Pražská burza roste. Jaká je příčina? Globální přetlak kapitálu. Nízké úrokové sazby též nutí investory hledat výnosnější instrumenty než dluhopisy. Díky těmto faktorům jsme svědky rekordních růstů burzovních indexů v různých částech světa. Například sousední Rakousko – které růstem ekonomiky dvakrát nevyniká – zaznamenalo od počátku roku 2003 do února 2006 celkem 255% růst (index MSCI Austria, dolarové vyjádření).
Rakousko je vůbec zajímavým akciovým trhem. Podobně dramatický nárůst jako nyní již zažilo v 80. letech. Existuje dokonce i osobní svědectví investora, který rakouský akciový trh probudil. Byl jím miliardář Jim Rogers, někdejší spolupracovník mnohem slavnějšího George Sorose.
„V listopadu 1984 jsem jel do Rakouska. Šel jsem na burzu. Byla jako mrtvá, otevřená jen několik hodin týdně. Nikdo tam nebyl,“ vypráví Jim Rogers v knize The Investment Biker. Tou dobou byla likvidita mizivá a ceny akcií byly na úrovni roku 1972. „Před první světovou válkou měla největší rakousko-uherská burza přes čtyři tisíce členů. Byl to největší akciový trh ve střední Evropě – podobně dominantní, jako nyní newyorská nebo tokijská burza.“
Jim Rogers věděl, že fungující ekonomika se bez burzy dlouhodobě neobejde, a že vídeňská burza se jednou dočká renesance. Ale kdy? Rogers navštívil ministerstvo financí a zjistil, že se připravují zákony o snížení daní z dividend a o úplném osvobození reinvestovaných dividend od daní. Na řadě byla i opatření usnadňující investování do akcií pojišťovnám a penzijním fondům. Rogers ovšem nechtěl nic nechat náhodě a pro jistotu pohovořil ještě se zástupci odborů. Dozvěděl se, že odbory sice považují burzu za nutné zlo, ale v principu si uvědomují její potřebnost pro fungování ekonomiky.
Neprodleně nenápadně koupil akcie všech asi třiceti emitentů a poté na investiční konferenci Barron’s vystoupil s příspěvkem o perspektivách rakouského akciového trhu. Nemusel si nic vymýšlet. Vzhledem ke své zapomenutosti byly rakouské akcie dlouhodobě podhodnocené. Investoři, kteří Rogerse včas následovali, udělali skvělé výnosy: jen v roce 1985 průměrně 172 procent v dolarech. Když v létě 1990 vídeňská burza vrcholila, index byl o tisíc procent na svou úrovní v době, kdy Rogers hovořil s vládou a s odboráři.
Jim Rogers prodal své rakouské akcie v roce 1987 s „pouhým“ 400-500% výnosem. Věděl, že od jisté úrovně výše se adekvátní cena mění v nepřiměřeně rizikovou spekulaci. „Všichni univerzitní studenti se chtěli stát makléři. Lidé opouštěli svá zaměstnání a živili se spekulací: vždyť to bylo tak snadné, když všechny akcie rostly,“ vzpomíná Rogers. „Podle všech tradičních měřítek – vysoké poměry P/E, nízké dividendové výnosy, vysoké objemy odchodů – byl trh přehřátý. Šlo o klasickou spekulativní bublinu, stačilo jen píchnutí a balónek praskl.“
Po roce 1990 následovalo dvanáct let poklesu. Své maximální úrovně z léta 1990 dosáhl rakouský index až v srpnu 2004. Od té doby roste vídeňská burza paralelně s pražskou a s mnoha dalšími světovými burzami. Tempo růstu je podobně závratné jako v druhé polovině 80. let. Historie se opakuje.
V současnosti nelze přesně určit, jak dlouho bude vídeňský, pražský, moskevský, curyšský, bombajský, kodaňský nebo káhirský akciový boom pokračovat. Jisté je, že žádný strom neroste do nebe a několikaletý růst v desítkách procent ročně bude jednou nutně vystřídán kocovinou. Svět se od dob Rogersova romantického objevování zapomenuté středoevropské burzy změnil: dnes má každý investor okamžité informace přes internet nebo terminál Bloomberg. Mechanismus spekulativních boomů a následných krizí je však stejný ji po staletí, protože lidská psychika se nezměnila.
A ještě něco. Rakouský akciový boom v 80. letech přinesl velký růstový impuls pro ekonomiku. Emitenti provedli desítky primárních akciových emisí, což povzbudilo ekonomiku. Dodnes Rakušané profitují z tehdejší investiční vlny: například v podobě nižší nezaměstnanosti ve srovnání s Německem.
Čeští emitenti jsou zdráhaví. Nechápou, že nyní je otevřeno ideální „startovací okno“ pro primární emise akcií. Touto formou lze právě teď získat extrémně levný kapitál – kapitál, který je pro emitenta levnější i méně rizikový než úvěr. Až se okno uzavře, na další podobnou šanci bude nutno čekat možná deset, patnáct nebo i více let. Bylo by škoda ji promeškat.
psáno pro Hospodářské noviny
10.2.06
Bojkoty hloupé, chytré a nutné
Konflikt Západu s islámským extrémismem nabývá na intenzitě: kontroverze kolem íránského atomového programu a spor ohledně karikatur proroka Mohameda tento vývoj jen potvrzují. Začíná se mluvit o bojkotech, a to z obou stran. Obchodní řetězce v některých islámských zemích přestaly prodávat dánské zboží. Na opačné straně pomyslné barikády kolují výzvy k bojkotu zboží a cest do islámských zemí.
Co je to vlastně bojkot? Ve své ekonomické podstatě jde o dobrovolné jednostranné omezení svobodného obchodu. Jeho cílem je ekonomicky poškodit protistranu, zpravidla s cílem donutit ji k určitému jednání. Z podstaty věci vyplývá, že bojkot může být úspěšný tehdy, pokud ztráty bojkotované strany převyšují ztráty strany, která bojkot vyhlašuje. Tyto ztráty samozřejmě musejí být citelné. Ani značné ekonomické ztráty nicméně nemusí bojkotovanou stranu donutit k žádoucí změně chování. Záleží na okolnostech.
Historie zná celou řadu bojkotů, úspěšných i neúspěšných. Samotné slovo pochází od Charlese C. Boycotta (1832-1897). Boycott byl Angličan, který působil v Irsku jako správce pozemků hraběte z Erne v hrabství Mayo. Odmítal snížit nájmy za půdy, pročež Irská pozemková liga vyhlásila na Boycotta v roce 1880 sankce. Ocitl se bez služebnictva, bez podřízených i bez pošty. Obchody mu odmítaly prodávat zboží. Izolace byla nakonec úspěšná, nájemci se domohli snížení sazeb a Boycott odešel. Záhy se jeho jméno stalo trvalou součástí anglického slovníku.
Ostudnou kapitolou představovaly bojkoty židovských obchodů v hitlerovském Německu. Tuto nacistickou tradici dodnes udržuje většina islámských zemí. Například „umírněná“ Malajsie nemá žádné styky s Izraelem, nepovoluje izraelským občanům vstup na své území a Izraelci nesmějí kupovat akcie na kualalumpurské burze. Ze strany Malajsie je tento postup nevýslovně hloupý, protože obě země nikdy neměly jediný vojenský konflikt či územní spor; kromě toho spolupráce s technicky vyspělým Izraelem by pro Malajsii aspirující na roli vyspělé ekonomiky mohla být velmi přínosná. (Vláda sousedního Singapuru je mnohem inteligentnější, s Izraelem spolupracuje velmi úzce k oboustranné vzájemné spokojenosti. Izrael dokonce pomáhal Singapuru vybudovat armádu.)
Islámský postoj k Izraeli je příkladem hloupého bojkotu, který více poškozuje svého iniciátora. Ale nedávná historie zná i velmi úspěšné příklady. Velmi významný byly například Reaganovy sankce na vývoz celé řady technologií do Sovětského svazu v 80. letech. „Účelem ekonomické války nebylo Sovětský svaz »odrovnat«, ale zhoršit jeho již tak vážnou ekonomickou krizi. Aby SSSR zmírnil své ekonomické problémy, musel by přesunout priority od zbrojení a podpory zahraničních satelitů k reformě ekonomiky, což by vedlo k zásadní změně v řízení celé říše, a tudíž ke zmírnění a možná ukončení studené války. Přesně to se také stalo,“ vzpomíná odborník na Rusko a někdejší člen Reaganova týmu Richard Pipes ve své autobiografii Vixi – paměti nezařaditelného. Bojkot však nebyl absolutní: USA prodávaly Sovětům pšenici, aby snížily objem sovětských devizových rezerv.
Zpět k současnosti. Mezinárodní bojkot Íránu by mohl účinně snížit riziko možnosti nukleárního konfliktu v tomto století. Extrémní islám nenávidí západní civilizaci nikoli proto, co dělá, nýbrž pro její podstatu. Totéž platilo v 80. letech pro vztah SSSR vůči USA. Jedinou účinnou politikou byla tvrdá konfrontační linie. Vyjednávání je známkou slabosti Západu a zároveň pobídkou k další agresivitě jeho odpůrců. „Čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali,“ uvádí dále Richard Pipes. „Platilo to i obráceně. Jediná doba, kdy byli beze všeho ochotni ke kompromisu, byly roky 1940-41, kdy se báli, že Hitler se obrátí proti nim. Aby si ho usmířili, zahrnovali ho potravinami a strategickými surovinami, a dokonce mu vydali německé komunisty, kteří hledali útočiště v Moskvě.“ Hitler si ochotu ke kompromisu vyložil jako příznak vnitřní slabosti SSSR. Zbytek je historie.
Poučení ohledně Íránu a militantního islámu obecně: usmiřování zlého režimu nefunguje nikdy. Ekonomické poučky jdou v tomto případě stranou, protože protivník uvažuje fanaticky, nikoli ekonomicky. Vyjednávání má smysl jen z pozice síly.
Pokud jde Dánsko – bude zajímavé sledovat, kolik muslimů usazených v této zemi začne bojkotovat tamní komfortní sociální systém a vrátí se zpátky domů: do pásma Gazy, do Bosny nebo do Somálska.
psáno pro Lidové noviny
Co je to vlastně bojkot? Ve své ekonomické podstatě jde o dobrovolné jednostranné omezení svobodného obchodu. Jeho cílem je ekonomicky poškodit protistranu, zpravidla s cílem donutit ji k určitému jednání. Z podstaty věci vyplývá, že bojkot může být úspěšný tehdy, pokud ztráty bojkotované strany převyšují ztráty strany, která bojkot vyhlašuje. Tyto ztráty samozřejmě musejí být citelné. Ani značné ekonomické ztráty nicméně nemusí bojkotovanou stranu donutit k žádoucí změně chování. Záleží na okolnostech.
Historie zná celou řadu bojkotů, úspěšných i neúspěšných. Samotné slovo pochází od Charlese C. Boycotta (1832-1897). Boycott byl Angličan, který působil v Irsku jako správce pozemků hraběte z Erne v hrabství Mayo. Odmítal snížit nájmy za půdy, pročež Irská pozemková liga vyhlásila na Boycotta v roce 1880 sankce. Ocitl se bez služebnictva, bez podřízených i bez pošty. Obchody mu odmítaly prodávat zboží. Izolace byla nakonec úspěšná, nájemci se domohli snížení sazeb a Boycott odešel. Záhy se jeho jméno stalo trvalou součástí anglického slovníku.
Ostudnou kapitolou představovaly bojkoty židovských obchodů v hitlerovském Německu. Tuto nacistickou tradici dodnes udržuje většina islámských zemí. Například „umírněná“ Malajsie nemá žádné styky s Izraelem, nepovoluje izraelským občanům vstup na své území a Izraelci nesmějí kupovat akcie na kualalumpurské burze. Ze strany Malajsie je tento postup nevýslovně hloupý, protože obě země nikdy neměly jediný vojenský konflikt či územní spor; kromě toho spolupráce s technicky vyspělým Izraelem by pro Malajsii aspirující na roli vyspělé ekonomiky mohla být velmi přínosná. (Vláda sousedního Singapuru je mnohem inteligentnější, s Izraelem spolupracuje velmi úzce k oboustranné vzájemné spokojenosti. Izrael dokonce pomáhal Singapuru vybudovat armádu.)
Islámský postoj k Izraeli je příkladem hloupého bojkotu, který více poškozuje svého iniciátora. Ale nedávná historie zná i velmi úspěšné příklady. Velmi významný byly například Reaganovy sankce na vývoz celé řady technologií do Sovětského svazu v 80. letech. „Účelem ekonomické války nebylo Sovětský svaz »odrovnat«, ale zhoršit jeho již tak vážnou ekonomickou krizi. Aby SSSR zmírnil své ekonomické problémy, musel by přesunout priority od zbrojení a podpory zahraničních satelitů k reformě ekonomiky, což by vedlo k zásadní změně v řízení celé říše, a tudíž ke zmírnění a možná ukončení studené války. Přesně to se také stalo,“ vzpomíná odborník na Rusko a někdejší člen Reaganova týmu Richard Pipes ve své autobiografii Vixi – paměti nezařaditelného. Bojkot však nebyl absolutní: USA prodávaly Sovětům pšenici, aby snížily objem sovětských devizových rezerv.
Zpět k současnosti. Mezinárodní bojkot Íránu by mohl účinně snížit riziko možnosti nukleárního konfliktu v tomto století. Extrémní islám nenávidí západní civilizaci nikoli proto, co dělá, nýbrž pro její podstatu. Totéž platilo v 80. letech pro vztah SSSR vůči USA. Jedinou účinnou politikou byla tvrdá konfrontační linie. Vyjednávání je známkou slabosti Západu a zároveň pobídkou k další agresivitě jeho odpůrců. „Čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali,“ uvádí dále Richard Pipes. „Platilo to i obráceně. Jediná doba, kdy byli beze všeho ochotni ke kompromisu, byly roky 1940-41, kdy se báli, že Hitler se obrátí proti nim. Aby si ho usmířili, zahrnovali ho potravinami a strategickými surovinami, a dokonce mu vydali německé komunisty, kteří hledali útočiště v Moskvě.“ Hitler si ochotu ke kompromisu vyložil jako příznak vnitřní slabosti SSSR. Zbytek je historie.
Poučení ohledně Íránu a militantního islámu obecně: usmiřování zlého režimu nefunguje nikdy. Ekonomické poučky jdou v tomto případě stranou, protože protivník uvažuje fanaticky, nikoli ekonomicky. Vyjednávání má smysl jen z pozice síly.
Pokud jde Dánsko – bude zajímavé sledovat, kolik muslimů usazených v této zemi začne bojkotovat tamní komfortní sociální systém a vrátí se zpátky domů: do pásma Gazy, do Bosny nebo do Somálska.
psáno pro Lidové noviny
5.2.06
Díky, pane Greenspane
Dne 31. ledna 2006 odešel Allan Greenspan z funkce předsedy Rady guvernérů Federálního rezervního systému neboli „Fedu“. Vykonával ji od srpna 1987. S jeho odchodem do penze tak končí celá epocha v dějinách amerického centrálního bankovnictví. Nejen to. Greenspanův význam byl globální.
Allan Greenspan byl často označován za nejmocnějšího muže světové ekonomiky. Pokud „moc“ definujeme jako odpovědnost a schopnost řešit různé finanční krize, pak ano. Již za pár měsíců po příchodu do funkce čelil největšímu krachu na newyorské burze od pověstného Černého pátku 1929. Krizi ustál znamenitě: žádná hospodářská krize se nekonala. Zhruba za rok a půl dosáhly americké akcie svých maximálních hodnot a pokračovaly v růstu.
Patrně největší zatěžkávací zkouška Fedu však přišla v roce 1997. Tehdy zkrachoval hedge fond Long Term Capital Management. Nešlo o obyčejný fond, jaký zná leckterý drobný český investor – podílové fondy nekrachují. Hedge fond LTCM byl gigantickou spekulativní konstrukcí. Objem jeho aktiv a pasiv dosahoval stovek miliard dolarů. Jeho zhroucení by vedlo k pádu některých významných bank, což by rozpoutalo dominový efekt. V nejhorším případě mohlo dojít až k hospodářské krizi srovnatelné se třicátými lety.
Vedení Federálního rezervního systému pozvalo všechny strany zúčastněné v krizi na společné zasedání. Jeho výsledkem byla „dobrovolná sbírka“, kdy obchodní partneři LTCM vybrali 3,625 miliardy dolarů. Zastavili tak potenciální krizi hned v zárodku. Tato záchranná akce organizovaná „Fedem“ byla elegantní i v tom, že na rozdíl od mnoha jiných podobných podniků nic nestála. „Fed“ poskytl jen kancelář, kávu a sušenky – a samozřejmě důrazné doporučení, jak krizi řešit. Greenspanovi a jeho kolegům (zejména Billu McDonoughovi z newyorské Federální rezervní banky) vděčíme za to, že se koncem 90. let světová ekonomika nezhroutila.
Rutinní práce centrálního bankéře je však mnohem méně dramatická. Spočívá především v rozhodování o výši základních úrokových sazeb a v řízení objemu peněz v oběhu prostřednictvím nákupů a prodejů státních dluhopisů. Zde stojí za zmínku, že dnešní koncepce centrálního bankovnictví je poměrně nová. Až do počátku 20. století žádná monetární politika neexistovala. Teprve postupně začaly centrální banky intervenovat na finančních trzích.
Dlouhou dobu to však neuměly dělat správně. Během 20. let například tehdejší guvernér Benjamin Strong celkem lehkomyslně pumpoval peníze do oběhu. Následkem byla spekulativní bublina, která na podzim 1929 splaskla. Trhy zachvátila panika, banky se octly bez peněz a začaly krachovat. Nyní měl „Fed“ možnost odčinit svoji chybu a zaplavit trh likviditou. Udělal přesný opak: stahoval peníze z oběhu. Značný podíl viny za Velkou depresi padá na hlavy tehdejšího vedení „Fedu“, jak později konstatoval ekonom Milton Friedman. (Mimochodem, z podobných pozic byla kritizována i Česká národní banka v období po květnu 1997.)
Později, v 60. a 70. letech, centrální banky dělaly jinou chybu. Ve shodě s vládami praktikovaly chybně pochopenou Keynesovu teorii s cílem minimalizovat nezaměstnanost. Tato epizoda je ve Spojených státech spojena se jménem tehdejšího šéfa „Fedu“ Artura Burnse. Burns byl výtečný teoretický ekonom, ale jeho působení v čele centrální banky se do historie zapsalo jako éra stagflace: hospodářské stagnace spojené s inflací. Veřejnost totiž přestala centrální bance věřit, že je schopna udržovat cenovou stabilitu. Očekávání přitom v ekonomice hrají klíčovou roli. Když centrální banka zjistila, že pouštěním peněz do ekonomiky není schopna povzbudit hospodářský růst, reagovala ještě volnější měnovou politikou: asi jako když narkoman potřebuje stále vyšší dávky drogy. Jenže dříve fungující „droga“ přestala fungovat, protože očekávání veřejnosti se změnila.
Burnsovým následníkem byl Paul Volcker, který prováděl přísnou měnovou politiku v prvních letech vlády prezident Reagana. Volcker i Reagan byli zajedno, že staré recepty přestaly fungovat a že v první řadě je nutné obnovit důvěru veřejnosti v měnu. Volckerova éra je spojena s velmi vysokými úrokovými sazbami a s recesí v roce 1982. Důsledky této recese netrvaly dlouho – ale důvěra v nízkoinflační dolar byla obnovena a trvá doposud.
Když Allan Greenspan přebíral vedení „Fedu“ v roce 1987, byla krize již z větší části zažehnána. Přesto nelze říci, že by přišel k hotovému. Teprve Allan Greenspan završil vývoj amerického centrálního bankovnictví a dovedl jej do dnešního stavu. Americký „Fed“ je nyní respektovanou a důvěryhodnou centrální bankou, která pružně reaguje na výkyvy ekonomiky a dokáže řešit případné krize. Úrokové sazby jsou v historickém srovnání spíše nízké, což podporuje hospodářský růst. Inflace přestala být problémem, který v 70. letech trápil mnoho Američanů.
Greenspanova činnost přímo i nepřímo ovlivnila světovou ekonomiku, a to jednoznačně k lepšímu. Díky, pane Greenspane.
psáno pro Lidové noviny
Allan Greenspan byl často označován za nejmocnějšího muže světové ekonomiky. Pokud „moc“ definujeme jako odpovědnost a schopnost řešit různé finanční krize, pak ano. Již za pár měsíců po příchodu do funkce čelil největšímu krachu na newyorské burze od pověstného Černého pátku 1929. Krizi ustál znamenitě: žádná hospodářská krize se nekonala. Zhruba za rok a půl dosáhly americké akcie svých maximálních hodnot a pokračovaly v růstu.
Patrně největší zatěžkávací zkouška Fedu však přišla v roce 1997. Tehdy zkrachoval hedge fond Long Term Capital Management. Nešlo o obyčejný fond, jaký zná leckterý drobný český investor – podílové fondy nekrachují. Hedge fond LTCM byl gigantickou spekulativní konstrukcí. Objem jeho aktiv a pasiv dosahoval stovek miliard dolarů. Jeho zhroucení by vedlo k pádu některých významných bank, což by rozpoutalo dominový efekt. V nejhorším případě mohlo dojít až k hospodářské krizi srovnatelné se třicátými lety.
Vedení Federálního rezervního systému pozvalo všechny strany zúčastněné v krizi na společné zasedání. Jeho výsledkem byla „dobrovolná sbírka“, kdy obchodní partneři LTCM vybrali 3,625 miliardy dolarů. Zastavili tak potenciální krizi hned v zárodku. Tato záchranná akce organizovaná „Fedem“ byla elegantní i v tom, že na rozdíl od mnoha jiných podobných podniků nic nestála. „Fed“ poskytl jen kancelář, kávu a sušenky – a samozřejmě důrazné doporučení, jak krizi řešit. Greenspanovi a jeho kolegům (zejména Billu McDonoughovi z newyorské Federální rezervní banky) vděčíme za to, že se koncem 90. let světová ekonomika nezhroutila.
Rutinní práce centrálního bankéře je však mnohem méně dramatická. Spočívá především v rozhodování o výši základních úrokových sazeb a v řízení objemu peněz v oběhu prostřednictvím nákupů a prodejů státních dluhopisů. Zde stojí za zmínku, že dnešní koncepce centrálního bankovnictví je poměrně nová. Až do počátku 20. století žádná monetární politika neexistovala. Teprve postupně začaly centrální banky intervenovat na finančních trzích.
Dlouhou dobu to však neuměly dělat správně. Během 20. let například tehdejší guvernér Benjamin Strong celkem lehkomyslně pumpoval peníze do oběhu. Následkem byla spekulativní bublina, která na podzim 1929 splaskla. Trhy zachvátila panika, banky se octly bez peněz a začaly krachovat. Nyní měl „Fed“ možnost odčinit svoji chybu a zaplavit trh likviditou. Udělal přesný opak: stahoval peníze z oběhu. Značný podíl viny za Velkou depresi padá na hlavy tehdejšího vedení „Fedu“, jak později konstatoval ekonom Milton Friedman. (Mimochodem, z podobných pozic byla kritizována i Česká národní banka v období po květnu 1997.)
Později, v 60. a 70. letech, centrální banky dělaly jinou chybu. Ve shodě s vládami praktikovaly chybně pochopenou Keynesovu teorii s cílem minimalizovat nezaměstnanost. Tato epizoda je ve Spojených státech spojena se jménem tehdejšího šéfa „Fedu“ Artura Burnse. Burns byl výtečný teoretický ekonom, ale jeho působení v čele centrální banky se do historie zapsalo jako éra stagflace: hospodářské stagnace spojené s inflací. Veřejnost totiž přestala centrální bance věřit, že je schopna udržovat cenovou stabilitu. Očekávání přitom v ekonomice hrají klíčovou roli. Když centrální banka zjistila, že pouštěním peněz do ekonomiky není schopna povzbudit hospodářský růst, reagovala ještě volnější měnovou politikou: asi jako když narkoman potřebuje stále vyšší dávky drogy. Jenže dříve fungující „droga“ přestala fungovat, protože očekávání veřejnosti se změnila.
Burnsovým následníkem byl Paul Volcker, který prováděl přísnou měnovou politiku v prvních letech vlády prezident Reagana. Volcker i Reagan byli zajedno, že staré recepty přestaly fungovat a že v první řadě je nutné obnovit důvěru veřejnosti v měnu. Volckerova éra je spojena s velmi vysokými úrokovými sazbami a s recesí v roce 1982. Důsledky této recese netrvaly dlouho – ale důvěra v nízkoinflační dolar byla obnovena a trvá doposud.
Když Allan Greenspan přebíral vedení „Fedu“ v roce 1987, byla krize již z větší části zažehnána. Přesto nelze říci, že by přišel k hotovému. Teprve Allan Greenspan završil vývoj amerického centrálního bankovnictví a dovedl jej do dnešního stavu. Americký „Fed“ je nyní respektovanou a důvěryhodnou centrální bankou, která pružně reaguje na výkyvy ekonomiky a dokáže řešit případné krize. Úrokové sazby jsou v historickém srovnání spíše nízké, což podporuje hospodářský růst. Inflace přestala být problémem, který v 70. letech trápil mnoho Američanů.
Greenspanova činnost přímo i nepřímo ovlivnila světovou ekonomiku, a to jednoznačně k lepšímu. Díky, pane Greenspane.
psáno pro Lidové noviny
Ceny bytů a evropská daňová kartelizace
Česká vláda se v Bruselu snažila prosadit trvání výjimky na sníženou sazbu DPH u nově postavených bytů. Marně. Ostře se proti této výjimce postavily zejména Německo a Rakousko. Česká vláda neměla proti takovýmto soupeřům šanci.
Proč ale vlastně Evropská unie diktuje členským státům, jaké mají mít sazby daní z přidané hodnoty? Existují dvě zdůvodnění. Oficiálně hlásaná verze tvrdí, že sjednocení daňových sazeb je nutným krokem pro vytvoření společného hospodářského prostoru. Ten má přispět k hospodářskému růstu, zaměstnanosti a dalším ušlechtilým cílům. Až se Evropa dokonale integruje – tvrdí oficiální verze – zavládne všeobecné blaho a nezaměstnanost se stane minulostí. Dále budou následovat samá pozitiva a sociální jistoty.
V konfrontaci s touto vzletnou vizí pak vypadá jako lakotný troškař každý, komu bude zatěžko zaplatit o pár stovek tisíc vyšší DPH na nový byt. Vždyť co to jsou peníze proti evropskému sjednocení. Oficiální verze důvodů pro daňovou harmonizaci má bohužel jednu podstatnou vadu: není pravdivá. Politici, kteří hlásají ekonomickou nutnost sjednocení daní, lžou, jako když tiskne. K nalezení správné odpovědi po příčinách tlaku na daňovou harmonizaci si ale nejprve musíme položit správnou otázku: co je to vlastně daň?
Daň je cena za služby, které občanům poskytuje stát, kraje a obce. Nic jiného. Oproti jiným cenám mají daňové sazby jednu zvláštnost: nekontroluje je antimonopolní úřad. Když vznikne sebemenší podezření, že se pekaři domlouvají na cenách pečiva nebo pumpaři na cenách benzínu, okamžitě vystartují antimonopolní inspektoři. Když politici otevřeně mluví o zavedení kartelu v oblasti daňových sazeb, nikdo po nich nevystartuje. Politikové chtějí více peněz a více moci. Mohou si dovolit páchat činy, za které by soukromý podnikatel platil miliónové pokuty a riskoval by možná trest odnětí svobody. Co více, toto jednání vydávají za všeobecně prospěšné.
Ve skutečnosti nejsou západní politici propagující daňovou kartelizaci žádní mravní lidumilové: jde jim jednoduše o to, aby vybrali více peněz a mohli si kupovat své voliče za různé dávky a pozornosti, porodné, pastelkovné, pohřebné, Pendolina, a tak dále. Bizarních příkladů státní péče se najde bezpočet. Například ve Švédsku je heslo „péče od kolébky až do hrobu“ dovedeno tak daleko, že stát hradí i udržování hrobů po dobu 25 let. Není to samozřejmě zdarma, budoucí nebožtík si tento luxus předplácí již během svého života.
V současnosti funguje v rámci EU daňový kartel určující minimální sazby spotřebních daní a DPH. Proč ještě nevznikl kartel u daní z příjmu? Protože naštěstí pro občany se vždy našla nějaká vláda, která si uvědomila, že na nízkých daních z příjmu stojí její prosperita: Velká Británie, Lucembursko, Irsko, Estonsko. Členem EU bohužel není prosperující Island, který by jistě rovněž proti daňové harmonizaci vystupoval.
Dobrá, ale nejsou sjednocené daňové sazby pro společnou evropskou ekonomiku nakonec přece jen nutné? Kdepak, nejsou. Stačí se podívat na USA. Jednotlivé státy buď mají zavedenou daň z maloobchodního obratu (DPH v USA není) anebo nemají. Pokud mají, sazby se velmi podstatně liší. například daň z obratu u potravin se platí jen v osmi státech, přičemž nejvyšší je v Tennessee (6 procent). Nejvyšší standardní sazba je ve státě Kalifornie, kde dosahuje závratných 7,25 procenta. Neexistuje žádná harmonizace a přece nikdo nepochybuje, že Spojené státy jsou integrovanou ekonomikou.
Také v Evropě najdeme příklad země, která nemá na svém území sjednocené daňové sazby. Švýcarsko má konkurenci v daních z příjmů dokonce zakotvenou v ústavě. Jednotlivé kantony si tak mohou konkurovat a konkurence je vždy prospěšná. Pokud jde o švýcarské sazby DPH, jsou pozoruhodně „neharmonizované“ s EU: základní sazba činí 7,4 procenta, zvýhodněná sazba (potraviny, léky, knihy, tisk) činí 2,6 procenta. Jak by se asi švýcarští voliči v referendu vyslovili k otázce, zda zvýšit na evropskou úroveň?
Česká republika bohužel přistoupila k EU již v době, kdy otázka harmonizace DPH byla dávno rozhodnuta ve prospěch vytvoření daňového kartelu. To však ještě neznamená, že by česká vláda měla se vším „proevropsky“ souhlasit. Naopak, každý odpor proti kartelu je dobrý. Mohlo by se totiž stát, že by nám silnější členové EU jednoho krásného dne „naordinovali“ sjednocené daně z příjmů, které by naprosto ochromily hospodářský růst. Jde o více než jen o ceny bytů po roce 2007. Jde o budoucnost české ekonomiky.
psáno pro Lidové noviny
Proč ale vlastně Evropská unie diktuje členským státům, jaké mají mít sazby daní z přidané hodnoty? Existují dvě zdůvodnění. Oficiálně hlásaná verze tvrdí, že sjednocení daňových sazeb je nutným krokem pro vytvoření společného hospodářského prostoru. Ten má přispět k hospodářskému růstu, zaměstnanosti a dalším ušlechtilým cílům. Až se Evropa dokonale integruje – tvrdí oficiální verze – zavládne všeobecné blaho a nezaměstnanost se stane minulostí. Dále budou následovat samá pozitiva a sociální jistoty.
V konfrontaci s touto vzletnou vizí pak vypadá jako lakotný troškař každý, komu bude zatěžko zaplatit o pár stovek tisíc vyšší DPH na nový byt. Vždyť co to jsou peníze proti evropskému sjednocení. Oficiální verze důvodů pro daňovou harmonizaci má bohužel jednu podstatnou vadu: není pravdivá. Politici, kteří hlásají ekonomickou nutnost sjednocení daní, lžou, jako když tiskne. K nalezení správné odpovědi po příčinách tlaku na daňovou harmonizaci si ale nejprve musíme položit správnou otázku: co je to vlastně daň?
Daň je cena za služby, které občanům poskytuje stát, kraje a obce. Nic jiného. Oproti jiným cenám mají daňové sazby jednu zvláštnost: nekontroluje je antimonopolní úřad. Když vznikne sebemenší podezření, že se pekaři domlouvají na cenách pečiva nebo pumpaři na cenách benzínu, okamžitě vystartují antimonopolní inspektoři. Když politici otevřeně mluví o zavedení kartelu v oblasti daňových sazeb, nikdo po nich nevystartuje. Politikové chtějí více peněz a více moci. Mohou si dovolit páchat činy, za které by soukromý podnikatel platil miliónové pokuty a riskoval by možná trest odnětí svobody. Co více, toto jednání vydávají za všeobecně prospěšné.
Ve skutečnosti nejsou západní politici propagující daňovou kartelizaci žádní mravní lidumilové: jde jim jednoduše o to, aby vybrali více peněz a mohli si kupovat své voliče za různé dávky a pozornosti, porodné, pastelkovné, pohřebné, Pendolina, a tak dále. Bizarních příkladů státní péče se najde bezpočet. Například ve Švédsku je heslo „péče od kolébky až do hrobu“ dovedeno tak daleko, že stát hradí i udržování hrobů po dobu 25 let. Není to samozřejmě zdarma, budoucí nebožtík si tento luxus předplácí již během svého života.
V současnosti funguje v rámci EU daňový kartel určující minimální sazby spotřebních daní a DPH. Proč ještě nevznikl kartel u daní z příjmu? Protože naštěstí pro občany se vždy našla nějaká vláda, která si uvědomila, že na nízkých daních z příjmu stojí její prosperita: Velká Británie, Lucembursko, Irsko, Estonsko. Členem EU bohužel není prosperující Island, který by jistě rovněž proti daňové harmonizaci vystupoval.
Dobrá, ale nejsou sjednocené daňové sazby pro společnou evropskou ekonomiku nakonec přece jen nutné? Kdepak, nejsou. Stačí se podívat na USA. Jednotlivé státy buď mají zavedenou daň z maloobchodního obratu (DPH v USA není) anebo nemají. Pokud mají, sazby se velmi podstatně liší. například daň z obratu u potravin se platí jen v osmi státech, přičemž nejvyšší je v Tennessee (6 procent). Nejvyšší standardní sazba je ve státě Kalifornie, kde dosahuje závratných 7,25 procenta. Neexistuje žádná harmonizace a přece nikdo nepochybuje, že Spojené státy jsou integrovanou ekonomikou.
Také v Evropě najdeme příklad země, která nemá na svém území sjednocené daňové sazby. Švýcarsko má konkurenci v daních z příjmů dokonce zakotvenou v ústavě. Jednotlivé kantony si tak mohou konkurovat a konkurence je vždy prospěšná. Pokud jde o švýcarské sazby DPH, jsou pozoruhodně „neharmonizované“ s EU: základní sazba činí 7,4 procenta, zvýhodněná sazba (potraviny, léky, knihy, tisk) činí 2,6 procenta. Jak by se asi švýcarští voliči v referendu vyslovili k otázce, zda zvýšit na evropskou úroveň?
Česká republika bohužel přistoupila k EU již v době, kdy otázka harmonizace DPH byla dávno rozhodnuta ve prospěch vytvoření daňového kartelu. To však ještě neznamená, že by česká vláda měla se vším „proevropsky“ souhlasit. Naopak, každý odpor proti kartelu je dobrý. Mohlo by se totiž stát, že by nám silnější členové EU jednoho krásného dne „naordinovali“ sjednocené daně z příjmů, které by naprosto ochromily hospodářský růst. Jde o více než jen o ceny bytů po roce 2007. Jde o budoucnost české ekonomiky.
psáno pro Lidové noviny
27.1.06
Proč evropské burzy excelují
Navzdory finančnímu folklóru burza není barometrem ekonomiky. Výnosy akcií téměř nemají souvislost s hospodářským růstem. Svědčí o tom i vývoj v posledních letech.
Vezměme si západní Evropu. V období 2004-05 přinesl akciový index MSCI Europe zhodnocení v celkové výši 33,4 procenta. Obdobně konstruovaný index MSCI USA jen 17,0 procenta (oba údaje jsou vyjádřeny v dolarech). Kdyby burzy skutečně fungovaly jako indikátor prosperity, znamenalo by to skvělou zprávu pro Evropu. Ale podle většiny měřítek – růst HDP, nezaměstnanost, zadlužení, vývoj kriminality, statistiky výzkumu a vývoje – USA vycházejí jako zdravější a silnější ekonomika. Odkud se tedy bere tento paradox?
O výnosech akciových trhů rozhodují tři základní faktory: úrokové míry, změny objemu peněz v ekonomice a ziskové marže podniků. Význam úrokových měr je zřejmý. S jejich poklesem rychle roste vnitřní hodnota akcií. V různých variantách vzorců pro výpočet hodnoty je totiž úroková míra vždy ve jmenovateli. Od ledna 2004 do ledna 2006 poklesla úroková míra desetiletého německého státního dluhopisu ze 4,15 % na 3,25 %. Podle nejjednoduššího oceňovacího modelu to odpovídá růstu akciového trhu o 28 %. Ve skutečnosti šly německé akcie nahoru o 31,7 % (v eurovém vyjádření). Vynikající výkony evropských akcií by tedy dokázalo vysvětlit samotné zlevnění „dlouhých peněz“.
Naproti tomu úroková míra desetiletého dluhopisu americké vlády během stejného období vzrostla ze 4,1 % na 4,36 %. V rámci tohoto modelu by tedy americké akcie měly teoreticky poklesnout o šest procent. Ve skutečnosti, jak víme, rostly. Musely se tedy uplatnit i jiné faktory.
Mezi ně patří globální nadbytek kapitálu. Existuje mnoho velkých investorů, kteří se snaží zhodnotit své finance na celém světě: americké penzijní fondy, evropské a japonské životní pojišťovny, arabští ropní šejkové, státní rezervní fondy ropných mocností (např. Norska a Ruska), centrální banky Číny a Japonska, hedge fondy, a tak dále. Přetlak poptávky po dluhopisech vedl k poklesu úrokových sazeb v Evropě a jen tak zcela mimochodem umožnil české vládě lacinější zadlužování. Mozky globálního kapitálu již vyčerpaly různé „inovativní“ možnosti, takže se vracejí ke starým osvědčeným trhům Evropy a Severní Ameriky. Proto evropské akcie rostou a americké přinejmenším neklesají. Zvýšení amerických úrokových sazeb povzbudilo poptávku po amerických dluhopisech a proto během roku 2005 posiloval i dolar.
Ani nízké sazby a přetlak kapitálu by však k vysokým výnosům evropských akcií nestačily bez růstu zisků. Povrchní pozorovatel by řekl, že při slabém růstu ekonomiky musejí být zisky rovněž slabé. V globalizovaném světě to již neplatí. Evropské společnosti přesouvají výrobu do Asie a východní Evropy. Daří se jim proto udržovat slušné ziskové marže. Kromě toho jsou západoevropské společnosti obvykle lehčeji zdaněny než firmy v USA. Efektivní míra zdanění akciového kapitálu průmyslových společností je ve Švédsku pouhých 25 %, zatímco v USA 41 %. V Irsku dokonce jen 12 %. (Údaje z roku 2003.)
Podle časopisu The Economist připlynul v roce 2005 do evropských firem soukromý akciový kapitál (private equity) v bezprecedentní hodnotě 37 miliard euro. Soukromí investoři ovládnou firmu, sníží náklady a propustí přebytečné pracovní síly. Výsledkem je zhodnocení firmy o desítky procent. Objemy LBO (leverage buy-out) se v letech 2004-05 v Evropě zdvojnásobily. Podstatou těchto operací je koupě společnosti na dluh, její racionalizace a následný prodej se ziskem.
Někdy mohou velké objemy LBO znamenat riziko, avšak nyní tomu nic nenasvědčuje. Výskyt platební neschopnosti podniků v Evropě poklesl z 11 % začátkem roku 2003 na méně než 1 % v polovině roku 2005. (V USA poklesl ze 7 % na 2 %). Kreditní spread (přirážka za úvěrové riziko) pro evropské společnosti spekulativního ratingového stupně činí méně než 0,2 procentního bodu. Extrémně levné úvěry znamenají podstatně snadnější splácení dluhů. A proto ani tolik nevadí, že celkový dluh evropských nebankovních společností činí 57 % hrubého domácího produktu, zatímco v USA je tento poměr jen 45 % HDP.
Globalizace, nejlevnější kapitál za posledních sto let a kvalitní management – to jsou hlavní faktory příznivého vývoje evropských akcií. Kdepak Lisabonská strategie nebo podobné fantazie.
psáno pro Hospodářské noviny
Vezměme si západní Evropu. V období 2004-05 přinesl akciový index MSCI Europe zhodnocení v celkové výši 33,4 procenta. Obdobně konstruovaný index MSCI USA jen 17,0 procenta (oba údaje jsou vyjádřeny v dolarech). Kdyby burzy skutečně fungovaly jako indikátor prosperity, znamenalo by to skvělou zprávu pro Evropu. Ale podle většiny měřítek – růst HDP, nezaměstnanost, zadlužení, vývoj kriminality, statistiky výzkumu a vývoje – USA vycházejí jako zdravější a silnější ekonomika. Odkud se tedy bere tento paradox?
O výnosech akciových trhů rozhodují tři základní faktory: úrokové míry, změny objemu peněz v ekonomice a ziskové marže podniků. Význam úrokových měr je zřejmý. S jejich poklesem rychle roste vnitřní hodnota akcií. V různých variantách vzorců pro výpočet hodnoty je totiž úroková míra vždy ve jmenovateli. Od ledna 2004 do ledna 2006 poklesla úroková míra desetiletého německého státního dluhopisu ze 4,15 % na 3,25 %. Podle nejjednoduššího oceňovacího modelu to odpovídá růstu akciového trhu o 28 %. Ve skutečnosti šly německé akcie nahoru o 31,7 % (v eurovém vyjádření). Vynikající výkony evropských akcií by tedy dokázalo vysvětlit samotné zlevnění „dlouhých peněz“.
Naproti tomu úroková míra desetiletého dluhopisu americké vlády během stejného období vzrostla ze 4,1 % na 4,36 %. V rámci tohoto modelu by tedy americké akcie měly teoreticky poklesnout o šest procent. Ve skutečnosti, jak víme, rostly. Musely se tedy uplatnit i jiné faktory.
Mezi ně patří globální nadbytek kapitálu. Existuje mnoho velkých investorů, kteří se snaží zhodnotit své finance na celém světě: americké penzijní fondy, evropské a japonské životní pojišťovny, arabští ropní šejkové, státní rezervní fondy ropných mocností (např. Norska a Ruska), centrální banky Číny a Japonska, hedge fondy, a tak dále. Přetlak poptávky po dluhopisech vedl k poklesu úrokových sazeb v Evropě a jen tak zcela mimochodem umožnil české vládě lacinější zadlužování. Mozky globálního kapitálu již vyčerpaly různé „inovativní“ možnosti, takže se vracejí ke starým osvědčeným trhům Evropy a Severní Ameriky. Proto evropské akcie rostou a americké přinejmenším neklesají. Zvýšení amerických úrokových sazeb povzbudilo poptávku po amerických dluhopisech a proto během roku 2005 posiloval i dolar.
Ani nízké sazby a přetlak kapitálu by však k vysokým výnosům evropských akcií nestačily bez růstu zisků. Povrchní pozorovatel by řekl, že při slabém růstu ekonomiky musejí být zisky rovněž slabé. V globalizovaném světě to již neplatí. Evropské společnosti přesouvají výrobu do Asie a východní Evropy. Daří se jim proto udržovat slušné ziskové marže. Kromě toho jsou západoevropské společnosti obvykle lehčeji zdaněny než firmy v USA. Efektivní míra zdanění akciového kapitálu průmyslových společností je ve Švédsku pouhých 25 %, zatímco v USA 41 %. V Irsku dokonce jen 12 %. (Údaje z roku 2003.)
Podle časopisu The Economist připlynul v roce 2005 do evropských firem soukromý akciový kapitál (private equity) v bezprecedentní hodnotě 37 miliard euro. Soukromí investoři ovládnou firmu, sníží náklady a propustí přebytečné pracovní síly. Výsledkem je zhodnocení firmy o desítky procent. Objemy LBO (leverage buy-out) se v letech 2004-05 v Evropě zdvojnásobily. Podstatou těchto operací je koupě společnosti na dluh, její racionalizace a následný prodej se ziskem.
Někdy mohou velké objemy LBO znamenat riziko, avšak nyní tomu nic nenasvědčuje. Výskyt platební neschopnosti podniků v Evropě poklesl z 11 % začátkem roku 2003 na méně než 1 % v polovině roku 2005. (V USA poklesl ze 7 % na 2 %). Kreditní spread (přirážka za úvěrové riziko) pro evropské společnosti spekulativního ratingového stupně činí méně než 0,2 procentního bodu. Extrémně levné úvěry znamenají podstatně snadnější splácení dluhů. A proto ani tolik nevadí, že celkový dluh evropských nebankovních společností činí 57 % hrubého domácího produktu, zatímco v USA je tento poměr jen 45 % HDP.
Globalizace, nejlevnější kapitál za posledních sto let a kvalitní management – to jsou hlavní faktory příznivého vývoje evropských akcií. Kdepak Lisabonská strategie nebo podobné fantazie.
psáno pro Hospodářské noviny
Trochu jiný švédský model
Jak se projevuje rozklad evropského sociálního státu? Tím, že stát již není schopen plnit základní funkci: zajistit bezpečnost. Statistiky kriminality podávají nelichotivý obraz vývoje. Platí to i pro Švédsko – někdejší výkladní skříň úspěchů socialismu.
Olle Wästberg, bývalý generální konzul v New Yorku, před časem srovnal v deníku Dagens Nyheter statistiky zločinnosti v New York City (8,1 miliónu obyvatel) a ve Švédsku (8,9 miliónu obyvatel). Ačkoli počty obyvatel jsou podobné, statistiky závažné kriminality se podstatně liší. New York zaznamenal v roce 2003 celkem 1875 znásilnění, Švédsko 2565. Přepadení: New York necelých 19 tisíc, Švédsko přes 65 tisíc. Loupeže: 29 tisíc v New Yorku, ale téměř 123 tisíc ve Švédsku. Jen statistika vražd vychází lépe pro Švédsko (189 ve srovnání s 598 vraždami v New Yorku). Rozdíl lze připsat rozšíření střelných zbraní a vyřizování účtů mezi drogovými dealery.
„Návrat do Stockholmu po pětiletém působení v New Yorku znamenal rozdíl. V New Yorku jsem se zkrátka cítil úplně bezpečně,“ napsal Olle Wästberg. Uvádí dále statistiky poklesu newyorské zločinnosti od roku 1990: výskyt znásilnění poklesl o 41 procent, přepadení o 73 procent, vloupání o 74 procent, velkých loupeží ubylo 47 procent, krádeží aut ubylo dokonce 82 procent.
Švédská Rada pro prevenci zločinu (Brottsförebyggande rådet) uvádí opačný trend. Počet vražd v období 1990-2004 vzrostl o 73 procent, znásilnění o 87 procent, přepadení o 65 procent. Drogová kriminalita vzrostla o 70 procent. Naopak poklesl výskyt podvodů a hospodářské kriminality (o 45 procent) a vloupání (o 23 procent). Za tímto vývojem stojí především rozvoj bezhotovostního platebního styku.
Proč Švédsko trpí explozí násilné kriminality? New York City má celkem 35 tisíc policistů, kteří jsou vidět na každém rohu. Švédsko má jen 16 tisíc policistů a v některých čtvrtích je lze vidět jen zřídka. Míra objasněnosti je nízká a navíc dlouhodobě klesá. Pokud se pachatele podaří dopadnout, dostane nízký trest. Švédsko se chlubí nízkým počtem vězňů, ale to je z nouze ctnost.
Stát sice vybírá na daních přes polovinu hrubého domácího produktu, ale na policii, soudy a vězení se prostředků nedostává. Proč? Sociální stát má drahý provoz. Vládnoucí strana musí platit své voliče. Profesor Assar Lindbeck (člen komise pro udělování Nobelovy pamětní ceny za ekonomii) udává, že na každého Švéda pracujícího v soukromém sektoru připadá 1,6 osob žijících ze státu. Vládnoucí sociální demokracie si vytvořila početnou kastu věrných voličů, kteří žijí na účet státu a smetou jakýkoli pokus o změnu hospodářské politiky.
Jenomže během posledních zhruba patnácti let bují „sociální“ výdaje tak mohutně, že státu se nedostává peněz na zabezpečování svých základních funkcí. Zatím je kriminalita soustředěna do relativně izolovaných čtvrtí na způsob pařížských předměstí. Jenomže trend násilné kriminality je neúprosný: rozsah rizikových oblastí roste, počet obětí rovněž.
V listopadu 2005 proběhla tiskem zpráva, že skupina švédských dívek vytvořila novodobý „pás cudnosti“ na ochranu proti znásilnění. Šlo o výsledek středoškolského projektu praktické výchovy. „K otevření je zapotřebí obou rukou, takže násilník vás nemůže současně držet a odepnout pás,“ vysvětluje devatenáctiletá Nadja Björk. Hned po uvedení se pásu prodalo několik stovek kusů a autorky nápadu hodlají rozjet sériovou výrobu „Nedělám to pro peníze. Myslím, že znásilnění je hrozná věc a chci se podílet na jeho omezování," dodává Nadja Björk.
Zůstává otevřenou otázkou, zda se tento švédský model bude dovážet anebo zda jeho autorky dostanou od české vlády investiční pobídky.
psáno pro MF Dnes
Zdroje:
http://www.dn.se/DNet/jsp/polopoly.jsp?d=572&a=300479&previousRenderType=2
http://www.bra.se/
http://technet.idnes.cz/bezpecnost.asp?r=bezpecnost&c=A051214_153028_bezpecnost_vse
Olle Wästberg, bývalý generální konzul v New Yorku, před časem srovnal v deníku Dagens Nyheter statistiky zločinnosti v New York City (8,1 miliónu obyvatel) a ve Švédsku (8,9 miliónu obyvatel). Ačkoli počty obyvatel jsou podobné, statistiky závažné kriminality se podstatně liší. New York zaznamenal v roce 2003 celkem 1875 znásilnění, Švédsko 2565. Přepadení: New York necelých 19 tisíc, Švédsko přes 65 tisíc. Loupeže: 29 tisíc v New Yorku, ale téměř 123 tisíc ve Švédsku. Jen statistika vražd vychází lépe pro Švédsko (189 ve srovnání s 598 vraždami v New Yorku). Rozdíl lze připsat rozšíření střelných zbraní a vyřizování účtů mezi drogovými dealery.
„Návrat do Stockholmu po pětiletém působení v New Yorku znamenal rozdíl. V New Yorku jsem se zkrátka cítil úplně bezpečně,“ napsal Olle Wästberg. Uvádí dále statistiky poklesu newyorské zločinnosti od roku 1990: výskyt znásilnění poklesl o 41 procent, přepadení o 73 procent, vloupání o 74 procent, velkých loupeží ubylo 47 procent, krádeží aut ubylo dokonce 82 procent.
Švédská Rada pro prevenci zločinu (Brottsförebyggande rådet) uvádí opačný trend. Počet vražd v období 1990-2004 vzrostl o 73 procent, znásilnění o 87 procent, přepadení o 65 procent. Drogová kriminalita vzrostla o 70 procent. Naopak poklesl výskyt podvodů a hospodářské kriminality (o 45 procent) a vloupání (o 23 procent). Za tímto vývojem stojí především rozvoj bezhotovostního platebního styku.
Proč Švédsko trpí explozí násilné kriminality? New York City má celkem 35 tisíc policistů, kteří jsou vidět na každém rohu. Švédsko má jen 16 tisíc policistů a v některých čtvrtích je lze vidět jen zřídka. Míra objasněnosti je nízká a navíc dlouhodobě klesá. Pokud se pachatele podaří dopadnout, dostane nízký trest. Švédsko se chlubí nízkým počtem vězňů, ale to je z nouze ctnost.
Stát sice vybírá na daních přes polovinu hrubého domácího produktu, ale na policii, soudy a vězení se prostředků nedostává. Proč? Sociální stát má drahý provoz. Vládnoucí strana musí platit své voliče. Profesor Assar Lindbeck (člen komise pro udělování Nobelovy pamětní ceny za ekonomii) udává, že na každého Švéda pracujícího v soukromém sektoru připadá 1,6 osob žijících ze státu. Vládnoucí sociální demokracie si vytvořila početnou kastu věrných voličů, kteří žijí na účet státu a smetou jakýkoli pokus o změnu hospodářské politiky.
Jenomže během posledních zhruba patnácti let bují „sociální“ výdaje tak mohutně, že státu se nedostává peněz na zabezpečování svých základních funkcí. Zatím je kriminalita soustředěna do relativně izolovaných čtvrtí na způsob pařížských předměstí. Jenomže trend násilné kriminality je neúprosný: rozsah rizikových oblastí roste, počet obětí rovněž.
V listopadu 2005 proběhla tiskem zpráva, že skupina švédských dívek vytvořila novodobý „pás cudnosti“ na ochranu proti znásilnění. Šlo o výsledek středoškolského projektu praktické výchovy. „K otevření je zapotřebí obou rukou, takže násilník vás nemůže současně držet a odepnout pás,“ vysvětluje devatenáctiletá Nadja Björk. Hned po uvedení se pásu prodalo několik stovek kusů a autorky nápadu hodlají rozjet sériovou výrobu „Nedělám to pro peníze. Myslím, že znásilnění je hrozná věc a chci se podílet na jeho omezování," dodává Nadja Björk.
Zůstává otevřenou otázkou, zda se tento švédský model bude dovážet anebo zda jeho autorky dostanou od české vlády investiční pobídky.
psáno pro MF Dnes
Zdroje:
http://www.dn.se/DNet/jsp/polopoly.jsp?d=572&a=300479&previousRenderType=2
http://www.bra.se/
http://technet.idnes.cz/bezpecnost.asp?r=bezpecnost&c=A051214_153028_bezpecnost_vse
20.1.06
Pokus o předpověď americké prosperity
Je těžké cokoli předpovídat. Zejména budoucnost, dodává rčení, které se již stalo součástí ekonomického folklóru. Historie je plná ekonomů, kteří se dokázali řádně znemožnit. Třeba zakladatel finanční ekonomie Irving Fisher z univerzity v Yale: „Akciový trh patrně dosáhl stabilně vysoké hladiny“. Bohužel se této předpovědi dopustil 16. října 1929, doslova několik dní před Černým pátkem na newyorské burze.
Je možné začátkem roku 2006 něco předpovídat bez rizika podobné blamáže? Zde je jeden pokus: „Americká ekonomika bude pokračovat v dosavadním trendu. Dosáhne růstu blízkého potenciálu (tj. 3-4 procenta), při nezaměstnanosti kolem pěti procent. Dolar se nezhroutí, rekordní deficit obchodní bilance Spojených států nebude nic znamenat. USA zůstanou hlavním tahounem světového hospodářského růstu.“
Na základě čeho lze podepřít tuto prognózu? Nemají kus pravdy ti, kteří už dlouhá léta poukazují na dvojitý schodek obchodní bilance i amerického federálního rozpočtu?
Pravděpodobně nemají. Začněme s federálním rozpočtem. Americké veřejné finance nejsou v ideálním stavu, ale v srovnání s většinou evropských zemí jsou přímo v báječném stavu. Oproti zemím jako jsou Japonsko, Čína nebo Indie jsou USA dokonce učebnicovou ukázkou dobré správy státních příjmů a výdajů. Japonsko má veřejný dluh podstatně přesahující jeho hrubý domácí produkt, čínské komerční bankovnictví je černou dírou hltající dotace a Indie má roztříštěný nefunkční a zcela neprůhledný systém hospodaření. Spojené státy jsou pro svoji pozici terčem mnoha kritik, ale jemu tomu tak jen proto, že jejich finance jsou nejlépe viditelné. Žádný krach veřejných financí není na pořadu roku.
Dobrá, ale co obchodní deficit? Není nebezpečný? Není. Představme si rodinu, kde otec pracuje jako letecký inženýr, matka je farmaceutka, syn je programátor a dcera specialistka na reklamu. Žádný člen této rodiny nevyrábí nic hmotného. Veškeré životní potřeby musí dovážet. Obchodní bilance této rodiny je trvale záporná a přece to neznamená, že jednou musí zkrachovat. Nyní si tuto rodinu vynásobme číslem v řádech desítek miliónů: získáme hrubý, ale přece jen výstižný obraz jádra ekonomiky dnešních USA.
Časopis Newsweek se pozastavuje nad tím, že výroba kompozitních součástí křídla nejnovějšího Boeingu bude přesunuta do Japonska. Dobrá, a co má být? Důvodem, proč obchodní bilance Spojených států zůstane trvale záporná, je dokonalejší a hlubší mezinárodní dělba práce. Nikoli nerovnováha. Ta ji dnes ztratila svůj význam.
Nerovnováha obchodní bilance hrála důležitou roli v dobách zlatého měnového standardu, kdy bylo nutné vyrovnávat zlaté rezervy podle vývoje mezinárodního obchodu. Jaký dopad by měla záporná obchodní bilance, kdyby americký dolar byl pevně vázán na zlato? Pro odpověď se stačí podívat do posledních dvou desetiletí 19. století. V roce 1879 byla zaveden konvertibilní, zlatem krytý dolar. Vyšší cenová úroveň v USA ve srovnání se zbytkem světa měla za následek čistý import zboží a odliv měnového zlata. Ten se projevil v poklesu měnové zásoby a následné deflaci. Spojené státy stály před volbou: devalvovat dolar, opustit zlatý standard anebo snést obtíže spojené s deflací. Rozhodly se tehdy pro silný dolar i za cenu, že klesající ceny zboží částečně poškodí ekonomiku, zejména farmáře.
Tato volba měla závažné hospodářské důsledky. Výnosnost zemědělství klesala, farmy byly nuceny zvyšovat efektivitu a pracovní síly se stěhovaly do měst. Americký průmysl získával pozice na úkor zemědělství. Jak by dnes USA vypadaly, kdyby se koncem 19. století rozhodly devalvovat dolar či opustit konvertibilitu? Možná by se vyvíjely spíše jako Mexiko, Argentina či Brazílie. Je to zajímavé téma pro příznivce alternativní historie.
V dnešní době flexibilních měnových kursů je kurs dolaru určován nabídkou a poptávkou na světových finančních trzích. Nelze proto jednoznačně říci, že dolar je podhodnocený či nadhodnocený: jeho kurs odpovídá trhu. Obchodní bilance je spíše reliktem minulosti než užitečnou statistikou. Patrně by se vůbec nic nestalo, kdyby tato statistika přestala být publikována vůbec.
Jiná ilustrace odpovídající podmínkám České republiky: hlavní město Praha má trvalý deficit obchodní bilance se zbytkem republiky a se zbytkem světa. Znamená to snad, že se pražská ekonomika zhroutí? Tato představa by mohl být námětem pro malou televizní komedii, nikoli pro seriózní analýzu.
Předpověď, že americká ekonomika neutrpí úpadek, není tedy příliš riskantní.
psáno pro Hospodářské noviny
Je možné začátkem roku 2006 něco předpovídat bez rizika podobné blamáže? Zde je jeden pokus: „Americká ekonomika bude pokračovat v dosavadním trendu. Dosáhne růstu blízkého potenciálu (tj. 3-4 procenta), při nezaměstnanosti kolem pěti procent. Dolar se nezhroutí, rekordní deficit obchodní bilance Spojených států nebude nic znamenat. USA zůstanou hlavním tahounem světového hospodářského růstu.“
Na základě čeho lze podepřít tuto prognózu? Nemají kus pravdy ti, kteří už dlouhá léta poukazují na dvojitý schodek obchodní bilance i amerického federálního rozpočtu?
Pravděpodobně nemají. Začněme s federálním rozpočtem. Americké veřejné finance nejsou v ideálním stavu, ale v srovnání s většinou evropských zemí jsou přímo v báječném stavu. Oproti zemím jako jsou Japonsko, Čína nebo Indie jsou USA dokonce učebnicovou ukázkou dobré správy státních příjmů a výdajů. Japonsko má veřejný dluh podstatně přesahující jeho hrubý domácí produkt, čínské komerční bankovnictví je černou dírou hltající dotace a Indie má roztříštěný nefunkční a zcela neprůhledný systém hospodaření. Spojené státy jsou pro svoji pozici terčem mnoha kritik, ale jemu tomu tak jen proto, že jejich finance jsou nejlépe viditelné. Žádný krach veřejných financí není na pořadu roku.
Dobrá, ale co obchodní deficit? Není nebezpečný? Není. Představme si rodinu, kde otec pracuje jako letecký inženýr, matka je farmaceutka, syn je programátor a dcera specialistka na reklamu. Žádný člen této rodiny nevyrábí nic hmotného. Veškeré životní potřeby musí dovážet. Obchodní bilance této rodiny je trvale záporná a přece to neznamená, že jednou musí zkrachovat. Nyní si tuto rodinu vynásobme číslem v řádech desítek miliónů: získáme hrubý, ale přece jen výstižný obraz jádra ekonomiky dnešních USA.
Časopis Newsweek se pozastavuje nad tím, že výroba kompozitních součástí křídla nejnovějšího Boeingu bude přesunuta do Japonska. Dobrá, a co má být? Důvodem, proč obchodní bilance Spojených států zůstane trvale záporná, je dokonalejší a hlubší mezinárodní dělba práce. Nikoli nerovnováha. Ta ji dnes ztratila svůj význam.
Nerovnováha obchodní bilance hrála důležitou roli v dobách zlatého měnového standardu, kdy bylo nutné vyrovnávat zlaté rezervy podle vývoje mezinárodního obchodu. Jaký dopad by měla záporná obchodní bilance, kdyby americký dolar byl pevně vázán na zlato? Pro odpověď se stačí podívat do posledních dvou desetiletí 19. století. V roce 1879 byla zaveden konvertibilní, zlatem krytý dolar. Vyšší cenová úroveň v USA ve srovnání se zbytkem světa měla za následek čistý import zboží a odliv měnového zlata. Ten se projevil v poklesu měnové zásoby a následné deflaci. Spojené státy stály před volbou: devalvovat dolar, opustit zlatý standard anebo snést obtíže spojené s deflací. Rozhodly se tehdy pro silný dolar i za cenu, že klesající ceny zboží částečně poškodí ekonomiku, zejména farmáře.
Tato volba měla závažné hospodářské důsledky. Výnosnost zemědělství klesala, farmy byly nuceny zvyšovat efektivitu a pracovní síly se stěhovaly do měst. Americký průmysl získával pozice na úkor zemědělství. Jak by dnes USA vypadaly, kdyby se koncem 19. století rozhodly devalvovat dolar či opustit konvertibilitu? Možná by se vyvíjely spíše jako Mexiko, Argentina či Brazílie. Je to zajímavé téma pro příznivce alternativní historie.
V dnešní době flexibilních měnových kursů je kurs dolaru určován nabídkou a poptávkou na světových finančních trzích. Nelze proto jednoznačně říci, že dolar je podhodnocený či nadhodnocený: jeho kurs odpovídá trhu. Obchodní bilance je spíše reliktem minulosti než užitečnou statistikou. Patrně by se vůbec nic nestalo, kdyby tato statistika přestala být publikována vůbec.
Jiná ilustrace odpovídající podmínkám České republiky: hlavní město Praha má trvalý deficit obchodní bilance se zbytkem republiky a se zbytkem světa. Znamená to snad, že se pražská ekonomika zhroutí? Tato představa by mohl být námětem pro malou televizní komedii, nikoli pro seriózní analýzu.
Předpověď, že americká ekonomika neutrpí úpadek, není tedy příliš riskantní.
psáno pro Hospodářské noviny
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)