Co dělat s globálním oteplováním

Globální summit skupiny G8 ve skotském Gleneagles je kromě jiného věnován i otázce globálního oteplování. To je automaticky dáváno do souvislosti s lidskou průmyslovou činností a s Kjótským protokolem. Vzniklo klišé o boji dobra se zlem. Kladnými postavami jsou zodpovědní státníci, kteří si uvědomují potenciální nebezpečí a hodlají prosadit ratifikaci protokolu ve svých zemích. Na straně zla stojí bezohlední zastánci průmyslové lobby, kterým jde o zisk za každou cenu. Zosobněním všeho zla je samozřejmě George W. Bush.

Čínský paradox

Zmíněné klišé je snadno pochopitelné a proto velmi populární. Při bližším zkoumání však zjistíme, že hranici mezi dobrem a zlem nelze jednoduše stanovit. Začněme s nejoblíbenějším fackovacím panákem světa, prezidentem Bushem. Demonstranti všech zemí jej pokládají za ztělesnění ekologického Satana. Demonstruje však někdo proti Číně, která o přijetí protokolu ani v náznaku neuvažuje? Přitom právě tato země přispívá dynamickým tempem k růstu emisí skleníkových plynů. Čínské uhelné doly a koksárny jsou skutečnou ekologickou noční můrou, nehledě na „detail“, jakým je smutný světový rekord v počtu pracovních úrazů a úmrtí.

Pokud by demonstranti chtěli být skutečně důslední, museli by demonstrovat i proti stavu čínského zemědělství. Rýžová pole totiž uvolňují enormní množství metanu, který je mnohem účinnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Čínská rýžová pole však na fotografiích vypadají tak malebně – kdo by proti nim protestoval?

Prezident Bush zcela otevřeně prohlásil, že Kjótský protokol nepodepíše z ekonomických důvodů. Znamenal by příliš velké náklady pro americký průmysl – náklady, které by bylo možné lépe využít v podobě investic do nových, úspornějších technologií.

Existuje však ještě jeden rozumný důvod pro nepodepsání protokolu. Spojené státy by mohly splnit podmínky jím stanovené jedině tak, že by velkou část své průmyslové produkce přesunuly do zemí protokolem nevázaných – zejména do Číny. Oxid uhličitý ušetřený v Severní Americe by byl namísto toho vyprodukován v Asii, a to v mnohem větším množství. Čínský průmysl je mnohem méně efektivní a méně ekologicky šetrný než průmysl americký.

Tyto souvislosti však demonstranty zřejmě netrápí.

Problémy příčin a následků

Existují i přímé pochybnosti, zda linie příčin a následků „průmysl → atmosférické změny → klimatické změny → hrozba zvýšení mořské hladiny“ je skutečně vědecky prokazatelná. Hollywoodská filmová produkce bere tuto posloupnost za daný fakt. To však vypovídá jen o tom, že filmaři mají rádi katastrofy. Existuje také dost vědců, kteří rovněž bijí na poplach. Tato skutečnost však nemusí vypovídat o ničem jiném, než že vědci mají rádi granty, o nichž rozhodují lidé, kteří se dívají na hollywoodské filmy. O penězích na vědu nerozhoduje vždy jen racionalita.

Vědecky zcela nesporně podložená tvrzení jsou pouze ta, že na zemské klima má rozhodující vliv sluneční a vulkanická činnost. Jedině tyto souvislosti jsou zcela prokazatelné beze stínu pochybností. Cokoli ostatní jsou hypotézy. Některé z nich jsou sice přijímány většinou vědců, ale ve vědě se nerozhoduje o správnosti výsledků většinovým hlasováním.

„Neexistuje žádná dokázaná souvislost mezi lidskou činností a globálním oteplováním,“ tvrdí Jurij Izrael, ředitel Institutu pro globální klima a ekologii Ruské akademie věd. Uvádí, že 10 000 meteorologických stanic rozmístěných na zeměkouli prokázalo oteplení jen o 0,6 stupně Celsia za posledních sto let. Toto oteplení je nepopiratelné. Zda za ním stojí lidská činnost, však není nijak prokázané.

Koncentrace oxid uhličitého vzrostla z úrovně 280 ppm (částic na milión molekul vzduchu) v roce 1880 na 378 ppm. Je prakticky jisté, že se tak stalo v důsledku rozvoje průmyslu. Závěr, že jde o příčinu globálního oteplování, by však byl vysoce spekulativní. V historii Země existovala období, kdy teplota rostla mnohem více, přičemž koncentrace oxidu uhličitého se pohybovala kolem hranice 300 ppm. Právě tak nelze rezolutně tvrdit, že globální oteplení je špatné. Je možné, že se jedná o prostý návrat do dlouhodobého normálu po období „malé doby ledové“ trvajícím zhruba od 14. století do 19. století. Její příčiny lze hledat ve sluneční a vulkanické činnosti.

„Mnozí specialisté se domnívají, že atmosférická koncentrace oxidu uhličitého vyvrcholí na hladině 400 ppm,“ tvrdí Jurij Izrael. Propočty Ruské akademie věd uvádějí, že kdyby veškeré světové zásoby fosilních paliv byly hypoteticky spáleny během několika hodin, koncentrace CO₂ by vzrostla na 800 ppm. Ani tento krajně nepravděpodobný scénář by však nezničil život na Zemi v jeho současné podobě. V dávnější minulosti existovala i období, kdy se koncentrace oxidu uhličitého pohybovala v tisících ppm.

Co dělat?

Podle různých projekcí se zemské klima bude oteplovat tempem 1,4 až 5,8 stupně během následujících sta let. Průměrný odhad je třístupňové oteplení. To by odpovídalo vzestupu mořské hladiny o 47 centimetrů. Katastrofické vize zaplavených kontinentů tedy zřejmě zůstanou jen na plátnech kin. Problémy mohou mít jen některé lokality položené těsně nad hladinou moře. Bohatší země problém vyřeší pomocí stavebních úprav. Skutečně vážné potíže může mít chudý Bangladéš a dále některé ostrovní státy ležící na nízkých atolech. Zde však může krizi vyřešit účelně organizovaná mezinárodní pomoc.

Vztah mezi lidskou činností a vzestupem hladiny oceánů není prokázaný. Za těchto okolností nemá velký smysl věnovat nehorázné částky na plnění kjótských limitů, tím spíše, že některé z největších světových ekonomik tyto limity v nejbližších desetiletích beztak plnit nebudou. Čína má zatím pouhých 24 miliónu osobních automobilů. Půl miliardy Indů teprve čeká na elektrifikaci. Uhelné doly jsou v nově industrializovaných asijských ekonomikách považovány za perspektivní a ziskové odvětví, podobně jako v Evropě devatenáctého století. V roce 2030 bude jen samotná Čína produkovat více CO₂ než Evropa, Austrálie, Japonsko, Kanada a USA dohromady.

Bylo by lepší na Kjóto zapomenout jako na donkichotský projekt, který by beztak nic nevyřešil. Jediným jeho hmatatelným účinkem by bylo odčerpání finančních zdrojů potřebných pro výzkum a vývoj nových, čistších energetických technologií: nabízí se zejména jaderná fúze. Právě tímto směrem by se měla koncentrovat snaha vědců i politiků.

Může se dokonce stát, že lidstvo bude řešit přesně opačný problém: globální ochlazení. K podobnému jevu ostatně již došlo v 19. století. V roce 1816 v mírném pásmu Evropy a Severní Ameriky mrzlo i v létě a v provincii Québec leželo v červnu dvanáct palců sněhu. Příčinou byla exploze sopek Soufriére a St. Vincent v roce 1812 a sopky Tambora v roce 1815. V roce 1883 explodovala sopka Krakatoa. Do atmosféry vyvrhla 20 kubických kilometrů materiálu, což způsobilo několikaletý pokles teplot na celém světě. Příroda je mocná a nepředvídatelná.

psáno pro Respekt (nezkrácená verze)