Podivná lebka
Mark Harris, fotograf londýnského deníku lokálního významu, chodil po městě a hledal motivy na téma nastávajícího svátku Všech svatých. Ne že by dekorací inspirovaných kostrami, duchy, pavouky, havrany a dalšími rádobystrašnými rekvizitami bylo málo. Nic z toho ovšem neuspokojovalo Markova tvořivého ducha. Samé klišé a kýč.
Konečně Mark objevil něco aspoň trochu
zajímavého. Uprostřed vší nudy deštivého londýnského dne
koncem října našel dům vystrojený tak přehnaně, až to bilo do
očí. Obrovský drak s rudě svítícíma očima hned u vrátek.
Hejno umělých havranů usazené na tympanonu georgiánského
domovního portálu. Fialově svítící figura čarodějnice
pozorující ulici z okna v prvním patře. A na každé
špičce litinového plotu naražena jedna umělá lidská lebka.
Tohle je přímo parodie na Halloween,
pomyslel si Mark a pořídil sérii snímků. Z domu se nikdo
neozval, nikdo nic nenamítal. Skvělé. Konečně něco
použitelného, řekl si Mark pro sebe spokojeně a zamířil domů.
Právě včas. Déšť povážlivě zhoustl.
„Odkud
to máš?“ zeptal se druhý den Marka jeho přítel a bývalý
spolužák Arthur Fowler. Arthur byl u Marka na návštěvě – což
nebylo nic výjimečného – a bez okolků se prohraboval jeho
pracemi. Což rovněž nebylo nic výjimečného. Arthur měl dobrý
postřeh a občas upozornil Marka na zajímavé detaily.
„Odněkud
z Bloomsbury. Pěkná výzdoba, co? Řeknu ti, Artie, v tomhle
domě musejí brát Halloween smrtelně vážně.“
„O
to ani tak nejde, Marku. Ale tady, podívej. Vsadil bych se, že
tahle lebka je pravá.“
Jedna z lebek na snímku vypadala vskutku
znepokojivě realisticky. V jejích rysech nebylo nic
halloweensky přehnaného. Odstín působil dojmem nefalšované
staré kosti. A ty prázdné oční důlky jakoby vyjadřovaly temný
a beznadějný smutek...
„Vážně?
Myslíš, že je pravá?“
„Vlastně bych na to
vsadil svůj lékařský diplom. Podívej tady ta os
lacrimale
a os
temporale.
A ta mandibula.
Takovéhle propracované detaily se na lebkách z hračkářství
nevyskytují.“
„Možná
teď Japonci vyrábějí špičkově realistické kopie lidských
lebek. Ale jestli chceš, můžeme se na to místo jet podívat.
Halloween teprve bude.“
Druhý den se sešli na Russell Square a
pokračovali pěšky kolem úhledných řadových domků
z georgiánského období. Bizarně vyzdobený plot viděli již
zdaleka.
„Ano.
Je to lidská lebka.“ prohlásil Arthur zcela rezolutně. „Je to
kost. Pravá, nefalšovaná kost. Žádný bakelit, žádná sádra.
Tahle lebka myslela, mluvila a viděla. A podívej na ty klikaté
čáry. To jsou lebeční švy. Podle nich se pozná stáří. Ale
teď bych se do toho raději nepouštěl, chtělo by to podrobnější
prohlídku. Příčinu smrti nepoznám, na lebce není vidět žádné
mechanické poškození.“
„Myslíš,
že bychom to měli nahlásit policii?“
„Pánové,
mohu vám nějak pomoci?“
Hlas patřil mladé dámě, která se
najednou, zcela nečekaně objevila na druhé straně plotu. Nezněl
nijak nepřátelsky. Spíše vlídně.
„Dobrý
den. Obdivujeme vaši výzdobu,“ odpověděl Mark.
„Vidím,
že vás zajímá ta lebka. Pojďte dál. Dáte si čaj?“
Ani v těchto slovech nebylo nic
nepříjemného nebo vyčítavého. Oba přátelé tedy celkem bez
okolků přijali pozvání.
„Říkejte
mi Eve. Dáte si Earl Grey nebo English Breakfast?“
Jídelna byla zařízena poněkud staromódně.
Nábytek a zařízení převážně z 50. a 60. let, všiml si
Mark. Vše velmi zachovalé, ale dosti letité. Nějak to nesedí
s věkem a vzhledem hostitelky – hezké štíhlé tmavovlasé
ženy ve věku jen něco málo přes dvacet. Má trochu retro účes
i šaty, ale to je teď moderní, pomyslel si. Zdá se, že zde
v domě mají rádi padesátá léta podle lahví a krabic tehdy
oblíbených produktů: Bovril, Marmite, a tak podobně.
Mezitím se hostitelka dala do vyprávění.
„Ta
skutečná lidská lebka v halloweenové výzdobě je cosi jako
rodinná tradice již od roku 1961. Ale abych nepředbíhala. Napřed
musíte vědět něco o mé rodině.
Můj dědeček Julian Larkin se těsně před
válkou zasnoubil s krásnou dívkou jménem Evelyn. Snoubenci
měli už termín svatby, když vypukla válka a dědeček dostal
povolávací rozkaz. Existovala možnost uzavřít sňatek na
poslední chvíli, ale musel by se obejít bez rodiny, bez hostů,
bez svatebních darů a podobných náležitostí. To si Evelyn
nepřála. Rozhodli se proto odložit svatbu až do doby, kdy se
Julian vrátí z války. Oba věřili, že Julian přežije
válku ve zdraví.“
Eve se napila čaje, hostům dolila
z ozdobného viktoriánského čajníku a pokračovala.
„Během
loučení na nádraží Waterloo požádala Evelyn svého snoubence,
aby jí slíbil věrnost. Julian přísahal těmito slovy: Ať přijdu
o hlavu, jestli se dotknu ženy, než se my dva vezmeme, drahá
Evelyn.“
Eve udělala dramatickou pauzu. „Tohle neměl
nikdy říkat.“
Vyprávění pokračovalo. Julian odjel do
Francie. Byl obklíčen u Dunkirku, odkud se šťastně dostal zpět
do Anglie. Jeho regiment byl pak poslán až do Britského Malajska.
Bohužel malajská kampaň skončila pro Británii velkým
neúspěchem. Katastrofou, při níž Británie ztratila 140 tisíc
mužů, z nichž většina padla do zajetí.
Také Julian po několika měsících bojů
skončil v japonském táboře. Zažil hrozné věci, protože
Japonci neuznávali mezinárodní právo a válečné zajatce
nepovažovali za lidi, kteří mají právo na život. Po jedné
vzpouře v zajateckém táboře skončily hlavy deseti
Julianových kamarádů naražené na kůlech. Snadno tak mohla
skončit i Julianova hlava, ale měl štěstí. Vzpomněl si tehdy na
přísahu, kterou dal Evelyn. Během války na ni myslel neustále.
Upínal se k vidině své milované jako k božstvu
personifikujícímu lásku a naději.
Když
válka skončila, Julian se několik týdnů zotavoval ve vojenské
nemocnici v Singapuru. A zde ho zastihla krutá zpráva. Poprvé
po několika letech dostal poštu z domova. Těšil se na dopis
od Evelyn – a jaké bylo jeho utrpení, když místo dopisu plného
lásky obdržel úmrtní oznámení. Evelyn zahynula během blitzu,
německého bombardování Londýna, pouhých několik týdnů po
Julianově zajetí.
Evelynina smrt Juliana zdrtila. Naděje, kvůli
které přežil japonské zajetí, přestala existovat. Těšil se na
mír – a najednou jeho život byl pustý a prázdný. Nikdo, kvůli
komu by stálo za to žít.
„Promiňte,
Eve,“ přerušil vyprávění doktor Fowler. „Možná jsem
netrpělivý, ale jak to vlastně souvisí s tou lebkou?“
„Musíte
znát vše v souvislostech, protože jinak byste si myslel, že
můj otec byl šílený. Možná opravdu byl. Ale vše, co dělal,
mělo svoji logiku. Nezpochybnitelnou logiku, jak uvidíte.
Oba přátelé dále naslouchali příběhu,
který Eve vyprávěla.
Po návratu do Londýna Julian vyplnil
prázdnotu ve svém životě prací. Vrátil se ke své profesi
stavebního inženýra a podílel se na znovuvybudování poničeného
Londýna. Práce bylo hodně, takže od rána do noci žil v práci.
Někdy tam i přespával.
Pomalu, velmi pomalu se začínal vracet do
normálního života. S jednou výjimkou. Vytěsnil ze svého
života ženy. Zejména všechny ženy, které byly svobodné a měly
věk přiměřený pro založení rodiny. V jeho oddělení
pracovali samí muži, v práci se proto cítil dobře. Záměrně
chodil do práce a zpět domů v době, kdy bylo těžké potkat
na ulici nějakou hezkou mladou dámu. Vyhýbal se divadlům, kinům,
restauracím a společenským událostem vůbec. Pokud chodil mezi
lidi, vyhledával společnost kamarádů z války, ale nikdy si
nenechával ukazovat fotografie žen a dětí.
Na jedné schůzce mu Tom Watkins, kamarád
z malajského zajetí a rovněž stavební inženýr, nabídl
obchodní partnerství.
„Juliane,
neznám spolehlivějšího chlapa a většího dříče, než jsi ty.
Všichni od fochu tě uznávají. Jsi jednička. Já mám nějaký
kapitál, dáme to dohromady a za pár let máme velkou firmu. Tak
co, plácnem si?“
Plácli si. A dařilo se jim. Tom nesliboval
úspěch nadarmo. Ale věc měla háček.
V každé firmě se vyskytují písařky,
sekretářky, účetní a vůbec pečlivé ženy, které dokáží
zařídit to a ono a nikdy na nic nezapomenou. Ve velké korporaci
mívají svá vlastní oddělení a inženýr projektant s nimi
nemusí přijít do styku – pokud nechce. V malé firmě,
jakou byla Watkins & Larkin Limited, ale všichni sdílejí
společné kancelářské prostory, kuchyňku pro přípravu čaje a
další místa. Zavírat oči před existencí mladších hezkých
kolegyň zkrátka není možné. Tím spíše, pokud ty mladší
kolegyně jsou svobodné. A co horšího, pokud jsou svobodné a
odhodlané tento stav změnit.
Pohledný muž jako Julian Larkin, jehož
jedinou známou neřestí byla nadměrná pracovitost, neušel
pozornosti. Fámy o tom, že Julian je „zapřisáhlý starý
mládenec“ – kódové označení pro muže, kterého přitahují
jiní muži – zůstaly nepotvrzeny. Faktem bylo, že Julian byl po
všech stránkách normální, zdravý a stále ještě mladý. Nyní
navíc i celkem zámožný.
Ve společnosti Watkins & Larkin pracovala
i hezká mladá obchodní korespondentka jménem Emily. Julian se
snažil Emily si příliš nevšímat, tak jako jiných mladých žen.
Jednoho dne se však Emily objevila v kanceláři v elegantních
jarních šatech se zvonovou sukní namísto svého obvyklého
kostýmku v barvě myší šedi. Nebyl to plán: Emily měla na
ten den volno kvůli soukromým záležitostem a ve firmě se stavila
jen na skok, zařídit odeslání jistých důležitých dokumentů.
Jak Emily předávala Julianovi (tehdy ještě
panu Larkinovi) dokumenty k podpisu, nemohlo mu ujít několik
podstatných detailů. Za prvé, ta slečna používá neodolatelný
květinový parfém. Za druhé, její třešňově červené rty se
neodolatelně usmívají. Za třetí, její modré oči jsou to
nejkrásnější, co Julian viděl od roku 1940. A konečně za
čtvrté, její zvonová sukně leccos odhaluje, ale zároveň
poskytuje dost prostoru pro představivost...
Zhruba dvacet čtyři hodin bojoval Julian sám
se sebou. Bolestné vzpomínky a dávný slib se svářily s jeho
mužskou přirozeností. Ale vzpomínky byly věcí minulosti,
zatímco jeho vnitřní touha byla žhavě současná.
Následujícího dne nezkušeně a neobratně
pozval Emily na čaj. Jeho koktání a rozpaky však nebyly ničemu
na překážku. Během pouhých tří měsíců byla svatba. Pak
svatební cesta, první Julianova cesta do zahraničí od dob jeho
vojenské služby a zajetí. Devět měsíců poté se narodil
Charlie.
„Charlie
byl váš otec, Eve?“ zeptal se Mark Harris.
„Ano.
Ale nechybělo mnoho a nebyla jsem na světě. Ale zde trochu
předbíhám.“
Eve se napila čaje a pokračovala ve
vyprávění.
Evin otec Charles se narodil v roce 1956,
kdy Julianu Larkinovi bylo čtyřicet dva let. Nikdo si neuměl
představit šťastnější rodinu. Pracovitý a svědomitý otec.
Krásná a milující matka. Roztomilé dítě se zlatými vlásky a
kouzelnýma modrýma očima. Hezký dům v Bloomsbury. Každé
léto dovolená ve Francii nebo v Itálii.
Několik báječných let se zdálo, že
utrpení z mládí bude v Julianově životě více než
vyváženo štěstím v druhé polovině života. Ale jak rychle
se vše může změnit! Jak křehké je lidské štěstí!
Jednoho dne se stalo něco strašného.
Když Julian v půl deváté ráno
jednoho zachmuřeného dne otevřel domovní dveře, aby šel jako
vždy do práce, lekl se podivné postavy stojící před domem.
Když si ji prohlédl podrobněji, lekl se
ještě více.
A když postava promluvila, vyděsil se
k smrti.
Byla to postava ženy se zrůdně znetvořeným
obličejem. Chybělo jí levé oko a zdálo se, že i kus levé
poloviny lebky byl odtržen při jakémsi strašném úrazu.
K tragédii však muselo dojít před dávnými lety, neboť
zranění byla očividně stará a pokrytá nažloutlou zvrásnělou
kůží. Pravá polovina hlavy byla porostlá nemytými prošedivělými
vlasy a nezraněné oko jakoby bylo potaženou našedlou blánou.
Seschlé tváře a bezbarvé rty dávaly jen matně tušit, že žena
bývala kdysi krásná. Krásu jí však už nikdo nemohl vrátit,
stejně jako tři chybějící prsty na levé ruce: zůstal jen palec
a ukazovák.
„Ano,
Juliane, jsem to já. Evelyn. Pamatuješ si na mě velmi dobře, viď
že ano.“
Julianovi v jedné vteřině vyschla
ústa. Na zádech a na čele mu stejně rychle vyvstaly krůpěje
horkého potu.
„Něco
jsi mi slíbil, Juliane. Nelži, že jsi zapomněl. Něco jsi mi
slíbil.“
To bylo vše, co postava řekla. Obrátila se
a odešla pomalým kulhavým krokem. Julian se nevzmohl na slovo a na
krok.
Ten den do práce nedošel. Telefonicky se
omluvil – naléhavá rodinná záležitost! – a spěchal do
archívu. Nechal si vyhledat záznamy o úmrtích z onoho
kritického dne roku 1940. Ano, Evelyn Sibyll Clarksonová, věk 22
let, zahynula při dopadu těžké německé bomby poblíž Bayswater
Road.
Julian byl systematický muž, který nic
nechtěl nechat náhodě. Tentýž den vyhledal ještě dalšího
svého kamarády z války, který měl významnou funkci ve
státní správě. I on po hledání v archivech ujistil
Juliana, že jeho snoubenka bez nejmenších pochyb zahynula ve
válce.
„Ano,
tady to máme. Dne 30. října 1940, vysoce explozivní německá
bomba, dopad a výbuch na adrese 16 Queensway, Westminster, Londýn
W2 3RX. Seznam obětí – ano, vše souhlasí.“
Od toho dne byl Julian jako živoucí mrtvola.
Na svět se díval vyhaslým pohledem, na otázky odpovídal krátce
a neurčitě. Jeho znovunalezená radost ze života byla náhle pryč.
A bylo hůře.
Zanedlouho nato Charles, kterému táhlo na
pátý rok, onemocněl. Nemoc, která nejprve vypadala jako neškodné
nachlazení, trvala příliš dlouho. Ukázalo se, že šlo o
nevyléčitelnou zhoubnou chorobu. Naděje na přežití byla
prakticky nulová.
Navíc se firmě Watkins & Larkin přestalo
dařit. Přišla hospodářská recese. Zakázek ubývalo a úrokové
sazby nečekaně vzrostly. Pro firmu to byla katastrofa, neboť se
nedávno zadlužila v očekávání dalšího růstu.
K dovršení všeho Julian přišel o
většinu úspor. Akcie, které mu kdosi doporučil jako jistý tip,
se ukázaly být téměř bezcennými. Kufřík se starožitnostmi,
který v nouzi nesl na aukci, mu vytrhl z ruky zloděj,
který okamžitě zmizel v davu. Vše by se ale dalo snášet,
nepřízeň osudu i chudoba. Jen kdyby Julianův jediný syn
neumíral. Lékaři mu měřili zbývající čas již jen
v měsících.
Julian propadl zoufalství. Po nocích bloudil
ulicemi a plakal. Pokud neplakal, křičel nahlas „Evelyn, Evelyn,
vem si moji hlavu!“
Ale přízrak se již nikdy neobjevil.
Jediné, čeho Julian dosáhl, bylo několikeré
zatčení pro opilství a rušení nočního klidu. Když se synův
stav zhoršil natolik, že smrt byla otázkou týdnů spíše než
měsíců, Julian se jedné noci vydal na předem vyhlédnuté místo
poblíž nádraží a položil svoji hlavu na trať. Přežil jen
náhodou: vlak, který měl Juliana připravit o hlavu, měl zpoždění
a nešťastníka zachránila zbloudilá skupina opilců – kteří
rychle vystřízlivěli, když viděli ležící postavu s krkem
na kolejích.
Juliana odvezli do nervového sanatoria
svatého Lukáše ve Woodside. Lékař si vyslechl jeho příběh,
prohodil několik útěšných slov, předepsal uklidňující lék a
propustil.
Julian se vracel domů bez představy, co bude
dělat dál. Náhle se zvedl vítr a vehnal mu do očí opadané
podzimní listí a všelijaké smetí. Mezi ním i staré noviny.
Julian je chtěl se zaklením hodit do odpadu, ale na poslední
chvíli se zarazil.
Zaujal
jej nadpis na inzertní stránce: Jste
nešťastní a zoufalí? Řešení existuje!
Šlo
o reklamu na jakousi věštkyni. Julian nikdy neuznával nadpřirozené
síly a vůči kartářkám, astrologům a jiným šarlatánům měl
odpor. Ale znáte to anglické přísloví: A
drowning man will clutch at a straw.
Tonoucí se i stébla chytne. Julian vytrhl kus stránky s inzerátem
a ještě téhož dne navštívil Madame Charlottu.
Madame Charlotte nevypadala docela přesně
tak, jak si člověk představuje vládkyni okultních sil. Spíše
působila dojmem unavené maminy, která dělá prodavačku nebo
ošetřovatelku a po večerech si přivydělává výkladem karet.
Ani její přízvuk nepochybně prozrazující Yorkshire nedodával
seanci magickou atmosféru.
Ale Julian se rozhodl, že mu to bude jedno.
Madame Charlotte si vyslechla Julianův
příběh. O dost pozorněji než psychiatr u svatého Lukáše. Pak
chvíli dělala něco s kartami a s jakými přístrojem,
který připomínal kompas. Poté zavřela oči – Julian měl
chvíli obavy, že únavou usnula – a pak konečně promluvila.
„Pane,
konec vašeho neštěstí se blíží. Vidím velkou úlevu. Vidím
šťastný konec a dny plné slunce. Nejprve je ale třeba učinit
oběť. Porušil jste slavnostně učiněný slib. Nyní musíte za
tento hřích zaplatit.“
„Ale
jak zaplatit? Vždyť jsem nabízel vlastní hlavu!“
„Vaše
oběť nebyla přijata. Duch si žádá jinou oběť. Jinou hlavu.“
„Jakou
jinou hlavu? Mám snad...?“
Julian otázku nedokončil. Tak hrůzná mu ta
myšlenka připadala.
„Musíte
obětovat hlavu někoho, koho jste měl nade všechno rád. Ale
neděste se: nemusí nutně jít o hlavu žijící osoby. Věštba
může mít abstraktnější, méně přímočarý výklad.“
Pak se na chvíli zamyslela.
„Žijí
vaši rodiče?“
„Ne.“
„Měl
jste rád svoji matku?“
„Zemřela,
když jsem byl malý. Příliš si na ni nevzpomínám.“
„A
otce?“
„Ach,
tatínek. Můj dobrý táta mi nahradil matku, která mi chyběla.
Byl přísný i laskavý. Naučil mě pořádku, pracovitosti a
zároveň měl dobré srdce. Zemřel v pětašedesáti, tedy
před pár lety. Dodnes mi chybí.“
Eve udělala ve vyprávění pauzu a
připravila další čaj. Mark a Artie mlčky zírali na květovanou
konvici a každý si domýšlel, co asi bude následovat.
Následující noci se Julian vydal s nářadím
na hřbitov Highgate. Když se nad ránem vrátil s velkým
rancem, zamířil rovnou do prádelny. Vynechme odporné detaily,
které by musely naplnit hnusem každého byť jen trochu normálního
člověka – ale Julianovi bylo všechno jedno.
Ten večer po setmění (Julian to nechtěl
udělat za denního světla) okrášlila dům Larkinových pochmurná
výzdoba. Sousedy to poněkud překvapilo, protože Larkinovi si
nikdy na Halloween nepotrpěli. Ale budiž. Kdo by jim to vyčítal.
Za dva dny nato se Julian dozvěděl, že
firma Watkins & Larkin zvítězila ve veřejné soutěži a
získala velkou zakázku. Zakázku, která byla pro ni záchranou.
Další den se Julian dočetl ve Financial Times, že na pozemcích
jedné krachující důlní firmy v Jižní Americe bylo
nalezeno velké ložisko platiny. Šlo o firmu, jejíž domněle
bezcenné akcie měl Julian v nočním stolku a jen náhodou je
ještě nevyhodil do starého papíru.
Největší překvapení však přišlo příští
týden v pondělí. Lékař, který se staral o malého
Charlieho s překvapením konstatoval zřetelné zlepšení
stavu. Stejný závěr zazněl i na další, pozdější prohlídce.
Lékaři kroutili hlavou a z jejich úst bylo slyšet výrazy
jako „jeden případ z milionu“, „spontánní remise“
nebo dokonce „zázrak“.
„A
od té doby vyvěšuje naše rodina tuto lebku na litinový plot vždy
na Halloween. Pro všechny případy,“ ukončila vyprávění Eve.
Oba přátelé chvíli mlčeli.
„Neuvěřitelný
příběh,“ prohlásil Artie.
„Vskutku
pozoruhodný,“ dodal Mark.
Dopili čaj, poděkovali a rozloučili se.
Cestou zpátky se Artie zastavil.
„Poslyš,
Marku, udělej mi ještě pár detailních snímků té lebky. Chci
si něco ověřit.“
Stalo se. A tím byl příběh uzavřen. Tedy
– mohl být uzavřen.
O pár dní později Artie volal Markovi.
„Marku,
pochopil jsi to stejně jako já? Že ta lebka měla patřit
Julianovu otci?“
„Ano,
samozřejmě. Jak jinak bych tomu vyprávění měl rozumět?“
„Tak
se podrž. Ta lebka zcela nepochybně patřila ženě. Poznal jsem to
na první pohled, i když tu stále byla málo pravděpodobná
možnost, že šlo o muže s výjimečně jemnými rysy. Nicméně
pochybnosti jsou vyloučeny. A teď se připrav na ještě větší
pecku.“
„Pro
jistotu sedím, aby to se mnou nepraštilo.“
„Ženě
nebylo v době úmrtí více než třicet let, spíše tak
dvacet šest nebo dvacet sedm.“
„A
co to znamená?“
„To
bych k čertu taky rád věděl!“
Na okamžik bylo na lince ticho. Pak se ozval
Mark.
„Víš,
Artie, taky jsem ti chtěl něco říct. Jak jsme se tam zdrželi,
zapomněl jsem v jídelně deštník. Můj pěkný, ručně
dělaný deštník, na který si dávám takový pozor. Přišel jsem
na to večer. Druhý den jsem se do domu vrátil. Dlouho jsem
zvonil... a dlouho nic.“
„A
to je všechno?“
„Po
několika minutách mi přišel otevřít stařec. Podle všeho napůl
dementní, vůbec nevěděl, co čem mluvím. Žádná mladá dáma
prý v domě nebydlí, byl evidentně mimo obraz. Ale přesto mě
pustil do kuchyně a jídelny, a... byl to pro mě šok!“
„Co?
Jaký šok?“
„Kuchyně
a jídelna vypadaly přesně tak, jak během naší návštěvy.
S jedním podstatným rozdílem. Vypadalo to tam, jako kdyby se
sto let neuklízelo. Vrstvy prachu. Ten květovaný čajník,
pamatuješ, ten čajník byl zapleten do spleti starých pavučin.
Mrtvé mouchy na podlaze, tucty mrtvých much. Plíseň, prach,
pavučiny, myší trus, atmosféra rozkladu. Jako kdyby do místnosti
desítky let nikdo nevkročil. Ptal jsem se starého pána, ale on
tvrdil, že mu stačí jen malá kuchyňka v podkroví a sem
skutečně nikdy nechodí. A ještě něco: na podlaze – pamatuješ?
Hezký kobereček na naleštěných parketách. Na podlaze se táhla
dlouhá skvrna něčeho temně hnědého, podle všeho velmi stará.“
„Nemohl
sis splést dům? Nebo patro?“
„Ne,
Artie. Nemohl jsem se mýlit. Můj zapomenutý deštník byl na
místě.“
Chvíli opět mlčeli. Pak se ozval Arthur.
„Já
jsem ti také ještě něco neřekl, Marku.“
„Co?“
„V jídelně
byl telefon, jestli sis všiml. Starý model. Pamatuješ, takový ten
černý, bakelitový, jaký v padesátých letech býval všude.“
„Hm,
ano, myslím, že si vzpomínám.“
„Poznamenal
jsem si číslo. A pak jsem na to číslo zavolal.“
„Nenapínej
mě už, Artie.“
„Dlouho
nic. Vyzváněcí tón. Už jsem to chtěl položit. Když tu náhle
se ozve hlas. Řekl jen jednu větu: Zde je Evelyn. Zanechte mi
laskavě vzkaz. Děkuji.“
Tentokrát byla chvíli ticha mnohem delší.
Mark, stejně jako Artie, jen stěží sbírali odvahu. Odvahu
pomyslet na jediné možné logické – a dost děsivé –
vysvětlení případu s podivnou lebkou.