29.12.04

Zemětřesení, ekonomika a dějiny

Vliv přírodních katastrof na ekonomiku může být rozmanitý. Ve vyspělých zemích mnohdy zemětřesení, povodně nebo požáry paradoxně vedou ke zrychlení tempa hospodářského růstu. Škody způsobené pohromami se totiž do statistik hrubého domácího produktu nepočítají. Práce spojené s odstraněním škod však ano.

Cynicky řečeno, velmi účinným způsobem stimulace ekonomiky by mohla být nepřetržitá série živelných katastrof. Tento „recept“ však může fungovat jen za určitých předpokladů. Předně, nesmí být dotčena produkční schopnost ekonomiky. Pokud katastrofa těžce zasáhne průmyslové kapacity či infrastrukturu, je vliv na hospodářský růst samozřejmě záporný. Podstatný je i stupeň rozvoje pojišťovnictví. Je-li většina postižených nemovitostí adekvátně pojištěna, není problém ihned začít s rekonstrukcí.

Rozsah katastrofálního zemětřesení, které způsobilo vlny tsunami v Indickém oceánu, je takový, že negativní vlivy patrně převládnou. Nejhůře byla postižena Srí Lanka. Ostrovní stát s 19,7 milióny obyvatel generuje značnou část svých příjmů z turistického ruchu. Velká část hotelových kapacit na jihu a východě ostrova byla vyřazena z činnosti.

Jeden poměrně optimistický odhad tvrdí, že hospodářský růst Srí Lanky v roce 2005 zpomalí z původně očekávaných 5 % na 4 %. Zdánlivě maličkost – rozdíl jednoho procentního bodu. Jde však o celkovou částku v hodnotě zhruba 200 miliónů dolarů, což pro srílanskou ekonomiku není maličkost. Je nutno zdůraznit, že jde pouze o nepřímé škody. Náprava materiálních škod potrvá dlouho, neboť značná část majetku nebyla pojištěna a vláda nemá prostředky pro obnovu. Nějakou dobu si též vyžádá, než turisté na tragédii zapomenou a přestanou se bát – třebaže někteří optimisté hovoří o době pouhých tří až čtyř měsíců. Podle odhadů mohou celkové materiální škody v postižených zemích dosahovat mnoha miliard dolarů. Celková pojistná částka však patrně nebude přesahovat pět miliard.

V Thajsku představuje turismus 6 procent ekonomiky, v Malajsii 7 procent, v Indonésii pouhá 2 procenta. Podle některých zdrojů zrušili turisté 60 % hotelových rezervací v Phuketu a dalších destinacích na jihu Thajska. Z těchto údajů lze velmi zhruba odhadnout, že thajská ekonomika může v roce 2005 tempem zhruba 5 % oproti původnímu odhadu 6% růstu HDP. Thajské ministerstvo financí je optimističtější, hovoří 5,7% růstu. O něco nižší škody způsobí katastrofa malajské ekonomice. Malajsie má zhruba o polovinu vyšší úroveň propojištěnosti než Thajsko. Odstranění následků proto může být o něco snazší.

Některé následky obrovských přírodních katastrof mohou být nečekaně dalekosáhlé a dlouhodobé. V roce 1755 zničilo zemětřesení spojené s tsunami Lisabon. V portugalském hlavním městě bylo zničeno 85 % všech budov, částečně přímo při zemětřesení, částečně v důsledku požárů. Třetina z 275 tisíc obyvatel hlavního města zahynula. Král Josef I. se svým dvorem se zachránil jen díky rozmaru jedné z princezen, která těsně před katastrofou prosadila rodinný výlet za město.

K zemětřesení došlo 1. listopadu, na katolický svátek Všech svatých. Tato okolnost, společně s faktem, že byly zničeny všechny významné kostely a katedrály, doslova otřásla náboženskou vírou v Portugalsku. Politickou hvězdou se stal Sebastião de Mello, pozdější markýz Pombal. De Mello byl velmi schopný manažer a jediný člen vlády, který byl schopen na vzniklou situaci reagovat. Díky jeho organizačním schopnostem nedošlo k epidemii a během jediného roku byl Lisabon znovu postaven, a to na základě velmi progresivního urbanistického návrhu.

Lisabonská katastrofa měla široký ohlas a je zmiňována v řadě literárních děl, od spisů Voltaira a Rousseaua až po loutkovou hru o doktoru Faustovi. Autorita církve byla otřesena do té míry, že již nikdy od té doby nezískala v Evropě původní moc. Markýz Pombal se naopak jako předseda vlády stal velmi mocným mužem. Vyhnal ze země jezuitský řád, omezil moc šlechty, prakticky zrušil inkvizici, zavedl rovnost občanů před zákonem, zrovnoprávnil Židy, zrušil otroctví a provedl řadu dalších reforem. Jeho činy inspirovaly osvícenství a zprostředkovaně i Velkou francouzskou revoluci. Tak vlna tsunami ovlivnila evropské dějiny.

Ukrajina a komparativní výhody

Ekonomický význam Ukrajiny se až doposud omezoval na poskytování levné pracovní síly středoevropským státům a na imigraci vědců a techniků do USA, západní Evropy a do Izraele. Podle některých odhadů zemi opustila bezmála desetina celkové populace. Ukrajina byla prozatím cosi jako Rusko bez ropy, zato s mnohem větším vlivem oligarchických skupin.

Těch je na Ukrajině celá řada. Nesou neoficiální názvy jako donbaská skupina, dněpropetrovská skupina, prezidentský klan, kyjevská skupina, klan Rinata Achmetova, charkovská skupina, klan Igora Kolomojského, Porošenkova skupina, klan Alexandra Volkova, atd. Tyto skupiny mají přímé vazby na stát a politiku. Vláda zákona v západním pojetí byla velmi slabá. V žebříčku korupce podle Transparency International se Ukrajina v roce 2004 umístila na 122. místě společně například se Súdánem, Nigerem nebo Bolívií. Není proto překvapivé, že zahraniční investoři se zemi zpravidla vyhýbali. Odvážlivci pak často končili špatně: s těžkými ztrátami způsobenými podvody či přemrštěnými požadavky mafiánských skupin na výpalné. V tomto směru si Ukrajina získala ještě mnohem horší pověst než Rusko.

Je však zřejmě jen otázkou času, než se z této země stane normální ekonomika. Jestliže Juščenkova vláda bude mít skutečně poctivé úmysly, může během několika let s pomocí Západu výrazně zlepšit podnikatelské prostředí. Není obtížné si představit, jak se během druhé poloviny tohoto desetiletí Ukrajina stává miláčkem západních investorů. Levná a přitom dosti vzdělaná pracovní síla, rozvinutý těžký průmysl a geografická blízkost Evropě předurčují Ukrajinu, aby se stala univerzální výrobní základnou.

Naskýtá se přirozená otázka, co bude s českou ekonomikou. Těžko si lze představit, jak při zachování dosavadního tempa růstu mezd budou Češi konkurovat Ukrajincům nízkými náklady. Již nyní Česká republika tvrdě soutěží se Slovenskem o zahraniční investice. A nyní si představme ekonomiku, která je počtem obyvatel téměř desetkrát větší než Slovensko. Mezní daň z podnikových zisků na Ukrajině je 25 %, přičemž je pravděpodobný další pokles. Jak bude potom česká ekonomika lákat investory?

Není bohužel pravda, že přímé zahraniční investice mají trvalý charakter. „Spoléhání se na nadnárodní firmy může být riziková rozvojová strategie, protože zahraniční investoři jsou méně zakořeněni v místní ekonomice a mohou rychleji odejít nebo snížit produkci,“ uvádí studie, kterou publikovali ekonomové Andrew Bernard a Fredrik Sjoholm v říjnu 2003. Tento závěr platí pro vyspělé i méně vyspělé země. V Irsku například továrny s majoritní zahraniční účastí vykazují mnohem větší pravděpodobnost uzavření než závody vlastněné Iry. Též se ukázalo, že zahraniční společnosti méně investují do vzdělávání zaměstnanců než irské firmy.

Irský zázrak by samozřejmě nebyl možný bez zahraničních investorů: poskytují zaměstnání 45 % irských pracujících. Ukazuje se ovšem, že nelze spoléhat pouze na ně. Totéž platí pro méně vyspělé země. Například v Indonésii je pravděpodobnost uzavření čistě zahraniční firmy o 20 % vyšší než u domácí firmy, vezmeme-li v úvahu velikost. Úspěch domácích firem bývá zapříčiněn komparativními výhodami, kdežto úspěch založený na zahraničních investicích vyplývá z absolutních výhod. „Ekonomika může ztratit své absolutní výhody přes noc, zatímco komparativní výhody se mohou změnit, ale nikdy zcela nezmizí,“ uvádí Frank Barry, John Bradley a Eoin O’Malley v jiné studii věnované irské ekonomice.

Žádný seriózní ekonom nyní nepopírá přínosy zahraničních investic. Jsou velmi vítaným doplňkem v jakékoli ekonomice, vyspělé i rozvojové. Z různých studií ovšem vyplývá, že termín „rodinné stříbro“ neztratil a patrně nikdy neztratí zcela na významu. Zdravá ekonomika by v rámci stability měla být založena především na domácím kapitálu. Neexistuje žádný důvod, proč by zahraniční firmy měly mít jakékoli výhody, daňové či jiné, oproti domácím firmám. Není ani důvod zvýhodňovat velké firmy oproti malým – právě ony tvoří nejvíce pracovních míst.

Je samozřejmě možné donekonečna držet absolutní konkurenční výhodu nízkých mezd. To však patrně není cíl, po kterém obyvatelé České republiky touží. Proto je nutné vytvořit podmínky pro vznik vyspělého domácího podnikatelského sektoru.

22.12.04

Vánoce a evropský soucit s chudými

Stará anglická vánoční koleda vypráví o dobrém králi Václavovi, který na svatého Štěpána jde osobně obdarovat chudého sedláčka jídlem, vínem a dřívím. Díky své soucitné povaze se svatý Václav stal světově nejznámějším českým panovníkem.

Tradice vánočních charitativních akcí je v západní civilizaci hluboce zakořeněná a velmi živá. Před dvaceti lety například tehdy málo známý hudebník Bob Geldof zorganizoval benefiční akci ve prospěch obětí hladomoru v Etiopii. Zúčastnilo se jí čtyřicet britských umělců a vynesla 18 miliónů dolarů. O dvacet let později je z Boba Geldofa již šlechtic (Sir Bob) a akci s názvem Band Aid úspěšně opakuje. Akce se účastní Paul McCartney, Robbie Williams, Bono Vox, Dido a další hvězdy. Skotský miliardář Tom Hunter veřejně slibuje, že na každou vybranou penci dá jednu penci z vlastního majetku až do částky sedmi miliónů liber. „Máme reálnou šanci vymýtit světovou chudobu ještě během našich životů,“ sdělil Hunter v rozhovoru pro list The Scotsman.

Při vší úctě ke štědrému Skotovi – i kdyby dal nikoli sedm miliónů, ale sedm miliard liber, chudobu by nevymýtil. I kdyby všichni miliardáři světa byli stejně přející, jejich pomoc by mohla znamenat jen krátkodobou úlevu pro nejchudší obyvatele zeměkoule. Skutečné řešení nemůže přijít od velkorysých jednotlivců ani od nevládních organizací. Opravdovou úlevu může přinést jen akce na mezivládní úrovni.

Jeden konkrétní příklad. Lidé na západním pobřeží Afriky trpí nedostatkem tradiční potravy: mořských ryb. Nedostatek a vysoké ceny ryb nutí lidi lovit divoká zvířata. Studie publikovaná v listopadu 2004 v časopise Science uvádí, že populace 46 druhů savců v Ghaně poklesla v průměru o 76 % od roku 1979. Jde o buvoly, antilopy, lvy, slony, opice a poloopice. Za vybíjení mnohdy vzácných druhů může hlad, uvádí tým autorů pod vedením Justina Brasharese, profesora ekosystémových věd na University of California.

V Ghaně žije deset miliónů lidí ve vzdálenosti do 100 kilometrů od pobřeží oceánu. Nedostatek ryb je zde závažným problémem, který má těžké sociální i ekologické důsledky. Podle střízlivých odhadů se objem obchodu s masem divokých zvířat v západní Africe pohybuje kolem 400 000 tun ročně. Plundrování je tak závažné, že téměř polovina sledovaných druhů již kompletně vymizela z menších rezervací.

Kdo je hlavním viníkem úbytku ryb? Rybářské lodi z vyspělých států, především z Evropské unie. Objem evropského rybolovu vzrostl v období 1950-2001 dvacetinásobně. Objem dotací na rybolov se zvýšil ze 6 miliónu dolarů v roce 1981 na více než 350 miliónů dolarů v roce 2001.
Ještě bolestnější než rybolov je situace v zemědělství. Evropská unie zabezpečuje svým zemědělcům, že zhruba třetinu jejich příjmů jde z kapes daňových poplatníků ve formě přímých a nepřímých dotací. Díky této štědré pomoci mohou evropští farmáři udržovat nadvýrobu. Systém vnějších cel je pak chrání před světovou konkurencí. Díky nim mají Evropané drahý cukr. Ochrana se týká i tak nesmyslných sektorů jako například pěstování rýže ve Španělsku a v Itálii – z ekonomického hlediska jde o naprosto okrajovou záležitost, ovšem evropští spotřebitelé na ni doplácejí drahou rýží.

Dražší cukr a rýže pro evropské domácnosti jsou však prkotiny ve srovnání se škodami, jaké dotace a regulace páchají v chudých zemích. Podle odhadů Světové banky z roku 2002 by odstranění bariér na globálním trhu zemědělských komodit přispělo ke zvýšení objemu obchodu o 165 miliard dolarů ročně. Znamenalo by to skutečně zásadní zlepšení života v mnoha chudých oblastech, které přístup na světové trhy nemají a navíc musejí zápolit s dotovanou konkurencí z EU. Kam se hrabe Tom Hunter se svými pár milióny!

Drtivou většinu obchodních bariér mají na svědomí bohaté státy. Zvykli jsme si o Evropské unii hovořit jako o záruce demokracie a prosperity. Z pohledu obyvatel třetího světa se však může jevit jako sobecká, zločinná, vykořisťovatelská organizace. Milodary na tom nic nemění.

„Proto věřte, křesťané, boháči i páni, ten, kdo cítí s chudými, dojde požehnání,“ zpívá se v závěru koledy o dobrém králi Václavovi. Ano, ciťme s chudými. Dopřejme jim přístup na naše trhy. Zrušme dotace, které je ruinují. Čím dříve, tím lépe.

20.12.04

Příběh o dvou chudých zemích

Byla jednou jedna chudá země uprostřed Evropy. Neměla nic než hory, pastviny a chudé obyvatelstvo ochotné pracovat za nízkou mzdu. Země trpěla finančními problémy a konflikty mezi různými etnickými skupinami obyvatelstva. Muži i ženy odcházeli masově za prací do zahraničí. Na úspěšnou budoucnost oné země by si vsadil málokdo.

Řeč je o Švýcarsku v první polovině 19. století. Pokud si někdo zoufá, že Slováci jsou na tom dnes zle, měl by se seznámit s historií helvétské konfederace. Bankéř Hans Vontobel uvádí ve své knize „Nezaknihováno“, jakou bídu s nouzí tehdy Švýcarsko třelo.

Začátkem 19. století nebylo Švýcarsko centrem bankovnictví či vyspělého průmyslu. Díky nízkým mzdám však bylo evropskou jedničkou ve zpracování bavlny. Každý čtvrtý obyvatel Curychu pracoval v tomto odvětví. Během napoleonských válek došlo k jednorázovému zničení zásob bavlny a k blokádě zahraničního obchodu. Nabízí se paralela s demontáží slovenského zbrojního průmyslu po roce 1990 – ovšem s tím rozdílem, že na Slovensku tenkrát nenastal hladomor.

Mizérie pokračovala. Během let 1820-30 poklesly reálné mzdy o 20 až 50 procent. V důsledku obrovského nárůstu produktivity v textilním průmyslu došlo k hromadnému propouštění. Švýcarská ekonomika nebyla schopna se dostatečně rychle adaptovat. Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. V roce 1830 začala dlouhá roztržka mezi liberály a konzervativci (převážně katolíky blízkými Rakousku), jejíž neblahé důsledky v roce 1845 ještě zhoršil hladomor způsobený neúrodou.

V roce 1847 dokonce proběhla krátká občanská válka. Generál Guillaume Henri Dufour však záhy obsadil vzbouřený katolický Lucern, čímž konflikt skončil. Věci se začaly měnit k lepšímu. Nová ústava zaručovala rozsáhlé svobody. Jako prevence proti dalším konfliktům byla přijata zásada minimalizace pravomocí centrální vlády. Do druhé poloviny 19. století Švýcarsko vstoupilo jako chudá, ale svobodná země.

Také vnější okolnosti byly Švýcarsku nakloněny. Dlouhé období ekonomické a politické stability umožnily využít doposud skrytý potenciál. Začal se bouřlivě rozvíjet chemický, potravinářský a strojírenský průmysl, zatímco textil postupně odumíral. Většina dnešních velkých švýcarských firem byla založena v druhé polovině 19. století.

Stojí za pokus srovnat podmínky Švýcarska v roce 1850 a Slovenska koncem roku 2004. Švýcarsko bylo tehdy zemí, odkud lidé odcházeli do ciziny za lepším. Totéž platí pro Slovensko a ještě dlouho platit bude. Jestliže rok či dva po přijetí ekonomických reforem Slováci jezdí za hranice, neznamená to, že „hlasují nohama proti vládě“, jak se občas povídá. Mimochodem, teprve zákon z roku 1859 zabránil Švýcarům, aby se nechali v cizině najímat jako žoldnéři, což byla do té doby profese, v níž si získali značnou proslulost. (Ostatně, papež má dodnes osobní švýcarskou gardu.)

Slovensko má nyní dosti dobrý právní základ a značně liberální ekonomické prostředí, což je jediný dlouhodobě fungující a praxí ověřený recept pro hospodářský růst. Ani Švýcarsko nezbohatlo díky mocné centrální vládě, ale právě naopak: díky jejím skromným rozměrům. Žádný pečovatelský stát, žádná průmyslová politika. Klíčem k úspěchu byl volný trh a domácí průmysl. Zahraniční investice, bankovnictví a turistika nabyly na důležitosti až mnohem později.
Slováci si často dělají legraci z ekonomických reforem. Světová odborná veřejnost však o nich mluví s uznáním. Slovensko dosáhlo v posledním roce největšího pokroku na světě, pokud jde o zlepšování podnikatelského prostředí – tvrdí zpráva Světové banky ze září 2004. Současná Evropa nabízí velký trh dostupný bez bariér. Žádný Napoleon není v dohledu, politická stabilita kontinentu je na nejvyšší úrovni od roku 1850. Toto je prostředí, kde ekonomika roste sama, pokud jí někdo vysloveně nehází klacky pod nohy.

Může jednou Slovensko být jako Švýcarsko? Samozřejmě, že ano. Proč si klást zbytečně malé cíle? Chce to vydržet v dosavadním kursu deset či dvacet let a pak už to půjde samo. Chce to nefňukat jako rozmazlené slečinky nad relativně mírným omezením některých sociálních „vymožeností“. Koneckonců, nejlepší sociální jistotou je hrubý domácí produkt v hodnotě přes 30 000 dolarů na hlavu.

15.12.04

Vzestup a pád japonského modelu

Koncem roku 1989 se v Japonsku schylovalo k neradostné události. Akciový index Nikkei dosáhl svého historického vrcholu, po němž následoval dlouhý pád. Z úrovně kolem 40 000 bodů index klesl k 10 800 bodům v prosinci 2004. Odpovídá to průměrné roční ztrátě v hodnotě –8,4 %. Poučka, že akcie jsou nejvýhodnější investicí pro dlouhodobého investora, dostala vážnou trhlinu.
Všeobecně je známo, že za akciovou bublinou může především obrovská kreditní expanze. Velkou část kapitalizace tokijské burzy v roce 1989 představovaly banky. Zbytek pak firmy, jejichž růst byl vypěstovaný na „steroidech“ – na levných a příliš snadno dostupných úvěrech. „Japonské firmy utrácely peníze jak opilí námořníci,“ psal v knize Beating the Street v roce 1993 legendární investiční manažer Peter Lynch. Zvláštností japonských podniků byl naprostý nezájem o zisk. Vše bylo podřízeno maximalizaci podílu na trhu. Odkud se vzala taková posedlost?

Vojenští stratégové odedávna znají pravidlo 3 : 1. Podle něho musí mít v bitvě útočník trojnásobnou převahu, aby měl šanci překonat obránce. V roce 1916 zobecnil tuto poučku anglický vynálezce Frederick W. Lanchester. Odvodil jednoduchou soustavu dvou obyčejných diferenciálních rovnic, které popisují dynamiku ztrát obou válčících stran. Ztráty útočníka jsou přímo úměrné síle obránce a naopak. Rovnice obsahují koeficienty, které udávají kvalitu výzbroje a výcviku obou nepřátelských sil. Za druhé světové války Lanchesterovo pravidlo fungovalo například v bitvách u Kurska, v ponorkové válce v Atlantiku a na bojištích v Pacifiku. Perfektně například popisuje průběh bitvy na ostrově Iwo Jima.

V 50. letech pracoval známý průkopník řízení kvality William Edwards Deming pro Japonský svaz vědců a inženýrů. V rámci dodávek odborné literatury poslal do Japonska i tenkou brožuru Metody operačního výzkumu od P. Morseho a G. Kimballa. Příručka se věnovala matematickým aspektům řízení operací během II. světové války. V kapitole s názvem Strategická kinematika je popsáno Lanchesterovo pravidlo.

Japonci berou podnikání jako boj. K aplikaci vojenských pouček do byznysu nikdy neměli daleko. V 50. letech jim myšlenka vítězného nástupu na světové trhy za pomoci teorie svých bývalých nepřátel musela připadat nesmírně přitažlivá. V daném případě to nebylo složité. Japonci dosadili do rovnic podíl na trhu namísto síly jednotek. Koeficienty efektivnosti jsou pak dány kvalitou marketingového mixu – známých čtyř „P“: product, promotion, place, price (tj. výrobek, podpora prodeje, distribuce a cena).

V 60. letech Lanchesterovo pravidlo dále výpočetně rozpracoval Taikobo Onoda. S typickou japonskou pečlivostí stanovil hranice pro monopol (tržní podíl nejméně 73,9 %), lídra trhu (nejméně 41,7% podíl), firmu stabilně uchycenou na trhu (26,1% podíl), atd. Na jeho práci navázal v 70. a v 80. letech marketingový konzultant Nobuo Taoka. Jeho knih věnovaných lanchesterovské strategii se prodalo na 1,5 miliónu výtisků. Vliv na podnikatelské myšlení byl obrovský.

Aplikace této strategické teorie se mnohokrát vyplatila. Společnost Canon s její pomocí například koncem 70. let vytlačila konkurenční Rank Xerox z britského trhu kopírek. Canon nejprve provedl úspěšnou „invazi“ do Skotska – soustředil veškeré úsilí na tuto zemi. Když dosáhl 40% podílu na trhu, začal útočit na přesně vymezené regiony v Anglii. Úspěšným závěrem kampaně bylo „obsazení“ Londýna, kam Canon nasadil drtivou převahu prodejní a reklamní síly. Zbytek země pak již nekladl zásadní odpor.

Když se geniální teorie zmocní široká veřejnost, často dojde k jejímu zploštění a nepřiměřenému zjednodušení na úkor správnosti původní myšlenky. Tak se i stalo. V 80. letech japonské strategické myšlení zdegenerovalo do podoby bezhlavého závodu o podíl na trhu. Dlouho se zdálo, že Japonci ovládnou svět. A pak bublina praskla. Nikdo již nechtěl akcie, které stály tisícinásobky zisků a nikdy neplatily dividendy.

Karel Marx kdysi prohlásil, že nic nemá takovou sílu jako myšlenka, jejíž čas nadešel. Tento výstižný výrok bohužel platí i pro omyly a polopravdy. Historie japonské podnikatelské strategie tuto zkušenost ilustruje velmi přesně.

7.12.04

Jak prodat ekonomickou reformu

Ekonomická reforma je zboží, které se špatně prodává. Svědčí o tom masové protesty ve Francii, v Německu a jinde. V Itálii nedávno vyšly do ulic stovky tisíc lidí navzdory špatnému počasí. Paradoxně protestovali proti programu, který zahrnoval snižování daní, které by nejvíce prospělo nižším příjmovým skupinám. Ekonomické reformy mají tak špatnou reputaci, že lidé protestují i proti takovým, ze kterých mohou mít bezprostřední užitek. Maurizio Sacconi, náměstek ministra sociálních věcí, poznamenal: „Nikdy jsem neviděl stávku proti nárůstu reálných příjmů, který by nastal po snížení daní.“

Jsou Italové hlupáci? Určitě nikoli, protože jinak by Itálie nemohla být členem elitní ekonomické skupiny G7. Ekonomické reformy se ostatně provádějí proto, aby se lidem vedlo lépe. Žádná vláda není natolik úchylná, aby své občany záměrně trýznila. Problém je v politicích, kteří neumějí reformy prodat. Nepopularita reforem může mít dvě příčiny. Především je to nízká kvalita zboží. Ne každá navržená reforma je skutečně zdařilá. Až příliš často politici navrhují opatření, která jsou polovičatá, lajdácky navržená anebo dokonce v principu špatná.

Vezměme si reformní pokusy Schröderovy, Chirakovy anebo Špidlovy vlády. Ve všech těchto případech se jednalo o bezvýznamně krotká opatření. S jakým halasem a negativní publicitou však byly tyto pseudoreformy zahajovány! „Musíme mírně omezit sociální stát, abychom ho mohli zachovat“ – toto byla hlavní argumentační linie. Znělo to jako prohlášení Wehrmachtu o plánovaném taktickém ústupu do předem připravených pozic po bitvě u Stalingradu. Lidé slyšeli jediné: bude hůře. Polovičatou a navíc špatně prodávanou reformu „koupil“ málokdo. Volební výsledky dvou ze tří vládnoucích stran to jasně dokládají.

Špidla a jeho spolubojovníci nepochopili základní pravidla úspěšného prodeje: klíčem k úspěchu je kvalitní produkt prodávaný s radostí a optimismem. Kupodivu není tak obtížné připravit kvalitní produkt. Výborných ekonomů, schopných navrhnout kvalitní reformu, je dost i v České republice a kdyby to někomu nestačilo, v zahraničí je hodně špičkových expertů, kteří by se úkolu jistě rádi zhostili. Největší úsilí by politikové museli vyvinout v oblasti sebekontroly – aby nepodlehli své vlastní tvořivé fantazii a původní návrh nepokazili.

„Celé prodávání zakládá se na naději v úspěch, na optimismu,“ uvádí příručka Jak prodávat s úspěchem, kterou v roce 1946 publikoval dr. Jan Brabec. Z úspěšných politiků musí optimismus vyzařovat. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová prováděli reformy, které by dnešní česká vláda musela považovat za sociálně zcela neúnosné. Přesto byli vícenásobně zvoleni. Jak se však k reformám postavila Špidlova vláda? S ustaranou tváří a s omluvami vůči občanům. Slovo „reforma“ je dnes mezi veřejností asociováno s frázemi jako „utahování opasků“, „úsporné balíčky“, eventuálně „dobře už bylo“. V Německu došel strach z reforem tak daleko, že lidé v očekávání špatných časů začali šetřit do takové míry, že následný pokles poptávky se promítl do zpomalení hospodářského růstu. Nikoli reforma, nýbrž strach z ní způsobil problémy.

Zkusme si představit, že by zástupce pojišťovny nabízel potenciálnímu klientovi životní pojištění s barvitým líčením, jaké to bude hrozné, až se dotyčný bude svíjet v bolestech na smrtelné posteli a navíc bude mučen myšlenkami na finančně nezabezpečenou rodinu. Takový pojišťovák by asi mnoho klientů nezískal. Svéprávnosti nezbavený politik by zmínky o utahování opasků neměl pouštět z úst ani ve stavu podroušenosti po mimořádně bujné silvestrovské oslavě.

Co však má dělat strana, která již za sebou má ne zcela podařenou reformní zkušenost, a která hodlá svoji pověst napravit? Příručka doktora Brabce pamatuje i na tyto případy. „Podezřívavý zákazník byl již nějak napálen… možná i od firmy prodavačovy. Než se dá prodavač u takového zákazníka do vlastního prodávání, má zjistit důvod zákazníkovy nepřátelské podezřívavosti. Jde-li o firmu vlastní, má stížnosti zákazníkovy ihned před ním zapisovat a slíbit, že se postará o vyšetření. Musí tak ovšem také učinit, neboť jinak nemohl by se u tohoto zákazníka již nikdy ukázat… Často se stane, že dobrá vůle učiní na zákazníka tak dobrý dojem, že dá ihned objednávku.“
K tomu je třeba dodat – lépe vyřídit stížnosti pozdě než nikdy.

1.12.04

Suverenita a evropský superstát

Slovo „suverenita“ je zkomolenina a bývá zkomoleně chápáno. Poprvé se objevilo ve středověké latině koncem 13. století ve znění „supremitas“. V klasické latině by tento termín zněl „suprema potestas“ – nejvyšší moc. Jejím nositelem býval panovník – suverén, neboli v tehdejší latině superanus. Česky bychom řekli vrchnost.

S nástupem demokracie se nositelem nejvyšší moci stal lid. Lid ovšem nemůže být sám sobě vrchností. Z praktických důvodů je nutné delegovat moc na zástupce. Vzniká konflikt: zájmy voličů, majitelů moci, se mohou lišit od zájmů osob povolaných k jejímu výkonu. Jde o klasický ekonomický problém vztahu majitel versus zástupce. Poprvé jej systematicky zpracoval ekonom Stephen Ross (1973).

Manažer najatý ke správě firmy má zpravidla jiný cíl než vlastníci. V jeho zájmu je maximalizace tržeb, neboť tak roste jeho moc a prestiž, společně s maximalizací nákladů na vlastní mzdu. Také veřejní činitelé, správci suverenity, jsou motivováni maximalizovat příjmy státu a své vlastní mzdy. Jde o více než o problém „demokratického deficitu“. Konflikt majitel – správce vzniká bez ohledu na to, zda je správce volen či jmenován. Čím složitější vládní struktura, tím menší kontrolu mají voliči. Mezi suverenitou občanů a suverenitou veřejných činitelů je podstatný rozdíl.

Nelze tvrdit, že EU je prospěšná výhradně funkcionářům. Opatření posilující svobodu jednotlivých občanů jsou dobrá. Volný pohyb osob, zboží a kapitálu zvyšuje moc – suverenitu – jednotlivců. Totéž platí pro euro: společná měna usnadňuje podnikání, investování a cestování. Nejrůznější podpůrné programy, akční plány, komise a regulace však zvyšují moc byrokratů na úkor občanů. Evropská ústava, složitá k nepřečtení, je dalším pokusem v tomto směru. Evropští funkcionáři jsou v nesmírném pokušení zneužít svěřenou moc ve svůj prospěch. Metodami přesvědčování připomínají nesolidní podomní prodejce: „Nemusíte smlouvu číst, je to stejně příliš složitý právnický text, nerozuměli byste tomu, stačí, když budete souhlasit, je to pro vaše dobro.“

Nemají však evropští integrátoři pravdu, když tvrdí, že pokrok směrem ke stále těsnější unii je nutný a prospěšný? Nemají. Ekonomové Alberto Alesina a Enrico Spolaore analyzují v knize The Size of Nations (Velikost národů, MIT Press, 2003) vztah mezi velikostí států a jejich prosperitou. Územní rozsah a počet obyvatel měl své opodstatnění v době, kdy jednotlivé národní ekonomiky byly oddělené celními a administrativními bariérami. Za těchto okolností se na úrovni státu mohly projevit úspory z rozsahu. Firmy působící ve velkém státě měly například k dispozici větší trh.

V podmínkách otevřených ekonomik je velký stát zbytečný. „Malé země mohou prosperovat ve světě svobodného obchodu, zatímco při existenci obchodních restrikcí velikost hraje roli,“ konstatují Alesina a Spolaore. Argumenty eurofederalistů jsou na úrovni devatenáctého století. Tehdy existovala vysoká cla a jiné bariéry. Imperiální snahy tehdejších velmocí měly určité ekonomické opodstatnění. Dnes již nikoli.

Zde je třetí ekonomický argument proti evropské federalizaci: proč se nikdy nenaplnila vize populární koncem 19. století – totální monopolizace průmyslu a bankovnictví? Zkušenosti s fúzemi ukazují, že řídící struktury bývají často zdvojovány, což je ostatně jev analogický vývoji Evropské unie. Velká část fúzí končí finančními ztrátami a mnohdy i „rozvodem“. Jen asi třetina bankovních fúzí nebo akvizic končí úspěšně. Příčinou takto špatného skóre je megalomanství manažerů, které je srovnatelné s velikášstvím evropských politiků.

Proč v Evropě působí bezmála deset tisíc bank? „Čím větší banka, tím menší je šance dosáhnout úspor nákladů,“ uvádí profesor Günther Tichy. Existuje optimální velikost banky (ale i státu), kterou není vhodné překročit. Evropané budou trpce litovat, pokud integrace překročí kritickou mez. Nadměrná velikost přináší složitost, vysoké náklady a neschopnost konkurovat menším, dravějším, nezávislým subjektům. Platí to pro jakoukoli organizaci, včetně Evropské unie.
Evropský federalismus je ideologií, která je poplatná 19. století. Totéž platí pro koncepci evropské ústavy. Teoreticky a prakticky byly tyto myšlenky dávno vyvráceny. Je paradoxní, že je mnozí Evropané stále považují za „moderní“.

24.11.04

Jak funguje zdravotnictví bez ministra

Představme si, že namísto chirurga postavíme k operačnímu stolu ekonoma. Takovýto nehumánní pokus by stěží skončil jinak než těžkou újmou na zdraví pacienta. A nyní si představme jiný experiment: ministerstvo zdravotnictví řízené lékařem. Jaký bude rozdíl? Především v počtu předčasně zesnulých. Ekonom u operačního stolu by nikdy nedokázal nadělat takové škody jako lékař, který se snaží řídit financování zdravotnictví bez elementárních znalostí financí a ekonomie.
Málokterá oblast dlouhodobě trpí takovým nedostatkem zdravého rozumu jako právě financování zdravotnictví. Proto stojí za to vzít v úvahu, jak se financuje lékařská péče v zemi, kde pragmatismus znamená vše a ideologie nic: ve Švýcarsku. Žádný systém zdravotnictví nelze označit za dokonalý. Na švýcarské zdravotnictví si však stěžuje skutečně málokdo. Je schopno poskytovat služby jak hlavám států, tak chudým. Včetně přistěhovalců z nejrůznějších zemí, kteří představují zhruba pětinu obyvatelstva.
Jaké poučení je podstatné? Zdravý švýcarský rozum říká, že trh je nejlepším řešením v téměř všech oborech lidské činnosti, tedy i v poskytování zdravotnických služeb. Veřejné financování nastupuje teprve tam, kde soukromý sektor nedostačuje. Veřejné přitom nutně neznamená státní. Švýcarské zdravotnictví je extrémně decentralizované, Švýcarsko nemá ministerstvo zdravotnictví. Každý kanton a samosprávná oblast se stará o regulace, akreditaci nemocnic a financování sám. Celkově tedy v zemi se sedmi milióny obyvatel funguje 26 mírně odlišných systémů. Existuje sice Federální úřad pro veřejné zdraví, ale jeho kompetence nejsou velké. (Je zajímavé, že jeho ředitelem je v současnosti patolog.) Český byrokrat si okamžitě musí pomyslet cosi o chaosu. Ekonom však vidí jiný jev: konkurenci.
V zemi platí povinnost zdravotního pojištění, a to i pro cizince s pobytem delším než tři měsíce. Podobně jako v České republice zde funguje systém vzájemně si konkurujících zdravotních pojišťoven, jichž je kolem devadesáti. Výběr pojišťovny, praktického lékaře či specialisty je naprosto svobodný. Financování z veřejných prostředků má asi 15% podíl. Dalších zhruba 10 % hradí starobní či invalidní pojištění. Zdravotní pojišťovny platí bezmála polovinu výdajů. Přibližně čtvrtinu hradí přímo pacienti. O zbývající podíl se dělí kantony, města a federální vláda.
Žádný úředník neurčuje, kolik peněz celkově „poteče“ do zdravotnictví. Žádný byrokrat nediktuje, že pojišťovna má nemocnici platit například 158,40 Kč za hodinu provozu operačního sálu (což je mimochodem suma, na kterou si v tisku nedávno stěžoval profesor Pavel Pafko). Vše je záležitostí tržních vztahů mezi pacienty, pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními. Zákon pouze stanoví, že základní pojištění musí být poskytováno na neziskovém principu. Zisk přinášejí pojišťovnám nadstandardní programy.
V systému založeném na nabídce a poptávce není pacient prosebníkem odkázaným na milost a nemilost bohů v bílých pláštích, ale váženým klientem. Švýcarsko samozřejmě nezapomíná na méně majetné. Jim jsou především určeny kantonální nemocnice. Na rozdíl od mnoha vyspělých zemí (USA, Francie, Německo) ve Švýcarsku nikdy neexistovala vazba zdravotní péče na zaměstnavatele, což v jiných zemích představuje překážku rozvoji konkurence. Zejména v USA na tento systém doplácejí hlavně chudší vrstvy.
Švýcarské zdravotnictví je samozřejmě drahé. Jakákoli kvalitní služba založená na vysoce kvalifikované pracovní síle ve vyspělé zemi bude vždy drahá. Mají snad lékaři a další zdravotnický personál skládat řeholní slib chudoby? Mají pacienty léčit nuzáci obtížení elementárními existenčními starostmi?
Systém založený na tržních cenách funguje při stejných nákladech vždy efektivněji než státem řízené zdravotnictví s administrativními cenami. Peníze jsou využívány účelněji. Daňoví poplatníci nedotují špatné hospodaření nemocnic. Kdo poskytuje špatné služby, zkrachuje. Veřejné dotace směřují k chudým pacientům, nikoli k chudým nemocnicím.
Ve stručnosti nelze vylíčit všechny detaily. Podstatné je, že v jeho čele nestojí ani lékař, ani ekonom, nýbrž trh. A proto je švýcarské zdravotnictví tak kvalitní.

16.11.04

Metro versus retro? Kdepak, peníze!

Konvenční názor na americké volby lze shrnout heslem „metro versus retro“. Moderní, vzdělaná a kosmopolitní část Ameriky volila demokraty a Johna Kerryho. Šlo především o velkoměstské oblasti na atlantickém a pacifickém pobřeží USA a na pobřeží Velkých jezer. Staromódní, nevzdělaná a zpátečnická Amerika volila konzervativní hodnoty zosobněné Georgem W. Bushem. Pro poražené demokraty je to dobrá útěcha. Venkovští balíci (rednecks, „rudé krky“) sice vyhráli, ale budoucnost patří nám: mladším, vzdělanějším, progresivnějším voličům.

Ve skutečnosti jde o peníze, zejména o daně. Voličské preference republikánů a demokratů závisely na příjmech voličů mnohem více než na čemkoli jiném. Některé státy, jako například Utah, lze pokládat za silně republikánské v důsledku náboženských tradic. Některé skupiny voličů, například Židé, představují tradičně velmi silnou základnu pro demokraty. Příjmy voličů však jako indikátor volebních preferencí fungují (až na nepatrné výjimky) spolehlivě a robustně napříč státy americké Unie i napříč rasovými, náboženskými a věkovými kategoriemi.

Mnohé zdánlivě kulturní rozdíly lze rovněž lépe vysvětlit příjmovými kategoriemi. Například 86 % procent afroamerické populace volilo Johna Kerryho. Dědictví 60. let, kdy demokraté usilovali o rasovou rovnoprávnost? Lepší vysvětlení nabízejí příjmy. Afroameričané z větší části spadají do podprůměrných příjmových kategorií. Z Bushových daňových škrtů mohou mít jen zprostředkovaný, dlouhodobý, na první pohled žádný užitek. Naproti tomu efekt nejrůznějších sociálních programů – tradiční téma demokratů – je ihned viditelný. Když uvážíme, že 87,5 % procent americké černošské populace žije v metropolitních oblastech, část vysvětlení je nasnadě. Mimochodem, také voliči do 30 let bez rozdílu rasy volili Kerryho především proto, že mladí převážně patří k nižším příjmovým skupinám.

Do celkového obrazu však stále něco chybí. „Demokratické“ státy Massachusetts, New Jersey, Connecticut, New York, Maryland, New Hampshire, Minnesota, Washington a Kalifornie se vyznačují nadprůměrnými příjmy v rámci USA a podprůměrným zastoupením černošské populace. Proč v nich tedy republikáni se svým programem daňových škrtů neuspěli?

I zde záhadu vysvětlují z větší části příjmy. Přesně řečeno příjmová nerovnost. Typicky „demokratické“ státy vykazují statisticky významně vyšší nerovnost než státy, které jsou základnou republikánů.

Podstatná není příjmová nerovnost vyjádřená prostým podílem příjmů v rámci státu. Hlavní roli hrají geografické kontrasty. Ekonom James K. Galbraith z University of Texas poukázal krátce před volbami na skutečnost, že nejvíce příjmově polarizované státy (v pořadí New York, Connecticut, Kalifornie, Massachusetts, New Jersey, Washington, Maryland, Illinois, Virginia, Pensylvánie, Michigan, Florida, Delaware a Minnesota) volily v roce 2000 s výjimkou Virginie a Floridy Al Gora, přičemž Bushovo floridské vítězství bylo velmi těsné. Naopak ze 22 nejméně příjmově polarizovaných států zvítězil tehdy Al Gore jen v Maine, Vermontu, Iowě a Novém Mexiku – přičemž dva posledně jmenované státy se o čtyři roky později přiklonily k Bushovi.

Souvislost mezi geografickou polarizací příjmů a volebními preferencemi je silná a robustní i v průběhu času. Kalifornie byla svého času republikánským státem. Jejím guvernérem nebyl ostatně nikdo menší než Ronald Reagan. Poté však došlo k nárůstu příjmových nerovností v hustě obydlených oblastech a Kalifornie je od té doby baštou demokratů. Je příznačné, že na 23. místě žebříčku nerovnosti je Ohio – stát, kde postupem času klesala příjmová polarizace, jako James Galbraith poznamenal ve svém článku publikovaném v září 2004 na serveru Salon.com. Galbraith také prorocky konstatoval, že „proto budou mít demokraté v Ohiu horší vyhlídky na vítězství“. Jak se ukázalo, právě tento stát rozhodl volby v Bushův prospěch.

Proč vyšší regionální příjmová nerovnost zvyšuje šance demokratů? Najít uspokojivou odpověď není zdaleka snadné. V metropolitních oblastech s vysokou hustotou obyvatelstva jsou každopádně příjmové nerovnosti mnohem lépe viditelné než v rozlehlých státech jako Texas, Colorado, Virginia nebo Aljaška. Snadněji tedy mohou vznikat pocity závisti na straně chudých stejně jako pečovatelské sklony na straně bohatých. Tyto oblasti se vyznačují i mnohem vyšší kriminalitou než venkov, kde žijí „rednecks“. Bohatší vrstvy v metropolitních oblastech se mohou domnívat, že volbou demokratů, kteří mají tradičně v programu kontrolu vlastnictví palných zbraní, si zajistí větší bezpečí. Protože vyšší příjmy jsou pozitivně korelované s vyšším vzděláním, výsledkem je polarizovaná struktura demokratických voličů: Kerry zvítězil u mírně nadpoloviční většiny voličů bez středního vzdělání a získal 55 % hlasů postgraduálně vzdělaných voličů.

Tyto hypotézy by mohly vysvětlit, proč většina i dosti bohatých voličů v New York City preferovala demokraty: jen jeden z deseti obyvatel Manhattanu dal svůj hlas Bushovi. Podobný výsledek zaznamenal i District of Columbia, kde se nachází hlavní město Washington. Obyvatelstvo hlavního města je značně nesourodé – ze 60 % převažují spíše chudší černošské vrstvy, ale žije zde i početná vrstva zaměstnanců s vysokými příjmy: právníci, konzultanti, lobbyisté, vládní zaměstnanci, atd. Také v hlavním městě zvítězil Kerry v poměru 9:1. Washington DC je město strachu, kde počet vražd na sto tisíc obyvatel 7,6-krát převyšuje národní průměr. Naproti tomu v Utahu, kde republikáni zvítězili největším poměrem hlasů, představuje četnost vražd jen zhruba třetinu amerického průměru. Lze formulovat hypotézu, že voliči jsou přirozeně rizikově averzní a hlasují pro nižší daně pouze tehdy, pokud pevně věří, že to nebude na úkor jejich bezpečnosti.

Mýtus o moderní, vzdělané Americe soupeřící s venkovským Balíkovem se ve světle analýzy příjmů začíná hroutit. Ukazuje se, že rozhodují tak přízemní věci jako daně a strach voliče, zda na večerní procházce městem nepřijde o peníze či o život.

Vyplývá z těchto zjištění nějaké doporučení pro volby v roce 2008? Kdyby se republikánům podařilo snížit regionální příjmové rozdíly v některých klíčových státech, mohli by získat preference. Jenže tyto rozdíly jsou z větší části důsledkem vývoje trhu nemovitostí, který si nedá jednoduše poroučet. Pomoci by mohla reforma financování školství. Základní školy jsou tradičně financovány z výnosů daní z nemovitostí. V chudých lokalitách jsou tyto výnosy nízké a školy tudíž špatné. Špatné školy pak podstatně snižují přitažlivost lokality a ceny realit, a tak dále. Jen samotný vztah mezi kvalitou škol a cenami nemovitostí může mít na polarizaci regionálních příjmů lví podíl.

Další částí řešení by též mohl být tvrdší postup vůči kriminalitě. Nezapomeňme, že v tradičně levicovém New Yorku se díky tomuto volebnímu tématu onehdy stal starostou republikán Rudy Giuliani a že jeho nástupcem je rovněž republikán Michael Bloomberg.

Jaké výnosy penzijních systémů lze očekávat?

Diskuse o penzijních systémech často opomíjejí důležitý aspekt: s jakým zhodnocením může počítat klient, který po dlouhá desetiletí odvádí peníze do průběžného systému (pokud se na tento systém budeme dívat jako na svébytný typ investice) anebo spoří v penzijním fondu.

Z hlediska výnosů se nic nevyrovná včasnému vstupu do průběžného penzijního systému. Pečlivé americké statistiky evidují záznamy o první důchodkyni, která odešla do penze v rámci federálního systému Social Security Administration (SSA). Jmenovala se Ida May Fullerová. Do průběžného systému se přihlásila v roce 1937 a celkově během následujících tří let zaplatila na důchodové dani ohromující obnos v hodnotě 24 dolarů a 75 centů. První důchod obdržela 31. ledna 1940 ve věku 65 let. Šlo o částku 22 dolarů a 54 centů. Slečna Fullerová (nebyla vdaná a neměla děti) se dožila sta let. Během pětatřiceti let na penzi obdržela sumu v celkové výši 22 888 dolarů a 92 centů: pohádkové zhodnocení necelých pětadvaceti dolarů, i když uvážíme vliv inflace.

Vrstevníci slečny Fullerové mohli počítat s průměrným zhodnocením penzijních odvodů zaplacených SSA ve výši zhruba 25 % ročně. Podle zjištění amerického Generálního účetního úřadu (General Accounting Office) „průměrný implicitní výnos od zavedení průběžného systému soustavně klesal. Inflačně očištěné výnosy prvních důchodců v roce 1940 přesahovaly 25 % per annum. Současní důchodci mohou počítat se zhruba 4% reálnými výnosy a generace narozená v 50. letech (baby boomers) s 2% zhodnocením.“ Dlouhodobě počítá GAO s poklesem zhodnocení k úrovni 1 %.

Tato čísla nevypadají katastroficky. Musíme ovšem vzít v úvahu, že americký průběžný systém je relativně celkem slušně řízené letadlo. Při odvodech z hrubé mzdy v celkové výši 15 % si SSA udržuje kladnou bilanci a má značné rezervy. Je zde tudíž dobrá šance na měkké přistání, tím spíše, že americká populace podle demografických projekcí vzroste během období 2000-2050 o 44 %.

Zcela jinak vypadá situace v České republice. Systém dočasně není v deficitu, ale nemá žádné rezervy. V žádném případě není dlouhodobě stabilizovaný. Demografický vývoj ČR vypadá hrozivě. Česká republika bude v následujících desetiletích čelit vlnám ekonomické emigrace mladší a vzdělanější části populace. Tito lidé budou prchat před vysokými daněmi, podobně jak již dnes činí mnozí mladí Švédové, Dánové a Francouzi. Nynější pracovníci a studenti rozhodně nemohou počítat s tím, že ve na důchodech dostanou více, než kolik odvedou České správě sociálního zabezpečení. Míra výnosu této „investice“ je jednoznačně záporná pro kohokoli s průměrným nebo vyšším platem.

Dříve narození účastníci průběžného systému jsou na tom vždy lépe. Každý průběžný penzijní systém je ve své podstatě hrou typu letadlo. Kdo nastoupí nejdříve, dělá kapitána. Pozdě příchozí (tj. mladší generace) dělají cestující. Tedy hloupé „kořeny“, kteří celou legraci nakonec zaplatí.

Existuje něco horšího než průběžný systém? Jistěže ano: špatně řízené penzijní fondy. Například v 90. letech došlo v amerických zaměstnaneckých penzijních fondech k řadě zpronevěr. Z nich nejvíce do očí bijící nastala ve fondu odborové organizace International Brotherhood of Teamsters. Ztráty způsobené byly enormní. Vedení si platilo enormní platy a vydržovalo služební tryskáče. Jiný příklad nabízí penzijní fondy spravované izraelskou odborovou centrálou Histadrut. Odboroví předáci naslibovali svým členům hory doly. Jejich majetek však spravovali tak, že daňoví poplatníci museli dát ekvivalent pěti miliard dolarů.

Docházíme k zajímavému poznatku: skandály se týkají téměř výhradně podnikových či zaměstnaneckých penzijních fondů. Soukromý finanční sektor vychází ze srovnání skvěle. A jaké zhodnocení lze u něho očekávat? Pro ilustraci, americký penzijní fond CREF Stock Variable Annuity dosáhl během období 1952-2004 průměrného reálného výnosu zhruba 7,6 % ročně (po odečtení všech poplatků). U fondů zaměřených na pevně úročené cenné papíry je nutno počítat s nižšími výnosy: reálně asi 3-4 % ročně.

České penzijní fondy nesou o něco méně, neboť se potýkají se špatnou legislativou a vysokými náklady. Tento problém je však řešitelný mnohem snáze než záporné výnosy průběžného systému.

10.11.04

Penzijní systémy, dluhy a náklady

Na Slovensku začala penzijní reforma. Již od ledna 2005 budou mít občané Slovenské republiky na výběr, kterému fondu svěří každý měsíc devět procent hrubé mzdy.

Slovenská reforma je dobrou příležitostí k zamyšlení, proč se ve světě penzijní reformy vůbec provádějí. Jednoduše proto, aby se zmírnily nedozírné následky největší spekulativní bubliny dvacátého století. Touto bublinou byla jednostranná sázka na průběžný penzijní systém. Ten je vlastně megaspekulací na populační růst. Průběžný systém je trvale udržitelný pouze v podmínkách rostoucí populace. Podobně jako v případech pyramidových her, systém funguje pouze tehdy, dokud přibývají noví účastníci. Vzpomeňme neslavně proslulou firmu KTP Quantum. Dokud vyplácela vysoké zhodnocení, mnozí klienti byli ochotni hádat se do krve, že se jedná o geniální podnikatelský projekt. Že toto zhodnocení bylo očividně vypláceno z nových vkladů, nezajímalo skoro nikoho. Přitom nešlo o nic jiného než o průběžný systém v malém měřítku. I ono „malé měřítko“ ovšem přišlo dost draho.

Často se argumentuje transformačními náklady. Změnit penzijní systém z průběžného na kapitalizační je prý ukrutně drahé. Ony „transformační náklady“ však jsou jen splacením skrytého dluhu průběžného systému. Podobně jako když stát zaplatí doposud skryté dluhy za zkrachovalé KTP Quantum, které stálo daňové poplatníky zatím 955 miliónů.

Implicitní, tedy ve statistikách nezveřejňovaný dluh českého penzijního systému je masivnější, než si většina laiků dokáže představit. Mysleli jste si, že celkový dluh České republiky činí podle údajů Ministerstva financí 589 miliard korun, tedy asi 23 % hrubého domácího produktu? Velký omyl. Nejnovější Pojistněmatematická zpráva o sociálním pojištění Ministerstva práce a sociálních věcí uvádí, že při zachování současné právní úpravy (tj. důchodový věk pro muže 63 let a pro ženy 59-63 let) činí implicitní zadlužení průběžného penzijního systému 194 % HDP. Tedy pět tisíc miliard korun. Tento dluh je sice laickým očím skrytý, ale to neznamená, že neexistuje. Co by se stalo po zvýšení důchodového věku na 67 let? Dluh by poklesl na „pouhých“ 98 % HDP. Kdyby průběžný penzijní systém byl soukromou společností, jeho akcie by dávno byly na nule.

Věc však není ideologicky černobílá. Neplatí tvrzení, že průběžný systém je špatný a fondový systém je dobrý. Existuje nejméně osm různých základních typů penzijních fondů: státem spravovaný fond (Singapur, Indie), veřejnoprávní fond (Kalifornie), fondy profesních organizací v USA a jinde, chilské soukromé fondy, americké individuální penzijní účty IRA, americké a britské podnikové fondy, státní a soukromé fondy ve Švédsku, atd. Svébytný typ představují české penzijní fondy.

Fondy se liší podle toho, zda pouze shromažďují majetek anebo zda též vyplácejí renty, zda jednou připsané výnosy jsou garantovány anebo zda hodnota fondů smí kolísat, zda je správcem stát, nezisková organizace či soukromá firma, zda je majetek klientů účetně oddělen od majetku správce, atd. Ve světě lze najít jak odstrašující případy, tak příklady hodné následování.

Slovenská penzijní reforma není dokonalá. Její autoři se dopustili některých chyb. Není například vůbec jasné, proč jsou zakládány zcela nové instituce – důchodové správcovské společnosti (DSS). V odvětví portfolio managementu jsou důležité úspory z rozsahu. V období několika let bude majetek spravovaný DSS poměrně malý. Důsledkem budou vysoké náklady jak pro správce, tak především pro klienty. Další chybou je marketing. Slovensko bude zaplaveno desítkami tisíc darmošlapů s chatrnými znalostmi, kteří budou klientům vnucovat penzijní fondy, aniž by přidali jakoukoli hodnotu. Náklady na tyto „poradce“ budou obrovské a v konečném důsledku je zaplatí klienti.

Existuje přitom model, který tyto problémy řeší: švédský model. Využívá existujících podílových fondů, čímž minimalizuje náklady a šetří peníze klientů. Systém poskytuje i vysokou míru bezpečí. Dozor nad evropskými podílovými fondy totiž funguje perfektně. Na rozdíl od státních, podnikových či veřejnoprávních penzijních fondů evropské podílové fondy typu UCITS nezaznamenaly ani jeden případ „tunelování“. Žádná obdoba KTP Quantum se zde objevit nemůže – v kontrastu k průběžnému systému.

4.11.04

Kdo vyhrál a kdo prohrál americké volby

Podle zavedeného klišé jsou američtí republikáni stranou bohatých, která preferuje nízké daně (zejména pro vyšší příjmové skupiny), omezenou roli státu a skromné sociální výdaje. Naproti demokrati jsou údajně stranou středních a nižších příjmových skupin, které čerpají výhody z nejrůznějších státem financovaných aktivit: školství, zdravotnictví, atd.

Zní to logicky. Jak je ale možné, že federální výdaje rostly během úřadu republikána Bushe rychleji než za vlády demokrata Clintona? A proč se John Kerry těšil obrovské podpoře amerických multimiliardářů, včetně tak velkých jmen jako George Soros nebo Warren Buffett?

Vysvětlení je prosté. Zavedené klišé lže. Republikáni nejsou stranou „velkého businessu“ a velkých kapitalistů. Americké federální a státní sazby daní z podnikových příjmů patří mezi nejvyšší na světě. Průměrná sazba kolem 40 % vysoce přesahuje nejen skandinávské země (kde jsou obvyklé sazby kolem 28-29 %) ale i Českou republiku. Během Bushovy vlády byly přijaty drakonické zákony a předpisy pro dohled nad soukromými firmami. Jde zejména o Sarbanes-Oxleyův zákon, který byl reakcí na krachy společností Enron, Worldcom a dalších. Jedná se o extrémně přísnou právní normu, která nemá ve světě obdoby. Samozřejmě, kdo má čisté svědomí, nemusí se bát vězení – ale náklady spojené s aplikací tohoto zákona jsou značné. Kdepak, americké podniky vůbec nemají na růžích ustláno.

Kdybychom soudili podle růstu federálních výdajů, prezident Bush se nechoval jako liberální konzervativec, nýbrž jako levicový populista. Z celkového počtu patnácti vládních agentur se mu nepodařilo snížit rozpočet ani jedné z nich. To je horší skóre, než jakého dosáhli Jimmy Carter a Bill Clinton. Rozpočet ministerstva školství vzrostl za G.W. Bushe o 68 %. Velmi velkorysý program financování lékařské péče Medicare a zvýšené výdaje ministerstva práce způsobily, že celkové nemandatorní výdaje po odečtení zbrojních výdajů vzrostly během Bushovy vlády o 25,3 % (v reálném vyjádření). Jimmy Carter zvýšil tyto výdaje o 7,6 %, Bill Clinton během prvního volebního období dokonce jen o 0,7 %. Také mandatorní výdaje (tj. především obsluha státního dluhu a zákonem stanovené sociální dávky) zaznamenaly během Bushovy vlády 20,8% růst. Vedle těchto výsledků vypadají Vladimír Špidla a Zdeněk Škromach jako držgrešle. O Clintonovi a Carterovi ani nemluvě.

A co demokratická strana? Není divné, kolik extrémně bohatých lidí podpořilo Johna Kerryho, kandidáta, který byl pro zvýšení daňových sazeb pro nejvyšší příjmové skupiny? Proč více než 70 % bohatých advokátů dotovalo vysokými finančními částkami Kerryho kampaň? Právníci přitom tvoří pilíř volebního financování: během letošní volební kampaně přispěli sedmapůlkrát větší částkou než ropný průmysl.

Zčásti lze tento zajímavý jev vysvětlit notorickou naivitou, zejména v případě hereckých hvězd jako Barbara Streisandová, Leonardo DiCaprio nebo Matt Damon. Hollywood je světovou metropolí naivní sentimentality a Mekkou „limuzínových levičáků“. Bohatí právníci a finančníci ovšem naivitou zpravidla netrpí. Vysvětlení je jednoduché: miliardářům vyhovuje složitý a nepřehledný daňový systém. Četné mezery, úlevy, výjimky a daňové pobídky jim umožňují platit malé daně, zatímco vyšší střední třídy (tj. s příjmy od 200 tisíc do několika miliónů dolarů ročně) nesou hlavní tíhu daňového břemene. Složitost právního a daňového systému je džungle. Predátorům různé velikosti, tj. právníkům, účetním a daňovým poradcům, se v ní výborně daří. Je známo, že demokratická strana má prověřenou výkonnost, pokud jde o zvyšování složitosti této džungle.

Z komplikovaných daňových zákonů těží i miliardářka Teresa Heinz-Kerryová. Jak uvedl deník The Wall Street Journal, ve fiskálním roce 2002 zaplatila paní Kerryová ze svého deklarovaného příjmu ve výši 5,07 mil. dolarů daň v efektivní sazbě pouhých 12,4 %. Hodnota jejího jmění se přitom odhaduje na jednu miliardu dolarů. Jak je možné, že míra výnosu z majetku této velikosti byla tak malá? Díky daňovým optimalizacím, které ovšem nejsou dostupné pro běžného pracujícího závislého na mzdě.

Kdo tedy v amerických volbách jednoznačně prohrál? Liberální idea malého státu s omezeným vlivem v ekonomice a s jednoduchým daňovým a právním systémem. Koncepce velkého, složitého státu vítězí na celé čáře.

Sovětský finanční krach a rok 1989

Před patnácti lety se rozpadl sovětský blok. Všichni vědí, že se tak stalo z ekonomických důvodů. Ale o jaké důvody šlo přesně?

V roce 1981 vyšla v Holandsku kniha Secret Incomes of the Soviet State Budget – Tajné příjmy sovětského státního rozpočtu. Její autor, sovětský emigrant Igor Birman, pracoval dlouhá léta v úřadě pro hospodářské plánování. Na rozdíl od vágních úvah sovětologů se Birman soustředil na čísla.

Sovětské statistiky vykazovaly dlouhodobé přebytky státního rozpočtu. Deficit se vyskytl pouze v letech 1941-43. Igor Birman věděl, že trvalá převaha příjmů nad výdaji musela být výsledkem falšování statistik vzhledem k notorickému neplnění centrálních plánů. Pustil se do kontroly veřejně publikovaných statistických výkazů tím nejjednodušším způsobem, který sovětology ze CIA nebo z Harvardu ani nenapadl: kontroloval mezisoučty a celkové součty všech položek.

Tato překvapivě jednoduchá investigativní metoda vedla k pozoruhodnému výsledku. Součet příjmů státního rozpočtu podle všech pěti základních zdrojů (daň z obratu, odvody ze zisků, daně z příjmů, odvody do penzijního systému a příjmy z lesního hospodářství) nesouhlasil s celkovými vykazovanými příjmy. Například v roce 1980 měly celkové příjmy činit celkem 276,8 miliard rublů, zatímco součet jednotlivých položek dával dohromady jen 200 miliard rublů. Oněch 76,8 miliard pocházelo z nevysvětlitelných zdrojů. Šlo o „tajné příjmy“ sovětského státu.

Podrobnější analýzou Birman zjistil, že se jednalo o vládní úvěry ztrátovým státním podnikům, které byly zaúčtovány a statisticky vykázány jako fiktivní rozpočtové příjmy. Od 40. let fungovala sovětská ekonomika na bázi nepřetržitých rozpočtových schodků, které se podle hrubých odhadů mohly pohybovat v rozmezí 10-20 % hrubého domácího produktu ročně. Skrytý vnitřní dluh byl enormní. Každá ekonomika spravovaná tímto způsobem musí časem dospět ke státnímu bankrotu, k hyperinflaci anebo k obojímu.

Na Západě Birmanovi věřil jen málokdo. Hrstka vlivných a dobře informovaných západních politiků však věděla, že sovětský režim je na prahu bankrotu. Nyní šlo o to, dostat jej za tento práh. Účinný a jednoduchý recept vymyslel již v 50. letech americký stratég Albert Wohlstatter: závody ve zbrojení, které ekonomicky silnější Západ nakonec vyhraje. „Velký nárůst obranného rozpočtu je pro Sovětský svaz mnohem bolestivější než pro Západ. (…) Omezení spotřeby na úkor obrany zvýrazní problém nedostatku pobídek k práci. Kdyby se Sověti pokusili o expanzi svých vojenských kapacit, mohly by nastat společenské nepokoje a celkový rozvrat,“ psal Wohlstatter v roce 1959.

Ronald Reagan tuto strategii uskutečnil. Ekonomická analytička Judy Shelton v knize The Coming Soviet Crash (Nadcházející sovětský krach) z roku 1989 uvedla: „Západ by měl chápat, že Gorbačov se rozhodl ušetřit na spotřebě, nikoli na investicích či zbrojení (…) Jednání o odzbrojení nejsou orientována ani tak na snížení vojenských výdajů jako spíše na vytvoření příznivé atmosféry, která usnadní Moskvě přístup k západní finanční a ekonomické pomoci.“ Plán fungoval. Koncem 80. let se sovětské výdaje na zbrojení přiblížily neuvěřitelným 50 % hrubého domácího produktu.

Kremelští komunisté neztratili v roce 1989 nic ze svých imperiálních ambicí – pouze jim došly zdroje nutné k udržování vojenských posádek v Československu, v Afghánistánu a jinde. Gorbačovova velkorysost byla ve skutečnosti projevem slabosti. V posledních letech své existence Sovětský svaz překotně reformoval ekonomiku a emitoval mezinárodní dluhopisy. Pozdě. Kritický stav veřejných financí způsobil selhání elementárních funkcí státu i uvnitř SSSR. Obyvatelé se přestali bát režimu, který jim nebyl schopen zajistit základní podmínky k životu. Strach a respekt z komunistické vlády se rozplynul. Když nakonec i velení KGB přestalo věřit oficiální ideologii, Sovětský svaz se zhroutil. V roce 1990 připustil sovětský ministr zahraničí Eduard Ševarnadze: „Expanzivní militaristická politika Kremlu během studené války ožebračila náš lid, celou naši zemi.“

Bez Reaganovy politiky by agónie sovětské říše, včetně tehdejší ČSSR, mohla trvat ještě dlouho, možná i desítky let. Z hlediska historie okamžik. Z perspektivy lidského života celá věčnost.

1.11.04

Korupce, daně a obézní stát

Také letos, podobně jako v předchozích letech, se v čele žebříčku nejméně zkorumpovaných ekonomik podle Transparency International umístily skandinávské země. Milovníci „silného“ státu ihned vyrukovali s vysvětlením: vysoké daně a silná regulace jsou nutnými podmínkami úspěšného boje proti korupci. Jedině silný stát je schopen dovést tento boj do vítězného konce.

V nedělní televizní Sedmičce se k podobné myšlence přihlásil i premiér Gross, když poukázal na údajnou vysokou míru „razítek a regulací“ ve Finsku. Inu, založení firmy ve Finsku vyžaduje tři úřední procedury, průměrná doba vyřizování je celkem 14 dní a náklady představují jen 1,2 % průměrného ročního příjmu. Založení firmy v Kolumbii vyžaduje 14 úředních úkonů, které si vyžádají 43 dní a stojí přes 27 procent průměrného ročního příjmu. Česká republika vyžaduje podle statistik Světové banky 10 úředních úkonů, které průměrně zaberou 40 dní. Náklady na založení firmy se odhadují na zhruba 11 % ročních příjmů. Silný stát? Nikoli. Obézní stát.

Jiný příklad. V Kamerunu jsou nejvyšší příjmy zdaněny 68 procenty, což je podobná míra zdanění jako ve Švédsku. Skutečný objem vybraných daní je však v Kamerunu a v podobných zemích třetího světa velmi malý. Většina vybraných peněz totiž skončí nikoli ve státní pokladně, nýbrž v kapsách úředníků. Ti mívají v málo vyspělých zemích obrovskou moc. Čím zaostalejší ekonomika, tím větším pánem je úředník.

Příčina skandinávské prosperity a nízké korupce není v silném státě. Kde tedy? Časopis Reader’s Digest před časem provedl zajímavý test. Pracovníci časopisu rozházeli v ulicích různých evropských měst dvě stě peněženek, ve kterých byl menší, byť nikoli zanedbatelný obnos a kontakt na majitele. Výsledek? Nejpoctivějšími Evropany se ukázali být Skandinávci v pořadí Dánsko, Norsko, Finsko a Švédsko – vzhledem ke statistické chybě nehraje pořadí podstatnou roli.

Žádný úředník nemůže donutit nálezce peněženky k dobrovolnému vrácení nalezené peněženky i s celým obsahem. Je to pouze a výhradně otázka morálních hodnot. Něco takového je otázka stovek let vývoje kultury a civilizace. Jedině díky náležité civilizační úrovni je možné, aby skandinávské ekonomiky břemeno daňové zátěže jakž takž unesly. Ve zbytku světa pokusy o přenesení pověstného „švédského modelu“ zkrachovaly vzhledem k totálnímu nedostatku Švédů.

Překvapivě špatně se v „peněženkovém testu“ umístilo Švýcarsko. Ze čtrnácti testovaných evropských zemí se umístilo jako poslední – po Španělsku a Itálii. Přesto se Švýcarsko umisťuje v žebříčcích Transparency International na velmi příznivých pozicích. Proč? Předně, Švýcarsko má vysokou úroveň průhlednosti veřejné správy. Právní systém je „konstruován“ tak, aby zkrátka byl takový.

Švýcarsko dále vybírá méně daní, než kolik činí evropský průměr. Úředníci mají méně prostředků a menší prostor pro korupci. Nízké daně udělaly ze Švýcarska hospodářskou velmoc. V roce 1950 patřilo Švýcarsko společně se Švédskem k nejbohatším zemím Evropy. Jejich hospodářská výkonnost byla přibližně stejná. O padesát let později bylo Švýcarsko v přepočtu na obyvatele o 40 % ekonomicky výkonnější než Švédsko. Nižší daně sice vedly k vyšší příjmové nerovnosti ve srovnání se Skandinávií, avšak nezdá se, že by Švýcarsko bylo zmítáno hladovými bouřemi.

Skandinávský model je pomalu u konce s dechem. Vysoká nezaměstnanost plynoucí z vysoké daňové zátěže práce je ve statistikách maskována nákladnými rekvalifikačními programy a expanzí počtu státních zaměstnanců. Vysoké daně vyhánějí obrovské počty mladých a vzdělaných lidí za hranice, zejména do USA. Podle studie Konfederace dánského průmyslu (Dansk Industri) ročně emigruje z Dánska čtvrtina absolventů magisterského studia, z nichž velká část odchází ze země navždy. Údajně až 20 000 mladých lidí ročně opouští Švédsko.

Švýcarský hospodářský model má oproti skandinávskému jednu obrovskou výhodu: je univerzální. Luteránsky korektní vztah k cizímu majetku najdeme jen na severu Evropy. Ve všech ostatních zemích je velmi nerozumné spoléhat se na poctivost úředníků. Až čeští úředníci budou natolik civilizovaní jako jejich skandinávští kolegové, pak snad vysoké daně budou alespoň částečně zdůvodnitelné. Do té doby v žádném případě.

Vysoké daně způsobují nezaměstnanost

Nedávno oznámená vlna propouštění v Německu šokovala veřejnost. Firmy General Motors, Karstadt-Quelle, Spar a další oznámily zrušení více než 16 tisíc pracovních míst. Ekonomy zpráva příliš nepřekvapila. Strukturální slabost mnoha západoevropských ekonomik není nová věc. Permanentní slabost tamních trhů práce rovněž.

Co je příčinou vysoké evropské nezaměstnanosti? Odpověď nabízí letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii Edward Prescott. „Dlouhou dobu přijímali politikové teorii, podle níž poptávka po pracovní síle nezávisí na míře zdanění. Ekonomická teorie i data ovšem společně prokázaly neplatnost tohoto tvrzení. Máme řadu laboratoří – zemí – v nichž můžeme pozorovat živé experimenty,“ uvádí Edward Prescott v článku zvaném Taxing Matters (Zdanění hraje roli).

„Na základě statistik pracovních trhů podle OECD pracují Američané o 50 % více než Francouzi v přepočtu na osobu v produktivním věku. Srovnání Američanů s Němci či Italy vyznívá podobně. Co může být důvodem tak velkého rozdílu? Ukazuje se, že odpověď nespočívá v kulturních nebo institucionálních faktorech: téměř celý rozdíl vysvětlují mezní daňové sazby. Když jsem poprvé provedl tuto analýzu, byl jsem překvapen výsledkem, protože jsem čekal, že institucionální faktory budou mít větší význam. Ale není tomu tak.“

Profesor Prescott dále uvádí, že v období 1970-74 pracovali Francouzi více než Američané. Během dvou desetiletí zaměstnanost ve Francii a v podobných zemích prudce poklesla. Ukazuje se, že při podobné míře zdanění bude míra zaměstnanosti i nezaměstnanosti v různých zemích velmi podobná. Teorie, že Evropané dávají přednost volnému času, zatímco Američané jsou z přirozenosti workoholici, je podle Prescottových slov „hloupost“.

Profesor Prescott doporučuje zrušit Clintonovo zvýšení daní z roku 1993 a permanentně se vrátit k Reaganovým sazbám z roku 1986. Daňové škrty G.W. Bushe jsou podle něho polovičaté. „V roce 1998 Španělsko snížilo daňové sazby podobně jako USA v roce 1986. Španělská zaměstnanost vzrostla o 12 %. Kromě toho daňové příjmy španělského státu rovněž vzrostly o několik procent.“

Člověk nemusí být nositel Nobelovy ceny, aby si mohl podobnou studii udělat sám. Vezměme statistiky celkového zdanění mezd podle OECD. (Zdanění zahrnuje daň z příjmů, stejně jako sazbu důchodové daně placené zaměstnancem i zaměstnavatelem.) První pětici západních zemí s nejvyšším zdaněním práce tvoří Belgie, Německo, Francie, Švédsko a Maďarsko. Z občanů těchto zemí stát ždíme daně ve výši 46 až 54 procent hrubých mezd, přičemž vyšší příjmové skupiny v Belgii nebo v Německu „klopí“ bezmála 70 procent. Není divu, že nezaměstnanost v těchto zemích je vysoká: pro uvedených pět zemí jde podle posledních údajů o 9,1 %. Tento průměr vylepšuje Švédsko díky statistickým manipulacím s rekvalifikačními programy – jinak by průměr byl vyšší než 10 %.

Naproti tomu Austrálie, Nový Zéland, Švýcarsko, Irsko a USA představují pětici západních ekonomik s nejnižší mírou zdanění mezd. Zaměstnanci v těchto zemích jsou zatíženi zdaněním v průměrné výši 26,4 procent. Průměrná míra nezaměstnanosti v těchto ekonomikách činí 4,6 %. Česká republika průměrně zdaňuje příjmy zaměstnanců celkovou sazbou ve výši 44 procent hrubé mzdy. Blíží se tedy spíše pětici ekonomik s extrémně vysokým zdaněním práce. Bez podstatného snížení daňové zátěže práce nelze snížit nezaměstnanost.

Bude hůř. Rostoucí náklady na nereformovaný penzijní systém budou tlačit na zvýšení sazby důchodové daně (nesprávně zvané „sociální pojištění“). Věnujme pozornost názoru předsedy České správy sociálního zabezpečení Jiřího Hoidekra: „Myslím, že i kdybychom se z dnešního 10% podílu hrubého domácího produktu, který vydáváme na důchody, dostali v roce 2050 na nějakých 15 % HDP, tak stát nezkolabuje. Patnáct procent není neobvyklé číslo v takzvaných starých zemích Evropské unie. Tak proboha, proč bychom měli kolabovat my, když oni ještě pořád nezkolabovali, a my bychom je dokonce rádi dohnali, že?“

Pane Hoidekre, uvažujme trochu. Pokud budeme vydávat v roce 2050 o polovinu více na důchody, bude to při započtení poklesu podílu práceschopné populace znamenat daňovou zátěž ve výši nejméně 70 % z hrubé mzdy. Vaše vnoučata vám jednou pěkně poděkují.

20.10.04

Veterinární model zdravotnictví

Existují dva základní modely financování zdravotní péče. Za prvé, trh: pacient je klientem lékaře. Za druhé, model netržní neboli přídělový systém. Vhodný název by mohl být „veterinární model“, protože kravička či pašík ve velkochovu si rovněž lékaře ani léky vybírat nemůže. Zato však dostává lékařskou péči „zdarma“. (Samozřejmě, my lidé víme, že tak docela zdarma to není.)

„Veterinární“ model zdravotnictví má své nesporné přednosti. Osvědčil se v chudých zemích s málo vzdělaným obyvatelstvem. Připadá-li jeden lékař na deset tisíc obyvatel jako v Keni nebo v Nigeru, ekonomicky nejefektivnějším způsobem využití omezeného zdravotnického rozpočtu skutečně může být přídělový systém. I ve zdravotnictví platí pravidlo klesajících výnosů. Malá investice se bohatě vrátí v podmínkách zanedbávaného zdravotnictví. Naproti tomu ve vyspělém zdravotnictví je zapotřebí velkých investic, abychom dosáhli měřitelného zlepšení zdravotního stavu populace.

Během 20. století si veterinární model získal širokou popularitu napříč Evropou. Zaznamenal řadu úspěchů při relativně nízkých nákladech. Navíc má tento systém ještě jednu „výhodu“: perfektně vyhovuje rovnostářské ideologii. S rozvojem vyspělého světa však přídělový systém ztrácel své opodstatnění, až je ztratil úplně. V současné Evropě představují prvky veterinárního systému brzdu vývoje. Trh je efektivnějším způsobem rozdělování statků i ve zdravotnictví. Málokde je tato skutečnost lépe patrná než v České republice. Alespoň částečná tržní reforma zdravotnictví v 90. letech přispěla k prodloužení průměrné doby života o bezmála pět let. Za komunismu si lidé nechávali vozit nedostatkové léky od příbuzných v zahraničí. Nyní se přístup k moderním léčivům zjednodušil a je to znát i na vývoji úmrtnostních tabulek.

Některé principy komunistického a veterinárního myšlení však trvají nejen v České republice, ale i v rámci EU. Byrokrati si stěžují, že léky jsou drahé a náklady na zdravotnictví neúnosně rostou. Lidští veterináři se snaží zachovat levné zdravotnictví stůj co stůj. Jednou z metod je i zákaz zveřejňování informací o léčivech na lékařský předpis. Právo na svobodnou výměnu informací garantované Listinou základních práv EU, článek 11, se na pacienty jaksi nevztahuje.

Toto je více než zajímavý právní problém: úloha z teorie informace. Diagnóza a léčba jsou procesy, které jsou náročné na informace. Řešení této úlohy může mít cenu života nebo smrti. Čím více informací má pacient o své chorobě a o léčebných metodách, tím vyšší je pravděpodobnost nalezení optimálního řešení, třebaže pro lékaře-rutinéra nemusí být rozhovor s dobře informovaným pacientem zcela jednoduchý. Informace sama o sobě nemůže ublížit. Značné škody však může způsobit neúplná nebo zkreslená informace – pokud je plnohodnotný informační kanál nahrazen šeptandou typu „jedna paní povídala“.

Ano, lze namítnout, že informovaní pacienti budou mnohdy vyžadovat dražší léky, než jaké byli lékaři zvyklí předepisovat. Pokud si však pacient váží svého zdraví nejen slovně, nýbrž i finančně, kdo má morální právo mu v tom bránit? Vyskytují se i „starosti“ o údajně nesmírné zisky farmaceutických společností. Je pravda, že v tomto odvětví jde o velké peníze. Tyto peníze ovšem nejdou ani tak do kapes investorům (ostatně, od roku 2000 do roku 2004 ztratil index farmaceutických společností asi 30 % v dolarovém vyjádření), jako spíše na výzkum a vývoj.

Peníze takto vynaložené mají smysl. Frank Lichtenberg z Columbia University v New Yorku publikoval sérii odborných článků o měřitelnosti výsledků zdravotnických výdajů. „Jeden dolar vynaložený na léky uspoří 3,65 dolaru v nákladech na nemocniční péči“ … „Střední doba života v USA se během 70. a 80. let zvýšila ze 64,6 na 71 let. Podle našich odhadů by bez farmaceutických inovací byl tento růstu velmi malý nebo žádný.“ Podle Lichtenbergových výpočtů došlo během let 1970-91 ke snížení úmrtnosti před 65. rokem života o 13 % (vyjádřeno poměrem ušetřených „člověkoroků“). „Snížení mortality v důsledku inovací se promítlo do všech věkových skupin,“ konstatuje dále Lichtenberg.

Je nesmysl požadovat utopii: dokonalou zdravotní péči za hubičku. Politikové a byrokrati z EU by měli přestat dělat z občanů pašíky a kravičky.

13.10.04

Drahá ropa a drahé byty

Osmdesátá a devadesátá léta vstoupí do ekonomické historie jako éra Velké dezinflace. Šlo o jev, který zasáhl prakticky celý svět: od Spojených států přes západní Evropu, bývalé komunistické země až po tak rozličné ekonomiky jako například Austrálie, Brazílie nebo Vietnam.

Pokles inflace měl několik důvodů. Dříve byla inflace chápána jako nástroj hospodářské politiky. Došlo-li k nárůstu nezaměstnanosti, centrální banka dostala „politické zadání“ povzbudit ekonomiku volnější měnovou politikou. Začátkem 80. let bylo zřejmé, že tato politika ztratila účinnost. Inflace se stala zbytečnou. Centrální banky získaly nezávislost, aby mohly inflaci potlačit. Přispěly k tomu i práce Prescotta a Kydlanda, za něž byla nedávno udělena Nobelova cena. Oba ocenění ekonomové se zabývali problematikou důvěryhodnosti měnové politiky a metodami, jak ji zvýšit. Očividně úspěšně.

Dalším důvodem byla globalizace. „Válka je inflační jev, uzavření hranic omezuje konkurenci, což způsobuje tlak na růst cen,“ uvádí ekonom Edward Yardeni. Naopak, konec studené války způsobil explozi mezinárodního obchodu a tlak na pokles cen většiny druhů zboží. Tento mechanismus byl dále posílen rozvojem informačních technologií a rozvojem sítí hypermarketů. Oba tyto trendy umožnily snížit marže obchodníků a tudíž i ceny zboží.

Důraz na snížení inflace byl tak úspěšný, že již v roce 1999 se objevily obavy z opačného jevu: deflace. Na obálce časopisu The Economist byla tehdy alegoricky znázorněna jako smrtka s kosou, protože pokles cen býval v historii často doprovodným příznakem vážných krizí. O deflaci se proto během let 1999-2004 napsaly stovky článků. Většinou dosti nesmyslných, protože autoři zapomínali na jednu podstatnou okolnost: pokud bychom do indexu spotřebitelských cen náležitě započítali ceny domů a bytů, žádná deflace ani vzdáleně nehrozila. Alespoň ne v Evropě a v Severní Americe.

Typickou vlastností většiny cenových indexů je totiž nízká váha kladená na bydlení. Zejména evropský harmonizovaný index spotřebitelských cen klade na tuto oblast tak malý důraz, že se dokonce zdá, jako by to bylo na politickou objednávku – aby vyšší inflace v důsledku růstu cen nemovitostí v některých členských státech opticky nerušila „harmonický“ dojem z evropské integrace. Zčásti však jde o celkem poctivý úmysl centrálních bankéřů vyloučit z cenových indexů kapitálová aktiva. Byty a domy stojí totiž na pomezí mezi zbožím a investičním majetkem. Většina centrálních bankéřů se důsledně vyhýbá myšlence cílovat ceny aktiv na spekulativních trzích: akcií, komodit a nemovitostí. Bylo by to pro centrální banky velmi nákladná a přitom málo efektivní činnost.

Proto ceny nemovitostí stojí mimo zorný úhel centrálních bankéřů. Důsledky terorismu a vysokých cen ropy nutí centrální banky k expanzivní politice. Na trh se dostává velké množství peněz. Jelikož globalizace a informační technologie udržují nízké ceny zboží, centrální bankéři ve většině vyspělých zemí si mohou dovolit provozovat mnohem agresivnější politiky než kdykoli během 20. století. Například úrokové sazby v USA jsou nejnižší od začátku 60. let, aniž by se promítly do inflace. Nízké sazby však znamenají levné hypotéky Na trh nemovitostí proudí obrovské částky, v USA stejně jako v ČR. Podle údajů z 2. čtvrtletí 2004 vzrostly ceny amerických domů meziročně o 9,36 %, inflace však činila jen 3 %. „Tato data nevykazují žádné známky dlouho očekávaného a nevyhnutelného zpomalení inflace v cenách domů,“ komentoval tato čísla ekonom Patrick Lawler.

Nejde o americkou specialitu. Ve Švédsku vzrostly během let 1993-2003 ceny rodinných domků o 84 %, zatímco index spotřebitelských cen stoupl během těchto deseti let jen o 14,3 %. Ve Velké Británii během stejného období ceny bydlení vyskočily o 128 %, zatímco cenový index jen o 29 %. Kdybychom měli cenové indexy nemovitostí pro Českou republiku, bezpochyby bychom byli svědky ještě rychlejšího růstu.

Čím více hrozeb pro ekonomický růst svět zažije, tím agresivněji budou centrální bankéři pouštět peníze do oběhu za účelem stimulace ekonomik – inflace již přestala být strašákem. Globální konkurence udrží ceny na uzdě. Vysoké ceny nemovitostí by mohly splasknout jedině v málo pravděpodobném případě celosvětové bankovní krize.

Věda, imperialismus a Nobelovy ceny

Sir Francis Bacon napsal v roce 1597, že vědění je síla. Tvrzení, které dnes zní banálně, však dlouhou dobu nebylo samozřejmé pro všechny civilizační okruhy.

Mnohé civilizace, které si vzdělání vysoce vážily, považovaly za pošetilou nebo dokonce hříšnou myšlenku, že by vzdělání mělo sloužit prosperitě. Antičtí filosofové až na výjimky opovrhovali aplikovanou vědou. Zachoval se příběh o Thaletovi z Milétu, který zbohatl spekulacemi s termínovými kontrakty na práva k využití lisů na olivový olej. Když v roce 1997 dostali za teorii oceňování opcí Nobelovu cenu Myron Scholes a Robert Merton, byla to velká sláva. Thales však spekuloval jen proto, aby ukázal, jak malé intelektuální úsilí vyžaduje obchod, a jak je pod úroveň skutečného filosofa věnovat se profánním a nízkým věcem, jako jsou peníze. Na skutečně propracovanou teorii spekulativních trhů tak svět musel čekat přes dva a půl tisíce let.

Podobný přístup bylo možno sledovat i jinde. Tradiční židovská věda se z užitých věd věnovala jen právu. Přírodní vědy a jejich praktické užití však byly mimo okruh zájmu rabínů. Mnohem otevřenější vůči přírodním, technickým a společenským vědám byl středověký islám. Arabský učenec Ibn Khaldun (1332-1406) jako první prohlásil, že zdrojem bohatství není zlato ani drahé kameny, nýbrž práce, a to zejména kvalifikovaná práce. Opět myšlenka, která dnes, v našem světě zní samozřejmě. Nikoli však ve své době a nikoli v současném islámském světě. Ibn Khaldun předběhl svoji dobu o stovky let: mimo jiné formuloval základy kvantitativní teorie peněz a prototyp Lafferovy křivky. Současní islámští učenci vynakládají obrovské intelektuální úsilí na studium Koránu a Hadithu. Ostatní vzdělání je na okraji zájmu, což se projevuje i na ekonomické úrovni těchto zemí.

Vzestup prosperity západní civilizace byl způsoben především zjištěním, že věda a vzdělání je podstatným ekonomickým a strategickým faktorem. Antropolog Jared Diamond uvádí v knize Guns, germs and steel (Střelné zbraně, mikroby a ocel) hlavní důvod, proč Pizzaro s 62 jezdci a 102 pěšáky porazil osmdesátitisícovou armádu inckého panovníka Atahualpy: vzdělání. Sám Pizzaro byl negramotný, ale patřil ke gramotné civilizaci. Měl ocel a střelné zbraně, ale především znalosti vojenské strategie, které Západ shromažďoval celá tisíciletí. Izolovaná a na informace chudá incká říše byla poražena dříve, než si stačila uvědomit, co se děje.

Časem začal Západ podporovat vědu a techniku cílevědomě. Vynález námořního chronometru pomohl Velké Británii získat statut supervelmoci. Položení transatlantického telegrafického kabelu v roce 1866 znamenalo zapojení akademického výzkumu do praxe. Fyzik William Thompson byl za zásluhy o impérium povýšen – stal se z něho Lord Kelvin. Britská vláda si již tehdy uvědomovala, že vzdělání je významným ekonomickým a strategickým faktorem. Nyní jsou supervelmocí Spojené státy díky špičkovým technologiím a silné ekonomice, která tyto technologie dokáže komerčně využít.

Imperiální postavení USA se jasně odráží ve statistikách Nobelových cen. Vyjdeme-li z oficiálních informací Nobelovy nadace, zjistíme, že na cenách za přírodní vědy a ekonomii během posledních patnácti let (1989-2004) se Spojené státy podílely 65 procenty. Ne vždy šlo o rodilé Američany – z velké části o přistěhovalce či držitele dvou občanství. S velkým odstupem následuje Velká Británie (8,6 procent). Anglicky mluvící země se během sledovaného období podílely na udělených Nobelových cenách 79 procenty, zatímco země kontinentální Evropské unie (včetně Skandinávie) pouze 7,9 %. Z jiných zemí se sporadicky objevují Rusko, Švýcarsko, Japonsko, Izrael a Nový Zéland. Z těchto čísel je naprosto zřejmé, kdo je dnes jediná skutečná supervelmoc.

Proč tomu tak je? V Evropě jsou stále patrné pozůstatky antického dogmatu, že vznešená akademická půda by neměla být špiněna tak nízkým motivem, jakým jsou peníze. Z toho vyplývá vztah k financování vysokých škol a k platům učitelů. Kontinentální Evropa provozuje „sociální“ školy, které jsou „zdarma“, mají omezené rozpočty a omezené výsledky. Mimochodem, Čech získal Nobelovu cenu naposledy v roce 1989. Jmenoval se ovšem Thomas R. Cech a narodil se v Chicagu.

5.10.04

Svět za ropným vrcholem

První komerční ropný vrt byl otevřen roku 1857 v Rumunsku. Za dva roky následoval první americký vrt. Od té doby rostla těžba ropy po desítky let exponenciálním tempem. S možností vyčerpání ložisek si dlouho nikdo hlavu nelámal. Když v roce 1956 geofyzik M. King Hubbert z firmy Shell Oil předpověděl, že těžba ropy v USA vyvrcholí začátkem 70. let a poté bude klesat, málokdo jej bral vážně.

Léta plynula. Začátkem roku 1971 těžba ropy na území Spojených států skutečně nabrala sestupný trend, který trvá doposud. Pokles americké těžby se do cen ropy nijak zvláště nepromítl, protože byl plynule nahrazován dodávkami z jiných částí světa. Pokud bychom „odfiltrovali“ politické vlivy (zejména ropné krize v letech 1973 a 1979), cena ropy po započtení inflace zůstávala v delším období pozoruhodně stabilní. Nabídka byla schopna držet krok s poptávkou. Na doktora Hubberta si málokdo vzpomněl. Někteří propadli iluzi, že zásoby ropy jsou nevyčerpatelné.

Uplynula léta a situace se změnila. Ztráta americké soběstačnosti měla malý vliv na ceny ropy, ale zásadní vliv na světovou rovnováhu sil. Prudce vzrostla strategická váha ropných států Středního východu. V 90. letech dále ztratila ropnou soběstačnost Čína, která ještě začátkem 90. let ropu vyvážela. V roce 2004 měly východoasijské ekonomiky zásadní podíl na růstu poptávky po ropě. Růst cen na padesát dolarům za barel je spíše důsledkem světového hospodářského růstu než terorismu. Teroristé mohou být poraženi, Čína nikoli.

Za této situace zaznamenal Hubbertův model renesanci zájmu. Pozoruhodný je především svojí geniální jednoduchostí. Nejde o žádnou složitou matematickou konstrukci s množstvím vstupních parametrů a desítkami složitých vzorců. Nárůst, vyvrcholení a pokles těžby lze popsat symetrickou „zvonovou“ křivkou, která je svým vzhledem podobná známé Gaussově křivce. (Jde však jen o povrchní podobnost, ve skutečnosti se jedná o první derivaci logistické „S“ křivky.) Hubbertova křivka i logistická křivka popisují různé společenské i přírodní jevy: postupné nasycování trhů (například dynamiku penetrace trhu mobilních telefonů či životního pojištění) nebo šíření epidemií. Například vývoj počtu krav nakažených v Británii sledoval velmi přesně tvar Hubbertovy křivky.

Hubbertův model velmi dobře popisuje empirická data a po teoretické stránce je stěží napadnutelný. Má prakticky platnost přírodního zákona. Diskuse se vedou spíše o detailech, zejména o vlivu politických a vojenských událostí na ropný trh. Podle různých verzí Hubbertova modelu světová těžba vyvrcholí někdy během let 2003-2010. Pak bude následovat již jen dlouhý pokles. Geologové Colin Campbell a Jean Laherrère upozorňovali již v roce 1998 – kdy ropa byla rekordně levná – že příští krize nebude krátká jako v letech 1973 a 1979. Světu nehrozí bezprostřední vyčerpání zásob ropy, jak poznamenávají Campbell a Laherrère. Na druhé straně tito autoři poukazují na fakt, že 80 % ropy těžené v roce 1998 pocházelo z nalezišť objevených před rokem 1973, z nichž mnohá už jsou téměř vyčerpána.

Z Hubbertova modelu vyplývá, že éra levné ropy je zřejmě navždy pryč. Pokud objem těžby bude sledovat Hubbertovu křivku jako doposud, ve 40. letech tohoto století bude světová těžba zhruba na úrovni roku 1960 – ovšem při několikanásobném počtu obyvatel zeměkoule. Kromě toho bude těžena z menších a obtížněji dostupných ložisek. Již jen vzhledem k nákladům bude tedy nutně dražší.

Pokud bude ropa nahrazena jiným zdrojem energie, nemusí se stát nic dramatického. Problém je, že lidstvo zatím nezná formu energie, která by mohla snadno nahradit benzín a naftu. Syntetický benzín z uhlí je drahý, vodíkové palivové články rovněž. Masová výroba vodíku by navíc vyžadovala stavbu obrovského počtu jaderných elektráren – sluneční nebo větrná energie nejsou seriózní řešení. Zemní plyn by mohl pomoci jen dočasně.

Ve světě za Hubbertovým vrcholem významně vzroste význam a moc států kolem Perského zálivu, Ruska, Nigérie, Venezuely a podobných států. Evropa bude mít snahu se jim „vtírat do přízně“, jak již ostatně činí. Amerika patrně zvolí přístup z pozice síly. Ani jedna z obou variant není ideální. Jaký přístup zvolí Čína, zatím není zcela patrné.

2.10.04

Bankovní socialismus v globálním měřítku

Kdykoli zasedá Světová banka a Mezinárodní měnový fond, bojovníci proti globalizaci mají pohotovost. Obě instituce prý hájí zájmy nadnárodních korporací. Přispívají tak k vykořisťování nejchudších zemí.

Je pravda, že mnohé chudé země, které se staly objekty péče Světové banky a MMF, byly po „léčbě“ ještě chudší než dříve. Odpůrci globalizace se ovšem zásadně mýlí v příčinách neúspěchů. O jejich skutečném pozadí píše Martin Wolf, nyní komentátor deníku Financial Times, dříve vysoce postavený pracovník Světové banky:

„Koncem 70. let jsem došel k názoru, že přes veškeré dobré úmysly a odborné kvality svých pracovníků, Světová banka je fatálně chybná instituce. Hlavním důvodem jejích selhání byla orientace na půjčování téměř bez ohledu na to, co se dělo v zemích, kam peníze směřovaly. Tato vada byla zesílena osobností Roberta McNamarry, bývalého amerického ministra obrany, který byl prezidentem banky v letech 1967-81. McNamarra byl mužem energické vůle, mimořádného odhodlání zmírnit chudobu a strašidelně nedostatečného zdravého rozumu. Svým založením byl plánovač a počtář. Uskutečnil svoji stalinistickou vizi, že rozvoj je úměrný výši zahraničních investic a že velká část potřebných zdrojů přijde ze Světové banky.“

Světová banka pod McNamarrovým vedením provedla doslova explozi úvěrů bez ohledu na kvalitu dlužníků. Teoretickým podkladem této expanze byl Harrod-Domarův model. Tento model byl ovšem vyvinut pro vyrovnání cyklických výkyvů ekonomiky, nikoli jako dynamický model růstu, jak poukazuje ekonom William Easterly. Čtyřicet let Světová banka rozhodovala o miliardových částkách na základě chybné teorie! Něco podobného je možné jen ve státní správě nebo v podobně byrokratických strukturách.

Světová banka půjčovala vládám, nikoli komerčním subjektům. Vlády jsou snáze korumpovatelné než firmy. Politici a státní úředníci mají notorickou tendenci upřednostňovat své vlastní osobní zájmy před čímkoli jiným. „Bankovní půjčky usnadnily zkorumpovaným nebo přímo zlodějským vládám ignorovat zájmy a přání svých národů. Na konci své práce u Světové banky jsem došel k závěru, že její dlužníci spadali do tří kategorií. Za prvé ti, kteří pomoc nepotřebovali. Za druhé ti, kteří ji nedokázali využít. Za třetí ti, kteří pomoc potřebovali a dokázali by ji využít. Banka však nebyla schopna soustředit se na tuto poměrně malou skupinu.“ Martin Wolf dále na základě své osobní zkušenosti tvrdí, že půjčky poskytnuté indické vládě oddálily potřebné tržní reformy o dvacet let. Dodnes se vlekoucí problém těžce zadlužených chudých zemích má tedy kořeny v globálně aplikovaném bankovním socialismu.

Martin Wolf nebyl jediný, kdo si všiml katastrofálních důsledků „měkkých úvěrů“ poskytovaných vládám. Jiný pracovník Světové banky Peter Eigen byl z korupce v rozvojovém světě tak znechucen, že založil organizaci Transparency International pro její potírání. Důležitým poznatkem obou ekonomů je, že úvěry vládám nejsou jen zbytečné – jsou vysloveně škodlivé. Umožňují pokračovat vládám v hloupých politikách a neschopným politikům odkládat potřebné reformy.

Světová banka a MMF se dodnes ze svých desítky let trvajících špatných zkušeností plně nepoučily. „Nové požadavky MMF na financování zahrnuje půjčky Íránu v celkové výši 465 miliónů dolarů, Sýrie bude mít nárok na 90 miliónu dolarů, Zimbabwe na 115 miliónů a Súdán na 100 miliónů. Autoritářsky vedená a na ropu bohatá Venezuela má získat 840 miliónů a Barma 80 miliónů. Spojené státy, jakožto největší věřitel MMF, budou žádány o zaplacení lvího podílu na celkové sumě,“ uvádí deník The Wall Street Journal. Dodává, že USA by měly použít svých hlasovacích práv pro zablokování těchto úvěrů.

Praxe financování diktátorských a zkorumpovaných režimů pokračuje. Antiglobalisté jsou hloupí, že demonstrují proti Světové bance a MMF. Vždyť přece Robert Mugabe a Hugo Chávez patří mezi miláčky levicových aktivistů, o mnoha dalších diktaturách ani nemluvě. Kdyby antiglobalisté rozuměli ekonomii, demonstrovali by svoji podporu těmto institucím. Ale kdo rozumí ekonomii, nemůže být ze své podstaty antiglobalizačním aktivistou. Mimochodem, citovaná Wolfova kniha se jmenuje Why Globalization Works – Proč globalizace funguje.

21.9.04

Německo: dotace a silná ruka státu

Bezmála patnáct let po sjednocení Německa se ve východní části země derou do popředí antiliberální síly: postkomunisté a neonacisté. Nezaměstnanost se blíží 20 procentům. Mladší a vzdělanější lidé stále utíkají na Západ. Fiasko. Jinak to nazvat nelze.

Kořen problémů je třeba hledat v roce 1990, kdy kancléř Kohl souhlasil s výměnným poměrem měkké východní marky k tvrdé západoněmecké marce v poměru 1:1. Tento populistický tah byl nadšeně oslavován. Východní Němci si však neuvědomili, že jásají nad vlastní katastrofou. Jejich příjmy a úspory se důsledkem administrativního rozhodnutí několikanásobně zhodnotily. S otevřením hranic pominul důvod, aby kupovali podřadné zboží produkované východoněmeckými národními podniky. Východoněmecký průmysl ztratil schopnost konkurovat. V období 1989-93 se „vypařilo“ 3,7 miliónu pracovních míst. Pokusy o „aktivní politiku zaměstnanosti“ totálně selhaly. Srovnejme tento vývoj s tehdejším Československem, kde byl zaveden tržní, „vekslácký“ kurs koruny. Slabá koruna v počátcích transformace uchránila českou ekonomiku před nejhorším.

Dalším viníkem katastrofy jsou dotace. Spolková vláda napumpovala na východ neuvěřitelné částky: celkem 1250 miliard euro. V přepočtu více než 2,25 miliónu českých korun na osobu! Leckdo kroutí hlavou: „Jak je možné, že navzdory obrovským dotacím ze Západu jsou na tom nové spolkové země stále tak špatně?“ Toto je špatně položená otázka. Východní Německo neprožívá krizi navzdory obrovské finanční pomoci. Naopak. Samotná finanční pomoc je příčinou krize. Východoněmecké dálnice jsou díky dotacím perfektní, ulice měst jsou dokonale vydlážděné a opatřené novým osvětlení. Mohou sloužit jako moderní ilustrace Potěmkinových vesnic.

Obrovské dotace jsou ukázkou ekonomické nejapnosti německých vlád. Němečtí politici si neuvědomili, že dotace v celé historii světa nikomu neprospěly. Například Marshallův plán ve skutečnosti fungoval jen proto, že byl spojen se zavedením liberální tržní ekonomiky v účastnických zemích. Situaci východního Německa lze nejlépe přirovnat ke Španělsku v 16. až 18. století. Tehdy do země dlouhodobě proudily tuny zlata a stříbra z Jižní Ameriky – ekvivalent mnohamiliardových dotací. Důsledek: totální ztráta konkurenceschopnosti španělských výrobců. Země byla v důsledku nadhodnocené měny zaplavena dovezeným zbožím. Ve Španělsku se proto nekonala průmyslová revoluce. V britských koloniích v Severní Americe se žádné zlato nenašlo – a dnes je hlavním světovým jazykem angličtina, nikoli španělština.

Zpět k Německu. K vyvrcholení všech škod se ke slovu začaly hlásit odbory prosazující zcela nerealistické požadavky na výši mezd a ochranu pracovního trhu. Heslo „za stejnou práci stejnou odměnu“ zcela ignorovalo rozdílnou produktivitu v obou částech Německa. Čisté příjmy zaměstnanců vzrostly během 90. let na 85 % západního průměru. Nikoli však produktivita. Příčiny vysoké nezaměstnanosti jsou zřejmé.

Novodobá historie východního Německa svědčí o naprostém krachu vládních politik a programů zaměřených na posílení růstu a zaměstnanosti – celkem jich bylo přes 150. Málokde je selhání státu tak zřejmé a názorné jako právě zde. Ano, východní Němci se dnes těší vyššímu životnímu standardu než v roce 1989. Jsou však závislí na dotacích jako narkoman na drogách. Jednoho dne spolkové podkladně dojdou peníze a bude nutno začít odvykací léčbu.

Stále více voličů ovšem vidí spásu ve stranách prosazujících silnou ruku státu. Postkomunistickou PDS netřeba komentovat. NPD navazuje na tradice NSDAP. Staří nacisté měli v programu „Gemeinnutz vor Eigennutz“ – společenské blaho před prospěchem jednotlivce. „Jsme socialisté, nepřátelé dnešního kapitalistického systému,“ řekl Adolf Hitler v prvomájovém projevu v roce 1927. Jeho následovníci z NPD hovoří o „sociálních povinnostech podnikatelů“, „hospodářství pro lidi“, o nutnosti daňově trestat podniky přesouvající výrobu do zemí s nízkými mzdami, atd. Názory nacionálních a demokratických socialistů na ekonomiku se pozoruhodně shodují. „Ze sociální spravedlnosti vyrůstá národní lidové společenství (nationale Volksgemeinschaft),“ uvádí volební program NPD. Kdo vůbec vymyslel termín „krajní pravice“?

15.9.04

Mechanismus a důsledky "Černého pátku" 1929

Materiál je doprovodným textem k přednášce Velká hospodářské krize - 75 let od Černého čtvrtku pořádané CEP. K dispozici je zde.

Finance, nacionální socialismus a terorismus

Druhá světová válka zdánlivě skončila definitivní porážkou nacionálního socialismu. Zdánlivě. Tato ideologie byla sice poražena na evropském kontinentě, avšak nerušeně se vyvíjela na Středním východě. Stala se jedním z kořenů nynějšího islámského terorismu.

Již před válkou mnozí Arabové sympatizovali s hitlerovským Německem. Jeruzalémský muftí Amín al-Husajní nabídl své služby Hitlerovi. Zorganizoval jednotku SS Handschar o síle 100 tisíc mužů složenou z bosenských muslimů. Osobně se zasadil o zrušení výměny deseti tisíc židovských dětí za německé válečné zajatce; tyto děti byly zavražděny v plynových komorách. Navštívil Osvětim a byl z exkurze nadšen. Josef Goebbels po setkání s al-Husajním prohlásil, že „islám je velmi praktické a atraktivní náboženství pro vojáky“. Al-Husajní též zásadním způsobem ovlivnil svého prasynovce jménem Mohamed Abder Rauf Arafat alKudwa alHusajní, který je známý jako Jásir Arafat.

Po válce získaly arabské země samostatnost. Mnohé z nich založily svoji ekonomiku na modelu „arabského socialismu“ (al-ištirakíja al-arabíja). Vymyslel jej syrský křesťan Michel Aflaq, obdivovatel nacionálního socialismu. Hjalmar Schacht, bývalý Hitlerův ministr financí, byl poradcem řady arabských vlád. Nacistická ekonomika založená na státní kontrole podniků, administrativně stanovených cenách a mzdách, progresivních daních a státním plánování byla přizpůsobena arabským podmínkám.

Nacionální socialismus v Německu fungoval jako nástroj pro mobilizaci válečné ekonomiky. Jeho arabská verze však nedokázala nic než devastovat ty části ekonomiky, které jakž takž fungovaly. Fiasko způsobilo obrovskou frustraci chudých vrstev. Odtud nebylo daleko k názoru „modernizace selhala, vraťme se k fundamentům islámu“. Arabské státy bohužel zkoušely jen modernizaci podle hitlerovského vzoru, občas okořeněnou špetkou stalinismu – většina těchto režimů byla spojenci Sovětského svazu.

Ve 30. letech se s al-Husajním setkal švýcarský nacista François Genoud. Často poté cestoval do tehdejší Palestiny, kde pracoval jako al-Husajního soukromý bankéř a budoval špionážní síť pro Abwehr. Později řídil organizaci ODESSA, která z peněz zavražděných Židů financovala útěk válečných zločinců do Jižní Ameriky, Sýrie a Egypta, kde mnozí z nich našli práci jako vojenští poradci. V 50. letech založil obchodní firmu AraboAfrika, která dodávala zbraně Alžírské frontě národního osvobození. Společně se Schachtem zprostředkovával výnosné obchodní styky arabských států s Německem. Po vyhlášení alžírské nezávislosti v roce 1962 se stal ředitelem Arabské lidové banky.

Genoud financoval teroristy a jak přiznal ve svém životopise, sám organizoval některé akce. Šlo například o únos boeingu 747 společnosti Lufthansa v roce 1972 palestinskými teroristy nebo útok na americkou základnu v Německu začátkem 80. let provedený neonacistou Odfriedem Heppem ve spolupráci s Arafatovým Al-Fatáhem. Genoud financoval obhájce nacistů a teroristů: Adolfa Eichmanna, Klause Barbieho a Carlose „Šakala“. Ze Švýcarska posílal uvězněným zločincům čokoládu. Šířil propagandu, v níž popíral existenci plynových komor a tvrdil kromě jiného, že obyvatelé Československa vítali německý Wehrmacht s nadšením.

Arabští nacionalisté a islamisté byli dlouho nepřátelé na život a na smrt. Syrský prezident Háfiz Assád masakroval příslušníky Islámského bratrstva po desítkách tisíc. Počet obětí islámských teroristů jen v samotném Alžírsku, kde je u moci nacionalistická vláda, se odhaduje kolem stovky tisíc. V 90. letech však začal trend sbližování obou myšlenkových směrů. Arabští nacionalisté i islamisté totiž mají jednoho společného nepřítele: liberalismus. Sdílená nenávist překonává bariéry.

„Nebojujeme proti Židům proto, že jsou Židé, ale proto, že šíří v naší zemi liberální myšlenky,“ tvrdil ve 30. letech Hitlerův spojenec alHusajní. Symboly liberalismu jsou dnes především Izrael a Spojené státy. „Nacionální socialismus jednou zvítězí na celém světě i bez války,“ prohlásil v 50. letech Hjalmar Schacht. Není to planá hrozba. Nacistická nenávist vůči liberalismu kombinovaná s interpretací islámu podle al-Husajního zaznamenává celosvětovou ofenzívu.