Vzdělání, hospodářský růst a motivace

Mnoho bylo napsáno o vlivu vzdělání na ekonomický růst. Tradiční klišé má za to, že vysoké výdaje na vzdělání = vzdělaná pracovní síla = všeobecná prosperita.

Ani jedna z obou rovností však nemusí vždy a všude platit. Vysoké výdaje na vzdělání ještě nemusejí znamenat kvalitní školství. Nejsou výjimkou bohatě dotované školy, z nichž vycházejí nepoužitelní absolventi. Před lety vyšlo české vydání knihy zážitků nositele Nobelovy ceny za fyziku Richarda Feynmana pod názvem „To snad nemyslíte vážně“. Kapitolu věnovanou Feynmanovým zkušenostem z hostování v Brazílii by si měli pečlivě přečíst všichni ministři, rektoři a jiní lidé zodpovědní za české školství. Profesor Feynman dlouho nemohl pochopit, proč inteligentní studenti s dobrými známkami byli zcela bezradní při řešení praktických úloh, byť triviálních. Nakonec zjistil, že problémem brazilského školství byl jev, se kterým se on sám nikdy nesetkal: memorování. Studenti se učili nazpaměť definice, věty a důkazy. Nikdo po nich nevyžadoval myšlení. Absolventi univerzit neměli daleko k funkční negramotnosti.

I v České republice se setkáváme s případy, kdy akademicky vzdělaní lidé trapně selhávají na triviálních úlohách. Pro nedostatek místa uveďme jen dva příklady. Jistý profesor sociologie se rozhořčoval, že většina českých zaměstnanců bere podprůměrné mzdy. Tento stav je prý asociální. Inu, aby člověk mohl obdržet nejvyšší akademickou hodnost v oboru sociologie, nutně musí mít za sebou alespoň jednu zkoušku ze základů statistiky. Ta je nástrojem pro zpracování sociologických dat a každý sociolog, tím spíše profesor, ji musí ovládat. Dotyčný tedy musel vědět, že medián statistické veličiny, která podléhá unimodálnímu asymetrickému rozdělení pravděpodobnosti s kladnou šikmostí, je vždy menší než průměr této veličiny – což je důvod, proč většina lidí má, měla a bude mít podprůměrné příjmy bez ohledu na to, která politická strana právě vládne a dokonce bez ohledu na to, zda je ekonomika kapitalistická, tržně sociální či komunistická.

Druhý, pikantnější příklad. Český politik zdůvodňoval nižší nezaměstnanost v USA ve srovnání s EU vyšším počtem vězňů. Každý dvacátý občan Spojených států je prý ve vězení. Oněch 5 % populace má představovat rozdíl mezi nezaměstnaností na obou stranách Atlantiku. Skutečnost: statistiky uvádějí, že každý dvacátý Američan se během svého života octne alespoň na jeden den za mřížemi. Aby však ve vězení žilo 5 % ekonomicky aktivní populace, musel by každý dvacátý práceschopný Američan být uvězněn nepřetržitě od 18 do 65 let věku. (Vliv vězeňství na americkou míru nezaměstnanosti je v praxi zanedbatelný.) Co lze očekávat od politika, který je bezradný v kupeckých počtech? Dotyčný nyní působí v Bruselu ve funkci komisaře pro sociální politiku. Hodně štěstí, Evropo.

Neexistuje ani jednoznačný statisticky potvrzený vztah mezi vzdělaností a hospodářským růstem. Země jako Singapur, Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Hong Kong zaznamenávaly nejvyšší míry hospodářského růstu v 60. letech, kdy negramotnost v těchto zemích byla obrovská a kdy se vysokoškolsky vzdělané elity počítaly téměř na prstech. Poté míra vzdělanosti vzrostla a hospodářský růst poklesl. Bylo by tedy možné „dokázat“, že vzdělanost má negativní vliv na růst. To by ovšem byl podobný nekorektní závěr jako v případě vězeňské populace a nezaměstnanosti v USA. Hospodářský růst a vzdělanost jsou totiž oboustranně provázané veličiny. Vzdělanost podporuje prosperitu a ta podporuje vzdělanost.

Prvotním hybatelem je ovšem motivace. Národ, který necítí vnitřní potřebu se vzdělávat, může mít k dispozici špičkové univerzity bez velkých výsledků. Studenti v Bruneji mají vše, avšak obyvatelé tohoto ropou zhýčkaného státu nemají vnitřní potřebu se učit. Vědí, že vláda se o ně postará. Nedostatek motivace je pro učitele tak deprimující, že u zahraniční profesoři Brunej příliš nevyhledávají navzdory pohádkovým platům.

O Češích je známo, že si vzdělání velmi cení. Přesněji řečeno, cení si diplomů a titulů, což má zřejmě kořeny v tarifech a tabulkách pro hodnocení státních zaměstnanců již od dob Rakouska-Uherska. Skutečná láska k opravdové vzdělanosti není v českých zemích zdaleka samozřejmá.
Pavel Kohout