31.8.04

 

Vzdělání, hospodářský růst a motivace

Mnoho bylo napsáno o vlivu vzdělání na ekonomický růst. Tradiční klišé má za to, že vysoké výdaje na vzdělání = vzdělaná pracovní síla = všeobecná prosperita.

Ani jedna z obou rovností však nemusí vždy a všude platit. Vysoké výdaje na vzdělání ještě nemusejí znamenat kvalitní školství. Nejsou výjimkou bohatě dotované školy, z nichž vycházejí nepoužitelní absolventi. Před lety vyšlo české vydání knihy zážitků nositele Nobelovy ceny za fyziku Richarda Feynmana pod názvem „To snad nemyslíte vážně“. Kapitolu věnovanou Feynmanovým zkušenostem z hostování v Brazílii by si měli pečlivě přečíst všichni ministři, rektoři a jiní lidé zodpovědní za české školství. Profesor Feynman dlouho nemohl pochopit, proč inteligentní studenti s dobrými známkami byli zcela bezradní při řešení praktických úloh, byť triviálních. Nakonec zjistil, že problémem brazilského školství byl jev, se kterým se on sám nikdy nesetkal: memorování. Studenti se učili nazpaměť definice, věty a důkazy. Nikdo po nich nevyžadoval myšlení. Absolventi univerzit neměli daleko k funkční negramotnosti.

I v České republice se setkáváme s případy, kdy akademicky vzdělaní lidé trapně selhávají na triviálních úlohách. Pro nedostatek místa uveďme jen dva příklady. Jistý profesor sociologie se rozhořčoval, že většina českých zaměstnanců bere podprůměrné mzdy. Tento stav je prý asociální. Inu, aby člověk mohl obdržet nejvyšší akademickou hodnost v oboru sociologie, nutně musí mít za sebou alespoň jednu zkoušku ze základů statistiky. Ta je nástrojem pro zpracování sociologických dat a každý sociolog, tím spíše profesor, ji musí ovládat. Dotyčný tedy musel vědět, že medián statistické veličiny, která podléhá unimodálnímu asymetrickému rozdělení pravděpodobnosti s kladnou šikmostí, je vždy menší než průměr této veličiny – což je důvod, proč většina lidí má, měla a bude mít podprůměrné příjmy bez ohledu na to, která politická strana právě vládne a dokonce bez ohledu na to, zda je ekonomika kapitalistická, tržně sociální či komunistická.

Druhý, pikantnější příklad. Český politik zdůvodňoval nižší nezaměstnanost v USA ve srovnání s EU vyšším počtem vězňů. Každý dvacátý občan Spojených států je prý ve vězení. Oněch 5 % populace má představovat rozdíl mezi nezaměstnaností na obou stranách Atlantiku. Skutečnost: statistiky uvádějí, že každý dvacátý Američan se během svého života octne alespoň na jeden den za mřížemi. Aby však ve vězení žilo 5 % ekonomicky aktivní populace, musel by každý dvacátý práceschopný Američan být uvězněn nepřetržitě od 18 do 65 let věku. (Vliv vězeňství na americkou míru nezaměstnanosti je v praxi zanedbatelný.) Co lze očekávat od politika, který je bezradný v kupeckých počtech? Dotyčný nyní působí v Bruselu ve funkci komisaře pro sociální politiku. Hodně štěstí, Evropo.

Neexistuje ani jednoznačný statisticky potvrzený vztah mezi vzdělaností a hospodářským růstem. Země jako Singapur, Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Hong Kong zaznamenávaly nejvyšší míry hospodářského růstu v 60. letech, kdy negramotnost v těchto zemích byla obrovská a kdy se vysokoškolsky vzdělané elity počítaly téměř na prstech. Poté míra vzdělanosti vzrostla a hospodářský růst poklesl. Bylo by tedy možné „dokázat“, že vzdělanost má negativní vliv na růst. To by ovšem byl podobný nekorektní závěr jako v případě vězeňské populace a nezaměstnanosti v USA. Hospodářský růst a vzdělanost jsou totiž oboustranně provázané veličiny. Vzdělanost podporuje prosperitu a ta podporuje vzdělanost.

Prvotním hybatelem je ovšem motivace. Národ, který necítí vnitřní potřebu se vzdělávat, může mít k dispozici špičkové univerzity bez velkých výsledků. Studenti v Bruneji mají vše, avšak obyvatelé tohoto ropou zhýčkaného státu nemají vnitřní potřebu se učit. Vědí, že vláda se o ně postará. Nedostatek motivace je pro učitele tak deprimující, že u zahraniční profesoři Brunej příliš nevyhledávají navzdory pohádkovým platům.

O Češích je známo, že si vzdělání velmi cení. Přesněji řečeno, cení si diplomů a titulů, což má zřejmě kořeny v tarifech a tabulkách pro hodnocení státních zaměstnanců již od dob Rakouska-Uherska. Skutečná láska k opravdové vzdělanosti není v českých zemích zdaleka samozřejmá.
Pavel Kohout

25.8.04

 

Program nové vlády a ekonomické myšlení

Program nové vlády lze z ekonomického hlediska kritizovat až příliš snadno. Střílet do terče vzdáleného pět metrů s desítkou velkou jako kolo od vozu není žádné umění a je to až nudné. Lze poukázat na to, že program má tolik ekonomických priorit, že vlastně ve skutečnosti žádné nemá. Je možné upozornit na fakt, že častý výskyt slovesa „podporovat“ je v protikladu s deklarovanou snahou dostat schodek veřejných rozpočtů pod kontrolu. Ale to každý ví, i vláda samotná.

Když se sejdou tři dosti odlišné politické strany a každá klade důraz na své priority, vládní program může stěží vypadat lépe. Tedy – sice stěží, ale může. Stačilo by, kdyby vyjednavači použili více standardní ekonomie a méně dogmat ze svých volebních programů. Dobrým východiskem může být některá základní učebnice, například Zásady ekonomie (autor N. Gregory Mankiw, české vydání z roku 2000). V druhé kapitole zvané „Myslet jako ekonom“ uvádí autor deset tezí, na kterých se podle průzkumu z roku 1992 shodla většina ekonomů.

Zde jsou: (1) Cenový strop u nájemného snižuje kvantitu a kvalitu dostupného bydlení – s touto tezí souhlasí 93 % ekonomů. (2) Cla a dovozní kvóty většinou snižují všeobecný ekonomický blahobyt – rovněž 93% souhlas. (3) Pružné a plovoucí měnové kursy poskytují efektivní mezinárodní peněžní uspořádání – 90% souhlas. (4) Fiskální politika (snížení daní nebo zvýšení státních výdajů) funguje jako významný stimul pro ekonomiky, které jsou pod hranicí produkčních možností – 90 %. (5) Má-li být státní rozpočet vyrovnaný, měl by být vyrovnaný spíše v rámci ekonomického cyklu než v jednoletém intervalu – 85 %. (6) Sociální dávky v hotovosti zvyšují blahobyt příjemců více než dávky v naturáliích – 84 %. (7) Velký státní dluh má negativní dopad na ekonomiku – 83 %. (8) Minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost mládeže a nekvalifikovaných pracovníků – 79 %. (9) Vláda by měla restrukturalizovat sociální systém tak, aby více odpovídal záporným daním z příjmu – 79 %. (10) Daně za znečištění a obchodování s emisemi jsou lepší než systém nejvyšších hranic povoleného znečištění – 79 %.

V roce 2000 byl proveden nový, rozšířený průzkum konsensu ekonomů, ze kterého mohou vyplynout další závěry: (11) Sociální reforma směřující k časově omezenému čerpání dávek zvyšuje všeobecný blahobyt – 75 %. (12) Řízení ekonomického cyklu je lepší ponechat na centrální bance než se snažit o aktivistickou fiskální politiku – 71 %.

Toto jsou tedy základní teze, kterých by se měla držet dobrá vláda, která chce myslet a jednat ekonomicky. Nutno podotknout, že autoři průzkumu ani autor Základů ekonomie nejsou žádní extrémisté. Profesor Mankiw dokonce i svého psa pojmenoval Keynes, což je jméno, na které zpravidla slyší i ekonomové blízcí ČSSD. Nová česká vláda nebude mít problémy s většinou zmíněných bodů, patrně však s dosti podstatnými výjimkami tezí číslo 1, 8, 9, 11 a 12. Není zřejmě snadné být členem české vlády a současně myslet a jednat jako ekonom.


 

Pracovní trh po indicku

Čeští ekonomové často kritizují údajně příliš rychlý růst mezd. Jde prý o žití nad poměry, které nevede k ničemu dobrému a plodí jen vysokou inflaci a nezaměstnanost. Podle této logiky by však nezaměstnanost a inflace měla být nejnižší v zemích s nízkými mzdami. Alespoň podle teorie. Skutečnost je však jiná. Podívejme se na Indii – zemi, která je nízkými mzdami přímo proslulá. Příjem v hodnotě 3000 Kč měsíčně je v Indii považován za velmi slušný a znamená příslušnost ke střední třídě. Kdyby výše mezd byla hlavním faktorem, Indie by neměla mít žádné problémy s nezaměstnaností.

Jenomže nezaměstnanost je v Indii problémem, a to obrovským. Navzdory nízkým mzdám. Jen asi 10 % práceschopné populace jsou regulérní zaměstnanci, kteří pracují na základě pracovní smlouvy. Pouze na ně se vztahují sociální výhody, zejména zdravotní a penzijní zabezpečení. Přesto největší část (asi 60 %) práceschopné populace jsou osoby samostatně výdělečně činné – většinou nezámožní lidé, rolníci, řemeslníci, pouliční prodavači, taxikáři jezdící s rikšami, potulní hvězdopravci a žebráci. Jen nepatrná část indických OSVČ jsou bohatí podnikatelé. Zbylých 30 % jsou příležitostní a sezónní dělníci. V Indii je obtížné odhadovat míru nezaměstnanosti, protože každý se „nějak“ živí. Míra „podzaměstnanosti“ (underemployment) je však obrovská, v řádech desítek procent.

Jsou snad Indové nenapravitelní lenoši? Samozřejmě, že nejsou. Když v listopadu 2003 státní železnice oznámily, že ve městě Guwahati přijmou 2700 zaměstnanců na manuální práce, přihlásilo se 600 tisíc uchazečů. Když dráhy prohlásily, že přednost mají uchazeči s trvalým bydlištěm v regionu zaměstnání, strhla se mezi zájemci doslova bitva. Indové netouží po práci méně než kterýkoli jiný národ. Naopak, vzhledem k rozšířené těžké chudobě mají velmi silnou motivaci pracovat.

Proč tedy indický pracovní trh nefunguje? Práce je velmi levná, nabídka pracovní síly obrovská – kde je zakopán pes? Velkým problémem je rozšířená negramotnost. Ale s nalezením práce mají problémy i mladší, vzdělanější pracovníci, včetně vysokoškoláků. Mnozí se musejí spokojit s pracemi, které zdaleka neodpovídají jejich kvalifikaci. Absolventi technických univerzit proto často berou zavděk například prací operátorů v call-centrech. Přesun pracovních míst ze Západu do Indie pomohl vytvořit jen nepatrný počet pracovních míst ve srovnání s velikostí indické práceschopné populace. Nadbytek pracovní síly nepomáhá snižovat inflaci. Její průměrná úroveň v letech 1995-2004 činila 6 % ročně.

Problém je v nízké poptávce po pracovní síle. Zaměstnavatelé nejsou ochotni tvořit pracovní místa. Důvodem je hlavně složitost pracovní legislativy. Existuje kolem čtyřiceti různých zákonů, které se tak či onak váží k pracovnímu procesu. Byly většinou zaváděny ve 20. až 40. letech a nesou pečeť tehdy módního britského fabiánského socialismu.

Tyto zákony představují živnou půdu pro pracovně právní spory. Odbory sice nemají vzhledem k roztříštěnosti velkou sílu při kolektivním vyjednávání, ale agilně se účastní právních sporů. Rovněž účinně překážejí při modernizaci. Například zaměstnanci státem vlastněných bank dlouho účinně bojkotovali zavádění počítačů, aby zamezili rušení pracovních míst. Je jasné, že šlo o krátkozraké počínání. Nepružná pracovní legislativa a odbory jsou schopny odrazovat podniky od tvorby nových pracovních míst do takové míry, že ani nízké mzdy nedokáží vyvážit tyto nevýhody. To je také jeden z hlavních důvodů, proč investoři vyhledávají jakožto výrobní základnu spíše Čínu než Indii.

Pro Českou republiku z toho plyne poučení: neexistuje žádná náhražka za dobře fungující, pružný pracovní trh. Nízké mzdy nejsou řešení. Mzdy českých pracovníků by mohly být klidně vyšší, aniž by to vedlo k jakýmkoli inflačním tlakům či k vyšší nezaměstnanosti. Český pracovní trh by ovšem musel být mnohem pružnější než nyní. Přehnaná regulace vždy vede v konečném důsledku k nezaměstnanosti – v Indii, v Evropě, kdekoli. Přehnaná ochrana pracovních míst se vždy obrací proti nejchudším. Česká vláda by na tento vztah měla pamatovat v souvislosti s návrhem nového zákoníku práce.


19.8.04

 

Čína, investice a růst ekonomiky

Nikdo nepochybuje, že Čína je významným hráčem ovlivňujícím mezinárodní ekonomické vztahy. Mnozí se dokonce přiklánějí k hypotéze, že Země Středu (Žong-guò, jak se Čína nazývá ve svém jazyce) jednou bude ekonomickou supervelmocí. K tomuto cíli ale ještě vede dlouhá cesta.

Věnujme pozornost těmto otázkám: (1) Kdy se Čína vyrovná USA a vyspělé Evropě? (2) Do jaké míry ovlivňuje obrovský obchodní přebytek zbytek světa? (3) Vyplatí se investovat do Číny kvůli jejímu dynamickému hospodářskému růstu? (4) Je tento růst skutečný anebo jde o dílo kreativní statistiky?

Obchodní přebytek a jeho umístění

V červnu 2004 držela čínská centrální banka devizové rezervy v hodnotě 470 miliard dolarů. Ještě v březnu 2001 dosahovaly tyto rezervy hodnoty „pouhých“ 176 miliard USD. Dalších 120 miliard dolarů evidovala v červnu 2004 centrální banka Hong Kongu (přičemž tato suma roste poměrně pomalu). Celkově tedy během tří let vzrostly čínské devizové rezervy v důsledku sumy přebytků zahraničního obchodu o 300 miliard USD.

Tento vývoj mnohé pozorovatele znepokojuje. Americký tisk varovně píše o nákladních lodích, které připlouvají naplněny čínským zbožím do přístavu Seattle a vracejí se zpět naložené americkým senem, aby byly alespoň nějak zatížené. Řada pozorovatelů také s jistým pohoršením tvrdí, že Spojené státy se stávají závislými na čínském kapitálu. Každým měsícem koupí čínské úřady dluhopisy americké vlády v hodnotě několik desítek miliard dolarů. ČLR se tak stává významným věřitelem federální vlády. Čím hlubší je americký obchodní deficit, tím větší jsou čínské investice. Vývoz kapitálu z Číny převyšuje příliv přímých zahraničních investic do země.

Část obav pochází z představy, že mezinárodní kapitálové toky mohou významně ovlivnit americké úrokové míry. Tento proces však USA spíše pomáhá. Vysoká poptávka po dluhopisech způsobuje jejich vysokou cenu a tudíž nízké úrokové míry. Výnosová křivka amerických dluhopisů je v historickém srovnání položena velmi nízko, což zlevňuje podnikatelské i osobní úvěry, zejména hypotéky. Hypotéční boom pomohl v letech 2002-2004 zachránit americkou ekonomiku před recesí. Americká soukromá spotřeba i nízká úroveň nezaměstnanosti (5,5 % podle posledních údajů z počátku srpna 2004) je tedy podpořena čínským zájmem o americké dluhopisy.

Co by se stalo, kdyby Čína z nějakých důvodů najednou přestala Ameriku úvěrovat? K tomu nedojde, protože kromě USA existuje na světě jen jediný trh dluhopisů, který přichází v úvahu: dluhopisy států Eurozóny. Jedině tento trh je dostatečně bezpečný a zároveň likvidní. Vzhledem k diverzifikace rizik však Čína nemá důvod Ameriku vynechat. Proto se USA nemusejí strachovat. Čínské peníze v USA jsou důkazem síly americké, nikoli čínské ekonomiky, jak poznamenává David Malpass, hlavní ekonom investiční banky Bear, Stearns & Co.

Výnosy akciových indexů a růst HDP

Čína dlouhodobě patří mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky na světě. Podle údajů serveru NationMaster.com se umístila na prvním místě v růstu HDP během období 1980‑2000, když celkový růst dosáhl hodnoty 382 % (8,2 % per annum). Za stejné období vzrostly ekonomiky USA o 56 %, Francie o 40 % a Švýcarska jen o 18 %. V prvním pololetí 2004 byl růst čínské ekonomiky natolik rychlý, že vláda musela kvůli obavám z přehřátí přikročit k nestandardním opatřením – uvalila úvěrové moratorium na některé banky.

Povrchně uvažující ekonom by usoudil, že zhodnocení čínských akcií bude výrazně převyšovat růst amerických akcií, o akciích společností ze stagnující Evropy ani nemluvě. Vždyť přece zisky akciových společností jsou součástí HDP a měly by tedy úměrně růst.

Skutečnost je poněkud šokující. Akciový index MSCI China, který byl v prosinci 1992 nastaven na hodnotu 100 bodů, měl koncem července 2004 hodnotu jen 22,37 bodu. Znamená to průměrnou roční ztrátu ve výši –12,1 % v dolarovém vyjádření. Naproti tomu index MSCI USA za stejné období posiloval tempem 10,4 % per annum, index MSCI Europe 10,3 % p.a. a MSCI Switzerland dokonce 12,5 % p.a., vše v dolarovém vyjádření. Švýcarská ekonomika přitom během let 1980-2000 rostla pouze o 0,8 % p.a.

Co bylo příčinou tohoto dlouhodobého propadu čínských akcií? A jak je možné, že stagnující švýcarská ekonomika se může chlubit tak skvělými výnosy svého akciového indexu?

Odpověď spočívá v pochopení principu fungování čínské ekonomiky. Jediným motorem jejího růstu je obrovská zásoba levné pracovní síly a levných materiálů a polotovarů ze státních podniků. Ty jsou udržovány při životě z velké části ze sociálních důvodů. Jsou dotovány ve formě měkkých úvěrů poskytovaných velkými státními bankami. Ztráty těchto bank jsou sanovány ze zmíněných obrovských devizových rezerv čínské centrální banky. Od roku 1998 až doposud čínská vláda „napumpovala“ do bank kolem 200 miliard dolarů. Zatím poslední velká injekce v hodnotě 45 miliard USD přišla začátkem ledna 2004. Přesto se objem špatných úvěrů stále odhaduje na 300-400 miliard dolarů.

Vzhledem k tomuto „úvěrovému dumpingu“ řada čínských výrobců prodává zboží pod cenou, která by odpovídala podmínkám rovnovážné ekonomiky. Nízkým cenám nahrává i nízký stupeň koncentrace trhu. Jde o dědictví maoistické ekonomiky, jejímž cílem bylo dosáhnout soběstačnosti i na úrovni jednotlivých měst a komun. Jak uvádí Gordon Chang v knize „The Coming Collapse of China“, Čína má 8000 výrobců cementu, zatímco zbytek světa jen 1500. Podobná situace existuje i v jiných odvětvích. Vzhledem k výrazném posílení dopravní infrastruktury během 90. let vznikla na čínském vnitřním trhu nesmírně ostrá konkurence. Ziskové marže, pokud o nich lze vůbec hovořit, jsou pranepatrné.

Proto nelze od čínských akciových indexů očekávat skvělé výnosy. Tím spíše, že se převážně skládají z akcií velkých polostátních podniků, které jsou často ztrátové a mnohdy na pokraji krachu. Na burzách v Šanghaji a v Šen-ženu se obchoduje málo dynamicky rostoucích společností. Domácí podnikatelská sféra je slabá, převážně se omezuje na soukromé obchody, řemeslnické dílny, restaurace. Kapitálový trh neplní svoji funkci – burzy jsou státem používány jako „trychtýř“ pro dotování polostátních podniků. Neslouží soukromým podnikům jako nástroj pro získávání kapitálu. Úvěráři ve státních bankách jsou trestáni, pokud půjčí soukromému podniku, který následně nesplácí; nečelí však žádným sankcím, pokud poskytnou špatný úvěr státnímu podniku.

Velký růst zaznamenávají výrobní pobočky zahraničních společností. Jejich zisky ovšem plynou do mateřských společností v USA a v Evropě. Proto ceny akcií amerických a evropských firem rostou mnohem rychleji než HDP západních států. Po celé Asii se například setkáváme s billboardy propagujícími výrobky firmy Nestlé. Tato firma ve svém „rodném“ Švýcarsku realizuje jen asi 1 % tržeb, avšak vykazuje zde své globální zisky. Její akcie jsou obchodovány převážně na západních burzách.

V současné ekonomice je rutinní a manuální práce velmi levnou komoditou. V nákladech na spotřební zboží vyráběné v Číně západními společnostmi představují náklady na pracovní sílu nepatrnou položku. Cení se know-how a intelektuální vlastnictví, což je důvodem, proč Západ klade tak velký důraz na jeho ochranu. Někomu to možná přijde nespravedlivé, ale je nutno si uvědomit, co Čínu přivedlo do této situace: utopická snaha maoistů o vybudování autarkní ekonomiky postavené na marxistických základech.

O věrohodnosti čínského HDP

Až doposud jsme předpokládali, že oficiální údaje o růstu čínského HDP jsou věrohodné. To nemusí být pravda. Existuje řada indicií systematického nadhodnocování statistik. Profesor Lester Thurow z MIT uvádí v časopise The Banker (srpen 2004), že údaje o růstu jsou vnitřně nekonzistentní. Úřady připouštějí, že venkov, kde žije 70 % populace, zaznamenal prakticky nulový růst za posledních 15 let. Jak rychle by musela růst města, aby výsledný růst činil oněch bezmála 10 % oficiálně vykazovaných? Odpověď: 32 %. Toto je samozřejmě absurdně vysoké číslo.

Nekonzistence je i ve srovnání s fyzickými statistikami. Běžná ekonomika potřebuje 2% nárůst ve spotřebě elektrické energie. Z čínských statistik by ovšem vyplývalo, že stačí 0,8 % růst spotřeby na 1% růst HDP. Čínská ekonomika nedrží světový rekord v energetické šetrnosti. Je tedy zřejmé, že růst HDP je nadsazený.

Thomas Rawski z University of Pittsburgh uvádí řadu dalších podobných statistik, například počet cestujících na domácích linkách. Dochází k závěru, že čínská ekonomika pravděpodobně zaznamenala recesi v letech 1998-99. Během let 1997-2000 spotřeba energie dokonce poklesla o 12,8 %. Zřejmě tedy není pravda, že se Číny nedotkla pověstná asijská krize.

Závěr – odpovědi na otázky

(1) Bude trvat desítky let, než Čína dosáhne úrovně vyspělých světových ekonomik. Nesmírně zaostalý je čínský finanční sektor, bez něhož tržní ekonomika nemůže být plně funkční.

(2) Přebytek čínské obchodní bilance pomáhá udržovat vysoké ceny dluhopisů v západním světě, čímž stimuluje hospodářský růst, zejména v USA.

(3) Hospodářský růst Číny nemá žádnou souvislost s vývojem tamních akciových indexů.

(4) Existují závažné materiální nesrovnalosti v čínských statistických výkazech, které signalizují, že oficiálně vykázaný hospodářský růst je pravděpodobně významně nadhodnocen.

Literatura a zdroje

Chang, Gordon G.: The Coming Collapse of China. Arrow Books, London, 2002

Malpass, David: Their Money, Our Strength. The Wall Street Journal, August 5, 2004, p. A10

Thurow, Lester: China’s Statistics Don’t Add Up. The Banker, August 2004, pp. 16-17

Rawski, Thomas: Measuring China’s Recent GDP Growth: Where Do We Stand? Working paper, University of Pittsburgh, August 2002

rmm.TheMarketServer.com

http://www.economist.com/

http://www.mscidata.com/

http://www.nationmaster.com/



This page is powered by Blogger. Isn't yours?