17.8.05

 

Předčasný pohřeb rovné daně

Ministrovi financí Sobotkovi možná učaroval Edgar Allan Poe. Konkrétně jeho povídka Předčasný pohřeb. Podobný osud by totiž přál rovné dani. Ale ministr Sobotka jako inteligentní finanční profesionál (žádná ironie, prosím) bezpochyby ví, že rovná daň je životaschopný návrh. Je to tedy pouze ideologie jeho strany, která jej nutí vzít do ruky hrobnickou lopatu a pustit se do chmurného díla. A marného díla, nutno podotknout.

Rovná daň a má se čile k světu. Její postupné úspěšné znovuzavádění systematicky vyvrací námitky odpůrců. Koncepce rovné daňové sazby byla kdysi normou, ale málem padla za oběť válkám. Vlády zavedly progresivní sazby daní z příjmů s cílem maximalizovat objem vybraných daní pro válečnou ekonomiku. Po roce 1945 je ovšem „zapomněly“ snížit na normální úroveň.

V Evropě přežila rovná daň jen na ostrovech Guernsey a Jersey. Zde činí rovná daň z příjmů fyzických i právnických osob 20 procent. Nezdanitelné částky jsou velkoryse vysoké, neexistuje dvojí zdanění dividend ani daň z kapitálových výnosů. Guernsey ani Jersey neznají DPH. V poválečném období zaznamenaly tyto ostrovy mnohem rychlejší ekonomický růst než Velká Británie se svojí progresivní daňovou strukturou. Nikdo nikdy neslyšel, že by tyto ostrovy měly hospodářské potíže, že by potřebovaly dotace, atd.

Estonsko v roce 1994 ignorovalo radu Mezinárodního měnového fondu, aby zavedlo progresivní daňovou strukturu. Namísto toho zavedlo rovnou daň ve výši 26 %. Nyní je jedinou zemí Evropské unie, která má nulový státní dluh. Diskutuje se o tom, že uvedená daňová sazba je zbytečně vysoká. Hospodářský růst se stabilně pohybuje kolem šesti procent ročně. (Proč by česká ekonomika nemohla růst podobným tempem? Brání nám v tom hlavně nevhodný daňový systém.) Z Estonska se úspěšná myšlenka rovné daně rozšířila do Litvy a Lotyšska (1994, 1995), do Ruska (2001), dále na Slovensko, Ukrajinu a do Srbska (2003).

Když s rovnou daní začalo Pobaltí, bylo ještě možné ji bagatelizovat jako vyzkoušenou pouze v malých, nepříliš rozvinutých ekonomikách. Když se osvědčila v Rusku, bylo zřejmé, že funguje i ve velkých ekonomikách. Když rovnou daň úspěšně zavedlo Slovensko, pochybovači stále mumlali cosi o Asii, která prý začíná za Hodonínem. (Posměváčci nemístně žertující o zaostalých „východňárech“ nebývají natolik vzdělaní, aby věděli o ostrovech Guernsey a Jersey.)

Nyní však rovnou daň připravuje Řecko. „Vláda vážně uvažuje o zavedení rovné daně s 25% sazbou v souvislosti se snahou povzbudit růst ekonomiky,“ napsal 11. července list Kathimerini. Daň by měla platit pro příjmy fyzických a právnických osob počínaje rokem 2006. Součástí daně bude nezdanitelná částka 13 tisíc euro ročně. Dosavadní daň pro fyzické osoby pracuje s nezdanitelnou částkou 11 tisíc euro ročně, se sazbou 15 % pro roční příjmy v rozmezí 11 až 13 tisíc euro, 30 % pro příjmy 13 až 23 tisíc euro a se 40% pro všechny vyšší příjmy. Vláda ji započala se snižováním daně pro právnické osoby na sazbu 25 %.

S návrhem rovné daně přišel ministr financí Giorgos Alogoskoufis. Důvodem je nepříznivý stav řeckých veřejných financí. Rozpočtový deficit dosáhl v roce 2004 skutečně znepokojivé hodnoty 6,7 % hrubého domácího produktu a ani letošek nebude právě růžový. Řecký ministr financí je přesvědčen, že rovná daň pomůže. Premiér Kostas Karamanlis se rovněž přiklání k názoru, že „rovná daňová sazba poskytne klíčový element pro zajištění dynamičtější ekonomiky“.

Sobotkův pokus pohřbít rovnou daň je tedy velmi předčasný. Ale i Poeova hrůzostrašná povídka nakonec dobře skončí. Za deset či patnáct let bude rovná daň v Evropě převládajícím systémem.

psáno pro MF Dnes


 

Vysoké daně dusí prosperitu v každé zemi

Časopis Forbes vydal svůj každoroční Index daňové mizérie (Tax Misery Index). Česká republika se umístila na 17. místě z padesáti, Slovensko na 32. místě. První (tj. nejhorší) místo zaujala, jako již tradičně, Francie. Nejmenší daňovou mizérií trpí Kypr, Hongkong a Spojené arabské emiráty.

Čínský paradox

Žebříček časopisu Forbes by měl být chápán ve správném kontextu. Jinak hrozí nebezpečí špatného pochopení a zneužití. Na druhém místě, těsně za Francií, se totiž umístila Čína. Zastánci vysokých daní by tedy mohli jásat: „vidíte, my jsme to říkali, vysoké daně jsou nezbytné pro hospodářský růst“.

Skutečnost je ovšem jiná. Vysoké daně brzdí hospodářský růst, v Číně stejně jako kdekoli jinde na světě. Daňová zátěž se ovšem v Číně liší podle provincií. Zcela jiné podmínky pak mají zvláštní ekonomické zóny, které mají největší podíl na čínském hospodářském růstu. Mimořádné daňové výhody též získávají zahraniční firmy. Index daňové mizérie ovšem odráží postavení standardní, nezvýhodněné čínské firmy lokalizované v Pekingu. A jak ví každý znalec čínských poměrů, pekingská ekonomika roste díky vládním investicím v rámci příprav na olympiádu než vlastní silou.

Ve skutečnosti patří Čína k zemím s nízkou daňovou zátěží. Na přelomu 70. a 80. let – v době počátku ekonomických reforem – vláda vybírala na daních přibližně 37 % hrubého domácího produktu. Tedy podobná výše daňové zátěže, jakou nyní vykazuje Česká republika. Důležitou součástí reforem bylo snižování daňové zátěže. Minima dosáhla v roce 1995, kdy vláda vybrala jen desetinu HDP. Od té doby čínská objem vybraných daní postupně roste. V roce 2004 dosáhla výše 18,75 % HDP. Pro zajímavost, podobných hodnot dosahovala daňová zátěž v evropských zemích v průběhu let 1870-1913. Tedy období, které dnes charakterizujeme jako zlatou éru kapitalismu volné soutěže. Levicoví politikové, kteří nám dávají Čínu za vzor, by si v tomto směru měli doplnit vzdělání.

Sociální Evropa

Forbesův index je konstruován jako součet nejvyšších daňových sazeb v dané kategorii. Nezahrnuje žádné daňové odpočty a zvýhodnění. Proto může sloužit jako indikátor míry daňové progrese. Žebříčku mizérie proto dominují tradiční sociální státy: Francie, Belgie, Švédsko, Itálie, Rakousko, Polsko, Španělsko. Na devátém místě figuruje Argentina, což by mělo být pro výše uvedené státy varováním: takto končí stát blahobytu, když přečerpá své zdroje.

Všechny uvedené západoevropské státy (včetně některých dalších) trpí chronicky pomalým hospodářským růstem. Forbesův žebříček přesvědčivě prokazuje, že daně dusí prosperitu. Ukazuje se to zvláště zřetelně na příkladu Polska. Ve srovnání s indexem daňové mizérie pro rok 2004 si Polsko pohoršilo nejvíce ze všech sledovaných států. Není patrně náhoda, že ve srovnání s ostatními ekonomikami střední a východní Evropy zaznamenalo Polsko nejnižší hospodářský růst za první čtvrtletí 2005: konkrétně 2,1 %. Pro srovnání, reformní Slovensko rostlo o 5,1 %. Rozdíl jasně vidíte.

Lafferova křivka vládne

Steve Forbes, vydavatel časopisu nesoucího jeho příjmení, je vášnivý propagátor rovné daně. Svůj žebříček konstruoval záměrně tak, aby vynikly výhody plošných daňových systémů oproti progresivním. Pravda, žebříček nebyl schopen zcela zachytit složitost čínských finančních reálií, ale celkový obraz, který podává, je jasný. Ekonomiky s rovnými daňovými režimy – nebo alespoň s daňovými systémy s malou progresí – vykazují vyšší dynamiku: Slovensko, Jižní Korea, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malajsie, Rusko, Singapur a další.

Mezi zeměmi s nízkým indexem daňové mizérie se pochopitelně vyskytují i chudé země jako Gruzie nebo Indie. Tyto státy vyzkoušely nízké daně teprve poté, co opačný přístup selhal. Zvláště Indie od své nezávislosti prokázala, že „jiný svět je možný“, řečeno slovy známého antiglobalizačního sloganu. Tento „jiný svět“ byl ovšem plný chudoby a sužovaný hospodářskou stagnací. Po získání nezávislosti totiž Indie zavedla příkře progresivní daňovou strukturu podle rady britského ekonoma Nicholase Kaldora. V 70. letech dosahovala mezní sazba indické daně z příjmu hodnoty 97,5 %.

Pak začala vláda Indíry Gándhíové daně postupně snižovat. Pokles zátěže měl za následek znovuoživení indické ekonomiky a rychlý nárůst příjmů státního rozpočtu. Kdyby nebylo pomýleného experimentu s vysokou daňovou progresí, mohla být dnes Indie ekonomicky úplně jinde.

psáno pro Lidové noviny


 

Ekonomické myšlení chovatelů much

Norský ekonometr Ragnar Frisch, nositel Pamětní ceny Alfréda Nobela za ekonomické vědy v roce 1969, jednou trefně vystihl problém příčinných souvislostí ekonomických a sociálních veličin. „Když zkoumáme počty turistů navštěvujících západní pobřeží Norska, zjistíme, že jsou velmi úzce korelovány s počtem much. Ale nikoho samozřejmě nenapadne uměle chovat mouchy za účelem podpory turistického ruchu“.

U much a turistů je každému jasné, že obě veličiny závisí na jedné proměnné – teplotě vzduchu – ale mezi nimi samotnými není žádný vztah. V řadě jiných případů nejsou příčinné vztahy bohužel očividně patrné. Lze se tak snadno dopustit závažných chyb v úsudku. Ukázkou může být odborářský aktivista Miloš Pick. Pokusil se „dokázat“, že vysoké daně podporují prosperitu.

Pan Pick správně uvádí známou skutečnost, že rozvinuté státy vybírají více daní v poměru k velikosti ekonomiky než státy méně rozvinuté. Tato statistická korelace skutečně platí. Je robustní a vysoce signifikantní. A svojí podstatou není daleko od Frischova příkladu. Společným faktorem zde není počasí, nýbrž kvalita institucí. Všechny země s vysokou daňovou zátěží disponují výkonným státním aparátem. Moderní daňové systémy jsou administrativně náročné: výběr daně z přidané hodnoty nebo zálohově placených daní z příjmů nelze efektivně zvládnout v podmínkách většiny zemí třetího světa. Význam má i korupce: v chudých zemích odsává velkou část daňových výnosů.

Není pravda, že by vlády chudých států chtěly být úmyslně liberální. Velmi, velmi rády by maximalizovaly své příjmy. Demokratická republika Kongo nebo Kamerun až donedávna udržovaly mezní sazbu daně z příjmů fyzických osob v hodnotě 60 % (v roce 2004 ji snížily na 50 %, respektive 38,5 %). Přesto – anebo právě proto – tyto státy nevybírají na daních více než 20 % HDP. Vysoké daňové sazby neznamenají vysoký objem vybraných daní.

Chudé státy neumějí daně účinně vybírat. Kamerun vykazuje hrubý domácí produkt na hlavu v hodnotě 700 dolarů, demokratické Kongo dokonce jen 90 dolarů. Naproti tomu země s dobrým fungováním institucí poskytují jak vhodné podmínky pro hospodářský růst, tak zázemí pro efektivní daňový výběr. Dánsko je bohatší než Afrika kromě jiných důvodů také proto, že registrace podniku v Dánsku trvá čtyři dny a je zdarma, zatímco v subsaharské Africe desítky dní, přičemž náklady převyšují dvojnásobek průměrného ročního příjmu na hlavu. A tak bychom mohli pokračovat.

Řetězec příčinné souvislosti je jasný. Nejprve musí nějaká politická síla zavést v zemi pořádek a kvalitní instituce. Z čistě ekonomického hlediska (nikoli ovšem z hlediska lidských práv) je vedlejší, která síla to udělá. V Anglii nastaly vhodné podmínky pro ekonomický růst po „skvělé revoluci“ (Glorious Revolution) roku 1688. V poválečném Německu patří tato zásluha stoupencům ordoliberalismu: Ludwigu Erhardovi, Walteru Euckenovi a Wilhelmu Röpkemu. V Singapuru nastolil skvělé podnikatelské prostředí Lee Kwan Yew a jeho pravo-levicová Strana lidové akce. V Chile se úkolu ujal pravicový generál Pinochet, zatímco v soudobé Číně a ve Vietnamu budují kapitalistické instituce tamní komunistické strany. Mimochodem, kdo by se chtěl seznámit s kapitalismem 19. století v praxi, nechť osobně navštíví některou ze dvou posledně jmenovaných zemí – mimo rámec vládních delegací, ovšem. Jedna zajímavost: ve Vietnamu neexistuje podpora v nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti je v této zemi velmi nízká. Příčinná souvislost je zřejmá.

Jakmile jsou kapitalistické instituce vybudovány, stačí počkat několik desetiletí, až země zbohatne. Zkušenosti ukazují, že země se může z totální mizérie dostat ke slušné životní úrovni již za čtvrtstoletí: Německo a severní Itálie po válce, dále Tchaj-wan, Singapur, Chile, zvláštní ekonomická zóna Šanghaj, atd. Teprve pak je možné vybírat velké objemy daní.

Opačný postup vede zákonitě k neúspěchu. Začít s vysokými daněmi a doufat v hospodářský růst je logika chovatelů much, kteří doufají, že tímto způsobem přilákají turisty. Zastánci vysokých daní nemohou popřít, že ani jedna vysoce zdaněná ekonomika se nemůže pochlubit rychlým hospodářským růstem. Další neprůstřelný fakt je, že všechny dnešní bohaté státy s vysokými daněmi kdysi začínaly jako dynamicky rostoucí ekonomiky s nízkými daněmi. Neexistuje jediná výjimka.

psáno pro Hospodářské noviny


15.8.05

 

Jak západní svět financuje terorismus

Boj proti terorismu není jen věcí policie a zvláštních jednotek. Ozbrojené složky zpravidla přicházejí ke slovu, až když je pozdě. Důležitější je prevence: zejména zamezování přístupu teroristů k finančním a jiným ekonomickým zdrojům. Tak alespoň praví materiál „Bezpečná Evropa v lepším světě“ schválený Evropskou radou.

Ve skutečnosti vyspělé evropské státy teroristy přímo financují. Nejméně dva ze zatčených pachatelů neúspěšných londýnských atentátů 21. července žili v Británii ze sociálních dávek. Čtyřiadvacetiletý Yasin Hassan Omar obdržel státní příspěvek na bydlení v celkové hodnotě 23 tisíc liber. Toto není výjimka, nýbrž pravidlo. Téměř každý teroristický čin je spojen s osobami žijícími z benevolence štědrého státu.

Yasin Hassan Omar a jeho společník Muktar Said Ibrahim jsou jen figurky. Velký duchovní inspirátor britské teroristické scény se jmenuje šejk Omar Bakri Muhammad a pochází ze Sýrie. Na svých webovských stránkách hlásá „Vedeme lid k džihádu“. Ne, nemá na mysli žádné duchovní sebezušlechťování. Teroristické útoky otevřeně schvaluje bez obav z postihu. „Vlajka islámského kalífátu bude jednou vlát nejen nad Downing Street 10, nýbrž nad celým světem,“ chvástá se militantní duchovní. „Islámské hnutí má právo obětovat kohokoli,“ řekl Bakri v rozhovoru pro egyptský týdeník Roz al-Yussuf. „Islámské ženy a děti by neměly být cílem, s výjimkou situací, kdy je obtížné zvítězit bez jejich obětování.“

Velká Británie vyplácí Bakrimu invalidní důchod ve výši 250 liber měsíčně, dalších 50 liber jako sociální podporu a bydlí v bytě s regulovaným nájemným. Navíc od státu nedávno obdržel nový Ford Galaxy, aby byl „více mobilní“. Není tato podpora od nenáviděných nevěřících, „kafirů“, v rozporu s jeho posláním? „Islám mi dovoluje pobírat dávky, které systém nabízí. Mám na ně plný nárok. Je pro mě obtížné získat zaměstnání. Kromě toho, většina vedoucích členů islámského hnutí je rovněž na sociální podpoře,“ uvedl Bakrí v rozhovoru pro list Daily Mirror.

Bakri v Británii vedl organizaci Hizb al-Tahrir (Strana osvobození), která má v programu nastolení islámské vlády nad světem. V roce 2000 rekrutoval „duchovní vůdce“ Bakri britské muslimy pro boje v Afghánistánu, Kašmíru a Čečně, jak sám uvedl v rozhovoru pro Birmingham Sunday Mercury. „Není to ilegální. Nic neskrýváme. Pouze pomáháme lidem, kteří stojí o výcvik.“ V jiném rozhovoru uvedl, že podle Koránu je vojenská služba povinná pro všechny muslimy ve věku od 15 let. „V našich (tj. muslimských) zemích je to snadné. Ale někteří muslimové nechtějí sloužit v britských či amerických ozbrojených silách a raději volí nezávislé výcvikové tábory.“

Britskou demokracií Bakri opovrhuje: hovoří například o „opicích v parlamentu“. Po londýnských atentátech se množí hlasy požadující Bakriho deportaci do Sýrie. Brání tomu ovšem legislativa EU zakazující extradikci do zemí uplatňujících trest smrti. Kromě toho má New Labour obavy z reakce voličů. Sice se hovoří o drtivé většině „umírněných“, ale v okrscích se silnou muslimskou voličskou základnou se kandidáti snaží před volbami nadbíhat radikálům.

Absurdně velkorysý sociální stát není evropskou specialitou. Alžířan Ahmed Ressam přicestoval do Kanady v roce 1993 s falešným pasem, na což se přišlo ihned na letišti. Přesto byl vpuštěn do země a již po jedenácti dnech začal pobírat sociální dávky. Utrácel je v diskotékách a v obchodech se značkovým oblečením. Později si přivydělával krádežemi peněz a dokladů. Seznámil se s náborářem al-Kajdy. Následoval výcvikový tábor v Afghánistánu, návrat a příprava útoku na letiště v Los Angeles na Nový rok 1999. Byl zachycen s několika desítkami kilogramů vysoce účinné výbušniny v autě. K zatčení Ressama nedošlo díky souhře tajných služeb, nýbrž výhradně díky pozorovacímu talentu americké úřednice na hraničním přechodu. V červenci 2005 byl odsouzen ke 22 letům vězení.

Pikantní bylo, že CISC (kanadská obdoba CIA) Ressama řadu let sledovala. On a jeho kumpáni žijící ze sociálních dávek a drobné kriminality však kanadským agentům připadali jako tlupa budižkničemů, kteří budí spíše politování než obavy. Ještě pikantnější byl důvod, proč Ressam dostal v 90. letech v Kanadě azyl: vymyslel si historku, že v Alžírsku byl politicky pronásledován, protože prodával zbraně teroristům.

Sečteno a podtrženo: sociální stát je jedním z důležitých zdrojů financování terorismu.


 

Pražská burza, úrokové míry a globální kapitál

Pražská burza předvádí skvělé výkony. Proč? Nabízí se přímočaré vysvětlení: akcie jdou nahoru, protože se daří ekonomice a zisky podniků rostou. Toto vysvětlení ovšem není úplné. Ve hře jsou další faktory.

Za prvé, úrokové míry. V České republice jsou rekordně nízké a není zřetelná žádná známka, že by v dohledné době měly růst. Výše sazeb má přitom bezprostřední a silný vliv na tržní ocenění akcií. Vezměme nejjednodušší model pomocí poměru P/E (poměr ceny akcie k zisku). Z modelu vyplývá, že teoretická rovnovážná cena akcie, na kterou připadá zisk 10 Kč, bude činit 167 Kč za předpokladu, že dlouhodobá úroková míra je rovna 6 % per annum. Pokud však úroková míra poklesne na 4 procenta, rovnovážná cena vzroste na 250 Kč. Jen samotný pokles sazeb tedy může zdůvodnit nárůst cen akcií o 50 %, aniž by musel vůbec vzrůst zisk podniku. Pokud daný model rozšíříme o růst zisků, můžeme dojít k teoreticky libovolně vysokým hodnotám. Z finanční matematiky vyplývá, že v prostředí nízkých úrokových sazeb je téměř jakákoli cena za akcii zdůvodnitelná.

Lze pochopitelně namítnout, že široká investující veřejnost ví pramálo o finanční matematice. Velcí investoři s globální působností ji ovšem ovládají jako když bičem mrská. Pražská burza pro ně není španělskou vesnicí. Do České republiky přijíždějí poměrně často mise významných světových fondů a pojišťoven. Mimochodem, je ostuda, že tohoto zájmu nedokázal využít zatím žádný český podnikatel v podobě primární emise akcií. Vzhledem k obrovskému přetlaku hotovosti na světovém finančním trhu a nedostatku investičních příležitostí by se po jakékoli alespoň průměrně dobré primární emisi doslova zaprášilo. Čeští podnikatelé netuší, o jaké příležitosti se připravují.

Zmíněný globální přetlak hotovosti v kombinaci s nízkými úrokovými sazbami je příčinou, proč dramaticky rostou i burzy v zemích, které procházejí ekonomickou stagnací či dokonce recesí. V ekonomickém tisku se například píše o vážných problémech německého hospodářství. Přesto německé akcie posílily od začátku roku o 13 % (v eurovém vyjádření podle indexu MSCI Germany). Holandsko rovněž není žádný ekonomický tygr a přece jeho akciový index (rovněž MSCI) dosáhl od ledna 2005 zisku 14 %. Růst rakouských akcií o 27 % rovněž poukazuje na fakt, že dynamický hospodářský růst není nutnou podmínkou burzovní prosperity.

Index MSCI Czech Republic dosáhl od počátku roku zisku 30 % (v domácí měně; v dolarovém vyjádření 22 %), což ve světovém srovnání představuje slušný nadprůměr. Investoři neváhají napěchovat velké množství peněz do jakéhokoli trhu, který slibuje slušnou stabilitu a rozumný růst. Z tohoto hlediska je příznivě hodnoceno například Rusko. Na skandál s Yukosem se zřejmě již zapomnělo – a zisky ruských těžebních jsou tak lákavé! Velmi dobře se daří akciovým trhům Latinské Ameriky, zejména Argentině, která vybředá z krize. Jen Venezuela se stala černou můrou. Její ekonomika sice může těžit z vysokých cen ropy, avšak prezident Hugo Chávez je investory svorně vnímán jako nebezpečný psychopat.

Svéráznou kapitolou jsou akciové trhy muslimských zemí. Index MSCI Egypt posílil od ledna 2005 o 100 %, Jordánsko získalo 64 %, Saúdská Arábie 66 %, Kuvajt 38 %, Pákistán „pouhých“ 23 % (vše v dolarovém vyjádření). Jde o pokračování obdobně závratného růstového trendu z roku 2004. Tehdy dosáhlo deset největších akciových trhů zemí Organizace islámské konference celkového růstu 99,9 %. Příjmy z ropy jako vysvětlení nestačí, protože růst se týkal i neropných islámských států.

Jedním z možných vysvětlení je nárůst preferencí islámské finanční teorie. Islám odmítá koncepci úroku. Donedávna šlo o teoretický problém, ovšem stále více muslimů nyní bere zákaz úroku vážně. Je neislámské uložit si peníze na termínový vklad, ale je perfektně „halal“ investovat do akcií či podílových fondů. Islám nic nenamítá proti akciovým trhům.

Rovněž se zdá, že arabští ropní magnáti začínají ve větším měřítku investovat do ekonomik svých souvěrců. V 70. a 80. letech byl Západ zaplaven arabskými petrodolary, které podporovaly růst jeho ekonomik. Nyní proud ropných zisků začíná směřovat i do trhů, o nichž málokterý Evropan ví, že existují. Kdo kdy slyšel o chartúmské burze? Během roku 2004 posílila o 176 %. Zajímavé zjištění.


 

Komu poděkovat za hospodářský růst

Nikdo nepochybuje, že česká ekonomika prochází fází růstu. Existují ale značné pochybnosti, komu za tento růst poděkovat. Je samozřejmé, že každá vláda, která je shodou náhod zrovna u moci, si bude nárokovat své zásluhy. Tak to chodí všude, co svět světem stojí. Je však sídlo vlády skutečně tou pravou adresou, kam posílat děkovné dopisy?

Podívejme se na čísla a fakta. Podle projekce ministerstva financí by hrubý domácí produkt České republiky měl v roce 2005 dosáhnout hodnoty 2923 miliard Kč v běžných cenách. To je zhruba o 173 miliard Kč vyšší výkon, než jakého ekonomika dosáhla v roce 2004. Pátrejme tedy po původu oné částky.

Hrubý domácí produkt je tvořen součtem spotřeby domácností, spotřeby vlády, tvorbou kapitálu neboli investicemi a konečně pak rozdílem mezi hodnotou vývozů a dovozů. Pokud jde o spotřebu domácností, údaje ministerstva počítají s meziročním nárůstem o zhruba 55 miliard Kč. Tím je vysvětlena zhruba třetina růstu HDP. Výdaje vládních institucí mají růst o 40 miliard. Dalších 47 miliard připadne na investice. Zbývajících přibližně 30 miliard korun rozdílu připadne na zlepšení výkonnosti zahraničního obchodu.

Pokud bychom tedy chtěli poděkovat za růst, museli bychom v první řadě rozeslat milióny děkovných dopisů do českých domácností. Leč neukvapujme se a položme si otázku, proč vlastně domácnosti tolik utrácejí. Jaký je největší rozdíl mezi rokem 2005 a dejme tomu rokem 1998, kdy vrcholila hospodářská recese? Lze uvést dva materiální ukazatele. Prvním z nich je výše úrokových sazeb. V roce 1998 dosahovaly úrokové sazby dvojciferných hodnot při zhruba desetiprocentní inflaci. Kapitál byl drahý. Objemy poskytnutých úvěrů nízké.

Tím se dostáváme k druhému podstatnému ukazateli, jímž je zadluženost domácností. V roce 1998 byl trh úvěrů domácnostem téměř panenskou půdou. Zákon o hypotékách platil teprve nedávno a banky s jejich zaváděním nepospíchaly. Totéž platilo pro spotřebitelské úvěry u bank a nebankovních společností. Srovnejme tento stav s rokem 2005: banky se předhánějí v nabídkách levných hypoték a v krátkosti lhůt k vyřízení. Jen během prvního pololetí poskytly banky hypotéky v celkové hodnotě 33,5 miliard korun. V roce 2004 vzrostly dluhy domácností (nejen hypotéční) celkově o 87 miliard. Pokud bude druhé pololetí 2005 alespoň stejně dobré jako první, bude to znamenat zvýšení výdajů domácností v hodnotě 3 % HDP. To je slušný růstový impuls.

Komerční banky během posledních let významně zlepšily své služby, zdokonalily procesy poskytování úvěrů a pozvedly úroveň risk managementu. Zapomenout bychom neměli ani na nebankovní úvěrové společnosti a leasingové firmy. Tím však není ještě zdaleka řečeno vše. Nárůst zadlužení by nebyl možný bez cenové stability a nízkých úrokových sazeb.

Proč ovšem inflace poklesla do takových hodnot, které téměř nikoho nevzrušují? Proč úrokové míry poklesly dokonce pod hladinu běžnou ve vyspělých státech EU a Severní Ameriky? Vraťme se do roku 1998. Česká národní banka tehdy byla terčem útoků pro svoji politiku vysokých úrokových sazeb, která dusila hospodářský růst. Ano, dusila. Jenomže dušení se omezilo jen na celkem krátké období závěru 90. let – a od té doby česká ekonomika sklízí ovoce v podobě nízké inflace, silné koruny a levného kapitálu. Bez těchto faktorů by byla podstatně nižší nejen spotřeba domácností, ale také investice do tvorby kapitálu. Výsledky zahraničního obchodu by rovněž byly mnohem slabší.

Česká ekonomika nyní prožívá blahodárné následky drsné protiinflační politiky. Podobně americká ekonomika zaznamenávala růst po recesi z roku 1982, která byla způsobena rovněž přísnou monetární politikou. Americká ekonomika 80. let rovněž těžila ze snížení daní z příjmů fyzických a právnických osob. Podobně Zemanova vláda snižovala daně jak jednotlivcům, tak podnikům. Současný růst české ekonomiky je tedy založen na stejných základech jako americká ekonomika během reaganovského období.

Děkovné dopisy tedy směřují následujícím adresátům: (1) Česká národní banka, (2) komerční banky a nebankovní úvěrové společnosti, (3) Miloš Zeman, významný snižovatel daní z příjmů, (4) Václav Klaus, během jehož vlády byl přijat zákon o hypotéčních bankách a hypotéčních zástavních listech. Ano, všechny výše uvedené právnické i fyzické osoby mají i různé objemy másla na hlavách, ale to je námět pro jiný článek. A co děkovný dopis současné vládě? Ne, ne. Není důvod.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?