Čas od času se v médiích objeví srovnání životní úrovně „tradičních“ evropských zemí a postkomunistických států. Životní úroveň má ovšem více rozměrů a není snadné ji měřit. Nejčastěji se v této souvislosti uvádí hrubý domácí produkt na hlavu v přepočtu na paritu kupní síly. Pokud bychom takto počítali českou životní úroveň, výsledek by nebyl špatný: byli bychom asi na třech čtvrtinách průměru původní EU patnáctky.
Problém je v tom, že HDP v paritě kupní síly neříká celou pravdu. Především, platí jen na území České republiky, protože zdejší relativně vysoká životní úroveň není ani tak dána vysokými příjmy populace jako spíše nízkou cenovou hladinou. Kilometr za Rozvadovem již tato výhoda není nic platná: cestovatel z České republiky je odkázán na svoji peněženku či kreditní kartu a na svůj finanční majetek vyjádření v opravdových penězích – bez berličky parity kupní síly.
V nominálním srovnání příjmů je česká životní úroveň mnohem nižší. České mzdy a další příjmy tvoří obvykle jen asi šestinu až třetinu západoevropských. Ve srovnání s nejbližším západním sousedem – Německem – máme jen asi čtvrtinové příjmy. Jak se s touto skutečností srovnává zpráva Eurostatu, podle níž patří Česká republika mezi země nejméně ohrožené chudobou? Snadno: metodika výpočtu chudoby podle Evropského statistického úřadu není založena na skutečném měření životní úrovně, nýbrž na měření příjmových nerovností. Práh rizika chudoby je položen na 60 procent průměrného příjmu. Z elementární statistiky vyplývá, že nejvíce rovnostářská země bude zároveň nejméně ohrožena takto definovanou „chudobou“. Ať už jsou příjmy obyvatelstva jakékoli.
Jsme tedy oproti Západu chudí, ale někteří z nás se mohou utěšovat tím, že většinou jsme zhruba stejně chudí. Míry sociální nerovnosti podle jiné metodiky (Giniho koeficient) je v České republice na úrovni Dánska a o něco nižší než ve Švédsku. Má-li tedy Skandinávie být naším cílem, pak jsem jej již dohnali a předehnali: v míře rovnostářství.
Existuje ještě jiná míra životní úrovně, a sice objem finančního majetku domácností. V této metrice si nevedeme skvěle, ale lépe než ostatní noví členové EU. Objem finančních úspor na občana EU-15 činil v roce 2003 průměrně 41 628 euro. Česká republika dosáhla hodnoty 5800 euro (tedy asi sedminu průměru EU), Maďarsko 3800 euro, Polsko 2200 euro, Estonsko 1300 euro, Rumunsko necelých 300 euro. Proč jsme tak dobří? Protože na rozdíl od většina ostatních postkomunistických zemí nebyla hodnota úspor českých střádalů totálně vymazána vysokou inflací. Díky relativně dobře zvládnuté ekonomické transformaci je dnes Česká republika v celkem dobrém finančním stavu.
Životní úroveň Západu je ale také ze značné části financována dluhem: zadlužení domácností EU-15 činí téměř 60 % HDP, bezmála tolik, co dělá celkový státní dluh těchto zemí. České domácnosti mají celkový dluh vůči bankám a nebankovním finančním společnostem pouze na úrovni kolem 10 % HDP. Prostor pro zadlužování je tedy ještě velký.
psáno pro Lidové noviny, příloha Více peněz
Žádné komentáře:
Okomentovat