3.7.07

 

Svéráz ruského majetku

Britská ropná společnost BP si slibovala obrovské zisky z investic v Rusku. Již si je neslibuje. Koncem června 2007 odprodala BP „dobrovolně“ své ruské investice státem řízené společnosti Gazprom. BP doposud investovala do rozvoje ložisek zemního plynu v sibiřské Kovyktě asi 600 miliónů dolarů. V rámci složitého kontraktu vynuceného ruskou vládou obdrží BP kompenzaci ve výši 600 až 900 miliónů: malý zlomek potenciálních výnosů.

Zahraniční firmy v Rusku prožívají nesnadné časy. Vláda má o ně velký zájem: nejen o jejich know-how a kapitál, ale také o jejich tržby a zisky. Již v roce 2006 vláda donutila firmy Royal Dutch Shell a Mitsui odprodat svá naleziště na ostrově Sachalin. Příběh ropné společnosti Yukos, kterou vláda zkonfiskovala v roce 2004 na základě vykonstruovaného obvinění z daňových úniků, je všeobecně známý. Manažeři a majitelé firmy TNK-BP (společný podnik BP a ruské firmy Alfa Group) měli alespoň to štěstí, že nebyli odsouzeni v inscenovaném procesu jako Michail Chodorkovskij ani otráveni jako Alexandr Litviněnko. Akcie BP, které již několik měsíců směřovaly dolů, na toto rozhodnutí ruské vlády reagovaly příznivě. Jak řekl jeden akciový analytik, jakékoli odškodnění je stále mnohem víc než nula.

Pokud jde o Yukos, jeho neblahý příběh měl ještě v červnu 2007 zajímavou dohru. Auditorská společnost PriceWaterhouseCoopers – jedna z největších a nejrenomovanějších světových firem ve svém oboru – prohlásila, že prohlašuje za neplatné své audity Yukosu za období 1995-2004. Opatření podstatně ztíží případné možnosti odvolání proti konfiskaci Yukosu u mezinárodních soudů. Tomuto kroku předcházel dlouhodobý nátlak ze strany ruských úřadů posílený policejní razií v moskevských kancelářích v březnu 2007 a vyšetřováním pro údajné daňové úniky. V sázce byla i licence a pravděpodobně i vládní nátlak na klienty PwC. Mluvčí firmy prohlásil, že stažení auditů nemělo nic společného s vládním nátlakem. Kdo chce, ať věří.

Ruská vláda se stále častěji chová podle pravidla „co je tvoje, je i moje, a co je moje, do toho ti nic není.“ Svéráz ruského přístupu k soukromému vlastnictví není novinkou. Jeho kořeny sahají až do období 1239 až 1480, kdy Rusko bylo ovládáno Mongoly a Tatary v rámci státního útvaru zvaného Zlatá horda. Veškeré území a lid jej obývající byly považovány za osobní majetek chána. Ruská knížata měla jen roli výběrčích daní. Jakákoli závažnější rozhodnutí musela knížata konzultovat v tatarském hlavním městě Sarai na Volze nebo u mongolského chána v Karakorumu. Ten své poddané s oblibou různě ponižoval, na což ruští panovníci nikdy nezapomněli. Sami pak s chutí ponižovali své poddané.

Poté, co se Zlatá horda samovolně rozpadla, ruská knížata zachovala její politickou kulturu. Panovník přijal tři tituly. „Samoděržec“ – doslova autokrat – znamenal, že panovník je suverén, nikoli vazal. „Car“ byl odvozen z latinského Caesar; carové se považovali za dědice římské říše a pokrevní potomky císaře Augusta. Z ekonomického hlediska byl nejzajímavější titul „gosudar“ nebo také „gospodar“. Označoval, že panovník je majitelem a hospodářem svého území, a že mu země osobně patří celá, se vším všudy.

Toto byl velký rozdíl ve srovnání se Západem. Evropskou tradicí se již od raného středověku stalo, že ani absolutní panovník nemohl o své zemi rozhodovat neomezeně jako o svém soukromém majetku, uvádí historik Richard Pipes v knize Russian Conservatism and Its Critics. „Již od roku 802 se mělo za to, že králové mají nejen práva, ale také povinnosti (…) Syn Karla Velikého, Ludvík Svatý (814-840) tvrdil, že králové mají povinnost udržovat mír a spravedlnost.“ Ačkoli zdaleka ne všichni králové se tak chovali, tato zásada zůstala navěky zakořeněna v evropském povědomí.

Nikoli ovšem v Rusku. Když bolševici po roce 1917 bez náhrady vyvlastňovali majetek, nešlo o bezprecedentní počin. Již první ruský gosudar a samoděržec Ivan III. (1440-1505) přeměnil soukromý majetek svých poddaných na svůj vlastní. Car si přivlastnil veškerou půdu, která byla šlechtě pouze předávána do užívání. Zatímco západní Evropa směřovala k posilování majetkových a jiných práv jednotlivce, ruští carové si postupovali přesně opačně.

„Neexistoval rozdíl mezi státním majetkem a majetkem panovníka. Vše náleželo panovníkovi jako soukromý majetek,“ psal právní historik Boris Čičerin v roce 1858. Všichni poddaní, včetně bojarů, měli své majetky pouze propůjčeny. Existoval termín „poměstije“ neboli léno. Držitel léna byl povinen sloužit carovi po celý život, jinak mu bylo zkonfiskováno bez soudu, na základě carského „prikazu“. Týkalo se to i nejvýznamnějších šlechticů. „Majetkové poměry definovaly ruský absolutismus velmi odlišně od západoevropských poměrů; šlo spíše o poměry podobné Orientu,“ uvádí Richard Pipes.

Bolševický převrat v roce 1917 přerušil vývoj, který velmi zvolna směřoval k liberalismu západního typu a vrátil zemi k mongolsko-tatarským politicko-ekonomickým zvyklostem. Také bolševická vláda začala konfiskacemi západního majetku, také komunističtí vládcové jednali se Sovětským svazem jako se svým osobním majetkem. Příslušníci nomenklatury měli rozsáhlé nemovitosti, vlastní letiště, vlastní jízdní pruhy v Moskvě, sbírky luxusních automobilů, velkorysé příděly luxusních potravin a oděvů ze Západu, prakticky neomezený přísun západních deviz, atd.

Po pádu komunismu se k majetku dostali „tržní komsomolci“: původně mladé kádry, které v 80. letech vyškolila KGB v tržní ekonomice a financích. Když však jejich moc začala konkurovat Kremlu, Putin ukázal, kdo je v zemi pánem. Ruské experimenty s demokracií v 90. letech 20. století byly patrně jen historickou aberací od dlouhodobého normálu definovaného již v dobách Zlaté hordy. Ostatně koncepce „omezené suverenity“ z dob RVHP a Varšavské smlouvy byla založena na právní kultuře mongolských chánů.

Orientální politickou kulturou lze vysvětlit chování SSSR a Ruska v řadě případů. Při mezinárodních jednáních s Ruskem například nikdy nefungoval smířlivý přístup. „Čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali,“ uvádí Pipes, který byl v 80. letech poradcem prezidenta Reagana. „Jediná doba, kdy byli ochotni ke kompromisu se zahraniční mocností, byly roky 1940-41.“ Aby si Hitlera usmířili, zahrnovali ho surovinami, technickou pomocí v oblasti zbrojení a dokonce mu vydali německé komunisty, kteří hledali azyl v Moskvě. Loajalita ke spojencům je pro ruskou vládu pojmem bez obsahu, stejně jako vděčnost.

K ruskému chápání pojmů „smlouva“ a „vděčnost“ uveďme jeden pravdivý příběh. V roce 1730 zemřel mladý car Petr II. bez následníků. Vlivný a vzdělaný hrabě Dmitrij Golicyn vyjednal carský titul pro Annu Ivanovnu vévodkyni z Kuronska výměnou za zavedení některých základních ústavních principů po vzoru Švédska či Británie. Anna Ivanovna dokument podepsala. Po převzetí trůnu dala hraběte Golicyna zavřít na doživotí. Neomezený absolutismus pochopitelně přetrval.

Základní zásady pro jednání s Ruskem tedy zní: neustupovat předem, nesnažit se zavděčit, nespoléhat na velkorysost, věřit jen těm dohodám, které jsou reálně vynutitelné. Jakmile protistrana projeví známky slabosti, Rusové nabudou dojmu, že si mohou dovolit cokoli. Mimochodem, v současnosti nemá Česká republika jinou rozumnou možnost než přijmout na své území americkou radarovou základnu. V případě odmítnutí Rusové budou přesvědčeni, že jejich nátlak na prezidenta Klause byl účinný a navždy se k České republice budou chovat jako k závislému území. Požadavky a nátlak se budou stupňovat.

Z historické perspektivy nejsou tedy kauzy Yukos, BP, Shell, Mitsui a PwC ničím překvapujícím. Jejich problémy lze vysvětlit stručnou ruskou větou „eto takaja tradicija“. Vladimír Putin pouze navazuje na přerušenou kontinuitu Batu-chána, Tamerlána a Anny Ivanovny. Každý západní investor, který se domnívá, že mu v Rusku něco „patří“, se může ošklivě mýlit: zjistí, že jeho „vlastnictví“ mu bylo jen podmíněně a dočasně propůjčeno. Potenciálně ohroženy jsou zejména investice v oblasti přírodních zdrojů a financí, které mohou být předmětem „strategického zájmu.“

Tím není řečeno, že by západní investoři měli Rusko bojkotovat. Rusko má velký potenciál a suroviny, Západ má vyspělou techniku a nadbytek kapitálu. Obě strany se navzájem potřebují. Ze strany Západu je ovšem zapotřebí hodně opatrnosti: majetek nemusí v Rusku znamenat skutečný majetek, vstřícnost je synonymem pro slabost a smlouvy nebo dokonce sliby nemusí znamenat vůbec nic.

Pavel Kohout
pavel.kohout@partnersgroup.cz
psáno pro Hospodářské noviny

This page is powered by Blogger. Isn't yours?