Češi tradičně považují Německo za svůj ekonomický vzor. Zhruba čtyřnásobný náskok v příjmech je pádným důvodem pro obdiv a částečně i závist. Češi ovšem zpravidla vidí jen to hezké a nevidí to horší. Například fakt, že na každého Němce připadá veřejný dluh v hodnotě 17 416 euro, podle údajů z roku 2004. Češi jsou zatíženi pětapůlkrát menším veřejným dluhem.
Donedávna bylo Německo považováno za šampióna zdravých veřejných financí. Ještě v roce 2000 činil schodek státního rozpočtu pouhou 1,1 procenta hrubého domácího produktu. V roce 2004 však schodek již potřetí v řadě přesáhl hranici tří procent. Při zachování trendu budou po roce 2010 rozpočtové schodky pravidelně přesahovat hranici 4 % HDP. Ekonomika stagnuje a daňové příjmy zaostávají za předpoklady. Naopak sociální výdaje rostou.
Optimisté se živí nadějí, že stagnace je pouhým cyklickým výkyvem. Za její neobvyklou délku prý mohou vysoké úrokové míry stanovené Evropskou centrální bankou. Hezká pohádka. Ve skutečnosti jsou německé úrokové míry nejnižší od roku 1913. Jiní tvrdí, že jde o strukturální jev. Za problémy údajně může konkurence z Číny a východní Evropy. Kdyby to byla pravda, Německo by muselo trpět hlubokým schodkem obchodní bilance. Jenže nic takového se neděje. Zahraniční obchod je v přebytku a Německo je na mezinárodním trhu vysoce konkurenceschopné.
Skutečnou příčinou recese je nekontrolovaný růst veřejných výdajů, zejména sociálního rázu. V roce 1964 spotřebovaly sociální výdaje včetně penzí 11 procent hrubého domácího produktu. V roce 1984 to bylo již 14 procent. V roce 2004 se však sociální stát rozbujel na 23 procent HDP. Enormně vzrostly i výdaje na obsluhu státního dluhu: z 0,7 procenta HDP na v roce 1964 na 6,8 procenta HDP v roce 2004. Dnešní Německo již není sociálně tržní ekonomikou šedesátých let; jde o zdivočelou, zmutovanou variantu, která má k původnímu modelu podobný vztah jako rakovinná buňka k normální buňce.
Prognóza je nepříznivá. Výdaje na penzijní systém rozhodně klesat nebudou. Totéž platí pro zdravotní a další sociální výdaje. A nejen pro ně. V roce 2003 rozdal stát dotace a daňové úlevy v hodnotě 58,7 miliard euro. Mezi nimi nechybějí ani položky podobné pověstnému akvaparku v Bublavě. Německo má dotovaných akvaparků dokonce několik. Příklad: akvapark ve čtyřtisícovém durynském městečku Tabarz přišel daňové poplatníky na 20 miliónů euro.
Německá vláda dotuje miliónovými částkami pěstitele tabáku v Porýní a v Bavorsku, ale zároveň utrácí milióny na boj proti kouření. Učebnicová ilustrace neefektivnosti až iracionality státních výdajů. Mnohem horší je však podpora bydlení. V nových spolkových zemích existuje obrovský počet prázdných bytů. Přesto vláda vydává miliardové dotace na stavbu nových bytů a financuje likvidaci starých domů. Snad je to jakýsi druh keynesianismu postiženého amokem. Zcela jistě jde o zbytečné vyhazování peněz.
Německo přitom žije z podstaty. V roce 1970 byly výdaje na důchodový systém o 45 % vyšší než veřejné výdaje na vyšší školství, vědu a výzkum. V roce 2002 však již důchody vedly nad vzděláním o 525 %. Stáří má zelenou, protože má větší voličskou sílu. Kromě toho dvě pětiny dospělých Němců pobírají nějakou formu státní podpory – lobby zastávající vysoké daně takto korumpuje své voliče. Tolik k Lisabonskému programu a podobným vzdušným zámkům.
Teoreticky by problémy bylo možné řešit alespoň částečným návratem do zlatých šedesátých let – snížením daňové zátěže, zjednodušením daňového systému, zvýšením reálného penzijního věku na alespoň původních 65 let, zrušením drahé a neúčinné aktivní politiky zaměstnanosti, odstraněním většiny dotací, deregulací pracovního trhu. Zkrátka, nastolením podmínek, které byly před čtyřiceti lety považovány za „sociálně tržní“ a které by dnes okamžitě obdržely nálepku „neoliberální“. Jaká je reálnost prosazení těchto reforem? Krotké Schröderovy reformy, byť byly uskutečněny jen polovičatě, vyvolaly obrovské protesty.
Jaké jsou šance po předčasných volbách? „Pravicová“ CDU má v plánu řešit deficit veřejných financí zvýšením daně z přidané hodnoty. Sociální demokraté navrhují zvýšit daně z příjmu nejvyšším příjmovým skupinám. Sami připouštějí, že význam tohoto kroku by byl spíše psychologický než ekonomický. V tomto směru mají jistojistě pravdu. Pocit bezvýchodnosti by rozhodně posílili.
psáno pro Hospodářské noviny
Žádné komentáře:
Okomentovat