Londýn, terorismus a teorie her

Lze se domluvit s teroristy po dobrém? Mnozí lidé, včetně některých státníků, se domnívají, že ano. Stačí uzavřít obchod: naše orgány budou vaši činnosti víceméně tolerovat, pokud nepřekročí určité hranice. Vy na oplátku nebudete provádět atentáty na našem území.

Existují názory, že donedávna takováto tichá dohoda platila ve Velké Británii. Islámistická skupina Al-Muhajiroun (Přistěhovalci) po jistou dobu veřejně prohlašovala, že Británie se nemusí bát násilí díky svému vstřícnému chování vůči muslimům na svém území, uvádí Daniel Pipes, odborník na problematiku islámského terorismu. Pipes cituje Sayfula Islama, člena této organizace: „Když nastane bombový útok zde [v Británii], nebudu proti tomu, ani kdyby při něm zahynuly moje vlastní děti. Ale je v rozporu s islámem, abych se osobně angažoval na teroristických aktech v Británii, protože zde žiji. V souladu s islámem podléhám bezpečnostní smlouvě s Velkou Británií, dokud tato země dovolí muslimům žít zde v míru.“

V srpnu 2004 publikoval časopis New Statesman článek Proč teroristé milují Británii. Autor James Campbell citoval jiného islámského radikála, Mohameda Sifaouiho. „Britští islamisté dlouho vědí, stejně jako vláda a tajné služby, že dokud Británie zaručí svobodu takovým, jako je Hassan Butt (islámský radikál sympatizující s terorismem), teroristické útoky budou v Británii plánované, avšak nikoli prováděné.“ New Statesman vyvodil ironický (nicméně logicky konzistentní) závěr, že přítomnost hlasitých a aktivních sympatizantů islámského terorismu ve Velké Británii znamená vyšší stupeň bezpečí pro Brity na úkor obyvatel jiných zemí.

Vůdce organizace Al-Mujahiroun, Omar Bakri Mohamed přirovnal tuto smlouvu k úmluvě společníků Proroka s etiopským králem. Tato zkušenost vytvořila v koránském právu precedens: muslimové nesmějí úročit na obyvatele zemí, které jim zaručují bezpečí. Tato neformální, ale dodržovaná smlouva prý zaručuje Británii bezpečí, prohlásil ještě v roce 2004 Omar Bakri Mohamed.

V lednu 2005 ovšem konstatoval, že bezpečnostní smlouva vypršela v důsledku přijaté protiteroristické legislativy. Británie se stala „dar ul-harb“, doslovem „domem války“. Takto islám označuje území, kde se vede ozbrojený džihád. Žádný „kufr“ (nevěřící) si nemůže být jistý svým životem ani majetkem. „Život nevěřícího nemá žádnou cenu,“ prohlásil Omar Bakri Mohamed doslova.

Výše popsané vztahy mezi vládou a teroristy jsou učebnicovým příkladem teorie her. Stav, kdy obě strany navzájem spolupracují a který je přitom nevýhodné jednostranně porušit, se nazývá Nashova rovnováha. (Autor tohoto pojmu, matematik John Nash, obdržel Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1994 a byl hlavním hrdinou filmu Čistá duše.) Pakliže obě strany jsou v konfliktu (a pokud platí, že pro každou z obou stran je rovněž nevýhodné tuto strategii jednostranně změnit), pak rovněž hovoříme o Nashově rovnováze. Rovnováha tohoto typu může být velmi stabilní, ačkoli je oboustranně nevýhodná. Svědčí o tom délka trvání izraelsko-palestinského konfliktu, který má stejný charakter.

Co z teorie her vyplývá pro britskou vládu? Návrat do nekonfliktní Nashovy rovnováhy je nemožný. Sedmý červenec znamenal definitivní přesun do konfliktního stavu. Britové tedy mají na výběr jediné: vést válku proti terorismu se vší rozhodností. (Ano, jde skutečně o válku, nikoli o vyšetřování a trestání násilných kriminálních deliktů; kdo o tom pochybuje, nechť si přečte, co o džihádu píše Korán a vynikající orientalista Bernard Lewis.) Alternativou je polovičaté vedení války – pouze slovy, nikoli činy. S tímto přístupem již Británie jednou udělala velmi špatnou zkušenost. Šlo o období tzv. „podivné války“ v roce 1939.

psáno pro časopis Reflex