20.12.04

 

Příběh o dvou chudých zemích

Byla jednou jedna chudá země uprostřed Evropy. Neměla nic než hory, pastviny a chudé obyvatelstvo ochotné pracovat za nízkou mzdu. Země trpěla finančními problémy a konflikty mezi různými etnickými skupinami obyvatelstva. Muži i ženy odcházeli masově za prací do zahraničí. Na úspěšnou budoucnost oné země by si vsadil málokdo.

Řeč je o Švýcarsku v první polovině 19. století. Pokud si někdo zoufá, že Slováci jsou na tom dnes zle, měl by se seznámit s historií helvétské konfederace. Bankéř Hans Vontobel uvádí ve své knize „Nezaknihováno“, jakou bídu s nouzí tehdy Švýcarsko třelo.

Začátkem 19. století nebylo Švýcarsko centrem bankovnictví či vyspělého průmyslu. Díky nízkým mzdám však bylo evropskou jedničkou ve zpracování bavlny. Každý čtvrtý obyvatel Curychu pracoval v tomto odvětví. Během napoleonských válek došlo k jednorázovému zničení zásob bavlny a k blokádě zahraničního obchodu. Nabízí se paralela s demontáží slovenského zbrojního průmyslu po roce 1990 – ovšem s tím rozdílem, že na Slovensku tenkrát nenastal hladomor.

Mizérie pokračovala. Během let 1820-30 poklesly reálné mzdy o 20 až 50 procent. V důsledku obrovského nárůstu produktivity v textilním průmyslu došlo k hromadnému propouštění. Švýcarská ekonomika nebyla schopna se dostatečně rychle adaptovat. Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. V roce 1830 začala dlouhá roztržka mezi liberály a konzervativci (převážně katolíky blízkými Rakousku), jejíž neblahé důsledky v roce 1845 ještě zhoršil hladomor způsobený neúrodou.

V roce 1847 dokonce proběhla krátká občanská válka. Generál Guillaume Henri Dufour však záhy obsadil vzbouřený katolický Lucern, čímž konflikt skončil. Věci se začaly měnit k lepšímu. Nová ústava zaručovala rozsáhlé svobody. Jako prevence proti dalším konfliktům byla přijata zásada minimalizace pravomocí centrální vlády. Do druhé poloviny 19. století Švýcarsko vstoupilo jako chudá, ale svobodná země.

Také vnější okolnosti byly Švýcarsku nakloněny. Dlouhé období ekonomické a politické stability umožnily využít doposud skrytý potenciál. Začal se bouřlivě rozvíjet chemický, potravinářský a strojírenský průmysl, zatímco textil postupně odumíral. Většina dnešních velkých švýcarských firem byla založena v druhé polovině 19. století.

Stojí za pokus srovnat podmínky Švýcarska v roce 1850 a Slovenska koncem roku 2004. Švýcarsko bylo tehdy zemí, odkud lidé odcházeli do ciziny za lepším. Totéž platí pro Slovensko a ještě dlouho platit bude. Jestliže rok či dva po přijetí ekonomických reforem Slováci jezdí za hranice, neznamená to, že „hlasují nohama proti vládě“, jak se občas povídá. Mimochodem, teprve zákon z roku 1859 zabránil Švýcarům, aby se nechali v cizině najímat jako žoldnéři, což byla do té doby profese, v níž si získali značnou proslulost. (Ostatně, papež má dodnes osobní švýcarskou gardu.)

Slovensko má nyní dosti dobrý právní základ a značně liberální ekonomické prostředí, což je jediný dlouhodobě fungující a praxí ověřený recept pro hospodářský růst. Ani Švýcarsko nezbohatlo díky mocné centrální vládě, ale právě naopak: díky jejím skromným rozměrům. Žádný pečovatelský stát, žádná průmyslová politika. Klíčem k úspěchu byl volný trh a domácí průmysl. Zahraniční investice, bankovnictví a turistika nabyly na důležitosti až mnohem později.
Slováci si často dělají legraci z ekonomických reforem. Světová odborná veřejnost však o nich mluví s uznáním. Slovensko dosáhlo v posledním roce největšího pokroku na světě, pokud jde o zlepšování podnikatelského prostředí – tvrdí zpráva Světové banky ze září 2004. Současná Evropa nabízí velký trh dostupný bez bariér. Žádný Napoleon není v dohledu, politická stabilita kontinentu je na nejvyšší úrovni od roku 1850. Toto je prostředí, kde ekonomika roste sama, pokud jí někdo vysloveně nehází klacky pod nohy.

Může jednou Slovensko být jako Švýcarsko? Samozřejmě, že ano. Proč si klást zbytečně malé cíle? Chce to vydržet v dosavadním kursu deset či dvacet let a pak už to půjde samo. Chce to nefňukat jako rozmazlené slečinky nad relativně mírným omezením některých sociálních „vymožeností“. Koneckonců, nejlepší sociální jistotou je hrubý domácí produkt v hodnotě přes 30 000 dolarů na hlavu.

Comments:
ad "Chce to nefňukat jako rozmazlené slečinky nad relativně mírným omezením.."
Tento týden jsem se bavil s bývalým poradcem sloveského ministra financí a ten připustil, že např. reforma exekucí byla až moc radikální - člověk je na delší dobu např. v Americe, přijede a zjistí, že má prodaný byt kvůli pár nepřílš vysokým nezaplaceným splátkám.
Podle mě některá opatření jsou poměrně radikální, ale je potřeba si uvědomit, co se získává na druhé straně.
 
Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?