Sovětský finanční krach a rok 1989

Před patnácti lety se rozpadl sovětský blok. Všichni vědí, že se tak stalo z ekonomických důvodů. Ale o jaké důvody šlo přesně?

V roce 1981 vyšla v Holandsku kniha Secret Incomes of the Soviet State Budget – Tajné příjmy sovětského státního rozpočtu. Její autor, sovětský emigrant Igor Birman, pracoval dlouhá léta v úřadě pro hospodářské plánování. Na rozdíl od vágních úvah sovětologů se Birman soustředil na čísla.

Sovětské statistiky vykazovaly dlouhodobé přebytky státního rozpočtu. Deficit se vyskytl pouze v letech 1941-43. Igor Birman věděl, že trvalá převaha příjmů nad výdaji musela být výsledkem falšování statistik vzhledem k notorickému neplnění centrálních plánů. Pustil se do kontroly veřejně publikovaných statistických výkazů tím nejjednodušším způsobem, který sovětology ze CIA nebo z Harvardu ani nenapadl: kontroloval mezisoučty a celkové součty všech položek.

Tato překvapivě jednoduchá investigativní metoda vedla k pozoruhodnému výsledku. Součet příjmů státního rozpočtu podle všech pěti základních zdrojů (daň z obratu, odvody ze zisků, daně z příjmů, odvody do penzijního systému a příjmy z lesního hospodářství) nesouhlasil s celkovými vykazovanými příjmy. Například v roce 1980 měly celkové příjmy činit celkem 276,8 miliard rublů, zatímco součet jednotlivých položek dával dohromady jen 200 miliard rublů. Oněch 76,8 miliard pocházelo z nevysvětlitelných zdrojů. Šlo o „tajné příjmy“ sovětského státu.

Podrobnější analýzou Birman zjistil, že se jednalo o vládní úvěry ztrátovým státním podnikům, které byly zaúčtovány a statisticky vykázány jako fiktivní rozpočtové příjmy. Od 40. let fungovala sovětská ekonomika na bázi nepřetržitých rozpočtových schodků, které se podle hrubých odhadů mohly pohybovat v rozmezí 10-20 % hrubého domácího produktu ročně. Skrytý vnitřní dluh byl enormní. Každá ekonomika spravovaná tímto způsobem musí časem dospět ke státnímu bankrotu, k hyperinflaci anebo k obojímu.

Na Západě Birmanovi věřil jen málokdo. Hrstka vlivných a dobře informovaných západních politiků však věděla, že sovětský režim je na prahu bankrotu. Nyní šlo o to, dostat jej za tento práh. Účinný a jednoduchý recept vymyslel již v 50. letech americký stratég Albert Wohlstatter: závody ve zbrojení, které ekonomicky silnější Západ nakonec vyhraje. „Velký nárůst obranného rozpočtu je pro Sovětský svaz mnohem bolestivější než pro Západ. (…) Omezení spotřeby na úkor obrany zvýrazní problém nedostatku pobídek k práci. Kdyby se Sověti pokusili o expanzi svých vojenských kapacit, mohly by nastat společenské nepokoje a celkový rozvrat,“ psal Wohlstatter v roce 1959.

Ronald Reagan tuto strategii uskutečnil. Ekonomická analytička Judy Shelton v knize The Coming Soviet Crash (Nadcházející sovětský krach) z roku 1989 uvedla: „Západ by měl chápat, že Gorbačov se rozhodl ušetřit na spotřebě, nikoli na investicích či zbrojení (…) Jednání o odzbrojení nejsou orientována ani tak na snížení vojenských výdajů jako spíše na vytvoření příznivé atmosféry, která usnadní Moskvě přístup k západní finanční a ekonomické pomoci.“ Plán fungoval. Koncem 80. let se sovětské výdaje na zbrojení přiblížily neuvěřitelným 50 % hrubého domácího produktu.

Kremelští komunisté neztratili v roce 1989 nic ze svých imperiálních ambicí – pouze jim došly zdroje nutné k udržování vojenských posádek v Československu, v Afghánistánu a jinde. Gorbačovova velkorysost byla ve skutečnosti projevem slabosti. V posledních letech své existence Sovětský svaz překotně reformoval ekonomiku a emitoval mezinárodní dluhopisy. Pozdě. Kritický stav veřejných financí způsobil selhání elementárních funkcí státu i uvnitř SSSR. Obyvatelé se přestali bát režimu, který jim nebyl schopen zajistit základní podmínky k životu. Strach a respekt z komunistické vlády se rozplynul. Když nakonec i velení KGB přestalo věřit oficiální ideologii, Sovětský svaz se zhroutil. V roce 1990 připustil sovětský ministr zahraničí Eduard Ševarnadze: „Expanzivní militaristická politika Kremlu během studené války ožebračila náš lid, celou naši zemi.“

Bez Reaganovy politiky by agónie sovětské říše, včetně tehdejší ČSSR, mohla trvat ještě dlouho, možná i desítky let. Z hlediska historie okamžik. Z perspektivy lidského života celá věčnost.