Cena za bezplatné zdravotnictví

David Rath se nechal slyšet, že by rád přetvořil české zdravotnictví podle modelu britské Národní zdravotní služby (NHS). Ta funguje na principu vládou kontrolovaného monopolu. Prý se tak vyřeší problém nákladů a vzroste kvalita služeb. Jaká je skutečnost?

Od nástupu Blairovy vlády v roce 1997 rostly náklady na zdravotnictví o 7-8 procent ročně, vysoko nad úrovní inflace. Přesto i v roce 2005 se očekává schodek v řádu stovek miliónů liber. Financování NHS je noční můra. Trvá nedostatek peněz na platy personálu. „Zoufalý nedostatek sester ohrožuje životy našich pacientů,“ uvádí ortoped Milton Pena. NHS ovšem utrácí peníze i na takové záležitosti jako jsou umělecké předměty a architektonické doplňky. Pozornost veřejnosti vzbudila částka 70 tisíc liber vynaložená na žulový obklad portálu nemocnice University College Hospital v Londýně. Celkem NHS zatím letos vynaložila na ozdoby devět miliónů liber.

Vysoké náklady však nejsou jediný problém. Zdravotnictví není levné v žádné vyspělé zemi, ale státní monopol znamená vyšší náklady za horší služby – jako ostatně každý monopol. Čekací doby na vyšetření a léčbu jsou životu nebezpečné. Například v roce 2003 se 28 procentům onkologických pacientů v Británii nedostalo včasné radiologické terapie. Ve srovnání s rokem 1998 šlo o prodloužení čekacích dob.

Nejhorším rysem státního monopolu je bezmocnost pacienta. V době, kdy státní zdravotnictví utrácelo milióny za sochy a mramor, mnoho pacientů prožívalo úzkost o svůj život. Jedním z nich byla i Debbie Munrová, 44-letá matka tří dětí trpící rakovinou tlustého střeva. Rodina Munrových prodala dům, aby se paní Munrová mohla v USA účastnit klinických zkoušek léku Avastin. Po deseti měsících se vrátila do Británie, která mezitím lék schválila ke klinickému použití.

Ke svému zklamání paní Munrová zjistila, že Národní zdravotní služba jí léčbu neproplatí. Příběh měl doslova románové pokračování. Dočetla se o něm slavná britská spisovatelka Patricia Cornwellová. Úspěšná autorka thrillerů (mnohé vyšly i česky a slovensky) věnovala rodině třicet tisíc liber. Léčba mohla pokračovat, happyend se však bohužel nekonal: Debbie Munrová zemřela o několik týdnů později na následky infekce a oslabení organismu.

V rámci státem organizovaného přídělového systému je pacient pouhou nákladovou položkou, o jejímž osudu rozhoduje anonymní byrokratický aparát. Ke stresu z vážné nemoci přibývá existenční krize a ničivý pocit bezmoci. Ne každý má dům, který může prodat. Ne každý si může kromě povinných odvodů na zdravotní pojištění dovolit platit komerční zdravotní pojištění. Ne každý má štěstí v neštěstí, že vzbudí pozornost veřejnosti a na jeho jméno je založena charitativní organizace – například konto Míša.

Na první pohled se zdá, že i státní zdravotnictví by mohlo fungovat jako zdravotní pojišťovna schopná hradit velmi drahou léčbu. Stačilo by omezit finanční krytí léčby banálních chorob. Zde je ovšem teoretický problém. Státní zdravotnictví je z definice řízeno volenými politiky. Ti se chovají ekonomicky: maximalizují svoji užitkovou funkci. To znamená maximalizaci příjmů (příběh českých poslaneckých platů zná každý) a maximalizaci pravděpodobnosti znovuzvolení.

Z těchto výchozích podmínek vyplývají dost děsivé volební počty. Řekněme, že politikové mají šanci zvýšit šance přežití jednoho vážně nemocného pacienta za cenu, že deset jiných pacientů ztratí možnost zdarma si léčit chřipku, pásový opar, hemeroidy nebo jiné relativně banální choroby. Z těchto deseti pacientů jich může být několik dotčeno do té míry, že se to odrazí na jejich chování ve volbách. Záchrana životů relativně malého počtu voličů se tedy může promítnout do ztráty hlasů mnohem většího počtu jiných voličů. Proto je „bezplatné“ zdravotnictví v Británii i v jiných zemích posvátnou krávou, ačkoli mnozí pacienti za ně doslova platí životem. To vysvětluje i zdánlivě nesmyslné miliónové výdaje na umělecké předměty. Miliónům návštěvníků toto pozlátko sugeruje pocit, že se nacházejí v prvotřídních zařízeních. Žulový obklad portálu zmíněné britské nemocnice je ve skutečnosti součástí propagandy britské New Labour.

Poznámka k Avastinu: tento lék již od července hradí ony tolikrát kritizované české zdravotní pojišťovny. Podobně jako léčbu mnoha jinými moderními drahými léky, které jsou často jediným účinným prostředkem na choroby donedávna nevyléčitelné.

psáno pro Hospodářské noviny

Proč levice kamarádí s miliardáři a ničí střední třídu

Francouzská vláda hodlá snižovat daně. Hlavními adresáty daňových škrtů se stane úzká vrstva extrémních boháčů. Proč?

Důvod je jednoduchý. Vláda zjistila, že tamní „daňové peklo“ – zejména daň z kapitálových příjmů a z bohatství – vyhání bohaté investory do daňových rájů. Týdeník Challenges v této souvislosti uvedl, že třináct z 25 nejbohatších francouzských rodin úplně nebo částečně přesídlilo do zahraničí. Vláda konečně po desítkách let objevila účinky přehnaně vysokých daní. (Je záhadou, co se učí na École Nationale d’Administration, údajně prestižní vysoké škole pro budoucí vysoce postavené „cadres“. Ekonomie to zaručeně není.) Premiér Dominique de Villepin oznámil, že žádný daňový poplatník by neměl platit na daních více než 60 procent příjmů. Objevil tím nový kontinent. Dalo by se říci, že Ameriku.

Podnikatelé nicméně oznámenou iniciativu uvítali. Kupříkladu Denis Peyre, zakladatel softwarové společnosti Business Objects, který emigroval do Belgie v roce 1997. V rozhovoru pro deník Les Echos prohlásil, že by uvažoval o návratu, pokud by se daňová progresivita snížila. Rovněž daňoví poradci návrhy vítají. „Zvýší se daňová konkurenceschopnost Francie,“ uvedl v rozhovoru pro deník Financial Times Jean-Luc Calisti z poradenské firmy Herbert Smith v Paříži. „Doposud byly daňové výhody orientovány na firmy, ale nyní navržené změny by mohly motivovat lidi, aby neopouštěli zemi.“

Je příznačné, že francouzská vláda zaměřuje navržené výhody v první řadě na úzkou elitu několika desítek nejbohatších osob. Dlouholeté zkušenosti z různých částí světa ukazují, že extrémně bohatá elita je velmi mobilní. Pro miliardáře není problém koupit luxusní nemovitost v kterékoli části světa. Svůj domov mohou navštěvovat soukromým tryskáčem. Získat hned několik státních občanství rovněž není problém.

Naproti tomu střední a vyšší třída je daleko zranitelnější. Zaměstnanec nebo živnostník s mírně nadprůměrným příjmem, který si bydlení pořizuje na hypotéku, je pro vládu ideálním rukojmím. Nemůže totiž snadno utéci za hranice: má co ztratit a případná emigrace by pro něho byla velmi bolestná. Vláda si tuto skupinu obyvatel může dovolit téměř beztrestně daňově ždímat.

Některé sociálně demokratické vlády si proto již před desítkami let uvědomily, že se jim vyplatí chovat se vstřícně k extrémně bohaté elitě a současně likvidovat střední třídu. Ta je nebezpečná: preferuje nižší daně před sociálními „jistotami“ a ve volbách znamená pro levici největší riziko. Ve Švédsku vládne sociální demokracie již od roku 1932 téměř bez přestávek. Jak je možné, že se sociálním demokratům podařilo fakticky eliminovat opozici? Po desetiletí prováděli cílenou likvidaci střední třídy. „Struktura daní z příjmů byla sestavena tak, aby umožňovala velkým kapitalistům udržet si bohatství, dokud toto bohatství zůstávalo ve formě investic ve švédských podnicích,“ uvádí švédský ekonom Sven Steinmo. Řadoví zaměstnanci a drobní podnikatelé podléhali bezmála konfiskativním mírám zdanění, ale na druhé straně vláda štědře podporovala zadlužení domácností. Kdo má hypotéku, obvykle nezlobí. Kdo má majetek, může se stavět na zadní.

Symbióza sociální demokracie s velkým kapitálem šla tak daleko, že štědré daňové zákony umožňovaly velkým podnikům snižovat daňový základ do takové míry, že vlastně nebylo nutné platit daně vůbec. Podniky platily daně ze zisku především proto, že musely vykázat nějaké zisky kvůli možnosti žádat o bankovní úvěry, výplatám dividend a ceně akcií na burze. Ve skutečnosti tak byla míra podnikových daní prakticky dobrovolná. Proto také finanční úřady téměř neprováděly žádné revize. Velcí podnikatelé – z větší části příslušníci šesti švédských oligarchických rodin – byli spokojeni a necítili potřebu finančně podporovat pravicovou politickou opozici.

Oč benevolentnější byla sociální demokracie vůči podnikatelům, o to přísnější byla na zaměstnance a živnostníky. „V polovině 80. let ovšem průměrný průmyslový dělník platil mezní daňovou sazbu převyšující 50 procent jeho příjmů,“ píše dále Sven Steinmo. Režim se zvláště vyžíval v daňové perzekuci slavných osobností. Režisér Ingmar Bergmann byl obviněn z daňového úniku. Prodělal nervové zhroucení a emigroval. Spisovatelka Astrid Lindrenová v roce 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje 102 procent zdanitelných příjmů. Postavila se vládě čelem a publikovala povídku Pomperipossa ve světě peněz, jejíž hlavní postavu daně doženou k žebrotě. Režim si netroufal vyštvat populární autorku dětských knih do exilu. Povídka vzbudila všeobecnou nespokojenost s vládou. Sociální demokracie poprvé po 56 letech přechodně přišla o moc. K moci se výjimečně dostala pravicová vláda, která snížila daně na alespoň jakž takž přijatelnou mez.

Oficiální politikou sociální demokracie bylo soustředit švédský podnikatelský sektor do několika velkých firem schopných obstát na světovém trhu. Preferovány byly firmy, kde dominantní roli hrála odborová organizace LO (Landsorganisationen) a jejichž manažeři byli zadobře s vládou. Devastace malých a středních firem byla natolik účinná, že již od začátku 70. let nevznikla ve Švédsku žádná nová velká společnost.

Ekonomická likvidace politické opozice byla doprovázena trvalou propagandou státní televize. Politickou indoktrinaci prováděly i státní školy, které žákům vštěpovaly představu, že švédský hospodářský model je nejlepší na světě. Skutečnost je taková, že bez obrovské přezaměstnanosti ve státním sektoru (švédský stát živí zhruba třetinu pracovní síly v porovnání s 18 procenty v zemích OECD) by ekonomika trpěla nejméně 17% mírou nezaměstnanosti. Ve Švédsku pobírá 65 % populace nějakou formu státních dávek. Přitom exploze násilné kriminality v řádech stovek procent dokládá, že stát již není schopen plnit základní funkci: zajistit vnitřní bezpečnost. Objem šedé nezdaněné ekonomiky ve Švédsku dosahuje hodnot kolem 20 procent hrubého domácího produktu.

Co z toho vyplývá pro Českou republiku? Vztahy mezi evropskými sociálními demokraciemi jsou poměrně vřelé a je tedy krajně pravděpodobné, že v Lidovém domě osvědčený švédský recept na mocenskou hegemonii dobře znají. Postupný tlak na likvidaci českých živnostníků a menších firem je možná pečlivě promyšlený a cílený, stejně jako intenzivní podpora velkých (tj. převážně zahraničních) investorů. Velké zahraniční firmy jsou důsledně apolitické a nepředstavují pro stranu a vládu žádné ohrožení.

Recept na trvalou vládu jedné strany je tedy průzračný. Stačí zkorumpovat většinu voličů sociálními dávkami a zakroutit krkem (stačí jen obrazně) neposlušné střední a vyšší střední třídě. To vše v podmínkách parlamentní demokracie. Geniální řešení.

psáno pro Reflex

Ekonomická vzpomínka na první republiku

Jaké bylo předválečné Československo po ekonomické stránce? V něčem velmi odlišné od současné České republiky – v něčem naopak překvapivě blízké.

Zajímavým tématem je již samotná otázka ekonomické vyspělosti Československé republiky ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Odpověď není úplně snadná, protože předválečné statistiky nejsou metodicky srovnatelné se současnými. Nicméně existuje statistika z roku 1924, v níž Československo zaujímalo desáté místo na světě. Jeho hospodářská výkonnost byla vyjádřena národním důchodem v hodnotě 4300 zlatých německých marek, o 40 % více než Rakousko. Pro srovnání, Spojené státy byly podle tohoto měřítka 2,8-krát bohatší než Československo. (Nynější poměr hrubého domácího produktu USA a ČR činí 3,4 v přepočtu per capita.)

Tehdejší Československo bylo bohatým státem ve srovnání se všemi svými sousedy. O chudých zemích jako Polsko, Itálie či Nizozemí, jejichž národní důchod na hlavu byl poloviční až dvoutřetinový, ani nemluvě. Rozptyl bohatství v předválečné Evropě byl mnohem vyšší než nyní. Platilo to i v regionálním měřítku. Podle jedné statistiky činil daňový příjem republiky na území Slovenska pouhých 16 procent celkové hodnoty vybraných daní.

Bohatství a chudoba se střídaly nejen geograficky, ale i časově. Výkyvy hospodářské aktivity bývaly mnohem prudší než nyní. Po ukončení první světové války následovalo pět krušných krizových let. Situace se podobala roku 1990, kdy rovněž došlo ke ztrátě a rozpadu tradičních zahraničních trhů. První světová válka přinesla řádově desetinásobný růst cen ve srovnání s rokem 1913. Ministr financí Alois Rašín, podobně jako jeho britský kolega Winston Churchill, byl posedlý myšlenkou vrátit cenovou úroveň na předválečnou hladinu, jak bývalo zvykem po válečných konfliktech v 19. století.

Tato snaha však byla marná a škodlivá: Rašínova deflace zbytečně prodloužila a prohloubila důsledky poválečného šoku. Žádný dnešní centrální bankéř by dnes neprováděl měnovou politiku rašínovského deflačního typu. Česká národní banka byla po roce 1997 kritizována kvůli příliš přísné politice drahých peněz. Ve srovnání s Rašínem však ČNB v nedávné historii prováděla jen velmi mírnou monetární restrikci. Vývoj v oblasti ekonomické teorie byl ostatně jedním z důvodů, proč současné recese bývají mnohem mírnější než hospodářské krize v dobách našich dědů a pradědů.

Československá republika prožila v předválečném období polovinu své historie v různých stádiích hospodářské krize. Největší období rozkvětu a optimismu zažila v druhé polovině 20. let. Důsledky krize odezněly a ekonomika začala těžit ze silné koruny. Dědictví této doby dodnes trvá v podobě obrovského množství budov tehdy postavených. Letopočet 1925 až 1929 nesou ve štítě vznešené budovy bank, luxusní vily, ale i venkovské domky a stodoly. Hodnota českých průmyslových akcií vzrostla v období 1925-1928 o 70 procent. Rychlejšího růstu dosáhla pražská burza během let od poloviny roku 1935 do poloviny 1937. Tehdy však byl hospodářský růst již z velké části tažen zbrojními výdaji.

Je pozoruhodné, že i první republika byla bohatá na nejrůznější bankovní či jiné finanční skandály. Československé banky byly notoricky špatnými investicemi. Jejich akcie již od začátku dvacátých let téměř nepřetržitě klesaly. Krátce se vzchopily v letech 1926-28, ale pod tíhou špatných úvěrů se hodnota a stabilita bank již jen zhoršovala.

Patrně největším rozdílem oproti dnešku byla míra ochranářství v tehdejší Evropě. Československá vláda věnovala značné úsilí, aby vyjednala co nejlepší podmínky pro exportně orientovaný průmysl. Nebylo to snadné. Například Maďarsko bylo vůči Československu nepřátelsky laděno a obchodní politika Polska byla charakterizována doslova jako „násilnická“. Celní a administrativní bariéry byly značné, už jen proto, že cla tehdy tvořila značnou část příjmů tehdejších států. Naproti tomu daně byly nízké a výdaje veřejných rozpočtů rovněž. Penzijní systém založený v roce 1925 byl tehdy levnou záležitostí: důchodového věku se tehdy dožil málokdo.

Ekonomické poměry tehdejší ČSR tedy nebyly jednoduché, ale ani zoufalé. Kdyby nedošlo ke druhé světové válce a k následnému vítězství komunismu, dnešní česká ekonomika by nejspíše připomínala Skandinávii nebo Nizozemí. Historie ovšem nezná žádná „kdyby“ a proto se dnes Česká republika blíží Skandinávii jen v míře příjmového rovnostářství.

psáno pro Hospodářské noviny

Ptačí chřipka a regulace nájemného

Hrozba ptačí chřipky zjednala obrovskou popularitu preparátu Tamiflu, který vyrábí švýcarská firma Roche. Málokdo ovšem ví, že Roche pouze koupila licenci na tento lék. Vyvinula jej americká firma Gilead Sciences. To není náhoda. Americký náskok před zbytkem světa je v oblasti farmaceutického výzkumu drtivější než v kterékoli jiné oblasti včetně leteckého a zbrojního průmyslu.

V roce 2000 věnovaly světové farmaceutické společnosti na výzkum a vývoj celkem 53,4 miliardy dolarů, což představovalo 19,5 % jejich tržeb. Z této částky připadalo 32,5 miliardy na Spojené státy. Velká Británie byla s velkým odstupem na druhém místě s 6,4 miliardami dolarů, Švýcarsko na třetím místě s 2,8 miliardy. V průběhu let 1995-2000 vzrostly americké výdaje o 103 procent, nejvíce na světě. Podíl výdajů na základní výzkum činil 36 procent, rovněž nejvíce na světě. Americký farmaceutický průmysl zaměstnává jen asi dvě třetiny počtu zaměstnanců ve srovnání s Evropou, ale produkuje zhruba 60 procent nových patentů v celosvětovém měřítku. Tento podíl navíc v čase roste. V počtu patentových citací mají USA 74% podíl v celosvětovém měřítku. I tento podíl postupně roste.

Proč Spojené státy tak drtivě vedou? Protože mají finančně nejsilnější společnosti. Farmaceutický výzkum a vývoj je dnes z devíti desetin záležitostí soukromých korporací. Státní výzkumné ústavy a podobná pracoviště hrají jen druhé housle. Nejen v aplikovaném, ale i v základním výzkumu.

Výzkum se farmaceutickým firmám vyplácí. Na tom není nic špatného. Snaha o zisk je motorem pokroku. Komerčnímu výzkumu se systematicky věnoval i legendární Louis Pasteur. Kdyby nebylo finanční a materiální podpory amerických korporací, Ernst Chain a Howard Florey by pravděpodobně nedokázali vyvinout klinicky použitelnou formu penicilínu. A tak dále.

Ziskovost jakéhokoli oboru lidské činnosti klesá, je-li předmětem administrativní kontroly cen. To je právě případ farmaceutického průmyslu. Většina světových vlád je vedena „ušlechtilou“ snahou „pomáhat“ chudým pacientům, pročež ceny léků úředně reguluje. Nejvýznamnější výjimkou jsou právě Spojené státy. Jejich obyvatelé vlastně dotují farmaceutický pokrok pro zbytek světa.

Situace je podobná jako v případě domů s regulovaným nájemným. V nich také platí, že „tržní“ nájemníci dotují „regulované“. Kapitál se stěhuje tam, kde má větší příležitost pro zhodnocení. Proto jsou nově stavěné byty téměř bez výjimky určeny na prodej. A proto se farmaceutický výzkum ve stále větší míře stěhuje do USA. Pokud by se i tam prosadila cenová regulace, objem výzkumu a vývoje by mohl poklesnout o 50-60 procent, odhadují ekonomové Thomas Abbott a John Vernon.

Další podmínkou ziskovosti je dodržování vlastnických práv. Pokud z politických důvodů hrozí vyvlastění majetku, nové domy se zkrátka stavět nebudou. Analogicky, pokud hrozí vyvlastnění patentových práv, financování vývoje nových léků ustane. Kompletní vývoj nového léku přijde na několik set miliónů dolarů, tedy jako pořádně velký dům. Pokud se jeho výroby zmocní piráti parazitující na intelektuálním vlastnictví, je to jako když novostavbu obsadí squatteři. Pokud by se toto chování stalo normou, málokdo by stavěl nové domy a vyvíjel nové léky.

Doktor Erwin Mansfield z University of Pennsylvania odhaduje, že 65 procent nových léků by nevzniklo, kdyby neexistovala adekvátní patentová ochrana. Brazílie zavedla patentovou ochranu v roce 1996. Od té doby začaly do farmaceutického výzkumu téci miliardy. Podobné zkušenosti zaznamenaly ostatní země, které patentovou ochranu léčiv zavedly poměrně pozdě: Japonsko a Itálie (1978) a Mexiko (1991).

V současnosti se objevují politické snahy vyvlastnit patentová práva na Tamiflu, případně jiné léky potřebné pro chudé země třetího světa. Tato je snaha je škodlivá a zbytečná. Především, samotné farmaceutické společnosti stojí o zachování svého dobrého jména. Jsou proto v řadě případů ochotny poskytnout léky za velmi nízké ceny. Týká se to i Tamiflu. Jeho momentální nedostatek na trhu není způsoben lakotou výrobce, nýbrž administrativními problémy spojenými s výstavbou nové výrobní linky.

Pokud budou patentová práva zkonfiskována, může se stát, že před příští velkou očekávanou epidemií nebude k dispozici žádný použitelný lék. Konfiskace může zpomalit i vývoj léků na rakovinu, kardiovaskulární choroby a další metly lidstva, které jsou mnohem vážnější než jakákoli epidemie.

psáno pro Hospodářské noviny

Globalizace, válka a hypotéky

Úrokové míry představují cenu kapitálu. Tuto definici znají i absolventi kursů marxistické ekonomie z časů před rokem 1990. Úrokové míry v socialistickém hospodářství však neměly ekonomický význam. Ještě mnoho let po zahájení ekonomické transformace jim proto většina lidí nevěnovala pozornost. Nyní úrokové míry ovlivňují náš život stále více. Určují, jak draho nás přijde auto na splátky nebo dům na hypotéku. Mohou ale rozhodovat i o tom, zda budeme mít práci či nikoli.

Češi se tradičně dívali na dluhy negativně. Být zadlužen bylo spíše stigmatem než normálním stavem. Nyní se úvěr stal zcela běžným způsobem financování rodinných potřeb. Úvěry jsou snadno dostupné. V polovině 90. let se úrokové sazby z hypoték pohybovaly mezi 12-15 % per annum. V létě 2005 dosahovaly úrovně v průměru kolem 3 až 5 procent. V lednu 1997 poskytly banky hypoteční úvěry za pouhé 3,4 mld. korun, koncem srpna 2005 už v hodnotě 151 mld. korun.

Pokles úrokových měr stojí je hlavním motorem růstu české ekonomiky po roce 2000. Koncem srpna 2005 dosáhla zadluženost českých domácností v bankovním sektoru 336,6 mld. korun. V polovině roku 2005 byla celková částka dluhů domácností 2,5-krát vyšší než v roce 2000. Dluhy na bydlení se na úhrnné částce podílely 72 procenty.

Díky levným penězům lidé utrácejí, podniky mají k dispozici levný kapitál a vláda se chlubí svými údajnými hospodářskými úspěchy. Naskýtají se dvě otázky: (a) komu vděčíme za levné peníze? (b) budou nízké úrokové sazby převládat i nadále?

Hypotéční dilema a pohled do historie

Díky rozvoji hypoték řeší řada českých domácností stejný problém: zvolit krátkou dobu fixace hypotéčního úvěru anebo si vybrat delší dobu fixace za cenu vyšší sazby? Málokdo přitom ví, že jde o jednu z nejsložitějších úloh finanční matematiky vůbec. Její řešení je oříškem i pro profesionály. Matematický model, který je sám o sobě složitý, vyžaduje i netriviální vstupní parametry. Jedním z nich je hodnota „normální“ úrokové míry – jakéhosi dlouhodobého normálu, kolem něhož úrokové sazby oscilují. Jenže jaká je vlastně „normální“ úroková míra?

Dlouhodobý normál úrokových sazeb poněkud připomíná svoji obdobu v klimatologii. Jenomže zatímco klimatologové se nemohou dohodnout o existenci globálního oteplování, celosvětové trendy pohybů úrokových sazeb jsou jasně patrné a nezpochybnitelné. Česká republika je součástí světové ekonomiky. Její výkyvy mají přímý vliv na domácí dění. České úrokové sazby jsou jako list, který plave na hladině globálního dění, řečeno poněkud poeticky, ale výstižně.

Znamená to, že o ceně hypotéky na byt například na pražském Bohdalci se rozhoduje kromě jiného také ve Washingtonu na zasedáních Federálního rezervního systému. Své slovo má i Evropská centrální banka ve Frankfurtu. Svůj význam má velké množství dalších faktorů, včetně intenzity světového terorismu.

V souvislosti s nízkými úrokovými sazbami, které v posledních letech začaly převládat na prakticky všech vyspělých světových trzích, si lze položit tyto otázky:

• Čím je období nízkých sazeb způsobeno?

• Jak dlouho může období nízkých sazeb trvat?

• Existují historické paralely?

Odpověď na poslední otázku může být zároveň odpovědí na první dvě otázky.

Globalizace a levné peníze

V současnosti prožíváme éru globalizace, která má některé charakteristické rysy:

• Rozvoj technologií a růst produktivity. Termín „nová ekonomika“ je faktem, nikoli pouze módním trendem konce 90. let.
• Pád celních bariér, volný pohyb zboží, ať už v rámci EU nebo v rámci WTO.
• Volný pohyb kapitálu
• Nezávislost centrálních bank a inflační cílení

Všechny tyto faktory v konečném důsledku způsobují trvale nízkou inflaci, která je bezprostředně spojena s nízkými úrokovými sazbami. Proč? Liberalizace trhů společně s technickým pokrokem způsobuje zvýšení intenzity konkurence, což tlumí tlaky na růst cen. Samotná svoboda obchodu a kapitálových toků by však nemohla způsobit trvale nízké úrokové míry. Další nutnou komponentou je nízkoinflační měnová politika. Tu obstarávají nezávislé centrální banky.

Lze ukázat, že současná situace není v historii ojedinělá. Nejbližší obdobu poskytují vyspělé země během mírových období 19. století. Po skončení napoleonských válek došlo k uvolnění mezinárodního obchodu. V roce 1817 David Ricardo publikoval Principy politické ekonomie a zdanění, čímž poskytl teoretický základ další liberalizaci obchodu. Postupně byly rušeny ochranářské zákony a monopolní obchodní společnosti. Technický pokrok měl za následek všeobecný pokles cen. Během 19. století klesal britský cenový index v průměru o 0,47 % ročně. Nízká inflace byla tehdy zabezpečována klasickým zlatým standardem.

Srovnáme-li pád komunistického bloku s koncem napoleonských válek, můžeme srovnat též investice do plavebních kanálů a železnic v 19. století s investicemi do internetových a telekomunikačních společností v nedávné době. Tehdy i nyní byla globalizace charakterizována růstem objemu mezinárodního obchodu, investic a nízkou inflací. Odstranění bariér pro mezinárodní kapitál přispívá ke sjednocování úrokových sazeb na mezinárodních trzích. Toto sjednocování se zatím děje z větší části jednosměrně, a to dolů. Je to tedy především globalizace, které vděčíme za levné hypotéky a za hospodářský růst.

Srovnání s historií hovoří jasnou řečí. Podívejme se na finanční statistiky za období 1870-1913. Průměrné výnosy německých a rakousko-uherských státních dluhopisů tehdy dosahovaly hodnoty 3,8 % ročně. Výnos francouzských státních dluhopisů s desetiletou dobou splatnosti ve stejném období průměrně činil 3,59 %. Pro srovnání, výnos desetiletého dluhopisu francouzské vlády nyní (10. října 2005) představuje 3,19 %. Tedy plnou polovinu procentního bodu pod normálem poslední třetiny devatenáctého a počátku dvacátého století. Desetiletý dluhopis české vlády nese roční výnos 3,38 %, shodou okolností prakticky přesně, co naši pradědečkové mohli očekávat od rakousko-uherských státních dluhopisů – kdyby nepřišla válka.

Peníze a válka

Válka probíhá i dnes. Evropané si často neuvědomují, že válka proti terorismu není jen slogan, nýbrž skutečný ozbrojený konflikt. Nechme stranou politické a morální aspekty války proti terorismu. Soustřeďme se výlučně na její ekonomické důsledky.

Během 20. století jsme mohli pozorovat, jaký vliv má válka na vyspělou ekonomiku za předpokladu, že se hlavní část konfliktu odehrává mimo území dané ekonomiky. Vezměme si ekonomické podmínky první i druhé světové války:

• Úrokové míry byly během světových válek velmi nízké. Centrální banky všech válčících stran sledovaly velmi uvolněnou měnovou politiku – když se bojuje, jdou inflační cíle stranou. Hlavní věc je mobilizovat všechny prostředky. Kdyby nepřítel vyhrál, nebyla by jakkoli skvělá měnová politika nic platná.

• Fiskální politika byla ve válečném období rovněž uvolněná. Nemá cenu sledovat disciplínu státního rozpočtu, když se jedná o existenci samotného státu. „Bankéři váží zlato na gramy, my ho vážíme na tuny,“ řekl jeden z vědců pracujících na vývoji atomové bomby v Los Alamos.

• Ceny komodit byly regulované státem a strategické materiály byly z velké části na příděl.

• Mezinárodní obchod byl během obou světových válek velmi výrazně omezen a přísně regulován státem. Totéž platilo pro mezinárodní pohyb kapitálu.

• Veřejné finance všech válčících států byly během obou světových válek zatíženy až na samý okraj únosnosti, někdy až přes okraj. Jak v roce 1918 tak v roce 1945 byly vítězné i poražené státy na pokraji bankrotu. Tuto situaci řešily tiskem peněz, tedy inflací. Úrokové sazby proto v poválečném období vystřelily do neobvyklých výšek. V případě Německa začátku 20. let až k hodnotám kolem 10 tisíc procent ročně. Majitelé dluhopisů byli inflací samozřejmě těžce postiženi.

Kombinace všech těchto faktorů je samozřejmě silně proinflační. Má dnešní situace nějaké podobné rysy s ekonomickou politikou dvou světových válek dvacátého století? Částečně ano:

• Federální rezervní systém (centrální banka USA) okamžitě po atentátu na WTC dne 11. září začal praktikovat politiku extrémně nízkých sazeb a masivně intervenoval ve prospěch nízkých výnosů dluhopisů. Účelem tohoto opatření bylo poskytnout ekonomice růstový impuls, aby byly překonány účinky psychologického šoku na spotřebu domácností a investiční aktivitu firem – krátce řečeno, aby Amerika neupadla do hospodářské krize. Ještě podzim 2005 se úrokové sazby držely na úrovních hluboce pod hladinou dlouhodobého normálu.
  
• Prezident, vláda i Kongres dali k ledu úvahy o vyrovnaném rozpočtu a začali praktikovat velmi expanzivní rozpočtovou politiku.

Patrné jsou ovšem i rozdíly:

• Na rozdíl od obou světových válek neexistuje přídělový systém ani cenové regulace; tyto kroky jsou v současné situaci jednak zbytečné, jednak politicky zcela neprosaditelné.
  
• Vzhledem ke globalizaci kapitálu stlačily nízké úrokové sazby v USA cenu peněz ve všech částech světa s výjimkou Kuby a Severní Koreje.
  
• Inflace není velkou hrozbou. Druhá světová válka vedla k uzavření hranic a k omezení mezinárodní konkurence, což je faktor vedoucí k růstu cen. V současnosti nedošlo k žádnému omezení mezinárodního obchodu. Naopak, globální ekonomická integrace pokračuje a udržuje ceny většiny spotřebního zboží a potravin na nízké úrovni. Vliv globální konkurence je tak silný, že téměř úplně neutralizuje inflační důsledky drahé ropy a zemního plynu.

Od 11. září 2001 uplynuly více než čtyři roky a přesto je jeho ekonomický vliv stále znát. Mezinárodní trhy si již zvykly na prostředí velmi nízkých úrokových sazeb. Historicky rekordně nízké sazby převládly ve většině světa, včetně České republiky a Slovenska. Důsledky terorismu tak překvapivě zasáhly i země, které nikdy nebyly ani předmětem útoku ani základnami teroristů – a tyto důsledky měly paradoxně příznivý dopad na ekonomiky těchto zemí. Teroristé tedy mimoděk pomohli k růstu i české a slovenské ekonomice.

Návyk na „nízkoúročné“ ekonomické prostředí trvá doposud, ačkoli Spojené státy již začaly zvyšovat základní úrokové sazby. Výnosy dlouhodobých státních dluhopisů však nerostou, stejně jako dlouhodobé hypoteční sazby zůstává velmi nízké. Hovoříme o USA, ale stejně dobře bychom mohli mluvit o většině evropských zemí, včetně Česka a Slovenska. Proč jsou evropské sazby stále tak nízké?

Odpovědí je velmi pomalý ekonomický růst v Německu a v Itálii, podobně jako vysoká nezaměstnanost ve Francii, drží úrokové sazby na nízké úrovni. Evropská centrální banka se bojí zvýšit sazby ze strachu, že ekonomiku Evropské unie uvrhnou dražší peníze do hospodářské recese.

Vzhledem k tomu, že faktory zpomalující růst ve zmíněných ekonomikách jsou fundamentálního a dlouhodobého charakteru (legislativa, postavení odborů, demografie), můžeme s nízkými úrokovými sazbami v Evropě počítat i v dohledné budoucnosti. Nízké eurové sazby mají pozoruhodný vliv i na zbytek světa, včetně České republiky, která recesí netrpí.

Kdy sazby vzrostou?

Současné mimořádně nízké úrokové sazby byly způsobeny souběhem tří faktorů: (a) globalizace, (b) války proti terorismu, (c) evropské hospodářské slabosti. Jejich kombinace způsobila, že peníze jsou v české ekonomice nejlevnější od roku 1905. Je paradoxní, jak české ekonomice prospělo 11. září 2001. Úspěchy české ekonomiky mají tedy úplně jiné příčiny než hospodářská politika vlády.

Z uvedených tří faktorů lze s globalizací počítat víceméně permanentně. Není patrna žádná síla, která by ji mohla ukončit.

Pokud jde o válku proti terorismu, ta patrně vstupuje do závěrečného období. Spojené státy již bez obav zvyšují úrokové sazby. Eurozóna zatím váhá vzhledem ke své trvalé hospodářské malátnosti, ale růst inflace způsobený cenami ropy může Evropskou centrální banku (i Českou národní banku) ke zvýšení sazeb donutit. Centrální banky musejí zvýšit sazby, aby udržely inflaci pod kontrolou a aby časem mohly sazby opět snížit.

Úrokové sazby tedy během nejbližších dvanácti měsíců téměř jistě vzrostou a s nimi podraží i hypotéky. To však stále nic neříká o dlouhodobém normálu úrokových sazeb. Ten lze podle historických zkušeností i podle současné situace odhadovat v rozmezí 4,5 až 5,0 % pro desetileté státní dluhopisy. Cena peněz tedy nejspíše poroste. S největší pravděpodobností však půjde o mírný růst, který světovou ekonomiku nevykolejí.

A na jakou dobu fixovat hypotéku? Jeden model ukazuje, že optimální jsou krajní řešení: tedy buď žádná fixace anebo nejdelší možná. Volba délky fixace je však vždy záležitostí konkrétních podmínek a nelze tedy poskytovat obecně platné rady.

psáno pro Lidové noviny, příloha Orientace

Nobelova cena za teorii konfliktů

Robert Aumann a Thomas Schelling: jména dvou laureátů Nobelovy ceny za ekonomii, přesněji řečeno Pamětní ceny Alfréda Nobela udělované Švédskou státní bankou. Veřejnosti jsou tato jména málo známá, což je bezpochyby škoda.

Letošní ekonomická „nobelovka“ byla totiž udělena za přínos v oblasti teorie řešení konfliktů. Jinými slovy, za matematickou teorii her, jejímž zakladatelem byl slavný John von Neumann. Teorie her je ve své původní podobě značně akademická disciplína, která nemá mnoho společného s reálným životem. Předpokládá, že účastníci konfliktu (v matematické terminologii maticové hry) se nějakým způsobem rozhodnou a poté se již nikdy neuvidí.

Aumann a Schelling rozpracovali teorii her do realističtější podoby opakovaných her. Předpokládá, že účastníci konfliktu jsou okolnostmi nuceni žít vedle sebe a řešit problematiku soužití prakticky nepřetržitě. Jde o velmi praktický problém: ostatně Thomas Schelling vyvíjel svoji teorii v padesátých letech za účelem nalezení optimální strategie Spojených států ve studené válce. Jedním z jeho závěrů bylo doporučení ohledně aplikace ochranných prostředků proti jaderným zbraním.

Schelling tvrdil, že USA mají věnovat pozornost spíše ochraně svých zbraní než civilních obyvatel. Tato strategie vypadá zdánlivě krutě, ale lze ji perfektně zdůvodnit. Racionální protivník bude mít menší motivaci použít jaderné zbraně jako první, pokud bude vědět, že napadený bude mít možnost účinně odpovědět. „Překvapivému útoku lze zamezit důrazem na bezpečnost zbraní spíše než na bezpečnost obyvatelstva.“

Existoval ještě jiný důvod proti masovému stavění úkrytů pro obyvatelstvo. Schelling tvrdil, že protivník vyhodnotí tuto činnost jako akt agrese: bunkry se stavějí tehdy, pokud existuje reálná obava z útoku. Ta je namístě, pokud USA hodlají zaútočit jako první a čekají protiútok. Pokud USA nebudou stavět úkryty, dají tím najevo, že žádný útok nečekají a tudíž ani neplánují. Tím se sníží riziko, že SSSR začne nukleární konflikt preventivně jako první. Vypadá to jako kostrbatá logika, ale skutečnost, že studená válka nepřerostla ve skutečný nukleární konflikt, dala Schellingovi za pravdu.

Schellingovy teorie nepřestávají být aktuální ani po skončení studené války. Svět řeší problém terorismu. Aby západní politici a stratégové byli schopni přijmout účinná řešení, musejí se dívat na situaci pohledem teroristů. To nemá nic společného s ospravedlňováním brutálních útoků. Podstatné je, že fanatici plánující atentáty mají možná šílené cíle, ale zcela praktické plány, jak těchto cílů dosáhnout. Není tedy pravda, že teroristé mají nepochopitelný způsob myšlení, který se vzpírá analýze a který je západnímu člověku nepřístupný. Teroristé nejsou duševně nemocní jedinci ani chudáci dohnaní k nepříčetnosti útlakem ze strany Západu. Jsou to plně příčetné osoby a jako takovým jim Západ musí čelit. Podceňování nebo špatný odhad protivníka vede k neúspěchu. „Říci, že válka je iracionální, může být velká chyba. Pokud problém vzniku válek odbudeme jako iracionální, nemůžeme jej řešit,“ říká Robert Aumann. „Pokud pochopíme racionální příčiny válek, můžeme se o řešení alespoň pokusit.“

Není náhodou, že Robert Aumann, profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, je zároveň pracovníkem Centra pro studium racionality. Jeho práce se svojí podstatou velmi podobá Schellingově, avšak na rozdíl od něho se velmi podrobně věnuje matematickému aparátu, který stojí za modely teorie her. Není ostatně divu: pro stát Izrael je tato disciplína otázkou strategického národního zájmu. Jde o stát, který po desítky let neměl mírové hranice, nýbrž pouze linie příměří; řada radikálních muslimských organizací má v programu konečné řešení izraelské otázky ve smyslu jeho zničení. Poznat způsob uvažování nepřítele je pro Izrael kriticky důležité.

„Pokud vás někdo na potkání uhodí pěstí do žaludku, je racionální mu ránu vrátit. Až vás příště dotyčný potká, pravděpodobně už vás neuhodí,“ říká profesor matematiky Aumann, který je schopen podobné úvahy podpořit exaktním matematickým aparátem. Lidé často říkají, že je bezpředmětné se mstít na příbuzných sebevražedných atentátníků, protože obětem teroristických útoků to už život nevrátí. Ale msta je racionální strategie, která může omezit počet budoucích obětí.

„Teorie her je eticky neutrální,“ říká Robert Aumann, který je sám hluboce věřící ortodoxní žid. „Hovoří o racionálním chování, ale nikoli o motivech tohoto chování. Pokud si přejeme lepší svět, musíme se zamýšlet nad tím, jaké jsou motivy našeho racionálního chování a kam vede.“

psáno pro Lidové noviny

Tragédie Viktora Koženého

Je dobře, že Viktor Kožený byl zatčen. A nejen proto, že právě on je osobou, kterou česká veřejnost velmi ráda nenávidí. Jde o příběh potenciálně velmi úspěšného muže, který překročil hranice slušnosti a nyní nese následky.

Nevíme, zda Kožený otevíral své privatizační fondy již s úmyslem pozdějšího zneužití svěřeného majetku. Jisté však je, že začátkem 90. let patřil mezi nejpopulárnější postavy českých financí. Dlouhou dobu měl šanci stát se bezúhonným a úspěšným finančníkem. Jeho angažmá v kupónové privatizaci nelze nic podstatného vytknout. Později tolikrát kritizovaný slogan „jistota desetinásobku“ nebyl žádným šarlatánstvím, nýbrž racionálně promyšlenou úvahou. Kožený zkrátka vypočítal, že tržní hodnota majetku připadajícího na jednu kupónovou knížku bude bez nejmenších pochyb více než desetkrát vyšší než hodnota registračního poplatku ve výši 1035 tehdejších Kčs. Na této úvaze nebylo nic závadného, stejně jako na slibu, který na ní byl založen.

Samotná investiční strategie Harvardských fondů byla velmi úspěšná. Výkonnost těchto fondů několik let po uzavření prvního kola privatizace znatelně přesahovala výnosy bankovních privatizačních fondů. Rozdíl byl tak markantní, že vyvolal diskuse o zneužití důvěrných informací. Velkou publicitu si svého času vyžádala aféra s agentem Wallisem, který údajně Koženému dodával neveřejné údaje o hospodaření privatizovaných podniků.

Údajné důvěrné informace patrně neměly žádnou cenu, protože Kožený pro uskutečnění své investiční strategie žádné tipy od tajných agentů nepotřeboval. Čím se investiční přístup Harvardských fondů lišil od bankovních fondů? Banky se snažily analyzovat podniky podle přístupů tradiční fundamentální analýzy. Investovaly proto velké množství kupónů do akcií malých firem, které vypadaly papírově dobře. Po otevření burzy v roce 1993 se však ukázalo, že tyto akcie jsou nelikvidní, málo obchodované, což se velmi nepříznivě projevilo na jejich ceně.

Kožený naproti tomu vsadil na strategii blízkou tzv. indexování. Investoval tak, aby jeho portfolio bylo svojí strukturou podobné struktuře celého akciového trhu. Tato strategie má zásadní výhodu: lze ji používat prakticky bez finančních informací. Zná ji každý, kdo přečetl jakoukoli standardní učebnici investičního managementu. Jednu z těchto učebnic ostatně vydalo Koženého nakladatelství Victoria Publishing v roce 1994: Investice od W. Sharpea a G. Alexandera. (Jde asi o nejtrvalejší přínos Viktora Koženého českým financím.) Kožený strategii indexování bezpochyby znal, neboť byl členem prestižní organizace AIMR (Asociace pro investiční management a výzkum), která do svých řad finanční neznalce nepřijímá. Mimochodem, Kožený byl z AIMR vyloučen v roce 1999 pro vážné porušení etických principů závazných pro správce majetku.

Příležitost dělá zloděje. Mnozí správci privatizačních fondů se zanedlouho začali chovat ke svěřenému majetku, jako kdyby byl jejich vlastní. Kožený nebyl výjimkou. Ještě v roce 1995, kdy vyšlo pověstné číslo amerického časopisu Fortune s „pražským pirátem“ na titulní straně, Kožený stále měl šanci. Tehdy ještě nepřekročil hranici, za níž není návratu do slušného světa. Záhy však následovalo doslova drancování majetku fondů a firem, které Kožený ovládal. Definitivní pád – morální i finanční – však znamenala nezdařená účast v kupónové privatizaci azerbájdžánské ropné společnosti Socar v roce 1999.

Představme si, jak by se vyvíjel příběh Viktora Koženého, kdyby od roku 1995 podnikal poctivě. Jeho fondy mohly mít dnes ve správě majetek v řádové hodnotě desítek miliard. Harvardská burzovní společnost by byla největším obchodníkem s cennými papíry. Harvardská skupina mohla mít řadu dalších ziskových aktivit. Kožený mohl vlastnit vilu na Bahamách i v Praze. A především mohl mít svobodu, dobrou pověst a klidné spaní. Takovou hodnotu má dodržování podnikatelské etiky.

Přímé škody způsobené Koženým byly zanedbatelné s nepřímými. „Fraška českého akciového trhu se mění v tragédii,“ napsal v prosinci 1996 časopis The Economist v článku případně zvaném Self-destruction (Autodestrukce). Kožený připravil půdu pro nástup „spasitele“ Zemana a pro dvě volební období vlády sociální demokracie. Akce „čisté ruce“ sice skončila naprostým fiaskem, ale voliči si na devadesátá léta stále živě pamatují.

psáno pro Hospodářské noviny