Začátkem roku 2005 spadl dolar až na hranici 1,36 USD/EUR. Sdělovací prostředky byly zaplaveny komentáři o pádu dolaru, deficitu státního rozpočtu a trpkých vyhlídkách americké ekonomiky. Propad dolaru prý způsobí spirálový růst cena a mezd, obávali se mnozí, například ekonom Paul Krugman. Spojené státy prý čeká inflace, nezaměstnanost, další pád dolaru, rozpočtové problémy, pokles životní úrovně a nakonec ústup z pozice světové supervelmoci.
Je konec srpna 2005 a uvedené hrozby zní, jakoby pocházely z jiného vesmíru.
Vezměme si trh práce. Ještě na podzim 2004 Bushův protikandidát Kerry tvrdil, že americká ekonomika nevytváří pracovní místa. Skutečnost: během roku 2005 rostl čistý počet pracovních míst průměrným tempem 191 tisíc měsíčně. Celkově za poslední dva roky přibyly čtyři milióny pracovních míst. Počet nezaměstnaných na podpoře je na čtyřletém minimu, míra nezaměstnanosti na pětiletém minimu v hodnotě 5,0 %. To vše bez statistických manipulací a nákladných politik zaměstnanosti, jaké se praktikují v řadě evropských států.
Kritikové namítají, že tajemstvím vysoké americké zaměstnanosti jsou málo kvalifikovaná pracovní místa, tzv. McJobs. To je jen půl pravdy. Ano, v USA je mnohem snadnější získat pracovní místo, pokud nemáte kvalifikaci a zkušenosti. Z tohoto stavu mají největší prospěch lidé, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni a kteří by v Evropě skončili jako bezmocní chovanci pečovatelského státu. Sociální stát znamená snadno dostupnou práci – a snadno dostupná práce znamená liberální pracovní zákoník.
Obavy evropských odborářských aktivistů o živobytí americké dělnické třídy jsou liché. Životní úroveň americké střední třídy nikdy nebyla vyšší. Průměrný peněžní hodinový příjem amerického zaměstnance činí 18 dolarů. Započteme-li mimopeněžní plnění, průměrný pracovník si vydělá 26 dolarů za hodinu. Roční příjem mediánové rodiny představuje částku 52 600 dolarů. Takováto kupní síla je ve většině zemí světa záležitostí bohatých rodin.
Není tato prosperita jen pozlátkem nakoupeným na úvěr? Fiskální rok 2005 skončí podle odhadů schodkem ve výši 2,5 % HDP, což odpovídá historickému průměru za posledních 40 let. Ani zde tedy nelze najít příznaky krize. Rozpočtový výbor amerického Kongresu oznámil, že v tomto roce očekává příjmy ve výši 262 miliard dolarů – největší meziroční nárůst v historii. Během prvních osmi měsíců fiskálního roku 2005 (který není totožný s kalendářním) vzrostly federální daňové příjmy o 15,4 %. Je to díky hospodářskému růstu, jehož tempo je udivující vzhledem k vysokým cenám ropy.
Bushovi kritici zoufali nad údajně nezodpovědnými daňovými škrty. Nyní se ukazuje, že daňové škrty paradoxně vedly k vyšším daňovým příjmům. Paradoxně? Znalci Arthura Laffera a jeho křivky přinejmenším tuší, že nejde o paradox, nýbrž o zákonitost.
Celková hodnota federálního dluhu odpovídá 66 % hrubého domácího produktu. Dluh států Eurozóny tvoří 71 % HDP. Rozdíl je v tom, že velké evropské státy, například Německo nebo Itálie, trpí mnohem horšími rozpočtovými deficity, mají daleko vyšší nezaměstnanost a vykazují mnohem pomalejší hospodářský růst. Mimochodem, není pravda často opakované tvrzení, že Spojené státy potřebují Čínu, která ve velkém nakupuje federální dluhopisy. Kdyby Čína s těmito nákupy náhle přestala, trh by to sotva poznal. Drtivou většinu amerických dluhopisů nakupují americké pojišťovny, penzijní fondy, podílové fondy, nadace a samozřejmě domácnosti.
Pokud se podíváme na příčiny amerického hospodářského úspěchu, můžeme identifikovat různé faktory, například integrovaný a perfektně fungující kapitálový trh. Tento náskok by Evropská unie mohla dohnat, jenže nechce. Integrované kapitálové trhy zůstanou iluzí, dokud se nepodaří překonat primitivní nacionalismus. O něm svědčí příklad z nedávné doby. Firma Pepsico projevila zájem o francouzskou firmu Danone. Běžná podniková akvizice, jakých se ve světě každoročně konají stovky a tisíce. Jenomže ve Francii vzbudila vlnu vášní, jako kdyby Američané chtěli koupit Eiffelovu věž. Premiér de Villepin plamenně hovořil o „obraně zájmů Francie“. Nyní francouzská vláda publikovala seznam odvětví, která nesmí přijít do rukou cizincům. Mezi „strategická“ odvětví patří i potravinářský průmysl.
S takovým přístupem lze dohnat Disneyland, kam by ostatně valná část evropských politiků patřila jako živé exponáty. Ameriku nikoli.
psáno pro Hospodářské noviny
Žádné komentáře:
Okomentovat