Franco Frattini, komisař pro spravedlnost a vnitřní záležitosti, navrhl celoevropský zákaz nacistických symbolů. Skupina poslanců Evropského parlamentu jej hodlá rozšířit o komunistické symboly. Velmi evropské řešení: vyskytne-li se problém, zakážeme jeho příznaky. Problém islámského radikalismu lze „řešit“ zákazem závojů ve veřejných budovách. Problém radikálního nacionalismu zákazem hákového kříže, a tak dále.
Co to je ale vlastně je fašistický symbol? Jistý pražský krejčí indického původu má svastikou ozdobenu objednávkovou knihu. Pro štěstí. V jeho kulturní oblasti nemá tento symbol hrůzný význam jako v Evropě. Státní znak Francouzské republiky obsahuje fasces, svazek prutů se sekerou. Tento starořímský, původně etruský symbol přijali Francouzi za svůj dávno před Mussolinim. Měli by jej teď měnit? A co Rakušané, jejichž státní znak obsahuje srp a kladivo?
Existují přitom jiné fašistické a nacistické symboly, které nikdo zakázat nehodlá. Naopak, řada evropských politických stran se jimi doslova holedbá. A jde o více než jen o symboly.
V první řadě se jedná o socialismus a sociální stát. Lidé dnes již zapomněli, že slovo „nacismus“ je zkratkou pro „nacionální socialismus“, s důrazem na podstatné jméno. Hitler sám nenechával nikoho na pochybách: „Jsme socialisté, jsme nepřátelé dnešního kapitalistického ekonomického systému kvůli vykořisťování sociálně slabých, kvůli nespravedlivým mzdám, a protože kapitalismus hodnotí lidské bytosti podle bohatství a majetku namísto zodpovědnosti a výkonnosti. Jsme rozhodnuti bezpodmínečně zničit tento systém,“ hřímal na prvomájovém projevu v roce 1927. O dvanáct let později se Führer vychloubal, že „nacionálně socialistické Německo vytvořilo novou ekonomickou doktrínu, která pohlíží na ekonomiku jako na služku pracujícího lidu.“ Termín „radikální pravice“ zní v tomto kontextu hodně fantasticky.
V jedné propagační příručce napsal ministr propagandy Goebbels: „Jsme socialisté, protože vidíme sociální otázku jako záležitost potřebnosti a spravedlnosti z hlediska samotné existence lidového státu – nikoli jako otázku laciného soucitu nebo vtíravé sentimentality. Zaměstnanec má nárok na životní standard, který odpovídá jeho práci. Nemáme rozhodně v úmyslu o tato práva prosit. Zahrnout dělníka do státního organismu není kriticky důležité pouze pro něho, nýbrž pro celý národ. Jde o víc než jen o osmihodinový pracovní den. Jde o formování nového státního povědomí, což zahrnuje každého produktivního občana.“
V projevech mnoha dnešních demokratických státníků zaznívají podobné motivy: právo na spravedlivou mzdu, kritika konzumní společnosti, sociální koheze, a tak dále. Tito politici často používají nacistickou rétoriku, aniž by si to uvědomovali. Například Tony Blair a jeho proslavená Třetí cesta, což je termín, který byl používán i ve fašistické Itálii jako označení systému, který tvoří kompromis mezi kapitalismem a komunismem. Je to také symbol, který by měl být zakázán? Samozřejmě, že Tonyho Blaira nebudeme podezírat ze snahy o zavedení totality. Ani ostatní evropští politikové nechtějí zrušit demokracii.
Fašistické ekonomické koncepce jsou nicméně natolik chytlavé, že si mnozí ani neuvědomují jejich původ. Z Mussoliniho Itálie pochází například i tripartita neboli společné jednání zástupců státu, odborů a podniků. Rozdíl spočívá v tom, že ve fašistické Itálii vláda poroučela, zatímco odbory a zaměstnavatelé poslouchali. V mnoha dnešních evropských zemích poroučejí odborové svazy (italsky „fasci“, čti „faši“); vlády a zaměstnavatelé poslouchají.
„Hitler anticipoval moderní hospodářskou politiku,“ napsal v roce 1973 levicový ekonom John Kenneth Galbraith. Tato politika je typická nejen vysokou mírou zdanění, vysokou mírou státní regulace a důrazem na pečovatelský stát. Hlavním rozdílem mezi fašismem a liberální společností je postavení a role vlády. V liberální ekonomice náleží vládě péče o bezpečnost, spravedlnost a několik málo dalších funkcí, které nejsou pro trh atraktivní. Politika slouží ekonomice, zájmy jednotlivců mají přednost před zájmy státu. Ve fašistické ekonomice jsou podniky a jednotlivci pouhými nástroji v rukou vlády, která jejich prostřednictvím uskutečňuje své cíle. Ekonomika slouží politice, přesněji řečeno politikům. Zájmy státu mají přednost před zájmy jednotlivců. Fašisté velmi rádi operují pojmy jako „veřejný zájem“, „služba veřejnosti“, atd.
Kdyby evropské protifašistické tažení mířilo na podstatu věci, šlo by bezpochyby o historickou událost. Zřejmě však zůstane jen u symbolů. Umí si snad někdo představit, že role státu v moderních evropských ekonomikách výrazně a trvale poklesne?
8.2.05
O korupci a velikosti státu
Málokdo pochybuje, že finance politiků a politických stran by měly být křišťálově čisté. Ale proč vlastně? Záleží snad na pár miliónech hodnoty úplatků? Vždyť z makroekonomického hlediska jde o zanedbatelné částky. Není důraz kladený na tuto problematiku jen zbytečný humbuk?
Ne, není. Politické finance nejsou žádná maličkost. Svědčí o tom nedávná historie některých západoevropských zemí, například Francie a Německa.
Ve Francii začátkem 70. založila Socialistická strana „poradenskou“ firmu zvanou Urba. Za každou veřejnou stavební zakázku vybírala Urba tříprocentní provizi. Z této částky si Urba ponechávala 40 % na svůj provoz, 30 % šlo do pokladny Socialistické strany a 30 % získal jako provizi politik, který kontrakt zprostředkoval. Stavební ruch byl čilý: stavěly se nemocnice, radnice, školy, policejní stanice, a tak dále. Korupce měla i nefinanční podobu: „Obálky jsem nedával. Ale postavili jsme tucty bazénů. Také koupelny a dokonce celé domy,“ řekl pro časopis Capital jeden menší podnikatel.
„Urba byla tajným úřadem Socialistické strany, vytvořeným za účelem výběru peněz prostřednictvím systému úplatků a korupce organizované v celostátním měřítku,“ uvedl Antoine Gaudino, jeden z policistů, kteří se touto kauzou zabývali. Politické pozadí Urby bylo přísně utajované. Pokud se k případu Urba dostali policisté, byla jejich činnost soustavně mařena z vyšších míst. Lokální politici či úředníci podezřelí z korupce pak byli zproštěni všech obvinění amnestií prezidenta Francoise Mitteranda.
Antoine Gaudino se během vyšetřování dostal k rozsáhlé dokumentaci z archívů Urby. Dokumenty dokazovaly porušování zákonů, včetně těch, které přijali samotní socialisté. Gaudino zpracoval zprávu pro prokurátora, kterou odeslal do Paříže. Několik měsíců se nedělo nic. Pak se kopie zprávy dostala do rukou redakce satirického časopisu Le Canard Enchaîné. Z tajné organizace se stal národní skandál. Krátce poté, v roce 1990, prezident Mitterand konečně odpověděl: další amnestií. Nebylo to nic překvapivého. Koneckonců, Mitterand byl šéfem a strůjcem celé korupční sítě
Gaudino poté publikoval knihu L’Enquête Impossible (Nemožné vyšetřování). Dosáhl tak uvěznění několika malých ryb a svého vlastního propuštění z policejních služeb.
Během 90. let se provalil další velký skandál, tentokrát spojený se jménem státní ropné společnosti Elf. Šlo o mohutnou korupční aféru, která zasahovala všechny strany. „Každý prezidentský kandidát vyžadoval svoji obálku,“ prohlásil Loïk Le Floch-Prigent, bývalý generální ředitel Elfu. Celkově se ze společnosti Elf nezákonným způsobem ztratila částka odpovídající zhruba 500 miliónům eur. Vyšetřující soudkyně Eva Joly dokázala dostat za mříže některé menší ryby. Členové pařížské politické elity však vyvázli bez úhony.
Některé úplatky zaplacené Elfem v roce 1992 v souvislosti s akvizicí východoněmecké rafinérie v Leuně šly možná do poklady CDU, strany kancléře Kohla. Mitterand, znepokojený poklesem preferencí svého přítele Kohla, údajně nařídil Elfu zaplatit částku v hodnotě 25 miliónů marek do jeho volebního fondu. Takovéto obvinění bylo pro francouzskou vládu příliš silná káva. Za aférou se v roce 1996 stáhla opona. Záležitost byla prohlášena „secret défense“: tajemství citlivé pro bezpečnost státu. Kancléř Kohl nikdy původ peněz neobjasnil. Kniha, kterou Eva Joly napsala, byla zakázána – v demokratické zemi, jako je Francie!
Jaký byl a je makroekonomický dopad těchto a podobných afér? Gigantický. Především, v korupčním prostředí jsou politici motivováni na růstu objemu státních zakázek a na růstu moci státu vůbec. Obrovský vzestup daňové zátěže ve Francii od počátku 70. let není náhodný. Za druhé, politici, kteří jsou sami korumpováni, mají sklon korumpovat voliče. Kdo pobírá úplatky, často je též dává, byť v legální podobě stále štědřejších vymožeností sociálního státu.
Za třetí, když zdroje sociálního státu dojdou, je třeba provést reformy. Zkorumpovaná vláda k tomuto kroku postrádá odvahu i morální oprávnění. Voliči vědí, že vláda je nečistá, ale dokud jsou hýčkáni sociálním státem, nevystupují proti ní příliš aktivně. Jacques Chirac, který není souzen pro korupci jen díky své prezidentské imunitě, je neschopný řešit problémy své země. Toto je důležité poučení, jenž nám mohou poskytnout tolik obdivované vyspělé země integračního jádra Evropské unie.
Ne, není. Politické finance nejsou žádná maličkost. Svědčí o tom nedávná historie některých západoevropských zemí, například Francie a Německa.
Ve Francii začátkem 70. založila Socialistická strana „poradenskou“ firmu zvanou Urba. Za každou veřejnou stavební zakázku vybírala Urba tříprocentní provizi. Z této částky si Urba ponechávala 40 % na svůj provoz, 30 % šlo do pokladny Socialistické strany a 30 % získal jako provizi politik, který kontrakt zprostředkoval. Stavební ruch byl čilý: stavěly se nemocnice, radnice, školy, policejní stanice, a tak dále. Korupce měla i nefinanční podobu: „Obálky jsem nedával. Ale postavili jsme tucty bazénů. Také koupelny a dokonce celé domy,“ řekl pro časopis Capital jeden menší podnikatel.
„Urba byla tajným úřadem Socialistické strany, vytvořeným za účelem výběru peněz prostřednictvím systému úplatků a korupce organizované v celostátním měřítku,“ uvedl Antoine Gaudino, jeden z policistů, kteří se touto kauzou zabývali. Politické pozadí Urby bylo přísně utajované. Pokud se k případu Urba dostali policisté, byla jejich činnost soustavně mařena z vyšších míst. Lokální politici či úředníci podezřelí z korupce pak byli zproštěni všech obvinění amnestií prezidenta Francoise Mitteranda.
Antoine Gaudino se během vyšetřování dostal k rozsáhlé dokumentaci z archívů Urby. Dokumenty dokazovaly porušování zákonů, včetně těch, které přijali samotní socialisté. Gaudino zpracoval zprávu pro prokurátora, kterou odeslal do Paříže. Několik měsíců se nedělo nic. Pak se kopie zprávy dostala do rukou redakce satirického časopisu Le Canard Enchaîné. Z tajné organizace se stal národní skandál. Krátce poté, v roce 1990, prezident Mitterand konečně odpověděl: další amnestií. Nebylo to nic překvapivého. Koneckonců, Mitterand byl šéfem a strůjcem celé korupční sítě
Gaudino poté publikoval knihu L’Enquête Impossible (Nemožné vyšetřování). Dosáhl tak uvěznění několika malých ryb a svého vlastního propuštění z policejních služeb.
Během 90. let se provalil další velký skandál, tentokrát spojený se jménem státní ropné společnosti Elf. Šlo o mohutnou korupční aféru, která zasahovala všechny strany. „Každý prezidentský kandidát vyžadoval svoji obálku,“ prohlásil Loïk Le Floch-Prigent, bývalý generální ředitel Elfu. Celkově se ze společnosti Elf nezákonným způsobem ztratila částka odpovídající zhruba 500 miliónům eur. Vyšetřující soudkyně Eva Joly dokázala dostat za mříže některé menší ryby. Členové pařížské politické elity však vyvázli bez úhony.
Některé úplatky zaplacené Elfem v roce 1992 v souvislosti s akvizicí východoněmecké rafinérie v Leuně šly možná do poklady CDU, strany kancléře Kohla. Mitterand, znepokojený poklesem preferencí svého přítele Kohla, údajně nařídil Elfu zaplatit částku v hodnotě 25 miliónů marek do jeho volebního fondu. Takovéto obvinění bylo pro francouzskou vládu příliš silná káva. Za aférou se v roce 1996 stáhla opona. Záležitost byla prohlášena „secret défense“: tajemství citlivé pro bezpečnost státu. Kancléř Kohl nikdy původ peněz neobjasnil. Kniha, kterou Eva Joly napsala, byla zakázána – v demokratické zemi, jako je Francie!
Jaký byl a je makroekonomický dopad těchto a podobných afér? Gigantický. Především, v korupčním prostředí jsou politici motivováni na růstu objemu státních zakázek a na růstu moci státu vůbec. Obrovský vzestup daňové zátěže ve Francii od počátku 70. let není náhodný. Za druhé, politici, kteří jsou sami korumpováni, mají sklon korumpovat voliče. Kdo pobírá úplatky, často je též dává, byť v legální podobě stále štědřejších vymožeností sociálního státu.
Za třetí, když zdroje sociálního státu dojdou, je třeba provést reformy. Zkorumpovaná vláda k tomuto kroku postrádá odvahu i morální oprávnění. Voliči vědí, že vláda je nečistá, ale dokud jsou hýčkáni sociálním státem, nevystupují proti ní příliš aktivně. Jacques Chirac, který není souzen pro korupci jen díky své prezidentské imunitě, je neschopný řešit problémy své země. Toto je důležité poučení, jenž nám mohou poskytnout tolik obdivované vyspělé země integračního jádra Evropské unie.
7.2.05
Když umřít, tak levně
Česká ústava nezaručuje právo na pěkné počasí, na nadprůměrný plat pro každého, ani na štěstí v lásce. Každému je zřejmá absurdita takovýchto „práv“. Ústava však zaručuje „bezplatné“ zdravotnictví. Nesmysl, který se svojí absurditou od uvedených příkladů nijak neliší. Je jasné, že zdravotní péči, služby a léky musí někdo někomu hradit. Otázkou, jak optimálně financovat a organizovat zdravotnictví, se zabývají všechny vyspělé země.
Socialismus po anglicku
Píše se rok 1948. Zdravotnictví plně přechází na socialistický model, který se těší obrovskému zájmu veřejnosti. Ne, řeč není o Československu, nýbrž o Velké Británii. Tehdejší vláda premiéra Attleeho nebyla žádná umírněná levice jako dnešní Blairova „New Labour“. Ministr zdravotnictví Aneurin Bevan, jehož kariéra začala ve třinácti letech profesí horníka, měl jasnou představu. Pacienti nebudou platit nic a všichni obdrží stejnou péči. Vše bude řízeno státem, včetně soukromých ordinací. Ceny a léčebné standardy definuje ministerstvo. Zdrojem je přímo státní rozpočet. Pacient si smí volit jen praktického lékaře. Ten rozhoduje o dalších vyšetřeních u specialistů – funguje jako tzv. gatekeeper, doslova „strážce brány“. Nemocnice jsou zásadně státní, pacient nemá možnost výběru.
Zkrátka, socialismus jako řemen.
Vzápětí po zavedení nového systému nemělo zdravotnictví daleko k finančnímu kolapsu. Nával pacientů totiž předstihl veškerá očekávání. Rozpočet pro rok 1950 činil 140 miliónů liber. Skutečné výdaje však dosáhly částky 358 miliónů. Socialistické zdravotnictví však bylo vládní prioritou. Nesmělo se zhroutit za žádnou cenu. Když v roce 1951 vláda zavedla spíše symbolické příplatky za některé zubolékařské úkony, Bevan na protest odstoupil. Chtěl zdravotnictví zdarma. Bez kompromisů.
Tento model funguje jen s malými úpravami v Británii doposud. Největší reformou bylo zavedení „vnitřní trhu“ v 90. letech. Tato změna zavedla konkurenci v poskytování některých služeb. Z hlediska financování systému a práv pacienta se však nezměnilo nic.
Jaká je bilance britského socialistického zdravotnictví po více než půlstoletí fungování? V rámci zemí původní skupiny EU-15 patří mezi nejhorší. Například v rozsáhlé studii o výsledcích léčení rakoviny se Anglie, Skotsko a Wales umístily z 22 evropských zemí na 11. až 13. místě (u mužů), respektive na 12. až 14. místě (u žen). Anglický pacient s rakovinou prostaty má jen 54% šanci, že nezemře do pěti let po diagnóze (v ČR je tato pravděpodobnost 50%, ve Francii 75%). Anglická pacientka s rakovinou prsu přežije pět let s pravděpodobností 74 % (v ČR 64 %, ve Francii 81 %). Podobné údaje platí i pro jiné druhy rakoviny. Také v oblasti chorob srdce a cév britské zdravotnictví zaostává.
Pozoruhodný je fakt, že navzdory silnému důrazu na rovnostářství, závažné nemoci zabíjejí více chudé než bohaté Brity. Proč? V britském zdravotnictví funguje přídělový systém. Někteří pacienti jsou vnitřními předpisy označeni za „neperspektivní“. Jde zejména o vážně nemocné pacienty důchodového věku. Anglický lord nebo bankéř si ovšem může dovolit léčbu v zahraničí anebo má neformální kontakty na dobrého lékaře – například na někdejšího spolužáka z Etonu.
Vysloužilý dělník z Birminghamu nebo hutník ze Sheffieldu je však „na odpis“. Na léčbu v cizině zpravidla nemá a v britské nemocnici si na lepší léčbu připlatit nesmí, ani kdyby chtěl. Systém, který je notoricky podfinancovaný v důsledku neexistence skutečného trhu, na jeho léčbu nemá.
Británie se potýká s nedostatkem lékařů. Ve Francii například připadá na milión obyvatel 65 kardiologů; v Británii jen 12. Nedostatkové hospodaření a obavy z nekvalitní péče nutí Brity, aby se jezdili léčit do zahraničí: do Francie, Švýcarska, ale také do Indie. Velmi obvyklé jsou „zájezdy“ na oční operace. Ty totiž systém odmítá některým pacientům provádět, jelikož například šedý zákal není životu nebezpečná choroba. Pacient má volbu: buď operaci v zahraničí nebo oslepnout.
Francouzský recept na konkurenci
Když Světová zdravotnická organizace v roce 2000 hodnotila kvalitu péče, první místo získala Francie. Proč?
Je často tradovanou legendou, že Francouzi vděčí za své dobré zdraví hojnému popíjení červeného vína. Občas se uvádějí i různé pseudovědecké „důkazy“ této hypotézy. Kdyby byla pravdivá, museli by kypět zdravím i Portugalci, protože jejich spotřeba vína na osobu a rok (60 litrů) je stejná jako ve Francii. Ale portugalské zdravotní statistiky jsou však horší než britské, natožpak francouzské.
Pravda je prozaická. Příčinou kvality je konkurence. Ve Francii funguje propracovaný systém financování zdravotnictví z více zdrojů. Existuje i přímá konkurence mezi praktickými lékaři, specialisty a nemocnicemi. Státní zařízení nemají žádná privilegia.
Francouzský systém je kompromisem mezi principy „liberté“ a „égalité“. Povinné zdravotní pojištění pokrývá celou populaci. Pojišťovny jsou nevládní neziskové agentury, které podléhají kontrole ze strany zaměstnavatelů a zaměstnanců. Základním zdrojem je povinný pojistný odvod ve výši 12,8 % z hrubých mezd. Jaký je rozdíl mezi francouzským povinným odvodem a britskými daněmi? Velký: ve Francii neexistuje vládní monopol na financování.
Kromě povinného pojištění si zhruba 85 % občanů platí komerční zdravotní připojištění. V šedesátých letech to bylo pouze 30 %. Dříve totiž větší část péče hradil stát. V důsledku úsporných opatření však sami občané na sebe postupně vzali část finančního břemene. Probíhala tak vlastně postupná privatizace systému zdravotnického financování.
Francouzi si smějí svobodně vybírat praktické lékaře i specialisty – neexistuje administrativní limit. Funguje ovšem ekonomické omezení. Za návštěvu se platí, přičemž pacient dostane zpětně 75 až 80 procent nákladů. Systém počítá s tím, že asi 6 miliónů Francouzů na lékaře nemá. Ale i pacienti zproštění spoluúčasti mají plnou svobodu výběru lékaře. Francouzi nemají rádi systém, v jehož rámci praktický lékař direktivně omezuje možnosti návštěvy specialistů (gatekeepers). To je jedním z důvodů, proč je francouzské zdravotnictví tak dobré.
Francouzské pojišťovny nerozlišují mezi veřejnými a soukromými nemocnicemi. Soukromý sektor provozuje zhruba 35 % lůžek, přičemž 20 % z tohoto podílu představují komerční nemocnice a zbylých 15 % neziskové.
Z hlediska centrálního plánovače představuje francouzský systém chaotickou změť vztahů mezi soukromými subjekty, veřejnoprávními organizacemi, profesními asociacemi a státními subjekty. Ani z hlediska ortodoxního zastánce volného trhu nejde o „hezký“ systém. V praxi však jde o vyváženou soustavu, která poskytuje velmi dobrou péči chudým, aniž by přitom omezovala bohaté. Svoboda nemajetných i majetných je přitom maximálně respektována.
Kvalita je drahá…
Nutnou nevýhodou francouzského systému se silnou rolí trhu jsou vyšší náklady. Francie vydává na zdravotní péči přibližně 9,5 % hrubého domácího produktu, zatímco Velká Británie jen 7,6 % HDP, Česká republika 7,3 %, Maďarsko 6,8 %, Polsko 6,3 % a Slovensko jen 5,7 % HDP (podle údajů za rok 2001). Ukazuje se, že není možné mít dobré zdravotnictví, které by bylo současně laciné. Kvalita je vždy nevyhnutelně drahá. Žebříček spokojenosti se zdravotní péčí ve zmíněných zemích přesně kopíruje úroveň výdajů. V rámci střední Evropy jsou nejspokojenější Češi, z nichž je spíše spokojena nebo velmi spokojena více než třetina respondentů výzkumu prováděného Central European Opinion Research Group. Na Slovensko projevuje spokojenost jen asi 11 % dotázaných.
Příčiny spokojenosti Čechů? Jan Červenka z CVVM vysvětluje: „Tyto relativně dobré výsledky odrážejí vývoj českého zdravotnictví za posledních patnáct let. Navzdory ekonomickým obtížím zdravotní výdaje od roku 1990 rostly rychleji než cenový index v tomto odvětví“. České zdravotnictví se prodražilo, ale nešlo o peníze vyhozené do černé díry: standardizovaná míra úmrtnosti na léčitelné choroby poklesla od roku 1990 o 37 % u mužů a o 35 % u žen. Je to jeden z nejlepších výsledků v Evropě, který odráží zlepšený přístup k moderním lékům a diagnostickým metodám po pádu „reálného socialismu“.
… ale drahota není zárukou kvality
Zde je zapotřebí uvědomit jednu důležitou skutečnost: existují i drahé zdravotní systémy, které nefungují příliš dobře. Vezměme si Dánsko, které na zdravotnictví vydává 8,6 % HDP. Přesto je úmrtnost Dánů na rakovinu ještě horší než úmrtnost Britů. Důvod? Dánsko nejenže praktikuje neblaze proslulý systém „gatekeepers“, který upírá lidem svobodu výběru specialistů, ale omezuje i možnost volby praktických lékařů. Kdo má smůlu na lajdáckého nebo odborně méně zdatného praktika, snadno může předčasně přijít o život. V naději na přežití pěti let po diagnostikování rakoviny prostaty jsou na tom Dánové mnohem hůře než například Češi (42% pravděpodobnost přežití versus 50% pro ČR).
Jinou kapitolou jsou čekací doby. „Můj dědeček, farmář, si vykloubil rameno. Trvalo plných šest týdnů, než se mu na ně doktor vůbec podíval,“ vypráví dánský ekonom a publicista Henrik Rasmussen. V žebříčku veřejného mínění však paradoxně vládne velká spokojenost. Státem kontrolované školy a média totiž lidem již od dětství vštěpují představu, že dánské zdravotnictví je nejlepší na světě.
Kanaďany stojí zdravotnictví 9,7 % hrubého domácího produktu. Přesto úroveň zdravotní péče této hodnotě neodpovídá. Socialistický model zdravotnictví zakazuje lidem připlácet si na lepší a rychlejší péči. Důsledkem jsou dlouhé čekací lhůty. Průměrná doba, než pacient přijde na řadu pro vyšetření počítačovým tomografem, je 5,5 týdne. Pokud kanadskému pejskaři veterinář doporučí, aby nechal svého miláčka tomograficky vyšetřit, přijde na řadu do týdne. „Chcete v Kanadě kvalitní péči? Pokud jste pes, žádný problém,“ praví sarkastická poznámka na jednom internetovém diskusním fóru.
Pokud jste člověk, můžete mít velké problémy. Na urgentní onkologickou léčbu často musíte čekat týdny nebo dokonce měsíce. Kanada má nižší výskyt rakoviny než USA. Přesto je kanadská úmrtnost na tuto chorobu vyšší než ve Spojených státech. Například americký stát Utah a kanadská provincie Alberta mají téměř stejnou míru výskytu rakoviny u mužů (zhruba 310 případů na 100 tisíc obyvatel ročně), ale úmrtnost v Albertě činí 44 %, zatímco v Utahu 35 %.
Nikde na světě není zdravotní péče zdarma, ať už v ústavách stojí psáno cokoli. Když už však občané platí za zdravotní péči značné částky, bylo by nanejvýše rozumné, aby tyto peníze byly využity maximálně efektivním způsobem. To je možné jedině s využitím tržních principů.
Horší z obou světů
České zdravotnictví je jakýmsi křížencem mezi britským a francouzským systémem. Podobně jako v Británii neexistuje spoluúčast, ale stejně jako ve Francii platí neomezená svoboda výběru specialisty. V ČR funguje „francouzský“ systém zdravotních pojišťoven, avšak tuhá regulace má za následek, že v konečném efektu mají české platby na zdravotní pojištění spíše charakter daně.
Výsledkem je permanentní finanční krize: poptávka není ničím omezena, avšak přísun peněz do zdravotnictví je striktně omezen. Český pacient, podobně jako britský, si ze zákona nesmí platit za péči, ani když sám chce. Když si český pacient chce připlatit za operaci srdce u prvotřídního odborníka, nemá šanci. Musí se spoléhat buď na šťastnou náhodu nebo na známosti.
Na první pohled je tento systém „spravedlivý“: bohatí zdánlivě nejsou zvýhodněni. Jenže jak české tak britské zkušenosti jasně ukazují, že bohatší a vzdělanější pacienti jsou vždy ve výhodě: už jen proto, že zpravidla mají větší sociální kapitál. Jinými slovy, znají ty „správné lidi“. Mají-li bohatší pacienti legální možnost připlácet si na základní péči, jsou na tom v konečném důsledku lépe i chudší pacienti. Větší přísun peněz do zdravotnictví se totiž příznivě odrazí na jeho celkovém stavu.
V současné době se rozhoduje, zda se české zdravotnictví vydá spíše britskou nebo francouzskou cestou. Zde je vhodné zdůraznit jednu věc: Monopolizované státní zdravotnictví, které je „zdarma“, zákonitě vede k přídělovému systému. Tento systém předčasně zabíjí. Socialistické zdravotnictví tedy sice lidem zkracuje život v průměru o několik let, ale zato tak činí poměrně levně.
Socialismus po anglicku
Píše se rok 1948. Zdravotnictví plně přechází na socialistický model, který se těší obrovskému zájmu veřejnosti. Ne, řeč není o Československu, nýbrž o Velké Británii. Tehdejší vláda premiéra Attleeho nebyla žádná umírněná levice jako dnešní Blairova „New Labour“. Ministr zdravotnictví Aneurin Bevan, jehož kariéra začala ve třinácti letech profesí horníka, měl jasnou představu. Pacienti nebudou platit nic a všichni obdrží stejnou péči. Vše bude řízeno státem, včetně soukromých ordinací. Ceny a léčebné standardy definuje ministerstvo. Zdrojem je přímo státní rozpočet. Pacient si smí volit jen praktického lékaře. Ten rozhoduje o dalších vyšetřeních u specialistů – funguje jako tzv. gatekeeper, doslova „strážce brány“. Nemocnice jsou zásadně státní, pacient nemá možnost výběru.
Zkrátka, socialismus jako řemen.
Vzápětí po zavedení nového systému nemělo zdravotnictví daleko k finančnímu kolapsu. Nával pacientů totiž předstihl veškerá očekávání. Rozpočet pro rok 1950 činil 140 miliónů liber. Skutečné výdaje však dosáhly částky 358 miliónů. Socialistické zdravotnictví však bylo vládní prioritou. Nesmělo se zhroutit za žádnou cenu. Když v roce 1951 vláda zavedla spíše symbolické příplatky za některé zubolékařské úkony, Bevan na protest odstoupil. Chtěl zdravotnictví zdarma. Bez kompromisů.
Tento model funguje jen s malými úpravami v Británii doposud. Největší reformou bylo zavedení „vnitřní trhu“ v 90. letech. Tato změna zavedla konkurenci v poskytování některých služeb. Z hlediska financování systému a práv pacienta se však nezměnilo nic.
Jaká je bilance britského socialistického zdravotnictví po více než půlstoletí fungování? V rámci zemí původní skupiny EU-15 patří mezi nejhorší. Například v rozsáhlé studii o výsledcích léčení rakoviny se Anglie, Skotsko a Wales umístily z 22 evropských zemí na 11. až 13. místě (u mužů), respektive na 12. až 14. místě (u žen). Anglický pacient s rakovinou prostaty má jen 54% šanci, že nezemře do pěti let po diagnóze (v ČR je tato pravděpodobnost 50%, ve Francii 75%). Anglická pacientka s rakovinou prsu přežije pět let s pravděpodobností 74 % (v ČR 64 %, ve Francii 81 %). Podobné údaje platí i pro jiné druhy rakoviny. Také v oblasti chorob srdce a cév britské zdravotnictví zaostává.
Pozoruhodný je fakt, že navzdory silnému důrazu na rovnostářství, závažné nemoci zabíjejí více chudé než bohaté Brity. Proč? V britském zdravotnictví funguje přídělový systém. Někteří pacienti jsou vnitřními předpisy označeni za „neperspektivní“. Jde zejména o vážně nemocné pacienty důchodového věku. Anglický lord nebo bankéř si ovšem může dovolit léčbu v zahraničí anebo má neformální kontakty na dobrého lékaře – například na někdejšího spolužáka z Etonu.
Vysloužilý dělník z Birminghamu nebo hutník ze Sheffieldu je však „na odpis“. Na léčbu v cizině zpravidla nemá a v britské nemocnici si na lepší léčbu připlatit nesmí, ani kdyby chtěl. Systém, který je notoricky podfinancovaný v důsledku neexistence skutečného trhu, na jeho léčbu nemá.
Británie se potýká s nedostatkem lékařů. Ve Francii například připadá na milión obyvatel 65 kardiologů; v Británii jen 12. Nedostatkové hospodaření a obavy z nekvalitní péče nutí Brity, aby se jezdili léčit do zahraničí: do Francie, Švýcarska, ale také do Indie. Velmi obvyklé jsou „zájezdy“ na oční operace. Ty totiž systém odmítá některým pacientům provádět, jelikož například šedý zákal není životu nebezpečná choroba. Pacient má volbu: buď operaci v zahraničí nebo oslepnout.
Francouzský recept na konkurenci
Když Světová zdravotnická organizace v roce 2000 hodnotila kvalitu péče, první místo získala Francie. Proč?
Je často tradovanou legendou, že Francouzi vděčí za své dobré zdraví hojnému popíjení červeného vína. Občas se uvádějí i různé pseudovědecké „důkazy“ této hypotézy. Kdyby byla pravdivá, museli by kypět zdravím i Portugalci, protože jejich spotřeba vína na osobu a rok (60 litrů) je stejná jako ve Francii. Ale portugalské zdravotní statistiky jsou však horší než britské, natožpak francouzské.
Pravda je prozaická. Příčinou kvality je konkurence. Ve Francii funguje propracovaný systém financování zdravotnictví z více zdrojů. Existuje i přímá konkurence mezi praktickými lékaři, specialisty a nemocnicemi. Státní zařízení nemají žádná privilegia.
Francouzský systém je kompromisem mezi principy „liberté“ a „égalité“. Povinné zdravotní pojištění pokrývá celou populaci. Pojišťovny jsou nevládní neziskové agentury, které podléhají kontrole ze strany zaměstnavatelů a zaměstnanců. Základním zdrojem je povinný pojistný odvod ve výši 12,8 % z hrubých mezd. Jaký je rozdíl mezi francouzským povinným odvodem a britskými daněmi? Velký: ve Francii neexistuje vládní monopol na financování.
Kromě povinného pojištění si zhruba 85 % občanů platí komerční zdravotní připojištění. V šedesátých letech to bylo pouze 30 %. Dříve totiž větší část péče hradil stát. V důsledku úsporných opatření však sami občané na sebe postupně vzali část finančního břemene. Probíhala tak vlastně postupná privatizace systému zdravotnického financování.
Francouzi si smějí svobodně vybírat praktické lékaře i specialisty – neexistuje administrativní limit. Funguje ovšem ekonomické omezení. Za návštěvu se platí, přičemž pacient dostane zpětně 75 až 80 procent nákladů. Systém počítá s tím, že asi 6 miliónů Francouzů na lékaře nemá. Ale i pacienti zproštění spoluúčasti mají plnou svobodu výběru lékaře. Francouzi nemají rádi systém, v jehož rámci praktický lékař direktivně omezuje možnosti návštěvy specialistů (gatekeepers). To je jedním z důvodů, proč je francouzské zdravotnictví tak dobré.
Francouzské pojišťovny nerozlišují mezi veřejnými a soukromými nemocnicemi. Soukromý sektor provozuje zhruba 35 % lůžek, přičemž 20 % z tohoto podílu představují komerční nemocnice a zbylých 15 % neziskové.
Z hlediska centrálního plánovače představuje francouzský systém chaotickou změť vztahů mezi soukromými subjekty, veřejnoprávními organizacemi, profesními asociacemi a státními subjekty. Ani z hlediska ortodoxního zastánce volného trhu nejde o „hezký“ systém. V praxi však jde o vyváženou soustavu, která poskytuje velmi dobrou péči chudým, aniž by přitom omezovala bohaté. Svoboda nemajetných i majetných je přitom maximálně respektována.
Kvalita je drahá…
Nutnou nevýhodou francouzského systému se silnou rolí trhu jsou vyšší náklady. Francie vydává na zdravotní péči přibližně 9,5 % hrubého domácího produktu, zatímco Velká Británie jen 7,6 % HDP, Česká republika 7,3 %, Maďarsko 6,8 %, Polsko 6,3 % a Slovensko jen 5,7 % HDP (podle údajů za rok 2001). Ukazuje se, že není možné mít dobré zdravotnictví, které by bylo současně laciné. Kvalita je vždy nevyhnutelně drahá. Žebříček spokojenosti se zdravotní péčí ve zmíněných zemích přesně kopíruje úroveň výdajů. V rámci střední Evropy jsou nejspokojenější Češi, z nichž je spíše spokojena nebo velmi spokojena více než třetina respondentů výzkumu prováděného Central European Opinion Research Group. Na Slovensko projevuje spokojenost jen asi 11 % dotázaných.
Příčiny spokojenosti Čechů? Jan Červenka z CVVM vysvětluje: „Tyto relativně dobré výsledky odrážejí vývoj českého zdravotnictví za posledních patnáct let. Navzdory ekonomickým obtížím zdravotní výdaje od roku 1990 rostly rychleji než cenový index v tomto odvětví“. České zdravotnictví se prodražilo, ale nešlo o peníze vyhozené do černé díry: standardizovaná míra úmrtnosti na léčitelné choroby poklesla od roku 1990 o 37 % u mužů a o 35 % u žen. Je to jeden z nejlepších výsledků v Evropě, který odráží zlepšený přístup k moderním lékům a diagnostickým metodám po pádu „reálného socialismu“.
… ale drahota není zárukou kvality
Zde je zapotřebí uvědomit jednu důležitou skutečnost: existují i drahé zdravotní systémy, které nefungují příliš dobře. Vezměme si Dánsko, které na zdravotnictví vydává 8,6 % HDP. Přesto je úmrtnost Dánů na rakovinu ještě horší než úmrtnost Britů. Důvod? Dánsko nejenže praktikuje neblaze proslulý systém „gatekeepers“, který upírá lidem svobodu výběru specialistů, ale omezuje i možnost volby praktických lékařů. Kdo má smůlu na lajdáckého nebo odborně méně zdatného praktika, snadno může předčasně přijít o život. V naději na přežití pěti let po diagnostikování rakoviny prostaty jsou na tom Dánové mnohem hůře než například Češi (42% pravděpodobnost přežití versus 50% pro ČR).
Jinou kapitolou jsou čekací doby. „Můj dědeček, farmář, si vykloubil rameno. Trvalo plných šest týdnů, než se mu na ně doktor vůbec podíval,“ vypráví dánský ekonom a publicista Henrik Rasmussen. V žebříčku veřejného mínění však paradoxně vládne velká spokojenost. Státem kontrolované školy a média totiž lidem již od dětství vštěpují představu, že dánské zdravotnictví je nejlepší na světě.
Kanaďany stojí zdravotnictví 9,7 % hrubého domácího produktu. Přesto úroveň zdravotní péče této hodnotě neodpovídá. Socialistický model zdravotnictví zakazuje lidem připlácet si na lepší a rychlejší péči. Důsledkem jsou dlouhé čekací lhůty. Průměrná doba, než pacient přijde na řadu pro vyšetření počítačovým tomografem, je 5,5 týdne. Pokud kanadskému pejskaři veterinář doporučí, aby nechal svého miláčka tomograficky vyšetřit, přijde na řadu do týdne. „Chcete v Kanadě kvalitní péči? Pokud jste pes, žádný problém,“ praví sarkastická poznámka na jednom internetovém diskusním fóru.
Pokud jste člověk, můžete mít velké problémy. Na urgentní onkologickou léčbu často musíte čekat týdny nebo dokonce měsíce. Kanada má nižší výskyt rakoviny než USA. Přesto je kanadská úmrtnost na tuto chorobu vyšší než ve Spojených státech. Například americký stát Utah a kanadská provincie Alberta mají téměř stejnou míru výskytu rakoviny u mužů (zhruba 310 případů na 100 tisíc obyvatel ročně), ale úmrtnost v Albertě činí 44 %, zatímco v Utahu 35 %.
Nikde na světě není zdravotní péče zdarma, ať už v ústavách stojí psáno cokoli. Když už však občané platí za zdravotní péči značné částky, bylo by nanejvýše rozumné, aby tyto peníze byly využity maximálně efektivním způsobem. To je možné jedině s využitím tržních principů.
Horší z obou světů
České zdravotnictví je jakýmsi křížencem mezi britským a francouzským systémem. Podobně jako v Británii neexistuje spoluúčast, ale stejně jako ve Francii platí neomezená svoboda výběru specialisty. V ČR funguje „francouzský“ systém zdravotních pojišťoven, avšak tuhá regulace má za následek, že v konečném efektu mají české platby na zdravotní pojištění spíše charakter daně.
Výsledkem je permanentní finanční krize: poptávka není ničím omezena, avšak přísun peněz do zdravotnictví je striktně omezen. Český pacient, podobně jako britský, si ze zákona nesmí platit za péči, ani když sám chce. Když si český pacient chce připlatit za operaci srdce u prvotřídního odborníka, nemá šanci. Musí se spoléhat buď na šťastnou náhodu nebo na známosti.
Na první pohled je tento systém „spravedlivý“: bohatí zdánlivě nejsou zvýhodněni. Jenže jak české tak britské zkušenosti jasně ukazují, že bohatší a vzdělanější pacienti jsou vždy ve výhodě: už jen proto, že zpravidla mají větší sociální kapitál. Jinými slovy, znají ty „správné lidi“. Mají-li bohatší pacienti legální možnost připlácet si na základní péči, jsou na tom v konečném důsledku lépe i chudší pacienti. Větší přísun peněz do zdravotnictví se totiž příznivě odrazí na jeho celkovém stavu.
V současné době se rozhoduje, zda se české zdravotnictví vydá spíše britskou nebo francouzskou cestou. Zde je vhodné zdůraznit jednu věc: Monopolizované státní zdravotnictví, které je „zdarma“, zákonitě vede k přídělovému systému. Tento systém předčasně zabíjí. Socialistické zdravotnictví tedy sice lidem zkracuje život v průměru o několik let, ale zato tak činí poměrně levně.
2.2.05
Špidlova strategie je chybná
Lisabonská agenda přijatá v roce 2000 získala proslulost svým mnohomluvným cílem: v roce 2010 se Evropa měla přetvořit v „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku schopnou trvale udržitelného hospodářského rozvoje doprovázeného kvantitativním a kvalitativním zlepšováním zaměstnanosti a větší sociální kohezí“.
Srovnejme toto prohlášení s vizí Nikity Chruščova „dohnat a předehnat Spojené státy“. Sovětský státník měl mnohem lepší stylistické schopnosti.
Jak uvádí novinář Craig Winneker v deníku The Wall Street Journal, každý zasvěcenec v Bruselu již drahnou dobu věděl, že když se řekne „Lisabon“, zní to stejně jako „vzdušné zámky“. Winneker dále dodává, že Lisabon je ve skutečnosti krásné a živé město, které si nezaslouží, aby se stalo synonymem pro neúspěch.
Zasvěcenci v Bruselu vědí dobře, co Evropu trápí. Tassos Belessiotis, vedoucí útvaru Analýzy konkurenceschopnosti a srovnávání, uvádí zajímavé údaje. Během období 1995 až 2002 vzrostl hrubý domácí produkt na zaměstnance v EU o 7,2 %; tentýž ukazatel pro USA se však zvýšil o 16,2 %. Během daného období se zpomalování produktivity navíc zvýraznilo, a to zejména v největší ekonomice EU, v Německu. Zdvojnásobení výkonnosti ekonomiky by Evropě trvalo 100 let, zatímco USA jen 50 let. V roce 2002 činila průměrná ekonomická výkonnost EU-15 pouhých 71 % HDP Spojených států v přepočtu na jednoho obyvatele.
Důvody nižší výkonnosti jsou rovněž známé. V první řadě jde o míru zaměstnanosti. Ve Spojených státech pracuje přibližně 73 % obyvatel práceschopného věku, zatímco v Evropě jen 63 %. Už toto samotné číslo dokáže vysvětlit značnou část rozdílu ekonomické výkonnosti. Že tento rozdíl je dán flexibilitou trhu práce, o tom si dnes švitoří i vrabci na bruselských střechách. Jen komisaři pro sociální záležitosti Vladimíru Špidlovi je doposud utajen.
Evropští zaměstnanci též pracují méně než američtí. V období 1979-2002 se roční počet odpracovaných hodin na zaměstnance v USA nepatrně zvýšil, kdežto v Evropě zhruba o 9 % poklesl. V této souvislosti se často mluví o „evropském životním stylu“, který prý preferuje volný čas před prací. Není tomu tak. Ekonom Edward Prescott přesvědčivě ukázal, že skutečným důvodem rozdílu jsou vysoké evropské daně z mezd.
Jak tyto problémy řešit? Jednotlivé evropské země nejsou ze stejného těsta a najdou se mezi nimi bílé vrány. Vysokou mírou zaměstnanosti se například chlubí Dánsko. Tuto zemi ostatně pochválil i komisař Špidla. Věděl ale skutečně, co chválí? Ano, papírově má Dánsko obdivuhodnou 75% míru zaměstnanosti. Jak ovšem uvádí dánský ekonom Per Henrik Hansen, třetina pracujících Dánů jsou zaměstnanci státu nebo státem financovaných organizací. Kdyby počet státních zaměstnanců byl cestou ke konkurenceschopnosti, světovou supervelmocí by dnes byl Sovětský svaz. Vyskytly se i návrhy, aby mladí Dánové, kteří hodlají utéci před vysokými daněmi do zahraničí, nesměli opustit zemi, dokud nesplatí státu náklady na vzdělání. (Tento návrh zatím nebyl přijat. Pokud bude, dánská konkurenční převaha drtivě převálcuje zbytek světa.)
Dále komisař pochválil Finsko. Ano, kdo má mobilní telefon značky Nokia, může být nadšen. Ekonomiku s 26% mírou nezaměstnanosti mladých lidí (pod 25 let věku) by však nikdo soudný neměl dávat za příklad hodný následování.
Vladimír Špidla též poznamenal, že v USA žije pod hranicí chudoby 23 % populace, zatímco v Evropě jen 15 %. Měl by vědět, co k tomuto tématu napsal švédský institut Timbro. V roce 1999 byla čtvrtina amerických domácností považována za „nízkopříjmové“, tj. s čistým příjmem pod 25 tisíc dolarů ročně. Ve Švédsku by podle tohoto měřítka bylo 40 % domácností zařazeno do „nízkopříjmové“ kategorie. Chudí Američané mají z velké části vlastní bydlení (46 %), automobil (73 %) a bezmála 77 % má doma klimatizaci, která je v západní Evropě považována za luxus. Typická chudá americká domácnost žije v bytě o rozloze
„Evropa dosahuje svého ekonomického vzestupu nikoli navzdory svému sociálnímu modelu, nýbrž díky svému sociálnímu modelu,“ řekl Špidla. Stylisticky to není tak zlé. Jen namísto slova „vzestup“ měl říci „pokles“ – teprve pak by výrok byl věcně správný.
Jak Evropané konkurují světu
Málokterý termín se v dokumentech Evropské komise vyskytuje častěji než magické slůvko konkurenceschopnost. Ale jak jí dosáhnout? A co tento pojem vlastně znamená?
Lze srovnávat konkurenční schopnost firem, hokejistů anebo třeba filmových režisérů. Existují objektivní kritéria jako čistý zisk po zdanění, kanadské bodování, případně počet Oskarů. Jak hodnotit státy? V první řadě se nabízí hrubý domácí produkt. Tento ukazatel je sice možná primitivní, ale lze prokázat, že vysoká ekonomická úroveň země má příznivý vliv na vzdělanost, zdravotní stav obyvatelstva, kulturní úroveň, atd. Evropa v tomto měřítku vychází výborně, ovšem jen díky své ekonomické historii. Pomalý růst ekonomiky EU od počátku 90. let svědčí o postupné ztrátě pozic.
Je přitom pozoruhodné, že v EU funguje obrovské množství podniků, které si vedou velmi dobře i v podmínkách vleklé hospodářské stagnace. Zejména velké firmy si vedou skvěle. Za poslední dva roky, od konce ledna 2003, dosáhly celkové výnosy indexu Morgan Stanley Euro hodnoty 40 % v eurovém vyjádření. Během této doby přitom došlo k oslabení dolaru, a tedy i čínského jüanu, který je na dolar pevně vázán. Konkurenční schopnost evropských vývozců na světovém trhu přitom byla dotčena překvapivě málo. Švédsko a Dánsko dosáhly v roce 2004 celkového obchodního přebytku ve stejné hodnotě jako „nová supervelmoc“ Čína (tj. zhruba 32 miliard dolarů). Skandinávský vývoz je založen na technicky náročné a vysoce kvalitní produkci, zatímco Čína stojí na textilu, plastikových výrobcích, hračkách a podobném sortimentu.
Ne, problémem Evropy není konkurenceschopnost. Evropané jsou dostatečně vzdělaní a schopní, aby se dokázali v mezinárodním měřítku prosadit. Proč tedy mají problémy s pomalým růstem?
Ještě v roce 1970 dosahovala míra zaměstnanosti v západní Evropě hodnoty téměř 70 % práceschopné populace, což je výše, kterou si Lisabonská strategie vytyčila jako cíl na rok 2010. Nynější míra evropské zaměstnanosti činí 63 %. Za tímto číslem stojí obrovský počet nezaměstnaných. Uvedené číslo je patrně nadhodnocené, protože v mnoha evropských zemích jsou údaje o zaměstnanosti silně zkresleny. Dánsko má například rekordní počet státních zaměstnanců. Na papíře má Dánsko „jen“ 6,2% míru nezaměstnanosti. Kdyby dánské údaje byly očištěny o vlivy nesmírně nákladných programů umělé přezaměstnanosti, míra nezaměstnanosti by se možná přiblížila až ke 20% hladině. Ve Švédsku je kolem 13 % pracovníků dlouhodobě nemocných – rovněž neklamný signál vysoké skryté nezaměstnanosti.
Proč evropská zaměstnanost stagnuje?
„Myslím, že ochrana pracovního trhu v Evropě je významnou součástí problému,“ říká švédský podnikatel Rikard Bergsten. „Nově zakládané firmy často zanikají, protože propouštění je velmi nákladné. Typická nová společnost v USA prodělá průměrně tři vlny propouštění, než uspěje. V Evropě stačí jedna vlna a firma je mrtvá. Věřte mi, založil jsem několik ‘start-up’ společností. Ochrana zaměstnanosti těžce postihuje podnikatele, je kontraproduktivní pro celou ekonomiku a poskytuje špatnou motivaci zaměstnancům.”
Rovněž absurdní daňové systémy ničí podnikatele, podniky a tudíž i pracovní místa. Rikard Bergsten vypráví o úspěšné nové firmě, kterou před časem založil. Firma byla zaměřena na vývoj software – učebnicový příklad znalostní ekonomiky. Výsledek: „Byli jsme úspěšní, firmu jsme rozdělili na dvě části, z nichž jednu jsme podali EDS a z druhé se stala samostatná společnost. V rámci švédského daňového systému bych musel zaplatit více než 100% daň z příjmu, což by mě zruinovalo. Byl jsem proto nucen se vzdát svých podílů v obou společnostech. Našel jsem v daňových zákonech skulinu – když věnuji své akcie na charitu, budu zproštěn daně z příjmů. Přišel jsem tedy o všechny peníze, ale cítil jsem se mnohem lépe, když jsem je věnoval na dvě školy v Afghánistánu, než kdybych je musel dát nemorální vládě, která uvaluje na své občany více než stoprocentní daně.“
Ano, některé evropské země skutečně zacházejí s podnikateli jako se zločinci. Doposud se najdou ekonomičtí ignoranti, kteří blouzní o přednostech skandinávského hospodářského modelu. Někteří z nich jsou bohužel dokonce členy Evropské komise. Špatná zpráva pro všechny evropské nezaměstnané.
28.1.05
Newton, Descartes, Airbus a ekonomie
Evropská unie oslavila oficiální představení letounu Airbus A380, největšího dopravního letadla na světě. Francouzský levicový deník Libération napsal, že A380 „učiní zastaralým Boeing 747, který byl po čtyřicet let symbolem yankeeovské nadřazenosti“. Nic překvapivého. Další poznámka je zajímavější: „Proaktivní přístup společnosti Airbus je aktuální připomínkou, že neexistuje spása mimo Evropské unie, a že principy, které jsou uplatnitelné v průmyslu, jsou právě tak dobře použitelné i v politice.“
Ano, Evropané byli odedávna světovými šampióny v inženýrském a technickém myšlení. Proto se ostatně evropská kultura a evropské jazyky rozšířily do všech kontinentů. Francouzský filosof a matematik René Descartes poprvé důsledně oddělil vědu od náboženství. Tím získalo evropské myšlení neuvěřitelnou svobodu. Descartes rovněž zavedl analytický princip duševní práce: každý fenomén rozebrat do nejmenších detailů, které jsou snadno pochopitelné. Poté je možné z těchto detailů konstruovat novou skutečnost.
V druhé kapitole Rozpravy o metodě (Discourse de la Méthode) shrnuje Descartes v několika větách principy myšlení, které dodnes ovládají Evropu: „Lze pozorovat, že budovy, které byly navrženy a postaveny jediným architektem, jsou elegantnější a účelnější než ty, které prodělaly řadu přestaveb a úprav. Také stará města, která byla původně vesnicemi, a v průběhu času se rozrostla do velkých sídel, jsou obvykle špatně rozložena ve srovnání s pravidelně navrženými městy, které profesionální architekt podle své úvahy umístil na zelenou louku. (…) Podobně jsem pozoroval, že státy, které vznikly v polobarbarském stavu a postupně se vyvíjely směrem k civilizaci, budovaly své zákony jeden po druhém na základě prosté zkušenosti s různou závažností jednotlivých zločinů a sporů, dospěly tímto procesem k méně dokonalým institucím než státy, které ihned po svém ustanovení následovaly příkazy některého moudrého zákonodárce.“
Kdyby Descartes žil nyní, možná by pracoval ve společnosti Airbus anebo by se podílel na tvorbě a prosazování smlouvy o Evropské ústavě. Oba jevy totiž přesně odpovídají descartovskému analyticko-inženýrskému stylu myšlení. Často se pro tento způsob uvažování používá termín karteziánsko-newtonovské paradigma. Podle něho jsou všechny problémy řešitelné použitím analytických a matematických metod. Svět je v zásadě předvídatelný a vypočitatelný, stačí jen mít náležitý matematický aparát. Vše je poznatelné, stačí vynaložit náležité úsilí.
Isaac Newton, objevitel fyzikálních pohybových zákonů, diferenciálního a integrálního počtu, se zabýval mimo jiné i ekonomií. Není příliš překvapivé, že v této oblasti používal styl myšlení, který nese jeho jméno. Výsledek? Naprosté fiasko. Newton například totálně selhal jako investor, když během spekulativní bubliny v roce 1719 (South Sea Bubble) prodělal celé malé jmění. „Dovedu vypočítat dráhy planet s přesností na palec, ale nemám tušení, jakým směrem požene šílený dav ceny akcií zítra,“ posteskl si znechuceně.
Newton rovněž působil jako Master of the Mint – šéf královské mincovny. Z té doby se datují některé jeho ekonomické spisy. Dodnes jsou překvapivé svojí banalitou a povrchností. Při vší své genialitě nebyl Newton schopen dát ekonomii jedinou novou myšlenku. Zabýval se stanovením „správného“ poměru ceny zlata a stříbra, aniž by vzal v úvahu nabídku a poptávku. Jeho chápání inflace bylo naivní: za hlavní viníky růstu cen pokládal padělatele a spekulanty. Newtonův analyticko-inženýrský přístup se projevoval ve vymýšlení nových způsobů mučení padělatelů měny a v budování promyšlené sítě špehů. Během pouhých devíti měsíců (od června 1698 do Vánoc 1699) strávil 123 dní v mincovně vyslýcháním dvou set informátorů a padělatelů, z nichž mnozí byli posléze popraveni.
Nikoli nadarmo se dnes termín „sociální inženýrství“ používá téměř výhradně v pejorativním smyslu. Ekonomie, trhy, a v širším smyslu celé řízení státu jsou disciplíny, kde metody úspěšné ve strojním či elektrickém inženýrství nelze úspěšně použít. Francouzský deník Libération se mýlí: politika není průmysl. Nelze úspěšně použít metody řízení průmyslu v organizaci společnosti. Evropskou nezaměstnanost, pomalý hospodářský růst a kritický demografický vývoj nelze řešit metodami vycházejícími z karteziánsko-newtonovského myšlení. Daleko lépe funguje jiný francouzský recept: laissez-faire. Nechte věcem volný průběh.
Ano, Evropané byli odedávna světovými šampióny v inženýrském a technickém myšlení. Proto se ostatně evropská kultura a evropské jazyky rozšířily do všech kontinentů. Francouzský filosof a matematik René Descartes poprvé důsledně oddělil vědu od náboženství. Tím získalo evropské myšlení neuvěřitelnou svobodu. Descartes rovněž zavedl analytický princip duševní práce: každý fenomén rozebrat do nejmenších detailů, které jsou snadno pochopitelné. Poté je možné z těchto detailů konstruovat novou skutečnost.
V druhé kapitole Rozpravy o metodě (Discourse de la Méthode) shrnuje Descartes v několika větách principy myšlení, které dodnes ovládají Evropu: „Lze pozorovat, že budovy, které byly navrženy a postaveny jediným architektem, jsou elegantnější a účelnější než ty, které prodělaly řadu přestaveb a úprav. Také stará města, která byla původně vesnicemi, a v průběhu času se rozrostla do velkých sídel, jsou obvykle špatně rozložena ve srovnání s pravidelně navrženými městy, které profesionální architekt podle své úvahy umístil na zelenou louku. (…) Podobně jsem pozoroval, že státy, které vznikly v polobarbarském stavu a postupně se vyvíjely směrem k civilizaci, budovaly své zákony jeden po druhém na základě prosté zkušenosti s různou závažností jednotlivých zločinů a sporů, dospěly tímto procesem k méně dokonalým institucím než státy, které ihned po svém ustanovení následovaly příkazy některého moudrého zákonodárce.“
Kdyby Descartes žil nyní, možná by pracoval ve společnosti Airbus anebo by se podílel na tvorbě a prosazování smlouvy o Evropské ústavě. Oba jevy totiž přesně odpovídají descartovskému analyticko-inženýrskému stylu myšlení. Často se pro tento způsob uvažování používá termín karteziánsko-newtonovské paradigma. Podle něho jsou všechny problémy řešitelné použitím analytických a matematických metod. Svět je v zásadě předvídatelný a vypočitatelný, stačí jen mít náležitý matematický aparát. Vše je poznatelné, stačí vynaložit náležité úsilí.
Isaac Newton, objevitel fyzikálních pohybových zákonů, diferenciálního a integrálního počtu, se zabýval mimo jiné i ekonomií. Není příliš překvapivé, že v této oblasti používal styl myšlení, který nese jeho jméno. Výsledek? Naprosté fiasko. Newton například totálně selhal jako investor, když během spekulativní bubliny v roce 1719 (South Sea Bubble) prodělal celé malé jmění. „Dovedu vypočítat dráhy planet s přesností na palec, ale nemám tušení, jakým směrem požene šílený dav ceny akcií zítra,“ posteskl si znechuceně.
Newton rovněž působil jako Master of the Mint – šéf královské mincovny. Z té doby se datují některé jeho ekonomické spisy. Dodnes jsou překvapivé svojí banalitou a povrchností. Při vší své genialitě nebyl Newton schopen dát ekonomii jedinou novou myšlenku. Zabýval se stanovením „správného“ poměru ceny zlata a stříbra, aniž by vzal v úvahu nabídku a poptávku. Jeho chápání inflace bylo naivní: za hlavní viníky růstu cen pokládal padělatele a spekulanty. Newtonův analyticko-inženýrský přístup se projevoval ve vymýšlení nových způsobů mučení padělatelů měny a v budování promyšlené sítě špehů. Během pouhých devíti měsíců (od června 1698 do Vánoc 1699) strávil 123 dní v mincovně vyslýcháním dvou set informátorů a padělatelů, z nichž mnozí byli posléze popraveni.
Nikoli nadarmo se dnes termín „sociální inženýrství“ používá téměř výhradně v pejorativním smyslu. Ekonomie, trhy, a v širším smyslu celé řízení státu jsou disciplíny, kde metody úspěšné ve strojním či elektrickém inženýrství nelze úspěšně použít. Francouzský deník Libération se mýlí: politika není průmysl. Nelze úspěšně použít metody řízení průmyslu v organizaci společnosti. Evropskou nezaměstnanost, pomalý hospodářský růst a kritický demografický vývoj nelze řešit metodami vycházejícími z karteziánsko-newtonovského myšlení. Daleko lépe funguje jiný francouzský recept: laissez-faire. Nechte věcem volný průběh.
26.1.05
Trh práce: Afrika nebo Švýcarsko?
České odbory přistupují s krajní nevraživostí ke snahám o liberalizaci a zjednodušení pracovního práva. Předseda Konfederace odborových svazů Milan Štěch se nechal slyšet: „Nejméně regulované a nejvíce uvolněné pracovněprávní vztahy jsou v Latinské Americe, v Africe a v jihovýchodní Asii. Kdo chce mít takovou životní úroveň, takový životní styl?“ Levicový komentátor Martin Hekrdla pak projevil obavu, aby se z českých pracujících nestaly hadry na holi, případně onuce.
Ušlechtilé myšlenky. Podívejme se však nejdříve na zmíněnou Latinskou Ameriku, Afriku a Asii. Pan Štěch nás varuje oprávněně, neboť tamní státy značně zaostávají za Evropou – možná s výjimkou bohatého Singapuru. Jak tedy vypadá pracovní legislativa v chudých zemích?
Statistika Světové banky přináší srovnání míry přísnosti pracovněprávních vztahů téměř ve všech zemích světa. Měří se přísnost zákonů v oblasti přijímání zaměstnanců, propouštění, regulace pracovní doby. Statistika dále sleduje náklady na propuštění zaměstnance přepočtené na týdenní plat. Které státy mají nejpřísnější pracovní trh? Kde mají práva dělníků největší oporu v zákoně? Sierra Leone, Brazílie, Laos, Egypt, Indonésie, Guatemala, Mozambik, Řecko, Guinea, Ekvádor, Maroko, Burkina Fasso – to jsou státy, kde index rigidity pracovního trhu kombinovaný s náklady na propouštění vychází nejvyšší.
Proč země třetího světa mají většinou velmi přísnou regulaci pracovního trhu? Většinou získaly nezávislost ve 40. až 60. letech, kdy „svět šel doleva“. Přijaly tedy „pokrokové“ zákony, v jejichž důsledku zchudly a patrně zůstanou chudé navěky. Srí Lanka, Indie, Demokratická republika Kongo, Čad nebo Kamerun se těší ještě vyššímu stupni regulace pracovního trhu než Francie. Výsledek? „Švarc systém“ je normou, jiná ekonomika než šedá nebo černá sotva existuje.
Nechme však být tyto ráje dělnické třídy a vraťme se k Řecku. Pouze asi 55 % řeckého obyvatelstva je ekonomicky aktivních. Míra nezaměstnanosti mládeže do 25 let dosahovala v roce 2002 hodnoty 28 %. Míra nezaměstnanosti překročila v roce 2004 hranici 11 %, přičemž nezaměstnanost žen se přiblížila 17 %. Je dobré mít Řecko v Evropské unii – když už pro nic jiného, tak alespoň jako odstrašující příklad. Ano, takovýchto výsledků dosahuje ekonomika, která již bezmála čtvrt století čerpá dotace z Bruselu. Samozřejmě, Řecko má svůj Národní akční plán zaměstnanosti připravený v součinnosti s předními odborníky z Evropské unie. Jak jinak.
Na opačném pólu regulace pracovního trhu najdeme Švýcarsko. Míra ekonomické aktivity tamního obyvatelstva dosahuje 79 % a patří mezi nejvyšší na světě. Míra nezaměstnanosti se dlouho pohybovala kolem nuly. Když v roce 1997 překročila 4 %, bylo to považováno za příznak těžké krize. Koncem roku 2004 byla bez zaměstnání přesně čtyři procenta práceschopných občanů. Švýcarům se toto číslo stále nelíbí, třebaže zbytek Evropy by mohl závidět. Jak těchto výsledků Švýcaři dosahují – bez pomoci bruselských kouzelníků?
Odpověď poskytuje například studie Ženevské univerzity. „Především, Švýcarsko má liberální a flexibilní pracovní trh s velmi malým počtem regulatorních ustanovení,“ píší autorky Julie Berclaz a Katharina Füglister. „Míra odborové organizovanosti je velmi nízká (…) Pracovní podmínky a mzdy jsou vyjednávány mezi sociálními partnery bez vládní intervence.“ Tedy: žádní profesionální dělničtí bossové. Žádná tripartita, nýbrž přímé jednání zaměstnavatelů se zaměstnanci. Kolektivní smlouvy se sice v některých odvětvích vyskytují, nikdy však nejsou výsledkem diktátu odborů.
I bez profesionální odborářské asistence jsou platy Švýcarů jedny z nejvyšších na světě. Švýcarsko ukazuje, že vysoké platy nemusí být na újmu konkurenční schopnosti podniků. Jednou z příčin tohoto stavu jsou nízké daně. Pokud například obyvatel Curychu má mít čistý roční příjem 100 tisíc euro, činí celkové náklady zaměstnavatele jen asi 130 tisíc euro. V americkém státě Massachusetts by tento pracovník přišel podnik na 153 tisíc euro. V Německu nebo ve Francii by se náklady vyšplhaly v důsledku vysokých daní až na 200 tisíc euro.
Nejlepší sociální stát je takový, jehož občané jsou dostatečně bohatí, aby žádnou podporu a ochranu státu nepotřebovali. Proto nechť je vzorem pro českou pracovní legislativu Švýcarsko. Nikoli Řecko, Brazílie nebo Afrika.
Ušlechtilé myšlenky. Podívejme se však nejdříve na zmíněnou Latinskou Ameriku, Afriku a Asii. Pan Štěch nás varuje oprávněně, neboť tamní státy značně zaostávají za Evropou – možná s výjimkou bohatého Singapuru. Jak tedy vypadá pracovní legislativa v chudých zemích?
Statistika Světové banky přináší srovnání míry přísnosti pracovněprávních vztahů téměř ve všech zemích světa. Měří se přísnost zákonů v oblasti přijímání zaměstnanců, propouštění, regulace pracovní doby. Statistika dále sleduje náklady na propuštění zaměstnance přepočtené na týdenní plat. Které státy mají nejpřísnější pracovní trh? Kde mají práva dělníků největší oporu v zákoně? Sierra Leone, Brazílie, Laos, Egypt, Indonésie, Guatemala, Mozambik, Řecko, Guinea, Ekvádor, Maroko, Burkina Fasso – to jsou státy, kde index rigidity pracovního trhu kombinovaný s náklady na propouštění vychází nejvyšší.
Proč země třetího světa mají většinou velmi přísnou regulaci pracovního trhu? Většinou získaly nezávislost ve 40. až 60. letech, kdy „svět šel doleva“. Přijaly tedy „pokrokové“ zákony, v jejichž důsledku zchudly a patrně zůstanou chudé navěky. Srí Lanka, Indie, Demokratická republika Kongo, Čad nebo Kamerun se těší ještě vyššímu stupni regulace pracovního trhu než Francie. Výsledek? „Švarc systém“ je normou, jiná ekonomika než šedá nebo černá sotva existuje.
Nechme však být tyto ráje dělnické třídy a vraťme se k Řecku. Pouze asi 55 % řeckého obyvatelstva je ekonomicky aktivních. Míra nezaměstnanosti mládeže do 25 let dosahovala v roce 2002 hodnoty 28 %. Míra nezaměstnanosti překročila v roce 2004 hranici 11 %, přičemž nezaměstnanost žen se přiblížila 17 %. Je dobré mít Řecko v Evropské unii – když už pro nic jiného, tak alespoň jako odstrašující příklad. Ano, takovýchto výsledků dosahuje ekonomika, která již bezmála čtvrt století čerpá dotace z Bruselu. Samozřejmě, Řecko má svůj Národní akční plán zaměstnanosti připravený v součinnosti s předními odborníky z Evropské unie. Jak jinak.
Na opačném pólu regulace pracovního trhu najdeme Švýcarsko. Míra ekonomické aktivity tamního obyvatelstva dosahuje 79 % a patří mezi nejvyšší na světě. Míra nezaměstnanosti se dlouho pohybovala kolem nuly. Když v roce 1997 překročila 4 %, bylo to považováno za příznak těžké krize. Koncem roku 2004 byla bez zaměstnání přesně čtyři procenta práceschopných občanů. Švýcarům se toto číslo stále nelíbí, třebaže zbytek Evropy by mohl závidět. Jak těchto výsledků Švýcaři dosahují – bez pomoci bruselských kouzelníků?
Odpověď poskytuje například studie Ženevské univerzity. „Především, Švýcarsko má liberální a flexibilní pracovní trh s velmi malým počtem regulatorních ustanovení,“ píší autorky Julie Berclaz a Katharina Füglister. „Míra odborové organizovanosti je velmi nízká (…) Pracovní podmínky a mzdy jsou vyjednávány mezi sociálními partnery bez vládní intervence.“ Tedy: žádní profesionální dělničtí bossové. Žádná tripartita, nýbrž přímé jednání zaměstnavatelů se zaměstnanci. Kolektivní smlouvy se sice v některých odvětvích vyskytují, nikdy však nejsou výsledkem diktátu odborů.
I bez profesionální odborářské asistence jsou platy Švýcarů jedny z nejvyšších na světě. Švýcarsko ukazuje, že vysoké platy nemusí být na újmu konkurenční schopnosti podniků. Jednou z příčin tohoto stavu jsou nízké daně. Pokud například obyvatel Curychu má mít čistý roční příjem 100 tisíc euro, činí celkové náklady zaměstnavatele jen asi 130 tisíc euro. V americkém státě Massachusetts by tento pracovník přišel podnik na 153 tisíc euro. V Německu nebo ve Francii by se náklady vyšplhaly v důsledku vysokých daní až na 200 tisíc euro.
Nejlepší sociální stát je takový, jehož občané jsou dostatečně bohatí, aby žádnou podporu a ochranu státu nepotřebovali. Proto nechť je vzorem pro českou pracovní legislativu Švýcarsko. Nikoli Řecko, Brazílie nebo Afrika.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)