Byly doby, kdy přímé zahraniční investice byly považovány za „vykořisťování“ chudých zemí. Do roku 1989 byla tato teze přednášena všem studentům vysokých škol na povinných kursech politické ekonomie kapitalismu. Dodnes tento myšlenkový odkaz marxismu přežívá v antiglobalizačním hnutí na Západě.
S pádem komunismu padly ve střední a východní Evropě i zábrany vůči západním investorům. To je zajisté normální a správný vývoj, protože svobodný pohyb kapitálu patří k základním předpokladům fungování prosperující tržní ekonomiky. Zajímavé ovšem je, že nastal „překmit“ do přesně opačné myšlenkové polohy. Zatímco dříve byli západní kapitalisté vládou oficiálně považováni za vykořisťovatele, dnes jsou naopak zbožňováni jako spasitelé. Vláda i veřejnost od nich očekává hospodářský růst, zlepšení obchodní bilance a hlavně tvorbu pracovních míst.
Kapitalisté jsou racionálně uvažující bytosti, kterým jde o maximalizaci výnosů z investic. Za hypotetických podmínek dokonalé ekonomické rovnováhy (tj. bez zásahů státu) investují do odvětví, u nichž je největší šance na zisk v poměru k riziku. Jestliže jsou některá odvětví zvýhodněna státní podporou, preferují pochopitelně je. Jestliže se podpora týká některých typů podniků, pak tyto specifické typy prosperují na úkor jiných. Konkrétně jde o zvýhodnění velkých zahraničních firem prostřednictvím investičních pobídek.
Tyto pobídky v podání agentury CzechInvest se teoreticky týkají všech podniků, bez rozdílu původu. V praxi se však zhruba z 80 procent týkají zahraničních firem. Proč: jen ty bývají dostatečně veliké a na pobídky „dosáhnou“. Vytváří se tak prostředí, které odměňuje velké a trestá malé. Někdo může namítnout – k čemu jsou vlastně dobré malé domácí podniky, vždyť na národnosti kapitálu nezáleží a velké nadnárodní společnosti mnohdy platí lépe? Jenže tento argument je ekonomicky vadný.
Ve všech „normálních“ ekonomikách platí, že jsou to právě malé a střední podniky, které vytvářejí největší počet pracovních míst. V rámci skupiny EU 19 (což je 15 původních zemí plus čtyři středoevropské ekonomiky) připadá 66,4 % všech pracovních míst na malé a střední podniky – včetně individuálních živností – které zaměstnávají v průměru jen čtyři osoby. Velké podniky sice zaměstnávají průměrně 1020 lidí, ale početně jich je mnohem méně.
Odtud pramení částečné vysvětlení vysoké nezaměstnanosti v Evropě: ačkoli státy podporují podnikání velmi snaživě, drtivá část této podpory skončí u velkých firem, které nejsou hlavním pilířem zaměstnanosti. V České republice je tento efekt obzvláště patrný. U velkých firem je podíl exportu na tržbách v evropském průměru 21 %, u malých a středních jen 13 %. Makroekonomické statistiky sice hlásí radostná čísla o zahraničním obchodu, což sice opticky zvyšuje hrubý domácí produkt, ale užitek pro obyvatele České republiky je malý: nezaměstnanost se trvale pohybuje kolem půl miliónu osob, reálné mzdy rostou podstatně pomaleji než HDP, zisky z investic náleží zahraničním akcionářům a státní rozpočet je navzdory hospodářskému růstu v mínusu.
Příliv zahraničních investic vyhlíží skvěle v některých makroekonomických statistikách, ale životní úrovně běžných obyvatel České republiky se až tak dalece nedotýká. Do jisté míry lze tento stav přirovnat k situaci, kdy je v některé zemi objeveno ložisko ropy nebo plynu. Na první pohled báječná věc: jenomže pak přijdou problémy. Exportní příjmy z ropy tlačí na růst domácí měny. Vysoký kurs měny snižuje konkurenceschopnost ostatních průmyslových odvětví. Ztráta pracovních míst v těchto odvětvích může převýšit přírůstek míst v nově dominantním exportním odvětví. To není jen teorie: Holandsko tuto zkušenost zažilo po otevření ložisek zemního plynu v Severním moři v 60. letech. Od té doby nese tento jev název holandská nemoc.
Pokud je export ropy či plynu příliš vysoký, může téměř zničit tradiční exportní odvětví. To se nyní děje v Rusku. Naštěstí pro Rusko jeho zdroje vydrží ještě dlouho. Menší státy toto štěstí mít nemusí. Totéž platí pro malé ekonomiky, které jsou příliš závislé na zahraničních investicích. Pokud se tyto investice časem přesunou jinam – například kvůli příliš vysokým mzdám – česká ekonomika může zůstat bez prostředků a bez vlastního exportního průmyslu.
Jiným řešením může být udržování českých mezd na trvale nízké úrovni. Zahraničním investorům by se tato strategie mohla líbit. Méně již jejich českým zaměstnancům. Tento protiklad zájmů mimochodem vyvrací „světáckou“ tezi, že na národnosti kapitálu nezáleží. Ale ano, záleží.
7.4.06
De Villepin: pro dobrotu na žebrotu
Francouzská vláda po letech marných experimentů s aktivní politikou zaměstnanosti došla k názoru, že trh se nedá ošidit. Dosti odvážně prosazuje nepopulární zákon o prvním zaměstnání (contrat première embauche, CPE). Umožnil by snazší propouštění čerstvých absolventů do 26 let. V této věkové kategorii je ve Francii nezaměstnaných 23-24 procent populace, což je velmi pochmurné číslo. V těchto hodnotách se nezaměstnanost mládeže pohybuje již řadu let. Kromě toho neexistuje žádný výhled na ekonomickou konjunkturu, která by jej dokázala výrazněji snížit.
Jak může snazší propouštění snížit míru nezaměstnanosti? Není to protimluv? Není. Když zaměstnavatel přijímá pracovníka, očekává, že výnos z jeho práce bude vyšší než jeho hrubá mzda včetně všech odvodů. Marxisté hovoří o nadhodnotě, ekonomové o mezním zisku. Jenže každý zisk je v reálném ekonomickém prostředí spojen s určitou mírou rizika. Přijetí čerstvého absolventa je rizikovější než přijetí zkušeného pracovníka. Není zřejmé, zda dotyčný bude skutečně dobrý a jaká bude jeho pracovní morálka. Vysvědčení ani rafinované přijímací pohovory nikdy neodhalí celou pravdu.
Kromě toho je tu aspekt ekonomického cyklu. Firma, která nabere v době růstu mnoho zaměstnanců, může být existenčně ohrožena, pokud v době recese nemůže propouštět. To dvojnásob platí pro malé podniky a pro firmy působící v moderních technologiích. Přitom malé a střední podniky tvoří ve všech normálních ekonomikách hlavní pilíř zaměstnanosti – velké společnosti zaměstnávají překvapivě málo lidí: ve Francii jen asi třetinu všech zaměstnanců.
Vzhledem k vysoké daňové zátěži a obtížím při propouštění je dnes francouzská pracovní síla velmi drahá a riziková. Není proto divu, že se pozornost podniků soustřeďuje na přesun výroby na východ Evropy a do Číny. Lidská práce je též stále ve větší míře nahrazována kapitálem, protože počítače a průmyslové roboty nestávkují. Nahrazování práce kapitálem probíhá i v odvětvích, kde by se to za normálních podmínek nevyplatilo.
Francie má o 13 % vyšší produktivitu na jednu hodinu pracovní doby než Spojené státy, avšak celkově výkonnostně zaostává, protože v důsledku ekonomických deformací Francouzi pracují méně než Američané. Míra ekonomické aktivity obyvatelstva ve Francii je nižší než v USA, přičemž ještě začátkem 70. let byli Francouzi pracovitější než Američané. Nízká míra zaměstnanosti je způsobena ochranou pracovního trhu. Ta zvláště postihuje znevýhodněné skupiny: čerstvé absolventy škol všech stupňů, národnostní menšiny a lidi v předdůchodovém věku. Nejhůře jsou na tom absolventi základních škol bez další kvalifikace, kteří zároveň patří k menšinám. Mezi nimi se míra nezaměstnanosti pohybuje až kolem 40 procent. Míra frustrace je měřitelná četností a silou pouličních nepokojů.
Francouzská vláda se proto rozhodla pomoci mládeži tím, že odstraní jeden z důvodů, proč zaměstnavatelé tak neradi přijímají mladé lidi. Jenže jen menší část studentů si uvědomila, že jde o opatření v jejich prospěch, nikoli proti nim. Ostatní vyšli do ulic. Podpořily je silné francouzské odbory. Zde je nutné podotknout, že zájmy čerstvých absolventů jsou v protikladu k zájmům odborářů. Ti již svoji práci mají a je v jejich zájmu, aby jim mladí absolventi konkurovali co nejméně. Jakékoli uvolnění pracovního trhu mohou vnímat jako ohrožení svých sociálních jistot.
V dlouhodobém měřítku se ovšem ukazuje, že ony „jistoty“ jsou pochybné. Odborově organizovaný dělník je rád, že má práci a může uživit rodinu. Ovšem jen do té chvíle, než jeho dospělé děti celé měsíce či roky marně shánějí zaměstnání. Dočasná „jistota“ se promění v noční můru. Ochrana pracovníků před propouštěním není záruka prosperity, ale šidítko. Pokud odboráři obhájí své „jistoty“, půjde jen o dočasnou výhru – jen do té doby, než se jejich výrobní linka postěhuje do České republiky nebo do Asie.
Skutečná tragédie spočívá v tom, že statisíce mladých lidí se nechají zhloupnout propagandou odborářských bossů, kteří zneužívají studenty pro své mocenské cíle. Odborářští vůdci jsou morálně na stejné úrovni jako hodní strýčkové nabízející dětem v parku bonbóny. A děti jim věří. Tento nedostatek kritického myšlení je špatnou zprávou pro Francii a pro celou Evropu.
psáno pro Lidové noviny
Jak může snazší propouštění snížit míru nezaměstnanosti? Není to protimluv? Není. Když zaměstnavatel přijímá pracovníka, očekává, že výnos z jeho práce bude vyšší než jeho hrubá mzda včetně všech odvodů. Marxisté hovoří o nadhodnotě, ekonomové o mezním zisku. Jenže každý zisk je v reálném ekonomickém prostředí spojen s určitou mírou rizika. Přijetí čerstvého absolventa je rizikovější než přijetí zkušeného pracovníka. Není zřejmé, zda dotyčný bude skutečně dobrý a jaká bude jeho pracovní morálka. Vysvědčení ani rafinované přijímací pohovory nikdy neodhalí celou pravdu.
Kromě toho je tu aspekt ekonomického cyklu. Firma, která nabere v době růstu mnoho zaměstnanců, může být existenčně ohrožena, pokud v době recese nemůže propouštět. To dvojnásob platí pro malé podniky a pro firmy působící v moderních technologiích. Přitom malé a střední podniky tvoří ve všech normálních ekonomikách hlavní pilíř zaměstnanosti – velké společnosti zaměstnávají překvapivě málo lidí: ve Francii jen asi třetinu všech zaměstnanců.
Vzhledem k vysoké daňové zátěži a obtížím při propouštění je dnes francouzská pracovní síla velmi drahá a riziková. Není proto divu, že se pozornost podniků soustřeďuje na přesun výroby na východ Evropy a do Číny. Lidská práce je též stále ve větší míře nahrazována kapitálem, protože počítače a průmyslové roboty nestávkují. Nahrazování práce kapitálem probíhá i v odvětvích, kde by se to za normálních podmínek nevyplatilo.
Francie má o 13 % vyšší produktivitu na jednu hodinu pracovní doby než Spojené státy, avšak celkově výkonnostně zaostává, protože v důsledku ekonomických deformací Francouzi pracují méně než Američané. Míra ekonomické aktivity obyvatelstva ve Francii je nižší než v USA, přičemž ještě začátkem 70. let byli Francouzi pracovitější než Američané. Nízká míra zaměstnanosti je způsobena ochranou pracovního trhu. Ta zvláště postihuje znevýhodněné skupiny: čerstvé absolventy škol všech stupňů, národnostní menšiny a lidi v předdůchodovém věku. Nejhůře jsou na tom absolventi základních škol bez další kvalifikace, kteří zároveň patří k menšinám. Mezi nimi se míra nezaměstnanosti pohybuje až kolem 40 procent. Míra frustrace je měřitelná četností a silou pouličních nepokojů.
Francouzská vláda se proto rozhodla pomoci mládeži tím, že odstraní jeden z důvodů, proč zaměstnavatelé tak neradi přijímají mladé lidi. Jenže jen menší část studentů si uvědomila, že jde o opatření v jejich prospěch, nikoli proti nim. Ostatní vyšli do ulic. Podpořily je silné francouzské odbory. Zde je nutné podotknout, že zájmy čerstvých absolventů jsou v protikladu k zájmům odborářů. Ti již svoji práci mají a je v jejich zájmu, aby jim mladí absolventi konkurovali co nejméně. Jakékoli uvolnění pracovního trhu mohou vnímat jako ohrožení svých sociálních jistot.
V dlouhodobém měřítku se ovšem ukazuje, že ony „jistoty“ jsou pochybné. Odborově organizovaný dělník je rád, že má práci a může uživit rodinu. Ovšem jen do té chvíle, než jeho dospělé děti celé měsíce či roky marně shánějí zaměstnání. Dočasná „jistota“ se promění v noční můru. Ochrana pracovníků před propouštěním není záruka prosperity, ale šidítko. Pokud odboráři obhájí své „jistoty“, půjde jen o dočasnou výhru – jen do té doby, než se jejich výrobní linka postěhuje do České republiky nebo do Asie.
Skutečná tragédie spočívá v tom, že statisíce mladých lidí se nechají zhloupnout propagandou odborářských bossů, kteří zneužívají studenty pro své mocenské cíle. Odborářští vůdci jsou morálně na stejné úrovni jako hodní strýčkové nabízející dětem v parku bonbóny. A děti jim věří. Tento nedostatek kritického myšlení je špatnou zprávou pro Francii a pro celou Evropu.
psáno pro Lidové noviny
Proč levné úvěry vydrží
První dekáda nového tisíciletí přinesla novinku: nejlevnější úvěry za posledních sto let. Rekordu sice již bylo pravděpodobně dosaženo v letech 2003-2005 (v různých zemích v různou dobu), ale z globálního hlediska je dluhový kapitál stále velmi levný.
Dejme tomu americké hypotéční sazby. Patnáctiletá fixní sazba se během 90. let pohybovala v rozmezí 7 až 8 procent. Nyní je to jen asi 5,6 až 6,1 %. Toto snížení sazeb odpovídá vzrůstu cen nemovitostí přibližně o třetinu. Společně s růstem objemu peněz v ekonomice se tak vysvětluje jev, který je často pokládán za realitní bublinu. Jenže tato bublina je „vycpána“ poměrně solidními argumenty, proč by neměla hned tak prasknout. A možná nikdy.
Jedním z těchto argumentů je globální charakter uvedeného jevu. Prakticky ve všech ekonomikách – vyspělých i „nových trzích“ – lze pozorovat stejný jev: nízkou inflaci, nízké úrokové sazby a rostoucí ceny nemovitostí. Uvedená „realitní bublina“ není americkou specialitou: projevuje se v západní Evropě, ve střední Evropě, v Rusku i v Asii. Obrovský rozmach hypoték v České republice je známou věcí. Jde o jeden z hlavních tahounů soukromé spotřeby; totéž platí i pro Slovensko. Ve Vietnamu je poptávka po novém bydlení tak vysoká, že ceny jsou v absolutním vyjádření zhruba na české úrovni, třebaže průměrná vietnamská mzda činí zlomek české. V kancelářích developerských společností v Saigonu to hučí jako v úlech a potenciální klienti stojí fronty, než pro ně obchodní zástupce bude mít čas. Každých několik minut se ozve spontánní potlesk – na znamení, že klient zaplatil za svůj nový byt.
Takové jsou důsledky globálně nízkých úrokových sazeb. A příčiny? Vraťme se ke Slovensku, které je v tomto směru modelovým příkladem. Slovenská vláda se snaží dodržovat maastrichtská kritéria fiskální stability, což znamená, že neemituje příliš velké množství státních dluhopisů. Současně na Slovensku proběhla penzijní reforma, rozvíjí se podílové fondy a životní pojištění. Tyto instituce mají jedno společné: masivně investují do dluhopisů. Jelikož slovenský akciový trh je zaostalý, mnoho jiných možností ani není.
Vysoká poptávka společně s relativně malou nabídkou znamená vysoké ceny dluhopisů. Ty se promítají do velmi nízké míry výnosu do doby splatnosti (což je fakticky dlouhodobá úroková sazba). Výnos slovenského státního dluhopisu s dobou splatnosti v roce 2019 proto činí jen 4,16 %, což je velmi málo vzhledem k meziroční inflaci v hodnotě 4,4 %. Protože hypotéční a jiné komerční sazby se odvíjejí od sazeb státních dluhopisů, nelze se divit levným úvěrům a následnému realitnímu boomu. Tytéž faktory (i když v jiných konkrétních hodnotách) přispívají k nízkým úrokovým sazbám na celém světě. Dnes si již žádná alespoň trochu seriózní vláda nedovolí bezuzdné zadlužování, jaké bylo poměrně obvyklé v 70. a v 80. letech – v době, která byla právě z tohoto důvodu typická vysokými úrokovými sazbami.
Změnil se i přístup vlád k mixu fiskální a měnové politiky. Před 20-30 lety bylo obvyklé, že vlády stimulovaly hospodářský růst velmi volnou měnovou politikou, protože centrální banky tehdy zpravidla vládám přímo podléhaly. Zároveň se pokoušely krotit inflaci prostřednictvím vysokých daní. Tento mix byl sice z hlediska tehdy uznávané ekonomické teorie správný, avšak měl nepříjemné vedlejší důsledky. Poplatníci se naučili využívat daňovou optimalizaci, takže navzdory vysokým daním příjmy nedosahovaly očekávaných hodnot a vlády se musely zadlužovat. O protiinflačním vlivu vysokých daní už vůbec nemohlo být řeči. Stimulační účinky vyšší inflace rychle vypršely a zbyly jen nepříjemné vedlejší účinky.
V průběhu 80. a 90. let proto došlo prakticky ve všech zemích k obrácení této politiky. Nastala éra snižování daní, což se kupodivu nijak neodrazilo na příjmech států: nynější vlády vybírají na daních zhruba stejně jako začátkem 80. let (v poměru k velikosti ekonomiky). Zároveň přišel čas nezávislých centrálních bank a nízké inflace. Výsledky této globální politické změny můžeme plně pozorovat až zhruba od roku 2000. I když v současnosti probíhá cyklus zvyšování základních úrokových sazeb v USA a v eurozóně, delší úrokové sazby zůstávají tvrdošíjně nízké. Trh si na nízkou inflaci a nízké sazby zvykl.
psáno pro Lidové noviny
Dejme tomu americké hypotéční sazby. Patnáctiletá fixní sazba se během 90. let pohybovala v rozmezí 7 až 8 procent. Nyní je to jen asi 5,6 až 6,1 %. Toto snížení sazeb odpovídá vzrůstu cen nemovitostí přibližně o třetinu. Společně s růstem objemu peněz v ekonomice se tak vysvětluje jev, který je často pokládán za realitní bublinu. Jenže tato bublina je „vycpána“ poměrně solidními argumenty, proč by neměla hned tak prasknout. A možná nikdy.
Jedním z těchto argumentů je globální charakter uvedeného jevu. Prakticky ve všech ekonomikách – vyspělých i „nových trzích“ – lze pozorovat stejný jev: nízkou inflaci, nízké úrokové sazby a rostoucí ceny nemovitostí. Uvedená „realitní bublina“ není americkou specialitou: projevuje se v západní Evropě, ve střední Evropě, v Rusku i v Asii. Obrovský rozmach hypoték v České republice je známou věcí. Jde o jeden z hlavních tahounů soukromé spotřeby; totéž platí i pro Slovensko. Ve Vietnamu je poptávka po novém bydlení tak vysoká, že ceny jsou v absolutním vyjádření zhruba na české úrovni, třebaže průměrná vietnamská mzda činí zlomek české. V kancelářích developerských společností v Saigonu to hučí jako v úlech a potenciální klienti stojí fronty, než pro ně obchodní zástupce bude mít čas. Každých několik minut se ozve spontánní potlesk – na znamení, že klient zaplatil za svůj nový byt.
Takové jsou důsledky globálně nízkých úrokových sazeb. A příčiny? Vraťme se ke Slovensku, které je v tomto směru modelovým příkladem. Slovenská vláda se snaží dodržovat maastrichtská kritéria fiskální stability, což znamená, že neemituje příliš velké množství státních dluhopisů. Současně na Slovensku proběhla penzijní reforma, rozvíjí se podílové fondy a životní pojištění. Tyto instituce mají jedno společné: masivně investují do dluhopisů. Jelikož slovenský akciový trh je zaostalý, mnoho jiných možností ani není.
Vysoká poptávka společně s relativně malou nabídkou znamená vysoké ceny dluhopisů. Ty se promítají do velmi nízké míry výnosu do doby splatnosti (což je fakticky dlouhodobá úroková sazba). Výnos slovenského státního dluhopisu s dobou splatnosti v roce 2019 proto činí jen 4,16 %, což je velmi málo vzhledem k meziroční inflaci v hodnotě 4,4 %. Protože hypotéční a jiné komerční sazby se odvíjejí od sazeb státních dluhopisů, nelze se divit levným úvěrům a následnému realitnímu boomu. Tytéž faktory (i když v jiných konkrétních hodnotách) přispívají k nízkým úrokovým sazbám na celém světě. Dnes si již žádná alespoň trochu seriózní vláda nedovolí bezuzdné zadlužování, jaké bylo poměrně obvyklé v 70. a v 80. letech – v době, která byla právě z tohoto důvodu typická vysokými úrokovými sazbami.
Změnil se i přístup vlád k mixu fiskální a měnové politiky. Před 20-30 lety bylo obvyklé, že vlády stimulovaly hospodářský růst velmi volnou měnovou politikou, protože centrální banky tehdy zpravidla vládám přímo podléhaly. Zároveň se pokoušely krotit inflaci prostřednictvím vysokých daní. Tento mix byl sice z hlediska tehdy uznávané ekonomické teorie správný, avšak měl nepříjemné vedlejší důsledky. Poplatníci se naučili využívat daňovou optimalizaci, takže navzdory vysokým daním příjmy nedosahovaly očekávaných hodnot a vlády se musely zadlužovat. O protiinflačním vlivu vysokých daní už vůbec nemohlo být řeči. Stimulační účinky vyšší inflace rychle vypršely a zbyly jen nepříjemné vedlejší účinky.
V průběhu 80. a 90. let proto došlo prakticky ve všech zemích k obrácení této politiky. Nastala éra snižování daní, což se kupodivu nijak neodrazilo na příjmech států: nynější vlády vybírají na daních zhruba stejně jako začátkem 80. let (v poměru k velikosti ekonomiky). Zároveň přišel čas nezávislých centrálních bank a nízké inflace. Výsledky této globální politické změny můžeme plně pozorovat až zhruba od roku 2000. I když v současnosti probíhá cyklus zvyšování základních úrokových sazeb v USA a v eurozóně, delší úrokové sazby zůstávají tvrdošíjně nízké. Trh si na nízkou inflaci a nízké sazby zvykl.
psáno pro Lidové noviny
Ekonomika, proroci a tepelná izolace
Ekonomické souvislosti dlouhé zimy jsou dvojího druhu. Za prvé lze počítat, o kolik více zemního plynu se spálí, o kolik poklesne index stavební výroby a kolik mohou činit ztráty způsobené chřipkami a nachlazením. V zásadě však nejde o žádné mimořádně překvapivé informace. Lze dokonce spočítat i ztráty na životech, což je již zajímavější téma. Podle britských údajů je sezónní úmrtnost v měsících prosinec až březen o 23 % vyšší ve srovnání s jinými měsíci. Znamená to 40 tisíc úmrtí, z nichž 60 % lze přímo připsat na konto nedostatečného vytápění nebo tepelné izolace.
Existují však hlubší souvislosti mezi ekonomikou a klimatem. Různé studie se zabývaly vztahem mezi hospodářskou prosperitou a přírodními podmínkami. Vesměs zjistily, že jedním z nejrobustnějších faktorů určujících míru bohatství je vzdálenost od rovníku. Neexistuje žádná chudá severská země (pokud ovšem nepočítáme severní oblasti Ruska, což je ovšem specifický případ). Stereotyp „bohatý Sever, chudý Jih“ je narušován existencí Austrálie a Nového Zélandu, dvou bohatých zemí. Také v rámci Afriky je nejbohatší zemí Jihoafrická republika. Z latinskoamerických zemí pak ekonomicky vyniká Chile a – navzdory problémům státního rozpočtu – také Argentina.
Naproti tomu poblíž rovníku se stěží najde jediná prosperující ekonomika. Na mysli vyvstává Singapur, který ovšem založil kolonista z deštivé Anglie, sir Thomas Stamford Raffles. Obyvatelstvo Singapuru je převážně čínského původu, takže po kulturní stránce se Singapur rovníku dosti vzdaluje. Zdá se, že existuje velmi silný vztah mezi drsným podnebím a prosperitou. Intuitivně není obtížné najít vysvětlení: obyvatelé chladnějších končin se museli mnohem více snažit než obyvatelé tropů, kteří na svoji obživu museli vynaložit mnohem menší úsilí.
Jiné vysvětlení pracuje s tropickými chorobami, zejména malárií a parazity. Tato onemocnění oslabují organismus, což v evropských kolonistech vyvolalo přesvědčení, že domorodci jsou líní. Ať tak či onak, zeměpis hraje roli – a chlad svědčí dlouhodobému růstovému potenciálu, pokud není zároveň doprovázen izolací. To je také důvod, proč například republika Komi, Tyva nebo Altajská oblast nepatří mezi ekonomické tygry, na rozdíl od Islandu nebo Norska.
Znamená to, že obyvatelé České republiky čeká prosperita, pokud se zdejší klima ochladí? Je mimořádně dlouhá zima 2005/2006 předzvěstí budoucího vývoje? A kde vlastně zůstalo globální oteplování, ptali se mnozí promrzlí Středoevropané, když v březnu ještě vydatně sněžilo. Dočkáme se subtropického podnebí ve střední Evropě, anebo nás čeká ladovská zima rok co rok od listopadu až do začátku dubna?
Odpověď: nevíme. Globální oteplování možná probíhá, možná nikoli. Většina klimatologů tvrdí, že jde o hotový fakt, což ještě nic neznamená. O pravdě se ve vědě nehlasuje. Většinový názor také může mít cynické ekonomické zdůvodnění: podobně jako katastrofické filmy, tak i katastrofické náměty pro vědecký výzkum se těší trvalé oblibě. Veřejnosti snadno srozumitelné a zároveň děsivé téma má podstatně vyšší šanci na získání grantu než srovnatelné téma bez katastrofického náboje. Ano, i ve vědě fungují zákonitosti marketingu.
V 70. letech bylo marketingovým hitem globální ochlazování. V roce 1971 publikovali S. I. Rasool a S. H. Schneider v časopise Science článek o efektech oxidu uhličitého a aerosolů v zemské atmosféře. Došli k závěru, že efekt smogu a jiného znečištění převládne, což způsobí „snížení teploty zemského povrchu až o 3,5 stupně Celsia. Pokud vývoj bude pokračovat stejným směrem několik let, tento pokles by mohl stačit ke spuštění nové doby ledové!“ Populární časopis Newsweek v roce 1975 publikoval rozsáhlý článek s titulem „Chladnoucí svět“, v němž se psalo o „varovných znameních, že chování zemského klimatu se začalo měnit“.
Odborníci předpovídali pokles zemědělské produkce, drastický růst cen zemědělských komodit a hladomory. „Bitva o nakrmení lidstva je ztracena. V 70. a 80. letech svět zažije hladomory. Stamilióny lidí bude hladovět navzdory veškerému úsilí, které ještě lze podniknout. Kontrola porodnosti je jediné řešení,“ psal biolog Paul Ehrlich v roce 1968. Dnes se vyspělé státy snaží omezit nadprodukci potravin a mají naopak velké starosti s propastným poklesem porodnosti.
Ekonomika i klima jsou mnohem složitější systémy, než si drtivá většina lidí, včetně mnoha odborníků, je schopna představit. Hrát si na proroka může být riskantní. Nicméně přece jen jedno malé proroctví na závěr: kdo si na příští zimu domů pořídí pořádnou tepelnou izolaci, nebude litovat.
psáno pro Hospodářské noviny
Existují však hlubší souvislosti mezi ekonomikou a klimatem. Různé studie se zabývaly vztahem mezi hospodářskou prosperitou a přírodními podmínkami. Vesměs zjistily, že jedním z nejrobustnějších faktorů určujících míru bohatství je vzdálenost od rovníku. Neexistuje žádná chudá severská země (pokud ovšem nepočítáme severní oblasti Ruska, což je ovšem specifický případ). Stereotyp „bohatý Sever, chudý Jih“ je narušován existencí Austrálie a Nového Zélandu, dvou bohatých zemí. Také v rámci Afriky je nejbohatší zemí Jihoafrická republika. Z latinskoamerických zemí pak ekonomicky vyniká Chile a – navzdory problémům státního rozpočtu – také Argentina.
Naproti tomu poblíž rovníku se stěží najde jediná prosperující ekonomika. Na mysli vyvstává Singapur, který ovšem založil kolonista z deštivé Anglie, sir Thomas Stamford Raffles. Obyvatelstvo Singapuru je převážně čínského původu, takže po kulturní stránce se Singapur rovníku dosti vzdaluje. Zdá se, že existuje velmi silný vztah mezi drsným podnebím a prosperitou. Intuitivně není obtížné najít vysvětlení: obyvatelé chladnějších končin se museli mnohem více snažit než obyvatelé tropů, kteří na svoji obživu museli vynaložit mnohem menší úsilí.
Jiné vysvětlení pracuje s tropickými chorobami, zejména malárií a parazity. Tato onemocnění oslabují organismus, což v evropských kolonistech vyvolalo přesvědčení, že domorodci jsou líní. Ať tak či onak, zeměpis hraje roli – a chlad svědčí dlouhodobému růstovému potenciálu, pokud není zároveň doprovázen izolací. To je také důvod, proč například republika Komi, Tyva nebo Altajská oblast nepatří mezi ekonomické tygry, na rozdíl od Islandu nebo Norska.
Znamená to, že obyvatelé České republiky čeká prosperita, pokud se zdejší klima ochladí? Je mimořádně dlouhá zima 2005/2006 předzvěstí budoucího vývoje? A kde vlastně zůstalo globální oteplování, ptali se mnozí promrzlí Středoevropané, když v březnu ještě vydatně sněžilo. Dočkáme se subtropického podnebí ve střední Evropě, anebo nás čeká ladovská zima rok co rok od listopadu až do začátku dubna?
Odpověď: nevíme. Globální oteplování možná probíhá, možná nikoli. Většina klimatologů tvrdí, že jde o hotový fakt, což ještě nic neznamená. O pravdě se ve vědě nehlasuje. Většinový názor také může mít cynické ekonomické zdůvodnění: podobně jako katastrofické filmy, tak i katastrofické náměty pro vědecký výzkum se těší trvalé oblibě. Veřejnosti snadno srozumitelné a zároveň děsivé téma má podstatně vyšší šanci na získání grantu než srovnatelné téma bez katastrofického náboje. Ano, i ve vědě fungují zákonitosti marketingu.
V 70. letech bylo marketingovým hitem globální ochlazování. V roce 1971 publikovali S. I. Rasool a S. H. Schneider v časopise Science článek o efektech oxidu uhličitého a aerosolů v zemské atmosféře. Došli k závěru, že efekt smogu a jiného znečištění převládne, což způsobí „snížení teploty zemského povrchu až o 3,5 stupně Celsia. Pokud vývoj bude pokračovat stejným směrem několik let, tento pokles by mohl stačit ke spuštění nové doby ledové!“ Populární časopis Newsweek v roce 1975 publikoval rozsáhlý článek s titulem „Chladnoucí svět“, v němž se psalo o „varovných znameních, že chování zemského klimatu se začalo měnit“.
Odborníci předpovídali pokles zemědělské produkce, drastický růst cen zemědělských komodit a hladomory. „Bitva o nakrmení lidstva je ztracena. V 70. a 80. letech svět zažije hladomory. Stamilióny lidí bude hladovět navzdory veškerému úsilí, které ještě lze podniknout. Kontrola porodnosti je jediné řešení,“ psal biolog Paul Ehrlich v roce 1968. Dnes se vyspělé státy snaží omezit nadprodukci potravin a mají naopak velké starosti s propastným poklesem porodnosti.
Ekonomika i klima jsou mnohem složitější systémy, než si drtivá většina lidí, včetně mnoha odborníků, je schopna představit. Hrát si na proroka může být riskantní. Nicméně přece jen jedno malé proroctví na závěr: kdo si na příští zimu domů pořídí pořádnou tepelnou izolaci, nebude litovat.
psáno pro Hospodářské noviny
11.3.06
Samuelsonův omyl a šestiprocentní růst
Česká ekonomika rostla v roce 2005 šestiprocentním tempem. Toto číslo začíná vyvolávat diskuse o ekonomických tygrech, dohánění a předhánění Evropy, atd. V této souvislosti stojí za zmínku jedna historická kuriozita: proslulá Samuelsonova učebnice ekonomie ve vydání z roku 1973. Na základě číselných údajů o vývoji hrubého domácího produktu velký ekonom Samuelson předpovídal, že v roce 1990 Sovětský svaz dožene USA v hospodářské výkonnosti na hlavu. Ještě vydání z roku 1985 – kdy už dlouhodobá stagnace sovětské ekonomiky byla široce známým faktem – uvádělo růst hospodářství SSSR v letech 1928-1983 v průměrné hodnotě 4,9 procenta ročně.
Paul Samuelson byl (a stále je) ekonomem prvořadého významu. Historka o prognostickém neúspěchu nijak nesnižuje jeho ostatní zásluhy. Pouze ilustruje, jak ošidnou veličinou je hrubý domácí produkt, když dokáže ošálit i tak slovutné autority jako je Samuelson. Nejde totiž jen o rychlost hospodářského růstu, ale především o jeho kvalitu. Její posouzení není triviální.
Hrubý domácí produkt (HDP) je součtem všech přidaných hodnot vyprodukovaných v ekonomice. Jinak jej lze vyjádřit jako součet soukromé spotřeby, vládní spotřeby, investic do výrobního vybavení a rozdílu mezi exportem a importem. Právě vzestup exportu vedl k relativně vysokému 6% růstu české ekonomiky v roce 2005. A zde se dostáváme k prvnímu čertovu kopýtku. Měli bychom se ptát, jaký prospěch z exportu ekonomika vlastně má. Samotná kladná obchodní bilance totiž neříká nic. Naivní představu, že „vývoz je dobrý, dovoz je špatný“, teoreticky vyvrátili již v 18. a 19. století ekonomové Adam Smith a David Ricardo.
Odpověď na otázku o kvalitě českého hospodářského růstu leží v tom, kdo inkasuje zisky z rychle rostoucího exportního sektoru. Podle Českého statistického úřadu firmy v zahraničním vlastnictví vytvořily 39 tisíc pracovních míst v roce 2004, zatímco domácí firmy 45 tisíc pracovních míst zrušily. „Český“ export tedy zřejmě stále více sestává z produkce zahraničních firem. Prospěch z něho mají především jejich akcionáři. Ne, občané České republiky mezi ně většinou nepatří.
Růst mezd v reálné hodnotě 3,5 % byl v roce 2005 nejpomalejší za dobu trvání samostatné České republiky. Co horšího: tento růst byl tažen hlavně mzdami ve státním sektoru. Mzdy pracovníků soukromých firem rostly průměrně jen o 3,3 %. Příjmy domácností zaostávají za hrubým domácím produktem. Ekonomice se daří skvěle, ale lidé jsou chudí.
„Předpokládali jsme růst reálných mezd o čtyři až pět procent. Výsledek je zklamáním a potvrzuje, že by tlak na zvyšování mezd měl být vyšší,“ uvádí odborářský předák Milan Štěch, který je zároveň senátorem za ČSSD. Štěch dokonce vyzývá ke stávkám za vyšší mzdy, což zrovna nesignalizuje spokojenost s vládní hospodářskou politikou.
Pomalý růst mezd by však nemusel tolik vadit, kdyby byl alespoň doprovázen nárůstem zaměstnanosti. K němu však nedochází. V únoru 2002 bylo v české ekonomice 485 tisíc nezaměstnaných (podle ministerstva práce a sociálních věcí). V únoru 2006 – po čtyřech letech ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic – bylo 493 tisíc osob bez práce. Jestliže se takto projevuje rekordní růst a rekordní příliv investic, jak by asi vypadala ekonomická recese?
Ve zdravé ekonomice by mělo platit Okunovo pravidlo: empirický vztah, který udává pokles nezaměstnanosti v závislosti na hospodářském růstu. Kdyby se česká ekonomika od roku 1998 vyvíjela podle tohoto pravidla, byla by dnes nezaměstnanost nanejvýše mezi 4-5 procenty. Skutečnost: 9,1 % podle údajů z února 2006. Nesoulad mezi růstem a mírou nezaměstnanosti sděluje, že v ekonomice je něco v nepořádku. Hospodářství, které navzdory šestiprocentnímu růstu netvoří pracovní místa, je očividně nemocné. Připomíná atleta, který se pyšní vyvinutým svalstvem, ale játra má poničená anabolickými steroidy. Analogie s extenzivním růstem bývalé sovětské ekonomiky se přímo vnucuje.
Výmluva, že „jiné evropské země také řeší problém s nezaměstnaností“, je nesmyslná. V zemích s dobře fungujícím trhem práce je nezaměstnanost nízká: Velká Británie 5,1 %, Švýcarsko 3,8 %. Z reformních zemí lze uvést Estonsko, které ještě v roce 2000 mělo 13,6% míru nezaměstnanosti. Nyní již jen 7%. A pak, že to prý nejde.
psáno pro Lidové noviny
Paul Samuelson byl (a stále je) ekonomem prvořadého významu. Historka o prognostickém neúspěchu nijak nesnižuje jeho ostatní zásluhy. Pouze ilustruje, jak ošidnou veličinou je hrubý domácí produkt, když dokáže ošálit i tak slovutné autority jako je Samuelson. Nejde totiž jen o rychlost hospodářského růstu, ale především o jeho kvalitu. Její posouzení není triviální.
Hrubý domácí produkt (HDP) je součtem všech přidaných hodnot vyprodukovaných v ekonomice. Jinak jej lze vyjádřit jako součet soukromé spotřeby, vládní spotřeby, investic do výrobního vybavení a rozdílu mezi exportem a importem. Právě vzestup exportu vedl k relativně vysokému 6% růstu české ekonomiky v roce 2005. A zde se dostáváme k prvnímu čertovu kopýtku. Měli bychom se ptát, jaký prospěch z exportu ekonomika vlastně má. Samotná kladná obchodní bilance totiž neříká nic. Naivní představu, že „vývoz je dobrý, dovoz je špatný“, teoreticky vyvrátili již v 18. a 19. století ekonomové Adam Smith a David Ricardo.
Odpověď na otázku o kvalitě českého hospodářského růstu leží v tom, kdo inkasuje zisky z rychle rostoucího exportního sektoru. Podle Českého statistického úřadu firmy v zahraničním vlastnictví vytvořily 39 tisíc pracovních míst v roce 2004, zatímco domácí firmy 45 tisíc pracovních míst zrušily. „Český“ export tedy zřejmě stále více sestává z produkce zahraničních firem. Prospěch z něho mají především jejich akcionáři. Ne, občané České republiky mezi ně většinou nepatří.
Růst mezd v reálné hodnotě 3,5 % byl v roce 2005 nejpomalejší za dobu trvání samostatné České republiky. Co horšího: tento růst byl tažen hlavně mzdami ve státním sektoru. Mzdy pracovníků soukromých firem rostly průměrně jen o 3,3 %. Příjmy domácností zaostávají za hrubým domácím produktem. Ekonomice se daří skvěle, ale lidé jsou chudí.
„Předpokládali jsme růst reálných mezd o čtyři až pět procent. Výsledek je zklamáním a potvrzuje, že by tlak na zvyšování mezd měl být vyšší,“ uvádí odborářský předák Milan Štěch, který je zároveň senátorem za ČSSD. Štěch dokonce vyzývá ke stávkám za vyšší mzdy, což zrovna nesignalizuje spokojenost s vládní hospodářskou politikou.
Pomalý růst mezd by však nemusel tolik vadit, kdyby byl alespoň doprovázen nárůstem zaměstnanosti. K němu však nedochází. V únoru 2002 bylo v české ekonomice 485 tisíc nezaměstnaných (podle ministerstva práce a sociálních věcí). V únoru 2006 – po čtyřech letech ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic – bylo 493 tisíc osob bez práce. Jestliže se takto projevuje rekordní růst a rekordní příliv investic, jak by asi vypadala ekonomická recese?
Ve zdravé ekonomice by mělo platit Okunovo pravidlo: empirický vztah, který udává pokles nezaměstnanosti v závislosti na hospodářském růstu. Kdyby se česká ekonomika od roku 1998 vyvíjela podle tohoto pravidla, byla by dnes nezaměstnanost nanejvýše mezi 4-5 procenty. Skutečnost: 9,1 % podle údajů z února 2006. Nesoulad mezi růstem a mírou nezaměstnanosti sděluje, že v ekonomice je něco v nepořádku. Hospodářství, které navzdory šestiprocentnímu růstu netvoří pracovní místa, je očividně nemocné. Připomíná atleta, který se pyšní vyvinutým svalstvem, ale játra má poničená anabolickými steroidy. Analogie s extenzivním růstem bývalé sovětské ekonomiky se přímo vnucuje.
Výmluva, že „jiné evropské země také řeší problém s nezaměstnaností“, je nesmyslná. V zemích s dobře fungujícím trhem práce je nezaměstnanost nízká: Velká Británie 5,1 %, Švýcarsko 3,8 %. Z reformních zemí lze uvést Estonsko, které ještě v roce 2000 mělo 13,6% míru nezaměstnanosti. Nyní již jen 7%. A pak, že to prý nejde.
psáno pro Lidové noviny
6.3.06
Vícerozměrný problém amerických přístavů
Během pěti až deseti let dojdou zásoby dubajské ropy. Pokud se tento emirát nechce octnout doslova na suchu, musí změnit ekonomickou orientaci. Již řadu let proto vládnoucí rod al-Maktoum pracuje na diverzifikaci hospodářství. Dubai se snaží profilovat se jako centrum obchodu a turistiky. Ropné finanční přebytky též investuje do rozmanitých podniků na celém světě.
V rámci těchto snah stát nedávno převzal britskou firmu Peninsular & Oriental Steam Navigation Company (ve zkratce P&O) prostřednictvím jím vlastněného podniku Dubai Port World (DPW) za 3,9 miliardy liber. Firma P&O s tradicí od roku 1822 se již dávno nezabývá provozováním parníků na zámořských linkách, nýbrž moderní logistikou a provozováním přístavů. Včetně přístavů v New York City, Newarku, Baltimore, Miami, New Orleans a ve Philadelphii. A zde je problém.
Převzetí P&O bylo předmětem schválení americkou vládou. Vláda tuto žádost vzápětí vyřídila kladně. Tato informace ovšem vzbudila rozruch mezi americkou veřejností i zákonodárci – a to jak mezi republikány, tak demokraty. Představa, že arabská společnost kontroluje americké přístavy, vyvolala obavy ohledně bezpečnosti. Rovněž americká národní hrdost je dotčena. Proti tomu stojí argumenty expertů na mezinárodní dopravu, podle nichž jsou bezpečnostní obavy zbytečné. Kontrola zásilek nepatří mezi pravomoci správce přístavu, nýbrž federálních orgánů.
Kromě toho se ozvali ekonomičtí liberálové, kteří tradičně hájí volný pohyb kapitálu. „Není zde prostor pro předsudky ani bigotnost,“ napsal pravicový ekonomický komentátor Larry Kudlow. Zároveň kritizoval „krátkozraký protekcionismus a xenofobní antiarabské sentimenty“. Kudlow dále podotknul, že Spojené arabské emiráty jsou spolehlivým americkým spojencem, který poskytl americké armádě velmi důležité služby při invazi do Iráku. To je také možná hlavní důvod, proč vláda schválila převzetí bez komplikací.
Jenže problém není jen dvojrozměrný na osách protekcionismus-otevřenost, xenofobie-tolerance. Představme si, že by americká vláda začala vykupovat soukromé americké firmy. Ekonomičtí liberálové by okamžitě začali bít na poplach proti znárodňování. Něco podobného se již stalo koncem 90. let, kdy se objevil návrh, aby americká Social Security Administration (správa penzijního systému) investovala finanční rezervy do akciového trhu. Okamžitě se ozvaly protesty proti „plíživému znárodňování“.
Takže – kdyby americká vláda znárodňovala americké firmy, vadilo by to liberálům. Dobrá, mají k tomu důvody. Když ale vláda cizího státu chce znárodnit americkou firmu, kupodivu jim to nevadí. Zastánci dubajské akvizice o této myšlenkové nekonzistentnosti mlčí. Státní vlastnictví je tedy v pořádku, pokud jde o cizí stát?
Samozřejmě, že není. V první řadě nezapomínejme na důkladně prověřený fakt, že podniky ve státním vlastnictví jsou téměř vždy řízeny hůře než soukromé podniky. Důvodů je více. Stát jakožto akcionář je notoricky laxní při uplatňování vlastnických práv. Státní podniky bývají řízeny prostřednictvím několika vrstev úředníků a manažerů, pro které prvotní motivací je jejich osobní prospěch, nikoli efektivita podniku a jeho ziskovost.
České veřejnosti dobře známým příkladem může být letecká společnost Air France, z níž si bývalý ředitel Bernard Attali udělal svého času dojnou krávu a nástroj k ukojení svého megalomanství. Tento státní podnik s nevalnou kvalitou hospodaření v roce 1992 „zprivatizoval“ Československé aerolinie. Mimochodem, učinil tak společně s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD), jejímž ředitelem byl Jacques Attali, Bernardovo dvojče. Na neslavnou éru ČSA pod křídly Air France je snad lepší příliš nevzpomínat. (Air France byla posléze privatizována, sloučena s holandskou KLM a od té doby je v zisku.)
Kromě toho podniky vlastněné cizími státy mohou být nástrojem ovlivňování politiky. Svého času se diskutovalo o tom, že Čína finančně přispěla na podporu znovuzvolení prezidenta Clintona v roce 1996. Tento skandálek sice nakonec vyšuměl, ale mohl by se kdykoli opakovat. Pokud by Čína (nebo kterýkoli jiný stát) vlastnil americké podniky, tento způsob ovlivňování americké politiky by byl mnohem snadnější. Podniky vlastněné cizími státy představují pro USA větší bezpečnostní riziko než špinavé peníze ze soukromých zdrojů.
Je tu i další aspekt. Kritici americké „xenofobie“ a „islamofobie“ a proponenti tolerance zapomínají na jednu věc. Dubai je středověkým státem nejen proto, že je feudální absolutistickou monarchií. Navzdory modernímu nátěru Dubai není druhým Singapurem, který se úporně snaží napodobovat. K modernosti totiž patří tolerance, a ta je tamním šejkům cizí. Stát totiž oficiálně uplatňuje embargo vůči Izraeli – občané židovského státu nemají povolen vstup na území Dubaje, obchod s Izraelem je zakázán, a tak dále.
Tato skutečnost se také stala předmětem zájmu amerických zákonodárců. Existuje totiž zákon, který pod přísnými sankcemi zakazuje americkým firmám spoluúčast na protiizraelském bojkotu. Kdyby se ukázalo, že akvizice amerických přístavů by mohla vést k porušení tohoto zákona, její završení by bylo vážně ohroženo.
Existuje však šance, že by situace mohla být využita k alespoň částečnému omezení dubajského bojkotu Izraele. To by koneckonců bylo nejlepší řešení celého sporu. Spolupráce s Izraelem nesmírně přispěla k rozvoji Singapuru a bezpochyby by byla k užitku i Dubaji. Oba státy spolu nikdy neměly žádný konflikt. Zrušení bojkotu by bylo známkou, že tento islámský stát dospěl a opustil středověké předsudky.
psáno pro Respekt
V rámci těchto snah stát nedávno převzal britskou firmu Peninsular & Oriental Steam Navigation Company (ve zkratce P&O) prostřednictvím jím vlastněného podniku Dubai Port World (DPW) za 3,9 miliardy liber. Firma P&O s tradicí od roku 1822 se již dávno nezabývá provozováním parníků na zámořských linkách, nýbrž moderní logistikou a provozováním přístavů. Včetně přístavů v New York City, Newarku, Baltimore, Miami, New Orleans a ve Philadelphii. A zde je problém.
Převzetí P&O bylo předmětem schválení americkou vládou. Vláda tuto žádost vzápětí vyřídila kladně. Tato informace ovšem vzbudila rozruch mezi americkou veřejností i zákonodárci – a to jak mezi republikány, tak demokraty. Představa, že arabská společnost kontroluje americké přístavy, vyvolala obavy ohledně bezpečnosti. Rovněž americká národní hrdost je dotčena. Proti tomu stojí argumenty expertů na mezinárodní dopravu, podle nichž jsou bezpečnostní obavy zbytečné. Kontrola zásilek nepatří mezi pravomoci správce přístavu, nýbrž federálních orgánů.
Kromě toho se ozvali ekonomičtí liberálové, kteří tradičně hájí volný pohyb kapitálu. „Není zde prostor pro předsudky ani bigotnost,“ napsal pravicový ekonomický komentátor Larry Kudlow. Zároveň kritizoval „krátkozraký protekcionismus a xenofobní antiarabské sentimenty“. Kudlow dále podotknul, že Spojené arabské emiráty jsou spolehlivým americkým spojencem, který poskytl americké armádě velmi důležité služby při invazi do Iráku. To je také možná hlavní důvod, proč vláda schválila převzetí bez komplikací.
Jenže problém není jen dvojrozměrný na osách protekcionismus-otevřenost, xenofobie-tolerance. Představme si, že by americká vláda začala vykupovat soukromé americké firmy. Ekonomičtí liberálové by okamžitě začali bít na poplach proti znárodňování. Něco podobného se již stalo koncem 90. let, kdy se objevil návrh, aby americká Social Security Administration (správa penzijního systému) investovala finanční rezervy do akciového trhu. Okamžitě se ozvaly protesty proti „plíživému znárodňování“.
Takže – kdyby americká vláda znárodňovala americké firmy, vadilo by to liberálům. Dobrá, mají k tomu důvody. Když ale vláda cizího státu chce znárodnit americkou firmu, kupodivu jim to nevadí. Zastánci dubajské akvizice o této myšlenkové nekonzistentnosti mlčí. Státní vlastnictví je tedy v pořádku, pokud jde o cizí stát?
Samozřejmě, že není. V první řadě nezapomínejme na důkladně prověřený fakt, že podniky ve státním vlastnictví jsou téměř vždy řízeny hůře než soukromé podniky. Důvodů je více. Stát jakožto akcionář je notoricky laxní při uplatňování vlastnických práv. Státní podniky bývají řízeny prostřednictvím několika vrstev úředníků a manažerů, pro které prvotní motivací je jejich osobní prospěch, nikoli efektivita podniku a jeho ziskovost.
České veřejnosti dobře známým příkladem může být letecká společnost Air France, z níž si bývalý ředitel Bernard Attali udělal svého času dojnou krávu a nástroj k ukojení svého megalomanství. Tento státní podnik s nevalnou kvalitou hospodaření v roce 1992 „zprivatizoval“ Československé aerolinie. Mimochodem, učinil tak společně s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD), jejímž ředitelem byl Jacques Attali, Bernardovo dvojče. Na neslavnou éru ČSA pod křídly Air France je snad lepší příliš nevzpomínat. (Air France byla posléze privatizována, sloučena s holandskou KLM a od té doby je v zisku.)
Kromě toho podniky vlastněné cizími státy mohou být nástrojem ovlivňování politiky. Svého času se diskutovalo o tom, že Čína finančně přispěla na podporu znovuzvolení prezidenta Clintona v roce 1996. Tento skandálek sice nakonec vyšuměl, ale mohl by se kdykoli opakovat. Pokud by Čína (nebo kterýkoli jiný stát) vlastnil americké podniky, tento způsob ovlivňování americké politiky by byl mnohem snadnější. Podniky vlastněné cizími státy představují pro USA větší bezpečnostní riziko než špinavé peníze ze soukromých zdrojů.
Je tu i další aspekt. Kritici americké „xenofobie“ a „islamofobie“ a proponenti tolerance zapomínají na jednu věc. Dubai je středověkým státem nejen proto, že je feudální absolutistickou monarchií. Navzdory modernímu nátěru Dubai není druhým Singapurem, který se úporně snaží napodobovat. K modernosti totiž patří tolerance, a ta je tamním šejkům cizí. Stát totiž oficiálně uplatňuje embargo vůči Izraeli – občané židovského státu nemají povolen vstup na území Dubaje, obchod s Izraelem je zakázán, a tak dále.
Tato skutečnost se také stala předmětem zájmu amerických zákonodárců. Existuje totiž zákon, který pod přísnými sankcemi zakazuje americkým firmám spoluúčast na protiizraelském bojkotu. Kdyby se ukázalo, že akvizice amerických přístavů by mohla vést k porušení tohoto zákona, její završení by bylo vážně ohroženo.
Existuje však šance, že by situace mohla být využita k alespoň částečnému omezení dubajského bojkotu Izraele. To by koneckonců bylo nejlepší řešení celého sporu. Spolupráce s Izraelem nesmírně přispěla k rozvoji Singapuru a bezpochyby by byla k užitku i Dubaji. Oba státy spolu nikdy neměly žádný konflikt. Zrušení bojkotu by bylo známkou, že tento islámský stát dospěl a opustil středověké předsudky.
psáno pro Respekt
5.3.06
Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott
Dnes je již zřejmé, že David Rath v čele ministra zdravotnictví totálně selhal. Nedokázal nic. „Záchrana“ VZP stála miliardy. Odvolání ředitelky Musílkové nic nevyřešilo, stejně jako nucená zpráva. Dramatické zvěsti o „tunelování“ VZP zůstaly nepotvrzeny, přestože se Rathovi lidé jistě snažili. Neobjevili však nic, co by stálo za řeč. Rathův postup ohledně financování zdravotnictví lze hodnotit jako nesystematický – pokud použijeme krajně decentní a politicky korektní slovník.
Veřejnost marně čeká alespoň na náznaky koncepce. Namísto toho slyšíme chválu na neziskové nemocnice, aniž by bylo řečeno, jak vlastně stát chce zabezpečit dobré hospodaření těchto nemocnic – když zisk, nejpřirozenější ekonomický motivátor, nepřichází v úvahu. Nevíme, zda se české zdravotnictví má ubírat podle rakouského, švýcarského, německého, britského či jiného modelu, protože z ministerstva zdravotnictví přicházejí spíše protichůdné signály než informace.
Nejhorší je, že kvalita zdravotní péče se objektivně zhoršuje. Objevují se zprávy o „bludných Holanďanech“, tedy pacientech hledajících lékaře, který ještě má povolený limit, aby jim mohl předepsat drahý lék. O tom, jak takováto turistika přispěje k léčení mnohdy závažných chorob, by ministr Rath z titulu svého vzdělání mohl něco vědět. Možná, že by mohl i odhadnout, o kolik let poklesne očekávaná doba života české populace, pokud dosavadní praktiky budou pokračovat.
Jaká je hlavní příčina Rathova debaklu? Bezesporu jeho názory na ekonomii. Ty lze srovnat s pojetím zahraniční politiky podle Karla Gotta. Maestro je zajisté prvotřídní zpěvák, nicméně jeho politické vize jsou svérázné: za vším stojí spiknutí temných sil. Svět ovládají zednáři, ilumináti, a kdovíkdo ještě. V podání Davida Ratha stojí za všemi nezdary mafie farmaceutických společností, lékárníků, opozičních politiků, a kdovíkoho ještě. Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott, asi by se také vymlouval na spiknutí. Zajisté ovšem s větší noblesou než Rath.
Skutečný důvod problémů: Rath fatálně zanedbal složitost problematiky zdravotnictví jako ekonomického systému. Mylně si představoval, že zdravotnictví je financováno zdravotní daní (byť se jí říká pojištění) a že stačí jen utěsnit díry v penězovodu, opravit kapající kohoutky, a peněz bude dost. Nebude. Především, zdravotní pojištění má skutečně charakter pojištění (na rozdíl od sociálního pojištění, které penzijní daní skutečně je). Že je povinné, není rozhodující: povinné ručení motorových vozidel také není dobrovolné a přece nikdo nezpochybňuje jeho pojistný charakter.
Rozdíl mezi zdravotním pojištěním je ten, že povinné ručení je mnohem jednodušší. Jde jen o vztah pojištěnec – pojišťovna – opravna. Zdravotní pojištění se však týká mnohem více subjektů: pacientů, pojišťoven, lékařů (státních a soukromých), lékárníků, farmaceutických společností, atd. Zainteresovaných stran je nejméně osm, pokud počítáme i profesní organizace a samotné ministerstvo. Takto složitý mechanismus plný regulací je z podstaty náchylný k nestabilitě. Řešit ji „řeznickým“ přístupem se může vymstít. Ostatně to vidíme na vlastní oči.
Zdravotnictví je tedy trh, nikoli vodovod, který stačí jednoduše utěsnit. Vždycky tomu tak bylo, i v dobách, kdy se v rámci černého trhu v socialistických (pochopitelně neziskových) nemocnicích platilo za přednostní operace „obálkovou metodou“ v hotovosti, bez zdravotních pojišťoven.
Zdravotnictví je však komplikováno ještě tím, že jde o trh s asymetrickými informacemi. Jedna strana – pacienti – jsou v informační nevýhodě. Nemají lékařské vzdělání a proto často neumějí posoudit, co je pro ně nejlepší. Na tuto asymetrii často a rádi upozorňují právě lékaři s dodatkem, že jediné správné a logické řešení je odepřít pacientovi možnost volby a všechnu moc předat právě lékařům, eventuálně státu. Jenže toto řešení je ekonomicky suboptimální: vždy vede k méně efektivní alokaci zdrojů než trh, byť nedokonalý trh.
Optimální variantou je systém konkurenčních zdravotních pojišťoven, které pomáhají zmírňovat informační asymetrii cestou hodnocení kvality zdravotnických zařízení. Tento mechanismus funguje například ve Francii nebo ve Švýcarsku, v zemích s vysokou kvalitou a vynikající dostupností zdravotní péče. Mohl by fungovat i v České republice, pokud by zdravotnictví řídil ekonomický odborník.
psáno pro Hospodářské noviny
Veřejnost marně čeká alespoň na náznaky koncepce. Namísto toho slyšíme chválu na neziskové nemocnice, aniž by bylo řečeno, jak vlastně stát chce zabezpečit dobré hospodaření těchto nemocnic – když zisk, nejpřirozenější ekonomický motivátor, nepřichází v úvahu. Nevíme, zda se české zdravotnictví má ubírat podle rakouského, švýcarského, německého, britského či jiného modelu, protože z ministerstva zdravotnictví přicházejí spíše protichůdné signály než informace.
Nejhorší je, že kvalita zdravotní péče se objektivně zhoršuje. Objevují se zprávy o „bludných Holanďanech“, tedy pacientech hledajících lékaře, který ještě má povolený limit, aby jim mohl předepsat drahý lék. O tom, jak takováto turistika přispěje k léčení mnohdy závažných chorob, by ministr Rath z titulu svého vzdělání mohl něco vědět. Možná, že by mohl i odhadnout, o kolik let poklesne očekávaná doba života české populace, pokud dosavadní praktiky budou pokračovat.
Jaká je hlavní příčina Rathova debaklu? Bezesporu jeho názory na ekonomii. Ty lze srovnat s pojetím zahraniční politiky podle Karla Gotta. Maestro je zajisté prvotřídní zpěvák, nicméně jeho politické vize jsou svérázné: za vším stojí spiknutí temných sil. Svět ovládají zednáři, ilumináti, a kdovíkdo ještě. V podání Davida Ratha stojí za všemi nezdary mafie farmaceutických společností, lékárníků, opozičních politiků, a kdovíkoho ještě. Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott, asi by se také vymlouval na spiknutí. Zajisté ovšem s větší noblesou než Rath.
Skutečný důvod problémů: Rath fatálně zanedbal složitost problematiky zdravotnictví jako ekonomického systému. Mylně si představoval, že zdravotnictví je financováno zdravotní daní (byť se jí říká pojištění) a že stačí jen utěsnit díry v penězovodu, opravit kapající kohoutky, a peněz bude dost. Nebude. Především, zdravotní pojištění má skutečně charakter pojištění (na rozdíl od sociálního pojištění, které penzijní daní skutečně je). Že je povinné, není rozhodující: povinné ručení motorových vozidel také není dobrovolné a přece nikdo nezpochybňuje jeho pojistný charakter.
Rozdíl mezi zdravotním pojištěním je ten, že povinné ručení je mnohem jednodušší. Jde jen o vztah pojištěnec – pojišťovna – opravna. Zdravotní pojištění se však týká mnohem více subjektů: pacientů, pojišťoven, lékařů (státních a soukromých), lékárníků, farmaceutických společností, atd. Zainteresovaných stran je nejméně osm, pokud počítáme i profesní organizace a samotné ministerstvo. Takto složitý mechanismus plný regulací je z podstaty náchylný k nestabilitě. Řešit ji „řeznickým“ přístupem se může vymstít. Ostatně to vidíme na vlastní oči.
Zdravotnictví je tedy trh, nikoli vodovod, který stačí jednoduše utěsnit. Vždycky tomu tak bylo, i v dobách, kdy se v rámci černého trhu v socialistických (pochopitelně neziskových) nemocnicích platilo za přednostní operace „obálkovou metodou“ v hotovosti, bez zdravotních pojišťoven.
Zdravotnictví je však komplikováno ještě tím, že jde o trh s asymetrickými informacemi. Jedna strana – pacienti – jsou v informační nevýhodě. Nemají lékařské vzdělání a proto často neumějí posoudit, co je pro ně nejlepší. Na tuto asymetrii často a rádi upozorňují právě lékaři s dodatkem, že jediné správné a logické řešení je odepřít pacientovi možnost volby a všechnu moc předat právě lékařům, eventuálně státu. Jenže toto řešení je ekonomicky suboptimální: vždy vede k méně efektivní alokaci zdrojů než trh, byť nedokonalý trh.
Optimální variantou je systém konkurenčních zdravotních pojišťoven, které pomáhají zmírňovat informační asymetrii cestou hodnocení kvality zdravotnických zařízení. Tento mechanismus funguje například ve Francii nebo ve Švýcarsku, v zemích s vysokou kvalitou a vynikající dostupností zdravotní péče. Mohl by fungovat i v České republice, pokud by zdravotnictví řídil ekonomický odborník.
psáno pro Hospodářské noviny
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)