29.4.05

Francouzská válka s kapitalismem

Francouzský ministr spravedlnosti Dominique Perben se chlubí: "Konečně jsme dospěli k Evropě a la Franćaise, na což jsme tak dlouho čekali. Tato ústavní smlouva je prodloužená Francie. Je to Evropa napsaná francouzsky."

Šéf ministerstva vnitra Dominique Villepin mu přizvukuje: "Tato smlouva nese francouzský punc. Obsahuje prvky, které nám v budoucích letech umožní bránit naši vizi společnosti, naši vizi Evropy." Aby nebylo pochyb o jakou vizi jde: "Hlasovat pro ústavu znamená přiklonit se k francouzskému modelu a odmítnout anglosaský či polský model," říká vládní mluvčí Jean-Franćois Copé.A pak ať někdo tvrdí, že nacionalismus patří k historické veteši, která ve 21. století nemá co dělat.

Že by odmítnutí ústavní smlouvy znamenalo izolaci země? "Starou bačkoru záleží na tom, jestli budeme izolovaní od Tony Blaira," odpovídá profesor politických věd Jacques Genereux. Jeho stoupenci jsou proti ústavě, protože se jim zdá být málo socialistická."Francouzské NE bude proevropské NE pronesené lidmi, kteří chtějí více politických sil pro Evropu," tvrdí Genereux. Proti francouzské vizi sociální Evropy stojí "neoliberální" či "anglosaský" model, občas také nazývaný "zákon džungle".

A pak ať někdo tvrdí, že socialismus patří k historické veteši, která ve 21. století nemá co dělat.

Marc Dolez, regionální lídr severofrancouzských socialistů, prohlašuje, že britští politikové "podlehli tržní ekonomice. Věří, že konkurence přináší růst. Pro mě je konkurence ve své podstatě problém sociální spravedlnosti."

Francouzská komunistická strana je sice sama o sobě málo významná, ale její agendu očividně převzaly strany hlavního proudu. Téměř čtvrtstoletí po vstupu čtyř komunistických ministrů do Mitterandovy vlády je nálada značné části veřejnosti extrémně levicová. Stačí na veřejném shromáždění jen recitovat článek I-3, podle něhož má na evropském vnitřním trhu fungovat svobodná a nerušená konkurence - a veřejnost spontánně reaguje pískáním a bučením."Válka proti kapitalismu probíhá prostřednictvím potvrzování sociálních práv a nároků. Proto se v prvním článku ústavy uvádí, jaké jsou cíle Evropské unie: plná zaměstnanost, sociální pokrok, boj proti sociálnímu vyloučení, sociální ochrana, a tak dále," uvádí socialistická poslankyně Ségolene Royal. "Toto vše je namířeno proti divokému liberalismu."

Co vede valnou část Francouzů k přesvědčení, že jejich problémy vyřeší ještě silnější stát, případně evropský superstát? Navzdory legendám o "neoliberalismu" má dnes stát mnohem větší moc než kdykoli v historii.

V roce 1960 činily francouzské státní výdaje 34,6 procent hrubého domácího produktu, o dvacet let později to bylo již 46,1 procent - zhruba tehdy začala éra vysoké nezaměstnanosti.Ve snaze řešit sociální problémy zvyšovala vláda státní výdaje postupně až na 54,4 procent HDP (podle údajů společnosti Williams de Broe). Vysoké státní výdaje ovšem dusí ekonomický růst. Vysokou nezaměstnanost neřeší, nýbrž zhoršují.

Často se mylně uvádí, že francouzská nezaměstnanost má strukturální charakter. Není to pravda. Strukturální nezaměstnanost se objevuje v dobách, kdy některé významné odvětví upadá a propuštění pracovníci si ještě nenašli jinou práci. Francouzská nezaměstnanost je fundamentální: práci nemohou najít ani propuštění dělníci ani čerství absolventi, protože jim překáží deformovaný trh a vysoká daňová zátěž práce.

K tomu přistupují zrychlené odpisy a jiné výhody pro podniky. Vláda věří, že podpora podniků přispívá k hospodářskému růstu a tím i k zaměstnanosti. Ve skutečnosti tyto deformace jen deformují ekonomickou rovnováhu a podporují nepřirozeně vysokou míru nahrazování práce kapitálem.

Výsledek: Lidé vidí, že francouzské podniky dosahují slušných zisků a že jejich akcie rostou: za poslední dva roky celkem o čtyřicet procent (vyjádřeno v eurech). Zároveň vidí vysokou nezaměstnanost ve svém okolí a sami cítí existenční nejistotu. Drtivá většina lidí postrádá ekonomické vzdělání. Představují proto snadný cíl pro národovecký a socialistický populismus. Předkládá se jim k věření, že více socialismu a vůdčí role Francie přinesou blahobyt.Až na výjimky (jako bývalý liberální ministr financí Alain Madelin) jsou francouzské politické elity zřejmě příliš inteligentní, než aby je napadlo to nejjednodušší řešení: snížit daně.

Jak progresivní daně ničí hospodářský růst

V České republice začal předvolební boj. Jeho dominantním tématem se stávají daně a jejich snižování. Proti sobě stojí dva relativně ucelené návrhy: rovná daň z myšlenkové dílny ODS a návrh na snížení daní nižším příjmovým skupinám Bohumila Sobotky.

Která z obou variant je lepší? Sobotkův návrh má jen jedinou výhodu: stačí jednoduché aritmetické cvičení, aby bylo zřejmé, o kolik si lidé s nižšími příjmy polepší. Snížení dolních daňových sazeb však bohužel nemívá žádný efekt na hospodářský růst a povede jen k výpadku příjmů státního rozpočtu. Mezeru bude nutno nějak vyřešit. Možnosti jsou dvě: buď adekvátně snížit státní výdaje anebo zvýšit jiné daně, například spotřební. Chudší lidé si tedy v konečném důsledku příliš nepomohou. Buď přijdou o některé sociální výhody anebo zaplatí více v jiné formě zdanění. Jako ve známé povídce Šimka a Grossmanna: nechci slevu zadarmo.

Snížení daní může zvýšit hospodářský růst a posílit zaměstnanost. Však se to také mnohokrát stalo v nejrůznějších světových ekonomikách. Všechny úspěšné případy hospodářského oživení vyvolaného daňovými škrty mají jednoho společného jmenovatele: snížení progresivity daňového systému. Ukazuje se, že pro oživení ekonomiky nestačí snížit jen tak nějaké daně, které se jeví jako politicky schůdné: je především nutné snížit mezní (tj. nejvyšší) daňové sazby. Ekonomové Wenli Li a Pierre-Daniel Sarte publikovali v roce 2003 práci s názvem Růstové efekty progresivních daní (Growth Effects of Progressive Taxes). Výzkum byl zaměřen na vztah daňových systémů a hospodářského růstu v šestnácti vyspělých zemí Evropy, Ameriky a Asie. „Snížení daňové progresivity vedlo k vyššímu růstu,“ zní podstatný výsledek této výzkumné práce.

Co platí pro vyspělé země, platí v oblasti daní právě tak dobře pro méně vyspělé ekonomiky. Co mají společného Kamerun, Německo, Belgie, Demokratická republika Kongo, Dánsko, Finsko, Švédsko, Francie, Írán, Zimbabwe, Chorvatsko, Nizozemí, Itálie, Kanada, Japonsko, Rakousko, Izrael, Kongo, Gabun a Senegal? Dvě věci. Za prvé, těchto dvacet zemí patřilo během 90. let do první desítky ekonomik s nejvyšší progresivitou zdanění na světě. Za druhé, hospodářský růst těchto zemí nebyl během tohoto období (a většinou ani doposud) nijak oslňující. Průměrný roční růst HDP v devadesátých letech dosáhl hodnoty 1,9 %, což je hluboce pod světovým Výjimku tvořil Izrael díky boomu technologických investic a také díky tehdy nadějnému mírovému procesu.

Ať už je řeč o chudém Kamerunu nebo bohatém Německu, jedno mají společné: strmá daňová progrese ničí hospodářský růst a zaměstnanost. Jako protipříklad lze postavit Estonsko. Daňová kvóta (neboli celkový objem vybraných daní vyjádřený jako podíl na hrubém domácím produktu) v této baltické zemi dosahuje hodnoty 39,6 %, což není málo – je to dokonce více, než kolik platí na daních Češi. Navzdory nemalé daňové zátěži estonská ekonomika roste překvapivě stabilním 6% ročním tempem. Česká ekonomika se vzmůže maximálně na 4% růst, a to ještě za cenu značného státního zadlužení. Rozdíl je v daňových systémech. Český systém je progresivní, tedy ve své podstatě protirůstový. Zvýšení daňové progresivity navrhované ministrem Sobotkou situaci nezlepší.

Proč ale progresivní daně tlumí hospodářský růst? Důvodů je více. Ziskoví živnostníci a podnikatelé se v podmínkách progresivních daní snaží „optimalizovat“ své daňové závazky: nejraději na nulu. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme to dokonce odsuzovat, ale řečeno slovy klasika, je to asi tak jediné, co proti této rozšířené praxi můžeme dělat. Minimalizace daňových plateb má ovšem kromě výpadků v příjmech státního rozpočtu jeden nepříjemný vedlejší efekt. Podnikatel, který je dlouhodobě na nule nebo dokonce ve ztrátě, nemá šanci získat bankovní úvěr ani jiný seriózní zdroj velkého kapitálu. Progresivní daně tak velmi účinně tlumí rozvoj podnikání. Teprve když daňové sazby poklesnou do takových hodnot, aby se daňová „optimalizace“ přestala vyplácet, lze hovořit o skutečném rozvoji podnikání. Ten zároveň bývá doprovázen vysokou poptávkou po pracovní síle.

Jsou-li daně z příjmů podnikatelů dostatečně nízké a plošné, nemá smysl, aby daně zaměstnanců byly progresivní. Asymetrie obou sazeb nevyhnutelně vede ke vzniku „švarc systému“, což je rovněž celosvětově pozorovaný jev. Jako doplněk rovné sazby daně z podnikových příjmů se logicky nabízí rovná daň z mezd. Toto je nejúčinnější prostředek boje proti šedé ekonomice.
(Psáno pro Lidové noviny)

Proč vyspělé státy nemají rovnou daň

Když je řeč o rovné dani, každého napadne zřejmá otázka: pokud je skutečně tak dobrá, proč již dávno není zavedena ve vyspělých státech západní Evropy a Severní Ameriky? Odpověď je jednoduchá a pro mnohé překvapivá: systém progresivních daňových sazeb je jedním z posledních pozůstatků válečné ekonomiky, který doposud přežil do dnešních časů. Zatímco potravinové lístky a totální nasazení patří dávno minulosti, progresivní danění příjmů přetrvává.

Původ samotného nápadu danit příjmy souvisí s válkou. V dřívějších dobách se vybíraly hlavně daně z pozemků, z obytných domů, spotřební daně a cla. Primát drží Velká Británie, která zavedla daň z příjmů v roce 1799. Daňová sazba byla zvýšena na 2,9 % během napoleonských válek. V roce 1816 byla zrušena. V roce 1842 byla opět zavedena vzhledem k rostoucí finanční náročnosti budování britského impéria. Ve Spojených státech byla daň z příjmů zavedena v roce 1864: rovněž pro účely financování války. V roce 1872 byla zrušena.

Také ve většině ostatních západních států (Německo, Nizozemí, Švédsko, Kanada, Austrálie, Japonsko, Nový Zéland, atd.) byla daň z příjmů zavedena během 19. století. Měla většinou podobu rovné daně. V jiných případech byla tato daň progresivní, ale její sazby byly podle dnešních měřítek extrémně nízké. Například rakousko-uherský systém měl neuvěřitelných 65 daňových pásem, ale výše daňové sazby se pohybovala od 0,58 % (pro příjmy v rozmezí 1200 až 1250 korun ročně) do 3,88 % (pro příjmy od 92 000 do 96 000 korun ročně). S dnešní ideou rovné daně však Rakousko-Uhersko mělo přece jen hodně společného: velmi jednoduché daňové zákonodárství, které neobsahovalo téměř žádné výjimky či odečitatelné položky. Systém musel být tak jednoduchý, aby daňové přiznání dokázal vyplnit každý pekař či koželuh.

Počátek první světové války znamenal konec rovných daní, konec nízkých sazeb a také konec jednoduchých daňových zákonů. Spojené státy zavedly permanentní daň z příjmů v roce 1913, kdy měla dvě sazby: 1 % a 7 %. Šlo o daň pro vyšší vrstvy, protože jen 0,5 % nejbohatších domácností podléhalo povinnosti platit daň z příjmů. Po první světové válce však sazba americké daň z příjmů dosahovala neuvěřitelných 73 % až do roku 1921, kdy ji prezident Calvin Coolidge snížil na 25 %. Tehdy byl mimochodem zaznamenán výrazný efekt Lafferovy křivky, kdy příjmy státního rozpočtu po snížení daní vzrostly do roku 1929 o 61 % při zcela nepatrné inflaci.

Druhá světová válka přinesla další zvýšení daňových sazeb do úrovní, které hraničí s konfiskací. Extrémně vysoké daňové sazby přetrvaly i po válce. Během padesátých let činila mezní sazba daně z příjmu fyzických osob v USA 91 %. Pochopitelně se to milionářům nelíbilo, takže si postupně prosadili celou sérii „děr“ v zákonech a daňových úlev. Když v roce 1963 prezident Kennedy snížil daně na „pouhých“ 70 %, příjmy státního rozpočtu rovněž vzrostly. Totéž se opakovalo v 80. letech. „Válečný štváč“ Ronald Reagan tehdy snížil daňovou sazbu na přece jen mírovým podmínkám lépe odpovídající úroveň 28 %. K žádnému výpadku příjmů nedošlo ani tentokrát. Koncem Reaganova období představoval objem vybraných daní zhruba pětinu HDP, podobně jako před jeho nástupem do funkce.

Hitlerovské Německo zavedlo progresivní daně z příjmů až do mezní sazby 95 %. Snižování mezních sazeb bylo jednou z příčin hospodářského zázraku v 50. letech. Ve Velké Británii přetrvaly extrémně vysoké daňové sazby od válečných let až do vlády Margaret Thatcherové. Z původní úrovně 83 % snižovala Thatcherová mezní daň z příjmů fyzických osob postupně až na 40 %, což je sazba, která platí doposud. Stále je nicméně dosti vysoko nad předválečnou úrovní.
Také daňové systémy v ostatních ekonomikách jsou dosud silně poznamenány první a druhou světovou válkou: vysoké mezní sazby, progresivní struktura a velmi složité daňové zákony, které jsou výsledek desítky let trvajících snah o vyhloubení maximálního počtu děr a skulin.

Progresivní daně v západních zemích nepřevládají díky svým výhodám, ale čistě z důvodu historické setrvačnosti. Zavedení rovné daně by šedesát let po skončení druhé světové války znamenalo návrat do normálních poměrů.

(Psáno pro Hospodářské noviny)

20.4.05

České skandály nejsou ostudou Evropy

Mnozí čeští občané se domnívají, že jejich volení zástupci jsou buď nejhloupější na světě anebo naopak: mazaní až příliš. Lze slýchat, že česká politika připomíná banánovou republiku, že jsme ostudou Evropy a že něco podobného by ve vyspělé zemi nebylo možné.

Ale kdepak. Skandály samozřejmě jsou ve vyspělých evropských zemích možné. Jsou tam dokonce poměrně běžné. Za některých okolností příliš vadit nemusí. Za jiných velmi.

Například Peter Mandelson, bývalý ministr Blairovy vlády. V minulosti byl přinucen opustit vládu kvůli skandálům dokonce dvakrát. V prvním případě se tak stalo kvůli sporné půjčce ve výši 373 tisíc liber na pořízení luxusního bytu. O Mandelsonově popularitě svědčí přezdívka „Kníže temnot“. Leckdo by si mohl myslet, že dotyčný má z ostudy takový kabát, že raději chodí kanálem. Naopak. Mandelsonova politická kariéra je na vrcholu. V létě 2004 byl jmenován evropským komisařem pro obchod. Skandály neskandály.

Abychom Knížeti temnot nekřivdili: jeho dlouholeté působení v Blairově New Labour bylo úspěšné. Nejen pro stranu, nýbrž i pro Británii. Jako pragmatik podporoval opuštění tradičních levicových dogmat a přijetí rozumné hospodářské politiky. Díky reformě strany, která má ve znaku rudou růži, má dnes Británie poloviční nezaměstnanost ve srovnání s průměrem zemí „eurozóny“. V roce 2002 Mandelson pobouřil radikální levici výrokem „všichni jsme dnes thatcherovci“. S takovouto levicí se mnoho voličů obejde bez pravice. V tom spočívá kouzlo volebních úspěchů Tony Blaira. Na tradiční levicové hodnoty slyší dnes v Británii jen hrstka extrémistických voličů.

Na druhé straně lze najít dokonale bezúhonné politiky, kteří ovšem nevynikají profesionálními schopnostmi. Bo Ringholm byl švédským ministrem financí během let 1999-2004, aniž by měl ukončenou střední školu. Handicap ve formálním vzdělání samozřejmě nemusí u ministra financí vadit, je-li vyvážen praxí. Ringholm ovšem pracoval výhradně jako funkcionář: v sociální demokracii, ve fotbalovém klubu, následně jako ministr sportu, ministr financí a od konce roku 2004 jako místopředseda vlády.

Skandály se ve Švédsku tolerují pouze tehdy, jsou-li dostatečně velké. Jak jinak než skandál na úrovni banánové republiky lze nazvat skutečnost, že oficiální statistiky nezaměstnanosti jsou permanentně falšované? Je veřejně známo, že švédské statistiky vedou značné procento nezaměstnaných jako dlouhodobě nemocné či jako účastníky rekvalifikačních kursů, kteří nikdy nezískají skutečnou práci. Jde o bezmála jeden milión lidí z celkem čtyřmiliónové práceschopné populace. Koncem března přiznal i největší švédský odborový svaz, že oficiální míra nezaměstnanosti 5,5 % je klam. Skutečná míra nezaměstnanosti se může pohybovat zhruba kolem 20-25 %.

Švédský soukromý sektor nevytvořil od roku 1950 žádný přírůstek v počtu pracovních míst. Žádná z padesáti největších společností na stockholmské burze nebyla založena po roce 1970. Země trvale ztrácí pozice v žebříčku hospodářské výkonnosti. Švédsko žije z podstaty. Svůj podíl na tom nese i fakt, že Ringholm měl o ekonomii ponětí na úrovni funkcionáře fotbalového klubu a jeho předchůdci na tom nebyli o mnoho lépe. Ringholmův nástupce financí Pär Nuder je bakalář práv a rovněž kariérní funkcionář. Jaké výkony lze od něho čekat?

Příklady skandální nemravnosti či neschopnosti lze najít ve kterékoli evropské zemi. Zvláštní zmínku si zaslouží Itálie, kde se v poválečné době vystřídalo již 59 vlád. Navzdory příslovečné politické nestabilitě a mnohdy sporným kvalitám nejvyšších činitelů zaznamenala Itálie hospodářský zázrak, díky němuž je nyní členem elitní skupiny G7. Když se politikové perou o moc a nemají čas na vládnutí, hospodářství prosperuje samo od sebe. Dobrá vláda může akceschopnost zcela postrádat. Stačí, když ekonomice příliš nepřekáží.

Jenže italská metoda vládnutí-nevládnutí má také své slabiny. Ležérní přístup k veřejným financím vedl v minulosti k vysoké inflaci a zadlužení. Italský penzijní systém je ve velmi špatném stavu a reformu potřebuje ještě urgentněji než český. Pro uskutečnění zásadních reforem je ovšem jistá míra akceschopnosti zapotřebí, jak o tom svědčí příklad britské New Labour.

Celkem vzato – hlavu vzhůru. Česká vláda je v jistém smyslu velmi proevropská. Snad až příliš.

(psáno pro Hospodářské noviny)

14.4.05

Průběžný penzijní systém požírá sám sebe

Kdekdo ví, že důchodový systém představuje největší riziko pro dlouhodobou finanční stabilitu mnoha zemí. Mandatorní výdaje – starobní důchody v první řadě – nabobtnaly během historicky krátkého období do rozměrů, které ohrožují hospodářský růst a dokonce elementární funkce státu. Problém je zhoršený demografickým vývojem. Porodnost klesá a díky pokrokům medicíny roste délka života.

Existuje názor, že tento problém lze snadno vyřešit úpravami parametrů průběžného systému. Stačí mírně zvýšit odvody, snížit náhradový poměr či prodloužit důchodový věk a vše prý bude v pořádku. Systém pak bude permanentně stabilní.

Bohužel nebude. Problém průběžného penzijního systému není pouze finanční, jak ukazují Isaac Ehrlich a Jinyoung Kim v práci Důchodové systémy, demografické trendy a hospodářský růst (NBER, únor 2005). Samotný princip průběžných penzí nepříznivě ovlivňuje demografický vývoj, míru soukromých úspor a dlouhodobé trendy růstu ekonomiky. Chyba není v parametrech systému, ale v jeho samotné podstatě.

Ehrlich a Kim vycházejí z modelu, v jehož rámci je tvorba rodiny endogenní proměnnou. Jinými slovy, založení rodiny není shůry daným hotovým faktem, nýbrž záležitostí, o které každý člověk rozhoduje sám. Člověk ovšem nežije ve vakuu. Při rozhodování o vstupu do manželství a o počtu dětí uvažuje o daních a sociálních dávkách. Z empirických dat vyplývá, že člověk se skutečně chová jako „homo oeconomicus“: pečlivě, byť možná neuvědoměle hledá optimum své užitkové křivky.

Z modelu, který pozorovaným faktům odpovídá, vyplývá podstatné zjištění: nelze neutralizovat vliv nucených mezigeneračních transferů. Demografická krize, která ohrožuje penzijní systémy mnoha zemí, není náhodným jevem. Jde o přímý důsledek penzijních systémů. Ehrlich a Kim dokládají toto tvrzení na panelu údajů z 57 zemí v období 1960-92. „Shledáváme, že sazby důchodových daní mají na svědomí podstatnou část klesajícího trendu v zakládání rodin a porodnosti na celém světě, jakož i snížení sklonu k úsporám a zpomalení hospodářského růstu, zejména v zemích OECD.“

„Naše analýza ukazuje, že rozšíření průběžných systémů během 20. století přispělo ke snížení důležitosti mezigeneračních transferů od dětí ke starým rodičům – což byl tradiční penzijní systém,“ poznamenávají Ehrlich a Kim. Průběžně vyplácené penze rozbouraly tradiční rodinné vazby. Děti se obejdou bez svých starých rodičů – a potenciální mladí rodiče bez dětí.

K podobnému názoru docházejí i Michele Boldrinová, Mariacristina De Nardi a Larry Jones v práci zvané Fertilita a penzijní systém (NBER, únor 2005). „Data ukazují, že nárůst objemu státem zabezpečovaných penzí je negativně korelovaný s mírou porodnosti,“ tvrdí studie. Efekt je natolik masivní, že je schopen vysvětlit 80 % pozorované hodnoty rozdílů v porodnosti napříč různými zeměmi. Výsledky rovněž podporují hypotézu, že volba rodičů ohledně počtu potomků není motivována především kulturními nebo náboženskými zvyklostmi. Hlavním faktorem je ekonomika. Motivací k porodnosti je vytvoření ekonomické základny v podobě dostatečně početného potomstva.

Stará bajka o třech groších vypráví o rolníkovi, který jeden groš spotřebuje, druhý půjčuje synovi a třetí splácí otci. Tak to fungovalo do té doby, než stát zavedl průběžně vyplácené penze: anonymní mašinérii, která ničí klasický model rodiny a dlouhodobě eroduje základnu hospodářského růstu. Motorem růstu je lidský kapitál. Klesá-li porodnost, klesá i tvorba lidského kapitálu.

Zároveň vysychají zdroje, které plní požadavky průběžného penzijního systému. Zvyšování odvodů působí další pokles porodnosti, a tak dále. Kruh se uzavírá. Neexistuje kombinace parametrů, která by nastolila trvale rovnovážný průběžný penzijní systém. Jednou tento závěr patrně vstoupí do učebnic ekonomie jako Kim-Ehrlichův teorém, jehož ignorování zruinovalo kdysi bohaté státy jako Japonsko a většinu zemí Evropské unie.

Existuje jediná cesta, jak alespoň snížit škody: minimalizovat objem státem vyplácených penzí v poměru k HDP. Jako přijatelné řešení se jeví rovný důchod spojený s valorizací důchodového věku podle prodlužování průměrné očekávané doby dožití. Příznivým vedlejším efektem této varianty by bylo snížení nákladů práce, což by přispělo ke snížení nezaměstnanosti. Alternativou je postupně vymřít a ještě předtím zkrachovat.

7.4.05

Komunisté a francouzská nemoc

V květnu 1981 Francouzi tančili v ulicích a v mnoha továrnách bouchalo šampaňské. Pracující temperamentně oslavovali volební vítězství Françoise Mitteranda. Nový socialistický prezident završil drtivou převahu levice, která již ovládala parlament a většinu radnic. Socialisté měli dost hlasů, aby vytvořili většinovou vládu, ale Mitterand přizval ještě čtyři komunistické ministry.
Vskutku poctivý mandát pro ekonomickou reformu.

A ta byla důkladná. Mitterand přišel s programem rozsáhlého znárodňování, aby podpořil investice, hospodářský růst a zaměstnanost. Jeho strategií bylo naplnit lidem kapsy, aby zvýšená poptávka povzbudila výkonnost ekonomiky. Kromě toho snížil penzijní věk na 60 let, zvýšil minimální mzdu o 10 %, zavedl program prací ve veřejném sektoru a poskytl více práv imigrantům.

Znárodňování se týkalo sedmi největších průmyslových konglomerátů a dalších pěti průmyslových společností. Mezi nimi známé firmy jako Péchiney, Rhône-Poulenc, Saint-Gobain, Dassault, Honeywell nebo Roussel-Uclaf. Ve znárodněných podnicích pracovalo celkem 800 tisíc lidí. Dále bylo znárodněno třicet šest největších bank a dvě finanční společnosti, aby stát měl zdroje pro financování nově nabytých podniků. Mezi nimi byla i banka Rothschild & Cie, která fungovala nepřetržitě od roku 1817. Po zestátnění zkrachovala; Rothschildové však záhy založili novou banku, která úspěšně funguje dodnes.

Francie platila za vyvlastněný majetek náhrady v tržních cenách. Největší zisk z extrémně levicového programu socialisticko-komunistické vlády měli paradoxně spekulanti, jak později vzpomínal burzovní magnát André Kostolányi. Za akcie vyvlastňovaných podniků stát dával dluhopisy s vysokým kupónem a patnáctiletou dobou splatnosti. Investoři se radovali dvakrát. Nejprve z vysokých výkupních cen akcií. Později, když během několika následujících let úrokové míry poklesly, pročež prudce vzrostly tržní ceny státních dluhopisů. Šťastný kapitalista, který obdržel v roce 1981 francouzský státní dluhopis, se mohl během následujících patnácti let těšit z více než 20% průměrných ročních výnosů. Socialismus bývá velkorysý. Ale jenom někdy a jenom k někomu.

Dělníci měli méně důvodů k oslavám. Rok se s rokem sešel a již v červnu 1982 musel Mitterand přistoupit na první balíček úsporných opatření. Dosáhl výsledku, jaký se nepodařil žádnému z jeho předchůdců během Páté republiky: reálné mzdy zaměstnanců poklesly. Hodnota francouzského franku klesala, životní úroveň rovněž. Kombinace imigrační a sociální politiky vedla k vytvoření ghett, kam se mnohdy neodváží ani policisté: neslavně proslulé „zones de non-droit“ neboli oblasti bez práva.

Z neúspěchu Mitterandova populismu profitoval jiný populista: Jean-Marie Le Pen. Ještě v roce 1981 nebyl schopen získat ani dostatek podpisů k prezidentské kandidatuře. V roce 1986 již získal 35 poslaneckých mandátů. Tehdy již francouzská nezaměstnanost přesáhla hranici deseti procent – hranici, kolem které se pohybuje doposud.

Je pozoruhodné srovnat ekonomickou historii USA a Francie. Když se François Mitterand a Ronald Reagan v roce 1981 ujímali moci, nezaměstnanost v obou zemích byla téměř shodná: 7,4 % ve Francii a 7,6 % v USA. Od Mitterandovy éry však francouzská míra nezaměstnanosti často přesahovala dvojnásobek úrovně USA. Zvláště postiženi jsou mladí a staří – skupiny, které jsou na pracovním trhu v přirozené nevýhodě. Míra zaměstnanosti Francouzů ve věku 55-59 let poklesla z 80 % v roce 1970 na 65 % v roce 2000. Nezaměstnaných ve věku do 25 let je trvale kolem 20 %.

Účast komunistů ve francouzské vládě nevedla k jejich kultivaci. Právě naopak: extrémně levicové ekonomické ideje nakazily zbytek politické scény. Přímé znárodňování se již neprovozuje pro svoji krajní finanční náročnost. Většina ostatních extrémních přístupů (velmi vysoké zdanění práce, krajně složitá pracovní legislativa, daňová zátěž nejvyšší v celé historii Evropy) však přežívá. Z extrému se stala norma.

Francie bývala kdysi motorem evropské ekonomiky. Ještě v 70. letech úspěšně doháněla hospodářskou výkonnost Spojených států. Nyní jsou jakékoli úvahy o dostižení úrovně USA holou utopií. Platí to i pro řadu jiných ekonomik EU, které jsou rovněž postiženy francouzskou komunistickou nemocí.

(psáno pro Hospodářské noviny)