24.11.04

 

Jak funguje zdravotnictví bez ministra

Představme si, že namísto chirurga postavíme k operačnímu stolu ekonoma. Takovýto nehumánní pokus by stěží skončil jinak než těžkou újmou na zdraví pacienta. A nyní si představme jiný experiment: ministerstvo zdravotnictví řízené lékařem. Jaký bude rozdíl? Především v počtu předčasně zesnulých. Ekonom u operačního stolu by nikdy nedokázal nadělat takové škody jako lékař, který se snaží řídit financování zdravotnictví bez elementárních znalostí financí a ekonomie.
Málokterá oblast dlouhodobě trpí takovým nedostatkem zdravého rozumu jako právě financování zdravotnictví. Proto stojí za to vzít v úvahu, jak se financuje lékařská péče v zemi, kde pragmatismus znamená vše a ideologie nic: ve Švýcarsku. Žádný systém zdravotnictví nelze označit za dokonalý. Na švýcarské zdravotnictví si však stěžuje skutečně málokdo. Je schopno poskytovat služby jak hlavám států, tak chudým. Včetně přistěhovalců z nejrůznějších zemí, kteří představují zhruba pětinu obyvatelstva.
Jaké poučení je podstatné? Zdravý švýcarský rozum říká, že trh je nejlepším řešením v téměř všech oborech lidské činnosti, tedy i v poskytování zdravotnických služeb. Veřejné financování nastupuje teprve tam, kde soukromý sektor nedostačuje. Veřejné přitom nutně neznamená státní. Švýcarské zdravotnictví je extrémně decentralizované, Švýcarsko nemá ministerstvo zdravotnictví. Každý kanton a samosprávná oblast se stará o regulace, akreditaci nemocnic a financování sám. Celkově tedy v zemi se sedmi milióny obyvatel funguje 26 mírně odlišných systémů. Existuje sice Federální úřad pro veřejné zdraví, ale jeho kompetence nejsou velké. (Je zajímavé, že jeho ředitelem je v současnosti patolog.) Český byrokrat si okamžitě musí pomyslet cosi o chaosu. Ekonom však vidí jiný jev: konkurenci.
V zemi platí povinnost zdravotního pojištění, a to i pro cizince s pobytem delším než tři měsíce. Podobně jako v České republice zde funguje systém vzájemně si konkurujících zdravotních pojišťoven, jichž je kolem devadesáti. Výběr pojišťovny, praktického lékaře či specialisty je naprosto svobodný. Financování z veřejných prostředků má asi 15% podíl. Dalších zhruba 10 % hradí starobní či invalidní pojištění. Zdravotní pojišťovny platí bezmála polovinu výdajů. Přibližně čtvrtinu hradí přímo pacienti. O zbývající podíl se dělí kantony, města a federální vláda.
Žádný úředník neurčuje, kolik peněz celkově „poteče“ do zdravotnictví. Žádný byrokrat nediktuje, že pojišťovna má nemocnici platit například 158,40 Kč za hodinu provozu operačního sálu (což je mimochodem suma, na kterou si v tisku nedávno stěžoval profesor Pavel Pafko). Vše je záležitostí tržních vztahů mezi pacienty, pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními. Zákon pouze stanoví, že základní pojištění musí být poskytováno na neziskovém principu. Zisk přinášejí pojišťovnám nadstandardní programy.
V systému založeném na nabídce a poptávce není pacient prosebníkem odkázaným na milost a nemilost bohů v bílých pláštích, ale váženým klientem. Švýcarsko samozřejmě nezapomíná na méně majetné. Jim jsou především určeny kantonální nemocnice. Na rozdíl od mnoha vyspělých zemí (USA, Francie, Německo) ve Švýcarsku nikdy neexistovala vazba zdravotní péče na zaměstnavatele, což v jiných zemích představuje překážku rozvoji konkurence. Zejména v USA na tento systém doplácejí hlavně chudší vrstvy.
Švýcarské zdravotnictví je samozřejmě drahé. Jakákoli kvalitní služba založená na vysoce kvalifikované pracovní síle ve vyspělé zemi bude vždy drahá. Mají snad lékaři a další zdravotnický personál skládat řeholní slib chudoby? Mají pacienty léčit nuzáci obtížení elementárními existenčními starostmi?
Systém založený na tržních cenách funguje při stejných nákladech vždy efektivněji než státem řízené zdravotnictví s administrativními cenami. Peníze jsou využívány účelněji. Daňoví poplatníci nedotují špatné hospodaření nemocnic. Kdo poskytuje špatné služby, zkrachuje. Veřejné dotace směřují k chudým pacientům, nikoli k chudým nemocnicím.
Ve stručnosti nelze vylíčit všechny detaily. Podstatné je, že v jeho čele nestojí ani lékař, ani ekonom, nýbrž trh. A proto je švýcarské zdravotnictví tak kvalitní.

16.11.04

 

Metro versus retro? Kdepak, peníze!

Konvenční názor na americké volby lze shrnout heslem „metro versus retro“. Moderní, vzdělaná a kosmopolitní část Ameriky volila demokraty a Johna Kerryho. Šlo především o velkoměstské oblasti na atlantickém a pacifickém pobřeží USA a na pobřeží Velkých jezer. Staromódní, nevzdělaná a zpátečnická Amerika volila konzervativní hodnoty zosobněné Georgem W. Bushem. Pro poražené demokraty je to dobrá útěcha. Venkovští balíci (rednecks, „rudé krky“) sice vyhráli, ale budoucnost patří nám: mladším, vzdělanějším, progresivnějším voličům.

Ve skutečnosti jde o peníze, zejména o daně. Voličské preference republikánů a demokratů závisely na příjmech voličů mnohem více než na čemkoli jiném. Některé státy, jako například Utah, lze pokládat za silně republikánské v důsledku náboženských tradic. Některé skupiny voličů, například Židé, představují tradičně velmi silnou základnu pro demokraty. Příjmy voličů však jako indikátor volebních preferencí fungují (až na nepatrné výjimky) spolehlivě a robustně napříč státy americké Unie i napříč rasovými, náboženskými a věkovými kategoriemi.

Mnohé zdánlivě kulturní rozdíly lze rovněž lépe vysvětlit příjmovými kategoriemi. Například 86 % procent afroamerické populace volilo Johna Kerryho. Dědictví 60. let, kdy demokraté usilovali o rasovou rovnoprávnost? Lepší vysvětlení nabízejí příjmy. Afroameričané z větší části spadají do podprůměrných příjmových kategorií. Z Bushových daňových škrtů mohou mít jen zprostředkovaný, dlouhodobý, na první pohled žádný užitek. Naproti tomu efekt nejrůznějších sociálních programů – tradiční téma demokratů – je ihned viditelný. Když uvážíme, že 87,5 % procent americké černošské populace žije v metropolitních oblastech, část vysvětlení je nasnadě. Mimochodem, také voliči do 30 let bez rozdílu rasy volili Kerryho především proto, že mladí převážně patří k nižším příjmovým skupinám.

Do celkového obrazu však stále něco chybí. „Demokratické“ státy Massachusetts, New Jersey, Connecticut, New York, Maryland, New Hampshire, Minnesota, Washington a Kalifornie se vyznačují nadprůměrnými příjmy v rámci USA a podprůměrným zastoupením černošské populace. Proč v nich tedy republikáni se svým programem daňových škrtů neuspěli?

I zde záhadu vysvětlují z větší části příjmy. Přesně řečeno příjmová nerovnost. Typicky „demokratické“ státy vykazují statisticky významně vyšší nerovnost než státy, které jsou základnou republikánů.

Podstatná není příjmová nerovnost vyjádřená prostým podílem příjmů v rámci státu. Hlavní roli hrají geografické kontrasty. Ekonom James K. Galbraith z University of Texas poukázal krátce před volbami na skutečnost, že nejvíce příjmově polarizované státy (v pořadí New York, Connecticut, Kalifornie, Massachusetts, New Jersey, Washington, Maryland, Illinois, Virginia, Pensylvánie, Michigan, Florida, Delaware a Minnesota) volily v roce 2000 s výjimkou Virginie a Floridy Al Gora, přičemž Bushovo floridské vítězství bylo velmi těsné. Naopak ze 22 nejméně příjmově polarizovaných států zvítězil tehdy Al Gore jen v Maine, Vermontu, Iowě a Novém Mexiku – přičemž dva posledně jmenované státy se o čtyři roky později přiklonily k Bushovi.

Souvislost mezi geografickou polarizací příjmů a volebními preferencemi je silná a robustní i v průběhu času. Kalifornie byla svého času republikánským státem. Jejím guvernérem nebyl ostatně nikdo menší než Ronald Reagan. Poté však došlo k nárůstu příjmových nerovností v hustě obydlených oblastech a Kalifornie je od té doby baštou demokratů. Je příznačné, že na 23. místě žebříčku nerovnosti je Ohio – stát, kde postupem času klesala příjmová polarizace, jako James Galbraith poznamenal ve svém článku publikovaném v září 2004 na serveru Salon.com. Galbraith také prorocky konstatoval, že „proto budou mít demokraté v Ohiu horší vyhlídky na vítězství“. Jak se ukázalo, právě tento stát rozhodl volby v Bushův prospěch.

Proč vyšší regionální příjmová nerovnost zvyšuje šance demokratů? Najít uspokojivou odpověď není zdaleka snadné. V metropolitních oblastech s vysokou hustotou obyvatelstva jsou každopádně příjmové nerovnosti mnohem lépe viditelné než v rozlehlých státech jako Texas, Colorado, Virginia nebo Aljaška. Snadněji tedy mohou vznikat pocity závisti na straně chudých stejně jako pečovatelské sklony na straně bohatých. Tyto oblasti se vyznačují i mnohem vyšší kriminalitou než venkov, kde žijí „rednecks“. Bohatší vrstvy v metropolitních oblastech se mohou domnívat, že volbou demokratů, kteří mají tradičně v programu kontrolu vlastnictví palných zbraní, si zajistí větší bezpečí. Protože vyšší příjmy jsou pozitivně korelované s vyšším vzděláním, výsledkem je polarizovaná struktura demokratických voličů: Kerry zvítězil u mírně nadpoloviční většiny voličů bez středního vzdělání a získal 55 % hlasů postgraduálně vzdělaných voličů.

Tyto hypotézy by mohly vysvětlit, proč většina i dosti bohatých voličů v New York City preferovala demokraty: jen jeden z deseti obyvatel Manhattanu dal svůj hlas Bushovi. Podobný výsledek zaznamenal i District of Columbia, kde se nachází hlavní město Washington. Obyvatelstvo hlavního města je značně nesourodé – ze 60 % převažují spíše chudší černošské vrstvy, ale žije zde i početná vrstva zaměstnanců s vysokými příjmy: právníci, konzultanti, lobbyisté, vládní zaměstnanci, atd. Také v hlavním městě zvítězil Kerry v poměru 9:1. Washington DC je město strachu, kde počet vražd na sto tisíc obyvatel 7,6-krát převyšuje národní průměr. Naproti tomu v Utahu, kde republikáni zvítězili největším poměrem hlasů, představuje četnost vražd jen zhruba třetinu amerického průměru. Lze formulovat hypotézu, že voliči jsou přirozeně rizikově averzní a hlasují pro nižší daně pouze tehdy, pokud pevně věří, že to nebude na úkor jejich bezpečnosti.

Mýtus o moderní, vzdělané Americe soupeřící s venkovským Balíkovem se ve světle analýzy příjmů začíná hroutit. Ukazuje se, že rozhodují tak přízemní věci jako daně a strach voliče, zda na večerní procházce městem nepřijde o peníze či o život.

Vyplývá z těchto zjištění nějaké doporučení pro volby v roce 2008? Kdyby se republikánům podařilo snížit regionální příjmové rozdíly v některých klíčových státech, mohli by získat preference. Jenže tyto rozdíly jsou z větší části důsledkem vývoje trhu nemovitostí, který si nedá jednoduše poroučet. Pomoci by mohla reforma financování školství. Základní školy jsou tradičně financovány z výnosů daní z nemovitostí. V chudých lokalitách jsou tyto výnosy nízké a školy tudíž špatné. Špatné školy pak podstatně snižují přitažlivost lokality a ceny realit, a tak dále. Jen samotný vztah mezi kvalitou škol a cenami nemovitostí může mít na polarizaci regionálních příjmů lví podíl.

Další částí řešení by též mohl být tvrdší postup vůči kriminalitě. Nezapomeňme, že v tradičně levicovém New Yorku se díky tomuto volebnímu tématu onehdy stal starostou republikán Rudy Giuliani a že jeho nástupcem je rovněž republikán Michael Bloomberg.


 

Jaké výnosy penzijních systémů lze očekávat?

Diskuse o penzijních systémech často opomíjejí důležitý aspekt: s jakým zhodnocením může počítat klient, který po dlouhá desetiletí odvádí peníze do průběžného systému (pokud se na tento systém budeme dívat jako na svébytný typ investice) anebo spoří v penzijním fondu.

Z hlediska výnosů se nic nevyrovná včasnému vstupu do průběžného penzijního systému. Pečlivé americké statistiky evidují záznamy o první důchodkyni, která odešla do penze v rámci federálního systému Social Security Administration (SSA). Jmenovala se Ida May Fullerová. Do průběžného systému se přihlásila v roce 1937 a celkově během následujících tří let zaplatila na důchodové dani ohromující obnos v hodnotě 24 dolarů a 75 centů. První důchod obdržela 31. ledna 1940 ve věku 65 let. Šlo o částku 22 dolarů a 54 centů. Slečna Fullerová (nebyla vdaná a neměla děti) se dožila sta let. Během pětatřiceti let na penzi obdržela sumu v celkové výši 22 888 dolarů a 92 centů: pohádkové zhodnocení necelých pětadvaceti dolarů, i když uvážíme vliv inflace.

Vrstevníci slečny Fullerové mohli počítat s průměrným zhodnocením penzijních odvodů zaplacených SSA ve výši zhruba 25 % ročně. Podle zjištění amerického Generálního účetního úřadu (General Accounting Office) „průměrný implicitní výnos od zavedení průběžného systému soustavně klesal. Inflačně očištěné výnosy prvních důchodců v roce 1940 přesahovaly 25 % per annum. Současní důchodci mohou počítat se zhruba 4% reálnými výnosy a generace narozená v 50. letech (baby boomers) s 2% zhodnocením.“ Dlouhodobě počítá GAO s poklesem zhodnocení k úrovni 1 %.

Tato čísla nevypadají katastroficky. Musíme ovšem vzít v úvahu, že americký průběžný systém je relativně celkem slušně řízené letadlo. Při odvodech z hrubé mzdy v celkové výši 15 % si SSA udržuje kladnou bilanci a má značné rezervy. Je zde tudíž dobrá šance na měkké přistání, tím spíše, že americká populace podle demografických projekcí vzroste během období 2000-2050 o 44 %.

Zcela jinak vypadá situace v České republice. Systém dočasně není v deficitu, ale nemá žádné rezervy. V žádném případě není dlouhodobě stabilizovaný. Demografický vývoj ČR vypadá hrozivě. Česká republika bude v následujících desetiletích čelit vlnám ekonomické emigrace mladší a vzdělanější části populace. Tito lidé budou prchat před vysokými daněmi, podobně jak již dnes činí mnozí mladí Švédové, Dánové a Francouzi. Nynější pracovníci a studenti rozhodně nemohou počítat s tím, že ve na důchodech dostanou více, než kolik odvedou České správě sociálního zabezpečení. Míra výnosu této „investice“ je jednoznačně záporná pro kohokoli s průměrným nebo vyšším platem.

Dříve narození účastníci průběžného systému jsou na tom vždy lépe. Každý průběžný penzijní systém je ve své podstatě hrou typu letadlo. Kdo nastoupí nejdříve, dělá kapitána. Pozdě příchozí (tj. mladší generace) dělají cestující. Tedy hloupé „kořeny“, kteří celou legraci nakonec zaplatí.

Existuje něco horšího než průběžný systém? Jistěže ano: špatně řízené penzijní fondy. Například v 90. letech došlo v amerických zaměstnaneckých penzijních fondech k řadě zpronevěr. Z nich nejvíce do očí bijící nastala ve fondu odborové organizace International Brotherhood of Teamsters. Ztráty způsobené byly enormní. Vedení si platilo enormní platy a vydržovalo služební tryskáče. Jiný příklad nabízí penzijní fondy spravované izraelskou odborovou centrálou Histadrut. Odboroví předáci naslibovali svým členům hory doly. Jejich majetek však spravovali tak, že daňoví poplatníci museli dát ekvivalent pěti miliard dolarů.

Docházíme k zajímavému poznatku: skandály se týkají téměř výhradně podnikových či zaměstnaneckých penzijních fondů. Soukromý finanční sektor vychází ze srovnání skvěle. A jaké zhodnocení lze u něho očekávat? Pro ilustraci, americký penzijní fond CREF Stock Variable Annuity dosáhl během období 1952-2004 průměrného reálného výnosu zhruba 7,6 % ročně (po odečtení všech poplatků). U fondů zaměřených na pevně úročené cenné papíry je nutno počítat s nižšími výnosy: reálně asi 3-4 % ročně.

České penzijní fondy nesou o něco méně, neboť se potýkají se špatnou legislativou a vysokými náklady. Tento problém je však řešitelný mnohem snáze než záporné výnosy průběžného systému.


10.11.04

 

Penzijní systémy, dluhy a náklady

Na Slovensku začala penzijní reforma. Již od ledna 2005 budou mít občané Slovenské republiky na výběr, kterému fondu svěří každý měsíc devět procent hrubé mzdy.

Slovenská reforma je dobrou příležitostí k zamyšlení, proč se ve světě penzijní reformy vůbec provádějí. Jednoduše proto, aby se zmírnily nedozírné následky největší spekulativní bubliny dvacátého století. Touto bublinou byla jednostranná sázka na průběžný penzijní systém. Ten je vlastně megaspekulací na populační růst. Průběžný systém je trvale udržitelný pouze v podmínkách rostoucí populace. Podobně jako v případech pyramidových her, systém funguje pouze tehdy, dokud přibývají noví účastníci. Vzpomeňme neslavně proslulou firmu KTP Quantum. Dokud vyplácela vysoké zhodnocení, mnozí klienti byli ochotni hádat se do krve, že se jedná o geniální podnikatelský projekt. Že toto zhodnocení bylo očividně vypláceno z nových vkladů, nezajímalo skoro nikoho. Přitom nešlo o nic jiného než o průběžný systém v malém měřítku. I ono „malé měřítko“ ovšem přišlo dost draho.

Často se argumentuje transformačními náklady. Změnit penzijní systém z průběžného na kapitalizační je prý ukrutně drahé. Ony „transformační náklady“ však jsou jen splacením skrytého dluhu průběžného systému. Podobně jako když stát zaplatí doposud skryté dluhy za zkrachovalé KTP Quantum, které stálo daňové poplatníky zatím 955 miliónů.

Implicitní, tedy ve statistikách nezveřejňovaný dluh českého penzijního systému je masivnější, než si většina laiků dokáže představit. Mysleli jste si, že celkový dluh České republiky činí podle údajů Ministerstva financí 589 miliard korun, tedy asi 23 % hrubého domácího produktu? Velký omyl. Nejnovější Pojistněmatematická zpráva o sociálním pojištění Ministerstva práce a sociálních věcí uvádí, že při zachování současné právní úpravy (tj. důchodový věk pro muže 63 let a pro ženy 59-63 let) činí implicitní zadlužení průběžného penzijního systému 194 % HDP. Tedy pět tisíc miliard korun. Tento dluh je sice laickým očím skrytý, ale to neznamená, že neexistuje. Co by se stalo po zvýšení důchodového věku na 67 let? Dluh by poklesl na „pouhých“ 98 % HDP. Kdyby průběžný penzijní systém byl soukromou společností, jeho akcie by dávno byly na nule.

Věc však není ideologicky černobílá. Neplatí tvrzení, že průběžný systém je špatný a fondový systém je dobrý. Existuje nejméně osm různých základních typů penzijních fondů: státem spravovaný fond (Singapur, Indie), veřejnoprávní fond (Kalifornie), fondy profesních organizací v USA a jinde, chilské soukromé fondy, americké individuální penzijní účty IRA, americké a britské podnikové fondy, státní a soukromé fondy ve Švédsku, atd. Svébytný typ představují české penzijní fondy.

Fondy se liší podle toho, zda pouze shromažďují majetek anebo zda též vyplácejí renty, zda jednou připsané výnosy jsou garantovány anebo zda hodnota fondů smí kolísat, zda je správcem stát, nezisková organizace či soukromá firma, zda je majetek klientů účetně oddělen od majetku správce, atd. Ve světě lze najít jak odstrašující případy, tak příklady hodné následování.

Slovenská penzijní reforma není dokonalá. Její autoři se dopustili některých chyb. Není například vůbec jasné, proč jsou zakládány zcela nové instituce – důchodové správcovské společnosti (DSS). V odvětví portfolio managementu jsou důležité úspory z rozsahu. V období několika let bude majetek spravovaný DSS poměrně malý. Důsledkem budou vysoké náklady jak pro správce, tak především pro klienty. Další chybou je marketing. Slovensko bude zaplaveno desítkami tisíc darmošlapů s chatrnými znalostmi, kteří budou klientům vnucovat penzijní fondy, aniž by přidali jakoukoli hodnotu. Náklady na tyto „poradce“ budou obrovské a v konečném důsledku je zaplatí klienti.

Existuje přitom model, který tyto problémy řeší: švédský model. Využívá existujících podílových fondů, čímž minimalizuje náklady a šetří peníze klientů. Systém poskytuje i vysokou míru bezpečí. Dozor nad evropskými podílovými fondy totiž funguje perfektně. Na rozdíl od státních, podnikových či veřejnoprávních penzijních fondů evropské podílové fondy typu UCITS nezaznamenaly ani jeden případ „tunelování“. Žádná obdoba KTP Quantum se zde objevit nemůže – v kontrastu k průběžnému systému.


4.11.04

 

Kdo vyhrál a kdo prohrál americké volby

Podle zavedeného klišé jsou američtí republikáni stranou bohatých, která preferuje nízké daně (zejména pro vyšší příjmové skupiny), omezenou roli státu a skromné sociální výdaje. Naproti demokrati jsou údajně stranou středních a nižších příjmových skupin, které čerpají výhody z nejrůznějších státem financovaných aktivit: školství, zdravotnictví, atd.

Zní to logicky. Jak je ale možné, že federální výdaje rostly během úřadu republikána Bushe rychleji než za vlády demokrata Clintona? A proč se John Kerry těšil obrovské podpoře amerických multimiliardářů, včetně tak velkých jmen jako George Soros nebo Warren Buffett?

Vysvětlení je prosté. Zavedené klišé lže. Republikáni nejsou stranou „velkého businessu“ a velkých kapitalistů. Americké federální a státní sazby daní z podnikových příjmů patří mezi nejvyšší na světě. Průměrná sazba kolem 40 % vysoce přesahuje nejen skandinávské země (kde jsou obvyklé sazby kolem 28-29 %) ale i Českou republiku. Během Bushovy vlády byly přijaty drakonické zákony a předpisy pro dohled nad soukromými firmami. Jde zejména o Sarbanes-Oxleyův zákon, který byl reakcí na krachy společností Enron, Worldcom a dalších. Jedná se o extrémně přísnou právní normu, která nemá ve světě obdoby. Samozřejmě, kdo má čisté svědomí, nemusí se bát vězení – ale náklady spojené s aplikací tohoto zákona jsou značné. Kdepak, americké podniky vůbec nemají na růžích ustláno.

Kdybychom soudili podle růstu federálních výdajů, prezident Bush se nechoval jako liberální konzervativec, nýbrž jako levicový populista. Z celkového počtu patnácti vládních agentur se mu nepodařilo snížit rozpočet ani jedné z nich. To je horší skóre, než jakého dosáhli Jimmy Carter a Bill Clinton. Rozpočet ministerstva školství vzrostl za G.W. Bushe o 68 %. Velmi velkorysý program financování lékařské péče Medicare a zvýšené výdaje ministerstva práce způsobily, že celkové nemandatorní výdaje po odečtení zbrojních výdajů vzrostly během Bushovy vlády o 25,3 % (v reálném vyjádření). Jimmy Carter zvýšil tyto výdaje o 7,6 %, Bill Clinton během prvního volebního období dokonce jen o 0,7 %. Také mandatorní výdaje (tj. především obsluha státního dluhu a zákonem stanovené sociální dávky) zaznamenaly během Bushovy vlády 20,8% růst. Vedle těchto výsledků vypadají Vladimír Špidla a Zdeněk Škromach jako držgrešle. O Clintonovi a Carterovi ani nemluvě.

A co demokratická strana? Není divné, kolik extrémně bohatých lidí podpořilo Johna Kerryho, kandidáta, který byl pro zvýšení daňových sazeb pro nejvyšší příjmové skupiny? Proč více než 70 % bohatých advokátů dotovalo vysokými finančními částkami Kerryho kampaň? Právníci přitom tvoří pilíř volebního financování: během letošní volební kampaně přispěli sedmapůlkrát větší částkou než ropný průmysl.

Zčásti lze tento zajímavý jev vysvětlit notorickou naivitou, zejména v případě hereckých hvězd jako Barbara Streisandová, Leonardo DiCaprio nebo Matt Damon. Hollywood je světovou metropolí naivní sentimentality a Mekkou „limuzínových levičáků“. Bohatí právníci a finančníci ovšem naivitou zpravidla netrpí. Vysvětlení je jednoduché: miliardářům vyhovuje složitý a nepřehledný daňový systém. Četné mezery, úlevy, výjimky a daňové pobídky jim umožňují platit malé daně, zatímco vyšší střední třídy (tj. s příjmy od 200 tisíc do několika miliónů dolarů ročně) nesou hlavní tíhu daňového břemene. Složitost právního a daňového systému je džungle. Predátorům různé velikosti, tj. právníkům, účetním a daňovým poradcům, se v ní výborně daří. Je známo, že demokratická strana má prověřenou výkonnost, pokud jde o zvyšování složitosti této džungle.

Z komplikovaných daňových zákonů těží i miliardářka Teresa Heinz-Kerryová. Jak uvedl deník The Wall Street Journal, ve fiskálním roce 2002 zaplatila paní Kerryová ze svého deklarovaného příjmu ve výši 5,07 mil. dolarů daň v efektivní sazbě pouhých 12,4 %. Hodnota jejího jmění se přitom odhaduje na jednu miliardu dolarů. Jak je možné, že míra výnosu z majetku této velikosti byla tak malá? Díky daňovým optimalizacím, které ovšem nejsou dostupné pro běžného pracujícího závislého na mzdě.

Kdo tedy v amerických volbách jednoznačně prohrál? Liberální idea malého státu s omezeným vlivem v ekonomice a s jednoduchým daňovým a právním systémem. Koncepce velkého, složitého státu vítězí na celé čáře.


 

Sovětský finanční krach a rok 1989

Před patnácti lety se rozpadl sovětský blok. Všichni vědí, že se tak stalo z ekonomických důvodů. Ale o jaké důvody šlo přesně?

V roce 1981 vyšla v Holandsku kniha Secret Incomes of the Soviet State Budget – Tajné příjmy sovětského státního rozpočtu. Její autor, sovětský emigrant Igor Birman, pracoval dlouhá léta v úřadě pro hospodářské plánování. Na rozdíl od vágních úvah sovětologů se Birman soustředil na čísla.

Sovětské statistiky vykazovaly dlouhodobé přebytky státního rozpočtu. Deficit se vyskytl pouze v letech 1941-43. Igor Birman věděl, že trvalá převaha příjmů nad výdaji musela být výsledkem falšování statistik vzhledem k notorickému neplnění centrálních plánů. Pustil se do kontroly veřejně publikovaných statistických výkazů tím nejjednodušším způsobem, který sovětology ze CIA nebo z Harvardu ani nenapadl: kontroloval mezisoučty a celkové součty všech položek.

Tato překvapivě jednoduchá investigativní metoda vedla k pozoruhodnému výsledku. Součet příjmů státního rozpočtu podle všech pěti základních zdrojů (daň z obratu, odvody ze zisků, daně z příjmů, odvody do penzijního systému a příjmy z lesního hospodářství) nesouhlasil s celkovými vykazovanými příjmy. Například v roce 1980 měly celkové příjmy činit celkem 276,8 miliard rublů, zatímco součet jednotlivých položek dával dohromady jen 200 miliard rublů. Oněch 76,8 miliard pocházelo z nevysvětlitelných zdrojů. Šlo o „tajné příjmy“ sovětského státu.

Podrobnější analýzou Birman zjistil, že se jednalo o vládní úvěry ztrátovým státním podnikům, které byly zaúčtovány a statisticky vykázány jako fiktivní rozpočtové příjmy. Od 40. let fungovala sovětská ekonomika na bázi nepřetržitých rozpočtových schodků, které se podle hrubých odhadů mohly pohybovat v rozmezí 10-20 % hrubého domácího produktu ročně. Skrytý vnitřní dluh byl enormní. Každá ekonomika spravovaná tímto způsobem musí časem dospět ke státnímu bankrotu, k hyperinflaci anebo k obojímu.

Na Západě Birmanovi věřil jen málokdo. Hrstka vlivných a dobře informovaných západních politiků však věděla, že sovětský režim je na prahu bankrotu. Nyní šlo o to, dostat jej za tento práh. Účinný a jednoduchý recept vymyslel již v 50. letech americký stratég Albert Wohlstatter: závody ve zbrojení, které ekonomicky silnější Západ nakonec vyhraje. „Velký nárůst obranného rozpočtu je pro Sovětský svaz mnohem bolestivější než pro Západ. (…) Omezení spotřeby na úkor obrany zvýrazní problém nedostatku pobídek k práci. Kdyby se Sověti pokusili o expanzi svých vojenských kapacit, mohly by nastat společenské nepokoje a celkový rozvrat,“ psal Wohlstatter v roce 1959.

Ronald Reagan tuto strategii uskutečnil. Ekonomická analytička Judy Shelton v knize The Coming Soviet Crash (Nadcházející sovětský krach) z roku 1989 uvedla: „Západ by měl chápat, že Gorbačov se rozhodl ušetřit na spotřebě, nikoli na investicích či zbrojení (…) Jednání o odzbrojení nejsou orientována ani tak na snížení vojenských výdajů jako spíše na vytvoření příznivé atmosféry, která usnadní Moskvě přístup k západní finanční a ekonomické pomoci.“ Plán fungoval. Koncem 80. let se sovětské výdaje na zbrojení přiblížily neuvěřitelným 50 % hrubého domácího produktu.

Kremelští komunisté neztratili v roce 1989 nic ze svých imperiálních ambicí – pouze jim došly zdroje nutné k udržování vojenských posádek v Československu, v Afghánistánu a jinde. Gorbačovova velkorysost byla ve skutečnosti projevem slabosti. V posledních letech své existence Sovětský svaz překotně reformoval ekonomiku a emitoval mezinárodní dluhopisy. Pozdě. Kritický stav veřejných financí způsobil selhání elementárních funkcí státu i uvnitř SSSR. Obyvatelé se přestali bát režimu, který jim nebyl schopen zajistit základní podmínky k životu. Strach a respekt z komunistické vlády se rozplynul. Když nakonec i velení KGB přestalo věřit oficiální ideologii, Sovětský svaz se zhroutil. V roce 1990 připustil sovětský ministr zahraničí Eduard Ševarnadze: „Expanzivní militaristická politika Kremlu během studené války ožebračila náš lid, celou naši zemi.“

Bez Reaganovy politiky by agónie sovětské říše, včetně tehdejší ČSSR, mohla trvat ještě dlouho, možná i desítky let. Z hlediska historie okamžik. Z perspektivy lidského života celá věčnost.


1.11.04

 

Korupce, daně a obézní stát

Také letos, podobně jako v předchozích letech, se v čele žebříčku nejméně zkorumpovaných ekonomik podle Transparency International umístily skandinávské země. Milovníci „silného“ státu ihned vyrukovali s vysvětlením: vysoké daně a silná regulace jsou nutnými podmínkami úspěšného boje proti korupci. Jedině silný stát je schopen dovést tento boj do vítězného konce.

V nedělní televizní Sedmičce se k podobné myšlence přihlásil i premiér Gross, když poukázal na údajnou vysokou míru „razítek a regulací“ ve Finsku. Inu, založení firmy ve Finsku vyžaduje tři úřední procedury, průměrná doba vyřizování je celkem 14 dní a náklady představují jen 1,2 % průměrného ročního příjmu. Založení firmy v Kolumbii vyžaduje 14 úředních úkonů, které si vyžádají 43 dní a stojí přes 27 procent průměrného ročního příjmu. Česká republika vyžaduje podle statistik Světové banky 10 úředních úkonů, které průměrně zaberou 40 dní. Náklady na založení firmy se odhadují na zhruba 11 % ročních příjmů. Silný stát? Nikoli. Obézní stát.

Jiný příklad. V Kamerunu jsou nejvyšší příjmy zdaněny 68 procenty, což je podobná míra zdanění jako ve Švédsku. Skutečný objem vybraných daní je však v Kamerunu a v podobných zemích třetího světa velmi malý. Většina vybraných peněz totiž skončí nikoli ve státní pokladně, nýbrž v kapsách úředníků. Ti mívají v málo vyspělých zemích obrovskou moc. Čím zaostalejší ekonomika, tím větším pánem je úředník.

Příčina skandinávské prosperity a nízké korupce není v silném státě. Kde tedy? Časopis Reader’s Digest před časem provedl zajímavý test. Pracovníci časopisu rozházeli v ulicích různých evropských měst dvě stě peněženek, ve kterých byl menší, byť nikoli zanedbatelný obnos a kontakt na majitele. Výsledek? Nejpoctivějšími Evropany se ukázali být Skandinávci v pořadí Dánsko, Norsko, Finsko a Švédsko – vzhledem ke statistické chybě nehraje pořadí podstatnou roli.

Žádný úředník nemůže donutit nálezce peněženky k dobrovolnému vrácení nalezené peněženky i s celým obsahem. Je to pouze a výhradně otázka morálních hodnot. Něco takového je otázka stovek let vývoje kultury a civilizace. Jedině díky náležité civilizační úrovni je možné, aby skandinávské ekonomiky břemeno daňové zátěže jakž takž unesly. Ve zbytku světa pokusy o přenesení pověstného „švédského modelu“ zkrachovaly vzhledem k totálnímu nedostatku Švédů.

Překvapivě špatně se v „peněženkovém testu“ umístilo Švýcarsko. Ze čtrnácti testovaných evropských zemí se umístilo jako poslední – po Španělsku a Itálii. Přesto se Švýcarsko umisťuje v žebříčcích Transparency International na velmi příznivých pozicích. Proč? Předně, Švýcarsko má vysokou úroveň průhlednosti veřejné správy. Právní systém je „konstruován“ tak, aby zkrátka byl takový.

Švýcarsko dále vybírá méně daní, než kolik činí evropský průměr. Úředníci mají méně prostředků a menší prostor pro korupci. Nízké daně udělaly ze Švýcarska hospodářskou velmoc. V roce 1950 patřilo Švýcarsko společně se Švédskem k nejbohatším zemím Evropy. Jejich hospodářská výkonnost byla přibližně stejná. O padesát let později bylo Švýcarsko v přepočtu na obyvatele o 40 % ekonomicky výkonnější než Švédsko. Nižší daně sice vedly k vyšší příjmové nerovnosti ve srovnání se Skandinávií, avšak nezdá se, že by Švýcarsko bylo zmítáno hladovými bouřemi.

Skandinávský model je pomalu u konce s dechem. Vysoká nezaměstnanost plynoucí z vysoké daňové zátěže práce je ve statistikách maskována nákladnými rekvalifikačními programy a expanzí počtu státních zaměstnanců. Vysoké daně vyhánějí obrovské počty mladých a vzdělaných lidí za hranice, zejména do USA. Podle studie Konfederace dánského průmyslu (Dansk Industri) ročně emigruje z Dánska čtvrtina absolventů magisterského studia, z nichž velká část odchází ze země navždy. Údajně až 20 000 mladých lidí ročně opouští Švédsko.

Švýcarský hospodářský model má oproti skandinávskému jednu obrovskou výhodu: je univerzální. Luteránsky korektní vztah k cizímu majetku najdeme jen na severu Evropy. Ve všech ostatních zemích je velmi nerozumné spoléhat se na poctivost úředníků. Až čeští úředníci budou natolik civilizovaní jako jejich skandinávští kolegové, pak snad vysoké daně budou alespoň částečně zdůvodnitelné. Do té doby v žádném případě.


 

Vysoké daně způsobují nezaměstnanost

Nedávno oznámená vlna propouštění v Německu šokovala veřejnost. Firmy General Motors, Karstadt-Quelle, Spar a další oznámily zrušení více než 16 tisíc pracovních míst. Ekonomy zpráva příliš nepřekvapila. Strukturální slabost mnoha západoevropských ekonomik není nová věc. Permanentní slabost tamních trhů práce rovněž.

Co je příčinou vysoké evropské nezaměstnanosti? Odpověď nabízí letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii Edward Prescott. „Dlouhou dobu přijímali politikové teorii, podle níž poptávka po pracovní síle nezávisí na míře zdanění. Ekonomická teorie i data ovšem společně prokázaly neplatnost tohoto tvrzení. Máme řadu laboratoří – zemí – v nichž můžeme pozorovat živé experimenty,“ uvádí Edward Prescott v článku zvaném Taxing Matters (Zdanění hraje roli).

„Na základě statistik pracovních trhů podle OECD pracují Američané o 50 % více než Francouzi v přepočtu na osobu v produktivním věku. Srovnání Američanů s Němci či Italy vyznívá podobně. Co může být důvodem tak velkého rozdílu? Ukazuje se, že odpověď nespočívá v kulturních nebo institucionálních faktorech: téměř celý rozdíl vysvětlují mezní daňové sazby. Když jsem poprvé provedl tuto analýzu, byl jsem překvapen výsledkem, protože jsem čekal, že institucionální faktory budou mít větší význam. Ale není tomu tak.“

Profesor Prescott dále uvádí, že v období 1970-74 pracovali Francouzi více než Američané. Během dvou desetiletí zaměstnanost ve Francii a v podobných zemích prudce poklesla. Ukazuje se, že při podobné míře zdanění bude míra zaměstnanosti i nezaměstnanosti v různých zemích velmi podobná. Teorie, že Evropané dávají přednost volnému času, zatímco Američané jsou z přirozenosti workoholici, je podle Prescottových slov „hloupost“.

Profesor Prescott doporučuje zrušit Clintonovo zvýšení daní z roku 1993 a permanentně se vrátit k Reaganovým sazbám z roku 1986. Daňové škrty G.W. Bushe jsou podle něho polovičaté. „V roce 1998 Španělsko snížilo daňové sazby podobně jako USA v roce 1986. Španělská zaměstnanost vzrostla o 12 %. Kromě toho daňové příjmy španělského státu rovněž vzrostly o několik procent.“

Člověk nemusí být nositel Nobelovy ceny, aby si mohl podobnou studii udělat sám. Vezměme statistiky celkového zdanění mezd podle OECD. (Zdanění zahrnuje daň z příjmů, stejně jako sazbu důchodové daně placené zaměstnancem i zaměstnavatelem.) První pětici západních zemí s nejvyšším zdaněním práce tvoří Belgie, Německo, Francie, Švédsko a Maďarsko. Z občanů těchto zemí stát ždíme daně ve výši 46 až 54 procent hrubých mezd, přičemž vyšší příjmové skupiny v Belgii nebo v Německu „klopí“ bezmála 70 procent. Není divu, že nezaměstnanost v těchto zemích je vysoká: pro uvedených pět zemí jde podle posledních údajů o 9,1 %. Tento průměr vylepšuje Švédsko díky statistickým manipulacím s rekvalifikačními programy – jinak by průměr byl vyšší než 10 %.

Naproti tomu Austrálie, Nový Zéland, Švýcarsko, Irsko a USA představují pětici západních ekonomik s nejnižší mírou zdanění mezd. Zaměstnanci v těchto zemích jsou zatíženi zdaněním v průměrné výši 26,4 procent. Průměrná míra nezaměstnanosti v těchto ekonomikách činí 4,6 %. Česká republika průměrně zdaňuje příjmy zaměstnanců celkovou sazbou ve výši 44 procent hrubé mzdy. Blíží se tedy spíše pětici ekonomik s extrémně vysokým zdaněním práce. Bez podstatného snížení daňové zátěže práce nelze snížit nezaměstnanost.

Bude hůř. Rostoucí náklady na nereformovaný penzijní systém budou tlačit na zvýšení sazby důchodové daně (nesprávně zvané „sociální pojištění“). Věnujme pozornost názoru předsedy České správy sociálního zabezpečení Jiřího Hoidekra: „Myslím, že i kdybychom se z dnešního 10% podílu hrubého domácího produktu, který vydáváme na důchody, dostali v roce 2050 na nějakých 15 % HDP, tak stát nezkolabuje. Patnáct procent není neobvyklé číslo v takzvaných starých zemích Evropské unie. Tak proboha, proč bychom měli kolabovat my, když oni ještě pořád nezkolabovali, a my bychom je dokonce rádi dohnali, že?“

Pane Hoidekre, uvažujme trochu. Pokud budeme vydávat v roce 2050 o polovinu více na důchody, bude to při započtení poklesu podílu práceschopné populace znamenat daňovou zátěž ve výši nejméně 70 % z hrubé mzdy. Vaše vnoučata vám jednou pěkně poděkují.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?