29.4.06

 

Nezaměstnanost: její skutečné příčiny

Co je to nezaměstnanost? Nic než nerovnováha na trhu práce. Buď je při dané úrovni hrubých mezd příliš nízká poptávka po pracovní síle anebo je příliš nízká nabídka práce – v případě, že se lidem pracovat nevyplatí. Možná je i kombinace obou okolností.

Pracovní sílu prodražují daně a odvody. John Maynard Keynes ve svých sebraných spisech uvádí, že maximální rozumná mezní sazba pro jakoukoli daň z příjmů je 25 %. Nyní se podívejme, jak jsou v České republice daňově zatíženy mzdy, sečteme-li daně a odvody. Zaměstnanec, který firmu stojí měsíčně 20 000 Kč (tyto celkové náklady odpovídají hrubé mzdě 14 815 Kč), je přímo i skrytě zdaněn částkou 8 193 Kč. Míra zdanění činí 41 %! A to přitom mluvíme o podprůměrné mzdě! Pracovník, který vydělá měsíčně 22 000 čistého, je zatížen daňovým břemenem ve výši 45,4 %. Takto extrémní zdanění příjmů (nota bene nižších a středních tříd) by lord Keynes zajisté považoval za šílenství.

Při předražené práci se vysoká nezaměstnanost stala celoevropským problémem. V letech 1965-75 měla průměrná nezaměstnanost ve státech tehdejšího Evropského hospodářského společenství hodnotu pouhých 2,8 % při průměrné 3,4% míře růstu ekonomiky. Tehdy byly ovšem daně a odvody pro běžné pracující podstatně nižší. Srovnejme tato čísla s dneškem, který je charakterizován sociálními nepokoji a postupným rozkladem tzv. evropského sociálního státu.

Dále je tu flexibilita trhu práce, zejména možnost propouštět zaměstnance bez udání důvodu. Nemožnost propouštění v dobách recese znamená pro zaměstnavatele riziko, kterému je třeba se vyhnout: kdo zaměstnance nepřijímá, nemusí ani propouštět. Kromě toho zrychlené odpisy, které zlevňují kapitálové vybavení. Evropské podniky tedy mohou vykazovat značné zisky a exportní úspěchy a přitom se obejít jen s minimem zaměstnanců. Podívejme se na skvělé výsledky evropských burzovních indexů a na úspěchy Německa v exportu do Číny. Velké a zavedené evropské firmy se obejdou jen s minimem nových pracovníků. Jenže asi dvě třetiny zaměstnanců připadají na malé a střední firmy, kterým se vede zle. Ty doposud existující spíše propouštějí a nových mnoho nevzniká – kvůli špatně fungujícímu trhu práce.

Na evropském kontinentě najdeme jediný stát, který důsledně praktikuje „protilidovou“ politiku liberálního a flexibiliní pracovního trhu: Švýcarsko. Průměrná švýcarská nezaměstnanost činí pouhých 3,6 %. Mohla by být i nižší, kdyby v zemi nežilo značné množství imigrantů, kteří vzhledem ke své převážně nízké kvalifikaci a neznalosti jazyka těžko shánějí práci. Nejvyšší nezaměstnanost vykazoval kanton Ženeva: 7,9 %. Cizinci se ovšem na ženevské populaci podílejí 38 procenty. Kantony s nižší mírou cizinců vykazují nižší nezaměstnanost: Uri (1,2 %), Obwalden (1,7 %), Schwyz (2,3 %), Graubünden (2,1 %). Ukazuje se, že dokonce i nezaměstnanost pod třemi procenty je dlouhodobě udržitelná!

Příčinami nízké nezaměstnanosti ve Švýcarsku jsou dobrá pracovní legislativa, decentralizované odbory, administrativa přátelská k podnikání a snadný přístup firem ke kapitálu. Těžiště zaměstnanosti spočívá na malých firmách. Všechny tyto charakteristiky lze aplikovat i v podmínkách české ekonomiky – na rozdíl od švýcarského bankovnictví či hodinářství. Není zásadní důvod, proč by česká nezaměstnanost nemohla dosahovat švýcarských hodnot.

Jenže podle některých názorů je český trh spíše typický nedostatkem pracovníků. Je nutné dovážet pracovníky z jiných zemí. Proč? Odpověď poskytuje tzv. mezní efektivní míra zdanění. Tento ukazatel bere v úvahu reálnou míru zdanění včetně všech záporných „daní“, tj. sociálních dávek pro různé příjmové skupiny. Její průběh leckoho překvapí. Nízkopříjmové skupiny jsou vystaveny mezní míře zdanění 100 %. Nemají tedy žádnou ekonomickou motivaci vymanit se z pasti chudoby a závislosti na sociálních dávkách. Jak se zvyšuje příjem, klesají dávky sociální péče a mezní míra efektivního zdanění je prakticky stoprocentní. Pracovat se nevyplácí.

Dále je vidět, že mezní efektivní míra zdanění pro další příjmové skupiny divoce kolísá. Důvodem je chaotičnost české daňové a sociální legislativy. Neexistuje systém v pravém smyslu slova, nýbrž změť předpisů vzniklá jako důsledek všemožných „hurá akcí“ různých vlád v posledních letech. Nemá cenu hledat viníka. Má cenu nahradit současný chaotický „systém“ promyšlenou soustavou daní a sociálních dávek. Nezaměstnanost lze trvale snížit pod 5% hranici a možná ještě níže.

psáno pro Hospodářeské noviny

 

O životní úrovni a dluzích

Čas od času se v médiích objeví srovnání životní úrovně „tradičních“ evropských zemí a postkomunistických států. Životní úroveň má ovšem více rozměrů a není snadné ji měřit. Nejčastěji se v této souvislosti uvádí hrubý domácí produkt na hlavu v přepočtu na paritu kupní síly. Pokud bychom takto počítali českou životní úroveň, výsledek by nebyl špatný: byli bychom asi na třech čtvrtinách průměru původní EU patnáctky.

Problém je v tom, že HDP v paritě kupní síly neříká celou pravdu. Především, platí jen na území České republiky, protože zdejší relativně vysoká životní úroveň není ani tak dána vysokými příjmy populace jako spíše nízkou cenovou hladinou. Kilometr za Rozvadovem již tato výhoda není nic platná: cestovatel z České republiky je odkázán na svoji peněženku či kreditní kartu a na svůj finanční majetek vyjádření v opravdových penězích – bez berličky parity kupní síly.

V nominálním srovnání příjmů je česká životní úroveň mnohem nižší. České mzdy a další příjmy tvoří obvykle jen asi šestinu až třetinu západoevropských. Ve srovnání s nejbližším západním sousedem – Německem – máme jen asi čtvrtinové příjmy. Jak se s touto skutečností srovnává zpráva Eurostatu, podle níž patří Česká republika mezi země nejméně ohrožené chudobou? Snadno: metodika výpočtu chudoby podle Evropského statistického úřadu není založena na skutečném měření životní úrovně, nýbrž na měření příjmových nerovností. Práh rizika chudoby je položen na 60 procent průměrného příjmu. Z elementární statistiky vyplývá, že nejvíce rovnostářská země bude zároveň nejméně ohrožena takto definovanou „chudobou“. Ať už jsou příjmy obyvatelstva jakékoli.

Jsme tedy oproti Západu chudí, ale někteří z nás se mohou utěšovat tím, že většinou jsme zhruba stejně chudí. Míry sociální nerovnosti podle jiné metodiky (Giniho koeficient) je v České republice na úrovni Dánska a o něco nižší než ve Švédsku. Má-li tedy Skandinávie být naším cílem, pak jsem jej již dohnali a předehnali: v míře rovnostářství.

Existuje ještě jiná míra životní úrovně, a sice objem finančního majetku domácností. V této metrice si nevedeme skvěle, ale lépe než ostatní noví členové EU. Objem finančních úspor na občana EU-15 činil v roce 2003 průměrně 41 628 euro. Česká republika dosáhla hodnoty 5800 euro (tedy asi sedminu průměru EU), Maďarsko 3800 euro, Polsko 2200 euro, Estonsko 1300 euro, Rumunsko necelých 300 euro. Proč jsme tak dobří? Protože na rozdíl od většina ostatních postkomunistických zemí nebyla hodnota úspor českých střádalů totálně vymazána vysokou inflací. Díky relativně dobře zvládnuté ekonomické transformaci je dnes Česká republika v celkem dobrém finančním stavu.

Životní úroveň Západu je ale také ze značné části financována dluhem: zadlužení domácností EU-15 činí téměř 60 % HDP, bezmála tolik, co dělá celkový státní dluh těchto zemí. České domácnosti mají celkový dluh vůči bankám a nebankovním finančním společnostem pouze na úrovni kolem 10 % HDP. Prostor pro zadlužování je tedy ještě velký.

psáno pro Lidové noviny, příloha Více peněz

 

Proč Francouzi věří levici

Francouzi nemají rádi kapitalismus. V nedávném mezinárodním průzkumu veřejného mínění nesouhlasilo 50 procent Francouzů s tvrzením „svobodné podnikání a ekonomika volného trhu je nejlepší systém, na němž by měl být založen svět.“ Jen 36 procent s tímto výrokem souhlasilo. Byl to „nejlevicovější“ výsledek v rámci průzkumu. Pro srovnání, téměř tři čtvrtiny dotázaných Číňanů jsou pro kapitalismus, ke kterému se přiklánějí i Rusové – navzdory bolestným zkušenostem z obtížné ekonomické transformace.

Výsledek průzkumu rezonuje i se studentskými protesty proti návrhu zákona o prvním zaměstnání. Zákon měl usnadnit propouštění (a tedy i přijímání) mladých lidí do 26 let věku. Vzhledem k mohutným studentským a odborářským demonstracím byl návrh odložen ad acta.
Proč jsou právě Francouzi tak silně „doleva“? Podle jedné teorie jde o intelektuální dědictví historie. Francie byla vždy politicky centralizovaná, role státu v ekonomice byla vždy významná. Ale z Francie pochází i řada liberálních myšlenek („laissez-faire“) a řada liberálních ekonomů: Frédéric Bastiat, Gustave de Molinari, Antoine Augustin Cournot a mnozí další. Také v současnosti má Francie řadu významných ekonomů, kteří jsou pochopitelně též liberálně orientováni (termín „levicový ekonom“ je koneckonců stejný protimluv jako například dietní sádlo, nealkoholická vodka nebo realistický volební program).

Deník International Herald Tribune přišel s hypotézou, že takřka celonárodní levicová orientace je způsobena tamními metodami výuky ekonomie na středních školách. Zatímco na většině univerzit se učí standardní ekonomie, středoškolské učebnice jsou spíše směsicí sociologie, veřejné administrativy, nauky o fondech Evropské unie a propagace státu. Nechybí marxismem inspirované teze o konfliktu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.

Z ekonomické teorie se objevuje keynesianismus, ovšem v tak bizarní podobě, že by v něm lord Keynes stěží poznal své myšlenky. Jsou zde perly jako „nelze snižovat mzdy, protože jinak by se roztočila deflační spirála, která by vedla k vysoké nezaměstnanosti“. Nechybí ani různé varianty tvrzení „zdroje tu jsou“ citované v souvislosti s tvorbou pracovních míst dotovaných vládou. Přesně tato hesla se objevovala na demonstracích. Podle stávkujících studentů jsou cestou k zaměstnanosti dotace a vyšší platy. Flexibilita? V zemi, kde tři čtvrtiny mládeže touží po kariéře státního zaměstnance, jde o neslušné slovo. Tento názor dodnes podporují absolventi proslulé École Nationale d'Administration (ENA).

Ta až donedávna rovněž učila zploštělou interpretaci ekonomie založenou na centrální roli státu, jak připouští sám ředitel této prestižní školy Antoine Durrleman. „ENA sledovala kurs směrem k plánované ekonomice,“ vysvětluje v rozhovoru s deníkem IHT. „Až do roku 1986 u nás vláda regulovala cenu bagety.“ Zároveň Durrleman ujišťuje, že osnovy ENA byly nedávno u ekonomických předmětů podstatně modernizovány a přiblíženy realitě tržní ekonomiky a podnikání.

Francie se tak časem dočká ekonomicky vzdělaných politiků, kterých má dnes nedostatek. Patří k nim ministr financí Thierry Breton, který neabsolvoval ENA a který hodlá založit Radu pro ekonomické vzdělávání. Kromě toho se formuje i hnutí zdola. Zdaleka ne všichni studenti pokládají vysoké daně, státní dotace a regulovanou ekonomiku za společenský ideál. Existuje politická strana Alternative Libérale, která má v programu obhajobu zájmů mladých lidí.

„Francie umírá na nedostatek svobody,“ prohlašuje její mluvčí Sabine Heroldová. Ta si získala již ve věku 21 let (v roce 2002) přezdívku Mademoiselle Thatcher. Ano, Francie má ještě naději.

psáno pro MF Dnes

 

České odbory a stroj času

Českým odborům ubývají členové. Ještě v roce 2001 spadalo pod Českomoravskou komoru odborových svazů kolem 900 tisíc členů. Nyní již jen 610 tisíc členů. Proč tento úbytek? Staří členové odcházejí do důchodu a mladší pracovníci se. Podobný jev zaznamenávají odbory ve většině zemí.

Nebylo tomu tak vždy. Odborové hnutí zaznamenalo největší vzestup v 19. století v souvislosti s industrializací. Na jedné straně tehdy stáli zaměstnavatelé, na druhé zaměstnanci. Ti první měli podstatně vyšší vyjednávací sílu. Západní Evropa a USA byly tehdy v situaci dnešní Číny: do měst se hrnuli venkované dychtiví po práci v továrnách. Průmysl potřeboval velké množství nekvalifikované nebo středně pracovní síly. Nespokojený dělník byl snadno zastupitelný jiným.
Odbory proto vznikly za účelem posílení vyjednávací síly zaměstnanců. Jak uvádí každá základní učebnice ekonomie (například Zásady ekonomie od N. G. Mankiwa), „obory jsou svého druhu kartelem – skupinou prodávajících, kteří usilují sjednocením svých postojů o zvýšení tržní síly. Odbory se s firmou dohadují o lepších pracovních podmínkách, o vyšších platech a prémiích než by firma platila, kdyby v ní odbory nebyly.“

Proč však lidé nehoří zájmem o odborovou organizovanost, když podle ekonomické teorie přináší takové výhody? Zajisté to nebude tím, že by všichni byli se svým zaměstnáním dokonale spokojeni. Každý si umí představit vyšší plat, lepší pracovní podmínky a ani osmihodinová pracovní doba není vždy a všude samozřejmostí.

Podstata je v tom, že odborové vyjednávání s sebou přinášejí i některé „drobné“ potíže. Dr. Karel Engliš v příručce Národní hospodářství (1928) uvádí výhody i nevýhody kolektivně vyjednaných mzdových smluv: „Zaměstnavatel může na delší dobu počítati s poklidem stávkového boje a úsporou ztrát z něho vzcházejících; na druhé straně však ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny, z nichž jeden je pohyblivý (ceny zboží na trhu) a druhý pevný (mzda). Z toho může i pro dělnictvo vzejíti škoda, poněvadž nemožnost snížiti mzdy za nepříznivé konjunktury donutí po případě výrobce zastaviti výrobu a způsobí nezaměstnanost. Vyrovnáváním mzdy mezi různými podniky zmenší se mezi nimi třecí plocha konkurenční, avšak po případě padnou méně schopné podniky, jež se udržovaly dosud jen nízkou mzdou. Nezaměstnaností z toho vzniklou utrpí dočasně i dělnictvo.“

Doktor Engliš byl ve své době spíše optimistický ohledně odborové organizovanosti, od níž si sliboval pořádek a stabilitu. Kdyby viděl dnešní Francii, Německo či Itálii, asi by byl šokován vysokými mzdami, ale patrně by nebyl překvapen vysokou nezaměstnaností. Ta je totiž přímým důsledkem dlouhodobé činnosti odborů. Odbory samozřejmě prosazují zájmy svých členů, ale nikoli nečlenů, tedy nezaměstnaných. Lidé samozřejmě vidí, že příliš velká síla odborů nevede k optimálnímu stavu a proto necítí potřebu se sdružovat.

Možná je to ale docela jinak. Pravděpodobnější vysvětlení spočívá v tom, že pracující nemají pocit, že odbory zastupují jejich zájmy. Proč? V dobách před sedmdesáti a více lety bylo zvykem, že většina lidí neplatila daň z příjmu. Ta byla vyhrazena pro několik nejbohatších procent populace. Tak například v roce 1913, kdy byla daň z příjmů zavedena v USA, patřilo mezi poplatníky jen 1 % Američanů, přičemž nejvyšší sazba činila 7 procent. V Rakousko-Uhersku činila mezní sazba daní z příjmů 3,88 %.

Není tedy divu, že v dobách parních strojů, dvojplošníků a němých grotesek byl požadavek na zvýšení daní pochopitelný, protože se řadových odborářů netýkal. Hlavní odborář Štěch však ještě ve 21. století hovoří o „příliš nízkých daních“, aniž by si uvědomil, že tyto daně snižují příjmy jeho „oveček“. Totéž platí pro většinu předáků ČMKOS a pro odborářské ekonomy. Působí dojmem lidí, kteří si spletli století a mají nyní v kalendáři rok 1906. Že by stroj času?
Sociálně demokratický senátor František Modráček ovšem již v roce 1926 upozorňoval na „nezdravost zatížení těžkými břemeny berními“. Ve svém senátním projevu ze 14. října uvedl: „My nejsme jen odpůrci zvyšování daní nepřímých, ale jsme odpůrci i dalšího zvyšování daní přímých. Říkám, že daněmi a přirážkami jsou přetíženy všechny vrstvy obyvatelstva snad až na majitele pozemků, nejen dělnictvo. (…) Celkové zatížení veřejnou správou činí 26 % našeho národního důchodu (…) tato břemena škodlivě postihují náš hospodářský život.“

Senátor Modráček měl před 80 lety modernější názory než jeho dnešní následníci. Smutné zjištění.

psáno pro Lidové noviny

7.4.06

 

Mnoho investic, málo užitku

Byly doby, kdy přímé zahraniční investice byly považovány za „vykořisťování“ chudých zemí. Do roku 1989 byla tato teze přednášena všem studentům vysokých škol na povinných kursech politické ekonomie kapitalismu. Dodnes tento myšlenkový odkaz marxismu přežívá v antiglobalizačním hnutí na Západě.

S pádem komunismu padly ve střední a východní Evropě i zábrany vůči západním investorům. To je zajisté normální a správný vývoj, protože svobodný pohyb kapitálu patří k základním předpokladům fungování prosperující tržní ekonomiky. Zajímavé ovšem je, že nastal „překmit“ do přesně opačné myšlenkové polohy. Zatímco dříve byli západní kapitalisté vládou oficiálně považováni za vykořisťovatele, dnes jsou naopak zbožňováni jako spasitelé. Vláda i veřejnost od nich očekává hospodářský růst, zlepšení obchodní bilance a hlavně tvorbu pracovních míst.

Kapitalisté jsou racionálně uvažující bytosti, kterým jde o maximalizaci výnosů z investic. Za hypotetických podmínek dokonalé ekonomické rovnováhy (tj. bez zásahů státu) investují do odvětví, u nichž je největší šance na zisk v poměru k riziku. Jestliže jsou některá odvětví zvýhodněna státní podporou, preferují pochopitelně je. Jestliže se podpora týká některých typů podniků, pak tyto specifické typy prosperují na úkor jiných. Konkrétně jde o zvýhodnění velkých zahraničních firem prostřednictvím investičních pobídek.

Tyto pobídky v podání agentury CzechInvest se teoreticky týkají všech podniků, bez rozdílu původu. V praxi se však zhruba z 80 procent týkají zahraničních firem. Proč: jen ty bývají dostatečně veliké a na pobídky „dosáhnou“. Vytváří se tak prostředí, které odměňuje velké a trestá malé. Někdo může namítnout – k čemu jsou vlastně dobré malé domácí podniky, vždyť na národnosti kapitálu nezáleží a velké nadnárodní společnosti mnohdy platí lépe? Jenže tento argument je ekonomicky vadný.

Ve všech „normálních“ ekonomikách platí, že jsou to právě malé a střední podniky, které vytvářejí největší počet pracovních míst. V rámci skupiny EU 19 (což je 15 původních zemí plus čtyři středoevropské ekonomiky) připadá 66,4 % všech pracovních míst na malé a střední podniky – včetně individuálních živností – které zaměstnávají v průměru jen čtyři osoby. Velké podniky sice zaměstnávají průměrně 1020 lidí, ale početně jich je mnohem méně.

Odtud pramení částečné vysvětlení vysoké nezaměstnanosti v Evropě: ačkoli státy podporují podnikání velmi snaživě, drtivá část této podpory skončí u velkých firem, které nejsou hlavním pilířem zaměstnanosti. V České republice je tento efekt obzvláště patrný. U velkých firem je podíl exportu na tržbách v evropském průměru 21 %, u malých a středních jen 13 %. Makroekonomické statistiky sice hlásí radostná čísla o zahraničním obchodu, což sice opticky zvyšuje hrubý domácí produkt, ale užitek pro obyvatele České republiky je malý: nezaměstnanost se trvale pohybuje kolem půl miliónu osob, reálné mzdy rostou podstatně pomaleji než HDP, zisky z investic náleží zahraničním akcionářům a státní rozpočet je navzdory hospodářskému růstu v mínusu.

Příliv zahraničních investic vyhlíží skvěle v některých makroekonomických statistikách, ale životní úrovně běžných obyvatel České republiky se až tak dalece nedotýká. Do jisté míry lze tento stav přirovnat k situaci, kdy je v některé zemi objeveno ložisko ropy nebo plynu. Na první pohled báječná věc: jenomže pak přijdou problémy. Exportní příjmy z ropy tlačí na růst domácí měny. Vysoký kurs měny snižuje konkurenceschopnost ostatních průmyslových odvětví. Ztráta pracovních míst v těchto odvětvích může převýšit přírůstek míst v nově dominantním exportním odvětví. To není jen teorie: Holandsko tuto zkušenost zažilo po otevření ložisek zemního plynu v Severním moři v 60. letech. Od té doby nese tento jev název holandská nemoc.

Pokud je export ropy či plynu příliš vysoký, může téměř zničit tradiční exportní odvětví. To se nyní děje v Rusku. Naštěstí pro Rusko jeho zdroje vydrží ještě dlouho. Menší státy toto štěstí mít nemusí. Totéž platí pro malé ekonomiky, které jsou příliš závislé na zahraničních investicích. Pokud se tyto investice časem přesunou jinam – například kvůli příliš vysokým mzdám – česká ekonomika může zůstat bez prostředků a bez vlastního exportního průmyslu.

Jiným řešením může být udržování českých mezd na trvale nízké úrovni. Zahraničním investorům by se tato strategie mohla líbit. Méně již jejich českým zaměstnancům. Tento protiklad zájmů mimochodem vyvrací „světáckou“ tezi, že na národnosti kapitálu nezáleží. Ale ano, záleží.

 

De Villepin: pro dobrotu na žebrotu

Francouzská vláda po letech marných experimentů s aktivní politikou zaměstnanosti došla k názoru, že trh se nedá ošidit. Dosti odvážně prosazuje nepopulární zákon o prvním zaměstnání (contrat première embauche, CPE). Umožnil by snazší propouštění čerstvých absolventů do 26 let. V této věkové kategorii je ve Francii nezaměstnaných 23-24 procent populace, což je velmi pochmurné číslo. V těchto hodnotách se nezaměstnanost mládeže pohybuje již řadu let. Kromě toho neexistuje žádný výhled na ekonomickou konjunkturu, která by jej dokázala výrazněji snížit.

Jak může snazší propouštění snížit míru nezaměstnanosti? Není to protimluv? Není. Když zaměstnavatel přijímá pracovníka, očekává, že výnos z jeho práce bude vyšší než jeho hrubá mzda včetně všech odvodů. Marxisté hovoří o nadhodnotě, ekonomové o mezním zisku. Jenže každý zisk je v reálném ekonomickém prostředí spojen s určitou mírou rizika. Přijetí čerstvého absolventa je rizikovější než přijetí zkušeného pracovníka. Není zřejmé, zda dotyčný bude skutečně dobrý a jaká bude jeho pracovní morálka. Vysvědčení ani rafinované přijímací pohovory nikdy neodhalí celou pravdu.

Kromě toho je tu aspekt ekonomického cyklu. Firma, která nabere v době růstu mnoho zaměstnanců, může být existenčně ohrožena, pokud v době recese nemůže propouštět. To dvojnásob platí pro malé podniky a pro firmy působící v moderních technologiích. Přitom malé a střední podniky tvoří ve všech normálních ekonomikách hlavní pilíř zaměstnanosti – velké společnosti zaměstnávají překvapivě málo lidí: ve Francii jen asi třetinu všech zaměstnanců.
Vzhledem k vysoké daňové zátěži a obtížím při propouštění je dnes francouzská pracovní síla velmi drahá a riziková. Není proto divu, že se pozornost podniků soustřeďuje na přesun výroby na východ Evropy a do Číny. Lidská práce je též stále ve větší míře nahrazována kapitálem, protože počítače a průmyslové roboty nestávkují. Nahrazování práce kapitálem probíhá i v odvětvích, kde by se to za normálních podmínek nevyplatilo.

Francie má o 13 % vyšší produktivitu na jednu hodinu pracovní doby než Spojené státy, avšak celkově výkonnostně zaostává, protože v důsledku ekonomických deformací Francouzi pracují méně než Američané. Míra ekonomické aktivity obyvatelstva ve Francii je nižší než v USA, přičemž ještě začátkem 70. let byli Francouzi pracovitější než Američané. Nízká míra zaměstnanosti je způsobena ochranou pracovního trhu. Ta zvláště postihuje znevýhodněné skupiny: čerstvé absolventy škol všech stupňů, národnostní menšiny a lidi v předdůchodovém věku. Nejhůře jsou na tom absolventi základních škol bez další kvalifikace, kteří zároveň patří k menšinám. Mezi nimi se míra nezaměstnanosti pohybuje až kolem 40 procent. Míra frustrace je měřitelná četností a silou pouličních nepokojů.

Francouzská vláda se proto rozhodla pomoci mládeži tím, že odstraní jeden z důvodů, proč zaměstnavatelé tak neradi přijímají mladé lidi. Jenže jen menší část studentů si uvědomila, že jde o opatření v jejich prospěch, nikoli proti nim. Ostatní vyšli do ulic. Podpořily je silné francouzské odbory. Zde je nutné podotknout, že zájmy čerstvých absolventů jsou v protikladu k zájmům odborářů. Ti již svoji práci mají a je v jejich zájmu, aby jim mladí absolventi konkurovali co nejméně. Jakékoli uvolnění pracovního trhu mohou vnímat jako ohrožení svých sociálních jistot.

V dlouhodobém měřítku se ovšem ukazuje, že ony „jistoty“ jsou pochybné. Odborově organizovaný dělník je rád, že má práci a může uživit rodinu. Ovšem jen do té chvíle, než jeho dospělé děti celé měsíce či roky marně shánějí zaměstnání. Dočasná „jistota“ se promění v noční můru. Ochrana pracovníků před propouštěním není záruka prosperity, ale šidítko. Pokud odboráři obhájí své „jistoty“, půjde jen o dočasnou výhru – jen do té doby, než se jejich výrobní linka postěhuje do České republiky nebo do Asie.

Skutečná tragédie spočívá v tom, že statisíce mladých lidí se nechají zhloupnout propagandou odborářských bossů, kteří zneužívají studenty pro své mocenské cíle. Odborářští vůdci jsou morálně na stejné úrovni jako hodní strýčkové nabízející dětem v parku bonbóny. A děti jim věří. Tento nedostatek kritického myšlení je špatnou zprávou pro Francii a pro celou Evropu.

psáno pro Lidové noviny

 

Proč levné úvěry vydrží

První dekáda nového tisíciletí přinesla novinku: nejlevnější úvěry za posledních sto let. Rekordu sice již bylo pravděpodobně dosaženo v letech 2003-2005 (v různých zemích v různou dobu), ale z globálního hlediska je dluhový kapitál stále velmi levný.

Dejme tomu americké hypotéční sazby. Patnáctiletá fixní sazba se během 90. let pohybovala v rozmezí 7 až 8 procent. Nyní je to jen asi 5,6 až 6,1 %. Toto snížení sazeb odpovídá vzrůstu cen nemovitostí přibližně o třetinu. Společně s růstem objemu peněz v ekonomice se tak vysvětluje jev, který je často pokládán za realitní bublinu. Jenže tato bublina je „vycpána“ poměrně solidními argumenty, proč by neměla hned tak prasknout. A možná nikdy.

Jedním z těchto argumentů je globální charakter uvedeného jevu. Prakticky ve všech ekonomikách – vyspělých i „nových trzích“ – lze pozorovat stejný jev: nízkou inflaci, nízké úrokové sazby a rostoucí ceny nemovitostí. Uvedená „realitní bublina“ není americkou specialitou: projevuje se v západní Evropě, ve střední Evropě, v Rusku i v Asii. Obrovský rozmach hypoték v České republice je známou věcí. Jde o jeden z hlavních tahounů soukromé spotřeby; totéž platí i pro Slovensko. Ve Vietnamu je poptávka po novém bydlení tak vysoká, že ceny jsou v absolutním vyjádření zhruba na české úrovni, třebaže průměrná vietnamská mzda činí zlomek české. V kancelářích developerských společností v Saigonu to hučí jako v úlech a potenciální klienti stojí fronty, než pro ně obchodní zástupce bude mít čas. Každých několik minut se ozve spontánní potlesk – na znamení, že klient zaplatil za svůj nový byt.

Takové jsou důsledky globálně nízkých úrokových sazeb. A příčiny? Vraťme se ke Slovensku, které je v tomto směru modelovým příkladem. Slovenská vláda se snaží dodržovat maastrichtská kritéria fiskální stability, což znamená, že neemituje příliš velké množství státních dluhopisů. Současně na Slovensku proběhla penzijní reforma, rozvíjí se podílové fondy a životní pojištění. Tyto instituce mají jedno společné: masivně investují do dluhopisů. Jelikož slovenský akciový trh je zaostalý, mnoho jiných možností ani není.

Vysoká poptávka společně s relativně malou nabídkou znamená vysoké ceny dluhopisů. Ty se promítají do velmi nízké míry výnosu do doby splatnosti (což je fakticky dlouhodobá úroková sazba). Výnos slovenského státního dluhopisu s dobou splatnosti v roce 2019 proto činí jen 4,16 %, což je velmi málo vzhledem k meziroční inflaci v hodnotě 4,4 %. Protože hypotéční a jiné komerční sazby se odvíjejí od sazeb státních dluhopisů, nelze se divit levným úvěrům a následnému realitnímu boomu. Tytéž faktory (i když v jiných konkrétních hodnotách) přispívají k nízkým úrokovým sazbám na celém světě. Dnes si již žádná alespoň trochu seriózní vláda nedovolí bezuzdné zadlužování, jaké bylo poměrně obvyklé v 70. a v 80. letech – v době, která byla právě z tohoto důvodu typická vysokými úrokovými sazbami.

Změnil se i přístup vlád k mixu fiskální a měnové politiky. Před 20-30 lety bylo obvyklé, že vlády stimulovaly hospodářský růst velmi volnou měnovou politikou, protože centrální banky tehdy zpravidla vládám přímo podléhaly. Zároveň se pokoušely krotit inflaci prostřednictvím vysokých daní. Tento mix byl sice z hlediska tehdy uznávané ekonomické teorie správný, avšak měl nepříjemné vedlejší důsledky. Poplatníci se naučili využívat daňovou optimalizaci, takže navzdory vysokým daním příjmy nedosahovaly očekávaných hodnot a vlády se musely zadlužovat. O protiinflačním vlivu vysokých daní už vůbec nemohlo být řeči. Stimulační účinky vyšší inflace rychle vypršely a zbyly jen nepříjemné vedlejší účinky.

V průběhu 80. a 90. let proto došlo prakticky ve všech zemích k obrácení této politiky. Nastala éra snižování daní, což se kupodivu nijak neodrazilo na příjmech států: nynější vlády vybírají na daních zhruba stejně jako začátkem 80. let (v poměru k velikosti ekonomiky). Zároveň přišel čas nezávislých centrálních bank a nízké inflace. Výsledky této globální politické změny můžeme plně pozorovat až zhruba od roku 2000. I když v současnosti probíhá cyklus zvyšování základních úrokových sazeb v USA a v eurozóně, delší úrokové sazby zůstávají tvrdošíjně nízké. Trh si na nízkou inflaci a nízké sazby zvykl.

psáno pro Lidové noviny

 

Ekonomika, proroci a tepelná izolace

Ekonomické souvislosti dlouhé zimy jsou dvojího druhu. Za prvé lze počítat, o kolik více zemního plynu se spálí, o kolik poklesne index stavební výroby a kolik mohou činit ztráty způsobené chřipkami a nachlazením. V zásadě však nejde o žádné mimořádně překvapivé informace. Lze dokonce spočítat i ztráty na životech, což je již zajímavější téma. Podle britských údajů je sezónní úmrtnost v měsících prosinec až březen o 23 % vyšší ve srovnání s jinými měsíci. Znamená to 40 tisíc úmrtí, z nichž 60 % lze přímo připsat na konto nedostatečného vytápění nebo tepelné izolace.

Existují však hlubší souvislosti mezi ekonomikou a klimatem. Různé studie se zabývaly vztahem mezi hospodářskou prosperitou a přírodními podmínkami. Vesměs zjistily, že jedním z nejrobustnějších faktorů určujících míru bohatství je vzdálenost od rovníku. Neexistuje žádná chudá severská země (pokud ovšem nepočítáme severní oblasti Ruska, což je ovšem specifický případ). Stereotyp „bohatý Sever, chudý Jih“ je narušován existencí Austrálie a Nového Zélandu, dvou bohatých zemí. Také v rámci Afriky je nejbohatší zemí Jihoafrická republika. Z latinskoamerických zemí pak ekonomicky vyniká Chile a – navzdory problémům státního rozpočtu – také Argentina.

Naproti tomu poblíž rovníku se stěží najde jediná prosperující ekonomika. Na mysli vyvstává Singapur, který ovšem založil kolonista z deštivé Anglie, sir Thomas Stamford Raffles. Obyvatelstvo Singapuru je převážně čínského původu, takže po kulturní stránce se Singapur rovníku dosti vzdaluje. Zdá se, že existuje velmi silný vztah mezi drsným podnebím a prosperitou. Intuitivně není obtížné najít vysvětlení: obyvatelé chladnějších končin se museli mnohem více snažit než obyvatelé tropů, kteří na svoji obživu museli vynaložit mnohem menší úsilí.

Jiné vysvětlení pracuje s tropickými chorobami, zejména malárií a parazity. Tato onemocnění oslabují organismus, což v evropských kolonistech vyvolalo přesvědčení, že domorodci jsou líní. Ať tak či onak, zeměpis hraje roli – a chlad svědčí dlouhodobému růstovému potenciálu, pokud není zároveň doprovázen izolací. To je také důvod, proč například republika Komi, Tyva nebo Altajská oblast nepatří mezi ekonomické tygry, na rozdíl od Islandu nebo Norska.

Znamená to, že obyvatelé České republiky čeká prosperita, pokud se zdejší klima ochladí? Je mimořádně dlouhá zima 2005/2006 předzvěstí budoucího vývoje? A kde vlastně zůstalo globální oteplování, ptali se mnozí promrzlí Středoevropané, když v březnu ještě vydatně sněžilo. Dočkáme se subtropického podnebí ve střední Evropě, anebo nás čeká ladovská zima rok co rok od listopadu až do začátku dubna?

Odpověď: nevíme. Globální oteplování možná probíhá, možná nikoli. Většina klimatologů tvrdí, že jde o hotový fakt, což ještě nic neznamená. O pravdě se ve vědě nehlasuje. Většinový názor také může mít cynické ekonomické zdůvodnění: podobně jako katastrofické filmy, tak i katastrofické náměty pro vědecký výzkum se těší trvalé oblibě. Veřejnosti snadno srozumitelné a zároveň děsivé téma má podstatně vyšší šanci na získání grantu než srovnatelné téma bez katastrofického náboje. Ano, i ve vědě fungují zákonitosti marketingu.

V 70. letech bylo marketingovým hitem globální ochlazování. V roce 1971 publikovali S. I. Rasool a S. H. Schneider v časopise Science článek o efektech oxidu uhličitého a aerosolů v zemské atmosféře. Došli k závěru, že efekt smogu a jiného znečištění převládne, což způsobí „snížení teploty zemského povrchu až o 3,5 stupně Celsia. Pokud vývoj bude pokračovat stejným směrem několik let, tento pokles by mohl stačit ke spuštění nové doby ledové!“ Populární časopis Newsweek v roce 1975 publikoval rozsáhlý článek s titulem „Chladnoucí svět“, v němž se psalo o „varovných znameních, že chování zemského klimatu se začalo měnit“.

Odborníci předpovídali pokles zemědělské produkce, drastický růst cen zemědělských komodit a hladomory. „Bitva o nakrmení lidstva je ztracena. V 70. a 80. letech svět zažije hladomory. Stamilióny lidí bude hladovět navzdory veškerému úsilí, které ještě lze podniknout. Kontrola porodnosti je jediné řešení,“ psal biolog Paul Ehrlich v roce 1968. Dnes se vyspělé státy snaží omezit nadprodukci potravin a mají naopak velké starosti s propastným poklesem porodnosti.

Ekonomika i klima jsou mnohem složitější systémy, než si drtivá většina lidí, včetně mnoha odborníků, je schopna představit. Hrát si na proroka může být riskantní. Nicméně přece jen jedno malé proroctví na závěr: kdo si na příští zimu domů pořídí pořádnou tepelnou izolaci, nebude litovat.

psáno pro Hospodářské noviny

This page is powered by Blogger. Isn't yours?