26.2.05

Chudoba, opičí triky a strach z úspěchu

Proč jsou některé země bohaté a jiné chudé? Tradiční levicová hypotéza hovoří o vykořisťování. Nevysvětluje ovšem, proč se mnohé státy propadly do největší bídy teprve po získání nezávislosti.

Lepší vysvětlení podává peruánský ekonom Hernando de Soto. Co mají všechny chudé země společné? Nedaří se v nich legálnímu podnikání. Hospodářskému životu dominuje šedá ekonomika. Metropole chudých afrických, latinskoamerických či asijských zemí kypí aktivitou, avšak v převážné většině se jedná o podnikání „bez papírů“.
„Pracovali jsme pro Mubarakovu vládu a zjistili jsme, že kolem devadesáti procent Egypťanů vlastní majetek a živnosti mimo právní systém. Jinými slovy, šedá ekonomika v Egyptě pokrývá 90 % populace. Tito lidé, kteří jsou převážně chudí, celkově vlastní majetek v hodnotě 245 miliard dolarů. Egypťané dokázali, že jsou plni podnikatelského ducha. Chybí jim ovšem právní systém, aby mohli znásobit hodnotu svého jmění.“

Mnozí ekonomičtí laikové podléhají zkratkovitému uvažování, že na podnikatele musí být přísnost a že šedou ekonomiku je nutno zakázat, potlačit, eliminovat. Registrační pokladny, finanční policie, daňové kontroly, regulatorní úřady, a tak dále. Tento přístup je ovšem naivní už jen proto, že mnohé země s šedou ekonomikou stojí a padají. Podle odhadů Světové banky má neformální ekonomika podíl na hrubém národním produktu Ruska 46 %, Brazílie 40 %, Kolumbie 39 %, Mexika 30 %, Indie 23 %, Číny 13 % a USA 9 %. Kdyby někdo měl tu moc totálně zrušit šedou ekonomiku například v Brazílii, tato země by se zhroutila.

Regulace nepomáhá. „Chudé země regulují podnikání nejvíce,“ píše Světová banka. „Bolívie, Burkina-Faso, Čad, Kostarika, Guatemala, Mali, Mozambik, Paraguay, Filipíny a Venezuela regulují nejvíce. Skupina mnohem bohatších zemí – Austrálie, Kanada, Dánsko, Hong Kong, Jamajka, Nizozemí, Singapur, Švédsko a Velká Británie – regulují nejméně. V Austrálii lze založit podnik za dva dny; na Haiti je zapotřebí průměrně 203 dní. V Dánsku není třeba nic platit, zatímco v Kambodži je třeba mít pro začátek legálního podnikání pětinásobek průměrného ročního příjmu.

Hernando de Soto rozptyluje další pověru, že překážkou podnikání je byrokratická zátěž. „Mluvím raději o právní než o byrokratické zátěži, protože máme sklon obviňovat byrokraty za zákony, které píší politici. Domnívám se tedy, že bychom se neměli dívat na byrokraty jako spíše na politiky, kteří stojí za nimi.“

Přílišná složitost zákonů mnohdy téměř znemožňuje podnikání. V právní džungli mohou přežívat a dokonce prosperovat menší firmy. Jakmile však určitý podnik doroste do určité velikosti, nastávají problémy. Harvardský profesor David Dapice uvádí případovou studii z Vietnamu. Pan Nam (jméno je fiktivní) vyrábí kvalitní nábytek již od roku 1997. Podnik financuje z osobních úspor, zadržených zisků, půjček od přátel a občas i od lichvářů.
Jednoho dne dostane pan Nam nabídku od evropského distributora nábytku. Kombinace kvality a ceny připadá evropské firmě velmi přitažlivá. V rámci prvního kroku spolupráce evropská firma učiní objednávku v hodnotě 75 miliónů dolarů, která má být dodána v osmi dodávkách v průběhu následujícího roku. Jde samozřejmě o největší objednávku, jakou pan Nam v životě dostal, a jaká by jeho firmu mohla dostat do vyšší ligy.

Ke splnění objednávky musí pan Nam investovat do dvou nových linek evropské výroby, nakoupit materiál a přijmout 350 zaměstnanců. Pozemků má pan Nam naštěstí dostatek. Celkově jeho kapitálové potřeby dosahují částky 6 miliónů dolarů – což není na pohled nijak závratná suma, zejména ve srovnání s potenciálním výnosem této investice. Je však daleko za hranicemi osobních úspor, půjček od přátel či lichvářů, atd.

Pan Nam se tedy vydá do banky. Státní banka nepřichází v úvahu, protože nelze nabídnout zástavu v dostatečné hodnotě. V soukromé bance to vypadá nadějněji. Úvěrář má zájem a předá panu Namovi seznam dokumentů, které je nutno předložit. Není problém dokázat, že podnik je skutečný, zakázka je nefalšovaná, atd. Nepřekonatelnou se však ukazuje poslední podmínka: předložit auditovanou finanční historii podniku nejméně za poslední dva roky. „Nemůžu předložit své účetnictví nezávislému auditorovi!“ uvědomuje si pan Nam, „zavřeli by mě pro úplatkářství nebo pro něco jiného!“ Naděje na úvěr se rozplynula.

Pan Nam není ze své přirozenosti žádný gauner. Pouze se chová tak, aby jeho firma přežila. Nikdy neměl v úmyslu korumpovat, unikat daním, pašovat nebo porušovat zákoník práce, ale firma by nemohla bez všech těchto přestupků existovat. Existovala jen volba mezi nekonkurenceschopností a ilegalitou. Na počátku jeho podnikání jej navštívil zástupce „servisní společnosti“ a nabídl mu své služby. „Vím, že platíte 10 miliónu dongů pokaždé, kdy z přístavu dostanete zásilku materiálu. Za poplatek 11 miliónu dongů za vás zařídím veškeré náležitosti a navíc vám dám fakturu na 20 miliónu dongů. Tím můžete snížit své platby DPH a daně z příjmů. V konečném výsledku zaplatíte za přístavní poplatky pouze 3 miliónu dongů. Vaši konkurenti to dělají stejně!“

Podobných „servisních společností“ bylo více. Za rozumné poplatky pomáhaly překonávat úskalí vietnamské byrokracie. Nyní se však tyto praktiky (zvané souhrnně „opičí triky“) staly pro pana Nama nepřekonatelnou překážkou pro růst. Pan Nam si je naprosto jistý, že v případě auditu by vyšly najevo skutečnosti, které by zlikvidovaly jeho podnik a znamenaly by osobní katastrofu pro něho i jeho rodinu.

V případě Vietnamu je ovšem zároveň nutné poukázat na obrovský úspěch, jímž bylo zavedení nového zákona o podnikání v roce 2000. Tento zákon výrazně zjednodušil podnikání a omezil rozhodovací a povolovací pravomoci úředníků. Začalo vznikat obrovské množství nových podniků. Dědictví minulosti však omezuje růst podniků, které nesou hříchy minulosti a kromě toho ani dnes není vietnamské podnikatelské prostředí úplně dokonalé.

V mnoha zemích lze pozorovat jev zvaný „strach z úspěchu“ – což je obava ze situace, kdy mimořádně úspěšný soukromý podnik vzbudí nežádoucí pozornost úřadů. V jistém stádiu vývoje je vysoce pravděpodobné, že majitel podniku bude obviněn z daňových úniků, úplatkářství či jiných přečinů. Důsledkem mohou být ruinující pokuty, konfiskace majetku a účtů, vězení – to vše bývá prezentováno veřejnosti jako boj proti korupci a snaha vlády prosadit vládu zákona.

Kde však končí legitimní snaha vlády o prosazování zákonnosti a kde začíná svévole? Ekonomové se přou, do jaké míry si ruská vláda počíná správně při potlačování oligarchů. Jde například o široce publikovaný případ Michaila Chodorkovského. „Tito lidé očividně porušovali zákony a v zájmu právního státu je nutné je potrestat. Lepší pozdě než nikdy,“ tvrdí jedni. „Chodorkovskij a ostatní podnikali v prostředí, kdy pro nejednoznačnost zákonů nebylo prakticky možné dokonale dodržovat zákony. Bylo by lepší udělat tlustou čáru za minulostí a soustředit se na pěstování příznivého prostředí pro budoucnost než používat minulost jako klacek na politicky nepohodlné podnikatele,“ namítají druzí.

Který názor je správný, nelze paušálně rozhodnout. „Tlusté čáry“ skrývají nebezpečí morálního hazardu, přílišná důslednost v postihování minulých hříchů může zmrazit podnikání. Jisté je, že i tak vyspělá země jako Spojené státy trpěla v 19. století těžkou korupcí a slabou vládou zákona. „Kdo neokrádá železnice, okrádá sám sebe,“ říkalo se – železniční společnosti byly tehdy široce neoblíbené jakožto arogantní podniky s velkým korupčním vlivem. Přirozenou cestou se však podnikatelské prostředí v USA postupně kultivovalo až do podoby, jakou známe dnes.

Nelze chválit korupci a šedou ekonomiku jako něco báječného. Jde však spíše o příznaky špatného podnikatelského prostředí než o samotné příčiny problémů. Tímto směrem by také mělo směřovat jejich řešení.

Rovná daň? Existuje lepší řešení!

Středoevropané často trpí nedostatkem sebevědomí. Je proto dobré sledovat zahraniční tisk. Americký deník The Wall Street Journal nedávno obrátil pozornost na Slovensko. Některé pasáže skutečně stojí za pozornost: „Gratuluji premiérovi Dzurindovi k tomu, že prosadil politiku, která pomohla ekonomice k růstu,“ citoval americký deník George W. Bushe. Prezident rovněž výslovně pochválil rovnou daň. Americký deník rovněž zmiňuje klesající nezaměstnanost a růst daňových výnosů. „Neexistuje způsob, jak vyměnit Kongres za slovenský parlament?“ ptá se The Wall Street Journal.

Čeští a slovenští škarohlídi jsou schopni zpochybnit jakýkoli úspěch, zejména pak svůj vlastní. Objem slovenského maloobchodního prodeje vzrostl během roku 2004 o 6,2 % po očištění o inflaci. V lednu 2005 se objem poskytnutých hypotéčních úvěrů meziročně zvýšil o neuvěřitelných 57 %. Tato fakta dokládají, že Slováci reformami netrpí tak ukrutně, jak nám pisatelé katastrofických scénářů předkládají k věření. Rovná daň funguje a nevede k masovému zbídačování obyvatelstva.

Kritici rovné daně občas operují argumenty, že jde o systém vhodný pro méně vyspělé země. Rusko? Inu budiž, prý jde o speciální případ, kdy rovná daň z příjmů ve výši 13 % pouze přiměla místní oligarchy, aby repatriovali svůj kapitál z Kypru a z Lichtenštejnska. Litva, Lotyšsko, Estonsko? Ani tyto úspěšné případy zavedení rovné daně příliš netáhnou.

Co na to říci? Nuže dobrá, nechme rovnou daň chudým Východoevropanům a poučme se od bohatých Švýcarů. Federální daň z příjmu fyzických osob má devět pásem – žádná geniálně jednoduchá konstrukce. Zajímavá je skutečnost, že daňová sazba dosahuje maxima ve výší 13,2 % a poté klesá. V nejvyšší příjmové skupině dosahuje hodnoty 11,5 %. Neuplatňuje se tedy princip „vyždímejte bohaté“. Pročpak asi švýcarští zákonodárci přijali tento princip? Že by chtěli být programově asociální? Anebo jsou prostě rozumní a uvědomují si, že nižší sazby pro vyšší příjmové skupiny mají za následek vyšší daňové příjmy pro veřejné rozpočty – a tím pádem i více peněz pro ty, kteří jsou skutečně chudí?

Existují materiální důkazy svědčící ve prospěch druhé z obou zmíněných hypotéz. Návštěvník Švýcarska se stěží setká s opravdovou chudobou, a to ani když se dost snaží. Dále, švýcarský federální rozpočet nemá reputaci věčného deficitu. Za třetí, rostoucí počet německých občanů, kteří emigrují do Švýcarska z daňových důvodů, hovoří jasnou řečí. Jedná se především o osoby s vysokými příjmy: Franz Beckenbauer, Boris Becker, Michael Stich, bratři Michael a Ralf Schumacherovi. „Německo je prostě daňová džungle,“ prohlásil Ralf Schumacher v roce 2003. „Nelíbí se mi mít neustále v patách výběrčí daní. Nechtěl bych se stát lovnou zvěří jako Boris Becker nebo Steffi Grafová.“ Lovnou zvěří se nechce stát ani podnikatel Curt Engelhorn, miliardář Otto Beisheim nebo bývalá fotbalová hvězda Günter Netzer.

Donedávna byl nejatraktivnější destinací kanton Zug, jehož mezní sazba daně z příjmů činí 8,3 %. Společně s federální daní jde o sazbu 19,8 %, což je velký rozdíl oproti německým daním z příjmů, které ještě nedávno přesahovaly 50% hranici. Kanton Schaffhausen však nedávno šel ještě dále a zavedl daňovou sazbu 6 % pro osoby s vyšším ročním příjmem než deset miliónů švýcarských franků. Degresivní daňová struktura kantonu Schaffhausen může být rovněž vnímána buď jako asociální nebo jako pragmatická. Nikdo ovšem nezaznamenal, že by se právě v tomto kantonu vyskytovaly masy hladových lidí zbídačených degresivní daní.

Daňové sazby, které klesají v závislosti na příjmu, nejsou švýcarskou specialitou. Málokdo si uvědomuje, že Česká republika je jednou z mála zemí na světě, kde není stanovena horní hranice pro odvod důchodové daně („sociálního pojištění“) ze mzdy. To může znít z krátkodobého hlediska „sociálně“, protože státní rozpočet skutečně ždíme „bohaté“, jejichž mzda činí trojnásobek nebo čtyřnásobek průměru. V delším horizontu má však tento přístup neblahé důsledky, protože snižuje atraktivitu České republiky jako centra vysoce kvalifikované práce. Češi mohou pracovat za nízké mzdy v montážních halách – k tomu zahraniční investory dosavadní prostředí doslova pobízí. Skutečně dobře placená práce se však stěhuje jinam. Například do kantonu Schaffhausen.

23.2.05

Rovnoprávnost, mzdy a mužské mozky

Rozdíly mezi platy mužů a žen se objevují na celém světě. Výjimkou nejsou ani Francie, Švédsko nebo Dánsko – státy, kde rovnost je nejvyšší hodnotou. Tradiční vysvětlení hovoří o diskriminaci žen, často v souvislosti s jejich mateřskou rolí. Ale je to pravda?

Server Money.CNN.com přinesl tabulku platů amerických absolventů na úrovni „college“. Na nejvyšší nástupní plat se mohli v roce 2004 těšit absolventi oborů počítačové inženýrství, chemické inženýrství, elektrické inženýrství, strojní inženýrství a počítačová věda. Absolventi těchto specializací mohli očekávat roční platy v průměrné hodnotě 50670 dolarů. Nejmenší nástupní plat, průměrně 31165 dolarů, naopak čekal na absolventy oborů psychologie, učitelství na základním stupni, svobodná umění (všeobecný studijní obor bez specializace), marketing a péče o nemocné.

Čtenář snadno nahlédne, jaký je rozdíl mezi oběma skupinami oborů. V první hraje roli matematika a abstraktní myšlení. Druhá skupina je spíše „povídavá“. Technické obory jsou tradiční doménou mužů. V soudobé technické civilizaci proto vyšší platy mužů nemusí být výsledkem diskriminace, nýbrž pouhé nabídky a poptávky.

Tímto lze otázku platových rozdílů vysvětlit i bez diskriminace. Studenti a studentky si své obory dobrovolně vybírají. Nikdo dnes nevyhání dívky ze studia lukrativních technických oborů – něco podobného by dnes vedlo k široce sledovanému soudnímu sporu. Fakta hovoří rovněž jasnou řečí. V USA se používá test SAT jako nástroj v přijímacím řízení vysokých škol. V matematické části testu dosahují muži soustavně lepších výsledků než ženy. Ve skupině s nejvyšším počtem bodů (750 až 800) převažují studenti nad studentkami v poměru 3 : 1.

Nejsou však dívky diskriminovány výchovou od raného věku? Začátkem roku vzbudil velkou kontroverzi projev rektora Harvardovy univerzity Lawrence Summerse. Věnoval se otázce zastoupení žen ve vědě a několika celkem nevinnými poznámkami vyvolal hysterickou reakci. Summers mimo jiné uvedl, že se snaží své dcerky vychovávat sexuálně neutrálně. Jednou jim koupil na hraní dvě autíčka. Holčičky navzdory neutrální výchově zareagovaly po svém: „Podívej, táta autíčko veze dítě autíčko!“. Po několik týdnů pak trvala kampaň proti Summersovi jakožto nepříteli žen.

Není pravda, že ženy jsou hloupější. Hlavním důvodem vyššího počtu vysoce matematicky nadaných mužů je vyšší variabilita IQ. Mezi muži se najde více mentálně retardovaných jedinců. Poměr výskytu retardovaných mužů a žen je nejméně 3 : 2 a žádná pozitivní diskriminace tento jev neodstraní. Na druhé straně je mezi muži i více géniů. Zatímco retardovaní muži do statistik příjmů obvykle nevstupují, z těch druhých se někdy stávají miliardáři. Ani tento přírodní jev nemohou lidské zákony změnit.

Existuje pozoruhodné spojení mezi určitými typy mozkových dysfunkcí, mužským intelektem a ekonomikou. U mimořádně nadaných techniků se častěji než ve zbytku populace vyskytuje například Aspergerův syndrom (tzv. vysoce funkční autismus) nebo dyslexie. Dyslektikem je například Carver Mead, vynálezce integrovaných obvodů VLSI. Psycholog Simon Baron-Cohen zjistil, že autismus se dvakrát častěji vyskytuje u dětí, jejichž otec či dědeček byl inženýrem. Společnost Microsoft nabízí jako součást zaměstnaneckých výhod financování výchovy autistického dítěte. Vysoká koncentrace dětí s Aspergerovým syndromem byla pozorována v jedné čtvrti kalifornského města Rochester, kde bydlí mnoho zaměstnanců IBM.

Některé technologické společnosti vytvářejí „Aspie-friendly“ pracovní prostředí. Nabízejí špičkové uplatnění a mzdy inteligentním mužům (ženy trpí tímto syndromem až devětkrát méně často), kteří by za jiných okolností končili v ústavech. „V jiné historické době by se z takových mužů stali mniši,“ píše Bryna Siegelová, autorka knihy Svět autistického dítěte. „Dnes vydělávají 150 tisíc dolarů ročně a dostávají akciové opce miliónové hodnoty.“

Je žádoucí rozdíly mezi muži a ženami snižovat pomocí kvót a podobných administrativních nástrojů? „Nucené zaměstnávání žen nebo jiná forma podpory vrhá pochybnosti na schopnosti žen jako celku,“ tvrdí Marilyn Vos Savant, nezávislá novinářka, jejíž IQ v hodnotě 228 uvádí Guinessova kniha rekordů jako nejvyšší naměřený intelekt na světě. Moudrá žena.

18.2.05

Lafferova křivka a vymyšlený závod ke dnu

Evropské levicové síly jsou silně znepokojeny jevem, který nazývají „závod ke dnu“ (race to the bottom). Konkurence mezi státy prý povede ke stavu, kdy daňové sazby postupně klesnou až k nule. Příjmy státu nakonec téměř vyschnou. Důsledky prý budou hrozivé: rozvrat sociálního smíru, zánik veřejných služeb, nekontrolovatelné pouliční gangy, degenerace společnosti na hrstku boháčů a zástupy nuzáků. Jaká strašná budoucnost nás čeká s nižšími daněmi!

Tyto obavy jsou ovšem nesmyslné. Daňové příjmy západních zemí jsou v současnosti vyšší, než byly v roce 1960 (vyjádřeno vzhledem k výkonnosti ekonomiky). V průběhu dvacátého století objem daní vybíraných ve vyspělých státech neustále rostl. Teprve během 80. až 90. let došlo ke zpomalení růstu podílu státu na ekonomice.

Například Německo vybíralo v roce 1960 na daních 35,2 % hrubého domácího produktu. To bylo v dobách, kdy se hovořilo o hospodářském zázraku. V roce 1980 stouplo daňové inkaso na 45 % HDP. Na této hladině se německé veřejné příjmy drží s malými výkyvy doposud. Není nijak překvapivé, že takto vysoká zátěž způsobila zastavení hospodářského růstu. Podle odhadů společnosti Williams de Broë šlo o ztrátu hospodářské dynamiky v hodnotě 2,6 % HDP ročně. Německo proto již dávno není hospodářským zázrakem.

Ke stabilizaci příjmů došlo i ve Velké Británii na přibližně 38 % a v Belgii na 49 % HDP. Je zřejmé, který z těchto dvou států je proslulý rychlým růstem ekonomiky a který naopak stagnací a vysokou nezaměstnaností.

Zvláštním případem je Irsko. V této zemi totiž daňová zátěž poklesla z 54 % HDP v roce 1986 na současných 35 %. Kdepak dotace z EU nebo podobné nesmysly – bylo to radikální snížení daní, které nastartovalo irský zázrak! Povšimněme si, že úrovní daňové zátěže se současné Irsko podobá Německu padesátých let. Podobnost, která není čistě náhodná.

V některých zemích Evropy lze ovšem pozorovat nepřetržité daňové bobtnání. Francouzské daňové příjmy rostly ze 37,3 % HDP (1960) přes 46,1 % (1980) až na více než 50 % v druhé polovině devadesátých let. Podobně nenasytný je stát i v Itálii. Jen velmi mírnou „odtučňovací kúru“ prodělal stát ve Španělsku, kde objem výběru daní poklesl z 52 % v roce 1980 na hodnotu mírně pod 50 % HDP. Také na těchto příkladech je zřejmé, že zbytnělé příjmy a výdaje státu ničí hospodářský růst a způsobují nezaměstnanost. Sociální stát není řešením, nýbrž příčinou těchto problémů. Podle společnosti Williams de Broë způsobily vysoké daně v těchto státech pokles ekonomické výkonnosti o 2,3 až 2,6 % ročně ve srovnání s růstovým potenciálem z roku 1960.

„Závod ke dnu“ je výmysl. Odumírání sociálního státu se nekoná. S klesajícími daňovými sazbami příjmy států nezmizí, přestože mezní daňové sazby se každoročně krátí. V roce 1980 byla typická sazba daně z podnikových příjmů vyšší než 50 % a nebyly výjimkou ani podstatně vyšší sazby. V roce 1995 byla průměrná sazba daně z příjmů 45 % v rámci EU. V současnosti je evropský průměr této daňové sazby poblíž 30 % a evropské podniky stále platí větší a větší objemy daní. V roce 1993 představovaly podnikové daně 6,2 % z celkových daňových příjmů Evropské unie. V roce 2001 jejich podíl vzrostl na 8,9 %.

Tyto údaje jasně dokládají, že Lafferova křivka v evropské praxi funguje velmi dobře: snížení mezních daňových sazeb mělo za následek růst objemu daňových výnosů. Zastánci vysokých sazeb často namítají, že firmy, které se vyhýbají placení vysokých daní, se budou vyhýbat i placení nižších daní. Praxe ukazuje, že tyto námitky jsou zhola neopodstatněné. Proč: daňová optimalizace má také své náklady, které nejsou zanedbatelné. Kromě toho je spojena s rizikem. Ukazuje se, že podnikatelé celkem ochotně platí nízké daně, namísto aby věnovali svůj čas a intelekt vymýšlení složitých schémat, jak se placení daní vyhnout.

Evropské vlády si to dobře uvědomují. Počínaje lednem 2005 došlo ke snížení mezních sazeb z podnikových příjmů ve třech evropských ekonomikách. Nizozemí snížilo daně na 31,5 % (ze 34,5 %), Rakousko na 25 % (ze 34 %) a Portugalsko na 27 % (ze 37 %). Pro českou ekonomiku je zvláště důležité sousední Rakousko. Patrně nedojde k destrukci rakouského sociálního státu v důsledku malého objemu vybraných daní. Sociální státy mají vždy problémy s velkými výdaji, nikdy s malými příjmy.

15.2.05

Zemanova skrytá reaganomika

Tento fakt nelze popřít: česká ekonomika roste. Podle některých ukazatelů se jí daří nejlépe v novodobé historii. Nejde pouze o poněkud abstraktní ukazatel HDP, pod kterým si stejně většina normálních lidí nic konkrétního nepředstaví. Příznivé údaje se týkají hlavně hmatatelných položek.

Mzdy rostou a nejsou přitom vypláceny v inflačních penězích, nýbrž v tvrdé měně, jejíž kurs stále posiluje. Začátkem roku 1999 činila průměrná mzda v přepočtu 350 euro. Začátkem roku 2005 to bylo již 590 euro. Odpovídá to 9,2% průměrnému ročnímu růstu. Stále větší počet Čechů při cestách do zahraničí ztrácí (alespoň někdy a někde) pocit beznadějně chudých příbuzných.

Pocit finanční jistoty vede stále více Čechů k tomu, že se nebojí zadlužení. Hypotéky ostatně nikdy nebyly levnější. Stavební ruch je další viditelnou známkou růstu české ekonomiky. Nové domy jsou patrné pouhým okem. Statistiky tento dojem potvrzují. Prosincový údaj Českého statistického úřadu hovoří o 9,3% růstu stavební výroby, což je nejvyšší číslo zaznamenané od roku 1993.

Naskýtá se otázka: komu za toto štěstí vděčíme?

Podívejme se zpátky do roku 1998. V parlamentních volbách vítězí sociální demokracie Miloše Zemana, který vzápětí formuje jednobarevnou vládu. Mnozí ekonomové jsou zděšeni radikální rétorikou premiéra, monstrózními vizemi ministra průmyslu Grégra a populistickými sliby ministra práce a sociálních věcí Špidly. Katastrofické scénáře hovoří o pádu koruny a konci její konvertibility, růstu inflace, drastickém zvyšování daní, explozi státních dotací, pádech bank, vysoké nezaměstnanosti, nekontrolovaném růstu zadlužení a v konečném důsledku o všeobecném marasmu.

Ano, všechny tyto průšvihy by bývaly mohly nastat – kdyby Zemanova vláda splnila, co naslibovala. Ve skutečnosti pod maskou populismu fungovala převážně rozumná hospodářská politika. Z Grégrových vizí se časem stal jen rázovitý folklór. Koruna začala postupně posilovat, zatímco inflace zůstala pod kontrolou. Z velkorysých plánů podpory průmyslu nezbylo téměř nic. Naopak, Zemanova vláda v rozporu s původními sliby provedla nutnou sanaci bank. Posléze uskutečnila radikální privatizaci bankovního sektoru. Tento krok byl snad vynucený okolnostmi, nicméně vláda jej provedla důsledně a bez zbytečných okolků.

Hospodářská politika Zemanovy vlády v mnoha ohledech až neuvěřitelně připomínala Reaganovo prezidentské období. Mix restriktivní antiinflační měnové politiky s rozpočtovou expanzí, liberalizace bankovního sektoru (v českém prostředí privatizace bank), deficitní hospodaření a snižování daní – toto vše byla reaganomika. Málokdy se vzpomíná na fakt, že Zemanova vláda snížila mezní sazbu daně z příjmů fyzických osob ze 40 % na 32 %. Nešlo tedy o symbolický krok. A stejně jako americký federální rozpočet v 80. letech, také české ministerstvo financí nezaznamenalo žádný výpadek příjmů.

Uvedené podobnosti byly zčásti náhodné. Například zmíněná protiinflační politika byla praktikována Českou národní bankou navzdory vládě, nikoli v souladu s ní. Nic to však nemění na výsledku: česká ekonomika dostala mohutný růstový impuls. Reaganův impuls trval s nepatrným přerušením v době první války v Perském zálivu až do roku 2000. Také Zemanovi následníci doposud žijí z jeho odkazu. Podobně jako Bill Clinton, také oni si mohli dovolit mírně zvýšit daně, aniž by to na výkon ekonomiky mělo podstatný vliv. Ministr financí Bohuslav Sobotka v roce 2002 prohlásil „nečekejte žádnou reaganomiku“. Měl pravdu: reaganomika už byla.

Nikdo není dokonalý. Co se Zemanově vládě nepovedlo? Zatímco během Reaganova prezidentství nezaměstnanost poklesla, v České republice od roku 1998 významně vzrostla. Zanedbání malých a středních podniků, které se nejvíce podílejí na zaměstnanosti, bylo největší chybou. Ani Zeman ani Reagan se též nezabývali problémy penzí a zdravotnictví. Jejich řešení evidentně zůstane úkolem pro další vládu. Totéž platí státní dluh. Ale i americký federální deficit začal významněji klesat teprve v roce 1993, tedy pět let po odchodu Ronalda Reagana z funkce.

Ať už si o Miloši Zemanovi a jeho pitoreskním politickém stylu myslíme cokoli, jedno mu musíme přiznat: jeho hospodářská politika vůbec nebyla zcestná. Byla úspěšná do té míry, do jaké byla nevěrná populistickým slibům.

11.2.05

Rothschildova smrt a regulace cen léků

V roce 1836 zemřel ve věku 59 let bankéř a burzovní spekulant Nathan Mayer Rothschild. Byl jedním z nejbohatších lidí tehdejšího světa. Celé jeho obrovské jmění mu ovšem nedokázalo prodloužit život ani o den. Příčinou smrti byla přitom banální infekce, která by dnes byla léčitelná několika dávkami antibiotik. Rothschildova smrt ilustruje, že zdraví si nelze vždy okamžitě koupit. Zároveň však demonstruje i obrovský vliv, jaký farmacie dlouhodobě má na délku a kvalitu lidského života.

Lidé mají k výdajům na zdravotnictví pozoruhodný přístup. Na jedné straně každý řekne, že dobré zdraví je k nezaplacení. Na druhé straně velká část českých občanů za žádných okolností nechce slyšet o tom, že by se za zdravotní péči mělo platit. Lidé vyžadují prvotřídní péči, a to zdarma. Nejde ostatně o typicky českou specialitu. Náklady na zdravotnictví rostou na celém světě. Pacienti nejvíce vnímají růst nákladů prostřednictvím růstu cen léků. Ty totiž bývají částečně hrazeny přímo i v zemích, kde je péče zdarma, například v České republice nebo Velké Británii. Co by se ale stalo, kdyby zůstávaly stále na nízké úrovni nebo dokonce klesaly?

Ve Spojených státech je velmi diskutovaným tématem dovoz léků z Kanady. Například kanadské léky jsou mnohem levnější než americké. Dokonce i léky vyrobené v USA se v Kanadě prodávají za mnohem nižší ceny. Spojené státy mají ostatně nejdražší léky na světě. Například Tamoxifen, pravděpodobně nejlepší dostupný lék na rakovinu prsu, stojí 360 dolarů (měsíční dávka). Stejný lék v Německu stojí ekvivalent 60 dolarů. Do USA však nelze léky legálně dovážet ve velkém. Důvodem je ochrana domácího trhu. V důsledku drahých léků stojí americké zdravotnictví 15 % ročního hrubého domácího produktu. V zemích západní Evropy činí výdaje na zdravotnictví typicky 6 až 10 procent HDP. Američané platí za stejné léky o 75 % více než Kanaďané a o 108 % více než Francouzi.

Na první pohled vypadá tato situace jako triviální příklad škodlivosti obchodních bariér: nesvobodný obchod vede k omezení konkurence a zákonitě k vysokým cenám. Věc je však složitější. Zdánlivě je viníkem vysokých cen americká vláda. Proč jsou však léky mimo USA vesměs levnější? A proč i takový propagátor liberální ekonomie, jakým je Milton Friedman, v roce 2003 inicioval otevřený dopis americkým zákonodárcům, aby nepovolili dovoz léků z Kanady?

Na obě otázky existuje snadná odpověď: protože téměř ve všech zemích světa jsou ceny léků předmětem státní kontroly. Kanaďané platí za léky méně nikoliv díky lépe fungujícímu trhu, ale díky existenci úřadu, který ceny reguluje. Situace tedy v mnohém připomíná dům s regulovaným nájemným: jeden nájemník platí 12000 korun měsíčně, ostatní šestinu této částky. „Tržní“ nájemník nese výrazně nadprůměrné břemeno nákladů na údržbu domu. Obdobně americký pacient se nadstandardní mírou podílí na nákladech na výzkum a vývoj nových léků.

A tyto náklady jsou astronomické. Podle některých údajů stojí kompletní vývoj a testování nového léku v průměru 800 miliónů dolarů. Jde přitom o velmi rizikové investice. Americká FDA (Federal Drugs Administration) vyžaduje třífázovou zkoušku. „Neúspěch v první fázi je nepříjemný“, uvádí odborník na farmaceutický průmysl Derek Lowe, „ale neúspěch ve třetí fázi může ohrozit samotnou existenci firmy.“ Občas se dokonce stane, že po ukončení celého pracného, nákladného a zdlouhavého procesu se nový lék ukáže být v praxi méně účinným, než výrobce doufal. Před časem se například ukázalo, že nový a velmi drahý preparát na léčbu schizofrenie Zyprexa od firmy Eli Lilly nepřinesl prakticky žádné zlepšení oproti generickému léku Haldol. Test, který byl sám o sobě velmi drahý, financovala samotná firma, která nejspíše doufala, že prokáže velké přednosti nového léku. Výsledek byl ukrutným zklamáním, nicméně Eli Lilly přesto jeho výsledky poctivě zveřejnila.

Podobná drahá zklamání prožily mnohé další farmaceutické firmy. Pro menší z nich mohou znamenat existenční ohrožení. Akcie firmy La Jolla Pharmaceutical rázem ztratily v říjnu 2004 téměř 70 % tržní hodnoty, když FDA uložila provést ještě jeden klinický test na Riquent, lék na životu nebezpečnou autoimunitní chorobu postihující ledviny.

Naskýtá se tedy otázka, zda by nebylo lepší spoléhat se více na generická léčiva. Jde o kopie dražších léků, které již nejsou patentově chráněny a jsou tudíž mnohem levnější. Toto je ostatně cesta, která má velkou podporu na ministerstvech zdravotnictví v mnoha zemích, včetně České republiky. České ministerstvo zahraničí se před časem pokoušelo prosadit zkrácení patentové ochrany, aby moderní léky byly dříve cenově dostupné.

Jenomže tato zdánlivě „levná“ cesta má svá úskalí. „Kdyby všechny země (včetně USA) omezily zisky farmaceutických společností, jak činí Evropa a Kanada, znamenalo by to mnohem méně inovací. Nyní celý svět zdarma profituje z pokroku v oblasti zdravotnictví, který je z větší části tažen ziskovým americkým trhem“ uvádí Kenneth Rogoff, profesor ekonomie z Harvardovy univerzity. „Kdyby se Spojené státy zařadily mezi země se socialistickým zdravotnictvím, současné tempo výzkumu a vývoje by se mohlo prakticky zastavit“ dodává Rogoff.

Americká dominance je skutečně zřetelná: 63 % prací z oblasti biofarmacie pochází z USA, 25 % z Evropy a 7 % z Japonska. Sedm největších evropských farmaceutických společností vydává na výzkum a vývoj jen asi desetinu prostředků ve srovnání s americkými firmami. Během 90. let připadalo 75 % licencí v oblasti farmaceutických technologií na americké firmy, 12 % na Velkou Británii, 4 % na Německo a 4 % na ostatní evropské země. Kdyby ceny léků v USA byly regulovány podobně jako v Evropě, zdroj peněz by vyschl a vývoj by se zpomalil – s nepříznivými důsledky nejen pro Spojené státy, ale i pro zbytek světa. Kanada v důsledku cenových regulací vydává na výzkum a vývoj léčiv jen asi 1 % prostředků ve srovnání s USA. Kanadský příspěvek k inovacím ve farmaceutickém průmyslu je pak pochopitelně zanedbatelný.

Laikové mají často představy, že farmaceutický průmysl je bezohledná mašinérie, která vydělává na nemocech a lidském neštěstí. Tato představa ovšem není pravdivá – bohužel, mohli by dodat akcionáři většiny společností v tomto oboru. Akciový index DJ US Biotechnology ztratil za posledních pět let přes 35 % hodnoty, zatímco index Dow Jones Industrial 30 zůstal za stejnou dobu víceméně „na svém“. Index DJ US Pharmaceuticals je na tom o něco lépe, se ztrátou ve výši zhruba 22 %.

Příčiny této podprůměrné ziskovosti jsou zřejmé: cenová regulace ve většině zemí světa spojená s extrémně nákladným procesem schvalování. Doba, kdy Eli Lilly mohla uvést inzulín do sériové výroby hned rok po jeho objevu v roce 1922, je dávno pryč. Je proto celkem pochopitelné, že firmy za tato rizika a náklady vyžadují kompenzaci v podobě patentové ochrany. Zde se však projevuje tlak nesmírně silný tlak lobbyistického seskupení vlád a různých lidumilných organizací, které chtějí, aby léky pro třetí svět (zejména na AIDS) byly prakticky zadarmo. Tyto požadavky zní velkoryse, když jsou pronášeny na světových fórech, kde se diskutuje o zlepšení životních podmínek chudých zemí. K čemu by však vedla jejich realizace? Výzkum v léčbě AIDS by se zastavil. Podobně jako se v městech s regulací nájemného zastavila výstavba nájemních bytů. Trh funguje v tomto směru naprosto stejně: regulace cen znamená zmrazení vývoje. Přísná regulace vyšší náklady a vyšší ceny.

V současnosti je farmaceutický průmysl teprve na počátku revoluce v oblasti genové terapie. Například chronická myeloidní leukémie je dnes již léčitelná právě pomocí tohoto principu. Pacienti v pozdní chronické fázi, kterým je podáván lék Gleevec, přežívají celkově z 91 %. Pacienti v kritické fázi přežívají z 18 % dva roky po zahájení léčby. Toto je však jen začátek. Vědci hovoří o lékařském využití nanotechnologií. První lék využívající nanočástic už byl schválen. Rýsuje se možnost distribuovat účinnou látku na úrovni jednotlivých buněk anebo napojit neurony přímo na mikročipový implantát. Samozřejmě, možnosti genové terapie ještě zdaleka nejsou vyčerpány.

Vývoj těchto léků (ale je možné nanoroboty nebo implantované počítače ještě považovat za léky?) bude samozřejmě nesmírně drahý. Někdo jej bude muset zaplatit – ten „někdo“ budou zřejmě američtí pacienti. Pacienti z ostatních zemí budou patrně dále využívat výsledků amerického výzkumu a vývoje, ovšem se zpožděním. Evropě se nikdy nepodaří dohnat americký náskok ve výzkumu a vývoji léčiv, pokud neodstraní regulaci cen, což je nepravděpodobné.

Jednou možná bude úroveň farmacie v roce 2005 připadat lidem stejně zaostalá jako nám dnes připadá medicína v dobách N.M. Rothschilda. Koneckonců, kdyby se medicína za poslední dvě století spoléhala pouze na generika, neměli bychom dodnes na zápal plic nic lepšího než heřmánkový čaj a na rakovinu nic než morfium.

10.2.05

Ekonomické symboly fašismu

Franco Frattini, komisař pro spravedlnost a vnitřní záležitosti, navrhl celoevropský zákaz nacistických symbolů. Skupina poslanců Evropského parlamentu jej hodlá rozšířit o komunistické symboly. Velmi evropské řešení: vyskytne-li se problém, zakážeme jeho příznaky. Problém islámského radikalismu lze „řešit“ zákazem závojů ve veřejných budovách. Problém radikálního nacionalismu zákazem hákového kříže, a tak dále.

Co to je ale vlastně je fašistický symbol? Jistý pražský krejčí indického původu má svastikou ozdobenu objednávkovou knihu. Pro štěstí. V jeho kulturní oblasti nemá tento symbol hrůzný význam jako v Evropě. Státní znak Francouzské republiky obsahuje fasces, svazek prutů se sekerou. Tento starořímský, původně etruský symbol přijali Francouzi za svůj dávno před Mussolinim. Měli by jej teď měnit? A co Rakušané, jejichž státní znak obsahuje srp a kladivo?
Existují přitom jiné fašistické a nacistické symboly, které nikdo zakázat nehodlá. Naopak, řada evropských politických stran se jimi doslova holedbá. A jde o více než jen o symboly.

V první řadě se jedná o socialismus a sociální stát. Lidé dnes již zapomněli, že slovo „nacismus“ je zkratkou pro „nacionální socialismus“, s důrazem na podstatné jméno. Hitler sám nenechával nikoho na pochybách: „Jsme socialisté, jsme nepřátelé dnešního kapitalistického ekonomického systému kvůli vykořisťování sociálně slabých, kvůli nespravedlivým mzdám, a protože kapitalismus hodnotí lidské bytosti podle bohatství a majetku namísto zodpovědnosti a výkonnosti. Jsme rozhodnuti bezpodmínečně zničit tento systém,“ hřímal na prvomájovém projevu v roce 1927. O dvanáct let později se Führer vychloubal, že „nacionálně socialistické Německo vytvořilo novou ekonomickou doktrínu, která pohlíží na ekonomiku jako na služku pracujícího lidu.“ Termín „radikální pravice“ zní v tomto kontextu hodně fantasticky.

V jedné propagační příručce napsal ministr propagandy Goebbels: „Jsme socialisté, protože vidíme sociální otázku jako záležitost potřebnosti a spravedlnosti z hlediska samotné existence lidového státu – nikoli jako otázku laciného soucitu nebo vtíravé sentimentality. Zaměstnanec má nárok na životní standard, který odpovídá jeho práci. Nemáme rozhodně v úmyslu o tato práva prosit. Zahrnout dělníka do státního organismu není kriticky důležité pouze pro něho, nýbrž pro celý národ. Jde o víc než jen o osmihodinový pracovní den. Jde o formování nového státního povědomí, což zahrnuje každého produktivního občana.“

V projevech mnoha dnešních demokratických státníků zaznívají podobné motivy: právo na spravedlivou mzdu, kritika konzumní společnosti, sociální koheze, a tak dále. Tito politici často používají nacistickou rétoriku, aniž by si to uvědomovali. Například Tony Blair a jeho proslavená Třetí cesta, což je termín, který byl používán i ve fašistické Itálii jako označení systému, který tvoří kompromis mezi kapitalismem a komunismem. Je to také symbol, který by měl být zakázán? Samozřejmě, že Tonyho Blaira nebudeme podezírat ze snahy o zavedení totality. Ani ostatní evropští politikové nechtějí zrušit demokracii.

Fašistické ekonomické koncepce jsou nicméně natolik chytlavé, že si mnozí ani neuvědomují jejich původ. Z Mussoliniho Itálie pochází například i tripartita neboli společné jednání zástupců státu, odborů a podniků. Rozdíl spočívá v tom, že ve fašistické Itálii vláda poroučela, zatímco odbory a zaměstnavatelé poslouchali. V mnoha dnešních evropských zemích poroučejí odborové svazy (italsky „fasci“, čti „faši“); vlády a zaměstnavatelé poslouchají.

„Hitler anticipoval moderní hospodářskou politiku,“ napsal v roce 1973 levicový ekonom John Kenneth Galbraith. Tato politika je typická nejen vysokou mírou zdanění, vysokou mírou státní regulace a důrazem na pečovatelský stát. Hlavním rozdílem mezi fašismem a liberální společností je postavení a role vlády. V liberální ekonomice náleží vládě péče o bezpečnost, spravedlnost a několik málo dalších funkcí, které nejsou pro trh atraktivní. Politika slouží ekonomice, zájmy jednotlivců mají přednost před zájmy státu. Ve fašistické ekonomice jsou podniky a jednotlivci pouhými nástroji v rukou vlády, která jejich prostřednictvím uskutečňuje své cíle. Ekonomika slouží politice, přesněji řečeno politikům. Zájmy státu mají přednost před zájmy jednotlivců. Fašisté velmi rádi operují pojmy jako „veřejný zájem“, „služba veřejnosti“, atd.

Kdyby evropské protifašistické tažení mířilo na podstatu věci, šlo by bezpochyby o historickou událost. Zřejmě však zůstane jen u symbolů. Umí si snad někdo představit, že role státu v moderních evropských ekonomikách výrazně a trvale poklesne?

8.2.05

O korupci a velikosti státu

Málokdo pochybuje, že finance politiků a politických stran by měly být křišťálově čisté. Ale proč vlastně? Záleží snad na pár miliónech hodnoty úplatků? Vždyť z makroekonomického hlediska jde o zanedbatelné částky. Není důraz kladený na tuto problematiku jen zbytečný humbuk?
Ne, není. Politické finance nejsou žádná maličkost. Svědčí o tom nedávná historie některých západoevropských zemí, například Francie a Německa.

Ve Francii začátkem 70. založila Socialistická strana „poradenskou“ firmu zvanou Urba. Za každou veřejnou stavební zakázku vybírala Urba tříprocentní provizi. Z této částky si Urba ponechávala 40 % na svůj provoz, 30 % šlo do pokladny Socialistické strany a 30 % získal jako provizi politik, který kontrakt zprostředkoval. Stavební ruch byl čilý: stavěly se nemocnice, radnice, školy, policejní stanice, a tak dále. Korupce měla i nefinanční podobu: „Obálky jsem nedával. Ale postavili jsme tucty bazénů. Také koupelny a dokonce celé domy,“ řekl pro časopis Capital jeden menší podnikatel.

„Urba byla tajným úřadem Socialistické strany, vytvořeným za účelem výběru peněz prostřednictvím systému úplatků a korupce organizované v celostátním měřítku,“ uvedl Antoine Gaudino, jeden z policistů, kteří se touto kauzou zabývali. Politické pozadí Urby bylo přísně utajované. Pokud se k případu Urba dostali policisté, byla jejich činnost soustavně mařena z vyšších míst. Lokální politici či úředníci podezřelí z korupce pak byli zproštěni všech obvinění amnestií prezidenta Francoise Mitteranda.

Antoine Gaudino se během vyšetřování dostal k rozsáhlé dokumentaci z archívů Urby. Dokumenty dokazovaly porušování zákonů, včetně těch, které přijali samotní socialisté. Gaudino zpracoval zprávu pro prokurátora, kterou odeslal do Paříže. Několik měsíců se nedělo nic. Pak se kopie zprávy dostala do rukou redakce satirického časopisu Le Canard Enchaîné. Z tajné organizace se stal národní skandál. Krátce poté, v roce 1990, prezident Mitterand konečně odpověděl: další amnestií. Nebylo to nic překvapivého. Koneckonců, Mitterand byl šéfem a strůjcem celé korupční sítě

Gaudino poté publikoval knihu L’Enquête Impossible (Nemožné vyšetřování). Dosáhl tak uvěznění několika malých ryb a svého vlastního propuštění z policejních služeb.
Během 90. let se provalil další velký skandál, tentokrát spojený se jménem státní ropné společnosti Elf. Šlo o mohutnou korupční aféru, která zasahovala všechny strany. „Každý prezidentský kandidát vyžadoval svoji obálku,“ prohlásil Loïk Le Floch-Prigent, bývalý generální ředitel Elfu. Celkově se ze společnosti Elf nezákonným způsobem ztratila částka odpovídající zhruba 500 miliónům eur. Vyšetřující soudkyně Eva Joly dokázala dostat za mříže některé menší ryby. Členové pařížské politické elity však vyvázli bez úhony.

Některé úplatky zaplacené Elfem v roce 1992 v souvislosti s akvizicí východoněmecké rafinérie v Leuně šly možná do poklady CDU, strany kancléře Kohla. Mitterand, znepokojený poklesem preferencí svého přítele Kohla, údajně nařídil Elfu zaplatit částku v hodnotě 25 miliónů marek do jeho volebního fondu. Takovéto obvinění bylo pro francouzskou vládu příliš silná káva. Za aférou se v roce 1996 stáhla opona. Záležitost byla prohlášena „secret défense“: tajemství citlivé pro bezpečnost státu. Kancléř Kohl nikdy původ peněz neobjasnil. Kniha, kterou Eva Joly napsala, byla zakázána – v demokratické zemi, jako je Francie!

Jaký byl a je makroekonomický dopad těchto a podobných afér? Gigantický. Především, v korupčním prostředí jsou politici motivováni na růstu objemu státních zakázek a na růstu moci státu vůbec. Obrovský vzestup daňové zátěže ve Francii od počátku 70. let není náhodný. Za druhé, politici, kteří jsou sami korumpováni, mají sklon korumpovat voliče. Kdo pobírá úplatky, často je též dává, byť v legální podobě stále štědřejších vymožeností sociálního státu.

Za třetí, když zdroje sociálního státu dojdou, je třeba provést reformy. Zkorumpovaná vláda k tomuto kroku postrádá odvahu i morální oprávnění. Voliči vědí, že vláda je nečistá, ale dokud jsou hýčkáni sociálním státem, nevystupují proti ní příliš aktivně. Jacques Chirac, který není souzen pro korupci jen díky své prezidentské imunitě, je neschopný řešit problémy své země. Toto je důležité poučení, jenž nám mohou poskytnout tolik obdivované vyspělé země integračního jádra Evropské unie.

7.2.05

Když umřít, tak levně

Česká ústava nezaručuje právo na pěkné počasí, na nadprůměrný plat pro každého, ani na štěstí v lásce. Každému je zřejmá absurdita takovýchto „práv“. Ústava však zaručuje „bezplatné“ zdravotnictví. Nesmysl, který se svojí absurditou od uvedených příkladů nijak neliší. Je jasné, že zdravotní péči, služby a léky musí někdo někomu hradit. Otázkou, jak optimálně financovat a organizovat zdravotnictví, se zabývají všechny vyspělé země.

Socialismus po anglicku
Píše se rok 1948. Zdravotnictví plně přechází na socialistický model, který se těší obrovskému zájmu veřejnosti. Ne, řeč není o Československu, nýbrž o Velké Británii. Tehdejší vláda premiéra Attleeho nebyla žádná umírněná levice jako dnešní Blairova „New Labour“. Ministr zdravotnictví Aneurin Bevan, jehož kariéra začala ve třinácti letech profesí horníka, měl jasnou představu. Pacienti nebudou platit nic a všichni obdrží stejnou péči. Vše bude řízeno státem, včetně soukromých ordinací. Ceny a léčebné standardy definuje ministerstvo. Zdrojem je přímo státní rozpočet. Pacient si smí volit jen praktického lékaře. Ten rozhoduje o dalších vyšetřeních u specialistů – funguje jako tzv. gatekeeper, doslova „strážce brány“. Nemocnice jsou zásadně státní, pacient nemá možnost výběru.

Zkrátka, socialismus jako řemen.

Vzápětí po zavedení nového systému nemělo zdravotnictví daleko k finančnímu kolapsu. Nával pacientů totiž předstihl veškerá očekávání. Rozpočet pro rok 1950 činil 140 miliónů liber. Skutečné výdaje však dosáhly částky 358 miliónů. Socialistické zdravotnictví však bylo vládní prioritou. Nesmělo se zhroutit za žádnou cenu. Když v roce 1951 vláda zavedla spíše symbolické příplatky za některé zubolékařské úkony, Bevan na protest odstoupil. Chtěl zdravotnictví zdarma. Bez kompromisů.

Tento model funguje jen s malými úpravami v Británii doposud. Největší reformou bylo zavedení „vnitřní trhu“ v 90. letech. Tato změna zavedla konkurenci v poskytování některých služeb. Z hlediska financování systému a práv pacienta se však nezměnilo nic.

Jaká je bilance britského socialistického zdravotnictví po více než půlstoletí fungování? V rámci zemí původní skupiny EU-15 patří mezi nejhorší. Například v rozsáhlé studii o výsledcích léčení rakoviny se Anglie, Skotsko a Wales umístily z 22 evropských zemí na 11. až 13. místě (u mužů), respektive na 12. až 14. místě (u žen). Anglický pacient s rakovinou prostaty má jen 54% šanci, že nezemře do pěti let po diagnóze (v ČR je tato pravděpodobnost 50%, ve Francii 75%). Anglická pacientka s rakovinou prsu přežije pět let s pravděpodobností 74 % (v ČR 64 %, ve Francii 81 %). Podobné údaje platí i pro jiné druhy rakoviny. Také v oblasti chorob srdce a cév britské zdravotnictví zaostává.

Pozoruhodný je fakt, že navzdory silnému důrazu na rovnostářství, závažné nemoci zabíjejí více chudé než bohaté Brity. Proč? V britském zdravotnictví funguje přídělový systém. Někteří pacienti jsou vnitřními předpisy označeni za „neperspektivní“. Jde zejména o vážně nemocné pacienty důchodového věku. Anglický lord nebo bankéř si ovšem může dovolit léčbu v zahraničí anebo má neformální kontakty na dobrého lékaře – například na někdejšího spolužáka z Etonu.

Vysloužilý dělník z Birminghamu nebo hutník ze Sheffieldu je však „na odpis“. Na léčbu v cizině zpravidla nemá a v britské nemocnici si na lepší léčbu připlatit nesmí, ani kdyby chtěl. Systém, který je notoricky podfinancovaný v důsledku neexistence skutečného trhu, na jeho léčbu nemá.
Británie se potýká s nedostatkem lékařů. Ve Francii například připadá na milión obyvatel 65 kardiologů; v Británii jen 12. Nedostatkové hospodaření a obavy z nekvalitní péče nutí Brity, aby se jezdili léčit do zahraničí: do Francie, Švýcarska, ale také do Indie. Velmi obvyklé jsou „zájezdy“ na oční operace. Ty totiž systém odmítá některým pacientům provádět, jelikož například šedý zákal není životu nebezpečná choroba. Pacient má volbu: buď operaci v zahraničí nebo oslepnout.

Francouzský recept na konkurenci
Když Světová zdravotnická organizace v roce 2000 hodnotila kvalitu péče, první místo získala Francie. Proč?

Je často tradovanou legendou, že Francouzi vděčí za své dobré zdraví hojnému popíjení červeného vína. Občas se uvádějí i různé pseudovědecké „důkazy“ této hypotézy. Kdyby byla pravdivá, museli by kypět zdravím i Portugalci, protože jejich spotřeba vína na osobu a rok (60 litrů) je stejná jako ve Francii. Ale portugalské zdravotní statistiky jsou však horší než britské, natožpak francouzské.

Pravda je prozaická. Příčinou kvality je konkurence. Ve Francii funguje propracovaný systém financování zdravotnictví z více zdrojů. Existuje i přímá konkurence mezi praktickými lékaři, specialisty a nemocnicemi. Státní zařízení nemají žádná privilegia.

Francouzský systém je kompromisem mezi principy „liberté“ a „égalité“. Povinné zdravotní pojištění pokrývá celou populaci. Pojišťovny jsou nevládní neziskové agentury, které podléhají kontrole ze strany zaměstnavatelů a zaměstnanců. Základním zdrojem je povinný pojistný odvod ve výši 12,8 % z hrubých mezd. Jaký je rozdíl mezi francouzským povinným odvodem a britskými daněmi? Velký: ve Francii neexistuje vládní monopol na financování.

Kromě povinného pojištění si zhruba 85 % občanů platí komerční zdravotní připojištění. V šedesátých letech to bylo pouze 30 %. Dříve totiž větší část péče hradil stát. V důsledku úsporných opatření však sami občané na sebe postupně vzali část finančního břemene. Probíhala tak vlastně postupná privatizace systému zdravotnického financování.

Francouzi si smějí svobodně vybírat praktické lékaře i specialisty – neexistuje administrativní limit. Funguje ovšem ekonomické omezení. Za návštěvu se platí, přičemž pacient dostane zpětně 75 až 80 procent nákladů. Systém počítá s tím, že asi 6 miliónů Francouzů na lékaře nemá. Ale i pacienti zproštění spoluúčasti mají plnou svobodu výběru lékaře. Francouzi nemají rádi systém, v jehož rámci praktický lékař direktivně omezuje možnosti návštěvy specialistů (gatekeepers). To je jedním z důvodů, proč je francouzské zdravotnictví tak dobré.

Francouzské pojišťovny nerozlišují mezi veřejnými a soukromými nemocnicemi. Soukromý sektor provozuje zhruba 35 % lůžek, přičemž 20 % z tohoto podílu představují komerční nemocnice a zbylých 15 % neziskové.

Z hlediska centrálního plánovače představuje francouzský systém chaotickou změť vztahů mezi soukromými subjekty, veřejnoprávními organizacemi, profesními asociacemi a státními subjekty. Ani z hlediska ortodoxního zastánce volného trhu nejde o „hezký“ systém. V praxi však jde o vyváženou soustavu, která poskytuje velmi dobrou péči chudým, aniž by přitom omezovala bohaté. Svoboda nemajetných i majetných je přitom maximálně respektována.

Kvalita je drahá…
Nutnou nevýhodou francouzského systému se silnou rolí trhu jsou vyšší náklady. Francie vydává na zdravotní péči přibližně 9,5 % hrubého domácího produktu, zatímco Velká Británie jen 7,6 % HDP, Česká republika 7,3 %, Maďarsko 6,8 %, Polsko 6,3 % a Slovensko jen 5,7 % HDP (podle údajů za rok 2001). Ukazuje se, že není možné mít dobré zdravotnictví, které by bylo současně laciné. Kvalita je vždy nevyhnutelně drahá. Žebříček spokojenosti se zdravotní péčí ve zmíněných zemích přesně kopíruje úroveň výdajů. V rámci střední Evropy jsou nejspokojenější Češi, z nichž je spíše spokojena nebo velmi spokojena více než třetina respondentů výzkumu prováděného Central European Opinion Research Group. Na Slovensko projevuje spokojenost jen asi 11 % dotázaných.

Příčiny spokojenosti Čechů? Jan Červenka z CVVM vysvětluje: „Tyto relativně dobré výsledky odrážejí vývoj českého zdravotnictví za posledních patnáct let. Navzdory ekonomickým obtížím zdravotní výdaje od roku 1990 rostly rychleji než cenový index v tomto odvětví“. České zdravotnictví se prodražilo, ale nešlo o peníze vyhozené do černé díry: standardizovaná míra úmrtnosti na léčitelné choroby poklesla od roku 1990 o 37 % u mužů a o 35 % u žen. Je to jeden z nejlepších výsledků v Evropě, který odráží zlepšený přístup k moderním lékům a diagnostickým metodám po pádu „reálného socialismu“.

… ale drahota není zárukou kvality
Zde je zapotřebí uvědomit jednu důležitou skutečnost: existují i drahé zdravotní systémy, které nefungují příliš dobře. Vezměme si Dánsko, které na zdravotnictví vydává 8,6 % HDP. Přesto je úmrtnost Dánů na rakovinu ještě horší než úmrtnost Britů. Důvod? Dánsko nejenže praktikuje neblaze proslulý systém „gatekeepers“, který upírá lidem svobodu výběru specialistů, ale omezuje i možnost volby praktických lékařů. Kdo má smůlu na lajdáckého nebo odborně méně zdatného praktika, snadno může předčasně přijít o život. V naději na přežití pěti let po diagnostikování rakoviny prostaty jsou na tom Dánové mnohem hůře než například Češi (42% pravděpodobnost přežití versus 50% pro ČR).

Jinou kapitolou jsou čekací doby. „Můj dědeček, farmář, si vykloubil rameno. Trvalo plných šest týdnů, než se mu na ně doktor vůbec podíval,“ vypráví dánský ekonom a publicista Henrik Rasmussen. V žebříčku veřejného mínění však paradoxně vládne velká spokojenost. Státem kontrolované školy a média totiž lidem již od dětství vštěpují představu, že dánské zdravotnictví je nejlepší na světě.

Kanaďany stojí zdravotnictví 9,7 % hrubého domácího produktu. Přesto úroveň zdravotní péče této hodnotě neodpovídá. Socialistický model zdravotnictví zakazuje lidem připlácet si na lepší a rychlejší péči. Důsledkem jsou dlouhé čekací lhůty. Průměrná doba, než pacient přijde na řadu pro vyšetření počítačovým tomografem, je 5,5 týdne. Pokud kanadskému pejskaři veterinář doporučí, aby nechal svého miláčka tomograficky vyšetřit, přijde na řadu do týdne. „Chcete v Kanadě kvalitní péči? Pokud jste pes, žádný problém,“ praví sarkastická poznámka na jednom internetovém diskusním fóru.

Pokud jste člověk, můžete mít velké problémy. Na urgentní onkologickou léčbu často musíte čekat týdny nebo dokonce měsíce. Kanada má nižší výskyt rakoviny než USA. Přesto je kanadská úmrtnost na tuto chorobu vyšší než ve Spojených státech. Například americký stát Utah a kanadská provincie Alberta mají téměř stejnou míru výskytu rakoviny u mužů (zhruba 310 případů na 100 tisíc obyvatel ročně), ale úmrtnost v Albertě činí 44 %, zatímco v Utahu 35 %.

Nikde na světě není zdravotní péče zdarma, ať už v ústavách stojí psáno cokoli. Když už však občané platí za zdravotní péči značné částky, bylo by nanejvýše rozumné, aby tyto peníze byly využity maximálně efektivním způsobem. To je možné jedině s využitím tržních principů.

Horší z obou světů
České zdravotnictví je jakýmsi křížencem mezi britským a francouzským systémem. Podobně jako v Británii neexistuje spoluúčast, ale stejně jako ve Francii platí neomezená svoboda výběru specialisty. V ČR funguje „francouzský“ systém zdravotních pojišťoven, avšak tuhá regulace má za následek, že v konečném efektu mají české platby na zdravotní pojištění spíše charakter daně.
Výsledkem je permanentní finanční krize: poptávka není ničím omezena, avšak přísun peněz do zdravotnictví je striktně omezen. Český pacient, podobně jako britský, si ze zákona nesmí platit za péči, ani když sám chce. Když si český pacient chce připlatit za operaci srdce u prvotřídního odborníka, nemá šanci. Musí se spoléhat buď na šťastnou náhodu nebo na známosti.

Na první pohled je tento systém „spravedlivý“: bohatí zdánlivě nejsou zvýhodněni. Jenže jak české tak britské zkušenosti jasně ukazují, že bohatší a vzdělanější pacienti jsou vždy ve výhodě: už jen proto, že zpravidla mají větší sociální kapitál. Jinými slovy, znají ty „správné lidi“. Mají-li bohatší pacienti legální možnost připlácet si na základní péči, jsou na tom v konečném důsledku lépe i chudší pacienti. Větší přísun peněz do zdravotnictví se totiž příznivě odrazí na jeho celkovém stavu.

V současné době se rozhoduje, zda se české zdravotnictví vydá spíše britskou nebo francouzskou cestou. Zde je vhodné zdůraznit jednu věc: Monopolizované státní zdravotnictví, které je „zdarma“, zákonitě vede k přídělovému systému. Tento systém předčasně zabíjí. Socialistické zdravotnictví tedy sice lidem zkracuje život v průměru o několik let, ale zato tak činí poměrně levně.

2.2.05

Špidlova strategie je chybná

Lisabonská agenda přijatá v roce 2000 získala proslulost svým mnohomluvným cílem: v roce 2010 se Evropa měla přetvořit v „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku schopnou trvale udržitelného hospodářského rozvoje doprovázeného kvantitativním a kvalitativním zlepšováním zaměstnanosti a větší sociální kohezí“.

Srovnejme toto prohlášení s vizí Nikity Chruščova „dohnat a předehnat Spojené státy“. Sovětský státník měl mnohem lepší stylistické schopnosti.

Jak uvádí novinář Craig Winneker v deníku The Wall Street Journal, každý zasvěcenec v Bruselu již drahnou dobu věděl, že když se řekne „Lisabon“, zní to stejně jako „vzdušné zámky“. Winneker dále dodává, že Lisabon je ve skutečnosti krásné a živé město, které si nezaslouží, aby se stalo synonymem pro neúspěch.

Zasvěcenci v Bruselu vědí dobře, co Evropu trápí. Tassos Belessiotis, vedoucí útvaru Analýzy konkurenceschopnosti a srovnávání, uvádí zajímavé údaje. Během období 1995 až 2002 vzrostl hrubý domácí produkt na zaměstnance v EU o 7,2 %; tentýž ukazatel pro USA se však zvýšil o 16,2 %. Během daného období se zpomalování produktivity navíc zvýraznilo, a to zejména v největší ekonomice EU, v Německu. Zdvojnásobení výkonnosti ekonomiky by Evropě trvalo 100 let, zatímco USA jen 50 let. V roce 2002 činila průměrná ekonomická výkonnost EU-15 pouhých 71 % HDP Spojených států v přepočtu na jednoho obyvatele.

Důvody nižší výkonnosti jsou rovněž známé. V první řadě jde o míru zaměstnanosti. Ve Spojených státech pracuje přibližně 73 % obyvatel práceschopného věku, zatímco v Evropě jen 63 %. Už toto samotné číslo dokáže vysvětlit značnou část rozdílu ekonomické výkonnosti. Že tento rozdíl je dán flexibilitou trhu práce, o tom si dnes švitoří i vrabci na bruselských střechách. Jen komisaři pro sociální záležitosti Vladimíru Špidlovi je doposud utajen.

Evropští zaměstnanci též pracují méně než američtí. V období 1979-2002 se roční počet odpracovaných hodin na zaměstnance v USA nepatrně zvýšil, kdežto v Evropě zhruba o 9 % poklesl. V této souvislosti se často mluví o „evropském životním stylu“, který prý preferuje volný čas před prací. Není tomu tak. Ekonom Edward Prescott přesvědčivě ukázal, že skutečným důvodem rozdílu jsou vysoké evropské daně z mezd.

Jak tyto problémy řešit? Jednotlivé evropské země nejsou ze stejného těsta a najdou se mezi nimi bílé vrány. Vysokou mírou zaměstnanosti se například chlubí Dánsko. Tuto zemi ostatně pochválil i komisař Špidla. Věděl ale skutečně, co chválí? Ano, papírově má Dánsko obdivuhodnou 75% míru zaměstnanosti. Jak ovšem uvádí dánský ekonom Per Henrik Hansen, třetina pracujících Dánů jsou zaměstnanci státu nebo státem financovaných organizací. Kdyby počet státních zaměstnanců byl cestou ke konkurenceschopnosti, světovou supervelmocí by dnes byl Sovětský svaz. Vyskytly se i návrhy, aby mladí Dánové, kteří hodlají utéci před vysokými daněmi do zahraničí, nesměli opustit zemi, dokud nesplatí státu náklady na vzdělání. (Tento návrh zatím nebyl přijat. Pokud bude, dánská konkurenční převaha drtivě převálcuje zbytek světa.)

Dále komisař pochválil Finsko. Ano, kdo má mobilní telefon značky Nokia, může být nadšen. Ekonomiku s 26% mírou nezaměstnanosti mladých lidí (pod 25 let věku) by však nikdo soudný neměl dávat za příklad hodný následování.

Vladimír Špidla též poznamenal, že v USA žije pod hranicí chudoby 23 % populace, zatímco v Evropě jen 15 %. Měl by vědět, co k tomuto tématu napsal švédský institut Timbro. V roce 1999 byla čtvrtina amerických domácností považována za „nízkopříjmové“, tj. s čistým příjmem pod 25 tisíc dolarů ročně. Ve Švédsku by podle tohoto měřítka bylo 40 % domácností zařazeno do „nízkopříjmové“ kategorie. Chudí Američané mají z velké části vlastní bydlení (46 %), automobil (73 %) a bezmála 77 % má doma klimatizaci, která je v západní Evropě považována za luxus. Typická chudá americká domácnost žije v bytě o rozloze 110 m2, zatímco evropský průměr pro všechny domácnosti (nejen chudé) je pouze 90 m2. Chápání chudoby je tedy velmi relativní.

„Evropa dosahuje svého ekonomického vzestupu nikoli navzdory svému sociálnímu modelu, nýbrž díky svému sociálnímu modelu,“ řekl Špidla. Stylisticky to není tak zlé. Jen namísto slova „vzestup“ měl říci „pokles“ – teprve pak by výrok byl věcně správný.

Jak Evropané konkurují světu

Málokterý termín se v dokumentech Evropské komise vyskytuje častěji než magické slůvko konkurenceschopnost. Ale jak jí dosáhnout? A co tento pojem vlastně znamená?

Lze srovnávat konkurenční schopnost firem, hokejistů anebo třeba filmových režisérů. Existují objektivní kritéria jako čistý zisk po zdanění, kanadské bodování, případně počet Oskarů. Jak hodnotit státy? V první řadě se nabízí hrubý domácí produkt. Tento ukazatel je sice možná primitivní, ale lze prokázat, že vysoká ekonomická úroveň země má příznivý vliv na vzdělanost, zdravotní stav obyvatelstva, kulturní úroveň, atd. Evropa v tomto měřítku vychází výborně, ovšem jen díky své ekonomické historii. Pomalý růst ekonomiky EU od počátku 90. let svědčí o postupné ztrátě pozic.

Je přitom pozoruhodné, že v EU funguje obrovské množství podniků, které si vedou velmi dobře i v podmínkách vleklé hospodářské stagnace. Zejména velké firmy si vedou skvěle. Za poslední dva roky, od konce ledna 2003, dosáhly celkové výnosy indexu Morgan Stanley Euro hodnoty 40 % v eurovém vyjádření. Během této doby přitom došlo k oslabení dolaru, a tedy i čínského jüanu, který je na dolar pevně vázán. Konkurenční schopnost evropských vývozců na světovém trhu přitom byla dotčena překvapivě málo. Švédsko a Dánsko dosáhly v roce 2004 celkového obchodního přebytku ve stejné hodnotě jako „nová supervelmoc“ Čína (tj. zhruba 32 miliard dolarů). Skandinávský vývoz je založen na technicky náročné a vysoce kvalitní produkci, zatímco Čína stojí na textilu, plastikových výrobcích, hračkách a podobném sortimentu.

Ne, problémem Evropy není konkurenceschopnost. Evropané jsou dostatečně vzdělaní a schopní, aby se dokázali v mezinárodním měřítku prosadit. Proč tedy mají problémy s pomalým růstem?

Ještě v roce 1970 dosahovala míra zaměstnanosti v západní Evropě hodnoty téměř 70 % práceschopné populace, což je výše, kterou si Lisabonská strategie vytyčila jako cíl na rok 2010. Nynější míra evropské zaměstnanosti činí 63 %. Za tímto číslem stojí obrovský počet nezaměstnaných. Uvedené číslo je patrně nadhodnocené, protože v mnoha evropských zemích jsou údaje o zaměstnanosti silně zkresleny. Dánsko má například rekordní počet státních zaměstnanců. Na papíře má Dánsko „jen“ 6,2% míru nezaměstnanosti. Kdyby dánské údaje byly očištěny o vlivy nesmírně nákladných programů umělé přezaměstnanosti, míra nezaměstnanosti by se možná přiblížila až ke 20% hladině. Ve Švédsku je kolem 13 % pracovníků dlouhodobě nemocných – rovněž neklamný signál vysoké skryté nezaměstnanosti.

Proč evropská zaměstnanost stagnuje?

„Myslím, že ochrana pracovního trhu v Evropě je významnou součástí problému,“ říká švédský podnikatel Rikard Bergsten. „Nově zakládané firmy často zanikají, protože propouštění je velmi nákladné. Typická nová společnost v USA prodělá průměrně tři vlny propouštění, než uspěje. V Evropě stačí jedna vlna a firma je mrtvá. Věřte mi, založil jsem několik ‘start-up’ společností. Ochrana zaměstnanosti těžce postihuje podnikatele, je kontraproduktivní pro celou ekonomiku a poskytuje špatnou motivaci zaměstnancům.”

Rovněž absurdní daňové systémy ničí podnikatele, podniky a tudíž i pracovní místa. Rikard Bergsten vypráví o úspěšné nové firmě, kterou před časem založil. Firma byla zaměřena na vývoj software – učebnicový příklad znalostní ekonomiky. Výsledek: „Byli jsme úspěšní, firmu jsme rozdělili na dvě části, z nichž jednu jsme podali EDS a z druhé se stala samostatná společnost. V rámci švédského daňového systému bych musel zaplatit více než 100% daň z příjmu, což by mě zruinovalo. Byl jsem proto nucen se vzdát svých podílů v obou společnostech. Našel jsem v daňových zákonech skulinu – když věnuji své akcie na charitu, budu zproštěn daně z příjmů. Přišel jsem tedy o všechny peníze, ale cítil jsem se mnohem lépe, když jsem je věnoval na dvě školy v Afghánistánu, než kdybych je musel dát nemorální vládě, která uvaluje na své občany více než stoprocentní daně.“

Ano, některé evropské země skutečně zacházejí s podnikateli jako se zločinci. Doposud se najdou ekonomičtí ignoranti, kteří blouzní o přednostech skandinávského hospodářského modelu. Někteří z nich jsou bohužel dokonce členy Evropské komise. Špatná zpráva pro všechny evropské nezaměstnané.