Drahá ropa a drahé byty

Osmdesátá a devadesátá léta vstoupí do ekonomické historie jako éra Velké dezinflace. Šlo o jev, který zasáhl prakticky celý svět: od Spojených států přes západní Evropu, bývalé komunistické země až po tak rozličné ekonomiky jako například Austrálie, Brazílie nebo Vietnam.

Pokles inflace měl několik důvodů. Dříve byla inflace chápána jako nástroj hospodářské politiky. Došlo-li k nárůstu nezaměstnanosti, centrální banka dostala „politické zadání“ povzbudit ekonomiku volnější měnovou politikou. Začátkem 80. let bylo zřejmé, že tato politika ztratila účinnost. Inflace se stala zbytečnou. Centrální banky získaly nezávislost, aby mohly inflaci potlačit. Přispěly k tomu i práce Prescotta a Kydlanda, za něž byla nedávno udělena Nobelova cena. Oba ocenění ekonomové se zabývali problematikou důvěryhodnosti měnové politiky a metodami, jak ji zvýšit. Očividně úspěšně.

Dalším důvodem byla globalizace. „Válka je inflační jev, uzavření hranic omezuje konkurenci, což způsobuje tlak na růst cen,“ uvádí ekonom Edward Yardeni. Naopak, konec studené války způsobil explozi mezinárodního obchodu a tlak na pokles cen většiny druhů zboží. Tento mechanismus byl dále posílen rozvojem informačních technologií a rozvojem sítí hypermarketů. Oba tyto trendy umožnily snížit marže obchodníků a tudíž i ceny zboží.

Důraz na snížení inflace byl tak úspěšný, že již v roce 1999 se objevily obavy z opačného jevu: deflace. Na obálce časopisu The Economist byla tehdy alegoricky znázorněna jako smrtka s kosou, protože pokles cen býval v historii často doprovodným příznakem vážných krizí. O deflaci se proto během let 1999-2004 napsaly stovky článků. Většinou dosti nesmyslných, protože autoři zapomínali na jednu podstatnou okolnost: pokud bychom do indexu spotřebitelských cen náležitě započítali ceny domů a bytů, žádná deflace ani vzdáleně nehrozila. Alespoň ne v Evropě a v Severní Americe.

Typickou vlastností většiny cenových indexů je totiž nízká váha kladená na bydlení. Zejména evropský harmonizovaný index spotřebitelských cen klade na tuto oblast tak malý důraz, že se dokonce zdá, jako by to bylo na politickou objednávku – aby vyšší inflace v důsledku růstu cen nemovitostí v některých členských státech opticky nerušila „harmonický“ dojem z evropské integrace. Zčásti však jde o celkem poctivý úmysl centrálních bankéřů vyloučit z cenových indexů kapitálová aktiva. Byty a domy stojí totiž na pomezí mezi zbožím a investičním majetkem. Většina centrálních bankéřů se důsledně vyhýbá myšlence cílovat ceny aktiv na spekulativních trzích: akcií, komodit a nemovitostí. Bylo by to pro centrální banky velmi nákladná a přitom málo efektivní činnost.

Proto ceny nemovitostí stojí mimo zorný úhel centrálních bankéřů. Důsledky terorismu a vysokých cen ropy nutí centrální banky k expanzivní politice. Na trh se dostává velké množství peněz. Jelikož globalizace a informační technologie udržují nízké ceny zboží, centrální bankéři ve většině vyspělých zemí si mohou dovolit provozovat mnohem agresivnější politiky než kdykoli během 20. století. Například úrokové sazby v USA jsou nejnižší od začátku 60. let, aniž by se promítly do inflace. Nízké sazby však znamenají levné hypotéky Na trh nemovitostí proudí obrovské částky, v USA stejně jako v ČR. Podle údajů z 2. čtvrtletí 2004 vzrostly ceny amerických domů meziročně o 9,36 %, inflace však činila jen 3 %. „Tato data nevykazují žádné známky dlouho očekávaného a nevyhnutelného zpomalení inflace v cenách domů,“ komentoval tato čísla ekonom Patrick Lawler.

Nejde o americkou specialitu. Ve Švédsku vzrostly během let 1993-2003 ceny rodinných domků o 84 %, zatímco index spotřebitelských cen stoupl během těchto deseti let jen o 14,3 %. Ve Velké Británii během stejného období ceny bydlení vyskočily o 128 %, zatímco cenový index jen o 29 %. Kdybychom měli cenové indexy nemovitostí pro Českou republiku, bezpochyby bychom byli svědky ještě rychlejšího růstu.

Čím více hrozeb pro ekonomický růst svět zažije, tím agresivněji budou centrální bankéři pouštět peníze do oběhu za účelem stimulace ekonomik – inflace již přestala být strašákem. Globální konkurence udrží ceny na uzdě. Vysoké ceny nemovitostí by mohly splasknout jedině v málo pravděpodobném případě celosvětové bankovní krize.

Věda, imperialismus a Nobelovy ceny

Sir Francis Bacon napsal v roce 1597, že vědění je síla. Tvrzení, které dnes zní banálně, však dlouhou dobu nebylo samozřejmé pro všechny civilizační okruhy.

Mnohé civilizace, které si vzdělání vysoce vážily, považovaly za pošetilou nebo dokonce hříšnou myšlenku, že by vzdělání mělo sloužit prosperitě. Antičtí filosofové až na výjimky opovrhovali aplikovanou vědou. Zachoval se příběh o Thaletovi z Milétu, který zbohatl spekulacemi s termínovými kontrakty na práva k využití lisů na olivový olej. Když v roce 1997 dostali za teorii oceňování opcí Nobelovu cenu Myron Scholes a Robert Merton, byla to velká sláva. Thales však spekuloval jen proto, aby ukázal, jak malé intelektuální úsilí vyžaduje obchod, a jak je pod úroveň skutečného filosofa věnovat se profánním a nízkým věcem, jako jsou peníze. Na skutečně propracovanou teorii spekulativních trhů tak svět musel čekat přes dva a půl tisíce let.

Podobný přístup bylo možno sledovat i jinde. Tradiční židovská věda se z užitých věd věnovala jen právu. Přírodní vědy a jejich praktické užití však byly mimo okruh zájmu rabínů. Mnohem otevřenější vůči přírodním, technickým a společenským vědám byl středověký islám. Arabský učenec Ibn Khaldun (1332-1406) jako první prohlásil, že zdrojem bohatství není zlato ani drahé kameny, nýbrž práce, a to zejména kvalifikovaná práce. Opět myšlenka, která dnes, v našem světě zní samozřejmě. Nikoli však ve své době a nikoli v současném islámském světě. Ibn Khaldun předběhl svoji dobu o stovky let: mimo jiné formuloval základy kvantitativní teorie peněz a prototyp Lafferovy křivky. Současní islámští učenci vynakládají obrovské intelektuální úsilí na studium Koránu a Hadithu. Ostatní vzdělání je na okraji zájmu, což se projevuje i na ekonomické úrovni těchto zemí.

Vzestup prosperity západní civilizace byl způsoben především zjištěním, že věda a vzdělání je podstatným ekonomickým a strategickým faktorem. Antropolog Jared Diamond uvádí v knize Guns, germs and steel (Střelné zbraně, mikroby a ocel) hlavní důvod, proč Pizzaro s 62 jezdci a 102 pěšáky porazil osmdesátitisícovou armádu inckého panovníka Atahualpy: vzdělání. Sám Pizzaro byl negramotný, ale patřil ke gramotné civilizaci. Měl ocel a střelné zbraně, ale především znalosti vojenské strategie, které Západ shromažďoval celá tisíciletí. Izolovaná a na informace chudá incká říše byla poražena dříve, než si stačila uvědomit, co se děje.

Časem začal Západ podporovat vědu a techniku cílevědomě. Vynález námořního chronometru pomohl Velké Británii získat statut supervelmoci. Položení transatlantického telegrafického kabelu v roce 1866 znamenalo zapojení akademického výzkumu do praxe. Fyzik William Thompson byl za zásluhy o impérium povýšen – stal se z něho Lord Kelvin. Britská vláda si již tehdy uvědomovala, že vzdělání je významným ekonomickým a strategickým faktorem. Nyní jsou supervelmocí Spojené státy díky špičkovým technologiím a silné ekonomice, která tyto technologie dokáže komerčně využít.

Imperiální postavení USA se jasně odráží ve statistikách Nobelových cen. Vyjdeme-li z oficiálních informací Nobelovy nadace, zjistíme, že na cenách za přírodní vědy a ekonomii během posledních patnácti let (1989-2004) se Spojené státy podílely 65 procenty. Ne vždy šlo o rodilé Američany – z velké části o přistěhovalce či držitele dvou občanství. S velkým odstupem následuje Velká Británie (8,6 procent). Anglicky mluvící země se během sledovaného období podílely na udělených Nobelových cenách 79 procenty, zatímco země kontinentální Evropské unie (včetně Skandinávie) pouze 7,9 %. Z jiných zemí se sporadicky objevují Rusko, Švýcarsko, Japonsko, Izrael a Nový Zéland. Z těchto čísel je naprosto zřejmé, kdo je dnes jediná skutečná supervelmoc.

Proč tomu tak je? V Evropě jsou stále patrné pozůstatky antického dogmatu, že vznešená akademická půda by neměla být špiněna tak nízkým motivem, jakým jsou peníze. Z toho vyplývá vztah k financování vysokých škol a k platům učitelů. Kontinentální Evropa provozuje „sociální“ školy, které jsou „zdarma“, mají omezené rozpočty a omezené výsledky. Mimochodem, Čech získal Nobelovu cenu naposledy v roce 1989. Jmenoval se ovšem Thomas R. Cech a narodil se v Chicagu.

Svět za ropným vrcholem

První komerční ropný vrt byl otevřen roku 1857 v Rumunsku. Za dva roky následoval první americký vrt. Od té doby rostla těžba ropy po desítky let exponenciálním tempem. S možností vyčerpání ložisek si dlouho nikdo hlavu nelámal. Když v roce 1956 geofyzik M. King Hubbert z firmy Shell Oil předpověděl, že těžba ropy v USA vyvrcholí začátkem 70. let a poté bude klesat, málokdo jej bral vážně.

Léta plynula. Začátkem roku 1971 těžba ropy na území Spojených států skutečně nabrala sestupný trend, který trvá doposud. Pokles americké těžby se do cen ropy nijak zvláště nepromítl, protože byl plynule nahrazován dodávkami z jiných částí světa. Pokud bychom „odfiltrovali“ politické vlivy (zejména ropné krize v letech 1973 a 1979), cena ropy po započtení inflace zůstávala v delším období pozoruhodně stabilní. Nabídka byla schopna držet krok s poptávkou. Na doktora Hubberta si málokdo vzpomněl. Někteří propadli iluzi, že zásoby ropy jsou nevyčerpatelné.

Uplynula léta a situace se změnila. Ztráta americké soběstačnosti měla malý vliv na ceny ropy, ale zásadní vliv na světovou rovnováhu sil. Prudce vzrostla strategická váha ropných států Středního východu. V 90. letech dále ztratila ropnou soběstačnost Čína, která ještě začátkem 90. let ropu vyvážela. V roce 2004 měly východoasijské ekonomiky zásadní podíl na růstu poptávky po ropě. Růst cen na padesát dolarům za barel je spíše důsledkem světového hospodářského růstu než terorismu. Teroristé mohou být poraženi, Čína nikoli.

Za této situace zaznamenal Hubbertův model renesanci zájmu. Pozoruhodný je především svojí geniální jednoduchostí. Nejde o žádnou složitou matematickou konstrukci s množstvím vstupních parametrů a desítkami složitých vzorců. Nárůst, vyvrcholení a pokles těžby lze popsat symetrickou „zvonovou“ křivkou, která je svým vzhledem podobná známé Gaussově křivce. (Jde však jen o povrchní podobnost, ve skutečnosti se jedná o první derivaci logistické „S“ křivky.) Hubbertova křivka i logistická křivka popisují různé společenské i přírodní jevy: postupné nasycování trhů (například dynamiku penetrace trhu mobilních telefonů či životního pojištění) nebo šíření epidemií. Například vývoj počtu krav nakažených v Británii sledoval velmi přesně tvar Hubbertovy křivky.

Hubbertův model velmi dobře popisuje empirická data a po teoretické stránce je stěží napadnutelný. Má prakticky platnost přírodního zákona. Diskuse se vedou spíše o detailech, zejména o vlivu politických a vojenských událostí na ropný trh. Podle různých verzí Hubbertova modelu světová těžba vyvrcholí někdy během let 2003-2010. Pak bude následovat již jen dlouhý pokles. Geologové Colin Campbell a Jean Laherrère upozorňovali již v roce 1998 – kdy ropa byla rekordně levná – že příští krize nebude krátká jako v letech 1973 a 1979. Světu nehrozí bezprostřední vyčerpání zásob ropy, jak poznamenávají Campbell a Laherrère. Na druhé straně tito autoři poukazují na fakt, že 80 % ropy těžené v roce 1998 pocházelo z nalezišť objevených před rokem 1973, z nichž mnohá už jsou téměř vyčerpána.

Z Hubbertova modelu vyplývá, že éra levné ropy je zřejmě navždy pryč. Pokud objem těžby bude sledovat Hubbertovu křivku jako doposud, ve 40. letech tohoto století bude světová těžba zhruba na úrovni roku 1960 – ovšem při několikanásobném počtu obyvatel zeměkoule. Kromě toho bude těžena z menších a obtížněji dostupných ložisek. Již jen vzhledem k nákladům bude tedy nutně dražší.

Pokud bude ropa nahrazena jiným zdrojem energie, nemusí se stát nic dramatického. Problém je, že lidstvo zatím nezná formu energie, která by mohla snadno nahradit benzín a naftu. Syntetický benzín z uhlí je drahý, vodíkové palivové články rovněž. Masová výroba vodíku by navíc vyžadovala stavbu obrovského počtu jaderných elektráren – sluneční nebo větrná energie nejsou seriózní řešení. Zemní plyn by mohl pomoci jen dočasně.

Ve světě za Hubbertovým vrcholem významně vzroste význam a moc států kolem Perského zálivu, Ruska, Nigérie, Venezuely a podobných států. Evropa bude mít snahu se jim „vtírat do přízně“, jak již ostatně činí. Amerika patrně zvolí přístup z pozice síly. Ani jedna z obou variant není ideální. Jaký přístup zvolí Čína, zatím není zcela patrné.

Bankovní socialismus v globálním měřítku

Kdykoli zasedá Světová banka a Mezinárodní měnový fond, bojovníci proti globalizaci mají pohotovost. Obě instituce prý hájí zájmy nadnárodních korporací. Přispívají tak k vykořisťování nejchudších zemí.

Je pravda, že mnohé chudé země, které se staly objekty péče Světové banky a MMF, byly po „léčbě“ ještě chudší než dříve. Odpůrci globalizace se ovšem zásadně mýlí v příčinách neúspěchů. O jejich skutečném pozadí píše Martin Wolf, nyní komentátor deníku Financial Times, dříve vysoce postavený pracovník Světové banky:

„Koncem 70. let jsem došel k názoru, že přes veškeré dobré úmysly a odborné kvality svých pracovníků, Světová banka je fatálně chybná instituce. Hlavním důvodem jejích selhání byla orientace na půjčování téměř bez ohledu na to, co se dělo v zemích, kam peníze směřovaly. Tato vada byla zesílena osobností Roberta McNamarry, bývalého amerického ministra obrany, který byl prezidentem banky v letech 1967-81. McNamarra byl mužem energické vůle, mimořádného odhodlání zmírnit chudobu a strašidelně nedostatečného zdravého rozumu. Svým založením byl plánovač a počtář. Uskutečnil svoji stalinistickou vizi, že rozvoj je úměrný výši zahraničních investic a že velká část potřebných zdrojů přijde ze Světové banky.“

Světová banka pod McNamarrovým vedením provedla doslova explozi úvěrů bez ohledu na kvalitu dlužníků. Teoretickým podkladem této expanze byl Harrod-Domarův model. Tento model byl ovšem vyvinut pro vyrovnání cyklických výkyvů ekonomiky, nikoli jako dynamický model růstu, jak poukazuje ekonom William Easterly. Čtyřicet let Světová banka rozhodovala o miliardových částkách na základě chybné teorie! Něco podobného je možné jen ve státní správě nebo v podobně byrokratických strukturách.

Světová banka půjčovala vládám, nikoli komerčním subjektům. Vlády jsou snáze korumpovatelné než firmy. Politici a státní úředníci mají notorickou tendenci upřednostňovat své vlastní osobní zájmy před čímkoli jiným. „Bankovní půjčky usnadnily zkorumpovaným nebo přímo zlodějským vládám ignorovat zájmy a přání svých národů. Na konci své práce u Světové banky jsem došel k závěru, že její dlužníci spadali do tří kategorií. Za prvé ti, kteří pomoc nepotřebovali. Za druhé ti, kteří ji nedokázali využít. Za třetí ti, kteří pomoc potřebovali a dokázali by ji využít. Banka však nebyla schopna soustředit se na tuto poměrně malou skupinu.“ Martin Wolf dále na základě své osobní zkušenosti tvrdí, že půjčky poskytnuté indické vládě oddálily potřebné tržní reformy o dvacet let. Dodnes se vlekoucí problém těžce zadlužených chudých zemích má tedy kořeny v globálně aplikovaném bankovním socialismu.

Martin Wolf nebyl jediný, kdo si všiml katastrofálních důsledků „měkkých úvěrů“ poskytovaných vládám. Jiný pracovník Světové banky Peter Eigen byl z korupce v rozvojovém světě tak znechucen, že založil organizaci Transparency International pro její potírání. Důležitým poznatkem obou ekonomů je, že úvěry vládám nejsou jen zbytečné – jsou vysloveně škodlivé. Umožňují pokračovat vládám v hloupých politikách a neschopným politikům odkládat potřebné reformy.

Světová banka a MMF se dodnes ze svých desítky let trvajících špatných zkušeností plně nepoučily. „Nové požadavky MMF na financování zahrnuje půjčky Íránu v celkové výši 465 miliónů dolarů, Sýrie bude mít nárok na 90 miliónu dolarů, Zimbabwe na 115 miliónů a Súdán na 100 miliónů. Autoritářsky vedená a na ropu bohatá Venezuela má získat 840 miliónů a Barma 80 miliónů. Spojené státy, jakožto největší věřitel MMF, budou žádány o zaplacení lvího podílu na celkové sumě,“ uvádí deník The Wall Street Journal. Dodává, že USA by měly použít svých hlasovacích práv pro zablokování těchto úvěrů.

Praxe financování diktátorských a zkorumpovaných režimů pokračuje. Antiglobalisté jsou hloupí, že demonstrují proti Světové bance a MMF. Vždyť přece Robert Mugabe a Hugo Chávez patří mezi miláčky levicových aktivistů, o mnoha dalších diktaturách ani nemluvě. Kdyby antiglobalisté rozuměli ekonomii, demonstrovali by svoji podporu těmto institucím. Ale kdo rozumí ekonomii, nemůže být ze své podstaty antiglobalizačním aktivistou. Mimochodem, citovaná Wolfova kniha se jmenuje Why Globalization Works – Proč globalizace funguje.

Německo: dotace a silná ruka státu

Bezmála patnáct let po sjednocení Německa se ve východní části země derou do popředí antiliberální síly: postkomunisté a neonacisté. Nezaměstnanost se blíží 20 procentům. Mladší a vzdělanější lidé stále utíkají na Západ. Fiasko. Jinak to nazvat nelze.

Kořen problémů je třeba hledat v roce 1990, kdy kancléř Kohl souhlasil s výměnným poměrem měkké východní marky k tvrdé západoněmecké marce v poměru 1:1. Tento populistický tah byl nadšeně oslavován. Východní Němci si však neuvědomili, že jásají nad vlastní katastrofou. Jejich příjmy a úspory se důsledkem administrativního rozhodnutí několikanásobně zhodnotily. S otevřením hranic pominul důvod, aby kupovali podřadné zboží produkované východoněmeckými národními podniky. Východoněmecký průmysl ztratil schopnost konkurovat. V období 1989-93 se „vypařilo“ 3,7 miliónu pracovních míst. Pokusy o „aktivní politiku zaměstnanosti“ totálně selhaly. Srovnejme tento vývoj s tehdejším Československem, kde byl zaveden tržní, „vekslácký“ kurs koruny. Slabá koruna v počátcích transformace uchránila českou ekonomiku před nejhorším.

Dalším viníkem katastrofy jsou dotace. Spolková vláda napumpovala na východ neuvěřitelné částky: celkem 1250 miliard euro. V přepočtu více než 2,25 miliónu českých korun na osobu! Leckdo kroutí hlavou: „Jak je možné, že navzdory obrovským dotacím ze Západu jsou na tom nové spolkové země stále tak špatně?“ Toto je špatně položená otázka. Východní Německo neprožívá krizi navzdory obrovské finanční pomoci. Naopak. Samotná finanční pomoc je příčinou krize. Východoněmecké dálnice jsou díky dotacím perfektní, ulice měst jsou dokonale vydlážděné a opatřené novým osvětlení. Mohou sloužit jako moderní ilustrace Potěmkinových vesnic.

Obrovské dotace jsou ukázkou ekonomické nejapnosti německých vlád. Němečtí politici si neuvědomili, že dotace v celé historii světa nikomu neprospěly. Například Marshallův plán ve skutečnosti fungoval jen proto, že byl spojen se zavedením liberální tržní ekonomiky v účastnických zemích. Situaci východního Německa lze nejlépe přirovnat ke Španělsku v 16. až 18. století. Tehdy do země dlouhodobě proudily tuny zlata a stříbra z Jižní Ameriky – ekvivalent mnohamiliardových dotací. Důsledek: totální ztráta konkurenceschopnosti španělských výrobců. Země byla v důsledku nadhodnocené měny zaplavena dovezeným zbožím. Ve Španělsku se proto nekonala průmyslová revoluce. V britských koloniích v Severní Americe se žádné zlato nenašlo – a dnes je hlavním světovým jazykem angličtina, nikoli španělština.

Zpět k Německu. K vyvrcholení všech škod se ke slovu začaly hlásit odbory prosazující zcela nerealistické požadavky na výši mezd a ochranu pracovního trhu. Heslo „za stejnou práci stejnou odměnu“ zcela ignorovalo rozdílnou produktivitu v obou částech Německa. Čisté příjmy zaměstnanců vzrostly během 90. let na 85 % západního průměru. Nikoli však produktivita. Příčiny vysoké nezaměstnanosti jsou zřejmé.

Novodobá historie východního Německa svědčí o naprostém krachu vládních politik a programů zaměřených na posílení růstu a zaměstnanosti – celkem jich bylo přes 150. Málokde je selhání státu tak zřejmé a názorné jako právě zde. Ano, východní Němci se dnes těší vyššímu životnímu standardu než v roce 1989. Jsou však závislí na dotacích jako narkoman na drogách. Jednoho dne spolkové podkladně dojdou peníze a bude nutno začít odvykací léčbu.

Stále více voličů ovšem vidí spásu ve stranách prosazujících silnou ruku státu. Postkomunistickou PDS netřeba komentovat. NPD navazuje na tradice NSDAP. Staří nacisté měli v programu „Gemeinnutz vor Eigennutz“ – společenské blaho před prospěchem jednotlivce. „Jsme socialisté, nepřátelé dnešního kapitalistického systému,“ řekl Adolf Hitler v prvomájovém projevu v roce 1927. Jeho následovníci z NPD hovoří o „sociálních povinnostech podnikatelů“, „hospodářství pro lidi“, o nutnosti daňově trestat podniky přesouvající výrobu do zemí s nízkými mzdami, atd. Názory nacionálních a demokratických socialistů na ekonomiku se pozoruhodně shodují. „Ze sociální spravedlnosti vyrůstá národní lidové společenství (nationale Volksgemeinschaft),“ uvádí volební program NPD. Kdo vůbec vymyslel termín „krajní pravice“?

Mechanismus a důsledky "Černého pátku" 1929

Materiál je doprovodným textem k přednášce Velká hospodářské krize - 75 let od Černého čtvrtku pořádané CEP. K dispozici je zde.

Finance, nacionální socialismus a terorismus

Druhá světová válka zdánlivě skončila definitivní porážkou nacionálního socialismu. Zdánlivě. Tato ideologie byla sice poražena na evropském kontinentě, avšak nerušeně se vyvíjela na Středním východě. Stala se jedním z kořenů nynějšího islámského terorismu.

Již před válkou mnozí Arabové sympatizovali s hitlerovským Německem. Jeruzalémský muftí Amín al-Husajní nabídl své služby Hitlerovi. Zorganizoval jednotku SS Handschar o síle 100 tisíc mužů složenou z bosenských muslimů. Osobně se zasadil o zrušení výměny deseti tisíc židovských dětí za německé válečné zajatce; tyto děti byly zavražděny v plynových komorách. Navštívil Osvětim a byl z exkurze nadšen. Josef Goebbels po setkání s al-Husajním prohlásil, že „islám je velmi praktické a atraktivní náboženství pro vojáky“. Al-Husajní též zásadním způsobem ovlivnil svého prasynovce jménem Mohamed Abder Rauf Arafat al‑Kudwa al‑Husajní, který je známý jako Jásir Arafat.

Po válce získaly arabské země samostatnost. Mnohé z nich založily svoji ekonomiku na modelu „arabského socialismu“ (al-ištirakíja al-arabíja). Vymyslel jej syrský křesťan Michel Aflaq, obdivovatel nacionálního socialismu. Hjalmar Schacht, bývalý Hitlerův ministr financí, byl poradcem řady arabských vlád. Nacistická ekonomika založená na státní kontrole podniků, administrativně stanovených cenách a mzdách, progresivních daních a státním plánování byla přizpůsobena arabským podmínkám.

Nacionální socialismus v Německu fungoval jako nástroj pro mobilizaci válečné ekonomiky. Jeho arabská verze však nedokázala nic než devastovat ty části ekonomiky, které jakž takž fungovaly. Fiasko způsobilo obrovskou frustraci chudých vrstev. Odtud nebylo daleko k názoru „modernizace selhala, vraťme se k fundamentům islámu“. Arabské státy bohužel zkoušely jen modernizaci podle hitlerovského vzoru, občas okořeněnou špetkou stalinismu – většina těchto režimů byla spojenci Sovětského svazu.

Ve 30. letech se s al-Husajním setkal švýcarský nacista François Genoud. Často poté cestoval do tehdejší Palestiny, kde pracoval jako al-Husajního soukromý bankéř a budoval špionážní síť pro Abwehr. Později řídil organizaci ODESSA, která z peněz zavražděných Židů financovala útěk válečných zločinců do Jižní Ameriky, Sýrie a Egypta, kde mnozí z nich našli práci jako vojenští poradci. V 50. letech založil obchodní firmu AraboAfrika, která dodávala zbraně Alžírské frontě národního osvobození. Společně se Schachtem zprostředkovával výnosné obchodní styky arabských států s Německem. Po vyhlášení alžírské nezávislosti v roce 1962 se stal ředitelem Arabské lidové banky.

Genoud financoval teroristy a jak přiznal ve svém životopise, sám organizoval některé akce. Šlo například o únos boeingu 747 společnosti Lufthansa v roce 1972 palestinskými teroristy nebo útok na americkou základnu v Německu začátkem 80. let provedený neonacistou Odfriedem Heppem ve spolupráci s Arafatovým Al-Fatáhem. Genoud financoval obhájce nacistů a teroristů: Adolfa Eichmanna, Klause Barbieho a Carlose „Šakala“. Ze Švýcarska posílal uvězněným zločincům čokoládu. Šířil propagandu, v níž popíral existenci plynových komor a tvrdil kromě jiného, že obyvatelé Československa vítali německý Wehrmacht s nadšením.

Arabští nacionalisté a islamisté byli dlouho nepřátelé na život a na smrt. Syrský prezident Háfiz Assád masakroval příslušníky Islámského bratrstva po desítkách tisíc. Počet obětí islámských teroristů jen v samotném Alžírsku, kde je u moci nacionalistická vláda, se odhaduje kolem stovky tisíc. V 90. letech však začal trend sbližování obou myšlenkových směrů. Arabští nacionalisté i islamisté totiž mají jednoho společného nepřítele: liberalismus. Sdílená nenávist překonává bariéry.

„Nebojujeme proti Židům proto, že jsou Židé, ale proto, že šíří v naší zemi liberální myšlenky,“ tvrdil ve 30. letech Hitlerův spojenec al‑Husajní. Symboly liberalismu jsou dnes především Izrael a Spojené státy. „Nacionální socialismus jednou zvítězí na celém světě i bez války,“ prohlásil v 50. letech Hjalmar Schacht. Není to planá hrozba. Nacistická nenávist vůči liberalismu kombinovaná s interpretací islámu podle al-Husajního zaznamenává celosvětovou ofenzívu.