4.6.07

Světová banka – kráva na dostizích

Do čela Světové banky byl jmenován Robert Zoellick. Vyřeší nový muž staré problémy této instituce? Ale o jaké problémy jde?

Správně pojmenovat problémy znamená z poloviny je vyřešit. V případě Světové banky je toho hodně, co má být správně pojmenováno. V první řadě jde o prostý fakt, že politika této instituce byla celé dlouhé desítky let neúčinná. William Easterly, bývalý pracovník Světové banky, uvádí v knize The White Man’s Burden (Břemeno bílého muže) pozoruhodná fakta.

Po šesti desítkách let nejrůznějších rozvojových projektů a po 2300 miliardách dolarů vynaložených na pomoc chudým zemím na světě stále ještě existuje chudoba. Obyvatelé brazilských favel trpí zápachem a nákazami z otevřené kanalizace. Etiopské venkovanky nosí před úsvitem dřevo na otop do měst. Nigerijské děti musejí manuálně pracovat, aby pomohly uživily rodinu. Obyvatelé oblasti Kwalala v republice Malawi musejí pít vodu z jezera znečištěnou lidskými výkaly; trpí pak parazitickými červy, kteří jim rozežírají vnitřnosti.

Podobných příběhů o tragické chudobě lze vyprávět stovky a tisíce z nejrůznějších končin světa. Tisíce miliard vynaložených dolarů jsou hmatatelným dokladem, že bohatý Západ není ani lhostejný ani lakomý. Nicméně v mechanismu rozvojové pomoci je cosi principiálně chybného.

Vezměme si nejchudší kontinent: Afriku. Začátkem 70. let dosahoval podíl zahraniční pomoci na příjmech průměrné africké země necelých 6 procent HDP. Ekonomika rostla tempem kolem 2 procent per capita ročně. Začátkem 80. vzrostl podíl pomoci na 9 procent HDP, přičemž hospodářský růst zpomalil na 0,5 procent per capita ročně. V 90. letech přesáhl podíl pomoci hranici 15 procent HDP, což je skutečně hodně. A hospodářský růst? V africkém průměru se zcela zastavil a v některých letech dokonce klesal. Dobře míněná pomoc ze Západu se evidentně minula svým cílem.

Proč? Londýnský ekonom Peter Boone v roce 1996 publikoval výzkumnou práci, která zjistila, že zahraniční pomoc šla do spotřeby a nikoli do investic. Detailnější výzkum ukázal, že vyspělé státy poskytovaly pomoc především podle politického klíče: byly štědřejší ke svým spojencům nebo bývalým koloniím. Boone zjistil, že vliv zahraniční pomoci na růst investic byl naprosto nulový. Kromě toho příliv peněz ze zahraničí zlevňoval dovozy na úkor domácích producentů. Celkový vliv pomoci byl tedy záporný.

Jak na toto zjištění (a mnoho podobných studií) reagovala Světová banka a podobné instituce? Nelze říci, že by je úplně ignorovala. Její vedoucí pracovníci přece jen nebyli úplně slepí vůči faktům a proto během 80. let přišli s myšlenkou strukturálně orientovaných půjček (structural adjustment loans). Podstatou byla myšlenka, že země, které provádějí správné reformy, mají nárok na výhodné půjčky. Privatizace, liberalizace, uvolňování obchodních bariér, vyrovnávání veřejných rozpočtů a ozdravení měn byly chvályhodné kroky, které Světová banka podporovala. Znělo to celkem logicky. Alespoň v teorii.

V praxi se ovšem ukázalo, že i správné reformy lze provádět nesprávným způsobem. Zejména v případě privatizace se ukázalo, že šlo až příliš často o neprůhledný přesun majetku z rukou zkorumpovaných vládních úředníků do rukou stejně zkorumpovaných mocenských elit. V Rusku získala gigantické majetky hrstka „tržních komsomolců“, kteří byli v 80. letech vyškoleni KGB v základech podnikání v rámci tehdejší perestrojky. Na opačném konci světa, v Argentině, sice KGB neměli, ale tamní elity nebyly o nic méně zkorumpované.

Snaha o vyrovnání rozpočtů často vedla ke zvyšování daní, což se zpravidla ukázalo být kontraproduktivním. Kromě toho oblíbená metoda stabilizace měn – navázání na dolar či měnový koš – se ukázala být v roce 1997 fundamentálně chybným krokem, který vedl k asijské finanční krizi. (Ta mimochodem postihla i špatně zprivatizované banky v České republice a o rok později i v Rusku.)

Podle názoru Williama Easterlyho tkví hlavní problém Světové banky v sociálně-inženýrské mentalitě. Instituce tohoto typu mají sklony zamilovávat se do geniálních „Velkých plánů“ na odstranění chudoby. Tyto plány pak pravidelně selhávají na byrokracii a centrálním plánování, což jsou jevy, které jsou u velkých mezinárodních institucí takřka nevyhnutelné. Ekonomičtí inženýři mohou mít dobré úmysly a dobrou znalost problémů chudých zemí, ale hospodářský růst v každé zemi je vždy tažen trhem. A ten se plánovat nedá. „Můžete trénovat krávu jako závodního koně, ale derby stejně nevyhraje,“ říká Easterly.

Zda Robert Zoellick přinese radikální změnu anebo zda bude jen dál trénovat krávu na dostihy, se teprve uvidí. V každém případě by Světová banka zásadní změnu potřebovala.

psáno pro Hospodářské noviny