V roce 2001 byla světová ekonomická veřejnost šokována zprávami o účetních podvodech v některých velkých a renomovaných firmách. Jména jako Enron nebo Worldcom se ihned stala synonymy nepoctivého podnikání. Auditorská a poradenská společnost Arthur Andersen, která se na nepravostech podílela, ztratila důvěru a zanikla.
Vyspělé země nenechaly vlnu afér bez povšimnutí. Povzbuzeny všeobecnou poptávkou po nastolení pořádku zavedly přísnější normy pro podnikové účetnictví a řízení (corporate governance). Ve Spojených státech vstoupil v platnost přísný zákon, který nese jméno podle svých navrhovatelů: Sarbanes-Oxley. V České republice bylo možné zaznamenat podobný vývoj, ačkoli k němu přispěly spíše události 90. let než Enron. Světovým trendem se stalo heslo, že na podnikatele musí být přísnost.
Ano, jistě platí, že dobré účty dělají dobré podnikatele. Nicméně vlády, které komerční sféře vyčítají nepoctivost, mají obvykle samy máslo na hlavě. A někdy to jsou pořádné hroudy. Proč? Podniky jsou odjakživa nuceny vést podrobné a důkladné účetnictví – a to hlavně ve vlastním zájmu, neboť bez pravdivého účetnictví nelze podnik dobře řídit. Účetnictví veřejných financí však co do kvality zaostává za soukromým sektorem o celá staletí.
Podnikové účetnictví se skládá z bilance neboli rozvahy, z výkazu zisků a ztrát (výsledovky) a z výkazu peněžních toků (cash flow). Rozvaha má dvě části: výčet pasiv (zdrojů financování) a výčet aktiv, tj. majetku hmotného i nehmotného. Obě strany musejí na haléř sedět, jinak je v účetnictví chyba. Výsledovka zahrnuje tržby, náklady, odpisy a daně. Na posledním řádku figuruje čistý zisk nebo ztráta. Výkaz peněžních toků podává informaci, zda podniku nehrozí platební neschopnost v důsledku případného nedostatku likvidních finančních zdrojů.
Základy tohoto účetního systému položil v roce 1494 františkánský mnich Luca Bartolomeo de Pacioli ve spisu „De Computis et Scripturis“. Pacioli jej vlastně nevynalezl, nýbrž jen zdokumentoval a systemizoval metodu vedení účtů používanou renesančními benátskými kupci. Úkolem účetnictví bylo „podat obchodníkovi neprodleně informaci o stavu jeho majetku a závazků“. Pacioliho dílo mělo obrovský úspěch, o čemž svědčí i fakt, že šlo o jeden z prvních necírkevních titulů vydaných knihtiskem. Od té doby byl postupně zdokonalován až do dnešní podoby.
Veřejné finance se vyvíjely naprosto odlišně a tento rozdíl je patrný dodnes. Účetnictví veřejných financí je metodicky mnohem méně vyspělé. Umožňuje proto krýt různé omyly a nepravosti. Proč? Jde o dědictví minulosti. Britský historik a spisovatel Charles Northcote Parkinson uvádí:
„Podíváme-li se na závěrečné účty a rozpočty předkládané Dolní sněmovně a zpřístupňované veřejnosti, jistě nás zaujme, že až asi do roku 1826 se udržel systém účtování, který pochází přibližně z roku 1129. Kromě toho si musíme uvědomit, že státní účetnictví, tak jak vypadá dnes, bylo vlastně vymyšleno pro jisté období britských dějin. Bylo zavedeno za druhé holandské války v roce 1666 a mělo zabránit Karlovi II., aby všechny peníze určené na válečné loďstvo utratil na vévodkyni z Portsmouthu. Ani na tento velmi omezený účel to však nebyla metoda moc platná. Systém byl proto pozměněn a dnešní podoby nabyl v roce 1689, kdy se díky němu víceméně podařilo zabránit Vilémovi III., aby rozházel státní peníze se svými přáteli. (Ještě k tomu to ani nebyla společnost dámská.)
Forma veřejného účetnictví, které mělo původně chránit pokladnu, pochází ještě z dob, kdy podvojné účetnictví znali snad jedině takoví nonkonformisté jako Defoe a obecně se o něm nevědělo téměř nic. Pochází navíc z dob, kdy jen málokteří urození pánové znali arabské číslice a hodiny v jízdárně mívaly jenom číslice římské, o nichž se předpokládalo, že je snad gentlemani s klasickým vzděláním jakžtakž rozeznají.“
Parkinson dále uvádí, že v letech 1828-29 účetní znalci doporučovali zavedení podvojného účetnictví, avšak vláda se přiklonila na stranu státních úředníků. Zásadní reforma veřejných financí se tedy nekonala. Poslanec Thomas Gibbon Bowles tak ještě v roce 1904 mohl právem prohlásit, že státní účetnictví je „nesystematické, nevědecké, zbytečně složité a předkládané tak, aby se fakta zatajila anebo dokonce i falšovala.“ V roce 1957 prohlásil John Applebey, že lidé odpovědní za státní účetnictví matou nejen sami sebe, ale i všechny ostatní.
„Britské veřejné účty neodpovídají běžným účetním metodám,“ tvrdí dále C. N. Parkinson. „Jako prostředek kontroly a nestranných informací mají stěží cenu papíru, na němž jsou tištěny. Účty, za jaké by se musela stydět podřadná sázková kancelář na psích dostizích, se předkládají se vší pompou rok co rok národu, a často je dokonce předkládá odborník, který by měl vědět, jak má správné účetnictví vypadat, a také to dobře ví. Místo aby byly přehlednější, jsou tyto účty čím dál tím složitější a nejasnější. Neodpovídají pravdě a ani sobě navzájem.“
Tato Parkinsonova kritika má nejméně dvě zajímavé pointy. Za prvé, byla publikována v roce 1963. Od té doby se přece jen hodně změnilo. V roce 1997 začala Británie zveřejňovat bilanci majetkových aktiv a pasiv. „Stejně jako u každé firmy, která má rozvahu zobrazující její aktiva a pasiva, také pro veřejný sektor (centrální vláda, místní úřady a státní agentury) lze sestavit podobnou rozvahu. Rozvaha veřejného sektoru pro Spojené království samozřejmě zahrnuje mnohem více aktiv a pasiv, než jaké má typická firma,“ uvádí materiál britského ministerstva financí. Ano, vést veřejné účty poctivě je obtížné, nikoli však nemožné. Soupis majetku eviduje National Asset Register (Národní registr majetku – pozor, nejde o obdobu v České republice známého Fondu národního majetku!)
Velká Británie dnes patří k několika málo pokrokovým zemím, které skutečně vedou veřejné finance na základě podvojného účetnictví a snaží se aplikovat standardy běžné v podnikatelské praxi (GAAP – Generally Accepted Accounting Standards neboli Všeobecně přijaté účetní standardy.) Mezi ty ostatní patří Nový Zéland, Austrálie, Kanada, Švédsko a USA.
Z těchto zemí patří ke špičce co do kvality správy veřejných financí jednoznačně Nový Zéland. Spojené státy sice rovněž vedou podvojné účetnictví, avšak s nedostatečnou rozlišovací schopností. Organizace The Heritage Foundation upozorňuje na skutečnost, že Finanční zpráva vlády Spojených států za rok 2003 lakonicky uvádí, že výdaje v objemu 24,5 miliardy dolarů nelze nijak vysvětlit. Tyto peníze byly prokazatelně někým utraceny za něco, ale auditoři nedokázali zdokumentovat, kým a za co. Něco podobného platí i pro Švédsko, jehož státní administrativa je tak rozbujelá, že už jen samotná otázka pouhého počtu orgánů státní správy a vládních agentur je oříškem. Když chtěla nedávno švédská vláda vědět, kolik vlastně financuje subjektů a jaké to jsou, musela požádat o spolupráci liberální institut Timbro.
Počínaje fiskálním rokem 2006-07 bude v Británii zaveden systém WGA (Whole of Government Accounts neboli Celostní vládní účty). Jeho cílem je provést účetní konsolidaci veřejných financí stejným způsobem, jak již dlouhé desítky let činí soukromé holdingové firmy. Velké soukromé korporace s mnoha dceřinými společnostmi a pobočkami si totiž nevystačí s prostým podvojným účetnictvím, nýbrž musejí provádět konsolidaci. Znamená to, že majetek, závazky, příjmy a výdaje všech subjektů se sloučí do jednoho výkazu, který ovšem není prostým součtem všech podřízených částí. Finanční konsolidace je značně složitá záležitost, o čemž svědčí i dlouhá doba potřebná pro její zavedení do britských veřejných financí. Pokrok, kterého tímto Británie dosáhne, ji zařadí mezi státy s nejpoctivěji vedenými veřejnými financemi na světě.
Myšlenka C. Northcote Parkinsona je tedy nakonec přece jen realizována – sice se značným zpožděním a jen v některých zemích, ale lépe než nikdy. Britské ministerstvo financí vede v patrnosti nejen příjmy a výdaje v každém běžném roce, nýbrž sleduje i státní majetek a finanční zdroje neboli pasiva. To má značné výhody při sestavování státních rozpočtů na jednotlivé fiskální roky. Ve většině zemí je rozpočet výslednicí politických a lobbyistických sil s možným přihlédnutím k rozpočtovým pravidlům, často velice vágně formulovaným. V systému podvojného účetnictví bude možné nahlédnout do rozvahy, spočítat výši odpisů spojených například s údržbou silniční sítě a hned bude zřejmé, s jakou částku nutno počítat jakožto se základem pro příští rok. Podvojné účetnictví samo „generuje“ rozpočtová pravidla a přispívá tak ke zdraví veřejných financí.
Druhou zajímavou pointou je fakt, že Parkinsonova kniha, z níž pocházejí uvedené citace, vyšla v češtině již v šedesátých a poté v osmdesátých letech (Nové zákony profesory Parkinsona, Mladá fronta, 1984). Dílo bylo v éře Antonína Novotného a poté v době Gustáva Husáka bezpochyby povoleno jakožto břitká satira na prohnilý kapitalistický systém, aniž by si tehdejší komunističtí cenzoři uvědomili, že jich samotných se kritika neschopné byrokracie týká dvojnásob.
Nejen to: týká se i současnosti. Česká republika má málo skutečných tradic, ale chaotický systém správy veřejných financí mezi ně bohužel patří. Ten dnešní je jen mírnou modifikací předchozího komunistického systému, který zase vycházel z veřejných financí první republiky. Ta již ve svém prvním fiskálním roce 1919 plynule přijala rakouský systém. Pro něj, stručně řečeno, platilo zhruba totéž, co Parkinson kritizoval na starém systému britském.
Habsburkové neměli zájem na průhlednosti veřejných financí – koneckonců, co je poddaným po tom, jak se zachází s jejich penězi. Státní bankroty a znehodnocování měny byly poměrně častým jevem. Kdo trochu zná historii rakousko-uherských financí, stěží pochybuje, že šlo o stát skutečně prohnilý. Během dvou desítek let první republiky se změnilo jen málo. Politika byla ovládána vlivy průmyslových, agrárních a bankovních uskupení. Jejich zájmem bylo maximalizovat státní zakázky a daňová zvýhodnění. Kontrola byla chabá, jak dokládá vystoupení senátora Trnobranského z roku 1933:
„O tom, jak se u nás rozhazovaly a rozhazují peníze poplatníků neodpovědným způsobem, svědčí stavba budov ministerstev, hlavně pak stavba ministerstva železnic na Petrském nábřeží. Jak velké je překročení stavebních nákladů těchto luxusních budov, nebylo dosud zjištěno a sněmovnám oznámeno. Komise rozpočtového výboru senátu vykonala svého času prohlídku a zjistila úžasné plýtvání penězi, dále se však nic nestalo. Viníci, kterými nebyli jen tehdejší ministři, nýbrž také stavební výbory, složené z vysokých úředníků, nebyli voláni k odpovědnosti, ba ani vyšetřování nebylo zavedeno. Po velkém povyku je nyní nápadné ticho.“
Za komunismu byly státní finance utajované, takže jen s nadsázkou lze hovořit o „veřejných“ financích. Pro dobu od roku 1990 platí v bledě modrém to samé, co pro první republiku. Opět platí, že lobbyistických zájmů je mnoho, snahy o průhlednost a poctivost málo. Vezměme si například tuto tiskovou zprávu ze dne 28. června 2005:
Transparency International ČR zveřejnila výsledky svého výzkumu, jehož cílem bylo vyčíslit ztráty plynoucí z neefektivity a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek. Výsledky této studie nejsou pro české daňové poplatníky vůbec povzbudivé. V roce 2004 se z celkového objemu veřejných zdrojů na obecní úrovni neefektivně použilo 15 mld. Kč, na centrální úrovni pak 17,4 mld. Kč. Celkový odhad ztrát v důsledku neefektivnosti a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek v roce 2004 tak představuje 32,4 mld. Kč.
Členství České republiky v Evropské unii na neblahém stavu kontroly veřejných financí nezměnilo nic. Unie ostatně není žádným vzorem dobrého hospodaření. Evropský účetní dvůr (EÚD) pravidelně již jedenáct let za sebou uděluje Evropské komisi audit s výhradou – což znamená, že byly nalezeny závažné účetní nepravidelnosti. Žádná soukromá organizace by si něco podobného samozřejmě nemohla dovolit. EÚD uvádí, že má možnost verifikovat jen 35 % všech toků fondů Evropské unie. Ve skutečnosti možná ještě méně.
Evropská unie používá pro financování většiny projektů tzv. zálohových účtů (imprest accounts). Z nich mohou přímo čerpat příjemci evropských peněz. EÚD však nemá právo auditovat tyto zálohové účty a proto neexistuje žádná kontrola, zda jsou využívány v souladu se svým určením. EÚD se musí spoléhat na bankovní výpisy a zprávy příjemců. Přes zálohové účty jde asi 80 %
všech výdajů Evropské unie.
Od roku 1991 EU financovala projekt na rozvoj východoevropských zemí včetně Ruska. Evropský účetní dvůr odhalil, že z celkové částky 7 miliard euro bylo 5 miliard vynaloženo neoprávněně. Jen devět z 29 programů splnily svůj cíl a jen pět z nich mělo trvalý dopad. V jednom z programů měla být zavedena harmonizace standardů silničních staveb mezi EU a Ruskem, aniž by nějaké standardy EU vůbec existovaly. Jacek Uczkiewicz z EÚD, autor zprávy, uvádí: „Finanční zdroje EU byly neefektivně použity. Naše hodnocení není pozitivní. Domníváme se, že situace je nepříznivá a vyžaduje velkou disciplínu a pozornost pro zlepšení.“
EÚD nemá žádné právní nástroje pro nastolení pořádku. Pokud jeho auditoři zjistí podvod nebo nepravidelnost, předají tuto informaci orgánům EU, zejména protikorupčnímu úřadu OLAF (L’Office européen de lutte antifraude). Tím snaha o objasnění finančních záhad obvykle končí, protože pravomoci OLAFu jsou velmi omezené. Kromě jiného platí předpis, že zpronevěry částek pod jeden milión euro není třeba vyšetřovat.
Je šokující, že za nynější osvícené doby mohou být veřejné finance vedeny tímto způsobem. Takto si posteskl jeden poslanec Dolní sněmovny v roce 1691. Pro evropský kontinent toto smutné konstatování platí i nadále.
psáno pro Lidové noviny (příloha Orientace)
20.5.06
Proč Irsko zbohatlo tak pozdě
Příčiny irského hospodářského úspěchu jsou často kladenou otázkou posledních let. Odpověď je přitom celkem triviální: nízké daně (zvláště daně z podnikových příjmů), vzdělaná a anglicky mluvící pracovní síla, dobrá demografická struktura populace (tj. relativně nízké náklady na penze a zdravotnictví), výhodná geografická poloha, mírné klima, anglická právní a institucionální tradice. Kromě toho Irsko bylo během druhé světové války neutrální zemí, podobně jako Švédsko nebo Švýcarsko. S takovouto kombinací faktorů zkrátka není jiná možnost než prosperita.
Skutečně není? Proč ale pak Irsko ještě v 80. letech platilo za chudou, převážně agrární zemi? Jak to, že tak dlouho zaostávalo za Británií? Proč teprve zhruba v polovině 90. let převážila imigrace nad emigrací? Jaká katastrofální kombinace faktorů způsobila dlouhou éru chudoby?
Začátkem 19. století mělo Irsko stejné podmínky pro úspěšný průběh průmyslové revoluce jako Anglie nebo Skotsko. První strojírenská výstava na Britských ostrovech se mimochodem konala roku 1824 v Dublinu (Londýn následoval až v roce 1828). Kdo by tehdy chtěl sázet na dlouhodobou prosperitu evropských zemí, patrně by dal Irsku přednost před zaostalým Švýcarskem nebo dokonce chudou Skandinávií. Leč dějiny rozhodly jinak. O budoucí chudobě Irska rozhodla politika. Nikoli však král či parlament, nýbrž odbory.
Anglický konstruktér William Fairbairn ve svých vzpomínkách uvádí příběh Robinsonovy železárny Phoenix v Dublinu. Její majitel vynalezl stroj na výrobu hřebíků. Dublinské odbory jej však zakázaly používat. Stroj byl sešrotován, výroba hřebíků v Irsku zanikla. Nešlo jen o hřebíky. Fairbairn uvádí: „Tak byla železářská výroba v Dublinu zruinována – ne kvůli místním nedostatkům, ale výhradně proto, že dělníci z odborových svazů si prosadili prohibitivní pravidla.“
Jelikož průmysl v Irsku zanikl ještě předtím, než se stačil rozvinout, země neexportovala vyspělé výrobky, nýbrž chudé emigranty. Když irské továrny zkrachovaly, irští odboráři začali proudit do Anglie a vnášeli do tamního rodícího se odborového hnutí radikální prvky. Z dnešního hlediska je šokující, jakou moc tehdy odbory měly. Mladý člověk, který do Londýna přišel z venkova, se musel podrobit náročným pohovorům u odborových komisařů, které rozhodovaly, zda se vůbec smí začít ucházet o práci. Naštěstí pro Anglii bylo tamní odborové hnutí méně centralizované, takže nedokázalo pokrok zcela zastavit. Hovoříme-li však dnes o bídných podmínkách dělníků v období raného kapitalismu, nesmíme zapomínat, že na této bídě měly odbory svůj díl, a to nikoli zanedbatelný.
Angličtina jakožto hlavní jazyk v Irsku je do značné míry též výsledkem politického rozhodnutí. Stál za ním irský politik Daniel O’Connell. Ačkoli hovořil plynně gaelsky, dával přednost angličtině. „Přednostní užitečnost angličtiny jako prostředku veškerého moderního dorozumění je pro mě tak obrovská, že mohu bez lítosti pohlížet na zánik irského jazyka,“ řekl. V době, kdy čeští a slovenští vlastenci zachraňovali své rodné jazyky, Irové dali vědomě přednost naprosté anglicizaci. To mělo své výhody, ale i problémy.
Rozšířená znalost angličtiny, kterou dnes společně s O’Connellem považujeme za důležitou konkurenční výhodu, však byla během 19. a většiny 20. století spíše problémem. Usnadňovala totiž emigraci mladších, podnikavějších a nadanějších Irů ze země. V roce 1841 žilo v Irsku 8,2 miliónu obyvatel. V roce 1961 již jen 4,2 miliónu. Jen během období neúrody 1846-51 zahynulo na podvýživu kolem miliónu lidí, což by se v bohatší zemi, která by si mohla dovolit dovážet potraviny, stát nemohlo.
Irští politikové se až do historicky nedávné doby nestarali o ekonomiku. Většinu své energie věnovali nacionalistickým a náboženským otázkám. Eamon de Valéra, otec irské nezávislosti, považoval svoji zemi za „keltský ostrov odříznutý od materialistického chaosu okolního světa,“ jak uvádí historik Paul Johnson. I většina jeho následníků byla povznesena nad „materialistický chaos“, takže až do 80. let Irsko víceméně sledovalo trend vývoje k sociálnímu státu s vysokými daněmi a pomalým růstem. V roce 1985 Irsko vybralo na daních celkem 43,3 % hrubého domácího produktu, což je hodně – s takovouto těžkou koulí na noze může ekonomika nanejvýše rozvážně kráčet, nikoli však sprintovat.
Teprve na konci 80. let 20. století přišlo výraznější snižování daní, díky kterému dnes Irsko přerozděluje jen asi 24,5 % HDP, hospodaří s rozpočtovým přebytkem, bída patří minulosti a někdejší emigranti se vracejí. A zbytek Evropy obdivuje „irského tygra“.
psáno pro týdeník Týždeň (Slovensko)
Skutečně není? Proč ale pak Irsko ještě v 80. letech platilo za chudou, převážně agrární zemi? Jak to, že tak dlouho zaostávalo za Británií? Proč teprve zhruba v polovině 90. let převážila imigrace nad emigrací? Jaká katastrofální kombinace faktorů způsobila dlouhou éru chudoby?
Začátkem 19. století mělo Irsko stejné podmínky pro úspěšný průběh průmyslové revoluce jako Anglie nebo Skotsko. První strojírenská výstava na Britských ostrovech se mimochodem konala roku 1824 v Dublinu (Londýn následoval až v roce 1828). Kdo by tehdy chtěl sázet na dlouhodobou prosperitu evropských zemí, patrně by dal Irsku přednost před zaostalým Švýcarskem nebo dokonce chudou Skandinávií. Leč dějiny rozhodly jinak. O budoucí chudobě Irska rozhodla politika. Nikoli však král či parlament, nýbrž odbory.
Anglický konstruktér William Fairbairn ve svých vzpomínkách uvádí příběh Robinsonovy železárny Phoenix v Dublinu. Její majitel vynalezl stroj na výrobu hřebíků. Dublinské odbory jej však zakázaly používat. Stroj byl sešrotován, výroba hřebíků v Irsku zanikla. Nešlo jen o hřebíky. Fairbairn uvádí: „Tak byla železářská výroba v Dublinu zruinována – ne kvůli místním nedostatkům, ale výhradně proto, že dělníci z odborových svazů si prosadili prohibitivní pravidla.“
Jelikož průmysl v Irsku zanikl ještě předtím, než se stačil rozvinout, země neexportovala vyspělé výrobky, nýbrž chudé emigranty. Když irské továrny zkrachovaly, irští odboráři začali proudit do Anglie a vnášeli do tamního rodícího se odborového hnutí radikální prvky. Z dnešního hlediska je šokující, jakou moc tehdy odbory měly. Mladý člověk, který do Londýna přišel z venkova, se musel podrobit náročným pohovorům u odborových komisařů, které rozhodovaly, zda se vůbec smí začít ucházet o práci. Naštěstí pro Anglii bylo tamní odborové hnutí méně centralizované, takže nedokázalo pokrok zcela zastavit. Hovoříme-li však dnes o bídných podmínkách dělníků v období raného kapitalismu, nesmíme zapomínat, že na této bídě měly odbory svůj díl, a to nikoli zanedbatelný.
Angličtina jakožto hlavní jazyk v Irsku je do značné míry též výsledkem politického rozhodnutí. Stál za ním irský politik Daniel O’Connell. Ačkoli hovořil plynně gaelsky, dával přednost angličtině. „Přednostní užitečnost angličtiny jako prostředku veškerého moderního dorozumění je pro mě tak obrovská, že mohu bez lítosti pohlížet na zánik irského jazyka,“ řekl. V době, kdy čeští a slovenští vlastenci zachraňovali své rodné jazyky, Irové dali vědomě přednost naprosté anglicizaci. To mělo své výhody, ale i problémy.
Rozšířená znalost angličtiny, kterou dnes společně s O’Connellem považujeme za důležitou konkurenční výhodu, však byla během 19. a většiny 20. století spíše problémem. Usnadňovala totiž emigraci mladších, podnikavějších a nadanějších Irů ze země. V roce 1841 žilo v Irsku 8,2 miliónu obyvatel. V roce 1961 již jen 4,2 miliónu. Jen během období neúrody 1846-51 zahynulo na podvýživu kolem miliónu lidí, což by se v bohatší zemi, která by si mohla dovolit dovážet potraviny, stát nemohlo.
Irští politikové se až do historicky nedávné doby nestarali o ekonomiku. Většinu své energie věnovali nacionalistickým a náboženským otázkám. Eamon de Valéra, otec irské nezávislosti, považoval svoji zemi za „keltský ostrov odříznutý od materialistického chaosu okolního světa,“ jak uvádí historik Paul Johnson. I většina jeho následníků byla povznesena nad „materialistický chaos“, takže až do 80. let Irsko víceméně sledovalo trend vývoje k sociálnímu státu s vysokými daněmi a pomalým růstem. V roce 1985 Irsko vybralo na daních celkem 43,3 % hrubého domácího produktu, což je hodně – s takovouto těžkou koulí na noze může ekonomika nanejvýše rozvážně kráčet, nikoli však sprintovat.
Teprve na konci 80. let 20. století přišlo výraznější snižování daní, díky kterému dnes Irsko přerozděluje jen asi 24,5 % HDP, hospodaří s rozpočtovým přebytkem, bída patří minulosti a někdejší emigranti se vracejí. A zbytek Evropy obdivuje „irského tygra“.
psáno pro týdeník Týždeň (Slovensko)
29.4.06
Nezaměstnanost: její skutečné příčiny
Co je to nezaměstnanost? Nic než nerovnováha na trhu práce. Buď je při dané úrovni hrubých mezd příliš nízká poptávka po pracovní síle anebo je příliš nízká nabídka práce – v případě, že se lidem pracovat nevyplatí. Možná je i kombinace obou okolností.
Pracovní sílu prodražují daně a odvody. John Maynard Keynes ve svých sebraných spisech uvádí, že maximální rozumná mezní sazba pro jakoukoli daň z příjmů je 25 %. Nyní se podívejme, jak jsou v České republice daňově zatíženy mzdy, sečteme-li daně a odvody. Zaměstnanec, který firmu stojí měsíčně 20 000 Kč (tyto celkové náklady odpovídají hrubé mzdě 14 815 Kč), je přímo i skrytě zdaněn částkou 8 193 Kč. Míra zdanění činí 41 %! A to přitom mluvíme o podprůměrné mzdě! Pracovník, který vydělá měsíčně 22 000 čistého, je zatížen daňovým břemenem ve výši 45,4 %. Takto extrémní zdanění příjmů (nota bene nižších a středních tříd) by lord Keynes zajisté považoval za šílenství.
Při předražené práci se vysoká nezaměstnanost stala celoevropským problémem. V letech 1965-75 měla průměrná nezaměstnanost ve státech tehdejšího Evropského hospodářského společenství hodnotu pouhých 2,8 % při průměrné 3,4% míře růstu ekonomiky. Tehdy byly ovšem daně a odvody pro běžné pracující podstatně nižší. Srovnejme tato čísla s dneškem, který je charakterizován sociálními nepokoji a postupným rozkladem tzv. evropského sociálního státu.
Dále je tu flexibilita trhu práce, zejména možnost propouštět zaměstnance bez udání důvodu. Nemožnost propouštění v dobách recese znamená pro zaměstnavatele riziko, kterému je třeba se vyhnout: kdo zaměstnance nepřijímá, nemusí ani propouštět. Kromě toho zrychlené odpisy, které zlevňují kapitálové vybavení. Evropské podniky tedy mohou vykazovat značné zisky a exportní úspěchy a přitom se obejít jen s minimem zaměstnanců. Podívejme se na skvělé výsledky evropských burzovních indexů a na úspěchy Německa v exportu do Číny. Velké a zavedené evropské firmy se obejdou jen s minimem nových pracovníků. Jenže asi dvě třetiny zaměstnanců připadají na malé a střední firmy, kterým se vede zle. Ty doposud existující spíše propouštějí a nových mnoho nevzniká – kvůli špatně fungujícímu trhu práce.
Na evropském kontinentě najdeme jediný stát, který důsledně praktikuje „protilidovou“ politiku liberálního a flexibiliní pracovního trhu: Švýcarsko. Průměrná švýcarská nezaměstnanost činí pouhých 3,6 %. Mohla by být i nižší, kdyby v zemi nežilo značné množství imigrantů, kteří vzhledem ke své převážně nízké kvalifikaci a neznalosti jazyka těžko shánějí práci. Nejvyšší nezaměstnanost vykazoval kanton Ženeva: 7,9 %. Cizinci se ovšem na ženevské populaci podílejí 38 procenty. Kantony s nižší mírou cizinců vykazují nižší nezaměstnanost: Uri (1,2 %), Obwalden (1,7 %), Schwyz (2,3 %), Graubünden (2,1 %). Ukazuje se, že dokonce i nezaměstnanost pod třemi procenty je dlouhodobě udržitelná!
Příčinami nízké nezaměstnanosti ve Švýcarsku jsou dobrá pracovní legislativa, decentralizované odbory, administrativa přátelská k podnikání a snadný přístup firem ke kapitálu. Těžiště zaměstnanosti spočívá na malých firmách. Všechny tyto charakteristiky lze aplikovat i v podmínkách české ekonomiky – na rozdíl od švýcarského bankovnictví či hodinářství. Není zásadní důvod, proč by česká nezaměstnanost nemohla dosahovat švýcarských hodnot.
Jenže podle některých názorů je český trh spíše typický nedostatkem pracovníků. Je nutné dovážet pracovníky z jiných zemí. Proč? Odpověď poskytuje tzv. mezní efektivní míra zdanění. Tento ukazatel bere v úvahu reálnou míru zdanění včetně všech záporných „daní“, tj. sociálních dávek pro různé příjmové skupiny. Její průběh leckoho překvapí. Nízkopříjmové skupiny jsou vystaveny mezní míře zdanění 100 %. Nemají tedy žádnou ekonomickou motivaci vymanit se z pasti chudoby a závislosti na sociálních dávkách. Jak se zvyšuje příjem, klesají dávky sociální péče a mezní míra efektivního zdanění je prakticky stoprocentní. Pracovat se nevyplácí.
Dále je vidět, že mezní efektivní míra zdanění pro další příjmové skupiny divoce kolísá. Důvodem je chaotičnost české daňové a sociální legislativy. Neexistuje systém v pravém smyslu slova, nýbrž změť předpisů vzniklá jako důsledek všemožných „hurá akcí“ různých vlád v posledních letech. Nemá cenu hledat viníka. Má cenu nahradit současný chaotický „systém“ promyšlenou soustavou daní a sociálních dávek. Nezaměstnanost lze trvale snížit pod 5% hranici a možná ještě níže.
psáno pro Hospodářeské noviny
Pracovní sílu prodražují daně a odvody. John Maynard Keynes ve svých sebraných spisech uvádí, že maximální rozumná mezní sazba pro jakoukoli daň z příjmů je 25 %. Nyní se podívejme, jak jsou v České republice daňově zatíženy mzdy, sečteme-li daně a odvody. Zaměstnanec, který firmu stojí měsíčně 20 000 Kč (tyto celkové náklady odpovídají hrubé mzdě 14 815 Kč), je přímo i skrytě zdaněn částkou 8 193 Kč. Míra zdanění činí 41 %! A to přitom mluvíme o podprůměrné mzdě! Pracovník, který vydělá měsíčně 22 000 čistého, je zatížen daňovým břemenem ve výši 45,4 %. Takto extrémní zdanění příjmů (nota bene nižších a středních tříd) by lord Keynes zajisté považoval za šílenství.
Při předražené práci se vysoká nezaměstnanost stala celoevropským problémem. V letech 1965-75 měla průměrná nezaměstnanost ve státech tehdejšího Evropského hospodářského společenství hodnotu pouhých 2,8 % při průměrné 3,4% míře růstu ekonomiky. Tehdy byly ovšem daně a odvody pro běžné pracující podstatně nižší. Srovnejme tato čísla s dneškem, který je charakterizován sociálními nepokoji a postupným rozkladem tzv. evropského sociálního státu.
Dále je tu flexibilita trhu práce, zejména možnost propouštět zaměstnance bez udání důvodu. Nemožnost propouštění v dobách recese znamená pro zaměstnavatele riziko, kterému je třeba se vyhnout: kdo zaměstnance nepřijímá, nemusí ani propouštět. Kromě toho zrychlené odpisy, které zlevňují kapitálové vybavení. Evropské podniky tedy mohou vykazovat značné zisky a exportní úspěchy a přitom se obejít jen s minimem zaměstnanců. Podívejme se na skvělé výsledky evropských burzovních indexů a na úspěchy Německa v exportu do Číny. Velké a zavedené evropské firmy se obejdou jen s minimem nových pracovníků. Jenže asi dvě třetiny zaměstnanců připadají na malé a střední firmy, kterým se vede zle. Ty doposud existující spíše propouštějí a nových mnoho nevzniká – kvůli špatně fungujícímu trhu práce.
Na evropském kontinentě najdeme jediný stát, který důsledně praktikuje „protilidovou“ politiku liberálního a flexibiliní pracovního trhu: Švýcarsko. Průměrná švýcarská nezaměstnanost činí pouhých 3,6 %. Mohla by být i nižší, kdyby v zemi nežilo značné množství imigrantů, kteří vzhledem ke své převážně nízké kvalifikaci a neznalosti jazyka těžko shánějí práci. Nejvyšší nezaměstnanost vykazoval kanton Ženeva: 7,9 %. Cizinci se ovšem na ženevské populaci podílejí 38 procenty. Kantony s nižší mírou cizinců vykazují nižší nezaměstnanost: Uri (1,2 %), Obwalden (1,7 %), Schwyz (2,3 %), Graubünden (2,1 %). Ukazuje se, že dokonce i nezaměstnanost pod třemi procenty je dlouhodobě udržitelná!
Příčinami nízké nezaměstnanosti ve Švýcarsku jsou dobrá pracovní legislativa, decentralizované odbory, administrativa přátelská k podnikání a snadný přístup firem ke kapitálu. Těžiště zaměstnanosti spočívá na malých firmách. Všechny tyto charakteristiky lze aplikovat i v podmínkách české ekonomiky – na rozdíl od švýcarského bankovnictví či hodinářství. Není zásadní důvod, proč by česká nezaměstnanost nemohla dosahovat švýcarských hodnot.
Jenže podle některých názorů je český trh spíše typický nedostatkem pracovníků. Je nutné dovážet pracovníky z jiných zemí. Proč? Odpověď poskytuje tzv. mezní efektivní míra zdanění. Tento ukazatel bere v úvahu reálnou míru zdanění včetně všech záporných „daní“, tj. sociálních dávek pro různé příjmové skupiny. Její průběh leckoho překvapí. Nízkopříjmové skupiny jsou vystaveny mezní míře zdanění 100 %. Nemají tedy žádnou ekonomickou motivaci vymanit se z pasti chudoby a závislosti na sociálních dávkách. Jak se zvyšuje příjem, klesají dávky sociální péče a mezní míra efektivního zdanění je prakticky stoprocentní. Pracovat se nevyplácí.
Dále je vidět, že mezní efektivní míra zdanění pro další příjmové skupiny divoce kolísá. Důvodem je chaotičnost české daňové a sociální legislativy. Neexistuje systém v pravém smyslu slova, nýbrž změť předpisů vzniklá jako důsledek všemožných „hurá akcí“ různých vlád v posledních letech. Nemá cenu hledat viníka. Má cenu nahradit současný chaotický „systém“ promyšlenou soustavou daní a sociálních dávek. Nezaměstnanost lze trvale snížit pod 5% hranici a možná ještě níže.
psáno pro Hospodářeské noviny
O životní úrovni a dluzích
Čas od času se v médiích objeví srovnání životní úrovně „tradičních“ evropských zemí a postkomunistických států. Životní úroveň má ovšem více rozměrů a není snadné ji měřit. Nejčastěji se v této souvislosti uvádí hrubý domácí produkt na hlavu v přepočtu na paritu kupní síly. Pokud bychom takto počítali českou životní úroveň, výsledek by nebyl špatný: byli bychom asi na třech čtvrtinách průměru původní EU patnáctky.
Problém je v tom, že HDP v paritě kupní síly neříká celou pravdu. Především, platí jen na území České republiky, protože zdejší relativně vysoká životní úroveň není ani tak dána vysokými příjmy populace jako spíše nízkou cenovou hladinou. Kilometr za Rozvadovem již tato výhoda není nic platná: cestovatel z České republiky je odkázán na svoji peněženku či kreditní kartu a na svůj finanční majetek vyjádření v opravdových penězích – bez berličky parity kupní síly.
V nominálním srovnání příjmů je česká životní úroveň mnohem nižší. České mzdy a další příjmy tvoří obvykle jen asi šestinu až třetinu západoevropských. Ve srovnání s nejbližším západním sousedem – Německem – máme jen asi čtvrtinové příjmy. Jak se s touto skutečností srovnává zpráva Eurostatu, podle níž patří Česká republika mezi země nejméně ohrožené chudobou? Snadno: metodika výpočtu chudoby podle Evropského statistického úřadu není založena na skutečném měření životní úrovně, nýbrž na měření příjmových nerovností. Práh rizika chudoby je položen na 60 procent průměrného příjmu. Z elementární statistiky vyplývá, že nejvíce rovnostářská země bude zároveň nejméně ohrožena takto definovanou „chudobou“. Ať už jsou příjmy obyvatelstva jakékoli.
Jsme tedy oproti Západu chudí, ale někteří z nás se mohou utěšovat tím, že většinou jsme zhruba stejně chudí. Míry sociální nerovnosti podle jiné metodiky (Giniho koeficient) je v České republice na úrovni Dánska a o něco nižší než ve Švédsku. Má-li tedy Skandinávie být naším cílem, pak jsem jej již dohnali a předehnali: v míře rovnostářství.
Existuje ještě jiná míra životní úrovně, a sice objem finančního majetku domácností. V této metrice si nevedeme skvěle, ale lépe než ostatní noví členové EU. Objem finančních úspor na občana EU-15 činil v roce 2003 průměrně 41 628 euro. Česká republika dosáhla hodnoty 5800 euro (tedy asi sedminu průměru EU), Maďarsko 3800 euro, Polsko 2200 euro, Estonsko 1300 euro, Rumunsko necelých 300 euro. Proč jsme tak dobří? Protože na rozdíl od většina ostatních postkomunistických zemí nebyla hodnota úspor českých střádalů totálně vymazána vysokou inflací. Díky relativně dobře zvládnuté ekonomické transformaci je dnes Česká republika v celkem dobrém finančním stavu.
Životní úroveň Západu je ale také ze značné části financována dluhem: zadlužení domácností EU-15 činí téměř 60 % HDP, bezmála tolik, co dělá celkový státní dluh těchto zemí. České domácnosti mají celkový dluh vůči bankám a nebankovním finančním společnostem pouze na úrovni kolem 10 % HDP. Prostor pro zadlužování je tedy ještě velký.
psáno pro Lidové noviny, příloha Více peněz
Problém je v tom, že HDP v paritě kupní síly neříká celou pravdu. Především, platí jen na území České republiky, protože zdejší relativně vysoká životní úroveň není ani tak dána vysokými příjmy populace jako spíše nízkou cenovou hladinou. Kilometr za Rozvadovem již tato výhoda není nic platná: cestovatel z České republiky je odkázán na svoji peněženku či kreditní kartu a na svůj finanční majetek vyjádření v opravdových penězích – bez berličky parity kupní síly.
V nominálním srovnání příjmů je česká životní úroveň mnohem nižší. České mzdy a další příjmy tvoří obvykle jen asi šestinu až třetinu západoevropských. Ve srovnání s nejbližším západním sousedem – Německem – máme jen asi čtvrtinové příjmy. Jak se s touto skutečností srovnává zpráva Eurostatu, podle níž patří Česká republika mezi země nejméně ohrožené chudobou? Snadno: metodika výpočtu chudoby podle Evropského statistického úřadu není založena na skutečném měření životní úrovně, nýbrž na měření příjmových nerovností. Práh rizika chudoby je položen na 60 procent průměrného příjmu. Z elementární statistiky vyplývá, že nejvíce rovnostářská země bude zároveň nejméně ohrožena takto definovanou „chudobou“. Ať už jsou příjmy obyvatelstva jakékoli.
Jsme tedy oproti Západu chudí, ale někteří z nás se mohou utěšovat tím, že většinou jsme zhruba stejně chudí. Míry sociální nerovnosti podle jiné metodiky (Giniho koeficient) je v České republice na úrovni Dánska a o něco nižší než ve Švédsku. Má-li tedy Skandinávie být naším cílem, pak jsem jej již dohnali a předehnali: v míře rovnostářství.
Existuje ještě jiná míra životní úrovně, a sice objem finančního majetku domácností. V této metrice si nevedeme skvěle, ale lépe než ostatní noví členové EU. Objem finančních úspor na občana EU-15 činil v roce 2003 průměrně 41 628 euro. Česká republika dosáhla hodnoty 5800 euro (tedy asi sedminu průměru EU), Maďarsko 3800 euro, Polsko 2200 euro, Estonsko 1300 euro, Rumunsko necelých 300 euro. Proč jsme tak dobří? Protože na rozdíl od většina ostatních postkomunistických zemí nebyla hodnota úspor českých střádalů totálně vymazána vysokou inflací. Díky relativně dobře zvládnuté ekonomické transformaci je dnes Česká republika v celkem dobrém finančním stavu.
Životní úroveň Západu je ale také ze značné části financována dluhem: zadlužení domácností EU-15 činí téměř 60 % HDP, bezmála tolik, co dělá celkový státní dluh těchto zemí. České domácnosti mají celkový dluh vůči bankám a nebankovním finančním společnostem pouze na úrovni kolem 10 % HDP. Prostor pro zadlužování je tedy ještě velký.
psáno pro Lidové noviny, příloha Více peněz
Proč Francouzi věří levici
Francouzi nemají rádi kapitalismus. V nedávném mezinárodním průzkumu veřejného mínění nesouhlasilo 50 procent Francouzů s tvrzením „svobodné podnikání a ekonomika volného trhu je nejlepší systém, na němž by měl být založen svět.“ Jen 36 procent s tímto výrokem souhlasilo. Byl to „nejlevicovější“ výsledek v rámci průzkumu. Pro srovnání, téměř tři čtvrtiny dotázaných Číňanů jsou pro kapitalismus, ke kterému se přiklánějí i Rusové – navzdory bolestným zkušenostem z obtížné ekonomické transformace.
Výsledek průzkumu rezonuje i se studentskými protesty proti návrhu zákona o prvním zaměstnání. Zákon měl usnadnit propouštění (a tedy i přijímání) mladých lidí do 26 let věku. Vzhledem k mohutným studentským a odborářským demonstracím byl návrh odložen ad acta.
Proč jsou právě Francouzi tak silně „doleva“? Podle jedné teorie jde o intelektuální dědictví historie. Francie byla vždy politicky centralizovaná, role státu v ekonomice byla vždy významná. Ale z Francie pochází i řada liberálních myšlenek („laissez-faire“) a řada liberálních ekonomů: Frédéric Bastiat, Gustave de Molinari, Antoine Augustin Cournot a mnozí další. Také v současnosti má Francie řadu významných ekonomů, kteří jsou pochopitelně též liberálně orientováni (termín „levicový ekonom“ je koneckonců stejný protimluv jako například dietní sádlo, nealkoholická vodka nebo realistický volební program).
Deník International Herald Tribune přišel s hypotézou, že takřka celonárodní levicová orientace je způsobena tamními metodami výuky ekonomie na středních školách. Zatímco na většině univerzit se učí standardní ekonomie, středoškolské učebnice jsou spíše směsicí sociologie, veřejné administrativy, nauky o fondech Evropské unie a propagace státu. Nechybí marxismem inspirované teze o konfliktu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Z ekonomické teorie se objevuje keynesianismus, ovšem v tak bizarní podobě, že by v něm lord Keynes stěží poznal své myšlenky. Jsou zde perly jako „nelze snižovat mzdy, protože jinak by se roztočila deflační spirála, která by vedla k vysoké nezaměstnanosti“. Nechybí ani různé varianty tvrzení „zdroje tu jsou“ citované v souvislosti s tvorbou pracovních míst dotovaných vládou. Přesně tato hesla se objevovala na demonstracích. Podle stávkujících studentů jsou cestou k zaměstnanosti dotace a vyšší platy. Flexibilita? V zemi, kde tři čtvrtiny mládeže touží po kariéře státního zaměstnance, jde o neslušné slovo. Tento názor dodnes podporují absolventi proslulé École Nationale d'Administration (ENA).
Ta až donedávna rovněž učila zploštělou interpretaci ekonomie založenou na centrální roli státu, jak připouští sám ředitel této prestižní školy Antoine Durrleman. „ENA sledovala kurs směrem k plánované ekonomice,“ vysvětluje v rozhovoru s deníkem IHT. „Až do roku 1986 u nás vláda regulovala cenu bagety.“ Zároveň Durrleman ujišťuje, že osnovy ENA byly nedávno u ekonomických předmětů podstatně modernizovány a přiblíženy realitě tržní ekonomiky a podnikání.
Francie se tak časem dočká ekonomicky vzdělaných politiků, kterých má dnes nedostatek. Patří k nim ministr financí Thierry Breton, který neabsolvoval ENA a který hodlá založit Radu pro ekonomické vzdělávání. Kromě toho se formuje i hnutí zdola. Zdaleka ne všichni studenti pokládají vysoké daně, státní dotace a regulovanou ekonomiku za společenský ideál. Existuje politická strana Alternative Libérale, která má v programu obhajobu zájmů mladých lidí.
„Francie umírá na nedostatek svobody,“ prohlašuje její mluvčí Sabine Heroldová. Ta si získala již ve věku 21 let (v roce 2002) přezdívku Mademoiselle Thatcher. Ano, Francie má ještě naději.
psáno pro MF Dnes
Výsledek průzkumu rezonuje i se studentskými protesty proti návrhu zákona o prvním zaměstnání. Zákon měl usnadnit propouštění (a tedy i přijímání) mladých lidí do 26 let věku. Vzhledem k mohutným studentským a odborářským demonstracím byl návrh odložen ad acta.
Proč jsou právě Francouzi tak silně „doleva“? Podle jedné teorie jde o intelektuální dědictví historie. Francie byla vždy politicky centralizovaná, role státu v ekonomice byla vždy významná. Ale z Francie pochází i řada liberálních myšlenek („laissez-faire“) a řada liberálních ekonomů: Frédéric Bastiat, Gustave de Molinari, Antoine Augustin Cournot a mnozí další. Také v současnosti má Francie řadu významných ekonomů, kteří jsou pochopitelně též liberálně orientováni (termín „levicový ekonom“ je koneckonců stejný protimluv jako například dietní sádlo, nealkoholická vodka nebo realistický volební program).
Deník International Herald Tribune přišel s hypotézou, že takřka celonárodní levicová orientace je způsobena tamními metodami výuky ekonomie na středních školách. Zatímco na většině univerzit se učí standardní ekonomie, středoškolské učebnice jsou spíše směsicí sociologie, veřejné administrativy, nauky o fondech Evropské unie a propagace státu. Nechybí marxismem inspirované teze o konfliktu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Z ekonomické teorie se objevuje keynesianismus, ovšem v tak bizarní podobě, že by v něm lord Keynes stěží poznal své myšlenky. Jsou zde perly jako „nelze snižovat mzdy, protože jinak by se roztočila deflační spirála, která by vedla k vysoké nezaměstnanosti“. Nechybí ani různé varianty tvrzení „zdroje tu jsou“ citované v souvislosti s tvorbou pracovních míst dotovaných vládou. Přesně tato hesla se objevovala na demonstracích. Podle stávkujících studentů jsou cestou k zaměstnanosti dotace a vyšší platy. Flexibilita? V zemi, kde tři čtvrtiny mládeže touží po kariéře státního zaměstnance, jde o neslušné slovo. Tento názor dodnes podporují absolventi proslulé École Nationale d'Administration (ENA).
Ta až donedávna rovněž učila zploštělou interpretaci ekonomie založenou na centrální roli státu, jak připouští sám ředitel této prestižní školy Antoine Durrleman. „ENA sledovala kurs směrem k plánované ekonomice,“ vysvětluje v rozhovoru s deníkem IHT. „Až do roku 1986 u nás vláda regulovala cenu bagety.“ Zároveň Durrleman ujišťuje, že osnovy ENA byly nedávno u ekonomických předmětů podstatně modernizovány a přiblíženy realitě tržní ekonomiky a podnikání.
Francie se tak časem dočká ekonomicky vzdělaných politiků, kterých má dnes nedostatek. Patří k nim ministr financí Thierry Breton, který neabsolvoval ENA a který hodlá založit Radu pro ekonomické vzdělávání. Kromě toho se formuje i hnutí zdola. Zdaleka ne všichni studenti pokládají vysoké daně, státní dotace a regulovanou ekonomiku za společenský ideál. Existuje politická strana Alternative Libérale, která má v programu obhajobu zájmů mladých lidí.
„Francie umírá na nedostatek svobody,“ prohlašuje její mluvčí Sabine Heroldová. Ta si získala již ve věku 21 let (v roce 2002) přezdívku Mademoiselle Thatcher. Ano, Francie má ještě naději.
psáno pro MF Dnes
České odbory a stroj času
Českým odborům ubývají členové. Ještě v roce 2001 spadalo pod Českomoravskou komoru odborových svazů kolem 900 tisíc členů. Nyní již jen 610 tisíc členů. Proč tento úbytek? Staří členové odcházejí do důchodu a mladší pracovníci se. Podobný jev zaznamenávají odbory ve většině zemí.
Nebylo tomu tak vždy. Odborové hnutí zaznamenalo největší vzestup v 19. století v souvislosti s industrializací. Na jedné straně tehdy stáli zaměstnavatelé, na druhé zaměstnanci. Ti první měli podstatně vyšší vyjednávací sílu. Západní Evropa a USA byly tehdy v situaci dnešní Číny: do měst se hrnuli venkované dychtiví po práci v továrnách. Průmysl potřeboval velké množství nekvalifikované nebo středně pracovní síly. Nespokojený dělník byl snadno zastupitelný jiným.
Odbory proto vznikly za účelem posílení vyjednávací síly zaměstnanců. Jak uvádí každá základní učebnice ekonomie (například Zásady ekonomie od N. G. Mankiwa), „obory jsou svého druhu kartelem – skupinou prodávajících, kteří usilují sjednocením svých postojů o zvýšení tržní síly. Odbory se s firmou dohadují o lepších pracovních podmínkách, o vyšších platech a prémiích než by firma platila, kdyby v ní odbory nebyly.“
Proč však lidé nehoří zájmem o odborovou organizovanost, když podle ekonomické teorie přináší takové výhody? Zajisté to nebude tím, že by všichni byli se svým zaměstnáním dokonale spokojeni. Každý si umí představit vyšší plat, lepší pracovní podmínky a ani osmihodinová pracovní doba není vždy a všude samozřejmostí.
Podstata je v tom, že odborové vyjednávání s sebou přinášejí i některé „drobné“ potíže. Dr. Karel Engliš v příručce Národní hospodářství (1928) uvádí výhody i nevýhody kolektivně vyjednaných mzdových smluv: „Zaměstnavatel může na delší dobu počítati s poklidem stávkového boje a úsporou ztrát z něho vzcházejících; na druhé straně však ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny, z nichž jeden je pohyblivý (ceny zboží na trhu) a druhý pevný (mzda). Z toho může i pro dělnictvo vzejíti škoda, poněvadž nemožnost snížiti mzdy za nepříznivé konjunktury donutí po případě výrobce zastaviti výrobu a způsobí nezaměstnanost. Vyrovnáváním mzdy mezi různými podniky zmenší se mezi nimi třecí plocha konkurenční, avšak po případě padnou méně schopné podniky, jež se udržovaly dosud jen nízkou mzdou. Nezaměstnaností z toho vzniklou utrpí dočasně i dělnictvo.“
Doktor Engliš byl ve své době spíše optimistický ohledně odborové organizovanosti, od níž si sliboval pořádek a stabilitu. Kdyby viděl dnešní Francii, Německo či Itálii, asi by byl šokován vysokými mzdami, ale patrně by nebyl překvapen vysokou nezaměstnaností. Ta je totiž přímým důsledkem dlouhodobé činnosti odborů. Odbory samozřejmě prosazují zájmy svých členů, ale nikoli nečlenů, tedy nezaměstnaných. Lidé samozřejmě vidí, že příliš velká síla odborů nevede k optimálnímu stavu a proto necítí potřebu se sdružovat.
Možná je to ale docela jinak. Pravděpodobnější vysvětlení spočívá v tom, že pracující nemají pocit, že odbory zastupují jejich zájmy. Proč? V dobách před sedmdesáti a více lety bylo zvykem, že většina lidí neplatila daň z příjmu. Ta byla vyhrazena pro několik nejbohatších procent populace. Tak například v roce 1913, kdy byla daň z příjmů zavedena v USA, patřilo mezi poplatníky jen 1 % Američanů, přičemž nejvyšší sazba činila 7 procent. V Rakousko-Uhersku činila mezní sazba daní z příjmů 3,88 %.
Není tedy divu, že v dobách parních strojů, dvojplošníků a němých grotesek byl požadavek na zvýšení daní pochopitelný, protože se řadových odborářů netýkal. Hlavní odborář Štěch však ještě ve 21. století hovoří o „příliš nízkých daních“, aniž by si uvědomil, že tyto daně snižují příjmy jeho „oveček“. Totéž platí pro většinu předáků ČMKOS a pro odborářské ekonomy. Působí dojmem lidí, kteří si spletli století a mají nyní v kalendáři rok 1906. Že by stroj času?
Sociálně demokratický senátor František Modráček ovšem již v roce 1926 upozorňoval na „nezdravost zatížení těžkými břemeny berními“. Ve svém senátním projevu ze 14. října uvedl: „My nejsme jen odpůrci zvyšování daní nepřímých, ale jsme odpůrci i dalšího zvyšování daní přímých. Říkám, že daněmi a přirážkami jsou přetíženy všechny vrstvy obyvatelstva snad až na majitele pozemků, nejen dělnictvo. (…) Celkové zatížení veřejnou správou činí 26 % našeho národního důchodu (…) tato břemena škodlivě postihují náš hospodářský život.“
Senátor Modráček měl před 80 lety modernější názory než jeho dnešní následníci. Smutné zjištění.
psáno pro Lidové noviny
Nebylo tomu tak vždy. Odborové hnutí zaznamenalo největší vzestup v 19. století v souvislosti s industrializací. Na jedné straně tehdy stáli zaměstnavatelé, na druhé zaměstnanci. Ti první měli podstatně vyšší vyjednávací sílu. Západní Evropa a USA byly tehdy v situaci dnešní Číny: do měst se hrnuli venkované dychtiví po práci v továrnách. Průmysl potřeboval velké množství nekvalifikované nebo středně pracovní síly. Nespokojený dělník byl snadno zastupitelný jiným.
Odbory proto vznikly za účelem posílení vyjednávací síly zaměstnanců. Jak uvádí každá základní učebnice ekonomie (například Zásady ekonomie od N. G. Mankiwa), „obory jsou svého druhu kartelem – skupinou prodávajících, kteří usilují sjednocením svých postojů o zvýšení tržní síly. Odbory se s firmou dohadují o lepších pracovních podmínkách, o vyšších platech a prémiích než by firma platila, kdyby v ní odbory nebyly.“
Proč však lidé nehoří zájmem o odborovou organizovanost, když podle ekonomické teorie přináší takové výhody? Zajisté to nebude tím, že by všichni byli se svým zaměstnáním dokonale spokojeni. Každý si umí představit vyšší plat, lepší pracovní podmínky a ani osmihodinová pracovní doba není vždy a všude samozřejmostí.
Podstata je v tom, že odborové vyjednávání s sebou přinášejí i některé „drobné“ potíže. Dr. Karel Engliš v příručce Národní hospodářství (1928) uvádí výhody i nevýhody kolektivně vyjednaných mzdových smluv: „Zaměstnavatel může na delší dobu počítati s poklidem stávkového boje a úsporou ztrát z něho vzcházejících; na druhé straně však ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny, z nichž jeden je pohyblivý (ceny zboží na trhu) a druhý pevný (mzda). Z toho může i pro dělnictvo vzejíti škoda, poněvadž nemožnost snížiti mzdy za nepříznivé konjunktury donutí po případě výrobce zastaviti výrobu a způsobí nezaměstnanost. Vyrovnáváním mzdy mezi různými podniky zmenší se mezi nimi třecí plocha konkurenční, avšak po případě padnou méně schopné podniky, jež se udržovaly dosud jen nízkou mzdou. Nezaměstnaností z toho vzniklou utrpí dočasně i dělnictvo.“
Doktor Engliš byl ve své době spíše optimistický ohledně odborové organizovanosti, od níž si sliboval pořádek a stabilitu. Kdyby viděl dnešní Francii, Německo či Itálii, asi by byl šokován vysokými mzdami, ale patrně by nebyl překvapen vysokou nezaměstnaností. Ta je totiž přímým důsledkem dlouhodobé činnosti odborů. Odbory samozřejmě prosazují zájmy svých členů, ale nikoli nečlenů, tedy nezaměstnaných. Lidé samozřejmě vidí, že příliš velká síla odborů nevede k optimálnímu stavu a proto necítí potřebu se sdružovat.
Možná je to ale docela jinak. Pravděpodobnější vysvětlení spočívá v tom, že pracující nemají pocit, že odbory zastupují jejich zájmy. Proč? V dobách před sedmdesáti a více lety bylo zvykem, že většina lidí neplatila daň z příjmu. Ta byla vyhrazena pro několik nejbohatších procent populace. Tak například v roce 1913, kdy byla daň z příjmů zavedena v USA, patřilo mezi poplatníky jen 1 % Američanů, přičemž nejvyšší sazba činila 7 procent. V Rakousko-Uhersku činila mezní sazba daní z příjmů 3,88 %.
Není tedy divu, že v dobách parních strojů, dvojplošníků a němých grotesek byl požadavek na zvýšení daní pochopitelný, protože se řadových odborářů netýkal. Hlavní odborář Štěch však ještě ve 21. století hovoří o „příliš nízkých daních“, aniž by si uvědomil, že tyto daně snižují příjmy jeho „oveček“. Totéž platí pro většinu předáků ČMKOS a pro odborářské ekonomy. Působí dojmem lidí, kteří si spletli století a mají nyní v kalendáři rok 1906. Že by stroj času?
Sociálně demokratický senátor František Modráček ovšem již v roce 1926 upozorňoval na „nezdravost zatížení těžkými břemeny berními“. Ve svém senátním projevu ze 14. října uvedl: „My nejsme jen odpůrci zvyšování daní nepřímých, ale jsme odpůrci i dalšího zvyšování daní přímých. Říkám, že daněmi a přirážkami jsou přetíženy všechny vrstvy obyvatelstva snad až na majitele pozemků, nejen dělnictvo. (…) Celkové zatížení veřejnou správou činí 26 % našeho národního důchodu (…) tato břemena škodlivě postihují náš hospodářský život.“
Senátor Modráček měl před 80 lety modernější názory než jeho dnešní následníci. Smutné zjištění.
psáno pro Lidové noviny
7.4.06
Mnoho investic, málo užitku
Byly doby, kdy přímé zahraniční investice byly považovány za „vykořisťování“ chudých zemí. Do roku 1989 byla tato teze přednášena všem studentům vysokých škol na povinných kursech politické ekonomie kapitalismu. Dodnes tento myšlenkový odkaz marxismu přežívá v antiglobalizačním hnutí na Západě.
S pádem komunismu padly ve střední a východní Evropě i zábrany vůči západním investorům. To je zajisté normální a správný vývoj, protože svobodný pohyb kapitálu patří k základním předpokladům fungování prosperující tržní ekonomiky. Zajímavé ovšem je, že nastal „překmit“ do přesně opačné myšlenkové polohy. Zatímco dříve byli západní kapitalisté vládou oficiálně považováni za vykořisťovatele, dnes jsou naopak zbožňováni jako spasitelé. Vláda i veřejnost od nich očekává hospodářský růst, zlepšení obchodní bilance a hlavně tvorbu pracovních míst.
Kapitalisté jsou racionálně uvažující bytosti, kterým jde o maximalizaci výnosů z investic. Za hypotetických podmínek dokonalé ekonomické rovnováhy (tj. bez zásahů státu) investují do odvětví, u nichž je největší šance na zisk v poměru k riziku. Jestliže jsou některá odvětví zvýhodněna státní podporou, preferují pochopitelně je. Jestliže se podpora týká některých typů podniků, pak tyto specifické typy prosperují na úkor jiných. Konkrétně jde o zvýhodnění velkých zahraničních firem prostřednictvím investičních pobídek.
Tyto pobídky v podání agentury CzechInvest se teoreticky týkají všech podniků, bez rozdílu původu. V praxi se však zhruba z 80 procent týkají zahraničních firem. Proč: jen ty bývají dostatečně veliké a na pobídky „dosáhnou“. Vytváří se tak prostředí, které odměňuje velké a trestá malé. Někdo může namítnout – k čemu jsou vlastně dobré malé domácí podniky, vždyť na národnosti kapitálu nezáleží a velké nadnárodní společnosti mnohdy platí lépe? Jenže tento argument je ekonomicky vadný.
Ve všech „normálních“ ekonomikách platí, že jsou to právě malé a střední podniky, které vytvářejí největší počet pracovních míst. V rámci skupiny EU 19 (což je 15 původních zemí plus čtyři středoevropské ekonomiky) připadá 66,4 % všech pracovních míst na malé a střední podniky – včetně individuálních živností – které zaměstnávají v průměru jen čtyři osoby. Velké podniky sice zaměstnávají průměrně 1020 lidí, ale početně jich je mnohem méně.
Odtud pramení částečné vysvětlení vysoké nezaměstnanosti v Evropě: ačkoli státy podporují podnikání velmi snaživě, drtivá část této podpory skončí u velkých firem, které nejsou hlavním pilířem zaměstnanosti. V České republice je tento efekt obzvláště patrný. U velkých firem je podíl exportu na tržbách v evropském průměru 21 %, u malých a středních jen 13 %. Makroekonomické statistiky sice hlásí radostná čísla o zahraničním obchodu, což sice opticky zvyšuje hrubý domácí produkt, ale užitek pro obyvatele České republiky je malý: nezaměstnanost se trvale pohybuje kolem půl miliónu osob, reálné mzdy rostou podstatně pomaleji než HDP, zisky z investic náleží zahraničním akcionářům a státní rozpočet je navzdory hospodářskému růstu v mínusu.
Příliv zahraničních investic vyhlíží skvěle v některých makroekonomických statistikách, ale životní úrovně běžných obyvatel České republiky se až tak dalece nedotýká. Do jisté míry lze tento stav přirovnat k situaci, kdy je v některé zemi objeveno ložisko ropy nebo plynu. Na první pohled báječná věc: jenomže pak přijdou problémy. Exportní příjmy z ropy tlačí na růst domácí měny. Vysoký kurs měny snižuje konkurenceschopnost ostatních průmyslových odvětví. Ztráta pracovních míst v těchto odvětvích může převýšit přírůstek míst v nově dominantním exportním odvětví. To není jen teorie: Holandsko tuto zkušenost zažilo po otevření ložisek zemního plynu v Severním moři v 60. letech. Od té doby nese tento jev název holandská nemoc.
Pokud je export ropy či plynu příliš vysoký, může téměř zničit tradiční exportní odvětví. To se nyní děje v Rusku. Naštěstí pro Rusko jeho zdroje vydrží ještě dlouho. Menší státy toto štěstí mít nemusí. Totéž platí pro malé ekonomiky, které jsou příliš závislé na zahraničních investicích. Pokud se tyto investice časem přesunou jinam – například kvůli příliš vysokým mzdám – česká ekonomika může zůstat bez prostředků a bez vlastního exportního průmyslu.
Jiným řešením může být udržování českých mezd na trvale nízké úrovni. Zahraničním investorům by se tato strategie mohla líbit. Méně již jejich českým zaměstnancům. Tento protiklad zájmů mimochodem vyvrací „světáckou“ tezi, že na národnosti kapitálu nezáleží. Ale ano, záleží.
S pádem komunismu padly ve střední a východní Evropě i zábrany vůči západním investorům. To je zajisté normální a správný vývoj, protože svobodný pohyb kapitálu patří k základním předpokladům fungování prosperující tržní ekonomiky. Zajímavé ovšem je, že nastal „překmit“ do přesně opačné myšlenkové polohy. Zatímco dříve byli západní kapitalisté vládou oficiálně považováni za vykořisťovatele, dnes jsou naopak zbožňováni jako spasitelé. Vláda i veřejnost od nich očekává hospodářský růst, zlepšení obchodní bilance a hlavně tvorbu pracovních míst.
Kapitalisté jsou racionálně uvažující bytosti, kterým jde o maximalizaci výnosů z investic. Za hypotetických podmínek dokonalé ekonomické rovnováhy (tj. bez zásahů státu) investují do odvětví, u nichž je největší šance na zisk v poměru k riziku. Jestliže jsou některá odvětví zvýhodněna státní podporou, preferují pochopitelně je. Jestliže se podpora týká některých typů podniků, pak tyto specifické typy prosperují na úkor jiných. Konkrétně jde o zvýhodnění velkých zahraničních firem prostřednictvím investičních pobídek.
Tyto pobídky v podání agentury CzechInvest se teoreticky týkají všech podniků, bez rozdílu původu. V praxi se však zhruba z 80 procent týkají zahraničních firem. Proč: jen ty bývají dostatečně veliké a na pobídky „dosáhnou“. Vytváří se tak prostředí, které odměňuje velké a trestá malé. Někdo může namítnout – k čemu jsou vlastně dobré malé domácí podniky, vždyť na národnosti kapitálu nezáleží a velké nadnárodní společnosti mnohdy platí lépe? Jenže tento argument je ekonomicky vadný.
Ve všech „normálních“ ekonomikách platí, že jsou to právě malé a střední podniky, které vytvářejí největší počet pracovních míst. V rámci skupiny EU 19 (což je 15 původních zemí plus čtyři středoevropské ekonomiky) připadá 66,4 % všech pracovních míst na malé a střední podniky – včetně individuálních živností – které zaměstnávají v průměru jen čtyři osoby. Velké podniky sice zaměstnávají průměrně 1020 lidí, ale početně jich je mnohem méně.
Odtud pramení částečné vysvětlení vysoké nezaměstnanosti v Evropě: ačkoli státy podporují podnikání velmi snaživě, drtivá část této podpory skončí u velkých firem, které nejsou hlavním pilířem zaměstnanosti. V České republice je tento efekt obzvláště patrný. U velkých firem je podíl exportu na tržbách v evropském průměru 21 %, u malých a středních jen 13 %. Makroekonomické statistiky sice hlásí radostná čísla o zahraničním obchodu, což sice opticky zvyšuje hrubý domácí produkt, ale užitek pro obyvatele České republiky je malý: nezaměstnanost se trvale pohybuje kolem půl miliónu osob, reálné mzdy rostou podstatně pomaleji než HDP, zisky z investic náleží zahraničním akcionářům a státní rozpočet je navzdory hospodářskému růstu v mínusu.
Příliv zahraničních investic vyhlíží skvěle v některých makroekonomických statistikách, ale životní úrovně běžných obyvatel České republiky se až tak dalece nedotýká. Do jisté míry lze tento stav přirovnat k situaci, kdy je v některé zemi objeveno ložisko ropy nebo plynu. Na první pohled báječná věc: jenomže pak přijdou problémy. Exportní příjmy z ropy tlačí na růst domácí měny. Vysoký kurs měny snižuje konkurenceschopnost ostatních průmyslových odvětví. Ztráta pracovních míst v těchto odvětvích může převýšit přírůstek míst v nově dominantním exportním odvětví. To není jen teorie: Holandsko tuto zkušenost zažilo po otevření ložisek zemního plynu v Severním moři v 60. letech. Od té doby nese tento jev název holandská nemoc.
Pokud je export ropy či plynu příliš vysoký, může téměř zničit tradiční exportní odvětví. To se nyní děje v Rusku. Naštěstí pro Rusko jeho zdroje vydrží ještě dlouho. Menší státy toto štěstí mít nemusí. Totéž platí pro malé ekonomiky, které jsou příliš závislé na zahraničních investicích. Pokud se tyto investice časem přesunou jinam – například kvůli příliš vysokým mzdám – česká ekonomika může zůstat bez prostředků a bez vlastního exportního průmyslu.
Jiným řešením může být udržování českých mezd na trvale nízké úrovni. Zahraničním investorům by se tato strategie mohla líbit. Méně již jejich českým zaměstnancům. Tento protiklad zájmů mimochodem vyvrací „světáckou“ tezi, že na národnosti kapitálu nezáleží. Ale ano, záleží.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)