Každý školák se učí, že Hitlerův režim byl krajně pravicový. Leckterého přitom napadne paradox: proč byla vůdčí silou režimu právě NSDAP neboli Nacionálně sociální dělnická strana Německa? Hitlerovské Německo prý bylo diktaturou velkoburžoazie a kapitálu. Ale proč se tito „krajní pravičáci“ navzájem oslovovali „soudruhu“? Proč údajná „pravice“ prohlubovala daňovou progresivitu a regulovala ceny? Byla to snad snaha zmást protivníka? Anebo v učebnicích něco chybí?
Na tyto otázky odpovídá německý historik Götz Aly, specialista na hospodářskou politiku nacionálně socialistického režimu. Aly uvádí řadu méně známých a pozapomenutých faktů o hitlerovském Německu. Nacionální socialisté zavedli celou škálu populárních opatření. Mezi ně patřila podpora rodin s dětmi, společné zdanění manželů, regulace nájemného, vysoce progresivní zdanění příjmů favorizující slabší příjmové skupiny, posílení penzijního systému, podpora zemědělců a řada dalších opatření.
Řada nacionálně socialistických funkcionářů například pocházela ze skromných majetkových poměrů a měla četné zkušenosti s exekutory. Mezi první zákony Třetí říše proto patřila opatření chránící dlužníky proti věřitelům s cílem „zamezit zbídačování německého národa.“ Podle oficiálního výkladu, „soudní úředník se sociálním uvědoměním nebude mít to srdce, aby svého soudruha uvrhl do absolutní bídy, aby jej zbavil posledního majetku, důvěry v ochranu státu a jeho lásky k vlasti. Němci mají právo věřit, že mohou žít s pocitem pohody.“ Jiný dokument požadoval „pravý smysl pro sociální solidaritu“ vůči „etnickým soudruhům“.
„Německý národ nevnímal Hitlera jako osobnost, která by společnost dělila, ale naopak jako velkého sjednotitele,“ píše Aly. „Třetí říše nebyla diktaturou, která by se držela díky síle. Nacistické vedení ve skutečnosti mělo respekt vůči náladám veřejnosti, které pečlivě sledovalo, přičemž věnovalo značnou energii a zdroje, aby plnilo přání spotřebitelů, a to i na úkor zbrojního programu.“ Nacionální socialisté se profilovali jako strana „třetí cesty“, která bojuje proti „sociální dezintegraci“, oškliví si extrémy liberálního kapitalismu na jedné straně a bolševismu na straně druhé.
Komunistické východní Německo potřebovalo pro dohled nad 17 milióny lidí celkem 170 tisíc tajných policistů a bezpečnostních expertů; k tomu ještě zhruba stejný počet donašečů. Naproti tomu v roce 1937 potřebovalo Gestapo jen 7000 zaměstnanců, včetně úředníků a sekretářek. Tento aparát stačil pro dohled na šedesáti milióny lidí.
Proč? Většina Němců dohled nepotřebovala: Hitler si jejich loajalitu prostě koupil. Nacionálně socialistická ekonomika budila dojem masivního úspěchu. Během pěti let od převzetí moci Hitler snížil nezaměstnanost ze šesti miliónů prakticky na nulu. Stavěly se pověstné dálnice, mnozí pracující si poprvé v životě užili dovolenou. Z hlediska obyčejného Němce nebyl Hitlerův režim během 30. let hrůzyplnou diktaturou, ale přívětivým sociálním státem, který nabízel existenční jistoty. Žádné masové hnutí odporu proto neexistovalo.
Hitler měl částečně štěstí. V roce 1933 dosáhla světová hospodářská krize svého dna a začalo oživení. V první řadě však byl jeho „zázrak“ financován dluhem. Během prvních dvou let nacionálně socialistické vlády vzrostl veřejný dluh o 10,3 miliardy říšských marek. Během období 1933 až do poloviny roku 1939 utratila Třetí říše nejméně 45 miliard marek na zbrojení. To byla astronomická suma; pro srovnání: celkové státní výdaje v roce 1937 nedosahovaly ani 15 miliard. Tvorba pracovních míst v rámci veřejných prací a zbrojních programů byla financována emisemi státních dluhopisů.
V roce 1939 odeslalo ředitelství Říšské banky dopis Hitlerovi, v němž stálo: „Neomezená expanze státních výdajů znemožňuje jakýkoli pokus o navržení řádného rozpočtu. Státní finance, navzdory drastickému zpřísnění daňové legislativy, byly dovedeny na práh kolapsu a aktuálně hrozí destabilizovat jak národní banku, tak měnu. Žádné finanční recepty nebo systémy, jakkoli promyšlené a důmyslné, nemohou stačit, aby zabránily katastrofálním důsledkům neomezeného deficitního utrácení na měnu. Žádná národní banka není schopna držet měnu proti inflačním fiskálním politikám státu.“
Autoři tohoto dopisu, v čele s prezidentem Říšské banky Hjalmarem Schachtem, již měli bohaté zkušenosti s finančními triky, jimiž pomáhali vládě financovat předchozí dluhy. Jediným výsledkem dopisu však byla nucená rezignace Schachta a řady dalších řídících pracovníků centrální banky. Jejich místa zaujaly ekonomicky méně fundované, avšak politicky spolehlivé kádry.
První fáze budování nacionálně socialistického státu byla financována dluhem. V době, kdy německá armáda vítězně pochodovala do českého pohraničí, bylo zdánlivě neporazitelné Německo na pokraji bankrotu. V roce 1939 činily civilní veřejné výdaje 16,3 miliardy marek, vojenské 20,5 miliardy; k tomu bylo třeba připočíst 3,3 miliard na dluhovou službu. Celkové příjmy veřejných rozpočtů však nedosahovaly ani 18 miliard marek. Německo bylo zdánlivě neporazitelné, ale z finančního hlediska šlo o obra na hliněných nohou.
Začala další fáze, kdy socialistický režim začal krýt své finanční potřeby systematickým vyvlastňováním vlastních i cizích občanů. Vyvlastňování bylo samozřejmě spojeno s deportacemi a vražděním. Jako první přišli na řadu němečtí Židé. Státní politika během 30. let se snažila cestou diskriminace přimět je k emigraci výměnou za konfiskaci majetku. Až do začátku roku 1938 však směli vlastnit cenné papíry, životní pojistky, nemovitosti, podíly ve firmách a jiné investice. V dubnu 1938 vydala vláda dekret vyžadující od Židů majetková přiznání. To byl první krok k vyvlastnění. Další následovaly záhy poté.
Říši dělily od bankrotu jen měsíce. Osmnáctého listopadu 1938 uvedl Göring na poradě vlády: „Říšské finance jsou v extrémně kritickém stavu. Je zapotřebí krátkodobé výpomoci v podobě miliard požadovaných od Židů a zisků z arizovaných podniků.“ Walther Bayrhoffer z vedení Říšské banky později uvedl, že stav vládních financí byl katastrofální. „Měli jsme pokladní schodek dvou miliard marek. Existovalo bezprostřední nebezpečí, že Říše ztratí platební schopnost.“ Dokonce i loajální ministr financí Schwerin von Krosigk byl připraven omezit a restrukturalizovat výdaje.
Řešení se našlo v podobě mimořádné daně z židovského majetku, tzv. Judenbusse (židovská pokuta). Během této akce, připravované během roku 1938, stát jednorázově zkonfiskoval zhruba 20-25 % veškerého židovského majetku. Tím Hitler získal zhruba 1,2 miliardy říšských marek, z velké části v likvidní podobě. Akutní finanční krize byla momentálně zažehnána.
Během druhé světové války se Němci maximálně snažili přesunout břemeno financování na porobené národy západní i východní Evropy. „Když má někdo být o hladu, pak ať je to někdo jiný než Němec,“ hlásal Göring. Německé obyvatelstvo, zvláště nízkopříjmové skupiny, se těšily z daňových výhod. Osob s příjmy do 2400 říšských marek ročně se netýkalo válečné zvýšení daní – šlo o 70 % pracujících. Uplatňovala se Hitlerova direktiva z roku 1935: „Během válečného období mají být omezeny vysoké příjmy, ať už prostřednictvím povinných nákupů válečných dluhopisů nebo cestou progresivního zdanění.“ A nikdy, ani v situaci největší finanční nouze, nacionální socialisté nezvýšili daň z piva.
Z Alyho analýzy nacionálně socialistického hospodářství vyplývá znepokojivý závěr: vzdělaný a kulturní evropský národ byl ochoten slepě poslouchat vražedného diktátora výměnou za plný žaludek a sociální jistoty, navíc jen zdánlivé. A ještě jiné, nepříliš povzbudivé zjištění: světová veřejnost se po válce nechala obelhat, že Hitler byl prý pravičák. Ani jeden z těchto faktů nepůsobí z hlediska evropské současnosti a budoucnosti příliš optimisticky.
30.5.07
21.5.07
Americký dolar: příčiny poklesu
Vývoj amerického dolaru budí četné otázky. Během posledních tří let (květen 2004 až květen 2007) oslabovala americká měna vůči koruně průměrně o 8,3 procenta ročně. Je to zhruba právě tyto tři roky, kdy dolar poklesl pod úroveň 27 Kč, a to ani nemluvíme o roce 2001, kdy krátce přesáhl hodnotu 40 Kč.
Od té doby si americký dolar získal punc měny, která neustále klesá. Bezprostřední důvody jsou dva: (a) oslabení dolaru vůči většině světových měn; (b) posílení koruny vůči většině ostatních měn. Z hlediska českého turisty v Novém Yorku či Los Angeles je to jistě příjemné. Z hlediska českého investora se jedná o noční můru. Pokles hodnoty dolarových investic o více než osm procent ročně je pěkná „koule na noze“.
Nabízí se přirozené otázky: jaké byly důvody poklesu dolaru? Jak dlouho bude ještě trvat? Nezhroutí se nakonec Amerika?
Důvodů poklesu dolaru je několik, některé jsou známé, jiné méně známé. Především, USA mají trvale pasivní obchodní bilanci. A ačkoli někteří ekonomové zpochybňují význam této statistiky a dokonce i její věcnou správnost, pro pokles kursu dolaru stačí jednoduchá informace, kterou mají k dispozici obchodníci a spekulanti. Vyšší obchodní deficit = nižší kurs, ať už se to někomu líbí či nikoli.
Příčinou obchodního deficitu je paradoxně vyspělost, flexibilita a otevřenost americké ekonomiky. Když například firma Apple vyvine iPod, zvýší sice svůj zisk, hodnotu svých akcií a bohatství americké ekonomiky, ale zároveň zhorší americkou obchodní bilanci, protože iPody se vyrábějí samozřejmě v Číně. Čínský výrobce na iPodech vydělá méně než Apple (protože práce je levná, zatímco nápady a značky jsou drahé), ale obchodní statistiky vyznívají ve prospěch Číny.
Tím je mimochodem zodpovězena otázka týkající se zhroucení americké ekonomiky. Ne, nic takového se v nejbližších letech nekoná. Obchodní deficit není ani zdálky tak nebezpečný jako rozpočtový deficit, jehož výše v USA je mimochodem zcela pod kontrolou. Jeho výše se odhaduje na pouhých 1,8 % HDP v roce 2007 – většina evropských zemí by mohla Spojeným státům závidět stabilitu veřejných financí.
Dalším důvodem poklesu dolaru je fakt, že euro již několik let přebírá roli druhé klíčové světové měny, pokud jde o objemy bankovních obchodů, emise dluhopisů, rezervy centrálních bank, atd. Začátkem roku 2002 představovaly dluhopisy denominované v dolarech celkem 51 % světového trhu. Na euro připadalo 27 % trhu, dále zhruba 9 % na britskou libru a asi 14 % na jiné měny (japonský jen, švýcarský frank, kanadský a australský dolar). V roce 2006 na euro připadal již 46% podíl, zatímco podíl dolaru se propadl na 37 %.
Současně s tímto strukturálním vývojem objem celého trhu expandoval průměrným tempem 10,3 % ročně. Začátkem roku 2002 činila celková kapitalizace světového trhu dluhopisů téměř 6500 miliard dolarů. Koncem roku 2006 to bylo již přes 10500 miliard dolarů. Během období 2002-2006 vzrostla kapitalizace trhu eurových dluhopisů o zhruba 3100 miliard dolarů. Kapitalizace trhu dolarových dluhopisů jen o necelých 730 miliard.
Restrukturalizace světového trhu dluhopisů bude ještě několik let trvat. Ani americký obchodní schodek nezmizí. Proto je velmi nepravděpodobné, aby došlo k rychlému posílení dolaru. Zároveň však někteří ekonomové docházejí k názoru, že dolar je nyní podhodnocený. Realisticky můžeme čekat spíše mírné oslabování v tempu kolem 3-5 procent ročně vůči koruně.
Od té doby si americký dolar získal punc měny, která neustále klesá. Bezprostřední důvody jsou dva: (a) oslabení dolaru vůči většině světových měn; (b) posílení koruny vůči většině ostatních měn. Z hlediska českého turisty v Novém Yorku či Los Angeles je to jistě příjemné. Z hlediska českého investora se jedná o noční můru. Pokles hodnoty dolarových investic o více než osm procent ročně je pěkná „koule na noze“.
Nabízí se přirozené otázky: jaké byly důvody poklesu dolaru? Jak dlouho bude ještě trvat? Nezhroutí se nakonec Amerika?
Důvodů poklesu dolaru je několik, některé jsou známé, jiné méně známé. Především, USA mají trvale pasivní obchodní bilanci. A ačkoli někteří ekonomové zpochybňují význam této statistiky a dokonce i její věcnou správnost, pro pokles kursu dolaru stačí jednoduchá informace, kterou mají k dispozici obchodníci a spekulanti. Vyšší obchodní deficit = nižší kurs, ať už se to někomu líbí či nikoli.
Příčinou obchodního deficitu je paradoxně vyspělost, flexibilita a otevřenost americké ekonomiky. Když například firma Apple vyvine iPod, zvýší sice svůj zisk, hodnotu svých akcií a bohatství americké ekonomiky, ale zároveň zhorší americkou obchodní bilanci, protože iPody se vyrábějí samozřejmě v Číně. Čínský výrobce na iPodech vydělá méně než Apple (protože práce je levná, zatímco nápady a značky jsou drahé), ale obchodní statistiky vyznívají ve prospěch Číny.
Tím je mimochodem zodpovězena otázka týkající se zhroucení americké ekonomiky. Ne, nic takového se v nejbližších letech nekoná. Obchodní deficit není ani zdálky tak nebezpečný jako rozpočtový deficit, jehož výše v USA je mimochodem zcela pod kontrolou. Jeho výše se odhaduje na pouhých 1,8 % HDP v roce 2007 – většina evropských zemí by mohla Spojeným státům závidět stabilitu veřejných financí.
Dalším důvodem poklesu dolaru je fakt, že euro již několik let přebírá roli druhé klíčové světové měny, pokud jde o objemy bankovních obchodů, emise dluhopisů, rezervy centrálních bank, atd. Začátkem roku 2002 představovaly dluhopisy denominované v dolarech celkem 51 % světového trhu. Na euro připadalo 27 % trhu, dále zhruba 9 % na britskou libru a asi 14 % na jiné měny (japonský jen, švýcarský frank, kanadský a australský dolar). V roce 2006 na euro připadal již 46% podíl, zatímco podíl dolaru se propadl na 37 %.
Současně s tímto strukturálním vývojem objem celého trhu expandoval průměrným tempem 10,3 % ročně. Začátkem roku 2002 činila celková kapitalizace světového trhu dluhopisů téměř 6500 miliard dolarů. Koncem roku 2006 to bylo již přes 10500 miliard dolarů. Během období 2002-2006 vzrostla kapitalizace trhu eurových dluhopisů o zhruba 3100 miliard dolarů. Kapitalizace trhu dolarových dluhopisů jen o necelých 730 miliard.
Restrukturalizace světového trhu dluhopisů bude ještě několik let trvat. Ani americký obchodní schodek nezmizí. Proto je velmi nepravděpodobné, aby došlo k rychlému posílení dolaru. Zároveň však někteří ekonomové docházejí k názoru, že dolar je nyní podhodnocený. Realisticky můžeme čekat spíše mírné oslabování v tempu kolem 3-5 procent ročně vůči koruně.
Politická ekonomie Francie
Podle tradičního výkladu se ve francouzských prezidentských volbách utkaly levice a pravice. Tradiční interpretace má za to, že pravice preferuje nízké daně a liberální ekonomické prostředí, zatímco levice ráda rozdává a přerozděluje. Mnoho lidí věří, že v politice funguje princip kyvadla: pokud je kyvadlo vychýleno doprava, ekonomika hodně investuje a tvoří nové hodnoty. Na levé úvrati se vytvořené hodnoty rozdělují tak, aby z nich měly prospěch i chudší vrstvy. Tak je prý zabezpečena stabilita a sociální smír.
Francouzský příklad ukazuje, že tento princip kyvadla je ve skutečnosti mýtus. Politické kyvadlo tamní politiky, lze-li o něm vůbec hovořit, je setrvale vychýleno doleva. Platí to bez ohledu na barvu vlády a politickou příslušnost prezidenta. Během posledních třiceti let vzrostl podíl vládních výdajů ze 40 na 54 procent hrubého domácího produktu. Oficiálními důvody tohoto enormního nárůstu výdajů byl boj proti chudobě, nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení. Objem státního přerozdělování i výše daní roste již desítky let téměř monotónně, bez ohledu na to, zda je u moci levice či pravice.
Nezdá se přitom, že by francouzská metoda pumpování peněz do „sociálna“ nějak fungovala. V roce 1977 měla Francie 4,9% nezaměstnanost. Poslední údaj z února 2007 uvádí 8,4% nezaměstnanost. Nezaměstnanost mládeže činí 22 %, což byl jedním z hlavních důvodů násilných nepokojů v prosinci 2005. Přitom pracuje pouze 41 procent dospělé populace, což je jedna z nejnižších hodnot mezi vyspělými zeměmi. Skrytá nezaměstnanost je tedy obrovská.
Statistiky francouzských veřejných financí za několik desetiletí přesvědčivě ukazují, jak exploze veřejných výdajů ničí zaměstnanost a zpomaluje růst. V dobách, kdy veřejné výdaje dosahovaly hodnoty kolem 30 procent HDP, se nezaměstnanost pohybovala mezi 2 až 3 procenty, zatímco hospodářský růst kolísal mezi 4 až 6 procenty ročně. O něco později, kdy objem veřejných výdajů přesáhl hranici 40 % HDP, vzrostla hladina nezaměstnanosti na 4 až 6 procent ročně, zatímco hospodářský růst zpomalil na 2 až 3 procenta ročně. Během 90. let až do současnosti, kdy veřejné výdaje přestřelily hranici 50 procent HDP, nezaměstnanost se zvýšila na 8 až 12 procent, zatímco hospodářský růst přesahující 3 procenta je považován za velký úspěch.
Pokud jde o nezaměstnanost: poslední údaj z března 2007 hovoří o 8,3 procentech nezaměstnaných. Nezaměstnanost mládeže se dlouhodobě pohybuje kolem 25 procent, přičemž nezaměstnanost mladých v chudých předměstích obydlených imigranty dosahuje mnoha desítek procent. To vše přitom v situaci, kdy hospodářství Francie, Evropy i celého roste utěšeným tempem, kdy již několik let nebyla žádná významná finanční krize, a kdy mohutné dovozy investičních celků a luxusního evropského zboží z Číny a podobných zemí pomáhají eurozóně více než kdykoli dříve.
Takto vysoká hodnota nezaměstnanosti uprostřed takřka idylického období růstu a stability svědčí o tom, že struktura francouzského ekonomického mechanismu je velmi neoptimální. Francouzi z různých důvodů málo pracují: na jednoho Francouze (od kojenců pod důchodce) připadá zhruba 12 odpracovaných hodin týdně. To je hodnota podobná Turecku. Naproti tomu na jednoho Američana, Kanaďana, Australana nebo Japonce připadá přibližně 17 hodin práce týdně. Mezi zmíněné důvody nízké ekonomické aktivity patří extrémně přísná regulace pracovně-právních vztahů a vysoké zdanění práce. Vysoké daně jsou způsobeny vysokými veřejnými výdaji.
Gigantické výdaje na „sociální smír“ a „kohezi“ nebylo možné financovat pouze zvyšováním daní, nestačilo by to. Stát tedy praktikuje rostoucí zadlužování. V roce 1981, v době nástupu socialisty Mitteranda a zformování koaliční socialisticko-komunistické vlády, činil francouzský národní dluh 21 procent HDP. Od té doby podíl dluhu s mírnými fluktuacemi neustále rostl, až na nynějších 64 procent HDP. To je mimochodem stejná relativní velikost národního dluhu, jakou mají Spojené státy, které ovšem mají mnohem vyšší výdaje na zbrojení. Jenže na rozdíl od USA se nezdá, že by francouzský dluh měl dříve či později významně klesat.
Pokud někdo věřil v disciplinační efekt eura, mýlil se. Snaha o zavedení společné evropské měny sice dokázala držet francouzský dluh jakž takž na uzdě během druhé poloviny 90. let, ale po zavedení eura to bylo přesně naopak. Vznik velkého a likvidního trhu eurových dluhopisů naopak umožnil Francii snazší zadlužování. V roce 2005 začalo ministerstvo financí vydávat dluhopisy s padesátiletou splatností. Trh zřejmě věří, že Francie bude schopna hradit své závazky ještě v roce 2055. Hezký optimismus. Kreditní rating Francie je zatím neposkvrněn na úrovni AAA, jenže málokdo si uvědomuje, že ratingy jsou konstruovány s výhledem tří až pěti let.
V tomto horizontu se samozřejmě žádný finanční krach Francie konat nebude. Nicméně znepokojivou otázkou zůstává, proč politici, leví i praví, praktikují již desítky let ekonomické recepty, které nefungují a které jednou musí vést ke katastrofě. Proč Francouzi neustále volí přívržence velkého státu a proč ekonomicky liberální kandidáti nemají žádnou šanci?
Odpověď je v politické ekonomii voleb. Veřejný sektor dnes zaměstnává čtvrtinu všech pracovních sil, což je dvojnásobný podíl ve srovnání s rokem 1970. Zhruba polovina všech voličů finančně závisí na státu ve formě mezd, dávek nebo penzí. Asi polovina z 577 poslanců jsou bývalí státní zaměstnanci, kteří jsou věrní svému chlebodárci. Proces vytěsnění nestátního sektoru zašel ve Francii tak daleko, že politik prosazující omezení státu nemá naději na úspěch. Moc patří definitivně levici, ať už má jakoukoli barvu.
Volební úspěch Nicolase Sarkozyho nicméně signalizuje, že roste podíl Francouzů, kteří s dosavadním trendem nejsou spokojeni. Sarkozy má daleko do ekonomického liberála, ale přece jen slibuje určité snížení daní, zejména úlevy pro přesčasy nad 35 odpracovaných hodin týdně. Dále jde o zrušení dědické daně pro střední třídy a možnost odpočtu hypotéčních úroků od zdanitelného příjmu. Toto opatření by krátkodobě mohlo stimulovat realitní trh a posílit růst ekonomiky.
Ze strukturálních opatření by se Sarkozy měl věnovat reformě pracovní legislativy, protože nedostatek flexibility podkopává výkonnost celé ekonomiky i stabilitu veřejných financí. Sarkozy plánuje svolat na září konferenci se sociálními partnery na toto téma. Nicméně dosáhnout kompromisu s francouzskými odbory se zdá být téměř nemožným úkolem. Nejpravděpodobnějším výsledkem je zavedení některých pokusů o aktivní politiku zaměstnanosti. Dosavadní evropské zkušenosti nicméně svědčí o tom, že tyto politiky téměř nikdy nefungují. Ke snížení nezaměstnanosti dochází převážně cestou statistických triků. Nicméně zjednodušení propouštění pracovníků – což je nutný předpoklad dobře fungujícího pracovního trhu a tudíž i nízké nezaměstnanosti – nelze realisticky očekávat.
Pokud se francouzské politické kyvadlo má vychýlit alespoň částečně doprava, bude patrně zapotřebí skutečné krize.
Francouzský příklad ukazuje, že tento princip kyvadla je ve skutečnosti mýtus. Politické kyvadlo tamní politiky, lze-li o něm vůbec hovořit, je setrvale vychýleno doleva. Platí to bez ohledu na barvu vlády a politickou příslušnost prezidenta. Během posledních třiceti let vzrostl podíl vládních výdajů ze 40 na 54 procent hrubého domácího produktu. Oficiálními důvody tohoto enormního nárůstu výdajů byl boj proti chudobě, nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení. Objem státního přerozdělování i výše daní roste již desítky let téměř monotónně, bez ohledu na to, zda je u moci levice či pravice.
Nezdá se přitom, že by francouzská metoda pumpování peněz do „sociálna“ nějak fungovala. V roce 1977 měla Francie 4,9% nezaměstnanost. Poslední údaj z února 2007 uvádí 8,4% nezaměstnanost. Nezaměstnanost mládeže činí 22 %, což byl jedním z hlavních důvodů násilných nepokojů v prosinci 2005. Přitom pracuje pouze 41 procent dospělé populace, což je jedna z nejnižších hodnot mezi vyspělými zeměmi. Skrytá nezaměstnanost je tedy obrovská.
Statistiky francouzských veřejných financí za několik desetiletí přesvědčivě ukazují, jak exploze veřejných výdajů ničí zaměstnanost a zpomaluje růst. V dobách, kdy veřejné výdaje dosahovaly hodnoty kolem 30 procent HDP, se nezaměstnanost pohybovala mezi 2 až 3 procenty, zatímco hospodářský růst kolísal mezi 4 až 6 procenty ročně. O něco později, kdy objem veřejných výdajů přesáhl hranici 40 % HDP, vzrostla hladina nezaměstnanosti na 4 až 6 procent ročně, zatímco hospodářský růst zpomalil na 2 až 3 procenta ročně. Během 90. let až do současnosti, kdy veřejné výdaje přestřelily hranici 50 procent HDP, nezaměstnanost se zvýšila na 8 až 12 procent, zatímco hospodářský růst přesahující 3 procenta je považován za velký úspěch.
Pokud jde o nezaměstnanost: poslední údaj z března 2007 hovoří o 8,3 procentech nezaměstnaných. Nezaměstnanost mládeže se dlouhodobě pohybuje kolem 25 procent, přičemž nezaměstnanost mladých v chudých předměstích obydlených imigranty dosahuje mnoha desítek procent. To vše přitom v situaci, kdy hospodářství Francie, Evropy i celého roste utěšeným tempem, kdy již několik let nebyla žádná významná finanční krize, a kdy mohutné dovozy investičních celků a luxusního evropského zboží z Číny a podobných zemí pomáhají eurozóně více než kdykoli dříve.
Takto vysoká hodnota nezaměstnanosti uprostřed takřka idylického období růstu a stability svědčí o tom, že struktura francouzského ekonomického mechanismu je velmi neoptimální. Francouzi z různých důvodů málo pracují: na jednoho Francouze (od kojenců pod důchodce) připadá zhruba 12 odpracovaných hodin týdně. To je hodnota podobná Turecku. Naproti tomu na jednoho Američana, Kanaďana, Australana nebo Japonce připadá přibližně 17 hodin práce týdně. Mezi zmíněné důvody nízké ekonomické aktivity patří extrémně přísná regulace pracovně-právních vztahů a vysoké zdanění práce. Vysoké daně jsou způsobeny vysokými veřejnými výdaji.
Gigantické výdaje na „sociální smír“ a „kohezi“ nebylo možné financovat pouze zvyšováním daní, nestačilo by to. Stát tedy praktikuje rostoucí zadlužování. V roce 1981, v době nástupu socialisty Mitteranda a zformování koaliční socialisticko-komunistické vlády, činil francouzský národní dluh 21 procent HDP. Od té doby podíl dluhu s mírnými fluktuacemi neustále rostl, až na nynějších 64 procent HDP. To je mimochodem stejná relativní velikost národního dluhu, jakou mají Spojené státy, které ovšem mají mnohem vyšší výdaje na zbrojení. Jenže na rozdíl od USA se nezdá, že by francouzský dluh měl dříve či později významně klesat.
Pokud někdo věřil v disciplinační efekt eura, mýlil se. Snaha o zavedení společné evropské měny sice dokázala držet francouzský dluh jakž takž na uzdě během druhé poloviny 90. let, ale po zavedení eura to bylo přesně naopak. Vznik velkého a likvidního trhu eurových dluhopisů naopak umožnil Francii snazší zadlužování. V roce 2005 začalo ministerstvo financí vydávat dluhopisy s padesátiletou splatností. Trh zřejmě věří, že Francie bude schopna hradit své závazky ještě v roce 2055. Hezký optimismus. Kreditní rating Francie je zatím neposkvrněn na úrovni AAA, jenže málokdo si uvědomuje, že ratingy jsou konstruovány s výhledem tří až pěti let.
V tomto horizontu se samozřejmě žádný finanční krach Francie konat nebude. Nicméně znepokojivou otázkou zůstává, proč politici, leví i praví, praktikují již desítky let ekonomické recepty, které nefungují a které jednou musí vést ke katastrofě. Proč Francouzi neustále volí přívržence velkého státu a proč ekonomicky liberální kandidáti nemají žádnou šanci?
Odpověď je v politické ekonomii voleb. Veřejný sektor dnes zaměstnává čtvrtinu všech pracovních sil, což je dvojnásobný podíl ve srovnání s rokem 1970. Zhruba polovina všech voličů finančně závisí na státu ve formě mezd, dávek nebo penzí. Asi polovina z 577 poslanců jsou bývalí státní zaměstnanci, kteří jsou věrní svému chlebodárci. Proces vytěsnění nestátního sektoru zašel ve Francii tak daleko, že politik prosazující omezení státu nemá naději na úspěch. Moc patří definitivně levici, ať už má jakoukoli barvu.
Volební úspěch Nicolase Sarkozyho nicméně signalizuje, že roste podíl Francouzů, kteří s dosavadním trendem nejsou spokojeni. Sarkozy má daleko do ekonomického liberála, ale přece jen slibuje určité snížení daní, zejména úlevy pro přesčasy nad 35 odpracovaných hodin týdně. Dále jde o zrušení dědické daně pro střední třídy a možnost odpočtu hypotéčních úroků od zdanitelného příjmu. Toto opatření by krátkodobě mohlo stimulovat realitní trh a posílit růst ekonomiky.
Ze strukturálních opatření by se Sarkozy měl věnovat reformě pracovní legislativy, protože nedostatek flexibility podkopává výkonnost celé ekonomiky i stabilitu veřejných financí. Sarkozy plánuje svolat na září konferenci se sociálními partnery na toto téma. Nicméně dosáhnout kompromisu s francouzskými odbory se zdá být téměř nemožným úkolem. Nejpravděpodobnějším výsledkem je zavedení některých pokusů o aktivní politiku zaměstnanosti. Dosavadní evropské zkušenosti nicméně svědčí o tom, že tyto politiky téměř nikdy nefungují. Ke snížení nezaměstnanosti dochází převážně cestou statistických triků. Nicméně zjednodušení propouštění pracovníků – což je nutný předpoklad dobře fungujícího pracovního trhu a tudíž i nízké nezaměstnanosti – nelze realisticky očekávat.
Pokud se francouzské politické kyvadlo má vychýlit alespoň částečně doprava, bude patrně zapotřebí skutečné krize.
14.5.07
Pár novinek
Velmi stručně:
1. Jsem zpátky na blogu a budu ho aktualizovat pravidelněji než jednou ročně :-)
2. Jsem pryč z PPF (mám pokušení napsat něco jako "konečně svoboda" nebo tak něco :-)
3. Zdravím všechny čtenáře s díky, že na mě kvůli mé téměř roční nepřítomnosti na blogu nezanevřeli :-)
1. Jsem zpátky na blogu a budu ho aktualizovat pravidelněji než jednou ročně :-)
2. Jsem pryč z PPF (mám pokušení napsat něco jako "konečně svoboda" nebo tak něco :-)
3. Zdravím všechny čtenáře s díky, že na mě kvůli mé téměř roční nepřítomnosti na blogu nezanevřeli :-)
16.6.06
Většinový volební systém: skrytá hrozba
Většinový volební systém je pokládán za lék na patové rozložení sil, z něhož se v české politice stala již tradice. Ano, ve většinovém systému vítěz bere vše. Výsledná vláda je vždy akceschopná. Jenže většinový systém má háček. Co se stane, když vyhrají populisté?
Pro odpověď se můžeme podívat do Velké Británie roku 1945. Během války si Britové vrchovatě užili „krve, dřiny, slz a potu“, jak zněl slavný Churchillův citát z roku 1939. Závěrem války však již měli sebeobětování dost. Zvolili sladké sliby předsedy labouristů Clementa Attleeho. Laouristé získali 48 procent hlasů oproti 36,2 procentům, které získali konzervativci. Poměr poslaneckých křesel v Dolní sněmovně byl ovšem 393 ku 197; ostatní strany získaly jen 33 mandátů.
Vítězní labouristé skutečně brali vše. Znárodnili doly, telefonní a telegrafní společnosti, těžký průmysl, automobilky, železnice, silniční dopravu, civilní letectví, ropné rafinerie a ocelárny. Znárodnili Bank of England (centrální banku). Znárodnili zdravotnictví a zavedli téměř úplné financování zdravotnictví prostřednictvím daní. Zavedli vysoce progresivní zdanění příjmů s mezními sazbami dosahujícími až 98 procent!
Zkrátka a dobře, britští labouristé roku 1945 byli srovnatelní s komunisty. Podobnost je i ve faktu, že vše, nač sáhli, skončilo katastrofou. Znárodněné podniky pracovaly s těžkými ztrátami a byly závislé na státních dotacích. Jiné zkrachovaly: proto zanikl kdysi proslavený britský automobilový průmysl. Znárodněná centrální banka byla přímo podřízena ministerstvu financí. Výsledkem byla nevídaná míra inflace a propad kursu britské libry. Od roku 1946 až do udělení nezávislosti Bank of England v květnu 1997 vzrostl cenový index více než dvacetinásobně.
Britské státní zdravotnictví překročilo již v prvním roce fungování očekávané výdaje o 156 procent a dodnes je bezednou finanční černou dírou. Co horšího: veřejná zdravotní péče poskytuje méně kvalitní služby než zdravotnictví zemí, kde funguje konkurence a kde významnou roli mají soukromé nemocnice a pojišťovny. V rámci zemí EU-15 patří socializované britské zdravotnictví podle řady kritérií k nejhorším.
Největší škody však labouristé napáchali v oblasti veřejných financí. Jejich rozhazovačnost byla příslovečná a jejich lakota byla omezena pouze tím, že daňové sazby nemohou převyšovat hodnotu 100 %. V předválečné době se veřejné výdaje Velké Británie pohybovaly kolem 26 procent hrubého domácího produktu. Po válce se na nějakou dobu ustálily na hodnotách kolem 35 procent HDP. Sociální výdaje a dotace zavedené labouristy však ukusovaly stále větší a větší díl krajíce. V roce 1975 letech vláda utratila téměř 50 % HDP. Občasné střídání vlády s konzervativci nic nevyřešilo: systém byl již za Attleeho vlády nastaven tak, aby byl téměř nereformovatelný. Snižování veřejných výdajů by okamžitě vyvolalo křik populistů a proto bylo politicky neprůchodné.
Počátkem druhé poloviny 70. let již byla socializovaná britská ekonomika téměř na kolenou. V roce 1975 inflace přesáhla hodnotu 27 %. O rok později nastala měnová krize a vláda musela požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Bývalá velmoc se octla v podobné situaci jako mnohé země třetího světa, které nejsou schopny vládnout samy sobě. Přelom let 1978-79 vstoupil do dějin jako „zima nespokojenosti“ (Winter of Discontent). Série stávek za vyšší mzdy (které reálně klesaly v důsledku inflace) ochromila ekonomiku. Británie si sáhla na dno.
Následovalo volební vítězství Margaret Thatcherové, jímž ovšem trable britské ekonomiky ještě nekončily. Thatcherová nedokázala snížit objem veřejných výdajů, pouze ztlumila jejich nárůst. Na rozdíl od Ronalda Reagana se bála radikálně snížit daně, takže její první funkční období bylo poznamenáno dlouhou a těžkou recesí. Jen pomalu se britská ekonomika dostávala z devastace způsobené socialistickými experimenty Attleeho vlády.
Naštěstí se nerealizovala chmurná vize Winstona Churchilla z roku 1945: „Socialistický stát si nemůže dovolit trpět opozici – žádný socialistický systém nemůže fungovat bez politické policie. Oni (tj. labouristická vláda) nakonec zavede nějakou formu gestapa.“
Tato noční můra se Británii naštěstí vyhnula. Tamní pokus o socialismus se omezil na korumpování voličů sociálními dávkami a obešel se dokonce bez státního bankrotu. Ale co Česká republika? Jak by zde vypadala vláda drtivé levicové většiny, kdyby k ní jednou mělo dojít?
psáno pro Lidové noviny
Pro odpověď se můžeme podívat do Velké Británie roku 1945. Během války si Britové vrchovatě užili „krve, dřiny, slz a potu“, jak zněl slavný Churchillův citát z roku 1939. Závěrem války však již měli sebeobětování dost. Zvolili sladké sliby předsedy labouristů Clementa Attleeho. Laouristé získali 48 procent hlasů oproti 36,2 procentům, které získali konzervativci. Poměr poslaneckých křesel v Dolní sněmovně byl ovšem 393 ku 197; ostatní strany získaly jen 33 mandátů.
Vítězní labouristé skutečně brali vše. Znárodnili doly, telefonní a telegrafní společnosti, těžký průmysl, automobilky, železnice, silniční dopravu, civilní letectví, ropné rafinerie a ocelárny. Znárodnili Bank of England (centrální banku). Znárodnili zdravotnictví a zavedli téměř úplné financování zdravotnictví prostřednictvím daní. Zavedli vysoce progresivní zdanění příjmů s mezními sazbami dosahujícími až 98 procent!
Zkrátka a dobře, britští labouristé roku 1945 byli srovnatelní s komunisty. Podobnost je i ve faktu, že vše, nač sáhli, skončilo katastrofou. Znárodněné podniky pracovaly s těžkými ztrátami a byly závislé na státních dotacích. Jiné zkrachovaly: proto zanikl kdysi proslavený britský automobilový průmysl. Znárodněná centrální banka byla přímo podřízena ministerstvu financí. Výsledkem byla nevídaná míra inflace a propad kursu britské libry. Od roku 1946 až do udělení nezávislosti Bank of England v květnu 1997 vzrostl cenový index více než dvacetinásobně.
Britské státní zdravotnictví překročilo již v prvním roce fungování očekávané výdaje o 156 procent a dodnes je bezednou finanční černou dírou. Co horšího: veřejná zdravotní péče poskytuje méně kvalitní služby než zdravotnictví zemí, kde funguje konkurence a kde významnou roli mají soukromé nemocnice a pojišťovny. V rámci zemí EU-15 patří socializované britské zdravotnictví podle řady kritérií k nejhorším.
Největší škody však labouristé napáchali v oblasti veřejných financí. Jejich rozhazovačnost byla příslovečná a jejich lakota byla omezena pouze tím, že daňové sazby nemohou převyšovat hodnotu 100 %. V předválečné době se veřejné výdaje Velké Británie pohybovaly kolem 26 procent hrubého domácího produktu. Po válce se na nějakou dobu ustálily na hodnotách kolem 35 procent HDP. Sociální výdaje a dotace zavedené labouristy však ukusovaly stále větší a větší díl krajíce. V roce 1975 letech vláda utratila téměř 50 % HDP. Občasné střídání vlády s konzervativci nic nevyřešilo: systém byl již za Attleeho vlády nastaven tak, aby byl téměř nereformovatelný. Snižování veřejných výdajů by okamžitě vyvolalo křik populistů a proto bylo politicky neprůchodné.
Počátkem druhé poloviny 70. let již byla socializovaná britská ekonomika téměř na kolenou. V roce 1975 inflace přesáhla hodnotu 27 %. O rok později nastala měnová krize a vláda musela požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Bývalá velmoc se octla v podobné situaci jako mnohé země třetího světa, které nejsou schopny vládnout samy sobě. Přelom let 1978-79 vstoupil do dějin jako „zima nespokojenosti“ (Winter of Discontent). Série stávek za vyšší mzdy (které reálně klesaly v důsledku inflace) ochromila ekonomiku. Británie si sáhla na dno.
Následovalo volební vítězství Margaret Thatcherové, jímž ovšem trable britské ekonomiky ještě nekončily. Thatcherová nedokázala snížit objem veřejných výdajů, pouze ztlumila jejich nárůst. Na rozdíl od Ronalda Reagana se bála radikálně snížit daně, takže její první funkční období bylo poznamenáno dlouhou a těžkou recesí. Jen pomalu se britská ekonomika dostávala z devastace způsobené socialistickými experimenty Attleeho vlády.
Naštěstí se nerealizovala chmurná vize Winstona Churchilla z roku 1945: „Socialistický stát si nemůže dovolit trpět opozici – žádný socialistický systém nemůže fungovat bez politické policie. Oni (tj. labouristická vláda) nakonec zavede nějakou formu gestapa.“
Tato noční můra se Británii naštěstí vyhnula. Tamní pokus o socialismus se omezil na korumpování voličů sociálními dávkami a obešel se dokonce bez státního bankrotu. Ale co Česká republika? Jak by zde vypadala vláda drtivé levicové většiny, kdyby k ní jednou mělo dojít?
psáno pro Lidové noviny
20.5.06
Veřejné výdaje: tušení stínu
V roce 2001 byla světová ekonomická veřejnost šokována zprávami o účetních podvodech v některých velkých a renomovaných firmách. Jména jako Enron nebo Worldcom se ihned stala synonymy nepoctivého podnikání. Auditorská a poradenská společnost Arthur Andersen, která se na nepravostech podílela, ztratila důvěru a zanikla.
Vyspělé země nenechaly vlnu afér bez povšimnutí. Povzbuzeny všeobecnou poptávkou po nastolení pořádku zavedly přísnější normy pro podnikové účetnictví a řízení (corporate governance). Ve Spojených státech vstoupil v platnost přísný zákon, který nese jméno podle svých navrhovatelů: Sarbanes-Oxley. V České republice bylo možné zaznamenat podobný vývoj, ačkoli k němu přispěly spíše události 90. let než Enron. Světovým trendem se stalo heslo, že na podnikatele musí být přísnost.
Ano, jistě platí, že dobré účty dělají dobré podnikatele. Nicméně vlády, které komerční sféře vyčítají nepoctivost, mají obvykle samy máslo na hlavě. A někdy to jsou pořádné hroudy. Proč? Podniky jsou odjakživa nuceny vést podrobné a důkladné účetnictví – a to hlavně ve vlastním zájmu, neboť bez pravdivého účetnictví nelze podnik dobře řídit. Účetnictví veřejných financí však co do kvality zaostává za soukromým sektorem o celá staletí.
Podnikové účetnictví se skládá z bilance neboli rozvahy, z výkazu zisků a ztrát (výsledovky) a z výkazu peněžních toků (cash flow). Rozvaha má dvě části: výčet pasiv (zdrojů financování) a výčet aktiv, tj. majetku hmotného i nehmotného. Obě strany musejí na haléř sedět, jinak je v účetnictví chyba. Výsledovka zahrnuje tržby, náklady, odpisy a daně. Na posledním řádku figuruje čistý zisk nebo ztráta. Výkaz peněžních toků podává informaci, zda podniku nehrozí platební neschopnost v důsledku případného nedostatku likvidních finančních zdrojů.
Základy tohoto účetního systému položil v roce 1494 františkánský mnich Luca Bartolomeo de Pacioli ve spisu „De Computis et Scripturis“. Pacioli jej vlastně nevynalezl, nýbrž jen zdokumentoval a systemizoval metodu vedení účtů používanou renesančními benátskými kupci. Úkolem účetnictví bylo „podat obchodníkovi neprodleně informaci o stavu jeho majetku a závazků“. Pacioliho dílo mělo obrovský úspěch, o čemž svědčí i fakt, že šlo o jeden z prvních necírkevních titulů vydaných knihtiskem. Od té doby byl postupně zdokonalován až do dnešní podoby.
Veřejné finance se vyvíjely naprosto odlišně a tento rozdíl je patrný dodnes. Účetnictví veřejných financí je metodicky mnohem méně vyspělé. Umožňuje proto krýt různé omyly a nepravosti. Proč? Jde o dědictví minulosti. Britský historik a spisovatel Charles Northcote Parkinson uvádí:
„Podíváme-li se na závěrečné účty a rozpočty předkládané Dolní sněmovně a zpřístupňované veřejnosti, jistě nás zaujme, že až asi do roku 1826 se udržel systém účtování, který pochází přibližně z roku 1129. Kromě toho si musíme uvědomit, že státní účetnictví, tak jak vypadá dnes, bylo vlastně vymyšleno pro jisté období britských dějin. Bylo zavedeno za druhé holandské války v roce 1666 a mělo zabránit Karlovi II., aby všechny peníze určené na válečné loďstvo utratil na vévodkyni z Portsmouthu. Ani na tento velmi omezený účel to však nebyla metoda moc platná. Systém byl proto pozměněn a dnešní podoby nabyl v roce 1689, kdy se díky němu víceméně podařilo zabránit Vilémovi III., aby rozházel státní peníze se svými přáteli. (Ještě k tomu to ani nebyla společnost dámská.)
Forma veřejného účetnictví, které mělo původně chránit pokladnu, pochází ještě z dob, kdy podvojné účetnictví znali snad jedině takoví nonkonformisté jako Defoe a obecně se o něm nevědělo téměř nic. Pochází navíc z dob, kdy jen málokteří urození pánové znali arabské číslice a hodiny v jízdárně mívaly jenom číslice římské, o nichž se předpokládalo, že je snad gentlemani s klasickým vzděláním jakžtakž rozeznají.“
Parkinson dále uvádí, že v letech 1828-29 účetní znalci doporučovali zavedení podvojného účetnictví, avšak vláda se přiklonila na stranu státních úředníků. Zásadní reforma veřejných financí se tedy nekonala. Poslanec Thomas Gibbon Bowles tak ještě v roce 1904 mohl právem prohlásit, že státní účetnictví je „nesystematické, nevědecké, zbytečně složité a předkládané tak, aby se fakta zatajila anebo dokonce i falšovala.“ V roce 1957 prohlásil John Applebey, že lidé odpovědní za státní účetnictví matou nejen sami sebe, ale i všechny ostatní.
„Britské veřejné účty neodpovídají běžným účetním metodám,“ tvrdí dále C. N. Parkinson. „Jako prostředek kontroly a nestranných informací mají stěží cenu papíru, na němž jsou tištěny. Účty, za jaké by se musela stydět podřadná sázková kancelář na psích dostizích, se předkládají se vší pompou rok co rok národu, a často je dokonce předkládá odborník, který by měl vědět, jak má správné účetnictví vypadat, a také to dobře ví. Místo aby byly přehlednější, jsou tyto účty čím dál tím složitější a nejasnější. Neodpovídají pravdě a ani sobě navzájem.“
Tato Parkinsonova kritika má nejméně dvě zajímavé pointy. Za prvé, byla publikována v roce 1963. Od té doby se přece jen hodně změnilo. V roce 1997 začala Británie zveřejňovat bilanci majetkových aktiv a pasiv. „Stejně jako u každé firmy, která má rozvahu zobrazující její aktiva a pasiva, také pro veřejný sektor (centrální vláda, místní úřady a státní agentury) lze sestavit podobnou rozvahu. Rozvaha veřejného sektoru pro Spojené království samozřejmě zahrnuje mnohem více aktiv a pasiv, než jaké má typická firma,“ uvádí materiál britského ministerstva financí. Ano, vést veřejné účty poctivě je obtížné, nikoli však nemožné. Soupis majetku eviduje National Asset Register (Národní registr majetku – pozor, nejde o obdobu v České republice známého Fondu národního majetku!)
Velká Británie dnes patří k několika málo pokrokovým zemím, které skutečně vedou veřejné finance na základě podvojného účetnictví a snaží se aplikovat standardy běžné v podnikatelské praxi (GAAP – Generally Accepted Accounting Standards neboli Všeobecně přijaté účetní standardy.) Mezi ty ostatní patří Nový Zéland, Austrálie, Kanada, Švédsko a USA.
Z těchto zemí patří ke špičce co do kvality správy veřejných financí jednoznačně Nový Zéland. Spojené státy sice rovněž vedou podvojné účetnictví, avšak s nedostatečnou rozlišovací schopností. Organizace The Heritage Foundation upozorňuje na skutečnost, že Finanční zpráva vlády Spojených států za rok 2003 lakonicky uvádí, že výdaje v objemu 24,5 miliardy dolarů nelze nijak vysvětlit. Tyto peníze byly prokazatelně někým utraceny za něco, ale auditoři nedokázali zdokumentovat, kým a za co. Něco podobného platí i pro Švédsko, jehož státní administrativa je tak rozbujelá, že už jen samotná otázka pouhého počtu orgánů státní správy a vládních agentur je oříškem. Když chtěla nedávno švédská vláda vědět, kolik vlastně financuje subjektů a jaké to jsou, musela požádat o spolupráci liberální institut Timbro.
Počínaje fiskálním rokem 2006-07 bude v Británii zaveden systém WGA (Whole of Government Accounts neboli Celostní vládní účty). Jeho cílem je provést účetní konsolidaci veřejných financí stejným způsobem, jak již dlouhé desítky let činí soukromé holdingové firmy. Velké soukromé korporace s mnoha dceřinými společnostmi a pobočkami si totiž nevystačí s prostým podvojným účetnictvím, nýbrž musejí provádět konsolidaci. Znamená to, že majetek, závazky, příjmy a výdaje všech subjektů se sloučí do jednoho výkazu, který ovšem není prostým součtem všech podřízených částí. Finanční konsolidace je značně složitá záležitost, o čemž svědčí i dlouhá doba potřebná pro její zavedení do britských veřejných financí. Pokrok, kterého tímto Británie dosáhne, ji zařadí mezi státy s nejpoctivěji vedenými veřejnými financemi na světě.
Myšlenka C. Northcote Parkinsona je tedy nakonec přece jen realizována – sice se značným zpožděním a jen v některých zemích, ale lépe než nikdy. Britské ministerstvo financí vede v patrnosti nejen příjmy a výdaje v každém běžném roce, nýbrž sleduje i státní majetek a finanční zdroje neboli pasiva. To má značné výhody při sestavování státních rozpočtů na jednotlivé fiskální roky. Ve většině zemí je rozpočet výslednicí politických a lobbyistických sil s možným přihlédnutím k rozpočtovým pravidlům, často velice vágně formulovaným. V systému podvojného účetnictví bude možné nahlédnout do rozvahy, spočítat výši odpisů spojených například s údržbou silniční sítě a hned bude zřejmé, s jakou částku nutno počítat jakožto se základem pro příští rok. Podvojné účetnictví samo „generuje“ rozpočtová pravidla a přispívá tak ke zdraví veřejných financí.
Druhou zajímavou pointou je fakt, že Parkinsonova kniha, z níž pocházejí uvedené citace, vyšla v češtině již v šedesátých a poté v osmdesátých letech (Nové zákony profesory Parkinsona, Mladá fronta, 1984). Dílo bylo v éře Antonína Novotného a poté v době Gustáva Husáka bezpochyby povoleno jakožto břitká satira na prohnilý kapitalistický systém, aniž by si tehdejší komunističtí cenzoři uvědomili, že jich samotných se kritika neschopné byrokracie týká dvojnásob.
Nejen to: týká se i současnosti. Česká republika má málo skutečných tradic, ale chaotický systém správy veřejných financí mezi ně bohužel patří. Ten dnešní je jen mírnou modifikací předchozího komunistického systému, který zase vycházel z veřejných financí první republiky. Ta již ve svém prvním fiskálním roce 1919 plynule přijala rakouský systém. Pro něj, stručně řečeno, platilo zhruba totéž, co Parkinson kritizoval na starém systému britském.
Habsburkové neměli zájem na průhlednosti veřejných financí – koneckonců, co je poddaným po tom, jak se zachází s jejich penězi. Státní bankroty a znehodnocování měny byly poměrně častým jevem. Kdo trochu zná historii rakousko-uherských financí, stěží pochybuje, že šlo o stát skutečně prohnilý. Během dvou desítek let první republiky se změnilo jen málo. Politika byla ovládána vlivy průmyslových, agrárních a bankovních uskupení. Jejich zájmem bylo maximalizovat státní zakázky a daňová zvýhodnění. Kontrola byla chabá, jak dokládá vystoupení senátora Trnobranského z roku 1933:
„O tom, jak se u nás rozhazovaly a rozhazují peníze poplatníků neodpovědným způsobem, svědčí stavba budov ministerstev, hlavně pak stavba ministerstva železnic na Petrském nábřeží. Jak velké je překročení stavebních nákladů těchto luxusních budov, nebylo dosud zjištěno a sněmovnám oznámeno. Komise rozpočtového výboru senátu vykonala svého času prohlídku a zjistila úžasné plýtvání penězi, dále se však nic nestalo. Viníci, kterými nebyli jen tehdejší ministři, nýbrž také stavební výbory, složené z vysokých úředníků, nebyli voláni k odpovědnosti, ba ani vyšetřování nebylo zavedeno. Po velkém povyku je nyní nápadné ticho.“
Za komunismu byly státní finance utajované, takže jen s nadsázkou lze hovořit o „veřejných“ financích. Pro dobu od roku 1990 platí v bledě modrém to samé, co pro první republiku. Opět platí, že lobbyistických zájmů je mnoho, snahy o průhlednost a poctivost málo. Vezměme si například tuto tiskovou zprávu ze dne 28. června 2005:
Transparency International ČR zveřejnila výsledky svého výzkumu, jehož cílem bylo vyčíslit ztráty plynoucí z neefektivity a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek. Výsledky této studie nejsou pro české daňové poplatníky vůbec povzbudivé. V roce 2004 se z celkového objemu veřejných zdrojů na obecní úrovni neefektivně použilo 15 mld. Kč, na centrální úrovni pak 17,4 mld. Kč. Celkový odhad ztrát v důsledku neefektivnosti a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek v roce 2004 tak představuje 32,4 mld. Kč.
Členství České republiky v Evropské unii na neblahém stavu kontroly veřejných financí nezměnilo nic. Unie ostatně není žádným vzorem dobrého hospodaření. Evropský účetní dvůr (EÚD) pravidelně již jedenáct let za sebou uděluje Evropské komisi audit s výhradou – což znamená, že byly nalezeny závažné účetní nepravidelnosti. Žádná soukromá organizace by si něco podobného samozřejmě nemohla dovolit. EÚD uvádí, že má možnost verifikovat jen 35 % všech toků fondů Evropské unie. Ve skutečnosti možná ještě méně.
Evropská unie používá pro financování většiny projektů tzv. zálohových účtů (imprest accounts). Z nich mohou přímo čerpat příjemci evropských peněz. EÚD však nemá právo auditovat tyto zálohové účty a proto neexistuje žádná kontrola, zda jsou využívány v souladu se svým určením. EÚD se musí spoléhat na bankovní výpisy a zprávy příjemců. Přes zálohové účty jde asi 80 %
všech výdajů Evropské unie.
Od roku 1991 EU financovala projekt na rozvoj východoevropských zemí včetně Ruska. Evropský účetní dvůr odhalil, že z celkové částky 7 miliard euro bylo 5 miliard vynaloženo neoprávněně. Jen devět z 29 programů splnily svůj cíl a jen pět z nich mělo trvalý dopad. V jednom z programů měla být zavedena harmonizace standardů silničních staveb mezi EU a Ruskem, aniž by nějaké standardy EU vůbec existovaly. Jacek Uczkiewicz z EÚD, autor zprávy, uvádí: „Finanční zdroje EU byly neefektivně použity. Naše hodnocení není pozitivní. Domníváme se, že situace je nepříznivá a vyžaduje velkou disciplínu a pozornost pro zlepšení.“
EÚD nemá žádné právní nástroje pro nastolení pořádku. Pokud jeho auditoři zjistí podvod nebo nepravidelnost, předají tuto informaci orgánům EU, zejména protikorupčnímu úřadu OLAF (L’Office européen de lutte antifraude). Tím snaha o objasnění finančních záhad obvykle končí, protože pravomoci OLAFu jsou velmi omezené. Kromě jiného platí předpis, že zpronevěry částek pod jeden milión euro není třeba vyšetřovat.
Je šokující, že za nynější osvícené doby mohou být veřejné finance vedeny tímto způsobem. Takto si posteskl jeden poslanec Dolní sněmovny v roce 1691. Pro evropský kontinent toto smutné konstatování platí i nadále.
psáno pro Lidové noviny (příloha Orientace)
Vyspělé země nenechaly vlnu afér bez povšimnutí. Povzbuzeny všeobecnou poptávkou po nastolení pořádku zavedly přísnější normy pro podnikové účetnictví a řízení (corporate governance). Ve Spojených státech vstoupil v platnost přísný zákon, který nese jméno podle svých navrhovatelů: Sarbanes-Oxley. V České republice bylo možné zaznamenat podobný vývoj, ačkoli k němu přispěly spíše události 90. let než Enron. Světovým trendem se stalo heslo, že na podnikatele musí být přísnost.
Ano, jistě platí, že dobré účty dělají dobré podnikatele. Nicméně vlády, které komerční sféře vyčítají nepoctivost, mají obvykle samy máslo na hlavě. A někdy to jsou pořádné hroudy. Proč? Podniky jsou odjakživa nuceny vést podrobné a důkladné účetnictví – a to hlavně ve vlastním zájmu, neboť bez pravdivého účetnictví nelze podnik dobře řídit. Účetnictví veřejných financí však co do kvality zaostává za soukromým sektorem o celá staletí.
Podnikové účetnictví se skládá z bilance neboli rozvahy, z výkazu zisků a ztrát (výsledovky) a z výkazu peněžních toků (cash flow). Rozvaha má dvě části: výčet pasiv (zdrojů financování) a výčet aktiv, tj. majetku hmotného i nehmotného. Obě strany musejí na haléř sedět, jinak je v účetnictví chyba. Výsledovka zahrnuje tržby, náklady, odpisy a daně. Na posledním řádku figuruje čistý zisk nebo ztráta. Výkaz peněžních toků podává informaci, zda podniku nehrozí platební neschopnost v důsledku případného nedostatku likvidních finančních zdrojů.
Základy tohoto účetního systému položil v roce 1494 františkánský mnich Luca Bartolomeo de Pacioli ve spisu „De Computis et Scripturis“. Pacioli jej vlastně nevynalezl, nýbrž jen zdokumentoval a systemizoval metodu vedení účtů používanou renesančními benátskými kupci. Úkolem účetnictví bylo „podat obchodníkovi neprodleně informaci o stavu jeho majetku a závazků“. Pacioliho dílo mělo obrovský úspěch, o čemž svědčí i fakt, že šlo o jeden z prvních necírkevních titulů vydaných knihtiskem. Od té doby byl postupně zdokonalován až do dnešní podoby.
Veřejné finance se vyvíjely naprosto odlišně a tento rozdíl je patrný dodnes. Účetnictví veřejných financí je metodicky mnohem méně vyspělé. Umožňuje proto krýt různé omyly a nepravosti. Proč? Jde o dědictví minulosti. Britský historik a spisovatel Charles Northcote Parkinson uvádí:
„Podíváme-li se na závěrečné účty a rozpočty předkládané Dolní sněmovně a zpřístupňované veřejnosti, jistě nás zaujme, že až asi do roku 1826 se udržel systém účtování, který pochází přibližně z roku 1129. Kromě toho si musíme uvědomit, že státní účetnictví, tak jak vypadá dnes, bylo vlastně vymyšleno pro jisté období britských dějin. Bylo zavedeno za druhé holandské války v roce 1666 a mělo zabránit Karlovi II., aby všechny peníze určené na válečné loďstvo utratil na vévodkyni z Portsmouthu. Ani na tento velmi omezený účel to však nebyla metoda moc platná. Systém byl proto pozměněn a dnešní podoby nabyl v roce 1689, kdy se díky němu víceméně podařilo zabránit Vilémovi III., aby rozházel státní peníze se svými přáteli. (Ještě k tomu to ani nebyla společnost dámská.)
Forma veřejného účetnictví, které mělo původně chránit pokladnu, pochází ještě z dob, kdy podvojné účetnictví znali snad jedině takoví nonkonformisté jako Defoe a obecně se o něm nevědělo téměř nic. Pochází navíc z dob, kdy jen málokteří urození pánové znali arabské číslice a hodiny v jízdárně mívaly jenom číslice římské, o nichž se předpokládalo, že je snad gentlemani s klasickým vzděláním jakžtakž rozeznají.“
Parkinson dále uvádí, že v letech 1828-29 účetní znalci doporučovali zavedení podvojného účetnictví, avšak vláda se přiklonila na stranu státních úředníků. Zásadní reforma veřejných financí se tedy nekonala. Poslanec Thomas Gibbon Bowles tak ještě v roce 1904 mohl právem prohlásit, že státní účetnictví je „nesystematické, nevědecké, zbytečně složité a předkládané tak, aby se fakta zatajila anebo dokonce i falšovala.“ V roce 1957 prohlásil John Applebey, že lidé odpovědní za státní účetnictví matou nejen sami sebe, ale i všechny ostatní.
„Britské veřejné účty neodpovídají běžným účetním metodám,“ tvrdí dále C. N. Parkinson. „Jako prostředek kontroly a nestranných informací mají stěží cenu papíru, na němž jsou tištěny. Účty, za jaké by se musela stydět podřadná sázková kancelář na psích dostizích, se předkládají se vší pompou rok co rok národu, a často je dokonce předkládá odborník, který by měl vědět, jak má správné účetnictví vypadat, a také to dobře ví. Místo aby byly přehlednější, jsou tyto účty čím dál tím složitější a nejasnější. Neodpovídají pravdě a ani sobě navzájem.“
Tato Parkinsonova kritika má nejméně dvě zajímavé pointy. Za prvé, byla publikována v roce 1963. Od té doby se přece jen hodně změnilo. V roce 1997 začala Británie zveřejňovat bilanci majetkových aktiv a pasiv. „Stejně jako u každé firmy, která má rozvahu zobrazující její aktiva a pasiva, také pro veřejný sektor (centrální vláda, místní úřady a státní agentury) lze sestavit podobnou rozvahu. Rozvaha veřejného sektoru pro Spojené království samozřejmě zahrnuje mnohem více aktiv a pasiv, než jaké má typická firma,“ uvádí materiál britského ministerstva financí. Ano, vést veřejné účty poctivě je obtížné, nikoli však nemožné. Soupis majetku eviduje National Asset Register (Národní registr majetku – pozor, nejde o obdobu v České republice známého Fondu národního majetku!)
Velká Británie dnes patří k několika málo pokrokovým zemím, které skutečně vedou veřejné finance na základě podvojného účetnictví a snaží se aplikovat standardy běžné v podnikatelské praxi (GAAP – Generally Accepted Accounting Standards neboli Všeobecně přijaté účetní standardy.) Mezi ty ostatní patří Nový Zéland, Austrálie, Kanada, Švédsko a USA.
Z těchto zemí patří ke špičce co do kvality správy veřejných financí jednoznačně Nový Zéland. Spojené státy sice rovněž vedou podvojné účetnictví, avšak s nedostatečnou rozlišovací schopností. Organizace The Heritage Foundation upozorňuje na skutečnost, že Finanční zpráva vlády Spojených států za rok 2003 lakonicky uvádí, že výdaje v objemu 24,5 miliardy dolarů nelze nijak vysvětlit. Tyto peníze byly prokazatelně někým utraceny za něco, ale auditoři nedokázali zdokumentovat, kým a za co. Něco podobného platí i pro Švédsko, jehož státní administrativa je tak rozbujelá, že už jen samotná otázka pouhého počtu orgánů státní správy a vládních agentur je oříškem. Když chtěla nedávno švédská vláda vědět, kolik vlastně financuje subjektů a jaké to jsou, musela požádat o spolupráci liberální institut Timbro.
Počínaje fiskálním rokem 2006-07 bude v Británii zaveden systém WGA (Whole of Government Accounts neboli Celostní vládní účty). Jeho cílem je provést účetní konsolidaci veřejných financí stejným způsobem, jak již dlouhé desítky let činí soukromé holdingové firmy. Velké soukromé korporace s mnoha dceřinými společnostmi a pobočkami si totiž nevystačí s prostým podvojným účetnictvím, nýbrž musejí provádět konsolidaci. Znamená to, že majetek, závazky, příjmy a výdaje všech subjektů se sloučí do jednoho výkazu, který ovšem není prostým součtem všech podřízených částí. Finanční konsolidace je značně složitá záležitost, o čemž svědčí i dlouhá doba potřebná pro její zavedení do britských veřejných financí. Pokrok, kterého tímto Británie dosáhne, ji zařadí mezi státy s nejpoctivěji vedenými veřejnými financemi na světě.
Myšlenka C. Northcote Parkinsona je tedy nakonec přece jen realizována – sice se značným zpožděním a jen v některých zemích, ale lépe než nikdy. Britské ministerstvo financí vede v patrnosti nejen příjmy a výdaje v každém běžném roce, nýbrž sleduje i státní majetek a finanční zdroje neboli pasiva. To má značné výhody při sestavování státních rozpočtů na jednotlivé fiskální roky. Ve většině zemí je rozpočet výslednicí politických a lobbyistických sil s možným přihlédnutím k rozpočtovým pravidlům, často velice vágně formulovaným. V systému podvojného účetnictví bude možné nahlédnout do rozvahy, spočítat výši odpisů spojených například s údržbou silniční sítě a hned bude zřejmé, s jakou částku nutno počítat jakožto se základem pro příští rok. Podvojné účetnictví samo „generuje“ rozpočtová pravidla a přispívá tak ke zdraví veřejných financí.
Druhou zajímavou pointou je fakt, že Parkinsonova kniha, z níž pocházejí uvedené citace, vyšla v češtině již v šedesátých a poté v osmdesátých letech (Nové zákony profesory Parkinsona, Mladá fronta, 1984). Dílo bylo v éře Antonína Novotného a poté v době Gustáva Husáka bezpochyby povoleno jakožto břitká satira na prohnilý kapitalistický systém, aniž by si tehdejší komunističtí cenzoři uvědomili, že jich samotných se kritika neschopné byrokracie týká dvojnásob.
Nejen to: týká se i současnosti. Česká republika má málo skutečných tradic, ale chaotický systém správy veřejných financí mezi ně bohužel patří. Ten dnešní je jen mírnou modifikací předchozího komunistického systému, který zase vycházel z veřejných financí první republiky. Ta již ve svém prvním fiskálním roce 1919 plynule přijala rakouský systém. Pro něj, stručně řečeno, platilo zhruba totéž, co Parkinson kritizoval na starém systému britském.
Habsburkové neměli zájem na průhlednosti veřejných financí – koneckonců, co je poddaným po tom, jak se zachází s jejich penězi. Státní bankroty a znehodnocování měny byly poměrně častým jevem. Kdo trochu zná historii rakousko-uherských financí, stěží pochybuje, že šlo o stát skutečně prohnilý. Během dvou desítek let první republiky se změnilo jen málo. Politika byla ovládána vlivy průmyslových, agrárních a bankovních uskupení. Jejich zájmem bylo maximalizovat státní zakázky a daňová zvýhodnění. Kontrola byla chabá, jak dokládá vystoupení senátora Trnobranského z roku 1933:
„O tom, jak se u nás rozhazovaly a rozhazují peníze poplatníků neodpovědným způsobem, svědčí stavba budov ministerstev, hlavně pak stavba ministerstva železnic na Petrském nábřeží. Jak velké je překročení stavebních nákladů těchto luxusních budov, nebylo dosud zjištěno a sněmovnám oznámeno. Komise rozpočtového výboru senátu vykonala svého času prohlídku a zjistila úžasné plýtvání penězi, dále se však nic nestalo. Viníci, kterými nebyli jen tehdejší ministři, nýbrž také stavební výbory, složené z vysokých úředníků, nebyli voláni k odpovědnosti, ba ani vyšetřování nebylo zavedeno. Po velkém povyku je nyní nápadné ticho.“
Za komunismu byly státní finance utajované, takže jen s nadsázkou lze hovořit o „veřejných“ financích. Pro dobu od roku 1990 platí v bledě modrém to samé, co pro první republiku. Opět platí, že lobbyistických zájmů je mnoho, snahy o průhlednost a poctivost málo. Vezměme si například tuto tiskovou zprávu ze dne 28. června 2005:
Transparency International ČR zveřejnila výsledky svého výzkumu, jehož cílem bylo vyčíslit ztráty plynoucí z neefektivity a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek. Výsledky této studie nejsou pro české daňové poplatníky vůbec povzbudivé. V roce 2004 se z celkového objemu veřejných zdrojů na obecní úrovni neefektivně použilo 15 mld. Kč, na centrální úrovni pak 17,4 mld. Kč. Celkový odhad ztrát v důsledku neefektivnosti a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek v roce 2004 tak představuje 32,4 mld. Kč.
Členství České republiky v Evropské unii na neblahém stavu kontroly veřejných financí nezměnilo nic. Unie ostatně není žádným vzorem dobrého hospodaření. Evropský účetní dvůr (EÚD) pravidelně již jedenáct let za sebou uděluje Evropské komisi audit s výhradou – což znamená, že byly nalezeny závažné účetní nepravidelnosti. Žádná soukromá organizace by si něco podobného samozřejmě nemohla dovolit. EÚD uvádí, že má možnost verifikovat jen 35 % všech toků fondů Evropské unie. Ve skutečnosti možná ještě méně.
Evropská unie používá pro financování většiny projektů tzv. zálohových účtů (imprest accounts). Z nich mohou přímo čerpat příjemci evropských peněz. EÚD však nemá právo auditovat tyto zálohové účty a proto neexistuje žádná kontrola, zda jsou využívány v souladu se svým určením. EÚD se musí spoléhat na bankovní výpisy a zprávy příjemců. Přes zálohové účty jde asi 80 %
všech výdajů Evropské unie.
Od roku 1991 EU financovala projekt na rozvoj východoevropských zemí včetně Ruska. Evropský účetní dvůr odhalil, že z celkové částky 7 miliard euro bylo 5 miliard vynaloženo neoprávněně. Jen devět z 29 programů splnily svůj cíl a jen pět z nich mělo trvalý dopad. V jednom z programů měla být zavedena harmonizace standardů silničních staveb mezi EU a Ruskem, aniž by nějaké standardy EU vůbec existovaly. Jacek Uczkiewicz z EÚD, autor zprávy, uvádí: „Finanční zdroje EU byly neefektivně použity. Naše hodnocení není pozitivní. Domníváme se, že situace je nepříznivá a vyžaduje velkou disciplínu a pozornost pro zlepšení.“
EÚD nemá žádné právní nástroje pro nastolení pořádku. Pokud jeho auditoři zjistí podvod nebo nepravidelnost, předají tuto informaci orgánům EU, zejména protikorupčnímu úřadu OLAF (L’Office européen de lutte antifraude). Tím snaha o objasnění finančních záhad obvykle končí, protože pravomoci OLAFu jsou velmi omezené. Kromě jiného platí předpis, že zpronevěry částek pod jeden milión euro není třeba vyšetřovat.
Je šokující, že za nynější osvícené doby mohou být veřejné finance vedeny tímto způsobem. Takto si posteskl jeden poslanec Dolní sněmovny v roce 1691. Pro evropský kontinent toto smutné konstatování platí i nadále.
psáno pro Lidové noviny (příloha Orientace)
Proč Irsko zbohatlo tak pozdě
Příčiny irského hospodářského úspěchu jsou často kladenou otázkou posledních let. Odpověď je přitom celkem triviální: nízké daně (zvláště daně z podnikových příjmů), vzdělaná a anglicky mluvící pracovní síla, dobrá demografická struktura populace (tj. relativně nízké náklady na penze a zdravotnictví), výhodná geografická poloha, mírné klima, anglická právní a institucionální tradice. Kromě toho Irsko bylo během druhé světové války neutrální zemí, podobně jako Švédsko nebo Švýcarsko. S takovouto kombinací faktorů zkrátka není jiná možnost než prosperita.
Skutečně není? Proč ale pak Irsko ještě v 80. letech platilo za chudou, převážně agrární zemi? Jak to, že tak dlouho zaostávalo za Británií? Proč teprve zhruba v polovině 90. let převážila imigrace nad emigrací? Jaká katastrofální kombinace faktorů způsobila dlouhou éru chudoby?
Začátkem 19. století mělo Irsko stejné podmínky pro úspěšný průběh průmyslové revoluce jako Anglie nebo Skotsko. První strojírenská výstava na Britských ostrovech se mimochodem konala roku 1824 v Dublinu (Londýn následoval až v roce 1828). Kdo by tehdy chtěl sázet na dlouhodobou prosperitu evropských zemí, patrně by dal Irsku přednost před zaostalým Švýcarskem nebo dokonce chudou Skandinávií. Leč dějiny rozhodly jinak. O budoucí chudobě Irska rozhodla politika. Nikoli však král či parlament, nýbrž odbory.
Anglický konstruktér William Fairbairn ve svých vzpomínkách uvádí příběh Robinsonovy železárny Phoenix v Dublinu. Její majitel vynalezl stroj na výrobu hřebíků. Dublinské odbory jej však zakázaly používat. Stroj byl sešrotován, výroba hřebíků v Irsku zanikla. Nešlo jen o hřebíky. Fairbairn uvádí: „Tak byla železářská výroba v Dublinu zruinována – ne kvůli místním nedostatkům, ale výhradně proto, že dělníci z odborových svazů si prosadili prohibitivní pravidla.“
Jelikož průmysl v Irsku zanikl ještě předtím, než se stačil rozvinout, země neexportovala vyspělé výrobky, nýbrž chudé emigranty. Když irské továrny zkrachovaly, irští odboráři začali proudit do Anglie a vnášeli do tamního rodícího se odborového hnutí radikální prvky. Z dnešního hlediska je šokující, jakou moc tehdy odbory měly. Mladý člověk, který do Londýna přišel z venkova, se musel podrobit náročným pohovorům u odborových komisařů, které rozhodovaly, zda se vůbec smí začít ucházet o práci. Naštěstí pro Anglii bylo tamní odborové hnutí méně centralizované, takže nedokázalo pokrok zcela zastavit. Hovoříme-li však dnes o bídných podmínkách dělníků v období raného kapitalismu, nesmíme zapomínat, že na této bídě měly odbory svůj díl, a to nikoli zanedbatelný.
Angličtina jakožto hlavní jazyk v Irsku je do značné míry též výsledkem politického rozhodnutí. Stál za ním irský politik Daniel O’Connell. Ačkoli hovořil plynně gaelsky, dával přednost angličtině. „Přednostní užitečnost angličtiny jako prostředku veškerého moderního dorozumění je pro mě tak obrovská, že mohu bez lítosti pohlížet na zánik irského jazyka,“ řekl. V době, kdy čeští a slovenští vlastenci zachraňovali své rodné jazyky, Irové dali vědomě přednost naprosté anglicizaci. To mělo své výhody, ale i problémy.
Rozšířená znalost angličtiny, kterou dnes společně s O’Connellem považujeme za důležitou konkurenční výhodu, však byla během 19. a většiny 20. století spíše problémem. Usnadňovala totiž emigraci mladších, podnikavějších a nadanějších Irů ze země. V roce 1841 žilo v Irsku 8,2 miliónu obyvatel. V roce 1961 již jen 4,2 miliónu. Jen během období neúrody 1846-51 zahynulo na podvýživu kolem miliónu lidí, což by se v bohatší zemi, která by si mohla dovolit dovážet potraviny, stát nemohlo.
Irští politikové se až do historicky nedávné doby nestarali o ekonomiku. Většinu své energie věnovali nacionalistickým a náboženským otázkám. Eamon de Valéra, otec irské nezávislosti, považoval svoji zemi za „keltský ostrov odříznutý od materialistického chaosu okolního světa,“ jak uvádí historik Paul Johnson. I většina jeho následníků byla povznesena nad „materialistický chaos“, takže až do 80. let Irsko víceméně sledovalo trend vývoje k sociálnímu státu s vysokými daněmi a pomalým růstem. V roce 1985 Irsko vybralo na daních celkem 43,3 % hrubého domácího produktu, což je hodně – s takovouto těžkou koulí na noze může ekonomika nanejvýše rozvážně kráčet, nikoli však sprintovat.
Teprve na konci 80. let 20. století přišlo výraznější snižování daní, díky kterému dnes Irsko přerozděluje jen asi 24,5 % HDP, hospodaří s rozpočtovým přebytkem, bída patří minulosti a někdejší emigranti se vracejí. A zbytek Evropy obdivuje „irského tygra“.
psáno pro týdeník Týždeň (Slovensko)
Skutečně není? Proč ale pak Irsko ještě v 80. letech platilo za chudou, převážně agrární zemi? Jak to, že tak dlouho zaostávalo za Británií? Proč teprve zhruba v polovině 90. let převážila imigrace nad emigrací? Jaká katastrofální kombinace faktorů způsobila dlouhou éru chudoby?
Začátkem 19. století mělo Irsko stejné podmínky pro úspěšný průběh průmyslové revoluce jako Anglie nebo Skotsko. První strojírenská výstava na Britských ostrovech se mimochodem konala roku 1824 v Dublinu (Londýn následoval až v roce 1828). Kdo by tehdy chtěl sázet na dlouhodobou prosperitu evropských zemí, patrně by dal Irsku přednost před zaostalým Švýcarskem nebo dokonce chudou Skandinávií. Leč dějiny rozhodly jinak. O budoucí chudobě Irska rozhodla politika. Nikoli však král či parlament, nýbrž odbory.
Anglický konstruktér William Fairbairn ve svých vzpomínkách uvádí příběh Robinsonovy železárny Phoenix v Dublinu. Její majitel vynalezl stroj na výrobu hřebíků. Dublinské odbory jej však zakázaly používat. Stroj byl sešrotován, výroba hřebíků v Irsku zanikla. Nešlo jen o hřebíky. Fairbairn uvádí: „Tak byla železářská výroba v Dublinu zruinována – ne kvůli místním nedostatkům, ale výhradně proto, že dělníci z odborových svazů si prosadili prohibitivní pravidla.“
Jelikož průmysl v Irsku zanikl ještě předtím, než se stačil rozvinout, země neexportovala vyspělé výrobky, nýbrž chudé emigranty. Když irské továrny zkrachovaly, irští odboráři začali proudit do Anglie a vnášeli do tamního rodícího se odborového hnutí radikální prvky. Z dnešního hlediska je šokující, jakou moc tehdy odbory měly. Mladý člověk, který do Londýna přišel z venkova, se musel podrobit náročným pohovorům u odborových komisařů, které rozhodovaly, zda se vůbec smí začít ucházet o práci. Naštěstí pro Anglii bylo tamní odborové hnutí méně centralizované, takže nedokázalo pokrok zcela zastavit. Hovoříme-li však dnes o bídných podmínkách dělníků v období raného kapitalismu, nesmíme zapomínat, že na této bídě měly odbory svůj díl, a to nikoli zanedbatelný.
Angličtina jakožto hlavní jazyk v Irsku je do značné míry též výsledkem politického rozhodnutí. Stál za ním irský politik Daniel O’Connell. Ačkoli hovořil plynně gaelsky, dával přednost angličtině. „Přednostní užitečnost angličtiny jako prostředku veškerého moderního dorozumění je pro mě tak obrovská, že mohu bez lítosti pohlížet na zánik irského jazyka,“ řekl. V době, kdy čeští a slovenští vlastenci zachraňovali své rodné jazyky, Irové dali vědomě přednost naprosté anglicizaci. To mělo své výhody, ale i problémy.
Rozšířená znalost angličtiny, kterou dnes společně s O’Connellem považujeme za důležitou konkurenční výhodu, však byla během 19. a většiny 20. století spíše problémem. Usnadňovala totiž emigraci mladších, podnikavějších a nadanějších Irů ze země. V roce 1841 žilo v Irsku 8,2 miliónu obyvatel. V roce 1961 již jen 4,2 miliónu. Jen během období neúrody 1846-51 zahynulo na podvýživu kolem miliónu lidí, což by se v bohatší zemi, která by si mohla dovolit dovážet potraviny, stát nemohlo.
Irští politikové se až do historicky nedávné doby nestarali o ekonomiku. Většinu své energie věnovali nacionalistickým a náboženským otázkám. Eamon de Valéra, otec irské nezávislosti, považoval svoji zemi za „keltský ostrov odříznutý od materialistického chaosu okolního světa,“ jak uvádí historik Paul Johnson. I většina jeho následníků byla povznesena nad „materialistický chaos“, takže až do 80. let Irsko víceméně sledovalo trend vývoje k sociálnímu státu s vysokými daněmi a pomalým růstem. V roce 1985 Irsko vybralo na daních celkem 43,3 % hrubého domácího produktu, což je hodně – s takovouto těžkou koulí na noze může ekonomika nanejvýše rozvážně kráčet, nikoli však sprintovat.
Teprve na konci 80. let 20. století přišlo výraznější snižování daní, díky kterému dnes Irsko přerozděluje jen asi 24,5 % HDP, hospodaří s rozpočtovým přebytkem, bída patří minulosti a někdejší emigranti se vracejí. A zbytek Evropy obdivuje „irského tygra“.
psáno pro týdeník Týždeň (Slovensko)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)