Podivná lebka

Mark Harris, fotograf londýnského deníku lokálního významu, chodil po městě a hledal motivy na téma nastávajícího svátku Všech svatých. Ne že by dekorací inspirovaných kostrami, duchy, pavouky, havrany a dalšími rádobystrašnými rekvizitami bylo málo. Nic z toho ovšem neuspokojovalo Markova tvořivého ducha. Samé klišé a kýč.

Konečně Mark objevil něco aspoň trochu zajímavého. Uprostřed vší nudy deštivého londýnského dne koncem října našel dům vystrojený tak přehnaně, až to bilo do očí. Obrovský drak s rudě svítícíma očima hned u vrátek. Hejno umělých havranů usazené na tympanonu georgiánského domovního portálu. Fialově svítící figura čarodějnice pozorující ulici z okna v prvním patře. A na každé špičce litinového plotu naražena jedna umělá lidská lebka.

Tohle je přímo parodie na Halloween, pomyslel si Mark a pořídil sérii snímků. Z domu se nikdo neozval, nikdo nic nenamítal. Skvělé. Konečně něco použitelného, řekl si Mark pro sebe spokojeně a zamířil domů. Právě včas. Déšť povážlivě zhoustl.

„Odkud to máš?“ zeptal se druhý den Marka jeho přítel a bývalý spolužák Arthur Fowler. Arthur byl u Marka na návštěvě – což nebylo nic výjimečného – a bez okolků se prohraboval jeho pracemi. Což rovněž nebylo nic výjimečného. Arthur měl dobrý postřeh a občas upozornil Marka na zajímavé detaily.

„Odněkud z Bloomsbury. Pěkná výzdoba, co? Řeknu ti, Artie, v tomhle domě musejí brát Halloween smrtelně vážně.“

„O to ani tak nejde, Marku. Ale tady, podívej. Vsadil bych se, že tahle lebka je pravá.“

Jedna z lebek na snímku vypadala vskutku znepokojivě realisticky. V jejích rysech nebylo nic halloweensky přehnaného. Odstín působil dojmem nefalšované staré kosti. A ty prázdné oční důlky jakoby vyjadřovaly temný a beznadějný smutek...

„Vážně? Myslíš, že je pravá?“

„Vlastně bych na to vsadil svůj lékařský diplom. Podívej tady ta os lacrimale a os temporale. A ta mandibula. Takovéhle propracované detaily se na lebkách z hračkářství nevyskytují.“

„Možná teď Japonci vyrábějí špičkově realistické kopie lidských lebek. Ale jestli chceš, můžeme se na to místo jet podívat. Halloween teprve bude.“

Druhý den se sešli na Russell Square a pokračovali pěšky kolem úhledných řadových domků z georgiánského období. Bizarně vyzdobený plot viděli již zdaleka.

„Ano. Je to lidská lebka.“ prohlásil Arthur zcela rezolutně. „Je to kost. Pravá, nefalšovaná kost. Žádný bakelit, žádná sádra. Tahle lebka myslela, mluvila a viděla. A podívej na ty klikaté čáry. To jsou lebeční švy. Podle nich se pozná stáří. Ale teď bych se do toho raději nepouštěl, chtělo by to podrobnější prohlídku. Příčinu smrti nepoznám, na lebce není vidět žádné mechanické poškození.“

„Myslíš, že bychom to měli nahlásit policii?“

„Pánové, mohu vám nějak pomoci?“

Hlas patřil mladé dámě, která se najednou, zcela nečekaně objevila na druhé straně plotu. Nezněl nijak nepřátelsky. Spíše vlídně.

„Dobrý den. Obdivujeme vaši výzdobu,“ odpověděl Mark.

„Vidím, že vás zajímá ta lebka. Pojďte dál. Dáte si čaj?“

Ani v těchto slovech nebylo nic nepříjemného nebo vyčítavého. Oba přátelé tedy celkem bez okolků přijali pozvání.

„Říkejte mi Eve. Dáte si Earl Grey nebo English Breakfast?“

Jídelna byla zařízena poněkud staromódně. Nábytek a zařízení převážně z 50. a 60. let, všiml si Mark. Vše velmi zachovalé, ale dosti letité. Nějak to nesedí s věkem a vzhledem hostitelky – hezké štíhlé tmavovlasé ženy ve věku jen něco málo přes dvacet. Má trochu retro účes i šaty, ale to je teď moderní, pomyslel si. Zdá se, že zde v domě mají rádi padesátá léta podle lahví a krabic tehdy oblíbených produktů: Bovril, Marmite, a tak podobně.

Mezitím se hostitelka dala do vyprávění.

„Ta skutečná lidská lebka v halloweenové výzdobě je cosi jako rodinná tradice již od roku 1961. Ale abych nepředbíhala. Napřed musíte vědět něco o mé rodině.

Můj dědeček Julian Larkin se těsně před válkou zasnoubil s krásnou dívkou jménem Evelyn. Snoubenci měli už termín svatby, když vypukla válka a dědeček dostal povolávací rozkaz. Existovala možnost uzavřít sňatek na poslední chvíli, ale musel by se obejít bez rodiny, bez hostů, bez svatebních darů a podobných náležitostí. To si Evelyn nepřála. Rozhodli se proto odložit svatbu až do doby, kdy se Julian vrátí z války. Oba věřili, že Julian přežije válku ve zdraví.“

Eve se napila čaje, hostům dolila z ozdobného viktoriánského čajníku a pokračovala.

„Během loučení na nádraží Waterloo požádala Evelyn svého snoubence, aby jí slíbil věrnost. Julian přísahal těmito slovy: Ať přijdu o hlavu, jestli se dotknu ženy, než se my dva vezmeme, drahá Evelyn.“

Eve udělala dramatickou pauzu. „Tohle neměl nikdy říkat.“

Vyprávění pokračovalo. Julian odjel do Francie. Byl obklíčen u Dunkirku, odkud se šťastně dostal zpět do Anglie. Jeho regiment byl pak poslán až do Britského Malajska. Bohužel malajská kampaň skončila pro Británii velkým neúspěchem. Katastrofou, při níž Británie ztratila 140 tisíc mužů, z nichž většina padla do zajetí.

Také Julian po několika měsících bojů skončil v japonském táboře. Zažil hrozné věci, protože Japonci neuznávali mezinárodní právo a válečné zajatce nepovažovali za lidi, kteří mají právo na život. Po jedné vzpouře v zajateckém táboře skončily hlavy deseti Julianových kamarádů naražené na kůlech. Snadno tak mohla skončit i Julianova hlava, ale měl štěstí. Vzpomněl si tehdy na přísahu, kterou dal Evelyn. Během války na ni myslel neustále. Upínal se k vidině své milované jako k božstvu personifikujícímu lásku a naději.

Když válka skončila, Julian se několik týdnů zotavoval ve vojenské nemocnici v Singapuru. A zde ho zastihla krutá zpráva. Poprvé po několika letech dostal poštu z domova. Těšil se na dopis od Evelyn – a jaké bylo jeho utrpení, když místo dopisu plného lásky obdržel úmrtní oznámení. Evelyn zahynula během blitzu, německého bombardování Londýna, pouhých několik týdnů po Julianově zajetí.

Evelynina smrt Juliana zdrtila. Naděje, kvůli které přežil japonské zajetí, přestala existovat. Těšil se na mír – a najednou jeho život byl pustý a prázdný. Nikdo, kvůli komu by stálo za to žít.

„Promiňte, Eve,“ přerušil vyprávění doktor Fowler. „Možná jsem netrpělivý, ale jak to vlastně souvisí s tou lebkou?“

„Musíte znát vše v souvislostech, protože jinak byste si myslel, že můj otec byl šílený. Možná opravdu byl. Ale vše, co dělal, mělo svoji logiku. Nezpochybnitelnou logiku, jak uvidíte.

Oba přátelé dále naslouchali příběhu, který Eve vyprávěla.

Po návratu do Londýna Julian vyplnil prázdnotu ve svém životě prací. Vrátil se ke své profesi stavebního inženýra a podílel se na znovuvybudování poničeného Londýna. Práce bylo hodně, takže od rána do noci žil v práci. Někdy tam i přespával.

Pomalu, velmi pomalu se začínal vracet do normálního života. S jednou výjimkou. Vytěsnil ze svého života ženy. Zejména všechny ženy, které byly svobodné a měly věk přiměřený pro založení rodiny. V jeho oddělení pracovali samí muži, v práci se proto cítil dobře. Záměrně chodil do práce a zpět domů v době, kdy bylo těžké potkat na ulici nějakou hezkou mladou dámu. Vyhýbal se divadlům, kinům, restauracím a společenským událostem vůbec. Pokud chodil mezi lidi, vyhledával společnost kamarádů z války, ale nikdy si nenechával ukazovat fotografie žen a dětí.

Na jedné schůzce mu Tom Watkins, kamarád z malajského zajetí a rovněž stavební inženýr, nabídl obchodní partnerství.

„Juliane, neznám spolehlivějšího chlapa a většího dříče, než jsi ty. Všichni od fochu tě uznávají. Jsi jednička. Já mám nějaký kapitál, dáme to dohromady a za pár let máme velkou firmu. Tak co, plácnem si?“

Plácli si. A dařilo se jim. Tom nesliboval úspěch nadarmo. Ale věc měla háček.

V každé firmě se vyskytují písařky, sekretářky, účetní a vůbec pečlivé ženy, které dokáží zařídit to a ono a nikdy na nic nezapomenou. Ve velké korporaci mívají svá vlastní oddělení a inženýr projektant s nimi nemusí přijít do styku – pokud nechce. V malé firmě, jakou byla Watkins & Larkin Limited, ale všichni sdílejí společné kancelářské prostory, kuchyňku pro přípravu čaje a další místa. Zavírat oči před existencí mladších hezkých kolegyň zkrátka není možné. Tím spíše, pokud ty mladší kolegyně jsou svobodné. A co horšího, pokud jsou svobodné a odhodlané tento stav změnit.

Pohledný muž jako Julian Larkin, jehož jedinou známou neřestí byla nadměrná pracovitost, neušel pozornosti. Fámy o tom, že Julian je „zapřisáhlý starý mládenec“ – kódové označení pro muže, kterého přitahují jiní muži – zůstaly nepotvrzeny. Faktem bylo, že Julian byl po všech stránkách normální, zdravý a stále ještě mladý. Nyní navíc i celkem zámožný.

Ve společnosti Watkins & Larkin pracovala i hezká mladá obchodní korespondentka jménem Emily. Julian se snažil Emily si příliš nevšímat, tak jako jiných mladých žen. Jednoho dne se však Emily objevila v kanceláři v elegantních jarních šatech se zvonovou sukní namísto svého obvyklého kostýmku v barvě myší šedi. Nebyl to plán: Emily měla na ten den volno kvůli soukromým záležitostem a ve firmě se stavila jen na skok, zařídit odeslání jistých důležitých dokumentů.

Jak Emily předávala Julianovi (tehdy ještě panu Larkinovi) dokumenty k podpisu, nemohlo mu ujít několik podstatných detailů. Za prvé, ta slečna používá neodolatelný květinový parfém. Za druhé, její třešňově červené rty se neodolatelně usmívají. Za třetí, její modré oči jsou to nejkrásnější, co Julian viděl od roku 1940. A konečně za čtvrté, její zvonová sukně leccos odhaluje, ale zároveň poskytuje dost prostoru pro představivost...

Zhruba dvacet čtyři hodin bojoval Julian sám se sebou. Bolestné vzpomínky a dávný slib se svářily s jeho mužskou přirozeností. Ale vzpomínky byly věcí minulosti, zatímco jeho vnitřní touha byla žhavě současná.

Následujícího dne nezkušeně a neobratně pozval Emily na čaj. Jeho koktání a rozpaky však nebyly ničemu na překážku. Během pouhých tří měsíců byla svatba. Pak svatební cesta, první Julianova cesta do zahraničí od dob jeho vojenské služby a zajetí. Devět měsíců poté se narodil Charlie.

„Charlie byl váš otec, Eve?“ zeptal se Mark Harris.

„Ano. Ale nechybělo mnoho a nebyla jsem na světě. Ale zde trochu předbíhám.“

Eve se napila čaje a pokračovala ve vyprávění.

Evin otec Charles se narodil v roce 1956, kdy Julianu Larkinovi bylo čtyřicet dva let. Nikdo si neuměl představit šťastnější rodinu. Pracovitý a svědomitý otec. Krásná a milující matka. Roztomilé dítě se zlatými vlásky a kouzelnýma modrýma očima. Hezký dům v Bloomsbury. Každé léto dovolená ve Francii nebo v Itálii.

Několik báječných let se zdálo, že utrpení z mládí bude v Julianově životě více než vyváženo štěstím v druhé polovině života. Ale jak rychle se vše může změnit! Jak křehké je lidské štěstí!

Jednoho dne se stalo něco strašného.

Když Julian v půl deváté ráno jednoho zachmuřeného dne otevřel domovní dveře, aby šel jako vždy do práce, lekl se podivné postavy stojící před domem.

Když si ji prohlédl podrobněji, lekl se ještě více.

A když postava promluvila, vyděsil se k smrti.

Byla to postava ženy se zrůdně znetvořeným obličejem. Chybělo jí levé oko a zdálo se, že i kus levé poloviny lebky byl odtržen při jakémsi strašném úrazu. K tragédii však muselo dojít před dávnými lety, neboť zranění byla očividně stará a pokrytá nažloutlou zvrásnělou kůží. Pravá polovina hlavy byla porostlá nemytými prošedivělými vlasy a nezraněné oko jakoby bylo potaženou našedlou blánou. Seschlé tváře a bezbarvé rty dávaly jen matně tušit, že žena bývala kdysi krásná. Krásu jí však už nikdo nemohl vrátit, stejně jako tři chybějící prsty na levé ruce: zůstal jen palec a ukazovák.

„Ano, Juliane, jsem to já. Evelyn. Pamatuješ si na mě velmi dobře, viď že ano.“

Julianovi v jedné vteřině vyschla ústa. Na zádech a na čele mu stejně rychle vyvstaly krůpěje horkého potu.

„Něco jsi mi slíbil, Juliane. Nelži, že jsi zapomněl. Něco jsi mi slíbil.“

To bylo vše, co postava řekla. Obrátila se a odešla pomalým kulhavým krokem. Julian se nevzmohl na slovo a na krok.

Ten den do práce nedošel. Telefonicky se omluvil – naléhavá rodinná záležitost! – a spěchal do archívu. Nechal si vyhledat záznamy o úmrtích z onoho kritického dne roku 1940. Ano, Evelyn Sibyll Clarksonová, věk 22 let, zahynula při dopadu těžké německé bomby poblíž Bayswater Road.

Julian byl systematický muž, který nic nechtěl nechat náhodě. Tentýž den vyhledal ještě dalšího svého kamarády z války, který měl významnou funkci ve státní správě. I on po hledání v archivech ujistil Juliana, že jeho snoubenka bez nejmenších pochyb zahynula ve válce.

„Ano, tady to máme. Dne 30. října 1940, vysoce explozivní německá bomba, dopad a výbuch na adrese 16 Queensway, Westminster, Londýn W2 3RX. Seznam obětí – ano, vše souhlasí.“

Od toho dne byl Julian jako živoucí mrtvola. Na svět se díval vyhaslým pohledem, na otázky odpovídal krátce a neurčitě. Jeho znovunalezená radost ze života byla náhle pryč.

A bylo hůře.

Zanedlouho nato Charles, kterému táhlo na pátý rok, onemocněl. Nemoc, která nejprve vypadala jako neškodné nachlazení, trvala příliš dlouho. Ukázalo se, že šlo o nevyléčitelnou zhoubnou chorobu. Naděje na přežití byla prakticky nulová.

Navíc se firmě Watkins & Larkin přestalo dařit. Přišla hospodářská recese. Zakázek ubývalo a úrokové sazby nečekaně vzrostly. Pro firmu to byla katastrofa, neboť se nedávno zadlužila v očekávání dalšího růstu.

K dovršení všeho Julian přišel o většinu úspor. Akcie, které mu kdosi doporučil jako jistý tip, se ukázaly být téměř bezcennými. Kufřík se starožitnostmi, který v nouzi nesl na aukci, mu vytrhl z ruky zloděj, který okamžitě zmizel v davu. Vše by se ale dalo snášet, nepřízeň osudu i chudoba. Jen kdyby Julianův jediný syn neumíral. Lékaři mu měřili zbývající čas již jen v měsících.

Julian propadl zoufalství. Po nocích bloudil ulicemi a plakal. Pokud neplakal, křičel nahlas „Evelyn, Evelyn, vem si moji hlavu!“

Ale přízrak se již nikdy neobjevil.

Jediné, čeho Julian dosáhl, bylo několikeré zatčení pro opilství a rušení nočního klidu. Když se synův stav zhoršil natolik, že smrt byla otázkou týdnů spíše než měsíců, Julian se jedné noci vydal na předem vyhlédnuté místo poblíž nádraží a položil svoji hlavu na trať. Přežil jen náhodou: vlak, který měl Juliana připravit o hlavu, měl zpoždění a nešťastníka zachránila zbloudilá skupina opilců – kteří rychle vystřízlivěli, když viděli ležící postavu s krkem na kolejích.

Juliana odvezli do nervového sanatoria svatého Lukáše ve Woodside. Lékař si vyslechl jeho příběh, prohodil několik útěšných slov, předepsal uklidňující lék a propustil.

Julian se vracel domů bez představy, co bude dělat dál. Náhle se zvedl vítr a vehnal mu do očí opadané podzimní listí a všelijaké smetí. Mezi ním i staré noviny. Julian je chtěl se zaklením hodit do odpadu, ale na poslední chvíli se zarazil.

Zaujal jej nadpis na inzertní stránce: Jste nešťastní a zoufalí? Řešení existuje!

Šlo o reklamu na jakousi věštkyni. Julian nikdy neuznával nadpřirozené síly a vůči kartářkám, astrologům a jiným šarlatánům měl odpor. Ale znáte to anglické přísloví: A drowning man will clutch at a straw. Tonoucí se i stébla chytne. Julian vytrhl kus stránky s inzerátem a ještě téhož dne navštívil Madame Charlottu.

Madame Charlotte nevypadala docela přesně tak, jak si člověk představuje vládkyni okultních sil. Spíše působila dojmem unavené maminy, která dělá prodavačku nebo ošetřovatelku a po večerech si přivydělává výkladem karet. Ani její přízvuk nepochybně prozrazující Yorkshire nedodával seanci magickou atmosféru.

Ale Julian se rozhodl, že mu to bude jedno.

Madame Charlotte si vyslechla Julianův příběh. O dost pozorněji než psychiatr u svatého Lukáše. Pak chvíli dělala něco s kartami a s jakými přístrojem, který připomínal kompas. Poté zavřela oči – Julian měl chvíli obavy, že únavou usnula – a pak konečně promluvila.

„Pane, konec vašeho neštěstí se blíží. Vidím velkou úlevu. Vidím šťastný konec a dny plné slunce. Nejprve je ale třeba učinit oběť. Porušil jste slavnostně učiněný slib. Nyní musíte za tento hřích zaplatit.“

„Ale jak zaplatit? Vždyť jsem nabízel vlastní hlavu!“

„Vaše oběť nebyla přijata. Duch si žádá jinou oběť. Jinou hlavu.“

„Jakou jinou hlavu? Mám snad...?“

Julian otázku nedokončil. Tak hrůzná mu ta myšlenka připadala.

„Musíte obětovat hlavu někoho, koho jste měl nade všechno rád. Ale neděste se: nemusí nutně jít o hlavu žijící osoby. Věštba může mít abstraktnější, méně přímočarý výklad.“

Pak se na chvíli zamyslela.

„Žijí vaši rodiče?“

„Ne.“

„Měl jste rád svoji matku?“

„Zemřela, když jsem byl malý. Příliš si na ni nevzpomínám.“

„A otce?“

„Ach, tatínek. Můj dobrý táta mi nahradil matku, která mi chyběla. Byl přísný i laskavý. Naučil mě pořádku, pracovitosti a zároveň měl dobré srdce. Zemřel v pětašedesáti, tedy před pár lety. Dodnes mi chybí.“

Eve udělala ve vyprávění pauzu a připravila další čaj. Mark a Artie mlčky zírali na květovanou konvici a každý si domýšlel, co asi bude následovat.

Následující noci se Julian vydal s nářadím na hřbitov Highgate. Když se nad ránem vrátil s velkým rancem, zamířil rovnou do prádelny. Vynechme odporné detaily, které by musely naplnit hnusem každého byť jen trochu normálního člověka – ale Julianovi bylo všechno jedno.

Ten večer po setmění (Julian to nechtěl udělat za denního světla) okrášlila dům Larkinových pochmurná výzdoba. Sousedy to poněkud překvapilo, protože Larkinovi si nikdy na Halloween nepotrpěli. Ale budiž. Kdo by jim to vyčítal.

Za dva dny nato se Julian dozvěděl, že firma Watkins & Larkin zvítězila ve veřejné soutěži a získala velkou zakázku. Zakázku, která byla pro ni záchranou. Další den se Julian dočetl ve Financial Times, že na pozemcích jedné krachující důlní firmy v Jižní Americe bylo nalezeno velké ložisko platiny. Šlo o firmu, jejíž domněle bezcenné akcie měl Julian v nočním stolku a jen náhodou je ještě nevyhodil do starého papíru.

Největší překvapení však přišlo příští týden v pondělí. Lékař, který se staral o malého Charlieho s překvapením konstatoval zřetelné zlepšení stavu. Stejný závěr zazněl i na další, pozdější prohlídce. Lékaři kroutili hlavou a z jejich úst bylo slyšet výrazy jako „jeden případ z milionu“, „spontánní remise“ nebo dokonce „zázrak“.

„A od té doby vyvěšuje naše rodina tuto lebku na litinový plot vždy na Halloween. Pro všechny případy,“ ukončila vyprávění Eve.

Oba přátelé chvíli mlčeli.

„Neuvěřitelný příběh,“ prohlásil Artie.

„Vskutku pozoruhodný,“ dodal Mark.

Dopili čaj, poděkovali a rozloučili se. Cestou zpátky se Artie zastavil.

„Poslyš, Marku, udělej mi ještě pár detailních snímků té lebky. Chci si něco ověřit.“

Stalo se. A tím byl příběh uzavřen. Tedy – mohl být uzavřen.

O pár dní později Artie volal Markovi.

„Marku, pochopil jsi to stejně jako já? Že ta lebka měla patřit Julianovu otci?“

„Ano, samozřejmě. Jak jinak bych tomu vyprávění měl rozumět?“

„Tak se podrž. Ta lebka zcela nepochybně patřila ženě. Poznal jsem to na první pohled, i když tu stále byla málo pravděpodobná možnost, že šlo o muže s výjimečně jemnými rysy. Nicméně pochybnosti jsou vyloučeny. A teď se připrav na ještě větší pecku.“

„Pro jistotu sedím, aby to se mnou nepraštilo.“

„Ženě nebylo v době úmrtí více než třicet let, spíše tak dvacet šest nebo dvacet sedm.“

„A co to znamená?“

„To bych k čertu taky rád věděl!“

Na okamžik bylo na lince ticho. Pak se ozval Mark.

„Víš, Artie, taky jsem ti chtěl něco říct. Jak jsme se tam zdrželi, zapomněl jsem v jídelně deštník. Můj pěkný, ručně dělaný deštník, na který si dávám takový pozor. Přišel jsem na to večer. Druhý den jsem se do domu vrátil. Dlouho jsem zvonil... a dlouho nic.“

„A to je všechno?“

„Po několika minutách mi přišel otevřít stařec. Podle všeho napůl dementní, vůbec nevěděl, co čem mluvím. Žádná mladá dáma prý v domě nebydlí, byl evidentně mimo obraz. Ale přesto mě pustil do kuchyně a jídelny, a... byl to pro mě šok!“

„Co? Jaký šok?“

„Kuchyně a jídelna vypadaly přesně tak, jak během naší návštěvy. S jedním podstatným rozdílem. Vypadalo to tam, jako kdyby se sto let neuklízelo. Vrstvy prachu. Ten květovaný čajník, pamatuješ, ten čajník byl zapleten do spleti starých pavučin. Mrtvé mouchy na podlaze, tucty mrtvých much. Plíseň, prach, pavučiny, myší trus, atmosféra rozkladu. Jako kdyby do místnosti desítky let nikdo nevkročil. Ptal jsem se starého pána, ale on tvrdil, že mu stačí jen malá kuchyňka v podkroví a sem skutečně nikdy nechodí. A ještě něco: na podlaze – pamatuješ? Hezký kobereček na naleštěných parketách. Na podlaze se táhla dlouhá skvrna něčeho temně hnědého, podle všeho velmi stará.“

„Nemohl sis splést dům? Nebo patro?“

„Ne, Artie. Nemohl jsem se mýlit. Můj zapomenutý deštník byl na místě.“

Chvíli opět mlčeli. Pak se ozval Arthur.

„Já jsem ti také ještě něco neřekl, Marku.“

„Co?“

„V jídelně byl telefon, jestli sis všiml. Starý model. Pamatuješ, takový ten černý, bakelitový, jaký v padesátých letech býval všude.“

„Hm, ano, myslím, že si vzpomínám.“

„Poznamenal jsem si číslo. A pak jsem na to číslo zavolal.“

„Nenapínej mě už, Artie.“

„Dlouho nic. Vyzváněcí tón. Už jsem to chtěl položit. Když tu náhle se ozve hlas. Řekl jen jednu větu: Zde je Evelyn. Zanechte mi laskavě vzkaz. Děkuji.“

Tentokrát byla chvíli ticha mnohem delší. Mark, stejně jako Artie, jen stěží sbírali odvahu. Odvahu pomyslet na jediné možné logické – a dost děsivé – vysvětlení případu s podivnou lebkou.