16.6.06

 

Většinový volební systém: skrytá hrozba

Většinový volební systém je pokládán za lék na patové rozložení sil, z něhož se v české politice stala již tradice. Ano, ve většinovém systému vítěz bere vše. Výsledná vláda je vždy akceschopná. Jenže většinový systém má háček. Co se stane, když vyhrají populisté?

Pro odpověď se můžeme podívat do Velké Británie roku 1945. Během války si Britové vrchovatě užili „krve, dřiny, slz a potu“, jak zněl slavný Churchillův citát z roku 1939. Závěrem války však již měli sebeobětování dost. Zvolili sladké sliby předsedy labouristů Clementa Attleeho. Laouristé získali 48 procent hlasů oproti 36,2 procentům, které získali konzervativci. Poměr poslaneckých křesel v Dolní sněmovně byl ovšem 393 ku 197; ostatní strany získaly jen 33 mandátů.

Vítězní labouristé skutečně brali vše. Znárodnili doly, telefonní a telegrafní společnosti, těžký průmysl, automobilky, železnice, silniční dopravu, civilní letectví, ropné rafinerie a ocelárny. Znárodnili Bank of England (centrální banku). Znárodnili zdravotnictví a zavedli téměř úplné financování zdravotnictví prostřednictvím daní. Zavedli vysoce progresivní zdanění příjmů s mezními sazbami dosahujícími až 98 procent!

Zkrátka a dobře, britští labouristé roku 1945 byli srovnatelní s komunisty. Podobnost je i ve faktu, že vše, nač sáhli, skončilo katastrofou. Znárodněné podniky pracovaly s těžkými ztrátami a byly závislé na státních dotacích. Jiné zkrachovaly: proto zanikl kdysi proslavený britský automobilový průmysl. Znárodněná centrální banka byla přímo podřízena ministerstvu financí. Výsledkem byla nevídaná míra inflace a propad kursu britské libry. Od roku 1946 až do udělení nezávislosti Bank of England v květnu 1997 vzrostl cenový index více než dvacetinásobně.

Britské státní zdravotnictví překročilo již v prvním roce fungování očekávané výdaje o 156 procent a dodnes je bezednou finanční černou dírou. Co horšího: veřejná zdravotní péče poskytuje méně kvalitní služby než zdravotnictví zemí, kde funguje konkurence a kde významnou roli mají soukromé nemocnice a pojišťovny. V rámci zemí EU-15 patří socializované britské zdravotnictví podle řady kritérií k nejhorším.

Největší škody však labouristé napáchali v oblasti veřejných financí. Jejich rozhazovačnost byla příslovečná a jejich lakota byla omezena pouze tím, že daňové sazby nemohou převyšovat hodnotu 100 %. V předválečné době se veřejné výdaje Velké Británie pohybovaly kolem 26 procent hrubého domácího produktu. Po válce se na nějakou dobu ustálily na hodnotách kolem 35 procent HDP. Sociální výdaje a dotace zavedené labouristy však ukusovaly stále větší a větší díl krajíce. V roce 1975 letech vláda utratila téměř 50 % HDP. Občasné střídání vlády s konzervativci nic nevyřešilo: systém byl již za Attleeho vlády nastaven tak, aby byl téměř nereformovatelný. Snižování veřejných výdajů by okamžitě vyvolalo křik populistů a proto bylo politicky neprůchodné.

Počátkem druhé poloviny 70. let již byla socializovaná britská ekonomika téměř na kolenou. V roce 1975 inflace přesáhla hodnotu 27 %. O rok později nastala měnová krize a vláda musela požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Bývalá velmoc se octla v podobné situaci jako mnohé země třetího světa, které nejsou schopny vládnout samy sobě. Přelom let 1978-79 vstoupil do dějin jako „zima nespokojenosti“ (Winter of Discontent). Série stávek za vyšší mzdy (které reálně klesaly v důsledku inflace) ochromila ekonomiku. Británie si sáhla na dno.

Následovalo volební vítězství Margaret Thatcherové, jímž ovšem trable britské ekonomiky ještě nekončily. Thatcherová nedokázala snížit objem veřejných výdajů, pouze ztlumila jejich nárůst. Na rozdíl od Ronalda Reagana se bála radikálně snížit daně, takže její první funkční období bylo poznamenáno dlouhou a těžkou recesí. Jen pomalu se britská ekonomika dostávala z devastace způsobené socialistickými experimenty Attleeho vlády.

Naštěstí se nerealizovala chmurná vize Winstona Churchilla z roku 1945: „Socialistický stát si nemůže dovolit trpět opozici – žádný socialistický systém nemůže fungovat bez politické policie. Oni (tj. labouristická vláda) nakonec zavede nějakou formu gestapa.“

Tato noční můra se Británii naštěstí vyhnula. Tamní pokus o socialismus se omezil na korumpování voličů sociálními dávkami a obešel se dokonce bez státního bankrotu. Ale co Česká republika? Jak by zde vypadala vláda drtivé levicové většiny, kdyby k ní jednou mělo dojít?

psáno pro Lidové noviny

This page is powered by Blogger. Isn't yours?