30.11.05

Znalostní ekonomika, motivace a chytrý kapitál

Znalostní ekonomika – kdo by o ní nemluvil! Pro evropské vlády se stala svatým grálem, který umožní vyřešit problém nezaměstnanosti a vdechne nový růst ekonomikám starého kontinentu. Také české vlády za posledních osm let o ní často hovořily. Aniž chápaly její ekonomickou podstatu.

Laik si pod pojmem „znalostní ekonomika“ vybaví vysoké dotace vysokým školám a výzkumným ústavům. Omyl. Sovětský svaz měl skvělé školy a prvotřídní vědeckovýzkumnou základnu a přesto nebyl znalostní ekonomikou. Její podstata je úplně jiná. Spočívá v tom, že majitel znalosti má informační výhodu před ostatními účastníky trhu. Ta mu zajišťuje dočasný monopol. Realizace monopolních či oligopolních zisků tvoří hlavní půvab znalostní ekonomiky. V době globalizace se zboží i práce stává volně obchodovatelnou komoditou s nízkými maržemi. Jen majitelé speciálních znalostí jsou výjimkou: stávají se příjemci intelektuální renty.

Intelektuální renta je chráněna patentovým a autorským právem. Díky této instituci mohly vzniknout a prosperovat firmy jako Intel, Apple Computer, Google, ale také Pfizer, Eli Lilly nebo Sanofi. Prosperita západního světa závisí na znalostech. Díky nim si firmy ze Západu mohou účtovat vysoké obchodní marže. Čína a jiné země třetího světa poskytují pracovní sílu, která je dnes levnou komoditou. Totéž je údělem většiny nových členů EU.

Málokdo si uvědomuje jiný důsledek znalostní ekonomiky: nutný a podstatný nárůst příjmové nerovnosti. V ekonomice bez znalostních výhod jsou na tom všichni ekonomicky aktivní občané podobně. Zvláště pokud chybí akumulovaný starý kapitál. Česká republika, Slovensko, Bulharsko, Maďarsko a Bělorusko patří mezi nejvíce rovnostářské ekonomiky na světě – rovností příjmů dokonce předstihují i Skandinávii! Pokud se tedy znalostní ekonomika skutečně ujme, Češi si budou muset zvyknout na míru příjmové nerovnosti nemající obdobu od roku 1938.

A opačně: vláda, která to myslí se znalostní ekonomikou vážně, musí vytvořit příznivé podmínky pro nové milionáře a miliardáře, kteří na znalostní rentě vydělají. Konkrétně jde o zavedení stropu na odvod sociálního a zdravotního pojištění. Znalostní ekonomice by prospělo i snížení daní pro nejvyšší příjmové skupiny obyvatelstva. Firmy působící v technicky vyspělých oborech totiž zpravidla nejvíce vydávají na osobních nákladech. Tolik oblíbené zrychlené odpisy znalostní ekonomice nepomáhají – jsou dobré spíše pro montážní haly s nekvalifikovanou či polokvalifikovanou pracovní silou.

Na tomto místě leckdo začne argumentovat skandinávskými ekonomikami. Nemají snad Seveřané znalostní ekonomiku a „solidární“ daně současně? Jak se to vezme. Mezi ekonomicky významné znalosti nepatří jen návrh integrovaných obvodů, ale také třeba nábytku. V tomto oboru vynikl jistý Ingvar Kamprad původem z usedlosti Elmtaryd u městečka Argunnaryd, ve zkratce I.K.E.A. Kdo si myslí, že pan Kamprad svými daněmi krmí nenasytný švédský sociální stát, tuze se mýlí. Již drahnou dobu sídlí i s rodinou ve švýcarském Epalinges poblíže Lausanne. Švédská luteránská církev má mimochodem ve Švýcarsku přes tři tisíce farníků, protože Kampradovi nejsou jedinými daňovými emigranty z rovnostářského „ráje“. Firma IKEA Systems má daňovou rezidenturu v Nizozemí, jak napovídá zkratka BV (besloten vennootschap neboli s.r.o.)

Znalostní ekonomika přeje těm, kdo se vyznají. Proto většina skutečně bohatých Švédů neplatí daně ve Švédsku. Naopak přebytky irského státního rozpočtu jsou z velké části důsledkem velmi rozumné daňové politiky. Díky ní používá firma Microsoft pro daňovou optimalizaci Irsko. V roce 2004 zaplatil Microsoft v Irsku daně v objemu 300 miliónů dolarů. Ostatní evropské země od Microsoftu obdržely celkem jen 17 miliónů dolarů na daních. Jejich daňové systémy evidentně nejsou kompatibilní se znalostní ekonomikou.

Z makroekonomického hlediska lze konstatovat, že znalostní ekonomika posouvá bod maximalizace daňových příjmů na Lafferově křivce výrazně směrem k nižším hodnotám daňových sazeb. Chytrý kapitál – a majitelé speciálních znalostí nebývají žádní hlupáčci – půjde za nižšími daněmi. Pokud to česká vláda myslí se znalostní ekonomikou seriózně, musí nastavit daňový systém tak, aby vyšší příjmové skupiny (fyzické i právnické osoby) zde platily daně dobrovolně a rády. Přišli jsme již o hodně tím, že jsme se dávno nestali daňovým rájem podobně jako Irsko.

psáno pro Hospodářské noviny

Není imigrant jako imigrant

Nepokoje ve francouzských městech podnítily diskuse o imigraci. Automaticky se přitom přijímá východisko, že přistěhovalci nutně musí být chudí, nevzdělaní a nepřátelští vůči většinové společnosti. To je přitom nešťastné klišé, které odpovídá pravdě jen někdy a někde.

Existuje naopak poměrně významná skupina ekonomických imigrantů, kteří jsou bohatí, vzdělaní a vůči většinové společnosti velmi přátelští. Masového rozsahu například nabylo stěhování britských a německých důchodců na Mallorku. Britové se také usazují na francouzském venkově, kam je láká přívětivější klima, hezká krajina i architektura, dobrá kuchyně a přátelské prostředí.

„Angličané okupují rozsáhlá území kolem kanálu La Manche, ve velkých počtech vysedávají v restauracích, vyhnali ceny nemovitostí nahoru a prohánějí svá auta s pravostranným řízením po francouzských silnicích,“ píše novinář Denis Boyles. „Nyní žije ve Francii více Britů než kdykoli předtím za posledních 400 let. Některé francouzské vesnice jsou nyní převážně anglické a jedna obec má anglického starostu.“

Kromě jiné láká Brity do Francie také tamní zdravotní péče, která je velmi kvalitní a přitom poměrně levná. Konkurenční systém zdravotních služeb funguje mnohem lépe než státní monopol britské Národní zdravotní služby.

Ne vždy jde o pasivní důchodce, kteří svůj čas tráví popíjením pastisu nebo hraním pétanque. Přicházejí umělci a spisovatelé. Theodore Dalrymple prohlásil, že odchází přes La Manche hledat „vyšší formu civilizace“.

Britové ve Francii náleží spíše ke středním třídám, ale v Evropě existují i imigranti z nejvyšších společenských vrstev. Francouzská herečka Laetitia Casta z daňových důvodů přesídlila naopak do Británie. Tato historka je pikantní především proto, že krátce předtím stála modelem pro sochu Marianne – symbol Francie, který najdeme na každé francouzské radnici.

Hlavním magnetem pro daňové ekonomické emigranty však zůstává Švýcarsko. Je domovem řady velmi bohatých lidí, například Otto Beisheima, německého miliardáře, který zbohatl jako zakladatel obchodního řetězce Metro. Až do své smrti v roce 2002 ve Švýcarsku sídlil holandský pivovarník Alfred Heineken. Kromě podnikatelů ve Švýcarsku již tradičně sídlí celá plejáda slavných osobností z filmu a populární hudby.

Imigranty se však stávají i veřejnosti málo známí příslušníci vyšších středních tříd. Jen v roce 2005 získalo švýcarské občanství přes 11 tisíc Němců. V drtivé většině opět z daňových důvodů. I toto je jedna z tváří evropské integrace.

A proto: buďme opatrní v jakýchkoli paušálních soudech ohledně imigrantů.

psáno pro Lidové noviny

27.11.05

Evropská bolest: D jako defraudace

Představte si organizaci s ročním rozpočtem v hodnotě 105 miliard euro, jejíž účetnictví neprojde auditem jedenáct let po sobě. Touto organizací je Evropská unie.

Nedávno byl zveřejněn výrok Evropské účetního dvora, v němž se praví: „Stejně jako v minulosti, také v roce 2004 účetní systém nemůže zajistit, že všechen majetek a závazky jsou zaznamenány. (…) Pokud jde o ostatní rozpočtové výdaje – zemědělské výdaje, strukturální fondy, vnitřní politiku a vnější činnost – Evropský účetní dvůr opět nemůže poskytnout názor ohledně legality a správnosti dotyčných transakcí.“ Předseda účetního dvora Weber prohlásil: „Dvůr shledal, že velká většina rozpočtových výdajů byla opět materiálně ovlivněna chybami a nepravidelnostmi v transakcích. To je výsledek rizikových transakcí a také dozorových a kontrolních systémů, které nejsou efektivní, pokud jde o omezení nepravidelností na adekvátní hladinu.“

Přeloženo z korektní účetnické mluvy do běžného jazyka: v Evropské unii se krade. Krade se dlouhá léta, a to víceméně veřejně.

Něco takového je samozřejmě skandální. Nicméně zcela pochopitelné. Málokterý představitel evropských institucí se stará o takový „detail“ jako zneužívání fondů EU. Důkladné vyšetřování by mohlo poškodit pověst Unie. Ani národní vlády nejsou příliš horlivé, zejména ty, které jsou čistými příjemci dotací. Vlády zemí, které jsou čistými plátci, rovněž neoplývají aktivitou: vždyť jde koneckonců jen o peníze daňových poplatníků. A ti mají v Evropě podobnou politickou sílu jako pověstná Colbertova husa, kterou je třeba oškubat tak, aby co nejméně kejhala. Média se této choulostivé problematice pokud možno vyhýbají, aby nebyla nařčena z „nedostatečného evropanství“.

Největší „nepravidelnosti“ (tj. známky zneužití) byly shledány ve společné zemědělské politice, která v roce 2004 přerozdělila finanční prostředky v celkové hodnotě 43,6 miliard euro. Na druhém místě jsou strukturální fondy v objemu 34,2 miliard. Metody „tunelování“ jsou překvapivě prosté. Například Italové inkasují dotace na neexistující olivové farmy. Rakušané nadhodnocují objem alpských pastvin o více než 60 procent. Řekové inkasují za neexistující kukuřičná pole. Švindlují i Španělé, Francouzi, Nizozemci a Britové.

Orgány EU krčí a rameny a svádějí zodpovědnost na národní vlády. Jestliže 80 % výdajů EU je vynakládáno na úrovni vlád a regionálních úřadů, zní argument, pak i hlavní díl zodpovědnosti leží na jejich bedrech. Ano, ale tím se problém jen přesouvá. Kromě toho Evropská komise nedělá nic podstatného k vyřešení problému. Co horšího: kryje viníky.

Neil Kinnock, bývalý šéf britských labouristů a pozdější viceprezident Evropské komise měl ve funkci evropského komisaře za úkol bojovat proti korupci. Co udělal? Zbavil Evropskou komisi dvou „hříšníků“: hlavní účetní Evropské komise Marta Andreasenová a úředník komise Paul van Buitenen. Oba se odvážili upozornit na problémy. Van Buitenen byl v roce 1999 dočasně suspendován za polovinu platu a hrozil mu vyhazov. Nakonec ale dosáhl odstoupení předsedy EK Jacquese Santera. Paní Andreasenová v roce 2002 objevila, že účetnictví Komise bylo mimo realitu. „Na rozdíl od Enronu a Worldcomu, kde lze alespoň sledovat transakce, v účetnictví EU toto není možné, protože zde není žádný systém pro sledování změn. Defraudace proto může ležet uvnitř systému nezjištěná a neidentifikovatelná.“ Výsledek? Ačkoli Andreasenová byla první kvalifikovanou účetní na své pozici v historii EU, byla přeřazena na rutinní práci a posléze propuštěna.

Každá organizace, která hospodaří s velkými částkami peněz a není podrobena adekvátní kontrole, má tendenci zvrhnout se v ráj defraudantů. Ani evropské orgány nejsou klubem světců. Velmi naivní je představa, že integritu evropských financí budou zabezpečovat úředníci. Jejich počet by musel být obrovský. Dále by bylo nutno vytvořit kontrolní orgán, který by kontroloval samotné kontrolory. Jediné účinné řešení – seškrtat evropský rozpočet na minimum a ponechat EU jako zónu volného pohybu osob, zboží a kapitálu – je politicky nekorektní.

Pan Barroso, pan Špidla a paní Wallströmová horlivě propagují „plán D“: demokracie, diskuse a debata. Jenže každá organizace bez solidního účetnictví je chatrná stavba na písčitých základech. Dokud si nejvyšší evropští hodnostáři neporadí s jiným nepříjemným „D“ – defraudace – nemají debaty o další evropské integraci žádnou cenu.

psáno pro Hospodářské noviny

S investičními pobídkami do třetího světa

Není obtížné objasnit příčiny růstu české ekonomiky. Je spíše obtížné vysvětlit, proč se jí nedaří ještě lépe. Pětiprocentní růst je vydáván za obrovský úspěch, osmiprocentní nezaměstnanost rovněž. Přitom tato čísla nejsou nijak zázračná. Ekonomika typu České republiky by za nynějších podmínek měla vykazovat osmiprocentní růst při maximálně pětiprocentní nezaměstnanosti.
Uvažme: úroky jsou na nejlevnější a nejdostupnější od roku 1905. Probíhá mohutné stěhování kapitálu ze starých zemí Evropské unie. Zahraniční obchod je nejsvobodnější v celé historii české státnosti. Početně silná generace první poloviny 70. let dospívá do svého nejproduktivnějšího věku. Zkrátka, česká ekonomika se těší nejšťastnější souhře okolností od dob Karla IV. Ekonomický růst v hodnotě pěti procent je velmi slabý výkon, o vysoké nezaměstnanosti nemluvě.

Proč tomu tak je? Problém je ve faktu, že česká ekonomika je dvojrychlostní. Na jedné straně stojí dotovaný sektor přímých zahraničních investic. Jejich mediální obraz je skvělý: zisky, export, fanfáry, velká publicita. Na straně druhé stojí domácí firmy, které tuto nádheru dotují: stagnace, propouštění, vleklé problémy, o nichž se nepíše. V roce 2004 vytvořily firmy v zahraničním vlastnictví 39 tisíc pracovních míst. Firmy v domácím vlastnictví 45 tisíc pracovních míst zrušily. To je důvod, proč halasně propagovaný příchod zahraničního kapitálu nedokázal vyřešit problém nezaměstnanosti. Tato statistika ČSÚ navíc zachycuje jen vývoj zaměstnanosti ve firmách nad 20 zaměstnanců. Úpadek drobných firem a individuálních živností poskytuje ještě chmurnější obraz. Nepříznivé jsou i statistiky exportu, pokud počítáme zvlášť firmy v zahraničním a v domácím vlastnictví.

Odborníci zkoumající vliv přímých zahraničních investic na ekonomiku vědí, že jejich vliv nemusí být vždy a všude jen pozitivní. Chilští ekonomové Manuel Agosin a Ricardo Mayer publikovali v roce 2000 výzkumnou práci s názvem Zahraniční investice v rozvojových zemích – Vytěsňují domácí investice? Závěr této zprávy je více než zajímavý a pro Českou republiku vysoce relevantní.

Agosin a Mayer zkoumali zahraniční investice v Asii, Africe a pochopitelně i v Latinské Americe. Jejich výzkum pokrýval období 1970 až 1996. Zjistili, že pro asijské země jsou vesměs blahodárné. Cizí kapitál v těchto zemích příznivý účinek na domácí investice. Podporuje zaměstnanost a přispívá ke zvyšování technické úrovně těchto zemí. Afrika skýtá smíšený obraz: v některých zemích zahraniční kapitál pomáhá, jinde spíše vytlačuje domácí podniky. Velmi nepříznivá je však role cizích investic v Latinské Americe. V této části světa byl zaznamenám silný efekt vytěsňování domácích firem (crowding out).

Příliv kapitálu do většiny jihoamerických zemí paradoxně přináší více škody než užitku. Někde, například v Argentině, Brazílii nebo Mexiko je účinek neutrální: příznivé i škodlivé účinky se navzájem vyruší. Mexiko je zvláště zajímavý příklad, neboť stejně jako Česko a Slovensko má silnou pozici v automobilovém průmyslu. Například Volkswagen má v Mexiku výrobní zařízení již od roku 1964. Mexické „maquiladoras“, velkovýrobny mezinárodních společností, mají světovou pověst již desítky let. Je jich kolem tří tisíc a zaměstnávají milión dělníků.
Zbohatlo Mexiko díky zahraničním investicím? „V Mexiku vzrostl počet pracovních sil v maquiladoras během prvních deseti let od vzniku Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA) o 570 tisíc, ale růst zaměstnanosti v exportních odvětvích byl neutralizován ztrátami pracovních míst v domácím zemědělství a průmyslu,“ uvádí profesor ekonomie Robert Blecker z American University ve Washingtonu. „Příjmy Mexičanů ani nezačaly konvergovat k příjmům Američanů,“ dodává Blecker.

Nemají snad přece jen kus pravdy odpůrci globalizace? Nikoli. Mezinárodní společnosti se chovají tak, jak jim vlády hostitelských států dovolí. Pokud vláda dotuje kapitálově silné mezinárodní firmy na úkor dosud slabého domácího kapitálu, není na vině globalizace, nýbrž pouze a jedině vláda. Pokud vláda vytváří domácím podnikům mizerné podmínky, důsledky nesou občané v podobě nižšího hospodářského růstu, než jaký by byl možný v optimálních podmínkách.
Podmínky pro domácí podniky jsou v Latinské Americe neskonale horší než v dynamických asijských ekonomikách. Slavný peruánský ekonom Hernando de Soto popisuje ve své knize Jiná cesta zkušenost se zakládáním firmy v Peru. Bylo zapotřebí 289 dní, 11 administrativních procedur a náklady v hodnotě 31 průměrných měsíčních mezd. Kniha vyšla v roce 1989 a od té doby se věci příliš k lepšímu nezměnily. Pro ostatní latinskoamerické země platí podobné tvrzení – ovšem jen pokud jde o domácí podnikatele. Zahraniční firmy se těší preferenčnímu zacházení.

Česká republika vykazuje řadu rysů zemí třetího světa. Domácí kapitál je velmi slabý. Převládají drobné firmičky do deseti zaměstnanců, které pro velké továrny nemají význam jako subdodavatelé. Je diskriminovaný, zatímco zahraniční kapitál se těší extrémně štědré dotační politice. Národní kontrolní úřad nedávno prověřoval zacházení se státními dotacemi sedmnácti společnostem v celkové výši 12 miliard Kč. NKÚ zjistil nesrovnalosti v řádech minimálně desítek miliónů korun. Podstatnější bylo ovšem zjištění, že dvanáctimiliardový dar od státu vytvořil všeho všudy 5000 pracovních míst – náklady o výši průměrně 2,4 miliónu Kč na zaměstnance.
Kdyby stát snížil daně všem firmám, celkové náklady na vznik pracovního místa by mohly být podstatně nižší. Nákladné, neúčinné a zneužitelné investiční pobídky jsou jen cestou do třetího světa.

psáno pro časopis Reflex

16.11.05

Imigranti, nacionalismus a socialismus

Pád západní civilizace prorokoval krátce po první světové válce německý filosof Oswald Spengler. „Jazzová hudba a negerské tance jsou pohřebním maršem Západu,“ napsal v knize příznačně pojmenované Der Untergang des Abendlandes. „Od jihu pronikají Katalánci a Italové jako nádeníci,“ psal Spengler s očividným znechucením o Francii. „Poláci a negři jsou k nalezení na každém kroku, dokonce i ve střední třídě. Existují černí faráři, důstojníci a soudci. Jsou to tito plodní přistěhovalci, čítající kolem desetiny populace, kteří udržují počet »Francouzů« na stabilní hladině. Ale skutečný Francouz již brzy nebude pánem ve Francii.“

Spengler měl pravdu v tom smyslu, že západní civilizace skutečně málem zanikla. Fatálně se ovšem mýlil v příčinách. Západ neohrozili ani Poláci, ani Katalánci, natožpak jazz či „negerské tance“. Evropa se málem zničila sama: tvůrčím rozvinutím myšlenek obsažených v dalším Spenglerově díle Prušáctví a socialismus z roku 1920. Také v současnosti hrozí Evropě nacionální socialismus. Jde o velmi proměnlivou doktrínu, která se může tvářit i demokraticky. Ne každý nácek má vyholenou hlavu a hajluje. A mnohý by zuřivě protestoval, pokud by byl takto označen.

Jak se nacionální socialismus projevuje v praxi? Vlády mnoha zemí EU propadají ekonomickému klamu zvanému „iluze konstantní sumy práce“ (lump of labour fallacy). Jde o mylnou socialistickou představu, že v každé ekonomice existuje omezený objem práce, o kterou se práceschopná populace musí podělit. Návaznost na nacionalismus je zřejmá: imigranti jsou na národním pracovním trhu nežádoucí, protože berou práci našincům. Ejhle, nacionální socialismus jako vyšitý. Ani není třeba zvedat pravici.

Počet pracovních míst v ekonomice samozřejmě není fixní, nýbrž je dán úrovní agregátní poptávky, která závisí na disponibilních příjmech obyvatelstva. Široké vrstvy populace trávící celá léta a desetiletí na podpoře ovšem k agregátní poptávce příliš nepřispějí. Nepřispívají proto ani k zaměstnanosti. „Ochrana“ pracovního trhu je kontraproduktivní. Totéž platí pro předčasné důchody. Podle mylného názoru starší pracovníci zabírají místo mladším. Není to pravda. Ekonomicky aktivní občané bez rozdílu věku a původu přispívají hospodářskému růstu. Útlak na základě původu či věku není špatný pouze morálně, nýbrž i ekonomicky.

Moderní „sociální“ stát je z velké části založen na iluzi konstantní sumy práce. Proto raději drží imigranty na podpoře. Tím účinně brání jejich integraci. Výsledkem jsou čtvrti plné chudých cizinců bez perspektivy. Vadné ekonomické myšlení posílá pracovníky v produktivním věku do předčasné penze, čímž snižuje růstový potenciál ekonomiky a zvyšuje nezaměstnanost. „Sociální“ politika je ve skutečnosti asociální.

Nebylo tomu tak vždy. Vezměme si Německo, kam po roce 1968 směřovaly tisíce československých uprchlíků. Jen málo z nich mělo problémy s nalezením práce. „Po příchodu 9. prosince 1968 do Schwabachu jsem pracoval již za týden jako veterinář prohlídky masa na norimberských jatkách,“ vzpomíná Václav Chyský v časopise Střední Evropa. „Podobně se vedlo i ostatním krajanům z okruhu mých známých. (…) Posrpnoví emigranti nenaráželi ve Spolkové republice Německo na nacionalisticky motivovanou nepřátelskou animozitu.“ Pracovní trh v Německu byl tehdy svobodnější než dnes. Proto i potenciál hospodářského růstu byl výrazně nad současnou úrovní. Dvouprocentní růst byl považován za slabý, pětiprocentní nezaměstnanost za vysokou.

Nyní vysoká nezaměstnanost a problémy sociálního státu vytvářejí v západní Evropě xenofobní nálady. To je nepříjemné už jen z toho důvodu, že se značná část Západoevropanů dívá na cizince s podobnou nevraživostí jako kdysi Spengler. Týká se to Poláků i obyvatel ostatních nových členských zemí EU. Postoj většiny zemí původní evropské patnáctky lze shrnout slovy „navštěvujte nás, kupujte si naše zboží, investujte na našich kapitálových trzích, dodržujte naše zákony a technické normy, ale proboha nechtějte u nás pracovat.“

Existuje však přece slabá naděje obratu k lepšímu. Francouzská vláda slíbila, že vyhlásí nejméně patnáct speciálních ekonomických zón v oblastech postižených nepokoji. Podnikání v těchto zónách bude daňově i administrativně zvýhodněno. Třeba evropským vládám jednou dojde, že nejlepší řešení by bylo udělat takovouto speciální ekonomickou zónu z celého kontinentu.

psáno pro Hospodářské noviny

Mnoho regulace, málo vakcíny

Proč je na trhu nedostatek vakcíny proti chřipce? Doktor Chris Rangel, internista z texaského El Pasa, nabízí na svém blogu – internetovém deníku – brilantní ekonomické vysvětlení:

„Před léty existovalo několik výrobců chřipkové vakcíny, ale jejich počet časem klesl na pouhé dva. Proč? V současnosti nejvíce vakcíny nakupuje a distribuuje vláda a platí za ni ceny pod výrobními náklady. Když zisky z výroby vakcíny vyschly, většina výrobců opustila tento trh. Dva zbývající vyrábějí jen asi tolik vakcíny, kolik vláda obvykle kupuje. Protože zisková marže je nevýhodná, produkce většího než nutného množství by výrobce přišlo draho.“

Zde je nutno upozornit na dvě věci. Za prvé: jde o situaci ve Spojených státech – zemi, která prakticky nezná nedostatek čehokoli na trhu. Přesto i v USA dokázala vládní regulace cen chřipkové vakcíny způsobit její nedostatek. Co provádí regulace cen ve zdravotnictví v Evropě? Buď rovněž nedostatek (čekací doby v Británii nebo v Dánsku jsou smutně proslulé) anebo chronické schodky v hospodaření zdravotních pojišťoven. Nemusíme chodit daleko.

Za druhé, doktor Rangel popisoval situaci na podzim roku 2003, tedy v době, kdy hysterie kolem ptačí chřipky byla vzdálenou budoucností. Vládní regulace tedy dokáže způsobit nedostatek i v naprosto normálních podmínkách. Nejde jen o regulaci. V podmínkách, kdy téměř jediným kupujícím určitého zboží je jediný subjekt, hovoříme o tzv. monopsonu. Jde o obdobu monopolu, pouze s rozdílem, že monopolní síla se nachází nikoli na straně prodávajícího, nýbrž kupujícího. Nepříznivé účinky na ekonomiku jsou podobné.

Model monopsonu vysvětluje dlouhé čekací doby v systémech centralizovaného státního zdravotnictví. Monopsonní ceny (pod hladinou ekonomické rovnováhy) vedou k nedostatku. „Čekací doby v Kanadě a Velké Británii – které mají socializovanou zdravotní péči – na běžné operace jsou dlouhé měsíce a roky, přičemž na stejnou operaci pacienti v USA čekají pár dní nebo týden,“ uvádí dále doktor Rangel. To například vysvětluje, proč je standardizovaná úmrtnost na rakovinu v Kanadě horší než ve většině států USA.

Zastánci státem řízeného zdravotnictví na celém světě mají pro horší výkonnost tohoto uspořádání jediné stereotypně se opakující vysvětlení: potřebujeme více peněz, více peněz, více peněz. Na celé zeměkouli neexistuje ani jeden státní zdravotní systém, který by byl bez finančních problémů. Finanční nerovnováhu má totiž státní zdravotnictví zabudovánu ve svém genetickém kódu. Tato choroba není léčitelná jakkoli vysokými dodatečnými částkami.

Dobrá, namítnou mnozí, ale cožpak americké zdravotnictví není nejdražší na světě? Ano, je. Důvod spočívá především v tom, že Američané jsou za zdravotní péči ochotni dobrovolně utratit obrovské částky. Ceny většiny léků a služeb nejsou regulovány (vakcína proti chřipce patří k řídkým výjimkám) a trh je velký. „Američtí pacienti očekávají pilulku na každou bolístku a my lékaři děláme, co jim vidíme na očích,“ konstatuje upřímně doktor Rangel.

Slabinou volného zdravotního trhu je informační asymetrie: pacienti nejsou obvykle schopni sami posoudit optimalitu léčby v poměru k vynaloženým částkám. Zde je ideální prostor pro zdravotní pojišťovny. Z pouhých kasiček by měly být reformovány na kvalifikované nákupčí zdravotních služeb. Tím by zůstal zachován žádoucí princip volného konkurenčního trhu (žádné čekací doby, přídělový systém a úplatky v obálkách) a vyřešil by se problém s pacienty chtivými zbytečných pilulek.

Optimální řešení bude bezpochyby bližší trhu než státnímu monopolu.

psáno pro MF Dnes

Intifáda na švédský způsob

Poradce českého premiéra Jiří Havel se k násilnostem ve Francii vyjádřil takto: „Nikdo z nás si nedovede představit něco podobného v Norsku, Švédsku nebo Finsku. Společenský model těchto zemí totiž něco podobného vylučuje. Nejde o žádný zázrak. Jen o trpělivou sociální práci a vysokou výkonnost vzdělávacího systému.“ Pokud si pan poradce nedovede představit sociální nepokoje ve Skandinávii, dává tím pouze najevo hloubku své neznalosti. Realita potvrzuje, že sociální stát nefunguje nikde na světě. Ani ve Švédsku.

Je pravda, že neintegrovaní přistěhovalci ve Švédsku málokdy zapalují automobily. Jejich specialitou jsou školy. Pouze v samotném roce 2002 zapálili násilníci 139 škol. Kompletní statistiky za novější období chybí, protože Švédsko se touto novodobou severskou sportovní disciplínou příliš nechlubí. Jen 31. května 2004 mládež v Malmö zapálila hned tři školy za jedinou noc, uvedl deník Aftonbladet. Na internetu lze najít záběry místní televize, které spíše připomínají pásmo Gazy, Bosnu nebo Čečensko než vyspělý sociální stát.

Čtvrť Rosengård v Malmö je ekvivalentem nejhorších francouzských předměstí. Björn Vinberg z hasičského sboru v Malmö uvádí, že je únavné a potupné hasit požáry znovu a znovu ve stejných čtvrtích, zatímco tamní školní mládež se hasičům jen směje a při nejbližší příležitosti založí nový požár. O mnoho lepší není stockholmské předměstí Husby. Tamní mládež jednou přepadla a oloupila celou školní třídu, která šla na tamní plavecký stadión. Mladí lupiči přitom pokřikovali na švédské školáky nadávky jako „svennejävlar“ (švédské svině).

Násilníci mají školství ve velké oblibě. Ve stockholmské čtvrti Hjulsta přepadli mladíci ozbrojení železnými tyčemi školu. Několik školáků zranili. Ani učitelé ani žáci neměli odvahu svědčit před policií. V období 2000-2003 počet oficiálně registrovaných případů výhrůžek svědkům vzrostl čtyřnásobně. Ve Švédsku by se také stěží mohlo stát, aby policie zahnala delikventy do transformátoru. Švédská policie nemívá ve zvyku někoho honit.

V roce 1991 ve Švédsku existovala jen tři uzavřená přistěhovalecká ghetta. V roce 2005 jejich počet vzrostl na 136. (Ve Francii se počet „zones de non-droit“ – doslova oblastí bez práva – odhaduje na 800. V přepočtu na množství obyvatel tedy Švédsko příliš nezaostává.) Do mnohých z těchto rizikových čtvrtí nevedou linky městské hromadné dopravy, protože místní výrostci po nich házejí dlažebními kostkami. Terčem kamenů se stávají i policejní, hasičské a sanitní vozy. Stockholmské úřady například zrušily autobusovou dopravu do čtvrti Tensta a vlaky do Nynäshamnu. O podobných opatřeních uvažuje i podnik městské dopravy v Uppsale.

Vzhledem k vysoké úrovni násilné kriminality a pasivitě státní policie jsou velmi ziskovým odvětvím bezpečnostní služby. Nabídka těchto služeb nestačí poptávce. Tak se nedávno stalo, že polovina bankomatů byla prázdná, protože kapacity bezpečnostních služeb prostě nestačily doprovázet převozy hotovosti. Švédsko drží rekord v počtu přepadení transportů peněz na počet obyvatel. Akcie bezpečnostní služby Securitas patří na stockholmské burze mezi nejobchodovanější cenné papíry.

Počet případů znásilnění v Malmö je 5-6 krát vyšší než v nedaleké Kodani. Rozdíl: v Malmö žije mnohem více přistěhovalců. Velká část švédské veřejnosti však problémy s rostoucím násilím na ulicích nevnímá příliš ostře. Vládne totiž téměř dokonalá segregace. Kdo bydlí v dobré čtvrti, nemusí přistěhovalce potkat, jak je rok dlouhý, pokud nechce. Málokdo chce.

Švédští politikové jsou pak od reality odloučeni dokonale. Deník Expressen přinesl ironickou reportáž z prvomájových oslav v Malmö. Premiér Göran Persson chválil z tribuny úspěšné budování vyspělé socialistické společnosti, zatímco opodál skupina násilníků zbila do krve invalidu. „Neexistuje větší svoboda než bezpečnost,“ deklamoval premiér po doznění Internacionály. A zatímco Persson sliboval zlepšení zubařské péče pro mládež, policie a hasiči vyhlásili poplach kvůli požáru školy v nedalekém Örtagårdu. Vzápětí po projevu premiér nasedl do pancéřovaného volva a vyrazil nejkratší cestou k letišti, aby neztrácel čas nutný pro práci ve prospěch blaha všeho lidu.

Pan Jiří Havel je možná hodný člověk, ale evidentně příliš naivní a důvěřivý. Jakožto poradce premiéra by měl méně věřit pohádkám a zlepšit práci s fakty.

psáno pro Lidové noviny

Reality show: agónie sociálního státu

Veřejnost sleduje násilné nepokoje ve Francii. Domnívá se, že vidí důsledky neuvážené přistěhovalecké politiky. Ve skutečnosti pozoruje agónii evropského sociálního státu.

Většina komentátorů se soustřeďuje na kontrast kultur imigrantů a hostitelské země. Opomínají podstatnou skutečnost. Imigranti ze severní i rovníkové Afriky nepřišli do Francie s cílem vést intifádu proti evropské civilizaci. Hlavním motivem byla prostá lidská snaha uniknout bídě a zajistit lepší budoucnost pro své děti. Tento důvod vedl během dvacátého století do Francie celou řadu emigrantských vln, ať už šlo o polské horníky nebo ruskou aristokracii. Přicházeli Jihoevropané, Arméni, Asijci, lidé z karibské oblasti a další. Maďarské příjmení současného francouzského ministra vnitra Sarkozyho vypovídá o mnohém.

S předchozími přistěhovalci se stát nemazlil. Museli pracovat, aby se uživili. Sehnat práci ve Francii před čtyřiceti či padesáti lety bylo nesrovnatelně snazší než nyní. Historicky poslední vlnou imigrantů byli a Afričané z arabské i rovníkové oblasti. Na rozdíl od svých předchůdců přicházeli do vyspělého sociálního státu. A v tom spočívá jejich tragédie.

Francie je formálně republikou, ale ve skutečnosti státu vládne novodobá aristokracie: politické špičky (převážně absolventi exkluzivních škol), manažeři (bývalí spolužáci politiků) a vysocí úředníci. Odborářští bossové plní roli kléru hlásajícího novodobé náboženství: sociální stát. Vysoká aristokracie je doplňována rozsáhlými kádry střední a nižší šlechty: zaměstnanci státních institucí a státních podniků. Francouzský ekonom Nicolas Lecaussin upozorňuje na sladký život pracovníků Electricité de France. Jakožto zaměstnanci státního podniku mají garanci doživotního pracovního poměru. Od 55 let mají nárok na penzi, která je výrazně vyšší než důchody v soukromém sektoru. Pracovní týden má 32 hodin. Dále uveďme dlouhé dovolené, slevy na odborářské rekreace, dotované stravování, 10% slevy na elektřinu a plyn, atd. Průměrný zaměstnanec EdF si vydělá měsíčně přes 5300 euro, zatímco celostátní průměr je zhruba 3000 euro.

Takřka feudální privilegia pro jednoho nutně znamenají útlak jiného. Důsledkem výsadního postavení zaměstnanců je beznadějná situace nezaměstnaných. Podniky, státní i soukromé, velmi pečlivě zvažují přijímání nových pracovníků. Při 23% míře nezaměstnanosti mládeže si mohou vybírat. Původ, náboženství, bydliště nebo fyzický vzhled se mohou stát důvodem pro odmítnutí.

Vláda se snaží konejšit nespokojenost sociálními dávkami. Ty ovšem přicházejí daňové poplatníky draho a své příjemce vedou k pasivitě. Co lze čekat od rodiny žijící trvale na podpoře? Další generaci, která bude rovněž žít na podpoře a jejíž pracovní návyky budou problematické. Francouzská vláda již od 70. let systematicky podporuje porodnost. Obyvatelé chudých předměstí proto mají dost peněz na živobytí. I na satelitní přijímače, z nichž mnohé jsou naladěny na programy jako například Al-Manar, což je televizní stanice teroristické organizace Hizballáh. Mladí muslimové nekřičí „chceme práci a integraci do společnosti“, nýbrž „smrt Americe“ a „pryč se Židy“. Ministr Sarkozy označuje násilníky slovem „lůza“ (la racaille). Ano, ale tuto lůzu vytvořil sociální stát.

Kombinace sociálních dávek, nefungujícího pracovního trhu a bojovné islámské propagandy vede k násilí. Nic překvapivého. Vláda není schopna situaci řešit, protože v rámci oficiální ideologie sociálního státu není řešení možné. Nicolas Sarkozy proklamuje „nulovou toleranci“. Inspiroval se úspěšným bojem proti kriminalitě bývalého newyorského starosty Giulianiho, mimochodem rovněž syn imigranta. Jenže Sarkozy působí spíše jako inspektor Javert z Hugových Bídníků. Proč Giuliani uspěl a Sarkozy nikoli? Protože v New Yorku lze sehnat práci. Francie nabízí jen život na podpoře.

Islám je jen jedna stránka problému. Ve Spojených státech patří muslimové k nadprůměrně ekonomicky úspěšným menšinám. Nezaměstnanost mládeže v USA je poloviční ve srovnání s Francií. Evropský „sociální“ model definitivně selhal. „Chceme politickou a sociální Evropu zakořeněnou v solidaritě,“ prohlásil nedávno prezident Jacques Chirac. Propásl tím mimořádně skvělou příležitost k mlčení.

Je neštěstí pro Evropu, že autoři neúspěšného sociálního modelu jsou zároveň hlavními architekty evropské integrace. Evropská unie by si měla z francouzského debaklu vzít poučení a nepokračovat v dosavadním směru vývoje.

psáno pro Hospodářské noviny

4.11.05

Dotace z EU prosperitu nepřinesou

Dotace z Evropské unie byly pro mnoho Čechů hlavním motivem při hlasování o přistoupení k EU v roce 2004. Velmi častý je plochý účetnický pohled – otázka, zda z Bruselu více dostáváme než kolik do Unie přispíváme. Mlčky se přitom přijímá předpoklad, že čím více dostáváme, tím lépe. Vláda ani premiér Paroubek se na problematiku dotací dívají stejnou optikou. Věc je ovšem složitější.

Podle odhadů Česká republika od vstupu do EU zaplatila na členských poplatcích zhruba 29 miliard korun, zatímco zpět dostala 36 miliard. Vypadá to jako výhodný obchod: dostali jsme sedm miliard čistých dotací. Zkusme učinit myšlenkový experiment, jak by se české ekonomice dařilo, kdy dostala o desítkový řád více: 70 miliard korun a k tomu volnou ruku v nakládání s těmito penězi.

V první řadě by dosavadní problém schodku státního rozpočtu ztratil jakýkoli význam. Rok 2005 by tedy mohl v našem hypotetickém případě skončit vyrovnaným rozpočtem. V následujících letech by dokonce stát mohl hospodařit s přebytkem. Bylo by dost peněz na výstavbu dálnic, peníze pro školy, nemocnice a kulturu. Jenže dotace jsou lék s vedlejšími účinky. Ekonomická praxe velmi přesvědčivě ukazuje, že v delším období tyto nepříznivé účinky převládají. Již nyní jsou problémy, jak s dotacemi efektivně naložit. Čím více dotací, tím více neefektivních výdajů.

Podívejme se například na zemědělské dotace. Rekord v jejich výši drží Japonsko a Švýcarsko. V těchto zemích jsou také nejdražší potraviny na světě, protože dotace udržují při životě neefektivní výrobce s vysokými náklady. Naproti tomu nejlevnější potraviny (v rámci vyspělých zemí) jsou v Austrálii a na Novém Zélandě, kde se výše zemědělských dotací blíží nule. V Evropě je zemědělství považováno za balvan na krku ekonomiky – kvůli dotacím. Naproti tomu v Brazílii je zemědělství jedním z hlavních tahounů hospodářského růstu, protože tamní nedotovaní farmáři dosahují vysokých zisků a exportních úspěchů. Evropské zemědělství již nikdy nebude takto silné. Dotace zničily jeho konkurenceschopnost. Tak dopadá každé odvětví i každá ekonomika, která je závislá na dotacích.

Totéž platí pro nezasloužené příjmy z nerostných surovin. Představme se, co by se stalo v hypotetickém případě objevu extrémně bohatých ložisek diamantů v Krušných horách. Za jejich těžbu by stát dostával ročně dejme tomu 700 miliard korun. Tato částka by sama o sobě stačila pokrýt větší část státního rozpočtu. Makroekonomické důsledky? V první řadě by stát začal královsky platit své zaměstnance. Kariéra ve státních službách by se stala snem nejschopnějších absolventů. Soukromý sektor by se musel spokojit s druhou ligou. Dopad na jeho konkurenceschopnost by byl jasný.

Dále by došlo k masivní explozi státních zakázek. Již nyní Transparency International odhaduje na základě analýz čísel z NKÚ, že zhruba třetina těchto peněz je fakticky vynaložena zbytečně. Příliv snadno vydělaných peněz by neefektivitu státních výdajů ještě podstatně zhoršil. Korupce by přestala být doprovodným efektem státních výdajů a stala by se normou. Konečně, růst objemu peněz v ekonomice by zvýšil ceny a mzdy. Exportní průmysl by ztratil konkurenční schopnost a země by upadla do závislosti na jediném odvětví.

Tento efekt má v ekonomické teorii název „holandská nemoc“. V 60. letech totiž Holandsko začalo využívat své zásoby zemního plynu v Severním moři. Získalo tímto způsobem obrovské příjmy pro státní rozpočet. Ty však měly devastující vliv na holandskou ekonomiku, zejména exportní průmysl. Naštěstí zásoby plynu nebyly velké, takže příjmy z nich nedokázaly ekonomiku nevratně poškodit.

Dobrá, namítnou mnozí, ale co slavný Marshallův plán? Tento velkorysý dotační program byl přece enormně úspěšný, není-liž pravda? Ano, byl. Čtenář nechť hádá proč. Nahlédnutím do encyklopedie snadno zjistí, že dotace v rámci tohoto plánu byly vypláceny jen po dobu tří let, pro některé země jen po dva roky. U příjemců se proto nestačila vytvořit kultura závislosti. Podrobnější analýza ukazuje, že země, které čerpaly z Marshallova plánu relativně málo (Německo, Itálie) vykázaly v poválečném období rychlejší růst než příjemci vysokých dotací (Británie, Francie). Finsko, které se Marshallova plánu neúčastnilo, nijak ekonomicky neutrpělo.

Hlavní hodnota Evropské unie nespočívá v dotacích. Ty naopak představují nebezpečí. Nikde a nikdy neexistovala ekonomika, která by dospěla k prosperitě díky dotacím. Hlavním přínosem Unie je svobodný obchod, pohyb pracovních sil a kapitálu v rámci členských zemích.

Česká republika však nemusí mít obavy, že by byla dotacemi „rozmazlována“ příliš dlouho. Je vysoce pravděpodobné, že od roku 2013 se staneme čistými přispěvateli do bruselského rozpočtu.

psáno pro Lidové noviny

O daních a dojných kravách

Rovná daň již nese svoje ovoce. V úterý má Poslanecká sněmovna schválit návrh zákona, který sníží daňové sazby pro nejnižší příjmové skupiny. Sociální demokracie by s ním nikdy nepřišla nebýt ODS a její myšlenky rovné daně. Nízkopříjmové skupiny tedy mohou za snížení daní poděkovat pravicové opozici. Tolik k otázce „sociálnosti“ daňové politiky.

Je-li ovšem řeč o daních a příjmových skupinách, je namístě připomenout dvě málo známé skutečnosti.

Opomíjený fakt číslo jedna: Česká republika je extrémně rovnostářskou společností, kde prakticky neexistují chudí a kde počet skutečně bohatých je velice nízký. Češi znají skutečnou chudobu naštěstí pouze z televize. Za chudou se považuje osoba, která bydlí v paneláku, jezdí ve staré škodovce 105 a málokdy pije něco lepšího než desítku. To je však ve srovnání s většinou světa velmi slušný životní standard.

Příjmy Čechů jsou více rovnostářské než příjmy Dánů, Finů nebo Norů, a to i bez vysoce progresivních skandinávských sazeb daní z příjmu. Proč? Od roku 1938 probíhalo po desítky let doslova hubení českých ekonomických elit. Nejprve přišli na řadu židovští podnikatelé. Devastace elit pokračovala znárodnění větších podniků hned v roce 1945. Tisíce potenciálních podnikatelů odešly do emigrace v průběhu dalších desítek let.

V současnosti je rovnost mezd v české ekonomice na úrovni Skandinávie, aniž by ovšem české mzdy byly na skandinávské úrovni. Zapomíná se, že Dánsko či Švédsko by nikdy nedosáhly své dnešní prosperity bez svých vlastních miliardářů. Pro hospodářský růst je totiž optimální střední úroveň nerovnosti příjmů. Bez domácích boháčů neexistuje domácí kapitál – a bez něho nevzniknou velké domácí firmy. Bez nich je ovšem ekonomika odkázána na přízeň krátkodobého spekulativního kapitálu, který přijede, postaví montážní haly, vyčerpá investiční pobídky a za pár let táhne zase dál.

Opomíjený fakt číslo dvě: Daňové břemeno nesou „bohatí“ Češi. Leckdo si myslí, že hlavní břemeno daňové zátěže nesou střední příjmové skupiny. Nikolivěk. Největší část daňové zátěže leží na bedrech „boháčů“. Zde je nutné upřesnit, kdo je v rámci českého daňového systému považován za „bohatého“. Gabriela Hrubá z Fakulty sociálních věd UK, autorka prací o daňové zátěži českých domácností, uvádí, že daňové zatížení tří nejnižších příjmových decilů domácností je nízké. Nedosahuje ani 20 procent. Čtvrtý příjmový decil je zdaněn zhruba 33 procenty. Pátým decilem počínaje daňová zátěž přesahuje 40 %. „Nejvyšší příjmové skupiny českých domácností odvedou téměř polovinu svých ročních pracovních příjmů státu na daních,“ konstatuje Gabriela Hrubá. Je řeč o daních z příjmu, pokud bychom započítali i DPH a spotřební daně, výsledné číslo by bylo ještě mnohem vyšší.

Aby byl člověk z hlediska daní považován za „bohatého“, stačí, když vydělává něco málo nad průměrnou mzdou. Pro každého zaměstnance s nadprůměrnou mzdou je Česká republika daňovým peklem. Málokdo ví, kolikrát více na daních z příjmu zaplatí příslušníci horních příjmových padesáti procent ve srovnání s dolními deseti procenty. Tipněte si – a hádejte vysoko. Rozdíl je více než padesátinásobný (přesně 55,9-násobný). Příslušníci horních padesáti příjmových procent ovšem zajisté nedostávají od státu pětapadesátkrát více služeb než dolní desetina.

Snížení daňových sazeb v nejnižších pásmech prospěje jen těm, kdo již nyní daně z příjmu téměř neplatí. Zbývajících zhruba 70 procent populace musí čekat na důraznější změny v daních.

psáno pro MF Dnes

Cena za bezplatné zdravotnictví

David Rath se nechal slyšet, že by rád přetvořil české zdravotnictví podle modelu britské Národní zdravotní služby (NHS). Ta funguje na principu vládou kontrolovaného monopolu. Prý se tak vyřeší problém nákladů a vzroste kvalita služeb. Jaká je skutečnost?

Od nástupu Blairovy vlády v roce 1997 rostly náklady na zdravotnictví o 7-8 procent ročně, vysoko nad úrovní inflace. Přesto i v roce 2005 se očekává schodek v řádu stovek miliónů liber. Financování NHS je noční můra. Trvá nedostatek peněz na platy personálu. „Zoufalý nedostatek sester ohrožuje životy našich pacientů,“ uvádí ortoped Milton Pena. NHS ovšem utrácí peníze i na takové záležitosti jako jsou umělecké předměty a architektonické doplňky. Pozornost veřejnosti vzbudila částka 70 tisíc liber vynaložená na žulový obklad portálu nemocnice University College Hospital v Londýně. Celkem NHS zatím letos vynaložila na ozdoby devět miliónů liber.

Vysoké náklady však nejsou jediný problém. Zdravotnictví není levné v žádné vyspělé zemi, ale státní monopol znamená vyšší náklady za horší služby – jako ostatně každý monopol. Čekací doby na vyšetření a léčbu jsou životu nebezpečné. Například v roce 2003 se 28 procentům onkologických pacientů v Británii nedostalo včasné radiologické terapie. Ve srovnání s rokem 1998 šlo o prodloužení čekacích dob.

Nejhorším rysem státního monopolu je bezmocnost pacienta. V době, kdy státní zdravotnictví utrácelo milióny za sochy a mramor, mnoho pacientů prožívalo úzkost o svůj život. Jedním z nich byla i Debbie Munrová, 44-letá matka tří dětí trpící rakovinou tlustého střeva. Rodina Munrových prodala dům, aby se paní Munrová mohla v USA účastnit klinických zkoušek léku Avastin. Po deseti měsících se vrátila do Británie, která mezitím lék schválila ke klinickému použití.

Ke svému zklamání paní Munrová zjistila, že Národní zdravotní služba jí léčbu neproplatí. Příběh měl doslova románové pokračování. Dočetla se o něm slavná britská spisovatelka Patricia Cornwellová. Úspěšná autorka thrillerů (mnohé vyšly i česky a slovensky) věnovala rodině třicet tisíc liber. Léčba mohla pokračovat, happyend se však bohužel nekonal: Debbie Munrová zemřela o několik týdnů později na následky infekce a oslabení organismu.

V rámci státem organizovaného přídělového systému je pacient pouhou nákladovou položkou, o jejímž osudu rozhoduje anonymní byrokratický aparát. Ke stresu z vážné nemoci přibývá existenční krize a ničivý pocit bezmoci. Ne každý má dům, který může prodat. Ne každý si může kromě povinných odvodů na zdravotní pojištění dovolit platit komerční zdravotní pojištění. Ne každý má štěstí v neštěstí, že vzbudí pozornost veřejnosti a na jeho jméno je založena charitativní organizace – například konto Míša.

Na první pohled se zdá, že i státní zdravotnictví by mohlo fungovat jako zdravotní pojišťovna schopná hradit velmi drahou léčbu. Stačilo by omezit finanční krytí léčby banálních chorob. Zde je ovšem teoretický problém. Státní zdravotnictví je z definice řízeno volenými politiky. Ti se chovají ekonomicky: maximalizují svoji užitkovou funkci. To znamená maximalizaci příjmů (příběh českých poslaneckých platů zná každý) a maximalizaci pravděpodobnosti znovuzvolení.

Z těchto výchozích podmínek vyplývají dost děsivé volební počty. Řekněme, že politikové mají šanci zvýšit šance přežití jednoho vážně nemocného pacienta za cenu, že deset jiných pacientů ztratí možnost zdarma si léčit chřipku, pásový opar, hemeroidy nebo jiné relativně banální choroby. Z těchto deseti pacientů jich může být několik dotčeno do té míry, že se to odrazí na jejich chování ve volbách. Záchrana životů relativně malého počtu voličů se tedy může promítnout do ztráty hlasů mnohem většího počtu jiných voličů. Proto je „bezplatné“ zdravotnictví v Británii i v jiných zemích posvátnou krávou, ačkoli mnozí pacienti za ně doslova platí životem. To vysvětluje i zdánlivě nesmyslné miliónové výdaje na umělecké předměty. Miliónům návštěvníků toto pozlátko sugeruje pocit, že se nacházejí v prvotřídních zařízeních. Žulový obklad portálu zmíněné britské nemocnice je ve skutečnosti součástí propagandy britské New Labour.

Poznámka k Avastinu: tento lék již od července hradí ony tolikrát kritizované české zdravotní pojišťovny. Podobně jako léčbu mnoha jinými moderními drahými léky, které jsou často jediným účinným prostředkem na choroby donedávna nevyléčitelné.

psáno pro Hospodářské noviny

Proč levice kamarádí s miliardáři a ničí střední třídu

Francouzská vláda hodlá snižovat daně. Hlavními adresáty daňových škrtů se stane úzká vrstva extrémních boháčů. Proč?

Důvod je jednoduchý. Vláda zjistila, že tamní „daňové peklo“ – zejména daň z kapitálových příjmů a z bohatství – vyhání bohaté investory do daňových rájů. Týdeník Challenges v této souvislosti uvedl, že třináct z 25 nejbohatších francouzských rodin úplně nebo částečně přesídlilo do zahraničí. Vláda konečně po desítkách let objevila účinky přehnaně vysokých daní. (Je záhadou, co se učí na École Nationale d’Administration, údajně prestižní vysoké škole pro budoucí vysoce postavené „cadres“. Ekonomie to zaručeně není.) Premiér Dominique de Villepin oznámil, že žádný daňový poplatník by neměl platit na daních více než 60 procent příjmů. Objevil tím nový kontinent. Dalo by se říci, že Ameriku.

Podnikatelé nicméně oznámenou iniciativu uvítali. Kupříkladu Denis Peyre, zakladatel softwarové společnosti Business Objects, který emigroval do Belgie v roce 1997. V rozhovoru pro deník Les Echos prohlásil, že by uvažoval o návratu, pokud by se daňová progresivita snížila. Rovněž daňoví poradci návrhy vítají. „Zvýší se daňová konkurenceschopnost Francie,“ uvedl v rozhovoru pro deník Financial Times Jean-Luc Calisti z poradenské firmy Herbert Smith v Paříži. „Doposud byly daňové výhody orientovány na firmy, ale nyní navržené změny by mohly motivovat lidi, aby neopouštěli zemi.“

Je příznačné, že francouzská vláda zaměřuje navržené výhody v první řadě na úzkou elitu několika desítek nejbohatších osob. Dlouholeté zkušenosti z různých částí světa ukazují, že extrémně bohatá elita je velmi mobilní. Pro miliardáře není problém koupit luxusní nemovitost v kterékoli části světa. Svůj domov mohou navštěvovat soukromým tryskáčem. Získat hned několik státních občanství rovněž není problém.

Naproti tomu střední a vyšší třída je daleko zranitelnější. Zaměstnanec nebo živnostník s mírně nadprůměrným příjmem, který si bydlení pořizuje na hypotéku, je pro vládu ideálním rukojmím. Nemůže totiž snadno utéci za hranice: má co ztratit a případná emigrace by pro něho byla velmi bolestná. Vláda si tuto skupinu obyvatel může dovolit téměř beztrestně daňově ždímat.

Některé sociálně demokratické vlády si proto již před desítkami let uvědomily, že se jim vyplatí chovat se vstřícně k extrémně bohaté elitě a současně likvidovat střední třídu. Ta je nebezpečná: preferuje nižší daně před sociálními „jistotami“ a ve volbách znamená pro levici největší riziko. Ve Švédsku vládne sociální demokracie již od roku 1932 téměř bez přestávek. Jak je možné, že se sociálním demokratům podařilo fakticky eliminovat opozici? Po desetiletí prováděli cílenou likvidaci střední třídy. „Struktura daní z příjmů byla sestavena tak, aby umožňovala velkým kapitalistům udržet si bohatství, dokud toto bohatství zůstávalo ve formě investic ve švédských podnicích,“ uvádí švédský ekonom Sven Steinmo. Řadoví zaměstnanci a drobní podnikatelé podléhali bezmála konfiskativním mírám zdanění, ale na druhé straně vláda štědře podporovala zadlužení domácností. Kdo má hypotéku, obvykle nezlobí. Kdo má majetek, může se stavět na zadní.

Symbióza sociální demokracie s velkým kapitálem šla tak daleko, že štědré daňové zákony umožňovaly velkým podnikům snižovat daňový základ do takové míry, že vlastně nebylo nutné platit daně vůbec. Podniky platily daně ze zisku především proto, že musely vykázat nějaké zisky kvůli možnosti žádat o bankovní úvěry, výplatám dividend a ceně akcií na burze. Ve skutečnosti tak byla míra podnikových daní prakticky dobrovolná. Proto také finanční úřady téměř neprováděly žádné revize. Velcí podnikatelé – z větší části příslušníci šesti švédských oligarchických rodin – byli spokojeni a necítili potřebu finančně podporovat pravicovou politickou opozici.

Oč benevolentnější byla sociální demokracie vůči podnikatelům, o to přísnější byla na zaměstnance a živnostníky. „V polovině 80. let ovšem průměrný průmyslový dělník platil mezní daňovou sazbu převyšující 50 procent jeho příjmů,“ píše dále Sven Steinmo. Režim se zvláště vyžíval v daňové perzekuci slavných osobností. Režisér Ingmar Bergmann byl obviněn z daňového úniku. Prodělal nervové zhroucení a emigroval. Spisovatelka Astrid Lindrenová v roce 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje 102 procent zdanitelných příjmů. Postavila se vládě čelem a publikovala povídku Pomperipossa ve světě peněz, jejíž hlavní postavu daně doženou k žebrotě. Režim si netroufal vyštvat populární autorku dětských knih do exilu. Povídka vzbudila všeobecnou nespokojenost s vládou. Sociální demokracie poprvé po 56 letech přechodně přišla o moc. K moci se výjimečně dostala pravicová vláda, která snížila daně na alespoň jakž takž přijatelnou mez.

Oficiální politikou sociální demokracie bylo soustředit švédský podnikatelský sektor do několika velkých firem schopných obstát na světovém trhu. Preferovány byly firmy, kde dominantní roli hrála odborová organizace LO (Landsorganisationen) a jejichž manažeři byli zadobře s vládou. Devastace malých a středních firem byla natolik účinná, že již od začátku 70. let nevznikla ve Švédsku žádná nová velká společnost.

Ekonomická likvidace politické opozice byla doprovázena trvalou propagandou státní televize. Politickou indoktrinaci prováděly i státní školy, které žákům vštěpovaly představu, že švédský hospodářský model je nejlepší na světě. Skutečnost je taková, že bez obrovské přezaměstnanosti ve státním sektoru (švédský stát živí zhruba třetinu pracovní síly v porovnání s 18 procenty v zemích OECD) by ekonomika trpěla nejméně 17% mírou nezaměstnanosti. Ve Švédsku pobírá 65 % populace nějakou formu státních dávek. Přitom exploze násilné kriminality v řádech stovek procent dokládá, že stát již není schopen plnit základní funkci: zajistit vnitřní bezpečnost. Objem šedé nezdaněné ekonomiky ve Švédsku dosahuje hodnot kolem 20 procent hrubého domácího produktu.

Co z toho vyplývá pro Českou republiku? Vztahy mezi evropskými sociálními demokraciemi jsou poměrně vřelé a je tedy krajně pravděpodobné, že v Lidovém domě osvědčený švédský recept na mocenskou hegemonii dobře znají. Postupný tlak na likvidaci českých živnostníků a menších firem je možná pečlivě promyšlený a cílený, stejně jako intenzivní podpora velkých (tj. převážně zahraničních) investorů. Velké zahraniční firmy jsou důsledně apolitické a nepředstavují pro stranu a vládu žádné ohrožení.

Recept na trvalou vládu jedné strany je tedy průzračný. Stačí zkorumpovat většinu voličů sociálními dávkami a zakroutit krkem (stačí jen obrazně) neposlušné střední a vyšší střední třídě. To vše v podmínkách parlamentní demokracie. Geniální řešení.

psáno pro Reflex

Ekonomická vzpomínka na první republiku

Jaké bylo předválečné Československo po ekonomické stránce? V něčem velmi odlišné od současné České republiky – v něčem naopak překvapivě blízké.

Zajímavým tématem je již samotná otázka ekonomické vyspělosti Československé republiky ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Odpověď není úplně snadná, protože předválečné statistiky nejsou metodicky srovnatelné se současnými. Nicméně existuje statistika z roku 1924, v níž Československo zaujímalo desáté místo na světě. Jeho hospodářská výkonnost byla vyjádřena národním důchodem v hodnotě 4300 zlatých německých marek, o 40 % více než Rakousko. Pro srovnání, Spojené státy byly podle tohoto měřítka 2,8-krát bohatší než Československo. (Nynější poměr hrubého domácího produktu USA a ČR činí 3,4 v přepočtu per capita.)

Tehdejší Československo bylo bohatým státem ve srovnání se všemi svými sousedy. O chudých zemích jako Polsko, Itálie či Nizozemí, jejichž národní důchod na hlavu byl poloviční až dvoutřetinový, ani nemluvě. Rozptyl bohatství v předválečné Evropě byl mnohem vyšší než nyní. Platilo to i v regionálním měřítku. Podle jedné statistiky činil daňový příjem republiky na území Slovenska pouhých 16 procent celkové hodnoty vybraných daní.

Bohatství a chudoba se střídaly nejen geograficky, ale i časově. Výkyvy hospodářské aktivity bývaly mnohem prudší než nyní. Po ukončení první světové války následovalo pět krušných krizových let. Situace se podobala roku 1990, kdy rovněž došlo ke ztrátě a rozpadu tradičních zahraničních trhů. První světová válka přinesla řádově desetinásobný růst cen ve srovnání s rokem 1913. Ministr financí Alois Rašín, podobně jako jeho britský kolega Winston Churchill, byl posedlý myšlenkou vrátit cenovou úroveň na předválečnou hladinu, jak bývalo zvykem po válečných konfliktech v 19. století.

Tato snaha však byla marná a škodlivá: Rašínova deflace zbytečně prodloužila a prohloubila důsledky poválečného šoku. Žádný dnešní centrální bankéř by dnes neprováděl měnovou politiku rašínovského deflačního typu. Česká národní banka byla po roce 1997 kritizována kvůli příliš přísné politice drahých peněz. Ve srovnání s Rašínem však ČNB v nedávné historii prováděla jen velmi mírnou monetární restrikci. Vývoj v oblasti ekonomické teorie byl ostatně jedním z důvodů, proč současné recese bývají mnohem mírnější než hospodářské krize v dobách našich dědů a pradědů.

Československá republika prožila v předválečném období polovinu své historie v různých stádiích hospodářské krize. Největší období rozkvětu a optimismu zažila v druhé polovině 20. let. Důsledky krize odezněly a ekonomika začala těžit ze silné koruny. Dědictví této doby dodnes trvá v podobě obrovského množství budov tehdy postavených. Letopočet 1925 až 1929 nesou ve štítě vznešené budovy bank, luxusní vily, ale i venkovské domky a stodoly. Hodnota českých průmyslových akcií vzrostla v období 1925-1928 o 70 procent. Rychlejšího růstu dosáhla pražská burza během let od poloviny roku 1935 do poloviny 1937. Tehdy však byl hospodářský růst již z velké části tažen zbrojními výdaji.

Je pozoruhodné, že i první republika byla bohatá na nejrůznější bankovní či jiné finanční skandály. Československé banky byly notoricky špatnými investicemi. Jejich akcie již od začátku dvacátých let téměř nepřetržitě klesaly. Krátce se vzchopily v letech 1926-28, ale pod tíhou špatných úvěrů se hodnota a stabilita bank již jen zhoršovala.

Patrně největším rozdílem oproti dnešku byla míra ochranářství v tehdejší Evropě. Československá vláda věnovala značné úsilí, aby vyjednala co nejlepší podmínky pro exportně orientovaný průmysl. Nebylo to snadné. Například Maďarsko bylo vůči Československu nepřátelsky laděno a obchodní politika Polska byla charakterizována doslova jako „násilnická“. Celní a administrativní bariéry byly značné, už jen proto, že cla tehdy tvořila značnou část příjmů tehdejších států. Naproti tomu daně byly nízké a výdaje veřejných rozpočtů rovněž. Penzijní systém založený v roce 1925 byl tehdy levnou záležitostí: důchodového věku se tehdy dožil málokdo.

Ekonomické poměry tehdejší ČSR tedy nebyly jednoduché, ale ani zoufalé. Kdyby nedošlo ke druhé světové válce a k následnému vítězství komunismu, dnešní česká ekonomika by nejspíše připomínala Skandinávii nebo Nizozemí. Historie ovšem nezná žádná „kdyby“ a proto se dnes Česká republika blíží Skandinávii jen v míře příjmového rovnostářství.

psáno pro Hospodářské noviny