27.11.05

 

S investičními pobídkami do třetího světa

Není obtížné objasnit příčiny růstu české ekonomiky. Je spíše obtížné vysvětlit, proč se jí nedaří ještě lépe. Pětiprocentní růst je vydáván za obrovský úspěch, osmiprocentní nezaměstnanost rovněž. Přitom tato čísla nejsou nijak zázračná. Ekonomika typu České republiky by za nynějších podmínek měla vykazovat osmiprocentní růst při maximálně pětiprocentní nezaměstnanosti.
Uvažme: úroky jsou na nejlevnější a nejdostupnější od roku 1905. Probíhá mohutné stěhování kapitálu ze starých zemí Evropské unie. Zahraniční obchod je nejsvobodnější v celé historii české státnosti. Početně silná generace první poloviny 70. let dospívá do svého nejproduktivnějšího věku. Zkrátka, česká ekonomika se těší nejšťastnější souhře okolností od dob Karla IV. Ekonomický růst v hodnotě pěti procent je velmi slabý výkon, o vysoké nezaměstnanosti nemluvě.

Proč tomu tak je? Problém je ve faktu, že česká ekonomika je dvojrychlostní. Na jedné straně stojí dotovaný sektor přímých zahraničních investic. Jejich mediální obraz je skvělý: zisky, export, fanfáry, velká publicita. Na straně druhé stojí domácí firmy, které tuto nádheru dotují: stagnace, propouštění, vleklé problémy, o nichž se nepíše. V roce 2004 vytvořily firmy v zahraničním vlastnictví 39 tisíc pracovních míst. Firmy v domácím vlastnictví 45 tisíc pracovních míst zrušily. To je důvod, proč halasně propagovaný příchod zahraničního kapitálu nedokázal vyřešit problém nezaměstnanosti. Tato statistika ČSÚ navíc zachycuje jen vývoj zaměstnanosti ve firmách nad 20 zaměstnanců. Úpadek drobných firem a individuálních živností poskytuje ještě chmurnější obraz. Nepříznivé jsou i statistiky exportu, pokud počítáme zvlášť firmy v zahraničním a v domácím vlastnictví.

Odborníci zkoumající vliv přímých zahraničních investic na ekonomiku vědí, že jejich vliv nemusí být vždy a všude jen pozitivní. Chilští ekonomové Manuel Agosin a Ricardo Mayer publikovali v roce 2000 výzkumnou práci s názvem Zahraniční investice v rozvojových zemích – Vytěsňují domácí investice? Závěr této zprávy je více než zajímavý a pro Českou republiku vysoce relevantní.

Agosin a Mayer zkoumali zahraniční investice v Asii, Africe a pochopitelně i v Latinské Americe. Jejich výzkum pokrýval období 1970 až 1996. Zjistili, že pro asijské země jsou vesměs blahodárné. Cizí kapitál v těchto zemích příznivý účinek na domácí investice. Podporuje zaměstnanost a přispívá ke zvyšování technické úrovně těchto zemí. Afrika skýtá smíšený obraz: v některých zemích zahraniční kapitál pomáhá, jinde spíše vytlačuje domácí podniky. Velmi nepříznivá je však role cizích investic v Latinské Americe. V této části světa byl zaznamenám silný efekt vytěsňování domácích firem (crowding out).

Příliv kapitálu do většiny jihoamerických zemí paradoxně přináší více škody než užitku. Někde, například v Argentině, Brazílii nebo Mexiko je účinek neutrální: příznivé i škodlivé účinky se navzájem vyruší. Mexiko je zvláště zajímavý příklad, neboť stejně jako Česko a Slovensko má silnou pozici v automobilovém průmyslu. Například Volkswagen má v Mexiku výrobní zařízení již od roku 1964. Mexické „maquiladoras“, velkovýrobny mezinárodních společností, mají světovou pověst již desítky let. Je jich kolem tří tisíc a zaměstnávají milión dělníků.
Zbohatlo Mexiko díky zahraničním investicím? „V Mexiku vzrostl počet pracovních sil v maquiladoras během prvních deseti let od vzniku Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA) o 570 tisíc, ale růst zaměstnanosti v exportních odvětvích byl neutralizován ztrátami pracovních míst v domácím zemědělství a průmyslu,“ uvádí profesor ekonomie Robert Blecker z American University ve Washingtonu. „Příjmy Mexičanů ani nezačaly konvergovat k příjmům Američanů,“ dodává Blecker.

Nemají snad přece jen kus pravdy odpůrci globalizace? Nikoli. Mezinárodní společnosti se chovají tak, jak jim vlády hostitelských států dovolí. Pokud vláda dotuje kapitálově silné mezinárodní firmy na úkor dosud slabého domácího kapitálu, není na vině globalizace, nýbrž pouze a jedině vláda. Pokud vláda vytváří domácím podnikům mizerné podmínky, důsledky nesou občané v podobě nižšího hospodářského růstu, než jaký by byl možný v optimálních podmínkách.
Podmínky pro domácí podniky jsou v Latinské Americe neskonale horší než v dynamických asijských ekonomikách. Slavný peruánský ekonom Hernando de Soto popisuje ve své knize Jiná cesta zkušenost se zakládáním firmy v Peru. Bylo zapotřebí 289 dní, 11 administrativních procedur a náklady v hodnotě 31 průměrných měsíčních mezd. Kniha vyšla v roce 1989 a od té doby se věci příliš k lepšímu nezměnily. Pro ostatní latinskoamerické země platí podobné tvrzení – ovšem jen pokud jde o domácí podnikatele. Zahraniční firmy se těší preferenčnímu zacházení.

Česká republika vykazuje řadu rysů zemí třetího světa. Domácí kapitál je velmi slabý. Převládají drobné firmičky do deseti zaměstnanců, které pro velké továrny nemají význam jako subdodavatelé. Je diskriminovaný, zatímco zahraniční kapitál se těší extrémně štědré dotační politice. Národní kontrolní úřad nedávno prověřoval zacházení se státními dotacemi sedmnácti společnostem v celkové výši 12 miliard Kč. NKÚ zjistil nesrovnalosti v řádech minimálně desítek miliónů korun. Podstatnější bylo ovšem zjištění, že dvanáctimiliardový dar od státu vytvořil všeho všudy 5000 pracovních míst – náklady o výši průměrně 2,4 miliónu Kč na zaměstnance.
Kdyby stát snížil daně všem firmám, celkové náklady na vznik pracovního místa by mohly být podstatně nižší. Nákladné, neúčinné a zneužitelné investiční pobídky jsou jen cestou do třetího světa.

psáno pro časopis Reflex

Comments: Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?