Žádné obavy z rozpadu eurozóny

Konečný osud evropské ústavy zůstává nejistý. Totéž platí i pro evropskou integraci, ať už tento termín znamená cokoli. Naskýtá se přirozená otázka, jaký vliv bude mít případný krach euroústavy na budoucí vývoj společné evropské měny.

Podle rozšířené představy je k dobrému fungování eura nutná ekonomická, v pozdější fázi i politická integrace. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč evropští politikové během 90. let tolik tlačili na urychlené přijetí společné měny v co možná největším počtu evropských států. Existence eura měla sloužit jako neprůstřelné zdůvodnění politického sjednocení kontinentu. Euro mělo být primárně politický nástroj sloužící k maximalizaci moci orgánů Evropské unie. Jeho ekonomické důsledky nebyly prioritou.

Znamená to, že euro zanikne, pokud zkrachuje projekt evropské federace? Soudě podle naší zkušenosti s brzkou měnovou odlukou po rozpadu Československa, byli bychom v pokušení s tímto tvrzením souhlasit. Věc je však zajímavější. Není to historicky tak dávno, kdy v Evropě dlouho a úspěšně fungovala měnová unie, a to v prostředí naprosté absence politické jednoty. Šlo o klasický zlatý standard, který historicky spadá do období 1870 až 1914.

Období ekonomické liberalizace, růstu a prosperity druhé poloviny 19. století vyžadovalo integraci měnových trhů, aby byla možná mezinárodní mobilita kapitálu. Řešení přišlo z Velké Británie v podobě pevné vazby národních měn na zlato. Zlatý standard zahrnoval fixní kurs měny ke zlatu (a tudíž i ke všem ostatním měnám), naprostou volnost mezinárodního obchodu se zlatem a plnou konvertibilitu národních měn za zlato. Bankovky sloužily jako poukázky na příslušný váhový objem zlata. Emisní banka kterékoli členské země byla povinna vyplatit příslušný objem ryzího kovu. Společnou evropskou měnou tedy bylo zlato, nikoli frank, libra nebo marka.

Zlatý standard ovšem vyžadoval plnění extrémně přísných požadavků na veřejné finance. O jaké požadavky šlo? Z čistě formálního hlediska nebyly tyto požadavky nikdy přesně specifikovány v takové podobě jako nynější Maastrichtská kritéria. V 19. století se mělo za to, že jediným cílem fiskální politiky je zabezpečit příslušný objem prostředků pro fungování armády, policie a státních úřadů. Proto také byly daně v mírových dobách nízké a státní rozpočty vyrovnané. Žádného politika by tehdy nenapadlo úmyslně vytvářet rozpočtový schodek za účelem povzbuzení ekonomiky. Žádná obdoba maastrichtských kritérií nebyla nutná.

Pokud šlo o měnovou politiku, žádná nebyla: o úrokových sazbách nerozhodovaly centrální banky, nýbrž výhradně nabídka a poptávka na finančních trzích. Proto zlatý standard nepotřeboval žádnou obdobu nynější Evropské centrální banky.

Lze tedy ukázat, že měnová unie může fungovat i bez politické jednoty členských zemí – stačí dodržovat poměrně jednoduchá pravidla hry. K dohledu nad jejich dodržováním není opět zapotřebí žádný centrální orgán. Tuto práci obstará trh: země, které si dovolí odchýlit se od rozumné hospodářské politiky, budou za svoji smělost tvrdě potrestány finančními trhy. Tento mechanismus je samozřejmě mnohem objektivnější a spravedlivější než politická jednání. V nich mají totiž navrch mocnosti jako Francie nebo Německo mnohem větší sílu než například Portugalsko či Česká republika.

Replikovat v dnešních podmínkách klasický zlatý standard by z mnoha důvodů nebylo možné. Hlavním poučením z tohoto systému však je, že výhody plynoucí ze společné měny lze mít i v podmínkách politicky roztříštěné Evropy. Lze si představit fungování eura i bez existence Maastrichtských kritérií a dokonce bez Evropské unie. Pokud se podaří udržet politickou nezávislost Evropské centrální banky (což se zatím daří), není důvod, proč mít strach o osud eura. Jestliže některé země bude provádět nerozumnou politiku, zaplatí za ni sama v podobě vysokých úrokových sazeb ze svých státních dluhopisů či pomalého hospodářského růstu.

Prozatím finanční trhy hodnotí dluhopisy členských států eurozóny fakticky jako cenné papíry jediného emitenta. Tento postoj se však může časem změnit. Může se stát, že například italské dluhopisy budou považovány za rizikové (podobně jako například v 80. letech), zatímco třeba rakouské eurové dluhopisy budou trhem hodnoceny jako vysoce kvalitní – pokud italské veřejné finance budou v nepořádku, zatímco ty rakouské budou skvělé. Není důvod, proč se i v podmínkách rozpadu evropských integračních snah vzdávat výhod a pohodlí společné měny.

psáno pro Lidové noviny