znárodňování“ patentových práv ke genetickém materiálu tropické fauny a flóry (včetně plísní), o což někteří politici usilují.

Psáno pro Respekt

Tvrdost a krutost Valtra Komárka

„Americký sociální systém je prostě jiný, tvrdý a krutý,“ nechal se slyšet Valtr Komárek, ekonomický poradce designovaného premiéra Paroubka. Ve srovnání s Amerikou má prý být naším vzorem sociální stát, který odpovídá „evropské tradici, kultuře, morálce“.

Ano, leckteré rysy současných evropských sociálních států jsou velmi tradiční. Například Německo navazuje počtem nezaměstnaných na tradici počátku třicátých let 20. století. Podobných zvyklostí je více. „Dosáhli jsme úrovně kultury a civilizace, která je odepřena většině Američanů,“ napsal v roce 1942 Joseph Goebbels. Současné evropské opovrhování Amerikou také není nic nového.

Ale nechme Ameriku Amerikou. Nahlédneme-li pod povrch politické agitace, zjistíme, že žádný „evropský sociální model“ vlastně neexistuje. Rozmanitost Evropy nabízí odstrašující příklady, stejně jako vzory hodné následování. Platí to pro všechny oblasti sociální politiky.

Nejprve k vysoké nezaměstnanosti. Ta trápí většinu evropských států. Přesto existují výjimky. Například Švýcarsko, které by sotva někdo označil za „americky“ tvrdou a krutou ekonomiku. „Díky nízké úrovni regulace je pracovní trh vysoce flexibilní. To změkčuje důsledky recesí a vytváří nová pracovní místa během konjunktury,“ praví analýza společnosti Credit Suisse. Míra nezaměstnanosti ve Švýcarsku dosahovala v březnu 2005 hodnoty 3,9 %, a to bez nákladných triků s aktivní politikou zaměstnanosti.

Švýcarské mzdy navíc patří mezi nejvyšší na světě, takže odborářské bajky o sociálním dumpingu nepřicházejí v úvahu. Švýcarsko má nejvyšší míru ekonomické aktivity obyvatelstva v Evropě s výjimkou Islandu. Platí to i pro věkovou kategorii 55-65 let, jejíž příslušníci mívají v jiných zemích s nalezením práce značné problémy.

Když padla zmínka o Islandu, ani tato země nemá pověst asociálního pekla, kde by žebráci spali pod mosty. Na Islandě je ostatně málo mostů. A také málo chudých při míře nezaměstnanosti 2,8 %. Potomci Vikingů jsou skoro o čtvrtinu bohatší než Němci, vyjádřeno v hrubém domácím produktu na hlavu. Důvod: liberální ekonomika, nízká daňová zátěž. Zejména mzdy jsou na Islandu nízce zdaněné, protože tamní průběžný penzijní systém funguje na principu rovného důchodu a vyznačuje se nejnižším objemem státního přerozdělování v Evropě. Neexistuje důchodová daň ze mzdy (alias „sociální pojištění“). Existuje pouze povinný 10% odvod do penzijních fondů.

Islandský průběžný důchodový systém spotřebuje jen necelých 3,5 % HDP ročně a nepředstavuje tudíž zátěž pro ekonomiku. Není náhodou, že se Island vyznačuje na evropské poměry neobvykle vysokou porodností. Díky skromným rozměrům penzijního systému nehrozí demografická krize, která bude v nadcházejících desetiletích doslova decimovat tradiční kontinentální evropské „sociální“ státy.

Skutečný sociální stát by kromě zaměstnanosti a rozumného penzijního systému měl poskytovat také kvalitní zdravotnictví. Světová zdravotnická organizace (WHO) sestavila žebříček zdravotních systémů podle kvality, dostupnosti a spokojenosti pacientů. Na prvním místě se umístila Francie. Čím se vyznačuje francouzské zdravotnictví z ekonomického hlediska? V první řadě konkurencí. Pacient má neomezenou svobodu výběru praktického lékaře, specialisty i nemocnice. Státní zdravotnická zařízení nemají privilegia proti soukromým. Šetřílkové a byrokraté tvrdí, že tento systém vede k plýtvání. Inu, francouzské zdravotnictví je drahé, ale zato poskytuje nejnižší míru standardizované úmrtnosti na světě. A kdo by nechtěl žít déle? Peníze do hrobu si nikdo nevezme.

Pokud někdo myslí vážně, že zdraví je nade všechny hodnoty, měl by se zamyslet i nad francouzským systémem spoluúčasti. Zhruba 75 % nákladů hradí povinné pojištění, zbytek je na pacientech. Mohou platit buď v hotovosti anebo využít komerční připojištění, což v současnosti činí zhruba 85 % Francouzů. Na rozdíl například od socialistického zdravotnictví v Británii si Francouzi smějí na zdravotní péči libovolně připlácet – ale nemusí, protože základní péče je součástí povinného pojištění. Výsledek: se zdravotnictvím je spokojeno 66 % Francouzů, ale jen 40 % Britů.

Nejlepší sociální vymožeností je zkrátka svobodný trh. Ten je nutnou podmínkou pro hospodářský růst a zaměstnanost. A mimochodem, svobodný trh odpovídá evropské kultuře. Přinejmenším od časů Adama Smithe a Frédérika Bastiata.

(psáno pro Hospodářské noviny)

Druhá světová válka a její ekonomické důsledky

Spočítat lidské oběti druhé světové války je obtížné. Vyčíslit její ekonomické důsledky hraničí s nemožností. Jisté je pouze, že byly nedozírné. Hospodářské následky války trvají dodnes, šedesát let po jejím skončení, a hluboce ovlivňují životy mnoha lidí.

V dobách před 20. stoletím bývalo obvyklé, že po ukončení konfliktu se válečná ekonomika vrátila do normálu: stát zrušil omezení obchodu a cenové regulace, byla znovunastolena konvertibilita měny, válečné konfiskativní daňové sazby poklesly na mírovou úroveň. Když však skončila druhá světová válka, mnohé rysy válečné ekonomiky zůstaly zachovány – a to i v demokratických státech založených na tržním hospodářství. Například ve Spojených státech a Velké Británii zůstávaly mezní sazby daní z příjmů na úrovni kolem 90 procent ještě desítky let po válce. Politikové si totiž zvykli na vysoké daně, protože jim propůjčovaly velkou moc nad ekonomikou. Teprve Ronald Reagan a Margaret Thatcherová snížili daně na snesitelnější úroveň.

Podobně tomu bylo s inflací. Růst cen je typickým projevem válečné ekonomiky. Z hlediska vlády má inflace výhodnou vlastnost, že snižuje hodnotu státního dluhu. Pováleční politikové si na inflaci zvykli jako na snadnou cestu, jak nepozorovaně tahat peníze lidem z kapes. Britské státní dluhopisy s nekonečnou dobou splatnosti (consols) vydané ve 30. letech ztratily v poválečném období přes 99 % reální hodnoty v důsledku inflace. Teprve během posledního desetiletí 20. století poklesla inflace v západním světě na skutečně „mírovou“ úroveň.

Podobně bychom mohli mluvit o omezení konvertibility měn: svobodné měnové trhy, jak je známe dnes, jsou také vlastně inovací osmdesátých a devadesátých let. Totéž platí pro mezinárodní obchod. Také v jeho případě byly státní regulace a bariéry postupně odstraňovány až s dlouhým odstupem po válce. Pozůstatků válečné ekonomiky dnes již ve vyspělém světě není mnoho: lze uvést regulaci nájemného a progresivní daňová schémata, která nahradila původní tradiční systémy blízké rovné dani.

Výrazný vliv měla druhá světová válka na ekonomiku bývalého sovětského bloku. Nacistická říše byla sice nepřítelem Sovětského svazu, ale Rusové zároveň Němce obdivovali a napodobovali: vyráběli například kopie německých fotoaparátů, hodinek, strojů a proudový letoun MiG-15 byl vlastně jen mírně přepracovaný Focke-Wulf Ta 183. Podobně Sověti napodobovali i fungování nacistické ekonomické mašinérie, protože měli vysoké mínění o její výkonnosti. Německý ekonomický model současně perfektně vyhovoval ideálu centrálně řízené totalitní ekonomiky.

Již ve 30. letech se předmětem zájmu sovětských ekonomů staly práce nacistického ministra financí a ekonomického teoretika Hjalmara Schachta. Tento zájem trval až do perestrojky. „Reálný socialismus“ zemí východního bloku evidentně nesl Schachtův rukopis: centrální plánování (nacisté měli čtyřletky, my pětiletky), státní monopol zahraničního obchodu, státní kontrola nad bankami, nekonvertibilní měna, kontrola inflace pomocí centrální regulace cen zboží a služeb, alespoň formálně vyrovnané státní finance, řízený, avšak existující trh práce a zboží – tím vším „reálný socialismus“ mnohem více připomínal Schachtovu Třetí říši než utopické ideály Marxe, Engelse a Lenina nebo Stalinův systém novodobého nevolnictví. Rozdíl byl pouze v rozsahu soukromého sektoru: ten byl sice ve Třetí říši pod kontrolou státu, ale v zásadě existoval.

Nejtrvalejší vliv zanechaly nacistické teorie v některých zemích arabského světa, kde Hjalmar Schacht po válce působil jako ekonomický poradce. Lze uvést například Sýrii nebo Egypt, kde model státem řízené ekonomiky dodnes zčásti přetrvává. V některých částech světa druhá světová válka vlastně nikdy neskončila.

(psáno pro deník Pravda)

Lesk a bída čínské ekonomiky

Čínská ekonomika rostla v prvním čtvrtletí 2005 tempem 9,5 % ročně. Tato zpráva je další ze série čísel, která mohou na Západě budit úctu a strach. Při bližším zkoumání však čínská ekonomika vykazuje některé závažné slabiny. Známým problémem je obrovský objem špatných dluhů, jejichž sumu odhaduje nezávislá ratingová agentura Standard & Poor’s na 35 % veškerých úvěrů. Pro srovnání: ztráty českých bank v 90. letech činily něco kolem 500 miliard korun. V přepočtu na velikost české ekonomiky by špatné úvěry čínských bank odpovídaly více než 900 miliardám korun.

Špatné úvěry zatím lze bez závažných problémů sanovat z obrovských devizových rezerv. Ty pocházejí z neméně gigantického přebytku zahraničního obchodu. Teoreticky může čínská ekonomika fungovat tímto způsobem poměrně dlouho. Vyspělý Západ ovšem tímto způsobem dohnat nemůže.

Proč? Hlavním čínským problém je velmi nízká efektivita. Ta se týká zčásti samotných výrobních technologií, které jsou z velké části zastaralé. Ekonom Wenran Jiang z University of Alberta vypočítal, že Čína vynakládá trojnásobek objemu energie na vyprodukování jednotky hrubého domácího produktu ve srovnání se světovým průměrem. Ve srovnání s Japonskem je dokonce sedmkrát méně efektivní. Čínské ocelárny spotřebují na tunu ocele dvojnásobek energie než jejich konkurenti s Koreje nebo Japonska. Pouze 5 % obytných a administrativních budov vyhovuje světovým standardům energetické hospodárnosti. Dokonce i Brazílie nebo Indonésie dosahuje vyšší energetické efektivity.

V dobře fungující ekonomice ovšem neefektivita podobného kalibru nemůže dlouho trvat. Trh záhy „potrestá“ špatně hospodařící podniky. Jejich náklady jsou příliš vysoké a jejich výrobky tudíž cenově nekonkurenceschopné. Jak je možné, že k něčemu podobnému nedochází? Odpověď je jednoduchá: Čína není dobře fungující tržní ekonomika. Ta se totiž skládá nejen z trhu zboží, služeb a pracovních sil, ale také z trhu kapitálu. A právě tento pilíř funguje zoufale špatně.

Čínská ekonomika se vyznačuje mimořádně vysokým objemem investic: kolem 40 % HDP. Kdyby tyto obrovské investice byly vynakládány hospodárně, ekonomika by rostla mnohem rychleji. Uvedená hodnota hospodářského růstu 9,5 % ročně je v kontextu extrémně vysokých investic dosti nevalná. Poválečné Japonsko, Jižní Korea nebo Tchaj-wan rostly srovnatelně rychle při mnohem nižší spotřebě kapitálu.

Obrovské investice vynakládané na neefektivní projekty se musí projevit nejen v trvale vysokém podílu špatných úvěrů, ale také v nízké ziskovosti podniků. Od té se odvíjí mizerné výkony čínských akcií. Navzdory hospodářskému růstu jsou totiž čínské akciové indexy Shnaghai A a Shenzhen A na šestiletém minimu. To je skutečně na pováženou. Zhruba 60 miliónů domácích investorů cítí zklamání a roztrpčení. Mnozí z nich ztratili částky odpovídající desítkám či stovkám tisíc dolarů. Koncem ledna 2005 se jeden nešťastný investor polil benzínem a na protest upálil před budovou Komise pro cenné papíry. Komise zareagovala tak, že umístila vedle vchodu hasicí přístroj, uvádí deník The Wall Street Journal.

Čína se potýká se značnými sociálními problémy: podíl chudých lidí s příjmy pod 2 dolary denně přesahuje průměr Latinské Ameriky. V roce 2004 bylo zaznamenáno 58 tisíc případů nejrůznějších sociálních nepokojů. Osmdesát procent čínských pracujících nemá žádné důchodové zabezpečení, ani státní ani soukromé. K velkému počtu nespokojených chudých lidí nyní přibývá i nespokojená střední třída. Podle výzkumu veřejného mínění provedeného oficiální agenturou Xinhua se špatná výkonnost akciového trhu stala největší starostí. Donedávna nejpalčivěji vnímaný problém – korupce – byl odsunut na druhé místo.

Korupce je další podstatnou příčinou neefektivity ekonomiky a ztrát čínských akcií. Mnohé společnosti trpí v důsledku korupce takovou mírou „tunelování“, že devadesátá léta v české ekonomice proti tomu vypadají jako dětská hra. Čínské úřady sice korupci stíhají a trestají mnohdy i smrtí, ale co naplat – policistů je příliš málo, mnohdy nemají odpovídající finanční vzdělání a často ani motivaci vyšetřovat složité případy. Kromě toho se pozornost úřadů v první řadě obrací na korupci ve státním sektoru. Tunelování v soukromých či polostátních společnostech je obtížně postižitelné.

(psáno pro Hospodářské noviny)