29.12.04

 

Zemětřesení, ekonomika a dějiny

Vliv přírodních katastrof na ekonomiku může být rozmanitý. Ve vyspělých zemích mnohdy zemětřesení, povodně nebo požáry paradoxně vedou ke zrychlení tempa hospodářského růstu. Škody způsobené pohromami se totiž do statistik hrubého domácího produktu nepočítají. Práce spojené s odstraněním škod však ano.

Cynicky řečeno, velmi účinným způsobem stimulace ekonomiky by mohla být nepřetržitá série živelných katastrof. Tento „recept“ však může fungovat jen za určitých předpokladů. Předně, nesmí být dotčena produkční schopnost ekonomiky. Pokud katastrofa těžce zasáhne průmyslové kapacity či infrastrukturu, je vliv na hospodářský růst samozřejmě záporný. Podstatný je i stupeň rozvoje pojišťovnictví. Je-li většina postižených nemovitostí adekvátně pojištěna, není problém ihned začít s rekonstrukcí.

Rozsah katastrofálního zemětřesení, které způsobilo vlny tsunami v Indickém oceánu, je takový, že negativní vlivy patrně převládnou. Nejhůře byla postižena Srí Lanka. Ostrovní stát s 19,7 milióny obyvatel generuje značnou část svých příjmů z turistického ruchu. Velká část hotelových kapacit na jihu a východě ostrova byla vyřazena z činnosti.

Jeden poměrně optimistický odhad tvrdí, že hospodářský růst Srí Lanky v roce 2005 zpomalí z původně očekávaných 5 % na 4 %. Zdánlivě maličkost – rozdíl jednoho procentního bodu. Jde však o celkovou částku v hodnotě zhruba 200 miliónů dolarů, což pro srílanskou ekonomiku není maličkost. Je nutno zdůraznit, že jde pouze o nepřímé škody. Náprava materiálních škod potrvá dlouho, neboť značná část majetku nebyla pojištěna a vláda nemá prostředky pro obnovu. Nějakou dobu si též vyžádá, než turisté na tragédii zapomenou a přestanou se bát – třebaže někteří optimisté hovoří o době pouhých tří až čtyř měsíců. Podle odhadů mohou celkové materiální škody v postižených zemích dosahovat mnoha miliard dolarů. Celková pojistná částka však patrně nebude přesahovat pět miliard.

V Thajsku představuje turismus 6 procent ekonomiky, v Malajsii 7 procent, v Indonésii pouhá 2 procenta. Podle některých zdrojů zrušili turisté 60 % hotelových rezervací v Phuketu a dalších destinacích na jihu Thajska. Z těchto údajů lze velmi zhruba odhadnout, že thajská ekonomika může v roce 2005 tempem zhruba 5 % oproti původnímu odhadu 6% růstu HDP. Thajské ministerstvo financí je optimističtější, hovoří 5,7% růstu. O něco nižší škody způsobí katastrofa malajské ekonomice. Malajsie má zhruba o polovinu vyšší úroveň propojištěnosti než Thajsko. Odstranění následků proto může být o něco snazší.

Některé následky obrovských přírodních katastrof mohou být nečekaně dalekosáhlé a dlouhodobé. V roce 1755 zničilo zemětřesení spojené s tsunami Lisabon. V portugalském hlavním městě bylo zničeno 85 % všech budov, částečně přímo při zemětřesení, částečně v důsledku požárů. Třetina z 275 tisíc obyvatel hlavního města zahynula. Král Josef I. se svým dvorem se zachránil jen díky rozmaru jedné z princezen, která těsně před katastrofou prosadila rodinný výlet za město.

K zemětřesení došlo 1. listopadu, na katolický svátek Všech svatých. Tato okolnost, společně s faktem, že byly zničeny všechny významné kostely a katedrály, doslova otřásla náboženskou vírou v Portugalsku. Politickou hvězdou se stal Sebastião de Mello, pozdější markýz Pombal. De Mello byl velmi schopný manažer a jediný člen vlády, který byl schopen na vzniklou situaci reagovat. Díky jeho organizačním schopnostem nedošlo k epidemii a během jediného roku byl Lisabon znovu postaven, a to na základě velmi progresivního urbanistického návrhu.

Lisabonská katastrofa měla široký ohlas a je zmiňována v řadě literárních děl, od spisů Voltaira a Rousseaua až po loutkovou hru o doktoru Faustovi. Autorita církve byla otřesena do té míry, že již nikdy od té doby nezískala v Evropě původní moc. Markýz Pombal se naopak jako předseda vlády stal velmi mocným mužem. Vyhnal ze země jezuitský řád, omezil moc šlechty, prakticky zrušil inkvizici, zavedl rovnost občanů před zákonem, zrovnoprávnil Židy, zrušil otroctví a provedl řadu dalších reforem. Jeho činy inspirovaly osvícenství a zprostředkovaně i Velkou francouzskou revoluci. Tak vlna tsunami ovlivnila evropské dějiny.

 

Ukrajina a komparativní výhody

Ekonomický význam Ukrajiny se až doposud omezoval na poskytování levné pracovní síly středoevropským státům a na imigraci vědců a techniků do USA, západní Evropy a do Izraele. Podle některých odhadů zemi opustila bezmála desetina celkové populace. Ukrajina byla prozatím cosi jako Rusko bez ropy, zato s mnohem větším vlivem oligarchických skupin.

Těch je na Ukrajině celá řada. Nesou neoficiální názvy jako donbaská skupina, dněpropetrovská skupina, prezidentský klan, kyjevská skupina, klan Rinata Achmetova, charkovská skupina, klan Igora Kolomojského, Porošenkova skupina, klan Alexandra Volkova, atd. Tyto skupiny mají přímé vazby na stát a politiku. Vláda zákona v západním pojetí byla velmi slabá. V žebříčku korupce podle Transparency International se Ukrajina v roce 2004 umístila na 122. místě společně například se Súdánem, Nigerem nebo Bolívií. Není proto překvapivé, že zahraniční investoři se zemi zpravidla vyhýbali. Odvážlivci pak často končili špatně: s těžkými ztrátami způsobenými podvody či přemrštěnými požadavky mafiánských skupin na výpalné. V tomto směru si Ukrajina získala ještě mnohem horší pověst než Rusko.

Je však zřejmě jen otázkou času, než se z této země stane normální ekonomika. Jestliže Juščenkova vláda bude mít skutečně poctivé úmysly, může během několika let s pomocí Západu výrazně zlepšit podnikatelské prostředí. Není obtížné si představit, jak se během druhé poloviny tohoto desetiletí Ukrajina stává miláčkem západních investorů. Levná a přitom dosti vzdělaná pracovní síla, rozvinutý těžký průmysl a geografická blízkost Evropě předurčují Ukrajinu, aby se stala univerzální výrobní základnou.

Naskýtá se přirozená otázka, co bude s českou ekonomikou. Těžko si lze představit, jak při zachování dosavadního tempa růstu mezd budou Češi konkurovat Ukrajincům nízkými náklady. Již nyní Česká republika tvrdě soutěží se Slovenskem o zahraniční investice. A nyní si představme ekonomiku, která je počtem obyvatel téměř desetkrát větší než Slovensko. Mezní daň z podnikových zisků na Ukrajině je 25 %, přičemž je pravděpodobný další pokles. Jak bude potom česká ekonomika lákat investory?

Není bohužel pravda, že přímé zahraniční investice mají trvalý charakter. „Spoléhání se na nadnárodní firmy může být riziková rozvojová strategie, protože zahraniční investoři jsou méně zakořeněni v místní ekonomice a mohou rychleji odejít nebo snížit produkci,“ uvádí studie, kterou publikovali ekonomové Andrew Bernard a Fredrik Sjoholm v říjnu 2003. Tento závěr platí pro vyspělé i méně vyspělé země. V Irsku například továrny s majoritní zahraniční účastí vykazují mnohem větší pravděpodobnost uzavření než závody vlastněné Iry. Též se ukázalo, že zahraniční společnosti méně investují do vzdělávání zaměstnanců než irské firmy.

Irský zázrak by samozřejmě nebyl možný bez zahraničních investorů: poskytují zaměstnání 45 % irských pracujících. Ukazuje se ovšem, že nelze spoléhat pouze na ně. Totéž platí pro méně vyspělé země. Například v Indonésii je pravděpodobnost uzavření čistě zahraniční firmy o 20 % vyšší než u domácí firmy, vezmeme-li v úvahu velikost. Úspěch domácích firem bývá zapříčiněn komparativními výhodami, kdežto úspěch založený na zahraničních investicích vyplývá z absolutních výhod. „Ekonomika může ztratit své absolutní výhody přes noc, zatímco komparativní výhody se mohou změnit, ale nikdy zcela nezmizí,“ uvádí Frank Barry, John Bradley a Eoin O’Malley v jiné studii věnované irské ekonomice.

Žádný seriózní ekonom nyní nepopírá přínosy zahraničních investic. Jsou velmi vítaným doplňkem v jakékoli ekonomice, vyspělé i rozvojové. Z různých studií ovšem vyplývá, že termín „rodinné stříbro“ neztratil a patrně nikdy neztratí zcela na významu. Zdravá ekonomika by v rámci stability měla být založena především na domácím kapitálu. Neexistuje žádný důvod, proč by zahraniční firmy měly mít jakékoli výhody, daňové či jiné, oproti domácím firmám. Není ani důvod zvýhodňovat velké firmy oproti malým – právě ony tvoří nejvíce pracovních míst.

Je samozřejmě možné donekonečna držet absolutní konkurenční výhodu nízkých mezd. To však patrně není cíl, po kterém obyvatelé České republiky touží. Proto je nutné vytvořit podmínky pro vznik vyspělého domácího podnikatelského sektoru.

22.12.04

 

Vánoce a evropský soucit s chudými

Stará anglická vánoční koleda vypráví o dobrém králi Václavovi, který na svatého Štěpána jde osobně obdarovat chudého sedláčka jídlem, vínem a dřívím. Díky své soucitné povaze se svatý Václav stal světově nejznámějším českým panovníkem.

Tradice vánočních charitativních akcí je v západní civilizaci hluboce zakořeněná a velmi živá. Před dvaceti lety například tehdy málo známý hudebník Bob Geldof zorganizoval benefiční akci ve prospěch obětí hladomoru v Etiopii. Zúčastnilo se jí čtyřicet britských umělců a vynesla 18 miliónů dolarů. O dvacet let později je z Boba Geldofa již šlechtic (Sir Bob) a akci s názvem Band Aid úspěšně opakuje. Akce se účastní Paul McCartney, Robbie Williams, Bono Vox, Dido a další hvězdy. Skotský miliardář Tom Hunter veřejně slibuje, že na každou vybranou penci dá jednu penci z vlastního majetku až do částky sedmi miliónů liber. „Máme reálnou šanci vymýtit světovou chudobu ještě během našich životů,“ sdělil Hunter v rozhovoru pro list The Scotsman.

Při vší úctě ke štědrému Skotovi – i kdyby dal nikoli sedm miliónů, ale sedm miliard liber, chudobu by nevymýtil. I kdyby všichni miliardáři světa byli stejně přející, jejich pomoc by mohla znamenat jen krátkodobou úlevu pro nejchudší obyvatele zeměkoule. Skutečné řešení nemůže přijít od velkorysých jednotlivců ani od nevládních organizací. Opravdovou úlevu může přinést jen akce na mezivládní úrovni.

Jeden konkrétní příklad. Lidé na západním pobřeží Afriky trpí nedostatkem tradiční potravy: mořských ryb. Nedostatek a vysoké ceny ryb nutí lidi lovit divoká zvířata. Studie publikovaná v listopadu 2004 v časopise Science uvádí, že populace 46 druhů savců v Ghaně poklesla v průměru o 76 % od roku 1979. Jde o buvoly, antilopy, lvy, slony, opice a poloopice. Za vybíjení mnohdy vzácných druhů může hlad, uvádí tým autorů pod vedením Justina Brasharese, profesora ekosystémových věd na University of California.

V Ghaně žije deset miliónů lidí ve vzdálenosti do 100 kilometrů od pobřeží oceánu. Nedostatek ryb je zde závažným problémem, který má těžké sociální i ekologické důsledky. Podle střízlivých odhadů se objem obchodu s masem divokých zvířat v západní Africe pohybuje kolem 400 000 tun ročně. Plundrování je tak závažné, že téměř polovina sledovaných druhů již kompletně vymizela z menších rezervací.

Kdo je hlavním viníkem úbytku ryb? Rybářské lodi z vyspělých států, především z Evropské unie. Objem evropského rybolovu vzrostl v období 1950-2001 dvacetinásobně. Objem dotací na rybolov se zvýšil ze 6 miliónu dolarů v roce 1981 na více než 350 miliónů dolarů v roce 2001.
Ještě bolestnější než rybolov je situace v zemědělství. Evropská unie zabezpečuje svým zemědělcům, že zhruba třetinu jejich příjmů jde z kapes daňových poplatníků ve formě přímých a nepřímých dotací. Díky této štědré pomoci mohou evropští farmáři udržovat nadvýrobu. Systém vnějších cel je pak chrání před světovou konkurencí. Díky nim mají Evropané drahý cukr. Ochrana se týká i tak nesmyslných sektorů jako například pěstování rýže ve Španělsku a v Itálii – z ekonomického hlediska jde o naprosto okrajovou záležitost, ovšem evropští spotřebitelé na ni doplácejí drahou rýží.

Dražší cukr a rýže pro evropské domácnosti jsou však prkotiny ve srovnání se škodami, jaké dotace a regulace páchají v chudých zemích. Podle odhadů Světové banky z roku 2002 by odstranění bariér na globálním trhu zemědělských komodit přispělo ke zvýšení objemu obchodu o 165 miliard dolarů ročně. Znamenalo by to skutečně zásadní zlepšení života v mnoha chudých oblastech, které přístup na světové trhy nemají a navíc musejí zápolit s dotovanou konkurencí z EU. Kam se hrabe Tom Hunter se svými pár milióny!

Drtivou většinu obchodních bariér mají na svědomí bohaté státy. Zvykli jsme si o Evropské unii hovořit jako o záruce demokracie a prosperity. Z pohledu obyvatel třetího světa se však může jevit jako sobecká, zločinná, vykořisťovatelská organizace. Milodary na tom nic nemění.

„Proto věřte, křesťané, boháči i páni, ten, kdo cítí s chudými, dojde požehnání,“ zpívá se v závěru koledy o dobrém králi Václavovi. Ano, ciťme s chudými. Dopřejme jim přístup na naše trhy. Zrušme dotace, které je ruinují. Čím dříve, tím lépe.

20.12.04

 

Příběh o dvou chudých zemích

Byla jednou jedna chudá země uprostřed Evropy. Neměla nic než hory, pastviny a chudé obyvatelstvo ochotné pracovat za nízkou mzdu. Země trpěla finančními problémy a konflikty mezi různými etnickými skupinami obyvatelstva. Muži i ženy odcházeli masově za prací do zahraničí. Na úspěšnou budoucnost oné země by si vsadil málokdo.

Řeč je o Švýcarsku v první polovině 19. století. Pokud si někdo zoufá, že Slováci jsou na tom dnes zle, měl by se seznámit s historií helvétské konfederace. Bankéř Hans Vontobel uvádí ve své knize „Nezaknihováno“, jakou bídu s nouzí tehdy Švýcarsko třelo.

Začátkem 19. století nebylo Švýcarsko centrem bankovnictví či vyspělého průmyslu. Díky nízkým mzdám však bylo evropskou jedničkou ve zpracování bavlny. Každý čtvrtý obyvatel Curychu pracoval v tomto odvětví. Během napoleonských válek došlo k jednorázovému zničení zásob bavlny a k blokádě zahraničního obchodu. Nabízí se paralela s demontáží slovenského zbrojního průmyslu po roce 1990 – ovšem s tím rozdílem, že na Slovensku tenkrát nenastal hladomor.

Mizérie pokračovala. Během let 1820-30 poklesly reálné mzdy o 20 až 50 procent. V důsledku obrovského nárůstu produktivity v textilním průmyslu došlo k hromadnému propouštění. Švýcarská ekonomika nebyla schopna se dostatečně rychle adaptovat. Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. V roce 1830 začala dlouhá roztržka mezi liberály a konzervativci (převážně katolíky blízkými Rakousku), jejíž neblahé důsledky v roce 1845 ještě zhoršil hladomor způsobený neúrodou.

V roce 1847 dokonce proběhla krátká občanská válka. Generál Guillaume Henri Dufour však záhy obsadil vzbouřený katolický Lucern, čímž konflikt skončil. Věci se začaly měnit k lepšímu. Nová ústava zaručovala rozsáhlé svobody. Jako prevence proti dalším konfliktům byla přijata zásada minimalizace pravomocí centrální vlády. Do druhé poloviny 19. století Švýcarsko vstoupilo jako chudá, ale svobodná země.

Také vnější okolnosti byly Švýcarsku nakloněny. Dlouhé období ekonomické a politické stability umožnily využít doposud skrytý potenciál. Začal se bouřlivě rozvíjet chemický, potravinářský a strojírenský průmysl, zatímco textil postupně odumíral. Většina dnešních velkých švýcarských firem byla založena v druhé polovině 19. století.

Stojí za pokus srovnat podmínky Švýcarska v roce 1850 a Slovenska koncem roku 2004. Švýcarsko bylo tehdy zemí, odkud lidé odcházeli do ciziny za lepším. Totéž platí pro Slovensko a ještě dlouho platit bude. Jestliže rok či dva po přijetí ekonomických reforem Slováci jezdí za hranice, neznamená to, že „hlasují nohama proti vládě“, jak se občas povídá. Mimochodem, teprve zákon z roku 1859 zabránil Švýcarům, aby se nechali v cizině najímat jako žoldnéři, což byla do té doby profese, v níž si získali značnou proslulost. (Ostatně, papež má dodnes osobní švýcarskou gardu.)

Slovensko má nyní dosti dobrý právní základ a značně liberální ekonomické prostředí, což je jediný dlouhodobě fungující a praxí ověřený recept pro hospodářský růst. Ani Švýcarsko nezbohatlo díky mocné centrální vládě, ale právě naopak: díky jejím skromným rozměrům. Žádný pečovatelský stát, žádná průmyslová politika. Klíčem k úspěchu byl volný trh a domácí průmysl. Zahraniční investice, bankovnictví a turistika nabyly na důležitosti až mnohem později.
Slováci si často dělají legraci z ekonomických reforem. Světová odborná veřejnost však o nich mluví s uznáním. Slovensko dosáhlo v posledním roce největšího pokroku na světě, pokud jde o zlepšování podnikatelského prostředí – tvrdí zpráva Světové banky ze září 2004. Současná Evropa nabízí velký trh dostupný bez bariér. Žádný Napoleon není v dohledu, politická stabilita kontinentu je na nejvyšší úrovni od roku 1850. Toto je prostředí, kde ekonomika roste sama, pokud jí někdo vysloveně nehází klacky pod nohy.

Může jednou Slovensko být jako Švýcarsko? Samozřejmě, že ano. Proč si klást zbytečně malé cíle? Chce to vydržet v dosavadním kursu deset či dvacet let a pak už to půjde samo. Chce to nefňukat jako rozmazlené slečinky nad relativně mírným omezením některých sociálních „vymožeností“. Koneckonců, nejlepší sociální jistotou je hrubý domácí produkt v hodnotě přes 30 000 dolarů na hlavu.

15.12.04

 

Vzestup a pád japonského modelu

Koncem roku 1989 se v Japonsku schylovalo k neradostné události. Akciový index Nikkei dosáhl svého historického vrcholu, po němž následoval dlouhý pád. Z úrovně kolem 40 000 bodů index klesl k 10 800 bodům v prosinci 2004. Odpovídá to průměrné roční ztrátě v hodnotě –8,4 %. Poučka, že akcie jsou nejvýhodnější investicí pro dlouhodobého investora, dostala vážnou trhlinu.
Všeobecně je známo, že za akciovou bublinou může především obrovská kreditní expanze. Velkou část kapitalizace tokijské burzy v roce 1989 představovaly banky. Zbytek pak firmy, jejichž růst byl vypěstovaný na „steroidech“ – na levných a příliš snadno dostupných úvěrech. „Japonské firmy utrácely peníze jak opilí námořníci,“ psal v knize Beating the Street v roce 1993 legendární investiční manažer Peter Lynch. Zvláštností japonských podniků byl naprostý nezájem o zisk. Vše bylo podřízeno maximalizaci podílu na trhu. Odkud se vzala taková posedlost?

Vojenští stratégové odedávna znají pravidlo 3 : 1. Podle něho musí mít v bitvě útočník trojnásobnou převahu, aby měl šanci překonat obránce. V roce 1916 zobecnil tuto poučku anglický vynálezce Frederick W. Lanchester. Odvodil jednoduchou soustavu dvou obyčejných diferenciálních rovnic, které popisují dynamiku ztrát obou válčících stran. Ztráty útočníka jsou přímo úměrné síle obránce a naopak. Rovnice obsahují koeficienty, které udávají kvalitu výzbroje a výcviku obou nepřátelských sil. Za druhé světové války Lanchesterovo pravidlo fungovalo například v bitvách u Kurska, v ponorkové válce v Atlantiku a na bojištích v Pacifiku. Perfektně například popisuje průběh bitvy na ostrově Iwo Jima.

V 50. letech pracoval známý průkopník řízení kvality William Edwards Deming pro Japonský svaz vědců a inženýrů. V rámci dodávek odborné literatury poslal do Japonska i tenkou brožuru Metody operačního výzkumu od P. Morseho a G. Kimballa. Příručka se věnovala matematickým aspektům řízení operací během II. světové války. V kapitole s názvem Strategická kinematika je popsáno Lanchesterovo pravidlo.

Japonci berou podnikání jako boj. K aplikaci vojenských pouček do byznysu nikdy neměli daleko. V 50. letech jim myšlenka vítězného nástupu na světové trhy za pomoci teorie svých bývalých nepřátel musela připadat nesmírně přitažlivá. V daném případě to nebylo složité. Japonci dosadili do rovnic podíl na trhu namísto síly jednotek. Koeficienty efektivnosti jsou pak dány kvalitou marketingového mixu – známých čtyř „P“: product, promotion, place, price (tj. výrobek, podpora prodeje, distribuce a cena).

V 60. letech Lanchesterovo pravidlo dále výpočetně rozpracoval Taikobo Onoda. S typickou japonskou pečlivostí stanovil hranice pro monopol (tržní podíl nejméně 73,9 %), lídra trhu (nejméně 41,7% podíl), firmu stabilně uchycenou na trhu (26,1% podíl), atd. Na jeho práci navázal v 70. a v 80. letech marketingový konzultant Nobuo Taoka. Jeho knih věnovaných lanchesterovské strategii se prodalo na 1,5 miliónu výtisků. Vliv na podnikatelské myšlení byl obrovský.

Aplikace této strategické teorie se mnohokrát vyplatila. Společnost Canon s její pomocí například koncem 70. let vytlačila konkurenční Rank Xerox z britského trhu kopírek. Canon nejprve provedl úspěšnou „invazi“ do Skotska – soustředil veškeré úsilí na tuto zemi. Když dosáhl 40% podílu na trhu, začal útočit na přesně vymezené regiony v Anglii. Úspěšným závěrem kampaně bylo „obsazení“ Londýna, kam Canon nasadil drtivou převahu prodejní a reklamní síly. Zbytek země pak již nekladl zásadní odpor.

Když se geniální teorie zmocní široká veřejnost, často dojde k jejímu zploštění a nepřiměřenému zjednodušení na úkor správnosti původní myšlenky. Tak se i stalo. V 80. letech japonské strategické myšlení zdegenerovalo do podoby bezhlavého závodu o podíl na trhu. Dlouho se zdálo, že Japonci ovládnou svět. A pak bublina praskla. Nikdo již nechtěl akcie, které stály tisícinásobky zisků a nikdy neplatily dividendy.

Karel Marx kdysi prohlásil, že nic nemá takovou sílu jako myšlenka, jejíž čas nadešel. Tento výstižný výrok bohužel platí i pro omyly a polopravdy. Historie japonské podnikatelské strategie tuto zkušenost ilustruje velmi přesně.

7.12.04

 

Jak prodat ekonomickou reformu

Ekonomická reforma je zboží, které se špatně prodává. Svědčí o tom masové protesty ve Francii, v Německu a jinde. V Itálii nedávno vyšly do ulic stovky tisíc lidí navzdory špatnému počasí. Paradoxně protestovali proti programu, který zahrnoval snižování daní, které by nejvíce prospělo nižším příjmovým skupinám. Ekonomické reformy mají tak špatnou reputaci, že lidé protestují i proti takovým, ze kterých mohou mít bezprostřední užitek. Maurizio Sacconi, náměstek ministra sociálních věcí, poznamenal: „Nikdy jsem neviděl stávku proti nárůstu reálných příjmů, který by nastal po snížení daní.“

Jsou Italové hlupáci? Určitě nikoli, protože jinak by Itálie nemohla být členem elitní ekonomické skupiny G7. Ekonomické reformy se ostatně provádějí proto, aby se lidem vedlo lépe. Žádná vláda není natolik úchylná, aby své občany záměrně trýznila. Problém je v politicích, kteří neumějí reformy prodat. Nepopularita reforem může mít dvě příčiny. Především je to nízká kvalita zboží. Ne každá navržená reforma je skutečně zdařilá. Až příliš často politici navrhují opatření, která jsou polovičatá, lajdácky navržená anebo dokonce v principu špatná.

Vezměme si reformní pokusy Schröderovy, Chirakovy anebo Špidlovy vlády. Ve všech těchto případech se jednalo o bezvýznamně krotká opatření. S jakým halasem a negativní publicitou však byly tyto pseudoreformy zahajovány! „Musíme mírně omezit sociální stát, abychom ho mohli zachovat“ – toto byla hlavní argumentační linie. Znělo to jako prohlášení Wehrmachtu o plánovaném taktickém ústupu do předem připravených pozic po bitvě u Stalingradu. Lidé slyšeli jediné: bude hůře. Polovičatou a navíc špatně prodávanou reformu „koupil“ málokdo. Volební výsledky dvou ze tří vládnoucích stran to jasně dokládají.

Špidla a jeho spolubojovníci nepochopili základní pravidla úspěšného prodeje: klíčem k úspěchu je kvalitní produkt prodávaný s radostí a optimismem. Kupodivu není tak obtížné připravit kvalitní produkt. Výborných ekonomů, schopných navrhnout kvalitní reformu, je dost i v České republice a kdyby to někomu nestačilo, v zahraničí je hodně špičkových expertů, kteří by se úkolu jistě rádi zhostili. Největší úsilí by politikové museli vyvinout v oblasti sebekontroly – aby nepodlehli své vlastní tvořivé fantazii a původní návrh nepokazili.

„Celé prodávání zakládá se na naději v úspěch, na optimismu,“ uvádí příručka Jak prodávat s úspěchem, kterou v roce 1946 publikoval dr. Jan Brabec. Z úspěšných politiků musí optimismus vyzařovat. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová prováděli reformy, které by dnešní česká vláda musela považovat za sociálně zcela neúnosné. Přesto byli vícenásobně zvoleni. Jak se však k reformám postavila Špidlova vláda? S ustaranou tváří a s omluvami vůči občanům. Slovo „reforma“ je dnes mezi veřejností asociováno s frázemi jako „utahování opasků“, „úsporné balíčky“, eventuálně „dobře už bylo“. V Německu došel strach z reforem tak daleko, že lidé v očekávání špatných časů začali šetřit do takové míry, že následný pokles poptávky se promítl do zpomalení hospodářského růstu. Nikoli reforma, nýbrž strach z ní způsobil problémy.

Zkusme si představit, že by zástupce pojišťovny nabízel potenciálnímu klientovi životní pojištění s barvitým líčením, jaké to bude hrozné, až se dotyčný bude svíjet v bolestech na smrtelné posteli a navíc bude mučen myšlenkami na finančně nezabezpečenou rodinu. Takový pojišťovák by asi mnoho klientů nezískal. Svéprávnosti nezbavený politik by zmínky o utahování opasků neměl pouštět z úst ani ve stavu podroušenosti po mimořádně bujné silvestrovské oslavě.

Co však má dělat strana, která již za sebou má ne zcela podařenou reformní zkušenost, a která hodlá svoji pověst napravit? Příručka doktora Brabce pamatuje i na tyto případy. „Podezřívavý zákazník byl již nějak napálen… možná i od firmy prodavačovy. Než se dá prodavač u takového zákazníka do vlastního prodávání, má zjistit důvod zákazníkovy nepřátelské podezřívavosti. Jde-li o firmu vlastní, má stížnosti zákazníkovy ihned před ním zapisovat a slíbit, že se postará o vyšetření. Musí tak ovšem také učinit, neboť jinak nemohl by se u tohoto zákazníka již nikdy ukázat… Často se stane, že dobrá vůle učiní na zákazníka tak dobrý dojem, že dá ihned objednávku.“
K tomu je třeba dodat – lépe vyřídit stížnosti pozdě než nikdy.


1.12.04

 

Suverenita a evropský superstát

Slovo „suverenita“ je zkomolenina a bývá zkomoleně chápáno. Poprvé se objevilo ve středověké latině koncem 13. století ve znění „supremitas“. V klasické latině by tento termín zněl „suprema potestas“ – nejvyšší moc. Jejím nositelem býval panovník – suverén, neboli v tehdejší latině superanus. Česky bychom řekli vrchnost.

S nástupem demokracie se nositelem nejvyšší moci stal lid. Lid ovšem nemůže být sám sobě vrchností. Z praktických důvodů je nutné delegovat moc na zástupce. Vzniká konflikt: zájmy voličů, majitelů moci, se mohou lišit od zájmů osob povolaných k jejímu výkonu. Jde o klasický ekonomický problém vztahu majitel versus zástupce. Poprvé jej systematicky zpracoval ekonom Stephen Ross (1973).

Manažer najatý ke správě firmy má zpravidla jiný cíl než vlastníci. V jeho zájmu je maximalizace tržeb, neboť tak roste jeho moc a prestiž, společně s maximalizací nákladů na vlastní mzdu. Také veřejní činitelé, správci suverenity, jsou motivováni maximalizovat příjmy státu a své vlastní mzdy. Jde o více než o problém „demokratického deficitu“. Konflikt majitel – správce vzniká bez ohledu na to, zda je správce volen či jmenován. Čím složitější vládní struktura, tím menší kontrolu mají voliči. Mezi suverenitou občanů a suverenitou veřejných činitelů je podstatný rozdíl.

Nelze tvrdit, že EU je prospěšná výhradně funkcionářům. Opatření posilující svobodu jednotlivých občanů jsou dobrá. Volný pohyb osob, zboží a kapitálu zvyšuje moc – suverenitu – jednotlivců. Totéž platí pro euro: společná měna usnadňuje podnikání, investování a cestování. Nejrůznější podpůrné programy, akční plány, komise a regulace však zvyšují moc byrokratů na úkor občanů. Evropská ústava, složitá k nepřečtení, je dalším pokusem v tomto směru. Evropští funkcionáři jsou v nesmírném pokušení zneužít svěřenou moc ve svůj prospěch. Metodami přesvědčování připomínají nesolidní podomní prodejce: „Nemusíte smlouvu číst, je to stejně příliš složitý právnický text, nerozuměli byste tomu, stačí, když budete souhlasit, je to pro vaše dobro.“

Nemají však evropští integrátoři pravdu, když tvrdí, že pokrok směrem ke stále těsnější unii je nutný a prospěšný? Nemají. Ekonomové Alberto Alesina a Enrico Spolaore analyzují v knize The Size of Nations (Velikost národů, MIT Press, 2003) vztah mezi velikostí států a jejich prosperitou. Územní rozsah a počet obyvatel měl své opodstatnění v době, kdy jednotlivé národní ekonomiky byly oddělené celními a administrativními bariérami. Za těchto okolností se na úrovni státu mohly projevit úspory z rozsahu. Firmy působící ve velkém státě měly například k dispozici větší trh.

V podmínkách otevřených ekonomik je velký stát zbytečný. „Malé země mohou prosperovat ve světě svobodného obchodu, zatímco při existenci obchodních restrikcí velikost hraje roli,“ konstatují Alesina a Spolaore. Argumenty eurofederalistů jsou na úrovni devatenáctého století. Tehdy existovala vysoká cla a jiné bariéry. Imperiální snahy tehdejších velmocí měly určité ekonomické opodstatnění. Dnes již nikoli.

Zde je třetí ekonomický argument proti evropské federalizaci: proč se nikdy nenaplnila vize populární koncem 19. století – totální monopolizace průmyslu a bankovnictví? Zkušenosti s fúzemi ukazují, že řídící struktury bývají často zdvojovány, což je ostatně jev analogický vývoji Evropské unie. Velká část fúzí končí finančními ztrátami a mnohdy i „rozvodem“. Jen asi třetina bankovních fúzí nebo akvizic končí úspěšně. Příčinou takto špatného skóre je megalomanství manažerů, které je srovnatelné s velikášstvím evropských politiků.

Proč v Evropě působí bezmála deset tisíc bank? „Čím větší banka, tím menší je šance dosáhnout úspor nákladů,“ uvádí profesor Günther Tichy. Existuje optimální velikost banky (ale i státu), kterou není vhodné překročit. Evropané budou trpce litovat, pokud integrace překročí kritickou mez. Nadměrná velikost přináší složitost, vysoké náklady a neschopnost konkurovat menším, dravějším, nezávislým subjektům. Platí to pro jakoukoli organizaci, včetně Evropské unie.
Evropský federalismus je ideologií, která je poplatná 19. století. Totéž platí pro koncepci evropské ústavy. Teoreticky a prakticky byly tyto myšlenky dávno vyvráceny. Je paradoxní, že je mnozí Evropané stále považují za „moderní“.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?