21.9.05

 

Ekonomické souvislosti německých voleb

Co vyplývá z výsledků německých voleb? Jak se bude vyvíjet německá ekonomika? Jaká poučení plynou pro Českou republiku?

V první řadě je nutno jednoznačně konstatovat, že sliby zvyšování daní volby nevyhrávají. Křesťanští demokraté plánovali zvýšit sazbu daně z přidané hodnoty o dva procentní body. Sociální demokraté kontrovali sérií hesel: „Zvýšení DPH je asociální“, „Zvýšení DPH poškozuje hospodářský růst“, „Zvýšení DPH ohrožuje pracovní místa“, atd. Pikantní je, že levicová SPD měla ve všech těchto bodech naprostou pravdu. Je zajímavým novým trendem, že sociální demokraté protestují proti zvyšování daní.

Daň z přidané hodnoty je velmi citlivě vnímané téma a každé její zvýšení je natolik bolestivé, že jej nevyváží snižování sazeb jiných daní, jak to plánovala CDU/CSU. Zvýšení DPH je nepříjemnost, kterou si běžný občan uvědomuje při denních nákupech dlouhou dobu, než si na novou sazbu zvykne. Málokterý zabiják politických preferencí funguje tak spolehlivě jako zvýšení DPH.

Jak další důvod neúspěchu CDU se uvádí údajný nedostatek „charismatu“. Toto slovo se používá bez dalšího vysvětlení, které je přitom prostinké. Charisma je totéž, co sebedůvěra. Politik, který je skálopevně přesvědčen o správnosti své věci, automaticky vzbudí sympatie u svých stoupenců, respekt u protivníků a zájem u nerozhodnutých. Vzpomeňme si na Vladimíra Špidlu, kterému by údajný nedostatek charismatu vyčítán. Ve skutečnosti jeho politická hvězda nepřetržitě stoupala až do okamžiku, kdy si uvědomil, že zdroj jeho bezmezné sebedůvěry byl falešný – že zdroje sociálního státu jsou vyčerpatelné. Teprve v době, kdy se Špidlova vláda pustila do polovičaté, nicméně dobře míněné reformy veřejných financí, jeho charisma vyschlo. A s ním i preference ČSSD.

Politikova sebedůvěra může pramenit buď z dokonalé teoretické a praktické přípravy anebo naopak: z naprostého ignorování skutečnosti. Z hlediska dobrého fungování ekonomiky je samozřejmě lepší první varianta, ale v předvolebním boji fungují oba recepty na charisma stejně dobře. Ten druhý možná ještě lépe.

Nejistota zabíjí charisma a vede k prohře. Křesťanští demokraté předvedli nejistoty víc než příliš. Vraťme se opět k daním. Angela Merkelová v roce 2004 ujišťovala: „Zvýšení DPH je pro nás mimo debatu.“ Ještě v květnu 2005 prohlásil generální sekretář CD Volker Kauder: „Zvýšení daní by byl jed pro ekonomickou konjunkturu, pročež vyšší daně nepřicházejí v úvahu. Platí to pro všechny daně, tudíž i pro DPH.“ A zanedlouho se v programu CDU octlo zvýšení DPH.

Podobné názorové klopýtání předvedla tato strana v otázce rovné daně. Když už profesor Paul Kirchhof toto téma otevřel, CDU udělala největší myslitelnou chybu: začala zmateně kličkovat. Angela Merkelová měla otevřeně prohlásit: „Ano, domníváme se, že rovná daň je nejlepší recept na hospodářský růst, protože dosavadní systém je jak trám prožraný červotočem. Nebude-li vyměněn, dříve či později se zhroutí. Ne, není pravda, že rovná daň je asociální, jak lživě tvrdí naši odpůrci. S odpočitatelnou položkou ve výši X tisíc euro rovná daň prospěje lidem s podprůměrnými příjmy. Jediná skupina, kterou poškodí, budou daňoví poradci a právníci, kteří bohatým Němcům zařizují daňové azyly ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku nebo v Monaku.“

Volič je schopen odpustit svému oblíbenému politikovi téměř cokoli: nejen nepopulární opatření, ale i lži, korupci, nevěru, vulgární mluvu a v případě kancléře Schrödera dokonce i barvení vlasů. Jediné, co volič nikdy a za žádných okolností netoleruje, je zbabělost. Přesně tuto vlastnost předvedla Angela Merkelová, když profesora Kirchhofa doplnila do tandemu Friedrichem Merzem. Odpůrce zásadních reforem tím nepřilákala, jejich příznivce naopak odradila. Již Niccolò Machiavelli věděl, že Štěstěna přeje odvážným a nikoli váhavcům a vypočítavcům.

Třetím důvodem neúspěchu CDU byl její přístup k reformě ekonomiky jako k čemusi ožehavému, bolavému, automaticky nepopulárnímu. Přitom není pravda, že reformy musí být nutně nepopulární. Obvykle bolí pouze proto, že bývají prováděny až v době, kdy ekonomika je v krizovém stavu. Dobře provedená reforma v období, které není vysloveně krizové, bývá zpravidla příznivě přijata širokými vrstvami. Ekonomické reformy se totiž provádějí proto, aby se lidem žilo lépe, nikoli hůře. Tento základní fakt CDU nebyla schopna sdělit veřejnosti.

psáno pro Lidové noviny

16.9.05

 

Síla a slabost německé ekonomiky

Německo nedávno předstihlo Spojené státy jako největší světový exportér zboží. Vykazuje větší obchodní přebytek než Čína, Japonsko a Indie dohromady. Zisky německých firem jsou nejvyšší za posledních 40 let a akciový index DAX posílil meziročně o 28 %. Přesto Německo hledá lék na hospodářskou slabost. Dlouhodobě trpí pomalým růstem a vysokou nezaměstnaností. Mladší generace Němců snad ani nevědí, že byly doby, kdy míra nezaměstnanosti se blížila nule. Šlo o dobu poválečného hospodářského zázraku. Stojí za to si ji připomenout.

Konvenční historie uvádí, že Hitlerův nacionální socialismus porazili spojenci. To je pravda, ale ne úplná V západní části Německa měli dominantní postavení Američané. Americký guvernér, generál Lucius Clay, zachoval mnohé hitlerovské principy, především administrativní kontrolu cen, přídělový systém a nacistický daňový systém s mezní sazbou daně z příjmů 93 %. Nacionální socialismus byl tedy poražen vojensky, ale jeho ekonomický vliv trval.

Odvahu vzepřít se generálu Clayovi našel ministr hospodářství Ludwig Erhard. V roce 1948 zrušil veškeré cenové regulace. Když jej generál pozval „na koberec“ s tím, že nemá oprávnění měnit cenové vyhlášky, Erhard odpověděl legendárním způsobem: „Mýlíte se, pane. Vyhlášky jsem nezměnil, zrušil jsem je.“ (A pak se říká, že Němci nemají smysl pro humor.) Generál Clay byl natolik moudrý, aby toto rozhodnutí již neměnil.

Od té doby je jméno Ludwig Erharda, pozdějšího spolkového kancléře, spojeno s přídomkem „otec hospodářského zázraku“. Jeho éra je spojena s nejrychlejším růstem v novodobé historii německé ekonomiky. Jen během pouhých tří let 1948-50 vzrostla průmyslová výroba v Německé spolkové republice o 187 %. V roce 1960 životní úroveň všech sociálních vrstev v západním Německu vysoce přesáhla veškeré předválečné standardy. Během padesátých let vzniklo šest miliónů pracovních míst a nezaměstnanost poklesla na 1,2 %. To vše prakticky bez státního zadlužení. Němci se mohli přesvědčit, že svobodný trh a demokracie funguje lépe než nacionálně socialistická ekonomika řízená státním plánem a omezená stovkami regulací. Úspěch tržní ekonomiky znamenal skutečně účinnou denacifikaci.

V této souvislosti stojí za zmínku, že autorem termínu „tržní ekonomika“ byl významný německý ekonom a filosof Wilhelm Röpke. Jako přesvědčený odpůrce hitlerovského socialismu přežil v exilu, kde napsal několik knih. Erhard četl Röpkeho knihy, které z něho udělaly přesvědčeného ekonomického liberála. Úspěch německé ekonomiky v 50. letech byl realizací Röpkeho výroku: „Mám rád ekonomický řád, jemuž vládnou volné ceny a trhy… jediný ekonomický řád, který odpovídá lidské svobodě.“

Zdůrazňování slova „řád“ (latinsky ordo, německy Ordnung) není náhodné. Erhard a Röpke jsou reprezentanty ordoliberalismu, tedy svobodné ekonomiky, kde však platí přesná a pevná pravidla hry. Zde také spočívala v 50. letech role německého státu. Zatímco ostatní evropské země experimentovaly se špatně pochopenou Keynesovou teorií, utrácely jak opilí námořníci, zadlužovaly se až po uši, tiskly inflační peníze a devalvovaly své měny, Německo se stalo ostrovem zdravých financí a svobodné ekonomiky. V roce 1960 utrácelo Německo na veřejných výdajích jen 30 % hodnoty hrubého domácího produktu: méně než Irsko v 90. letech.

Německé veřejné finance si své zdraví neudržely věčně. Samotný Erhard krátce před svou smrtí v roce 1977 opakovaně konstatoval, že tehdejší Německo nemá již nic společného s původními ideály sociálně tržní ekonomiky. Mimochodem, tehdy byl přívlastek „sociální“ chápán především tak, že vláda nebude olupovat chudé lidi o jejich úspory prostřednictvím vysoké inflace.

Co by asi Erhard a Röpke říkali dnes? Dnešní Německo již není sociálně tržní stát, nýbrž země ovládaná zběsilou klikou byrokratů, výběrčích daní a kariérních nezaměstnaných. Od Erhardovy éry každoročně přibývají nové úřady, vyhlášky, daňové výjimky, dotace, a tak dále. Jakákoli snaha zavést v této šílené džungli pořádek se míjí účinkem. V této souvislosti je podivuhodné, jak vysoký stupeň odolnosti projevuje německá podnikatelská sféra, které se daří nejen přežívat, ale dokonce prosperovat.

Lék na německé problémy je tedy teoreticky snadný: stačilo by zavést skutečnou sociálně tržní ekonomiku, která před padesáti lety v Německu velmi úspěšně fungovala. Při síle německého průmyslu by mohutné oživení bylo otázkou velmi krátké doby.

psáno pro Hospodářské noviny


12.9.05

 

Rozpočet jen pro dobré počasí

Návrh státního rozpočtu na rok 2006 lze charakterizovat třemi přídavnými jmény: předvolební, štědrý a optimistický. První dvě adjektiva spolu navzájem souvisejí. Poslední dvě by bylo ještě možné upřesnit příslovcem „nezřízeně“.

Co je na návrhu státního rozpočtu předvolebního? Především navýšení výdajů. Jen samotné sociální výdaje vzrostou o 17 %, na 34 miliard korun. Ještě více bude stát zvýšení platů státních zaměstnanců. Zvýšení o 4,5 % si vyžádá sedm miliard. Valorizace důchodů spotřebují dalších dvanáct miliard. Desetiprocentní zvýšení čeká i rozpočet na vědu a výzkum, nejspíše proto, aby vláda působila „zodpovědným“ dojmem, jak myslí na budoucnost země.

Kdyby se vláda skutečně chtěla chovat zodpovědně, nebyl by navržený rozpočet předvolební. Štědrý by mohl zůstat, nicméně v jiném smyslu tohoto slova: nejštědřejší je vždy takový rozpočet, který lidem tahá nejméně peněz z kapes. Státní přerozdělování vždy funguje podle rčení „nechci slevu zadarmo“. Jakákoli státní podpora musí být někým zaplacená.

Keynesovo opuštěné dědictví
Ekonomika roste více než 4% ročním tempem. Čím vyšší tempo růstu, tím vyšší objem vybraných daní a naopak. Projektovaný schodek v hodnotě 3,8 % hrubého domácího produktu je založen na optimistickém předpokladu, že příští rok bude rovněž příznivý. Je to rozumný přístup?

Sociální demokracie se tradičně hlásí ke keynesovské hospodářské politice. Miloš Zeman odkaz Johna Maynarda Keynese mnohokrát zdůrazňoval a nikdo z jeho následníků se od něho nedistancoval. Zjednodušeně řečeno, keynesianismus tvrdí následující: vláda by měla aktivně zasahovat do ekonomiky tím způsobem, že v obdobích recese zvýší státní výdaje za cenu rozpočtového schodku. V obdobích ekonomického růstu by vláda naopak měla dosahovat rozpočtových přebytků, aby svůj dluh z doby recese splatila.

Pokud by se tedy sociální demokracie měla držet vlastní hospodářské politiky, měl by rozpočet na rok 2006 být plánován jako přebytkový. Odpověď na otázku „o kolik by deficit měl být nižší“ tedy nezní o pět či deset miliard, nýbrž – o záporné znaménko. Kdyby sociální demokracie praktikovala, co oficiálně hlásá, státní rozpočet by byl v přebytku.

Proč Paroubek není Bush
Lze namítnout, že hlubokých deficitů dosahovaly i vlády, které Keynesovo ekonomické učení oficiálně neuznávaly: Ronald Reagan v 80. letech, George W. Bush nyní. Příkladů by se našlo více. Jenže zde je velký rozdíl. V první řadě, Ronald Reagan vždy předkládal návrhy vyrovnaných rozpočtů, které byly posléze „vylepšeny“ o řadu výdajů Kongresem s demokratickou většinou. Prezident G.W. Bush se schodků dopouští již úmyslně. Jaký je ovšem podstatný rozdíl mezi G.W. Bushem a Jiřím Paroubkem v ekonomické oblasti? První z obou jmenovaných cílevědomě snižuje daně. Díky tomu americká ekonomika směřuje k vyrovnanému federálnímu rozpočtu během několika let. Vedlejšími efekty jsou tempo hospodářského růstu srovnatelné s Českou republikou, ovšem při nezaměstnanosti v hodnotě pouhých 5,0 % s klesajícím tempem. Hurikán Katrina sice tato číslo poněkud zhorší, ale to na podstatě věci nic nemění.

Stručně řečeno: rozpočtový deficit v období ekonomického růstu nemusí být vždy škodlivý: záleží ovšem, zda se deficit projí v podobě neustále bobtnajících státních výdajů, anebo zda bude investován do zrychlení hospodářského růstu v podobě daňových škrtů.

Nezřízený optimismus rozpočtového návrhu pramení z předpokladu, že nic zlého se nestane, světová ekonomika poběží jako švýcarské hodinky, zahraniční investice se pohrnou, a tak dále. Jenže žijeme v nedokonalém světě plném rizik. Ekonomové například hovoří o možnosti bankovní krize v Číně. O této možnosti se mluví již léta. Skutečnost, že zatím nenastala, nevylučuje riziko jejího propuknutí třeba napřesrok. Pokud by čínská ekonomika rázem oslabila, postihlo by to všechny významné trhy, které mají s Čínou obchodní přebytek: zejména Německo. Ekonomika našeho největšího souseda by se ze stagnace rázem propadla do hluboké recese. Účinky na českou ekonomiku by byly jednoznačně negativní.

Státní rozpočet je tedy navržen pouze pro dobré počasí. Nepočítá s možnými nepříznivými externími šoky. Neposkytuje impulsy pro dlouhodobý hospodářský růst a je očividně veden populistickou snahou zalíbit se vybraným skupinám obyvatelstva. Jinými slovy, návrh rozpočtu je spíše předvolební kampaň ČSSD placená z veřejných prostředků než cokoli jiného.

psáno pro Lidové noviny

9.9.05

 

Příčiny a důsledky vysokých cen ropy

Fenoménem současnosti jsou vysoké ceny benzínu. Jejich příčin je několik a ve svém účinku navzájem sčítají. Výsledkem je nervozita řidičů prakticky na celém světě. Kromě toho se hovoří o dalším ropném šoku a jeho možném dopadu na světovou ekonomiku a finanční trhy.

Nejprve k příčinám vysokých cen není. Situace je dnes jiná, než byla v období prvního ropného šoku v roce 1973. Rozdíl je především ve skutečnosti, že tehdy šlo o důsledek arabského ropného embarga. Nyní se arabské státy chovají k Západu vstřícně. Změnila se i struktura západních ekonomik, které jsou nyní odolnější vůči šokům. Celková energetická náročnost americké ekonomiky poklesla od roku 1973 o 40 % v přepočtu na jednotku hrubého domácího produktu. Spotřeba ropy klesla z 29 barelů na osobu v roce 1973 na 25 barelů v roce 1998. Pro ostatní západní země by bylo možné uvést podobná čísla. Podstatou věci je, že ačkoli spotřeba v absolutním vyjádření nepoklesla, ekonomiky vyspělých zemí jsou dnes méně náchylné k recesím v důsledku vysokých cen. Proto hospodářská krize eminentně nehrozí.

Vysoké ceny nejsou způsobeny ani tak faktem, že by světové zásoby ropy docházely, jako spíše nedostatkem těžebních a především rafinérských kapacit. Trh se tedy posunul ve srovnání s rokem 2004, kdy motorem růstu cen ropy byla poptávka z Číny. Nyní je čínský import ropy méně významným faktorem. Do popředí vystupují odstávky rafinerií v důsledku tornáda Katrina, obavy z politického vývoje v Iráku a jiné, opět převážně politické záležitosti.

Další příčinou vysokých cen pohonných hmot jsou daně. Již před růstem cen tvořila kombinace spotřební daně a DPH podstatnou část cen benzínu a nafty v evropských zemích včetně České republiky. Zatímco spotřební daň je počítána fixně (sazbou 11,84 Kč na litr), daň z přidané hodnoty je vypočtena jako procento z ceny. Daňová zátěž tedy cenu benzínu zvyšuje souběžně s růstem ceny ropy na světových trzích. Snížení rozpočtového deficitu české vlády je tedy zčásti způsobeno i růstem cen energií na světových komoditních burzách. Nabízí se myšlenka, zda by stát měl reagovat a daně alespoň dočasně snížit. Manévrovací prostor není velký, protože DPH snížit nelze vzhledem k harmonizaci daňových sazeb v rámci EU. Evropská unie také nařizuje minimální spotřební daň za litr bezolovnatého benzínu ve výši 359 euro za tisíc litrů, tedy zhruba 10,40 Kč na litr. Manévrovací prostor tedy není velký, bez konfliktu s EU lze snížit daně zhruba o 2 Kč za litr. Nicméně i tento krok by mohl mít smysl. Když už ne z jiných důvodů, tak alespoň z psychologických – aby se zmírnily obavy veřejnosti.

Psychologii totiž nelze podceňovat. Moderní ekonomie uznává velký význam očekávání. Názory veřejnosti na budoucí vývoj hospodářství mohou mít charakter proroctví, která plní sama sebe (self-fulfilling prophecy). Jestliže veřejnost očekává hospodářskou recesi, může se tato věštba splnit už tím, že lidé začnou omezovat spotřebu a investice. Následně se sníží zisky podniků, které začnou propouštět. Tím se posílí nedůvěra v ekonomiku a lidé ještě více omezí spotřebu. Ekonomika může oslabit, aniž by k tomu měla jiné důvody než psychologické. Že se nejedná o pouhou teorii svědčí i dopad teroristického útoku z 11. září 2001.

Současné extrémní ceny patrně dříve či později zmírní. V delším horizontu však nelze počítat s vysloveně levnou ropou. Světová těžba stále roste, zatímco objem ropy v ložiscích nikoli. Pro období několika následujících desetiletí však přesto není důvod k panice. Ropné ložisko není jako láhev piva, kde po vyčerpání nezůstane nic než suché dno. Moderní technologie umožňují těžit ropu i z ložisek, která byla dříve považována za vyčerpaná. Tradiční těžební techniky dokázaly dostat na povrch jen asi v průměru 30 % ropy. Nynější postupy umožňují získat dalších zhruba 30 %. Obavy z akutního nedostatku energie jsou tedy silně přehnané.

Problém je ovšem ve skutečnosti, že nové technologie jsou velmi drahé. Náklady na těžbu ropy postupně porostou – a logicky tedy i její ceny. Než bude nalezena rozumná náhrada za fosilní paliva, společnosti zabývající se těžbou ropy a výrobou těžebních technologií mohou dosahovat značných zisků. Již nyní posílily akcie ropných a energetických společností meziročně v průměru o 30 procent. Pokud vývoj půjde tímto směrem, investice do ropných akcií budou tvořit jednu z mála možností, jak mít z vysokých cen ropy alespoň nějaký zisk.

psáno pro Lidové noviny


 

Jak svět vidí slovenské reformy

Není to tak dávno, kdy Slovensko bylo pokládáno za zemi, která má blíže k Balkánu než k Evropě. Uvažovalo se, že Slovensko nebude připuštěno k členství v Evropské unii. Slovensko své problémy ovšem začalo řešit. „Slovenský kabinet včera zahájil léčbu ekonomiky, která svůj růst dlouho financovala na dluh,“ psaly noviny začátkem prosince 1998. Reforma začala ostrými rozpočtovými škrty a někteří ekonomové hovořili o hrozbě recese. „Ekonomika je takřka v agonii,“ konstatoval začátkem roku 1999 ministr hospodářství Ľudovít Černák.

Tyto vzpomínky dnes znějí jako z jiného tisíciletí. Účinky reforem zjednaly Slovensku publicitu zcela jiného druhu. Deník Frankfurter Rundschau již v roce 2003 v článku s nadpisem „Poslední budou na prvním místě“ (Die Letzten werden die Ersten sein) psal o tatranském tygrovi, který se chystá ke skoku.

Nyní německý tisk publikuje články s názvy jako „Slovenský model pro Německo“. Hlavní ekonom Deutsche Bank, profesor Norbert Walter, v článku říká: „Věřím na slovenský model – daňová sazba ve výši 25 % pro soukromé osoby a firmy doplněná o 19% saň z přidané hodnoty.“ Navzdory očekávanému odporu by vláda CDU/FDP mohla reformy tohoto typu prosadit, míní profesor Walter. Ne, není to aprílový vtip. Hlavní ekonom jedné z nejvýznamnějších německých bank doporučuje slovenský daňový model jako vzor pro Německo. Bez legrace.

Profesor Walter nicméně zaostává za deníkem Die Welt, který uveřejnil článek s nadpisem „Slovensko – model pro Evropu“ (Slowakei – ein Vorbild für Europa, 27. srpna 2005, tedy ani tento článek nevyšel na Apríla). „Slovákům se dnes daří, statisticky vzato, lépe než kdy dříve. V prvním pololetí překročil hospodářský růst hranici pěti procent. Tempem, které bere dech, se postkomunistická země proměnila ze sedmispáče v karpatského tygra. Tento vývoj přilákal řadu zahraničních investorů jako BASF, Volkswagen, Peugeot-Citroën nebo Kia.“

Dokonce i levicově laděný časopis Stern v článku „Vzorová neoliberální země“ (Das neoliberale Musterland) se o slovenských reformách vyjadřuje s respektem. „Rovná daň ve výši 19 % platí pro všechny soukromé i korporátní příjmy. Dividendy nejsou zdaněny vůbec. Pracovní právo bylo rovněž přetvořeno tak, aby bylo příznivé pro podnikání, stejně jako sociální a penzijní systém. Tím získalo Slovensko přitažlivost nejen pro velké koncerny, ale i pro menší firmy v sousedních zemích. To například přimělo Rakušany k urychlenému a výraznému snížení daní v loňském roce, aby zabránili hrozivému odchodu firem přes řeku Moravu (tj. slovenskou hranici).“ Rakousko snížilo daň ze zisků právnických osob na 25 % z předchozích 34 %.

Ani za Atlantikem Slovensko neignorují. Země pod Tatrami je opěvována americkým podnikatelským magazínem Forbes. Americký Business Week z července 2005 si povšiml, že Slovensko vyrábí ročně jeden automobil na šest obyvatel, což je největší poměr na světě. Regionální Pittsburgh Post Gazette přináší reportáž z košických železáren a jiných zahraničních investic. Poznamenává, že hodinová mzda slovenského ocelářského dělníka vzrostla o 60%. To možná vysvětluje, proč Slováci sice na reformy žehrají, ale jen skutečně málokdo je pro jejich zrušení.

Britský Daily Telegraph si všímá i mezinárodně politických souvislostí slovenských reforem: „Maďarsko, téměř osamoceno mezi novými členy EU, nedávno prohlásilo, že nebude sledovat módní trend (tj. rovnou daň). Avšak stěží může ignorovat, jak se sousední Slovensko – dříve opovrhované jako chudá země – stává miláčkem finančních trhů.“ Článek dále diskutuje možnosti přijetí rovné daně v Německu a v Británii. Největší překážka jejímu zavedení? „Celé průmyslové odvětví daňových poradců, konzultantů a daňových rájů závisí na složitosti daňových systémů v západní Evropě, přičemž tyto zájmové skupiny mají značnou politickou sílu, aby zabránily změně.“

Úspěšně probíhající ekonomické reformy udělaly Slovensku renomé mezi zahraničními investory. Ani kdyby CzechInvest zdesateronásobil svůj rozpočet, podobného efektu by nikdy nedosáhl. Neexistuje totiž náhražka za úspěšné ekonomické reformy. Nejen to: donedávna bezvýznamné zemi propůjčily politickou váhu na evropské úrovni.

Naopak, nikdo na světě nedává za příklad českou ekonomiku. Čísla sice vypadají dobře, ale vzhledem k neřešení fundamentálních problémů je to jen hra v nastaveném čase. Jednou ovšem musí přijít doba, kdy se v novinách dočteme, že „český kabinet zahájil léčbu ekonomiky, která svůj růst dlouho financovala na dluh“.

psáno pro Hospodářské noviny


2.9.05

 

Pracovní trh, regulace a chudoba

Zákoník práce není právní norma jako každá jiná. Bezprostředně se týká drtivé většiny ekonomicky aktivní populace, ať už zaměstnanců či zaměstnavatelů. Zbytek obyvatelstva ovlivňuje zprostředkovaně: v podobě tempa hospodářského růstu či šance, že čerstvý absolvent školy najde zaměstnání.

Kvalita zákoníku práce rozhoduje o prosperitě či chudobě té které ekonomiky. Je jedním z hlavních kritérií, která rozlišují bohaté státy od zemí třetího světa. Kde je lepší pracovat: v Kanadě nebo v Indii? Podle kvality pracovních míst a výše platů, drtivá většina lidí by rozhodně volila Kanadu.

A nyní nastává chvíle pro položení důležité otázky. Odboráři, poslanci a členové vlády, kteří budete rozhodovat o novém pracovní zákoníku, vy se nad ní zamyslete zvláště důkladně. Ve které z obou jmenovaných zemí mají pracovní zákoník, který je přísný na zaměstnavatele a poskytuje velká práva a ochranu zaměstnancům? Kdo si myslí, že Kanada, neví o ekonomii pracovního trhu nic. Podle indexu obtížnosti propouštění zaměstnanců Světové banky náleží Kanadě hodnota 0, zatímco Indii 90. Index flexibility přijímání zaměstnanců (týká se podmínek uzavírání pracovních smluv) má pro Kanadu hodnotu 11, pro Indii 33. Náklady na propouštění zaměstnanců jsou v Indii dvakrát vyšší než v Kanadě vyjádřeno v průměrných mzdách. Kanada na rozdíl od Indie zákonem neomezuje pracovní dobu.

Extrémně komplikovaný pracovní zákoník je pro Indii nejotřesnějším dědictvím z období britské koloniální říše. Byl koncipován ve třicátých letech a odráží tehdy módní teorie fabiánského socialismu, které – naštěstí pro Británii – nebyly ve své domovské zemi nikdy plně realizovány. Struktura indické práceschopné populace vyhlíží podle statistik z roku 2000 následovně. Pouhých 13,7 % osob ekonomicky činných se mohlo pyšnit označením „wage and salary worker“ neboli zaměstnanec, který má řádnou pracovní smlouvu, těší se všem zákonným privilegiím a je pod penzí. Většina Indů patří do kategorie osob, které zaměstnávají samy sebe: 51,7 %. Dalších 32,4 % jsou příležitostní dělníci neboli nádeníci. Do této kategorie patří i většina nezaměstnaných, neboť je oficiálně nezaměstnaných pouze asi 2,2 %.

Profesor Suresh Tendulkar z University of Delhi zjistil, že podíl organizovaných pracovníků s řádnou smlouvou dlouhodobě klesá. Ekonomické zákony mají totiž obecnou platnost, podobně jako přírodní zákony. Nedají si poroučet a lidské zákonné normy jim rozhodně nejsou nadřazené.
Je zřejmé, že původní velkorysá myšlenka britských levičáckých sociálních inženýrů chránit indické zaměstnance se totálně minula cílem. Namísto sociálního pokroku přinesla ochrana práce pouze bídu, nádenickou dřinu, švarcsystém v masovém měřítku a zpomalení hospodářského růstu.

Tak je tomu všude na světě, kde se dobré úmysly šlechetných, leč ekonomicky negramotných zákonodárců střetnou s realitou. V konečném důsledku se ochrana obrací i proti chráněným. Pomalý hospodářský růst zpomaluje i růst mezd zaměstnanců a jejich děti mají potíže s nalezením práce.

Jak je na tom s flexibilitou český pracovní trh? Zatím ne úplně špatně. Index obtížnosti propouštění dosahuje hodnoty 20. Česká republika je v tomto směru méně flexibilní než třeba Švýcarsko, Británie, Austrálie, Dánsko, Belgie, o Kanadě či USA ani nemluvě. Světový primát ve flexibilitě náleží Singapuru, kde trh práce není regulován vůbec. Evidentně není náhodou, že právě Singapuru trvalo méně než čtvrtstoletí, než se z bídy a nevzdělanosti povznesl mezi vyspělé země. Ekonomická výkonnost přepočtená na obyvatele je nyní v Singapuru bezmála čtyřicetinásobná ve srovnání s Indií a dvojnásobná ve srovnání s Českou republikou. Kde by asi dnes byl Singapur, kdyby měl zákoník práce indického typu?

Pokud by naši zákonodárci chtěli zpřísnit podmínky na pracovním trhu, zde je namátkový seznam zemí, které jej regulují přísněji než Česká republika: Alžírsko, Burundi, Čad, Dominikánská republika, Ekvádor, Ghana, Honduras, Indonésie, Jordánsko, Kyrgyzstán, Laos, Mexiko, Nikaragua, Panama, Rwanda, Senegal, Tanzanie, Uzbekistán, Venezuela. Inspirace je dost. Jestli skutečně toužíme stát se čímsi jako banánovou republikou bez banánů, dobrá: regulujme, regulujme, regulujme.

psáno pro Lidové noviny

 

Proč Evropa nedožene Spojené státy

Začátkem roku 2005 spadl dolar až na hranici 1,36 USD/EUR. Sdělovací prostředky byly zaplaveny komentáři o pádu dolaru, deficitu státního rozpočtu a trpkých vyhlídkách americké ekonomiky. Propad dolaru prý způsobí spirálový růst cena a mezd, obávali se mnozí, například ekonom Paul Krugman. Spojené státy prý čeká inflace, nezaměstnanost, další pád dolaru, rozpočtové problémy, pokles životní úrovně a nakonec ústup z pozice světové supervelmoci.
Je konec srpna 2005 a uvedené hrozby zní, jakoby pocházely z jiného vesmíru.

Vezměme si trh práce. Ještě na podzim 2004 Bushův protikandidát Kerry tvrdil, že americká ekonomika nevytváří pracovní místa. Skutečnost: během roku 2005 rostl čistý počet pracovních míst průměrným tempem 191 tisíc měsíčně. Celkově za poslední dva roky přibyly čtyři milióny pracovních míst. Počet nezaměstnaných na podpoře je na čtyřletém minimu, míra nezaměstnanosti na pětiletém minimu v hodnotě 5,0 %. To vše bez statistických manipulací a nákladných politik zaměstnanosti, jaké se praktikují v řadě evropských států.

Kritikové namítají, že tajemstvím vysoké americké zaměstnanosti jsou málo kvalifikovaná pracovní místa, tzv. McJobs. To je jen půl pravdy. Ano, v USA je mnohem snadnější získat pracovní místo, pokud nemáte kvalifikaci a zkušenosti. Z tohoto stavu mají největší prospěch lidé, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni a kteří by v Evropě skončili jako bezmocní chovanci pečovatelského státu. Sociální stát znamená snadno dostupnou práci – a snadno dostupná práce znamená liberální pracovní zákoník.

Obavy evropských odborářských aktivistů o živobytí americké dělnické třídy jsou liché. Životní úroveň americké střední třídy nikdy nebyla vyšší. Průměrný peněžní hodinový příjem amerického zaměstnance činí 18 dolarů. Započteme-li mimopeněžní plnění, průměrný pracovník si vydělá 26 dolarů za hodinu. Roční příjem mediánové rodiny představuje částku 52 600 dolarů. Takováto kupní síla je ve většině zemí světa záležitostí bohatých rodin.

Není tato prosperita jen pozlátkem nakoupeným na úvěr? Fiskální rok 2005 skončí podle odhadů schodkem ve výši 2,5 % HDP, což odpovídá historickému průměru za posledních 40 let. Ani zde tedy nelze najít příznaky krize. Rozpočtový výbor amerického Kongresu oznámil, že v tomto roce očekává příjmy ve výši 262 miliard dolarů – největší meziroční nárůst v historii. Během prvních osmi měsíců fiskálního roku 2005 (který není totožný s kalendářním) vzrostly federální daňové příjmy o 15,4 %. Je to díky hospodářskému růstu, jehož tempo je udivující vzhledem k vysokým cenám ropy.

Bushovi kritici zoufali nad údajně nezodpovědnými daňovými škrty. Nyní se ukazuje, že daňové škrty paradoxně vedly k vyšším daňovým příjmům. Paradoxně? Znalci Arthura Laffera a jeho křivky přinejmenším tuší, že nejde o paradox, nýbrž o zákonitost.

Celková hodnota federálního dluhu odpovídá 66 % hrubého domácího produktu. Dluh států Eurozóny tvoří 71 % HDP. Rozdíl je v tom, že velké evropské státy, například Německo nebo Itálie, trpí mnohem horšími rozpočtovými deficity, mají daleko vyšší nezaměstnanost a vykazují mnohem pomalejší hospodářský růst. Mimochodem, není pravda často opakované tvrzení, že Spojené státy potřebují Čínu, která ve velkém nakupuje federální dluhopisy. Kdyby Čína s těmito nákupy náhle přestala, trh by to sotva poznal. Drtivou většinu amerických dluhopisů nakupují americké pojišťovny, penzijní fondy, podílové fondy, nadace a samozřejmě domácnosti.

Pokud se podíváme na příčiny amerického hospodářského úspěchu, můžeme identifikovat různé faktory, například integrovaný a perfektně fungující kapitálový trh. Tento náskok by Evropská unie mohla dohnat, jenže nechce. Integrované kapitálové trhy zůstanou iluzí, dokud se nepodaří překonat primitivní nacionalismus. O něm svědčí příklad z nedávné doby. Firma Pepsico projevila zájem o francouzskou firmu Danone. Běžná podniková akvizice, jakých se ve světě každoročně konají stovky a tisíce. Jenomže ve Francii vzbudila vlnu vášní, jako kdyby Američané chtěli koupit Eiffelovu věž. Premiér de Villepin plamenně hovořil o „obraně zájmů Francie“. Nyní francouzská vláda publikovala seznam odvětví, která nesmí přijít do rukou cizincům. Mezi „strategická“ odvětví patří i potravinářský průmysl.

S takovým přístupem lze dohnat Disneyland, kam by ostatně valná část evropských politiků patřila jako živé exponáty. Ameriku nikoli.

psáno pro Hospodářské noviny

 

Lobbying po americku a evropsku

Lobbying je komunikace s politiky, jejímž cílem je zjistit jejich přesné úmysly, případně ovlivnit uvažování v zájmu klienta. Za určitých podmínek může být lobbying obecně prospěšný. Rozhodují-li politikové o složitých odborných otázkách – například o koncepci zdravotnictví – lobbyisté jim mohou pomoci se získáním odborných expertíz, statistik a vědeckých studií. Je na kritickém rozumu politiků, jak s nimi naloží a zda přijmou názory, které lobbyisté předkládají jménem svých klientů. Seriózní lobbying nicméně nelze zaměňovat s korupcí.
Ovlivňování politiků zájmovými skupinami je činností tak starou jako politika sama. Jde o přirozený jev. Příliš aktivní lobbying má nepříznivé dopady z hlediska složitosti legislativy a daňového systému. Podívejme se, jaké faktory způsobují jeho bujení a jak by teoreticky bylo možné jej utlumit.

Počet registrovaných lobbyistů ve Washingtonu dosáhl v roce 2005 počtu 34 785 osob – tedy dvojnásobek ve srovnání s rokem 2000. Honoráře lobbyistů se rovněž zhruba zdvojnásobily. Americké ekonomice se celkově daří, ale žádné její odvětví neroste tak rychle. Proč? Podle deníku The Washington Post lze uvést tři faktory. Za prvé, nárůst státních výdajů. Za druhé, Bílý dům i Kongres jsou pod kontrolou jedné strany, což znamená, že zákonodárci jsou akceschopnější. Za třetí, lobbying se stal „společensky přijatelnějším“. Stále častěji je vnímán jako nutnost.

Federální výdaje vzrostly od roku 2000 ze 1790 miliard dolarů na 2290 miliard dolarů. Daňový systém je notoricky složitý, plný výjimek a odečitatelných položek. Soutěž o státní zakázky a daňové výhody je tvrdá. The Washington Post uvádí příklad firmy Hewlett-Packard. V roce 2004 prosadila lobbyingem zákon umožňující repatriaci zahraničních zisků ve výši 14,5 miliard při výrazně zvýhodněné daňové sazbě. Výdaje se firmě vrátily mnohonásobně.

Úlohou lobbyistů není jen ovlivňovat zákonodárce, ale také sondovat vývoj a podávat informace o trendech myšlení politiků. „Firmy potřebují více lobbyistů jen proto, aby udržely kontakt s tím, co regulátoři dělají,“ říká Allan Cigler, profesor politických věd z University of Kansas. „Je to problém pro demokracii,“ dodává. „Jsou zde pro nás neomezené obchodní příležitosti,“ říká Robert L. Livingston, bývalý kongresman, nyní šéf prosperující agentury. Profese lobbyisty zláká téměř polovinu zákonodárců, kteří se vracejí do soukromého sektoru po vypršení svého volebního období v Kongresu. Platy začínají na úrovni 300 tisíc dolarů ročně.

Během 90. let lobbying převážně reagoval na vývoj v zákonodárství: firmy se snažily zneškodnit zákony, které by je mohly poškodit. V současnosti se prosazuje tzv. ofenzivní lobbying, jehož cílem je prosadit zákony šité podnikům na míru. Z toho zároveň vyplývá, že Spojené státy v dohledné době nepřijmou rovnou daň. Jednoduchý daňový systém bez kliček a smyček by totiž lobbyistům vzal podstatnou část práce. Toho jsou si vědomi i četní aktivní zákonodárci, kteří o své budoucí lobbyistické kariéře teprve uvažují.

Uvedená fakta vypadají jako břitká kritika amerického politického systému. Nicméně opak je pravdou. Spojené státy si zaslouží pochvalu, protože jejich systém lobbyingu je nejlépe regulovaný na světě a také nejvíce transparentní. Je znám nejen přesný počet a jména lobbyistů registrovaných ve Washingtonu. Veřejně dostupné statistiky také uvádějí objemy finančních prostředků vynaložených na prosazování různých zájmů. Je známo, kdo u koho lobbuje a za jakou záležitost.

Ve srovnání s tím je Evropa odstrašujícím příkladem, a to na úrovni národní i unijní. Jen samotné Německo má přes 100 daňových zákonů, více než 90 tisíc vyhlášek a 418 výjimek. Daňová základna je dlouholetým působením nejrůznějších zájmových skupin chatrná jak červotočivé dřevo.

V Bruselu působí odhadem 15 až 20 tisíc lobbyistů, jejichž činnost je monitorována jen letmo a regulována není vůbec. Již nyní mají velkou moc. Lze snadno uhádnout, jaký vliv na jejich postavení by mělo zvýšení úrovně přerozdělování, která se nyní pohybuje kolem 1 % celkového HDP Evropské unie. Je rovněž zřejmé, jaký vliv by mělo kýžené posílení „akceschopnosti“ orgánů EU. Již nyní Unie chrlí direktivy jako zjednaná, aniž by tím přispěla ke zjednodušení norem v jednotlivých členských státech.

Nelze říci, že lobbyisté jsou ve své podstatě špatní. Bylo by však zlé, kdyby pokračoval trend koncentrace politické moci v jejich rukou.

psáno pro Hospodářské noviny

This page is powered by Blogger. Isn't yours?