Podivná lebka

Mark Harris, fotograf londýnského deníku lokálního významu, chodil po městě a hledal motivy na téma nastávajícího svátku Všech svatých. Ne že by dekorací inspirovaných kostrami, duchy, pavouky, havrany a dalšími rádobystrašnými rekvizitami bylo málo. Nic z toho ovšem neuspokojovalo Markova tvořivého ducha. Samé klišé a kýč.

Konečně Mark objevil něco aspoň trochu zajímavého. Uprostřed vší nudy deštivého londýnského dne koncem října našel dům vystrojený tak přehnaně, až to bilo do očí. Obrovský drak s rudě svítícíma očima hned u vrátek. Hejno umělých havranů usazené na tympanonu georgiánského domovního portálu. Fialově svítící figura čarodějnice pozorující ulici z okna v prvním patře. A na každé špičce litinového plotu naražena jedna umělá lidská lebka.

Tohle je přímo parodie na Halloween, pomyslel si Mark a pořídil sérii snímků. Z domu se nikdo neozval, nikdo nic nenamítal. Skvělé. Konečně něco použitelného, řekl si Mark pro sebe spokojeně a zamířil domů. Právě včas. Déšť povážlivě zhoustl.

„Odkud to máš?“ zeptal se druhý den Marka jeho přítel a bývalý spolužák Arthur Fowler. Arthur byl u Marka na návštěvě – což nebylo nic výjimečného – a bez okolků se prohraboval jeho pracemi. Což rovněž nebylo nic výjimečného. Arthur měl dobrý postřeh a občas upozornil Marka na zajímavé detaily.

„Odněkud z Bloomsbury. Pěkná výzdoba, co? Řeknu ti, Artie, v tomhle domě musejí brát Halloween smrtelně vážně.“

„O to ani tak nejde, Marku. Ale tady, podívej. Vsadil bych se, že tahle lebka je pravá.“

Jedna z lebek na snímku vypadala vskutku znepokojivě realisticky. V jejích rysech nebylo nic halloweensky přehnaného. Odstín působil dojmem nefalšované staré kosti. A ty prázdné oční důlky jakoby vyjadřovaly temný a beznadějný smutek...

„Vážně? Myslíš, že je pravá?“

„Vlastně bych na to vsadil svůj lékařský diplom. Podívej tady ta os lacrimale a os temporale. A ta mandibula. Takovéhle propracované detaily se na lebkách z hračkářství nevyskytují.“

„Možná teď Japonci vyrábějí špičkově realistické kopie lidských lebek. Ale jestli chceš, můžeme se na to místo jet podívat. Halloween teprve bude.“

Druhý den se sešli na Russell Square a pokračovali pěšky kolem úhledných řadových domků z georgiánského období. Bizarně vyzdobený plot viděli již zdaleka.

„Ano. Je to lidská lebka.“ prohlásil Arthur zcela rezolutně. „Je to kost. Pravá, nefalšovaná kost. Žádný bakelit, žádná sádra. Tahle lebka myslela, mluvila a viděla. A podívej na ty klikaté čáry. To jsou lebeční švy. Podle nich se pozná stáří. Ale teď bych se do toho raději nepouštěl, chtělo by to podrobnější prohlídku. Příčinu smrti nepoznám, na lebce není vidět žádné mechanické poškození.“

„Myslíš, že bychom to měli nahlásit policii?“

„Pánové, mohu vám nějak pomoci?“

Hlas patřil mladé dámě, která se najednou, zcela nečekaně objevila na druhé straně plotu. Nezněl nijak nepřátelsky. Spíše vlídně.

„Dobrý den. Obdivujeme vaši výzdobu,“ odpověděl Mark.

„Vidím, že vás zajímá ta lebka. Pojďte dál. Dáte si čaj?“

Ani v těchto slovech nebylo nic nepříjemného nebo vyčítavého. Oba přátelé tedy celkem bez okolků přijali pozvání.

„Říkejte mi Eve. Dáte si Earl Grey nebo English Breakfast?“

Jídelna byla zařízena poněkud staromódně. Nábytek a zařízení převážně z 50. a 60. let, všiml si Mark. Vše velmi zachovalé, ale dosti letité. Nějak to nesedí s věkem a vzhledem hostitelky – hezké štíhlé tmavovlasé ženy ve věku jen něco málo přes dvacet. Má trochu retro účes i šaty, ale to je teď moderní, pomyslel si. Zdá se, že zde v domě mají rádi padesátá léta podle lahví a krabic tehdy oblíbených produktů: Bovril, Marmite, a tak podobně.

Mezitím se hostitelka dala do vyprávění.

„Ta skutečná lidská lebka v halloweenové výzdobě je cosi jako rodinná tradice již od roku 1961. Ale abych nepředbíhala. Napřed musíte vědět něco o mé rodině.

Můj dědeček Julian Larkin se těsně před válkou zasnoubil s krásnou dívkou jménem Evelyn. Snoubenci měli už termín svatby, když vypukla válka a dědeček dostal povolávací rozkaz. Existovala možnost uzavřít sňatek na poslední chvíli, ale musel by se obejít bez rodiny, bez hostů, bez svatebních darů a podobných náležitostí. To si Evelyn nepřála. Rozhodli se proto odložit svatbu až do doby, kdy se Julian vrátí z války. Oba věřili, že Julian přežije válku ve zdraví.“

Eve se napila čaje, hostům dolila z ozdobného viktoriánského čajníku a pokračovala.

„Během loučení na nádraží Waterloo požádala Evelyn svého snoubence, aby jí slíbil věrnost. Julian přísahal těmito slovy: Ať přijdu o hlavu, jestli se dotknu ženy, než se my dva vezmeme, drahá Evelyn.“

Eve udělala dramatickou pauzu. „Tohle neměl nikdy říkat.“

Vyprávění pokračovalo. Julian odjel do Francie. Byl obklíčen u Dunkirku, odkud se šťastně dostal zpět do Anglie. Jeho regiment byl pak poslán až do Britského Malajska. Bohužel malajská kampaň skončila pro Británii velkým neúspěchem. Katastrofou, při níž Británie ztratila 140 tisíc mužů, z nichž většina padla do zajetí.

Také Julian po několika měsících bojů skončil v japonském táboře. Zažil hrozné věci, protože Japonci neuznávali mezinárodní právo a válečné zajatce nepovažovali za lidi, kteří mají právo na život. Po jedné vzpouře v zajateckém táboře skončily hlavy deseti Julianových kamarádů naražené na kůlech. Snadno tak mohla skončit i Julianova hlava, ale měl štěstí. Vzpomněl si tehdy na přísahu, kterou dal Evelyn. Během války na ni myslel neustále. Upínal se k vidině své milované jako k božstvu personifikujícímu lásku a naději.

Když válka skončila, Julian se několik týdnů zotavoval ve vojenské nemocnici v Singapuru. A zde ho zastihla krutá zpráva. Poprvé po několika letech dostal poštu z domova. Těšil se na dopis od Evelyn – a jaké bylo jeho utrpení, když místo dopisu plného lásky obdržel úmrtní oznámení. Evelyn zahynula během blitzu, německého bombardování Londýna, pouhých několik týdnů po Julianově zajetí.

Evelynina smrt Juliana zdrtila. Naděje, kvůli které přežil japonské zajetí, přestala existovat. Těšil se na mír – a najednou jeho život byl pustý a prázdný. Nikdo, kvůli komu by stálo za to žít.

„Promiňte, Eve,“ přerušil vyprávění doktor Fowler. „Možná jsem netrpělivý, ale jak to vlastně souvisí s tou lebkou?“

„Musíte znát vše v souvislostech, protože jinak byste si myslel, že můj otec byl šílený. Možná opravdu byl. Ale vše, co dělal, mělo svoji logiku. Nezpochybnitelnou logiku, jak uvidíte.

Oba přátelé dále naslouchali příběhu, který Eve vyprávěla.

Po návratu do Londýna Julian vyplnil prázdnotu ve svém životě prací. Vrátil se ke své profesi stavebního inženýra a podílel se na znovuvybudování poničeného Londýna. Práce bylo hodně, takže od rána do noci žil v práci. Někdy tam i přespával.

Pomalu, velmi pomalu se začínal vracet do normálního života. S jednou výjimkou. Vytěsnil ze svého života ženy. Zejména všechny ženy, které byly svobodné a měly věk přiměřený pro založení rodiny. V jeho oddělení pracovali samí muži, v práci se proto cítil dobře. Záměrně chodil do práce a zpět domů v době, kdy bylo těžké potkat na ulici nějakou hezkou mladou dámu. Vyhýbal se divadlům, kinům, restauracím a společenským událostem vůbec. Pokud chodil mezi lidi, vyhledával společnost kamarádů z války, ale nikdy si nenechával ukazovat fotografie žen a dětí.

Na jedné schůzce mu Tom Watkins, kamarád z malajského zajetí a rovněž stavební inženýr, nabídl obchodní partnerství.

„Juliane, neznám spolehlivějšího chlapa a většího dříče, než jsi ty. Všichni od fochu tě uznávají. Jsi jednička. Já mám nějaký kapitál, dáme to dohromady a za pár let máme velkou firmu. Tak co, plácnem si?“

Plácli si. A dařilo se jim. Tom nesliboval úspěch nadarmo. Ale věc měla háček.

V každé firmě se vyskytují písařky, sekretářky, účetní a vůbec pečlivé ženy, které dokáží zařídit to a ono a nikdy na nic nezapomenou. Ve velké korporaci mívají svá vlastní oddělení a inženýr projektant s nimi nemusí přijít do styku – pokud nechce. V malé firmě, jakou byla Watkins & Larkin Limited, ale všichni sdílejí společné kancelářské prostory, kuchyňku pro přípravu čaje a další místa. Zavírat oči před existencí mladších hezkých kolegyň zkrátka není možné. Tím spíše, pokud ty mladší kolegyně jsou svobodné. A co horšího, pokud jsou svobodné a odhodlané tento stav změnit.

Pohledný muž jako Julian Larkin, jehož jedinou známou neřestí byla nadměrná pracovitost, neušel pozornosti. Fámy o tom, že Julian je „zapřisáhlý starý mládenec“ – kódové označení pro muže, kterého přitahují jiní muži – zůstaly nepotvrzeny. Faktem bylo, že Julian byl po všech stránkách normální, zdravý a stále ještě mladý. Nyní navíc i celkem zámožný.

Ve společnosti Watkins & Larkin pracovala i hezká mladá obchodní korespondentka jménem Emily. Julian se snažil Emily si příliš nevšímat, tak jako jiných mladých žen. Jednoho dne se však Emily objevila v kanceláři v elegantních jarních šatech se zvonovou sukní namísto svého obvyklého kostýmku v barvě myší šedi. Nebyl to plán: Emily měla na ten den volno kvůli soukromým záležitostem a ve firmě se stavila jen na skok, zařídit odeslání jistých důležitých dokumentů.

Jak Emily předávala Julianovi (tehdy ještě panu Larkinovi) dokumenty k podpisu, nemohlo mu ujít několik podstatných detailů. Za prvé, ta slečna používá neodolatelný květinový parfém. Za druhé, její třešňově červené rty se neodolatelně usmívají. Za třetí, její modré oči jsou to nejkrásnější, co Julian viděl od roku 1940. A konečně za čtvrté, její zvonová sukně leccos odhaluje, ale zároveň poskytuje dost prostoru pro představivost...

Zhruba dvacet čtyři hodin bojoval Julian sám se sebou. Bolestné vzpomínky a dávný slib se svářily s jeho mužskou přirozeností. Ale vzpomínky byly věcí minulosti, zatímco jeho vnitřní touha byla žhavě současná.

Následujícího dne nezkušeně a neobratně pozval Emily na čaj. Jeho koktání a rozpaky však nebyly ničemu na překážku. Během pouhých tří měsíců byla svatba. Pak svatební cesta, první Julianova cesta do zahraničí od dob jeho vojenské služby a zajetí. Devět měsíců poté se narodil Charlie.

„Charlie byl váš otec, Eve?“ zeptal se Mark Harris.

„Ano. Ale nechybělo mnoho a nebyla jsem na světě. Ale zde trochu předbíhám.“

Eve se napila čaje a pokračovala ve vyprávění.

Evin otec Charles se narodil v roce 1956, kdy Julianu Larkinovi bylo čtyřicet dva let. Nikdo si neuměl představit šťastnější rodinu. Pracovitý a svědomitý otec. Krásná a milující matka. Roztomilé dítě se zlatými vlásky a kouzelnýma modrýma očima. Hezký dům v Bloomsbury. Každé léto dovolená ve Francii nebo v Itálii.

Několik báječných let se zdálo, že utrpení z mládí bude v Julianově životě více než vyváženo štěstím v druhé polovině života. Ale jak rychle se vše může změnit! Jak křehké je lidské štěstí!

Jednoho dne se stalo něco strašného.

Když Julian v půl deváté ráno jednoho zachmuřeného dne otevřel domovní dveře, aby šel jako vždy do práce, lekl se podivné postavy stojící před domem.

Když si ji prohlédl podrobněji, lekl se ještě více.

A když postava promluvila, vyděsil se k smrti.

Byla to postava ženy se zrůdně znetvořeným obličejem. Chybělo jí levé oko a zdálo se, že i kus levé poloviny lebky byl odtržen při jakémsi strašném úrazu. K tragédii však muselo dojít před dávnými lety, neboť zranění byla očividně stará a pokrytá nažloutlou zvrásnělou kůží. Pravá polovina hlavy byla porostlá nemytými prošedivělými vlasy a nezraněné oko jakoby bylo potaženou našedlou blánou. Seschlé tváře a bezbarvé rty dávaly jen matně tušit, že žena bývala kdysi krásná. Krásu jí však už nikdo nemohl vrátit, stejně jako tři chybějící prsty na levé ruce: zůstal jen palec a ukazovák.

„Ano, Juliane, jsem to já. Evelyn. Pamatuješ si na mě velmi dobře, viď že ano.“

Julianovi v jedné vteřině vyschla ústa. Na zádech a na čele mu stejně rychle vyvstaly krůpěje horkého potu.

„Něco jsi mi slíbil, Juliane. Nelži, že jsi zapomněl. Něco jsi mi slíbil.“

To bylo vše, co postava řekla. Obrátila se a odešla pomalým kulhavým krokem. Julian se nevzmohl na slovo a na krok.

Ten den do práce nedošel. Telefonicky se omluvil – naléhavá rodinná záležitost! – a spěchal do archívu. Nechal si vyhledat záznamy o úmrtích z onoho kritického dne roku 1940. Ano, Evelyn Sibyll Clarksonová, věk 22 let, zahynula při dopadu těžké německé bomby poblíž Bayswater Road.

Julian byl systematický muž, který nic nechtěl nechat náhodě. Tentýž den vyhledal ještě dalšího svého kamarády z války, který měl významnou funkci ve státní správě. I on po hledání v archivech ujistil Juliana, že jeho snoubenka bez nejmenších pochyb zahynula ve válce.

„Ano, tady to máme. Dne 30. října 1940, vysoce explozivní německá bomba, dopad a výbuch na adrese 16 Queensway, Westminster, Londýn W2 3RX. Seznam obětí – ano, vše souhlasí.“

Od toho dne byl Julian jako živoucí mrtvola. Na svět se díval vyhaslým pohledem, na otázky odpovídal krátce a neurčitě. Jeho znovunalezená radost ze života byla náhle pryč.

A bylo hůře.

Zanedlouho nato Charles, kterému táhlo na pátý rok, onemocněl. Nemoc, která nejprve vypadala jako neškodné nachlazení, trvala příliš dlouho. Ukázalo se, že šlo o nevyléčitelnou zhoubnou chorobu. Naděje na přežití byla prakticky nulová.

Navíc se firmě Watkins & Larkin přestalo dařit. Přišla hospodářská recese. Zakázek ubývalo a úrokové sazby nečekaně vzrostly. Pro firmu to byla katastrofa, neboť se nedávno zadlužila v očekávání dalšího růstu.

K dovršení všeho Julian přišel o většinu úspor. Akcie, které mu kdosi doporučil jako jistý tip, se ukázaly být téměř bezcennými. Kufřík se starožitnostmi, který v nouzi nesl na aukci, mu vytrhl z ruky zloděj, který okamžitě zmizel v davu. Vše by se ale dalo snášet, nepřízeň osudu i chudoba. Jen kdyby Julianův jediný syn neumíral. Lékaři mu měřili zbývající čas již jen v měsících.

Julian propadl zoufalství. Po nocích bloudil ulicemi a plakal. Pokud neplakal, křičel nahlas „Evelyn, Evelyn, vem si moji hlavu!“

Ale přízrak se již nikdy neobjevil.

Jediné, čeho Julian dosáhl, bylo několikeré zatčení pro opilství a rušení nočního klidu. Když se synův stav zhoršil natolik, že smrt byla otázkou týdnů spíše než měsíců, Julian se jedné noci vydal na předem vyhlédnuté místo poblíž nádraží a položil svoji hlavu na trať. Přežil jen náhodou: vlak, který měl Juliana připravit o hlavu, měl zpoždění a nešťastníka zachránila zbloudilá skupina opilců – kteří rychle vystřízlivěli, když viděli ležící postavu s krkem na kolejích.

Juliana odvezli do nervového sanatoria svatého Lukáše ve Woodside. Lékař si vyslechl jeho příběh, prohodil několik útěšných slov, předepsal uklidňující lék a propustil.

Julian se vracel domů bez představy, co bude dělat dál. Náhle se zvedl vítr a vehnal mu do očí opadané podzimní listí a všelijaké smetí. Mezi ním i staré noviny. Julian je chtěl se zaklením hodit do odpadu, ale na poslední chvíli se zarazil.

Zaujal jej nadpis na inzertní stránce: Jste nešťastní a zoufalí? Řešení existuje!

Šlo o reklamu na jakousi věštkyni. Julian nikdy neuznával nadpřirozené síly a vůči kartářkám, astrologům a jiným šarlatánům měl odpor. Ale znáte to anglické přísloví: A drowning man will clutch at a straw. Tonoucí se i stébla chytne. Julian vytrhl kus stránky s inzerátem a ještě téhož dne navštívil Madame Charlottu.

Madame Charlotte nevypadala docela přesně tak, jak si člověk představuje vládkyni okultních sil. Spíše působila dojmem unavené maminy, která dělá prodavačku nebo ošetřovatelku a po večerech si přivydělává výkladem karet. Ani její přízvuk nepochybně prozrazující Yorkshire nedodával seanci magickou atmosféru.

Ale Julian se rozhodl, že mu to bude jedno.

Madame Charlotte si vyslechla Julianův příběh. O dost pozorněji než psychiatr u svatého Lukáše. Pak chvíli dělala něco s kartami a s jakými přístrojem, který připomínal kompas. Poté zavřela oči – Julian měl chvíli obavy, že únavou usnula – a pak konečně promluvila.

„Pane, konec vašeho neštěstí se blíží. Vidím velkou úlevu. Vidím šťastný konec a dny plné slunce. Nejprve je ale třeba učinit oběť. Porušil jste slavnostně učiněný slib. Nyní musíte za tento hřích zaplatit.“

„Ale jak zaplatit? Vždyť jsem nabízel vlastní hlavu!“

„Vaše oběť nebyla přijata. Duch si žádá jinou oběť. Jinou hlavu.“

„Jakou jinou hlavu? Mám snad...?“

Julian otázku nedokončil. Tak hrůzná mu ta myšlenka připadala.

„Musíte obětovat hlavu někoho, koho jste měl nade všechno rád. Ale neděste se: nemusí nutně jít o hlavu žijící osoby. Věštba může mít abstraktnější, méně přímočarý výklad.“

Pak se na chvíli zamyslela.

„Žijí vaši rodiče?“

„Ne.“

„Měl jste rád svoji matku?“

„Zemřela, když jsem byl malý. Příliš si na ni nevzpomínám.“

„A otce?“

„Ach, tatínek. Můj dobrý táta mi nahradil matku, která mi chyběla. Byl přísný i laskavý. Naučil mě pořádku, pracovitosti a zároveň měl dobré srdce. Zemřel v pětašedesáti, tedy před pár lety. Dodnes mi chybí.“

Eve udělala ve vyprávění pauzu a připravila další čaj. Mark a Artie mlčky zírali na květovanou konvici a každý si domýšlel, co asi bude následovat.

Následující noci se Julian vydal s nářadím na hřbitov Highgate. Když se nad ránem vrátil s velkým rancem, zamířil rovnou do prádelny. Vynechme odporné detaily, které by musely naplnit hnusem každého byť jen trochu normálního člověka – ale Julianovi bylo všechno jedno.

Ten večer po setmění (Julian to nechtěl udělat za denního světla) okrášlila dům Larkinových pochmurná výzdoba. Sousedy to poněkud překvapilo, protože Larkinovi si nikdy na Halloween nepotrpěli. Ale budiž. Kdo by jim to vyčítal.

Za dva dny nato se Julian dozvěděl, že firma Watkins & Larkin zvítězila ve veřejné soutěži a získala velkou zakázku. Zakázku, která byla pro ni záchranou. Další den se Julian dočetl ve Financial Times, že na pozemcích jedné krachující důlní firmy v Jižní Americe bylo nalezeno velké ložisko platiny. Šlo o firmu, jejíž domněle bezcenné akcie měl Julian v nočním stolku a jen náhodou je ještě nevyhodil do starého papíru.

Největší překvapení však přišlo příští týden v pondělí. Lékař, který se staral o malého Charlieho s překvapením konstatoval zřetelné zlepšení stavu. Stejný závěr zazněl i na další, pozdější prohlídce. Lékaři kroutili hlavou a z jejich úst bylo slyšet výrazy jako „jeden případ z milionu“, „spontánní remise“ nebo dokonce „zázrak“.

„A od té doby vyvěšuje naše rodina tuto lebku na litinový plot vždy na Halloween. Pro všechny případy,“ ukončila vyprávění Eve.

Oba přátelé chvíli mlčeli.

„Neuvěřitelný příběh,“ prohlásil Artie.

„Vskutku pozoruhodný,“ dodal Mark.

Dopili čaj, poděkovali a rozloučili se. Cestou zpátky se Artie zastavil.

„Poslyš, Marku, udělej mi ještě pár detailních snímků té lebky. Chci si něco ověřit.“

Stalo se. A tím byl příběh uzavřen. Tedy – mohl být uzavřen.

O pár dní později Artie volal Markovi.

„Marku, pochopil jsi to stejně jako já? Že ta lebka měla patřit Julianovu otci?“

„Ano, samozřejmě. Jak jinak bych tomu vyprávění měl rozumět?“

„Tak se podrž. Ta lebka zcela nepochybně patřila ženě. Poznal jsem to na první pohled, i když tu stále byla málo pravděpodobná možnost, že šlo o muže s výjimečně jemnými rysy. Nicméně pochybnosti jsou vyloučeny. A teď se připrav na ještě větší pecku.“

„Pro jistotu sedím, aby to se mnou nepraštilo.“

„Ženě nebylo v době úmrtí více než třicet let, spíše tak dvacet šest nebo dvacet sedm.“

„A co to znamená?“

„To bych k čertu taky rád věděl!“

Na okamžik bylo na lince ticho. Pak se ozval Mark.

„Víš, Artie, taky jsem ti chtěl něco říct. Jak jsme se tam zdrželi, zapomněl jsem v jídelně deštník. Můj pěkný, ručně dělaný deštník, na který si dávám takový pozor. Přišel jsem na to večer. Druhý den jsem se do domu vrátil. Dlouho jsem zvonil... a dlouho nic.“

„A to je všechno?“

„Po několika minutách mi přišel otevřít stařec. Podle všeho napůl dementní, vůbec nevěděl, co čem mluvím. Žádná mladá dáma prý v domě nebydlí, byl evidentně mimo obraz. Ale přesto mě pustil do kuchyně a jídelny, a... byl to pro mě šok!“

„Co? Jaký šok?“

„Kuchyně a jídelna vypadaly přesně tak, jak během naší návštěvy. S jedním podstatným rozdílem. Vypadalo to tam, jako kdyby se sto let neuklízelo. Vrstvy prachu. Ten květovaný čajník, pamatuješ, ten čajník byl zapleten do spleti starých pavučin. Mrtvé mouchy na podlaze, tucty mrtvých much. Plíseň, prach, pavučiny, myší trus, atmosféra rozkladu. Jako kdyby do místnosti desítky let nikdo nevkročil. Ptal jsem se starého pána, ale on tvrdil, že mu stačí jen malá kuchyňka v podkroví a sem skutečně nikdy nechodí. A ještě něco: na podlaze – pamatuješ? Hezký kobereček na naleštěných parketách. Na podlaze se táhla dlouhá skvrna něčeho temně hnědého, podle všeho velmi stará.“

„Nemohl sis splést dům? Nebo patro?“

„Ne, Artie. Nemohl jsem se mýlit. Můj zapomenutý deštník byl na místě.“

Chvíli opět mlčeli. Pak se ozval Arthur.

„Já jsem ti také ještě něco neřekl, Marku.“

„Co?“

„V jídelně byl telefon, jestli sis všiml. Starý model. Pamatuješ, takový ten černý, bakelitový, jaký v padesátých letech býval všude.“

„Hm, ano, myslím, že si vzpomínám.“

„Poznamenal jsem si číslo. A pak jsem na to číslo zavolal.“

„Nenapínej mě už, Artie.“

„Dlouho nic. Vyzváněcí tón. Už jsem to chtěl položit. Když tu náhle se ozve hlas. Řekl jen jednu větu: Zde je Evelyn. Zanechte mi laskavě vzkaz. Děkuji.“

Tentokrát byla chvíli ticha mnohem delší. Mark, stejně jako Artie, jen stěží sbírali odvahu. Odvahu pomyslet na jediné možné logické – a dost děsivé – vysvětlení případu s podivnou lebkou.

Krize hypoték a její důsledky

Ještě nedávno bylo možné tvrdit, že poslední významná krize ve finančním světě nastala v Argentině v roce 2002. Nepřítomnost finančních krizí byla také od roku 2003 až donedávna důvodem, proč se investicím dařilo, proč hospodářský růst byl robustní a hladký, a proč nezaměstnanost klesala na nečekaně nízké hodnoty.

To však již nyní neplatí. Svět má novou velkou krizi, která může ekonomickým děním řádně zamíchat. Oč jde? Začátkem desetiletí byly Spojené státy v recesi, Evropa čelila stagnaci a Japonsko rovněž. Centrální banky velmi výrazně snížily úrokové sazby, aby povzbudily tvorbu úvěrů a hospodářský růst. Celosvětově nejnižších hodnot dosahovaly úrokové sazby v roce 2003 – a skutečně, od té doby trvá globální boom. Přesně řečeno, trval. Jeho pokračování není jisté.

V některých zemích, zejména v USA a Velké Británii, vedly nízké úrokové sazby k obrovské expanzi hypotéčních úvěrů. Hypotéky si brali všichni: pokladní v supermarketech, čističi ulic, vrátní, stavební dělníci, uklízečky, ilegální imigranti. V USA neexistují občanské průkazy ani právní institut trvalého bydliště; jako doklad totožnosti se používá řidičský průkaz a daňové identifikační číslo. Obojí není obtížné získat. Proto není překvapující, že obrovskou poptávku po nemovitostech tvořili v USA nelegálně pracující Mexičané a obyvatelé podobných zemí. Ti si chtěli splnit svůj americký sen a v letech 2004-06 se masivně zadlužovali.

Když však začaly úrokové sazby růst, mnozí zjistili, že splátky převyšují jejich příjmy. Většina těchto klientů si úvěry brala bez velkého přemýšlení, bez čtení smluvních dodatků psaných drobných písmem a často i bez valné znalosti angličtiny. Již začátkem roku 2007 šlo o frekventované téma amerického tisku. Nynější krize nepřišla nečekaně. V českých médiích se o problémech substandardních hypoték poprvé psalo pravděpodobně již koncem března 2007 (Pavel Kohout: Americké hypotéční strašidlo, 28. 3. 2007, http://www.investujeme.cz/?object=toptema&skip=10&sid=284)

Kdyby problém zůstal izolovaný jen na nejnižší příjmové skupiny hypotéčních klientů, šlo by sice o smutnou historii z lidského hlediska, ale stále ne o „skutečnou“ finanční krizi. Jenže problémy finančních institucí orientovaných na rizikové úvěry způsobily paušální nárůst rizikových přirážek u všech jiných než prvotřídních úvěrů. Riziková přirážka udává, o kolik je vyšší úroková sazba pro rizikového klienta ve srovnání s málo rizikovým dlužníkem, například se státními dluhopisy. Čím vyšší přirážka, tím dražší dluh.

Rekordně nízké rizikové prémie, které převládaly až do června 2007, umožnily obrovský boom fúzí, akvizic, investic rizikových kapitalistů a fondů typu „private equity“. Totéž platilo i pro developerské projekty v oblasti komerčních i rezidenčních nemovitostí. Jenže krize rizikových hypoték v USA, která již od začátku roku 2007 postupně a nenápadně probublávala na povrch, najednou způsobila drama. Trh rizikových úvěrů a velkých transakcí zčista jasna přes noc vyschl. Od 22. června 2007 bylo odvoláno nebo odloženo nejméně 46 velkých transakcí v celkové hodnotě přes 60 miliard dolarů. Toto číslo není asi úplné – před pár dny se mluvilo „jen“ o hodnotě 22 miliard.

Agentury neustále publikují stále nové špatné zprávy, v ekonomickém tisku se množí titulky jako „Konec úvěrové party“, „Další oběti hypotéční krize“, atd. Nejde jen o ekonomický bulvár. Renomovaná agentura Bloomberg vydala zprávu s titulkem „Šťára v úvěrovém bordelu – ani pianista není mimo podezření.“ Donedávna prakticky zapomenutý termín „credit crunch“ neboli „úvěrové zadrhnutí“ je dnes na denním pořádku. Experti rovněž nejsou optimisticky naladěni. „Nárůst úrokových sazeb a rizikových prémií v poslední době se skutečně projeví v nárůstu počtu bankrotů,“ tvrdí profesor Edward Altman ze Stern School of Business v New Yorku. Každý, kdo studoval podnikové finance, zná Altmanovo jméno. Objevují se i srovnání s krizí spořitelen v USA koncem 80. let.

Existuje důvod k optimismu? Z hlediska finančních trhů ano. Veřejné finance a makroekonomické indikátory nevypadají zle. Nezaměstnanost je relativně nízká v USA i v Evropě. Klesají výnosy státních dluhopisů, což částečně vyváží nárůst rizikových marží. Celkové riziko bankovního sektoru na obou stranách Atlantiku není přehnaně velké, takže krize velkého rozsahu nehrozí. Podnikové zisky jsou dobré, nehrozí ani „medvědí trh“ z let 2000-2002. Zmíněná krize spořitelen z konce 80. let také tehdy neměla příliš závažné makroekonomické dopady.

Některá odvětví, zejména hypotéční bankovnictví, realitní development a rizikový kapitál však budou mít velké problémy. Zde si býci zřejmě dají delší dovolenou. Kvůli vyšším rizikovým prémiím lze očekávat nejen nárůst yieldů korporátních dluhopisů, ale také komerčních nemovitostí. Nelze si také namlouvat, že krize substandardních hypoték v USA a v Británii se netýká České republiky, ačkoli jsme geograficky vzdáleni a celková bonita českých hypotéčních klientů je stále velice dobrá. Prudký pokles zaznamenaly akcie některých německých firem, které rovněž nemají se substandardními hypotékami nic co do činění. Ale nemusíme chodit daleko: stačí se podívat na vývoj akcií ECM a Orco během posledních měsíců.

Nabízí se důležitá otázka, zda se krize projeví i na českém trhu hypoték. K tomu ale nejsou důvody. České retailové klienty krize hypotéčních bank v USA hluboce nezajímá. Klientská portfolia českých bank jsou zřejmě dosti zdravá, což lze tvrdit na základě praktické neexistence rozvinutějšího trhu propadlých zástav. České hypotéky zkrátka nejsou považovány za rizikový kapitál.

Z hlediska českého trhu je zajímavé, že s prohlubující se krizí amerického hypotéčního trhu klesají yieldy státních dluhopisů americké vlády; díky fungování mezinárodních finančních trhů klesají i yieldy státních dluhopisů české vlády. Dochází tak k samovolnému uvolňování měnové politiky, což se v tomto případě projevuje na úrokových sazbách od pěti let výše. A pokud bude americký Federální rezervní systém pod tlakem hrozby finanční krize nucen snížit základní sazby, může dojít k poklesu úrokových sazeb i na kratším konci výnosové křivky.

psáno pro Lidové noviny

Svéráz ruského majetku

Britská ropná společnost BP si slibovala obrovské zisky z investic v Rusku. Již si je neslibuje. Koncem června 2007 odprodala BP „dobrovolně“ své ruské investice státem řízené společnosti Gazprom. BP doposud investovala do rozvoje ložisek zemního plynu v sibiřské Kovyktě asi 600 miliónů dolarů. V rámci složitého kontraktu vynuceného ruskou vládou obdrží BP kompenzaci ve výši 600 až 900 miliónů: malý zlomek potenciálních výnosů.

Zahraniční firmy v Rusku prožívají nesnadné časy. Vláda má o ně velký zájem: nejen o jejich know-how a kapitál, ale také o jejich tržby a zisky. Již v roce 2006 vláda donutila firmy Royal Dutch Shell a Mitsui odprodat svá naleziště na ostrově Sachalin. Příběh ropné společnosti Yukos, kterou vláda zkonfiskovala v roce 2004 na základě vykonstruovaného obvinění z daňových úniků, je všeobecně známý. Manažeři a majitelé firmy TNK-BP (společný podnik BP a ruské firmy Alfa Group) měli alespoň to štěstí, že nebyli odsouzeni v inscenovaném procesu jako Michail Chodorkovskij ani otráveni jako Alexandr Litviněnko. Akcie BP, které již několik měsíců směřovaly dolů, na toto rozhodnutí ruské vlády reagovaly příznivě. Jak řekl jeden akciový analytik, jakékoli odškodnění je stále mnohem víc než nula.

Pokud jde o Yukos, jeho neblahý příběh měl ještě v červnu 2007 zajímavou dohru. Auditorská společnost PriceWaterhouseCoopers – jedna z největších a nejrenomovanějších světových firem ve svém oboru – prohlásila, že prohlašuje za neplatné své audity Yukosu za období 1995-2004. Opatření podstatně ztíží případné možnosti odvolání proti konfiskaci Yukosu u mezinárodních soudů. Tomuto kroku předcházel dlouhodobý nátlak ze strany ruských úřadů posílený policejní razií v moskevských kancelářích v březnu 2007 a vyšetřováním pro údajné daňové úniky. V sázce byla i licence a pravděpodobně i vládní nátlak na klienty PwC. Mluvčí firmy prohlásil, že stažení auditů nemělo nic společného s vládním nátlakem. Kdo chce, ať věří.

Ruská vláda se stále častěji chová podle pravidla „co je tvoje, je i moje, a co je moje, do toho ti nic není.“ Svéráz ruského přístupu k soukromému vlastnictví není novinkou. Jeho kořeny sahají až do období 1239 až 1480, kdy Rusko bylo ovládáno Mongoly a Tatary v rámci státního útvaru zvaného Zlatá horda. Veškeré území a lid jej obývající byly považovány za osobní majetek chána. Ruská knížata měla jen roli výběrčích daní. Jakákoli závažnější rozhodnutí musela knížata konzultovat v tatarském hlavním městě Sarai na Volze nebo u mongolského chána v Karakorumu. Ten své poddané s oblibou různě ponižoval, na což ruští panovníci nikdy nezapomněli. Sami pak s chutí ponižovali své poddané.

Poté, co se Zlatá horda samovolně rozpadla, ruská knížata zachovala její politickou kulturu. Panovník přijal tři tituly. „Samoděržec“ – doslova autokrat – znamenal, že panovník je suverén, nikoli vazal. „Car“ byl odvozen z latinského Caesar; carové se považovali za dědice římské říše a pokrevní potomky císaře Augusta. Z ekonomického hlediska byl nejzajímavější titul „gosudar“ nebo také „gospodar“. Označoval, že panovník je majitelem a hospodářem svého území, a že mu země osobně patří celá, se vším všudy.

Toto byl velký rozdíl ve srovnání se Západem. Evropskou tradicí se již od raného středověku stalo, že ani absolutní panovník nemohl o své zemi rozhodovat neomezeně jako o svém soukromém majetku, uvádí historik Richard Pipes v knize Russian Conservatism and Its Critics. „Již od roku 802 se mělo za to, že králové mají nejen práva, ale také povinnosti (…) Syn Karla Velikého, Ludvík Svatý (814-840) tvrdil, že králové mají povinnost udržovat mír a spravedlnost.“ Ačkoli zdaleka ne všichni králové se tak chovali, tato zásada zůstala navěky zakořeněna v evropském povědomí.

Nikoli ovšem v Rusku. Když bolševici po roce 1917 bez náhrady vyvlastňovali majetek, nešlo o bezprecedentní počin. Již první ruský gosudar a samoděržec Ivan III. (1440-1505) přeměnil soukromý majetek svých poddaných na svůj vlastní. Car si přivlastnil veškerou půdu, která byla šlechtě pouze předávána do užívání. Zatímco západní Evropa směřovala k posilování majetkových a jiných práv jednotlivce, ruští carové si postupovali přesně opačně.

„Neexistoval rozdíl mezi státním majetkem a majetkem panovníka. Vše náleželo panovníkovi jako soukromý majetek,“ psal právní historik Boris Čičerin v roce 1858. Všichni poddaní, včetně bojarů, měli své majetky pouze propůjčeny. Existoval termín „poměstije“ neboli léno. Držitel léna byl povinen sloužit carovi po celý život, jinak mu bylo zkonfiskováno bez soudu, na základě carského „prikazu“. Týkalo se to i nejvýznamnějších šlechticů. „Majetkové poměry definovaly ruský absolutismus velmi odlišně od západoevropských poměrů; šlo spíše o poměry podobné Orientu,“ uvádí Richard Pipes.

Bolševický převrat v roce 1917 přerušil vývoj, který velmi zvolna směřoval k liberalismu západního typu a vrátil zemi k mongolsko-tatarským politicko-ekonomickým zvyklostem. Také bolševická vláda začala konfiskacemi západního majetku, také komunističtí vládcové jednali se Sovětským svazem jako se svým osobním majetkem. Příslušníci nomenklatury měli rozsáhlé nemovitosti, vlastní letiště, vlastní jízdní pruhy v Moskvě, sbírky luxusních automobilů, velkorysé příděly luxusních potravin a oděvů ze Západu, prakticky neomezený přísun západních deviz, atd.

Po pádu komunismu se k majetku dostali „tržní komsomolci“: původně mladé kádry, které v 80. letech vyškolila KGB v tržní ekonomice a financích. Když však jejich moc začala konkurovat Kremlu, Putin ukázal, kdo je v zemi pánem. Ruské experimenty s demokracií v 90. letech 20. století byly patrně jen historickou aberací od dlouhodobého normálu definovaného již v dobách Zlaté hordy. Ostatně koncepce „omezené suverenity“ z dob RVHP a Varšavské smlouvy byla založena na právní kultuře mongolských chánů.

Orientální politickou kulturou lze vysvětlit chování SSSR a Ruska v řadě případů. Při mezinárodních jednáních s Ruskem například nikdy nefungoval smířlivý přístup. „Čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali,“ uvádí Pipes, který byl v 80. letech poradcem prezidenta Reagana. „Jediná doba, kdy byli ochotni ke kompromisu se zahraniční mocností, byly roky 1940-41.“ Aby si Hitlera usmířili, zahrnovali ho surovinami, technickou pomocí v oblasti zbrojení a dokonce mu vydali německé komunisty, kteří hledali azyl v Moskvě. Loajalita ke spojencům je pro ruskou vládu pojmem bez obsahu, stejně jako vděčnost.

K ruskému chápání pojmů „smlouva“ a „vděčnost“ uveďme jeden pravdivý příběh. V roce 1730 zemřel mladý car Petr II. bez následníků. Vlivný a vzdělaný hrabě Dmitrij Golicyn vyjednal carský titul pro Annu Ivanovnu vévodkyni z Kuronska výměnou za zavedení některých základních ústavních principů po vzoru Švédska či Británie. Anna Ivanovna dokument podepsala. Po převzetí trůnu dala hraběte Golicyna zavřít na doživotí. Neomezený absolutismus pochopitelně přetrval.

Základní zásady pro jednání s Ruskem tedy zní: neustupovat předem, nesnažit se zavděčit, nespoléhat na velkorysost, věřit jen těm dohodám, které jsou reálně vynutitelné. Jakmile protistrana projeví známky slabosti, Rusové nabudou dojmu, že si mohou dovolit cokoli. Mimochodem, v současnosti nemá Česká republika jinou rozumnou možnost než přijmout na své území americkou radarovou základnu. V případě odmítnutí Rusové budou přesvědčeni, že jejich nátlak na prezidenta Klause byl účinný a navždy se k České republice budou chovat jako k závislému území. Požadavky a nátlak se budou stupňovat.

Z historické perspektivy nejsou tedy kauzy Yukos, BP, Shell, Mitsui a PwC ničím překvapujícím. Jejich problémy lze vysvětlit stručnou ruskou větou „eto takaja tradicija“. Vladimír Putin pouze navazuje na přerušenou kontinuitu Batu-chána, Tamerlána a Anny Ivanovny. Každý západní investor, který se domnívá, že mu v Rusku něco „patří“, se může ošklivě mýlit: zjistí, že jeho „vlastnictví“ mu bylo jen podmíněně a dočasně propůjčeno. Potenciálně ohroženy jsou zejména investice v oblasti přírodních zdrojů a financí, které mohou být předmětem „strategického zájmu.“

Tím není řečeno, že by západní investoři měli Rusko bojkotovat. Rusko má velký potenciál a suroviny, Západ má vyspělou techniku a nadbytek kapitálu. Obě strany se navzájem potřebují. Ze strany Západu je ovšem zapotřebí hodně opatrnosti: majetek nemusí v Rusku znamenat skutečný majetek, vstřícnost je synonymem pro slabost a smlouvy nebo dokonce sliby nemusí znamenat vůbec nic.

Pavel Kohout
pavel.kohout@partnersgroup.cz
psáno pro Hospodářské noviny

Světová banka – kráva na dostizích

Do čela Světové banky byl jmenován Robert Zoellick. Vyřeší nový muž staré problémy této instituce? Ale o jaké problémy jde?

Správně pojmenovat problémy znamená z poloviny je vyřešit. V případě Světové banky je toho hodně, co má být správně pojmenováno. V první řadě jde o prostý fakt, že politika této instituce byla celé dlouhé desítky let neúčinná. William Easterly, bývalý pracovník Světové banky, uvádí v knize The White Man’s Burden (Břemeno bílého muže) pozoruhodná fakta.

Po šesti desítkách let nejrůznějších rozvojových projektů a po 2300 miliardách dolarů vynaložených na pomoc chudým zemím na světě stále ještě existuje chudoba. Obyvatelé brazilských favel trpí zápachem a nákazami z otevřené kanalizace. Etiopské venkovanky nosí před úsvitem dřevo na otop do měst. Nigerijské děti musejí manuálně pracovat, aby pomohly uživily rodinu. Obyvatelé oblasti Kwalala v republice Malawi musejí pít vodu z jezera znečištěnou lidskými výkaly; trpí pak parazitickými červy, kteří jim rozežírají vnitřnosti.

Podobných příběhů o tragické chudobě lze vyprávět stovky a tisíce z nejrůznějších končin světa. Tisíce miliard vynaložených dolarů jsou hmatatelným dokladem, že bohatý Západ není ani lhostejný ani lakomý. Nicméně v mechanismu rozvojové pomoci je cosi principiálně chybného.

Vezměme si nejchudší kontinent: Afriku. Začátkem 70. let dosahoval podíl zahraniční pomoci na příjmech průměrné africké země necelých 6 procent HDP. Ekonomika rostla tempem kolem 2 procent per capita ročně. Začátkem 80. vzrostl podíl pomoci na 9 procent HDP, přičemž hospodářský růst zpomalil na 0,5 procent per capita ročně. V 90. letech přesáhl podíl pomoci hranici 15 procent HDP, což je skutečně hodně. A hospodářský růst? V africkém průměru se zcela zastavil a v některých letech dokonce klesal. Dobře míněná pomoc ze Západu se evidentně minula svým cílem.

Proč? Londýnský ekonom Peter Boone v roce 1996 publikoval výzkumnou práci, která zjistila, že zahraniční pomoc šla do spotřeby a nikoli do investic. Detailnější výzkum ukázal, že vyspělé státy poskytovaly pomoc především podle politického klíče: byly štědřejší ke svým spojencům nebo bývalým koloniím. Boone zjistil, že vliv zahraniční pomoci na růst investic byl naprosto nulový. Kromě toho příliv peněz ze zahraničí zlevňoval dovozy na úkor domácích producentů. Celkový vliv pomoci byl tedy záporný.

Jak na toto zjištění (a mnoho podobných studií) reagovala Světová banka a podobné instituce? Nelze říci, že by je úplně ignorovala. Její vedoucí pracovníci přece jen nebyli úplně slepí vůči faktům a proto během 80. let přišli s myšlenkou strukturálně orientovaných půjček (structural adjustment loans). Podstatou byla myšlenka, že země, které provádějí správné reformy, mají nárok na výhodné půjčky. Privatizace, liberalizace, uvolňování obchodních bariér, vyrovnávání veřejných rozpočtů a ozdravení měn byly chvályhodné kroky, které Světová banka podporovala. Znělo to celkem logicky. Alespoň v teorii.

V praxi se ovšem ukázalo, že i správné reformy lze provádět nesprávným způsobem. Zejména v případě privatizace se ukázalo, že šlo až příliš často o neprůhledný přesun majetku z rukou zkorumpovaných vládních úředníků do rukou stejně zkorumpovaných mocenských elit. V Rusku získala gigantické majetky hrstka „tržních komsomolců“, kteří byli v 80. letech vyškoleni KGB v základech podnikání v rámci tehdejší perestrojky. Na opačném konci světa, v Argentině, sice KGB neměli, ale tamní elity nebyly o nic méně zkorumpované.

Snaha o vyrovnání rozpočtů často vedla ke zvyšování daní, což se zpravidla ukázalo být kontraproduktivním. Kromě toho oblíbená metoda stabilizace měn – navázání na dolar či měnový koš – se ukázala být v roce 1997 fundamentálně chybným krokem, který vedl k asijské finanční krizi. (Ta mimochodem postihla i špatně zprivatizované banky v České republice a o rok později i v Rusku.)

Podle názoru Williama Easterlyho tkví hlavní problém Světové banky v sociálně-inženýrské mentalitě. Instituce tohoto typu mají sklony zamilovávat se do geniálních „Velkých plánů“ na odstranění chudoby. Tyto plány pak pravidelně selhávají na byrokracii a centrálním plánování, což jsou jevy, které jsou u velkých mezinárodních institucí takřka nevyhnutelné. Ekonomičtí inženýři mohou mít dobré úmysly a dobrou znalost problémů chudých zemí, ale hospodářský růst v každé zemi je vždy tažen trhem. A ten se plánovat nedá. „Můžete trénovat krávu jako závodního koně, ale derby stejně nevyhraje,“ říká Easterly.

Zda Robert Zoellick přinese radikální změnu anebo zda bude jen dál trénovat krávu na dostihy, se teprve uvidí. V každém případě by Světová banka zásadní změnu potřebovala.

psáno pro Hospodářské noviny

Hitlerův sociální stát

Každý školák se učí, že Hitlerův režim byl krajně pravicový. Leckterého přitom napadne paradox: proč byla vůdčí silou režimu právě NSDAP neboli Nacionálně sociální dělnická strana Německa? Hitlerovské Německo prý bylo diktaturou velkoburžoazie a kapitálu. Ale proč se tito „krajní pravičáci“ navzájem oslovovali „soudruhu“? Proč údajná „pravice“ prohlubovala daňovou progresivitu a regulovala ceny? Byla to snad snaha zmást protivníka? Anebo v učebnicích něco chybí?

Na tyto otázky odpovídá německý historik Götz Aly, specialista na hospodářskou politiku nacionálně socialistického režimu. Aly uvádí řadu méně známých a pozapomenutých faktů o hitlerovském Německu. Nacionální socialisté zavedli celou škálu populárních opatření. Mezi ně patřila podpora rodin s dětmi, společné zdanění manželů, regulace nájemného, vysoce progresivní zdanění příjmů favorizující slabší příjmové skupiny, posílení penzijního systému, podpora zemědělců a řada dalších opatření.

Řada nacionálně socialistických funkcionářů například pocházela ze skromných majetkových poměrů a měla četné zkušenosti s exekutory. Mezi první zákony Třetí říše proto patřila opatření chránící dlužníky proti věřitelům s cílem „zamezit zbídačování německého národa.“ Podle oficiálního výkladu, „soudní úředník se sociálním uvědoměním nebude mít to srdce, aby svého soudruha uvrhl do absolutní bídy, aby jej zbavil posledního majetku, důvěry v ochranu státu a jeho lásky k vlasti. Němci mají právo věřit, že mohou žít s pocitem pohody.“ Jiný dokument požadoval „pravý smysl pro sociální solidaritu“ vůči „etnickým soudruhům“.

„Německý národ nevnímal Hitlera jako osobnost, která by společnost dělila, ale naopak jako velkého sjednotitele,“ píše Aly. „Třetí říše nebyla diktaturou, která by se držela díky síle. Nacistické vedení ve skutečnosti mělo respekt vůči náladám veřejnosti, které pečlivě sledovalo, přičemž věnovalo značnou energii a zdroje, aby plnilo přání spotřebitelů, a to i na úkor zbrojního programu.“ Nacionální socialisté se profilovali jako strana „třetí cesty“, která bojuje proti „sociální dezintegraci“, oškliví si extrémy liberálního kapitalismu na jedné straně a bolševismu na straně druhé.

Komunistické východní Německo potřebovalo pro dohled nad 17 milióny lidí celkem 170 tisíc tajných policistů a bezpečnostních expertů; k tomu ještě zhruba stejný počet donašečů. Naproti tomu v roce 1937 potřebovalo Gestapo jen 7000 zaměstnanců, včetně úředníků a sekretářek. Tento aparát stačil pro dohled na šedesáti milióny lidí.

Proč? Většina Němců dohled nepotřebovala: Hitler si jejich loajalitu prostě koupil. Nacionálně socialistická ekonomika budila dojem masivního úspěchu. Během pěti let od převzetí moci Hitler snížil nezaměstnanost ze šesti miliónů prakticky na nulu. Stavěly se pověstné dálnice, mnozí pracující si poprvé v životě užili dovolenou. Z hlediska obyčejného Němce nebyl Hitlerův režim během 30. let hrůzyplnou diktaturou, ale přívětivým sociálním státem, který nabízel existenční jistoty. Žádné masové hnutí odporu proto neexistovalo.

Hitler měl částečně štěstí. V roce 1933 dosáhla světová hospodářská krize svého dna a začalo oživení. V první řadě však byl jeho „zázrak“ financován dluhem. Během prvních dvou let nacionálně socialistické vlády vzrostl veřejný dluh o 10,3 miliardy říšských marek. Během období 1933 až do poloviny roku 1939 utratila Třetí říše nejméně 45 miliard marek na zbrojení. To byla astronomická suma; pro srovnání: celkové státní výdaje v roce 1937 nedosahovaly ani 15 miliard. Tvorba pracovních míst v rámci veřejných prací a zbrojních programů byla financována emisemi státních dluhopisů.

V roce 1939 odeslalo ředitelství Říšské banky dopis Hitlerovi, v němž stálo: „Neomezená expanze státních výdajů znemožňuje jakýkoli pokus o navržení řádného rozpočtu. Státní finance, navzdory drastickému zpřísnění daňové legislativy, byly dovedeny na práh kolapsu a aktuálně hrozí destabilizovat jak národní banku, tak měnu. Žádné finanční recepty nebo systémy, jakkoli promyšlené a důmyslné, nemohou stačit, aby zabránily katastrofálním důsledkům neomezeného deficitního utrácení na měnu. Žádná národní banka není schopna držet měnu proti inflačním fiskálním politikám státu.“

Autoři tohoto dopisu, v čele s prezidentem Říšské banky Hjalmarem Schachtem, již měli bohaté zkušenosti s finančními triky, jimiž pomáhali vládě financovat předchozí dluhy. Jediným výsledkem dopisu však byla nucená rezignace Schachta a řady dalších řídících pracovníků centrální banky. Jejich místa zaujaly ekonomicky méně fundované, avšak politicky spolehlivé kádry.

První fáze budování nacionálně socialistického státu byla financována dluhem. V době, kdy německá armáda vítězně pochodovala do českého pohraničí, bylo zdánlivě neporazitelné Německo na pokraji bankrotu. V roce 1939 činily civilní veřejné výdaje 16,3 miliardy marek, vojenské 20,5 miliardy; k tomu bylo třeba připočíst 3,3 miliard na dluhovou službu. Celkové příjmy veřejných rozpočtů však nedosahovaly ani 18 miliard marek. Německo bylo zdánlivě neporazitelné, ale z finančního hlediska šlo o obra na hliněných nohou.

Začala další fáze, kdy socialistický režim začal krýt své finanční potřeby systematickým vyvlastňováním vlastních i cizích občanů. Vyvlastňování bylo samozřejmě spojeno s deportacemi a vražděním. Jako první přišli na řadu němečtí Židé. Státní politika během 30. let se snažila cestou diskriminace přimět je k emigraci výměnou za konfiskaci majetku. Až do začátku roku 1938 však směli vlastnit cenné papíry, životní pojistky, nemovitosti, podíly ve firmách a jiné investice. V dubnu 1938 vydala vláda dekret vyžadující od Židů majetková přiznání. To byl první krok k vyvlastnění. Další následovaly záhy poté.

Říši dělily od bankrotu jen měsíce. Osmnáctého listopadu 1938 uvedl Göring na poradě vlády: „Říšské finance jsou v extrémně kritickém stavu. Je zapotřebí krátkodobé výpomoci v podobě miliard požadovaných od Židů a zisků z arizovaných podniků.“ Walther Bayrhoffer z vedení Říšské banky později uvedl, že stav vládních financí byl katastrofální. „Měli jsme pokladní schodek dvou miliard marek. Existovalo bezprostřední nebezpečí, že Říše ztratí platební schopnost.“ Dokonce i loajální ministr financí Schwerin von Krosigk byl připraven omezit a restrukturalizovat výdaje.

Řešení se našlo v podobě mimořádné daně z židovského majetku, tzv. Judenbusse (židovská pokuta). Během této akce, připravované během roku 1938, stát jednorázově zkonfiskoval zhruba 20-25 % veškerého židovského majetku. Tím Hitler získal zhruba 1,2 miliardy říšských marek, z velké části v likvidní podobě. Akutní finanční krize byla momentálně zažehnána.
Během druhé světové války se Němci maximálně snažili přesunout břemeno financování na porobené národy západní i východní Evropy. „Když má někdo být o hladu, pak ať je to někdo jiný než Němec,“ hlásal Göring. Německé obyvatelstvo, zvláště nízkopříjmové skupiny, se těšily z daňových výhod. Osob s příjmy do 2400 říšských marek ročně se netýkalo válečné zvýšení daní – šlo o 70 % pracujících. Uplatňovala se Hitlerova direktiva z roku 1935: „Během válečného období mají být omezeny vysoké příjmy, ať už prostřednictvím povinných nákupů válečných dluhopisů nebo cestou progresivního zdanění.“ A nikdy, ani v situaci největší finanční nouze, nacionální socialisté nezvýšili daň z piva.

Z Alyho analýzy nacionálně socialistického hospodářství vyplývá znepokojivý závěr: vzdělaný a kulturní evropský národ byl ochoten slepě poslouchat vražedného diktátora výměnou za plný žaludek a sociální jistoty, navíc jen zdánlivé. A ještě jiné, nepříliš povzbudivé zjištění: světová veřejnost se po válce nechala obelhat, že Hitler byl prý pravičák. Ani jeden z těchto faktů nepůsobí z hlediska evropské současnosti a budoucnosti příliš optimisticky.

Americký dolar: příčiny poklesu

Vývoj amerického dolaru budí četné otázky. Během posledních tří let (květen 2004 až květen 2007) oslabovala americká měna vůči koruně průměrně o 8,3 procenta ročně. Je to zhruba právě tyto tři roky, kdy dolar poklesl pod úroveň 27 Kč, a to ani nemluvíme o roce 2001, kdy krátce přesáhl hodnotu 40 Kč.

Od té doby si americký dolar získal punc měny, která neustále klesá. Bezprostřední důvody jsou dva: (a) oslabení dolaru vůči většině světových měn; (b) posílení koruny vůči většině ostatních měn. Z hlediska českého turisty v Novém Yorku či Los Angeles je to jistě příjemné. Z hlediska českého investora se jedná o noční můru. Pokles hodnoty dolarových investic o více než osm procent ročně je pěkná „koule na noze“.

Nabízí se přirozené otázky: jaké byly důvody poklesu dolaru? Jak dlouho bude ještě trvat? Nezhroutí se nakonec Amerika?

Důvodů poklesu dolaru je několik, některé jsou známé, jiné méně známé. Především, USA mají trvale pasivní obchodní bilanci. A ačkoli někteří ekonomové zpochybňují význam této statistiky a dokonce i její věcnou správnost, pro pokles kursu dolaru stačí jednoduchá informace, kterou mají k dispozici obchodníci a spekulanti. Vyšší obchodní deficit = nižší kurs, ať už se to někomu líbí či nikoli.

Příčinou obchodního deficitu je paradoxně vyspělost, flexibilita a otevřenost americké ekonomiky. Když například firma Apple vyvine iPod, zvýší sice svůj zisk, hodnotu svých akcií a bohatství americké ekonomiky, ale zároveň zhorší americkou obchodní bilanci, protože iPody se vyrábějí samozřejmě v Číně. Čínský výrobce na iPodech vydělá méně než Apple (protože práce je levná, zatímco nápady a značky jsou drahé), ale obchodní statistiky vyznívají ve prospěch Číny.

Tím je mimochodem zodpovězena otázka týkající se zhroucení americké ekonomiky. Ne, nic takového se v nejbližších letech nekoná. Obchodní deficit není ani zdálky tak nebezpečný jako rozpočtový deficit, jehož výše v USA je mimochodem zcela pod kontrolou. Jeho výše se odhaduje na pouhých 1,8 % HDP v roce 2007 – většina evropských zemí by mohla Spojeným státům závidět stabilitu veřejných financí.

Dalším důvodem poklesu dolaru je fakt, že euro již několik let přebírá roli druhé klíčové světové měny, pokud jde o objemy bankovních obchodů, emise dluhopisů, rezervy centrálních bank, atd. Začátkem roku 2002 představovaly dluhopisy denominované v dolarech celkem 51 % světového trhu. Na euro připadalo 27 % trhu, dále zhruba 9 % na britskou libru a asi 14 % na jiné měny (japonský jen, švýcarský frank, kanadský a australský dolar). V roce 2006 na euro připadal již 46% podíl, zatímco podíl dolaru se propadl na 37 %.

Současně s tímto strukturálním vývojem objem celého trhu expandoval průměrným tempem 10,3 % ročně. Začátkem roku 2002 činila celková kapitalizace světového trhu dluhopisů téměř 6500 miliard dolarů. Koncem roku 2006 to bylo již přes 10500 miliard dolarů. Během období 2002-2006 vzrostla kapitalizace trhu eurových dluhopisů o zhruba 3100 miliard dolarů. Kapitalizace trhu dolarových dluhopisů jen o necelých 730 miliard.

Restrukturalizace světového trhu dluhopisů bude ještě několik let trvat. Ani americký obchodní schodek nezmizí. Proto je velmi nepravděpodobné, aby došlo k rychlému posílení dolaru. Zároveň však někteří ekonomové docházejí k názoru, že dolar je nyní podhodnocený. Realisticky můžeme čekat spíše mírné oslabování v tempu kolem 3-5 procent ročně vůči koruně.

Politická ekonomie Francie

Podle tradičního výkladu se ve francouzských prezidentských volbách utkaly levice a pravice. Tradiční interpretace má za to, že pravice preferuje nízké daně a liberální ekonomické prostředí, zatímco levice ráda rozdává a přerozděluje. Mnoho lidí věří, že v politice funguje princip kyvadla: pokud je kyvadlo vychýleno doprava, ekonomika hodně investuje a tvoří nové hodnoty. Na levé úvrati se vytvořené hodnoty rozdělují tak, aby z nich měly prospěch i chudší vrstvy. Tak je prý zabezpečena stabilita a sociální smír.

Francouzský příklad ukazuje, že tento princip kyvadla je ve skutečnosti mýtus. Politické kyvadlo tamní politiky, lze-li o něm vůbec hovořit, je setrvale vychýleno doleva. Platí to bez ohledu na barvu vlády a politickou příslušnost prezidenta. Během posledních třiceti let vzrostl podíl vládních výdajů ze 40 na 54 procent hrubého domácího produktu. Oficiálními důvody tohoto enormního nárůstu výdajů byl boj proti chudobě, nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení. Objem státního přerozdělování i výše daní roste již desítky let téměř monotónně, bez ohledu na to, zda je u moci levice či pravice.

Nezdá se přitom, že by francouzská metoda pumpování peněz do „sociálna“ nějak fungovala. V roce 1977 měla Francie 4,9% nezaměstnanost. Poslední údaj z února 2007 uvádí 8,4% nezaměstnanost. Nezaměstnanost mládeže činí 22 %, což byl jedním z hlavních důvodů násilných nepokojů v prosinci 2005. Přitom pracuje pouze 41 procent dospělé populace, což je jedna z nejnižších hodnot mezi vyspělými zeměmi. Skrytá nezaměstnanost je tedy obrovská.

Statistiky francouzských veřejných financí za několik desetiletí přesvědčivě ukazují, jak exploze veřejných výdajů ničí zaměstnanost a zpomaluje růst. V dobách, kdy veřejné výdaje dosahovaly hodnoty kolem 30 procent HDP, se nezaměstnanost pohybovala mezi 2 až 3 procenty, zatímco hospodářský růst kolísal mezi 4 až 6 procenty ročně. O něco později, kdy objem veřejných výdajů přesáhl hranici 40 % HDP, vzrostla hladina nezaměstnanosti na 4 až 6 procent ročně, zatímco hospodářský růst zpomalil na 2 až 3 procenta ročně. Během 90. let až do současnosti, kdy veřejné výdaje přestřelily hranici 50 procent HDP, nezaměstnanost se zvýšila na 8 až 12 procent, zatímco hospodářský růst přesahující 3 procenta je považován za velký úspěch.

Pokud jde o nezaměstnanost: poslední údaj z března 2007 hovoří o 8,3 procentech nezaměstnaných. Nezaměstnanost mládeže se dlouhodobě pohybuje kolem 25 procent, přičemž nezaměstnanost mladých v chudých předměstích obydlených imigranty dosahuje mnoha desítek procent. To vše přitom v situaci, kdy hospodářství Francie, Evropy i celého roste utěšeným tempem, kdy již několik let nebyla žádná významná finanční krize, a kdy mohutné dovozy investičních celků a luxusního evropského zboží z Číny a podobných zemí pomáhají eurozóně více než kdykoli dříve.


Takto vysoká hodnota nezaměstnanosti uprostřed takřka idylického období růstu a stability svědčí o tom, že struktura francouzského ekonomického mechanismu je velmi neoptimální. Francouzi z různých důvodů málo pracují: na jednoho Francouze (od kojenců pod důchodce) připadá zhruba 12 odpracovaných hodin týdně. To je hodnota podobná Turecku. Naproti tomu na jednoho Američana, Kanaďana, Australana nebo Japonce připadá přibližně 17 hodin práce týdně. Mezi zmíněné důvody nízké ekonomické aktivity patří extrémně přísná regulace pracovně-právních vztahů a vysoké zdanění práce. Vysoké daně jsou způsobeny vysokými veřejnými výdaji.

Gigantické výdaje na „sociální smír“ a „kohezi“ nebylo možné financovat pouze zvyšováním daní, nestačilo by to. Stát tedy praktikuje rostoucí zadlužování. V roce 1981, v době nástupu socialisty Mitteranda a zformování koaliční socialisticko-komunistické vlády, činil francouzský národní dluh 21 procent HDP. Od té doby podíl dluhu s mírnými fluktuacemi neustále rostl, až na nynějších 64 procent HDP. To je mimochodem stejná relativní velikost národního dluhu, jakou mají Spojené státy, které ovšem mají mnohem vyšší výdaje na zbrojení. Jenže na rozdíl od USA se nezdá, že by francouzský dluh měl dříve či později významně klesat.

Pokud někdo věřil v disciplinační efekt eura, mýlil se. Snaha o zavedení společné evropské měny sice dokázala držet francouzský dluh jakž takž na uzdě během druhé poloviny 90. let, ale po zavedení eura to bylo přesně naopak. Vznik velkého a likvidního trhu eurových dluhopisů naopak umožnil Francii snazší zadlužování. V roce 2005 začalo ministerstvo financí vydávat dluhopisy s padesátiletou splatností. Trh zřejmě věří, že Francie bude schopna hradit své závazky ještě v roce 2055. Hezký optimismus. Kreditní rating Francie je zatím neposkvrněn na úrovni AAA, jenže málokdo si uvědomuje, že ratingy jsou konstruovány s výhledem tří až pěti let.

V tomto horizontu se samozřejmě žádný finanční krach Francie konat nebude. Nicméně znepokojivou otázkou zůstává, proč politici, leví i praví, praktikují již desítky let ekonomické recepty, které nefungují a které jednou musí vést ke katastrofě. Proč Francouzi neustále volí přívržence velkého státu a proč ekonomicky liberální kandidáti nemají žádnou šanci?

Odpověď je v politické ekonomii voleb. Veřejný sektor dnes zaměstnává čtvrtinu všech pracovních sil, což je dvojnásobný podíl ve srovnání s rokem 1970. Zhruba polovina všech voličů finančně závisí na státu ve formě mezd, dávek nebo penzí. Asi polovina z 577 poslanců jsou bývalí státní zaměstnanci, kteří jsou věrní svému chlebodárci. Proces vytěsnění nestátního sektoru zašel ve Francii tak daleko, že politik prosazující omezení státu nemá naději na úspěch. Moc patří definitivně levici, ať už má jakoukoli barvu.

Volební úspěch Nicolase Sarkozyho nicméně signalizuje, že roste podíl Francouzů, kteří s dosavadním trendem nejsou spokojeni. Sarkozy má daleko do ekonomického liberála, ale přece jen slibuje určité snížení daní, zejména úlevy pro přesčasy nad 35 odpracovaných hodin týdně. Dále jde o zrušení dědické daně pro střední třídy a možnost odpočtu hypotéčních úroků od zdanitelného příjmu. Toto opatření by krátkodobě mohlo stimulovat realitní trh a posílit růst ekonomiky.

Ze strukturálních opatření by se Sarkozy měl věnovat reformě pracovní legislativy, protože nedostatek flexibility podkopává výkonnost celé ekonomiky i stabilitu veřejných financí. Sarkozy plánuje svolat na září konferenci se sociálními partnery na toto téma. Nicméně dosáhnout kompromisu s francouzskými odbory se zdá být téměř nemožným úkolem. Nejpravděpodobnějším výsledkem je zavedení některých pokusů o aktivní politiku zaměstnanosti. Dosavadní evropské zkušenosti nicméně svědčí o tom, že tyto politiky téměř nikdy nefungují. Ke snížení nezaměstnanosti dochází převážně cestou statistických triků. Nicméně zjednodušení propouštění pracovníků – což je nutný předpoklad dobře fungujícího pracovního trhu a tudíž i nízké nezaměstnanosti – nelze realisticky očekávat.

Pokud se francouzské politické kyvadlo má vychýlit alespoň částečně doprava, bude patrně zapotřebí skutečné krize.

Pár novinek

Velmi stručně:

1. Jsem zpátky na blogu a budu ho aktualizovat pravidelněji než jednou ročně :-)
2. Jsem pryč z PPF (mám pokušení napsat něco jako "konečně svoboda" nebo tak něco :-)
3. Zdravím všechny čtenáře s díky, že na mě kvůli mé téměř roční nepřítomnosti na blogu nezanevřeli :-)

Většinový volební systém: skrytá hrozba

Většinový volební systém je pokládán za lék na patové rozložení sil, z něhož se v české politice stala již tradice. Ano, ve většinovém systému vítěz bere vše. Výsledná vláda je vždy akceschopná. Jenže většinový systém má háček. Co se stane, když vyhrají populisté?

Pro odpověď se můžeme podívat do Velké Británie roku 1945. Během války si Britové vrchovatě užili „krve, dřiny, slz a potu“, jak zněl slavný Churchillův citát z roku 1939. Závěrem války však již měli sebeobětování dost. Zvolili sladké sliby předsedy labouristů Clementa Attleeho. Laouristé získali 48 procent hlasů oproti 36,2 procentům, které získali konzervativci. Poměr poslaneckých křesel v Dolní sněmovně byl ovšem 393 ku 197; ostatní strany získaly jen 33 mandátů.

Vítězní labouristé skutečně brali vše. Znárodnili doly, telefonní a telegrafní společnosti, těžký průmysl, automobilky, železnice, silniční dopravu, civilní letectví, ropné rafinerie a ocelárny. Znárodnili Bank of England (centrální banku). Znárodnili zdravotnictví a zavedli téměř úplné financování zdravotnictví prostřednictvím daní. Zavedli vysoce progresivní zdanění příjmů s mezními sazbami dosahujícími až 98 procent!

Zkrátka a dobře, britští labouristé roku 1945 byli srovnatelní s komunisty. Podobnost je i ve faktu, že vše, nač sáhli, skončilo katastrofou. Znárodněné podniky pracovaly s těžkými ztrátami a byly závislé na státních dotacích. Jiné zkrachovaly: proto zanikl kdysi proslavený britský automobilový průmysl. Znárodněná centrální banka byla přímo podřízena ministerstvu financí. Výsledkem byla nevídaná míra inflace a propad kursu britské libry. Od roku 1946 až do udělení nezávislosti Bank of England v květnu 1997 vzrostl cenový index více než dvacetinásobně.

Britské státní zdravotnictví překročilo již v prvním roce fungování očekávané výdaje o 156 procent a dodnes je bezednou finanční černou dírou. Co horšího: veřejná zdravotní péče poskytuje méně kvalitní služby než zdravotnictví zemí, kde funguje konkurence a kde významnou roli mají soukromé nemocnice a pojišťovny. V rámci zemí EU-15 patří socializované britské zdravotnictví podle řady kritérií k nejhorším.

Největší škody však labouristé napáchali v oblasti veřejných financí. Jejich rozhazovačnost byla příslovečná a jejich lakota byla omezena pouze tím, že daňové sazby nemohou převyšovat hodnotu 100 %. V předválečné době se veřejné výdaje Velké Británie pohybovaly kolem 26 procent hrubého domácího produktu. Po válce se na nějakou dobu ustálily na hodnotách kolem 35 procent HDP. Sociální výdaje a dotace zavedené labouristy však ukusovaly stále větší a větší díl krajíce. V roce 1975 letech vláda utratila téměř 50 % HDP. Občasné střídání vlády s konzervativci nic nevyřešilo: systém byl již za Attleeho vlády nastaven tak, aby byl téměř nereformovatelný. Snižování veřejných výdajů by okamžitě vyvolalo křik populistů a proto bylo politicky neprůchodné.

Počátkem druhé poloviny 70. let již byla socializovaná britská ekonomika téměř na kolenou. V roce 1975 inflace přesáhla hodnotu 27 %. O rok později nastala měnová krize a vláda musela požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Bývalá velmoc se octla v podobné situaci jako mnohé země třetího světa, které nejsou schopny vládnout samy sobě. Přelom let 1978-79 vstoupil do dějin jako „zima nespokojenosti“ (Winter of Discontent). Série stávek za vyšší mzdy (které reálně klesaly v důsledku inflace) ochromila ekonomiku. Británie si sáhla na dno.

Následovalo volební vítězství Margaret Thatcherové, jímž ovšem trable britské ekonomiky ještě nekončily. Thatcherová nedokázala snížit objem veřejných výdajů, pouze ztlumila jejich nárůst. Na rozdíl od Ronalda Reagana se bála radikálně snížit daně, takže její první funkční období bylo poznamenáno dlouhou a těžkou recesí. Jen pomalu se britská ekonomika dostávala z devastace způsobené socialistickými experimenty Attleeho vlády.

Naštěstí se nerealizovala chmurná vize Winstona Churchilla z roku 1945: „Socialistický stát si nemůže dovolit trpět opozici – žádný socialistický systém nemůže fungovat bez politické policie. Oni (tj. labouristická vláda) nakonec zavede nějakou formu gestapa.“

Tato noční můra se Británii naštěstí vyhnula. Tamní pokus o socialismus se omezil na korumpování voličů sociálními dávkami a obešel se dokonce bez státního bankrotu. Ale co Česká republika? Jak by zde vypadala vláda drtivé levicové většiny, kdyby k ní jednou mělo dojít?

psáno pro Lidové noviny

Veřejné výdaje: tušení stínu

V roce 2001 byla světová ekonomická veřejnost šokována zprávami o účetních podvodech v některých velkých a renomovaných firmách. Jména jako Enron nebo Worldcom se ihned stala synonymy nepoctivého podnikání. Auditorská a poradenská společnost Arthur Andersen, která se na nepravostech podílela, ztratila důvěru a zanikla.

Vyspělé země nenechaly vlnu afér bez povšimnutí. Povzbuzeny všeobecnou poptávkou po nastolení pořádku zavedly přísnější normy pro podnikové účetnictví a řízení (corporate governance). Ve Spojených státech vstoupil v platnost přísný zákon, který nese jméno podle svých navrhovatelů: Sarbanes-Oxley. V České republice bylo možné zaznamenat podobný vývoj, ačkoli k němu přispěly spíše události 90. let než Enron. Světovým trendem se stalo heslo, že na podnikatele musí být přísnost.

Ano, jistě platí, že dobré účty dělají dobré podnikatele. Nicméně vlády, které komerční sféře vyčítají nepoctivost, mají obvykle samy máslo na hlavě. A někdy to jsou pořádné hroudy. Proč? Podniky jsou odjakživa nuceny vést podrobné a důkladné účetnictví – a to hlavně ve vlastním zájmu, neboť bez pravdivého účetnictví nelze podnik dobře řídit. Účetnictví veřejných financí však co do kvality zaostává za soukromým sektorem o celá staletí.

Podnikové účetnictví se skládá z bilance neboli rozvahy, z výkazu zisků a ztrát (výsledovky) a z výkazu peněžních toků (cash flow). Rozvaha má dvě části: výčet pasiv (zdrojů financování) a výčet aktiv, tj. majetku hmotného i nehmotného. Obě strany musejí na haléř sedět, jinak je v účetnictví chyba. Výsledovka zahrnuje tržby, náklady, odpisy a daně. Na posledním řádku figuruje čistý zisk nebo ztráta. Výkaz peněžních toků podává informaci, zda podniku nehrozí platební neschopnost v důsledku případného nedostatku likvidních finančních zdrojů.

Základy tohoto účetního systému položil v roce 1494 františkánský mnich Luca Bartolomeo de Pacioli ve spisu „De Computis et Scripturis“. Pacioli jej vlastně nevynalezl, nýbrž jen zdokumentoval a systemizoval metodu vedení účtů používanou renesančními benátskými kupci. Úkolem účetnictví bylo „podat obchodníkovi neprodleně informaci o stavu jeho majetku a závazků“. Pacioliho dílo mělo obrovský úspěch, o čemž svědčí i fakt, že šlo o jeden z prvních necírkevních titulů vydaných knihtiskem. Od té doby byl postupně zdokonalován až do dnešní podoby.

Veřejné finance se vyvíjely naprosto odlišně a tento rozdíl je patrný dodnes. Účetnictví veřejných financí je metodicky mnohem méně vyspělé. Umožňuje proto krýt různé omyly a nepravosti. Proč? Jde o dědictví minulosti. Britský historik a spisovatel Charles Northcote Parkinson uvádí:
„Podíváme-li se na závěrečné účty a rozpočty předkládané Dolní sněmovně a zpřístupňované veřejnosti, jistě nás zaujme, že až asi do roku 1826 se udržel systém účtování, který pochází přibližně z roku 1129. Kromě toho si musíme uvědomit, že státní účetnictví, tak jak vypadá dnes, bylo vlastně vymyšleno pro jisté období britských dějin. Bylo zavedeno za druhé holandské války v roce 1666 a mělo zabránit Karlovi II., aby všechny peníze určené na válečné loďstvo utratil na vévodkyni z Portsmouthu. Ani na tento velmi omezený účel to však nebyla metoda moc platná. Systém byl proto pozměněn a dnešní podoby nabyl v roce 1689, kdy se díky němu víceméně podařilo zabránit Vilémovi III., aby rozházel státní peníze se svými přáteli. (Ještě k tomu to ani nebyla společnost dámská.)

Forma veřejného účetnictví, které mělo původně chránit pokladnu, pochází ještě z dob, kdy podvojné účetnictví znali snad jedině takoví nonkonformisté jako Defoe a obecně se o něm nevědělo téměř nic. Pochází navíc z dob, kdy jen málokteří urození pánové znali arabské číslice a hodiny v jízdárně mívaly jenom číslice římské, o nichž se předpokládalo, že je snad gentlemani s klasickým vzděláním jakžtakž rozeznají.“

Parkinson dále uvádí, že v letech 1828-29 účetní znalci doporučovali zavedení podvojného účetnictví, avšak vláda se přiklonila na stranu státních úředníků. Zásadní reforma veřejných financí se tedy nekonala. Poslanec Thomas Gibbon Bowles tak ještě v roce 1904 mohl právem prohlásit, že státní účetnictví je „nesystematické, nevědecké, zbytečně složité a předkládané tak, aby se fakta zatajila anebo dokonce i falšovala.“ V roce 1957 prohlásil John Applebey, že lidé odpovědní za státní účetnictví matou nejen sami sebe, ale i všechny ostatní.

„Britské veřejné účty neodpovídají běžným účetním metodám,“ tvrdí dále C. N. Parkinson. „Jako prostředek kontroly a nestranných informací mají stěží cenu papíru, na němž jsou tištěny. Účty, za jaké by se musela stydět podřadná sázková kancelář na psích dostizích, se předkládají se vší pompou rok co rok národu, a často je dokonce předkládá odborník, který by měl vědět, jak má správné účetnictví vypadat, a také to dobře ví. Místo aby byly přehlednější, jsou tyto účty čím dál tím složitější a nejasnější. Neodpovídají pravdě a ani sobě navzájem.“

Tato Parkinsonova kritika má nejméně dvě zajímavé pointy. Za prvé, byla publikována v roce 1963. Od té doby se přece jen hodně změnilo. V roce 1997 začala Británie zveřejňovat bilanci majetkových aktiv a pasiv. „Stejně jako u každé firmy, která má rozvahu zobrazující její aktiva a pasiva, také pro veřejný sektor (centrální vláda, místní úřady a státní agentury) lze sestavit podobnou rozvahu. Rozvaha veřejného sektoru pro Spojené království samozřejmě zahrnuje mnohem více aktiv a pasiv, než jaké má typická firma,“ uvádí materiál britského ministerstva financí. Ano, vést veřejné účty poctivě je obtížné, nikoli však nemožné. Soupis majetku eviduje National Asset Register (Národní registr majetku – pozor, nejde o obdobu v České republice známého Fondu národního majetku!)

Velká Británie dnes patří k několika málo pokrokovým zemím, které skutečně vedou veřejné finance na základě podvojného účetnictví a snaží se aplikovat standardy běžné v podnikatelské praxi (GAAP – Generally Accepted Accounting Standards neboli Všeobecně přijaté účetní standardy.) Mezi ty ostatní patří Nový Zéland, Austrálie, Kanada, Švédsko a USA.

Z těchto zemí patří ke špičce co do kvality správy veřejných financí jednoznačně Nový Zéland. Spojené státy sice rovněž vedou podvojné účetnictví, avšak s nedostatečnou rozlišovací schopností. Organizace The Heritage Foundation upozorňuje na skutečnost, že Finanční zpráva vlády Spojených států za rok 2003 lakonicky uvádí, že výdaje v objemu 24,5 miliardy dolarů nelze nijak vysvětlit. Tyto peníze byly prokazatelně někým utraceny za něco, ale auditoři nedokázali zdokumentovat, kým a za co. Něco podobného platí i pro Švédsko, jehož státní administrativa je tak rozbujelá, že už jen samotná otázka pouhého počtu orgánů státní správy a vládních agentur je oříškem. Když chtěla nedávno švédská vláda vědět, kolik vlastně financuje subjektů a jaké to jsou, musela požádat o spolupráci liberální institut Timbro.

Počínaje fiskálním rokem 2006-07 bude v Británii zaveden systém WGA (Whole of Government Accounts neboli Celostní vládní účty). Jeho cílem je provést účetní konsolidaci veřejných financí stejným způsobem, jak již dlouhé desítky let činí soukromé holdingové firmy. Velké soukromé korporace s mnoha dceřinými společnostmi a pobočkami si totiž nevystačí s prostým podvojným účetnictvím, nýbrž musejí provádět konsolidaci. Znamená to, že majetek, závazky, příjmy a výdaje všech subjektů se sloučí do jednoho výkazu, který ovšem není prostým součtem všech podřízených částí. Finanční konsolidace je značně složitá záležitost, o čemž svědčí i dlouhá doba potřebná pro její zavedení do britských veřejných financí. Pokrok, kterého tímto Británie dosáhne, ji zařadí mezi státy s nejpoctivěji vedenými veřejnými financemi na světě.

Myšlenka C. Northcote Parkinsona je tedy nakonec přece jen realizována – sice se značným zpožděním a jen v některých zemích, ale lépe než nikdy. Britské ministerstvo financí vede v patrnosti nejen příjmy a výdaje v každém běžném roce, nýbrž sleduje i státní majetek a finanční zdroje neboli pasiva. To má značné výhody při sestavování státních rozpočtů na jednotlivé fiskální roky. Ve většině zemí je rozpočet výslednicí politických a lobbyistických sil s možným přihlédnutím k rozpočtovým pravidlům, často velice vágně formulovaným. V systému podvojného účetnictví bude možné nahlédnout do rozvahy, spočítat výši odpisů spojených například s údržbou silniční sítě a hned bude zřejmé, s jakou částku nutno počítat jakožto se základem pro příští rok. Podvojné účetnictví samo „generuje“ rozpočtová pravidla a přispívá tak ke zdraví veřejných financí.

Druhou zajímavou pointou je fakt, že Parkinsonova kniha, z níž pocházejí uvedené citace, vyšla v češtině již v šedesátých a poté v osmdesátých letech (Nové zákony profesory Parkinsona, Mladá fronta, 1984). Dílo bylo v éře Antonína Novotného a poté v době Gustáva Husáka bezpochyby povoleno jakožto břitká satira na prohnilý kapitalistický systém, aniž by si tehdejší komunističtí cenzoři uvědomili, že jich samotných se kritika neschopné byrokracie týká dvojnásob.

Nejen to: týká se i současnosti. Česká republika má málo skutečných tradic, ale chaotický systém správy veřejných financí mezi ně bohužel patří. Ten dnešní je jen mírnou modifikací předchozího komunistického systému, který zase vycházel z veřejných financí první republiky. Ta již ve svém prvním fiskálním roce 1919 plynule přijala rakouský systém. Pro něj, stručně řečeno, platilo zhruba totéž, co Parkinson kritizoval na starém systému britském.

Habsburkové neměli zájem na průhlednosti veřejných financí – koneckonců, co je poddaným po tom, jak se zachází s jejich penězi. Státní bankroty a znehodnocování měny byly poměrně častým jevem. Kdo trochu zná historii rakousko-uherských financí, stěží pochybuje, že šlo o stát skutečně prohnilý. Během dvou desítek let první republiky se změnilo jen málo. Politika byla ovládána vlivy průmyslových, agrárních a bankovních uskupení. Jejich zájmem bylo maximalizovat státní zakázky a daňová zvýhodnění. Kontrola byla chabá, jak dokládá vystoupení senátora Trnobranského z roku 1933:

„O tom, jak se u nás rozhazovaly a rozhazují peníze poplatníků neodpovědným způsobem, svědčí stavba budov ministerstev, hlavně pak stavba ministerstva železnic na Petrském nábřeží. Jak velké je překročení stavebních nákladů těchto luxusních budov, nebylo dosud zjištěno a sněmovnám oznámeno. Komise rozpočtového výboru senátu vykonala svého času prohlídku a zjistila úžasné plýtvání penězi, dále se však nic nestalo. Viníci, kterými nebyli jen tehdejší ministři, nýbrž také stavební výbory, složené z vysokých úředníků, nebyli voláni k odpovědnosti, ba ani vyšetřování nebylo zavedeno. Po velkém povyku je nyní nápadné ticho.“

Za komunismu byly státní finance utajované, takže jen s nadsázkou lze hovořit o „veřejných“ financích. Pro dobu od roku 1990 platí v bledě modrém to samé, co pro první republiku. Opět platí, že lobbyistických zájmů je mnoho, snahy o průhlednost a poctivost málo. Vezměme si například tuto tiskovou zprávu ze dne 28. června 2005:

Transparency International ČR zveřejnila výsledky svého výzkumu, jehož cílem bylo vyčíslit ztráty plynoucí z neefektivity a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek. Výsledky této studie nejsou pro české daňové poplatníky vůbec povzbudivé. V roce 2004 se z celkového objemu veřejných zdrojů na obecní úrovni neefektivně použilo 15 mld. Kč, na centrální úrovni pak 17,4 mld. Kč. Celkový odhad ztrát v důsledku neefektivnosti a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek v roce 2004 tak představuje 32,4 mld. Kč.

Členství České republiky v Evropské unii na neblahém stavu kontroly veřejných financí nezměnilo nic. Unie ostatně není žádným vzorem dobrého hospodaření. Evropský účetní dvůr (EÚD) pravidelně již jedenáct let za sebou uděluje Evropské komisi audit s výhradou – což znamená, že byly nalezeny závažné účetní nepravidelnosti. Žádná soukromá organizace by si něco podobného samozřejmě nemohla dovolit. EÚD uvádí, že má možnost verifikovat jen 35 % všech toků fondů Evropské unie. Ve skutečnosti možná ještě méně.

Evropská unie používá pro financování většiny projektů tzv. zálohových účtů (imprest accounts). Z nich mohou přímo čerpat příjemci evropských peněz. EÚD však nemá právo auditovat tyto zálohové účty a proto neexistuje žádná kontrola, zda jsou využívány v souladu se svým určením. EÚD se musí spoléhat na bankovní výpisy a zprávy příjemců. Přes zálohové účty jde asi 80 %
všech výdajů Evropské unie.

Od roku 1991 EU financovala projekt na rozvoj východoevropských zemí včetně Ruska. Evropský účetní dvůr odhalil, že z celkové částky 7 miliard euro bylo 5 miliard vynaloženo neoprávněně. Jen devět z 29 programů splnily svůj cíl a jen pět z nich mělo trvalý dopad. V jednom z programů měla být zavedena harmonizace standardů silničních staveb mezi EU a Ruskem, aniž by nějaké standardy EU vůbec existovaly. Jacek Uczkiewicz z EÚD, autor zprávy, uvádí: „Finanční zdroje EU byly neefektivně použity. Naše hodnocení není pozitivní. Domníváme se, že situace je nepříznivá a vyžaduje velkou disciplínu a pozornost pro zlepšení.“

EÚD nemá žádné právní nástroje pro nastolení pořádku. Pokud jeho auditoři zjistí podvod nebo nepravidelnost, předají tuto informaci orgánům EU, zejména protikorupčnímu úřadu OLAF (L’Office européen de lutte antifraude). Tím snaha o objasnění finančních záhad obvykle končí, protože pravomoci OLAFu jsou velmi omezené. Kromě jiného platí předpis, že zpronevěry částek pod jeden milión euro není třeba vyšetřovat.

Je šokující, že za nynější osvícené doby mohou být veřejné finance vedeny tímto způsobem. Takto si posteskl jeden poslanec Dolní sněmovny v roce 1691. Pro evropský kontinent toto smutné konstatování platí i nadále.

psáno pro Lidové noviny (příloha Orientace)

Proč Irsko zbohatlo tak pozdě

Příčiny irského hospodářského úspěchu jsou často kladenou otázkou posledních let. Odpověď je přitom celkem triviální: nízké daně (zvláště daně z podnikových příjmů), vzdělaná a anglicky mluvící pracovní síla, dobrá demografická struktura populace (tj. relativně nízké náklady na penze a zdravotnictví), výhodná geografická poloha, mírné klima, anglická právní a institucionální tradice. Kromě toho Irsko bylo během druhé světové války neutrální zemí, podobně jako Švédsko nebo Švýcarsko. S takovouto kombinací faktorů zkrátka není jiná možnost než prosperita.

Skutečně není? Proč ale pak Irsko ještě v 80. letech platilo za chudou, převážně agrární zemi? Jak to, že tak dlouho zaostávalo za Británií? Proč teprve zhruba v polovině 90. let převážila imigrace nad emigrací? Jaká katastrofální kombinace faktorů způsobila dlouhou éru chudoby?
Začátkem 19. století mělo Irsko stejné podmínky pro úspěšný průběh průmyslové revoluce jako Anglie nebo Skotsko. První strojírenská výstava na Britských ostrovech se mimochodem konala roku 1824 v Dublinu (Londýn následoval až v roce 1828). Kdo by tehdy chtěl sázet na dlouhodobou prosperitu evropských zemí, patrně by dal Irsku přednost před zaostalým Švýcarskem nebo dokonce chudou Skandinávií. Leč dějiny rozhodly jinak. O budoucí chudobě Irska rozhodla politika. Nikoli však král či parlament, nýbrž odbory.

Anglický konstruktér William Fairbairn ve svých vzpomínkách uvádí příběh Robinsonovy železárny Phoenix v Dublinu. Její majitel vynalezl stroj na výrobu hřebíků. Dublinské odbory jej však zakázaly používat. Stroj byl sešrotován, výroba hřebíků v Irsku zanikla. Nešlo jen o hřebíky. Fairbairn uvádí: „Tak byla železářská výroba v Dublinu zruinována – ne kvůli místním nedostatkům, ale výhradně proto, že dělníci z odborových svazů si prosadili prohibitivní pravidla.“

Jelikož průmysl v Irsku zanikl ještě předtím, než se stačil rozvinout, země neexportovala vyspělé výrobky, nýbrž chudé emigranty. Když irské továrny zkrachovaly, irští odboráři začali proudit do Anglie a vnášeli do tamního rodícího se odborového hnutí radikální prvky. Z dnešního hlediska je šokující, jakou moc tehdy odbory měly. Mladý člověk, který do Londýna přišel z venkova, se musel podrobit náročným pohovorům u odborových komisařů, které rozhodovaly, zda se vůbec smí začít ucházet o práci. Naštěstí pro Anglii bylo tamní odborové hnutí méně centralizované, takže nedokázalo pokrok zcela zastavit. Hovoříme-li však dnes o bídných podmínkách dělníků v období raného kapitalismu, nesmíme zapomínat, že na této bídě měly odbory svůj díl, a to nikoli zanedbatelný.

Angličtina jakožto hlavní jazyk v Irsku je do značné míry též výsledkem politického rozhodnutí. Stál za ním irský politik Daniel O’Connell. Ačkoli hovořil plynně gaelsky, dával přednost angličtině. „Přednostní užitečnost angličtiny jako prostředku veškerého moderního dorozumění je pro mě tak obrovská, že mohu bez lítosti pohlížet na zánik irského jazyka,“ řekl. V době, kdy čeští a slovenští vlastenci zachraňovali své rodné jazyky, Irové dali vědomě přednost naprosté anglicizaci. To mělo své výhody, ale i problémy.

Rozšířená znalost angličtiny, kterou dnes společně s O’Connellem považujeme za důležitou konkurenční výhodu, však byla během 19. a většiny 20. století spíše problémem. Usnadňovala totiž emigraci mladších, podnikavějších a nadanějších Irů ze země. V roce 1841 žilo v Irsku 8,2 miliónu obyvatel. V roce 1961 již jen 4,2 miliónu. Jen během období neúrody 1846-51 zahynulo na podvýživu kolem miliónu lidí, což by se v bohatší zemi, která by si mohla dovolit dovážet potraviny, stát nemohlo.

Irští politikové se až do historicky nedávné doby nestarali o ekonomiku. Většinu své energie věnovali nacionalistickým a náboženským otázkám. Eamon de Valéra, otec irské nezávislosti, považoval svoji zemi za „keltský ostrov odříznutý od materialistického chaosu okolního světa,“ jak uvádí historik Paul Johnson. I většina jeho následníků byla povznesena nad „materialistický chaos“, takže až do 80. let Irsko víceméně sledovalo trend vývoje k sociálnímu státu s vysokými daněmi a pomalým růstem. V roce 1985 Irsko vybralo na daních celkem 43,3 % hrubého domácího produktu, což je hodně – s takovouto těžkou koulí na noze může ekonomika nanejvýše rozvážně kráčet, nikoli však sprintovat.

Teprve na konci 80. let 20. století přišlo výraznější snižování daní, díky kterému dnes Irsko přerozděluje jen asi 24,5 % HDP, hospodaří s rozpočtovým přebytkem, bída patří minulosti a někdejší emigranti se vracejí. A zbytek Evropy obdivuje „irského tygra“.

psáno pro týdeník Týždeň (Slovensko)