21.9.04

Německo: dotace a silná ruka státu

Bezmála patnáct let po sjednocení Německa se ve východní části země derou do popředí antiliberální síly: postkomunisté a neonacisté. Nezaměstnanost se blíží 20 procentům. Mladší a vzdělanější lidé stále utíkají na Západ. Fiasko. Jinak to nazvat nelze.

Kořen problémů je třeba hledat v roce 1990, kdy kancléř Kohl souhlasil s výměnným poměrem měkké východní marky k tvrdé západoněmecké marce v poměru 1:1. Tento populistický tah byl nadšeně oslavován. Východní Němci si však neuvědomili, že jásají nad vlastní katastrofou. Jejich příjmy a úspory se důsledkem administrativního rozhodnutí několikanásobně zhodnotily. S otevřením hranic pominul důvod, aby kupovali podřadné zboží produkované východoněmeckými národními podniky. Východoněmecký průmysl ztratil schopnost konkurovat. V období 1989-93 se „vypařilo“ 3,7 miliónu pracovních míst. Pokusy o „aktivní politiku zaměstnanosti“ totálně selhaly. Srovnejme tento vývoj s tehdejším Československem, kde byl zaveden tržní, „vekslácký“ kurs koruny. Slabá koruna v počátcích transformace uchránila českou ekonomiku před nejhorším.

Dalším viníkem katastrofy jsou dotace. Spolková vláda napumpovala na východ neuvěřitelné částky: celkem 1250 miliard euro. V přepočtu více než 2,25 miliónu českých korun na osobu! Leckdo kroutí hlavou: „Jak je možné, že navzdory obrovským dotacím ze Západu jsou na tom nové spolkové země stále tak špatně?“ Toto je špatně položená otázka. Východní Německo neprožívá krizi navzdory obrovské finanční pomoci. Naopak. Samotná finanční pomoc je příčinou krize. Východoněmecké dálnice jsou díky dotacím perfektní, ulice měst jsou dokonale vydlážděné a opatřené novým osvětlení. Mohou sloužit jako moderní ilustrace Potěmkinových vesnic.

Obrovské dotace jsou ukázkou ekonomické nejapnosti německých vlád. Němečtí politici si neuvědomili, že dotace v celé historii světa nikomu neprospěly. Například Marshallův plán ve skutečnosti fungoval jen proto, že byl spojen se zavedením liberální tržní ekonomiky v účastnických zemích. Situaci východního Německa lze nejlépe přirovnat ke Španělsku v 16. až 18. století. Tehdy do země dlouhodobě proudily tuny zlata a stříbra z Jižní Ameriky – ekvivalent mnohamiliardových dotací. Důsledek: totální ztráta konkurenceschopnosti španělských výrobců. Země byla v důsledku nadhodnocené měny zaplavena dovezeným zbožím. Ve Španělsku se proto nekonala průmyslová revoluce. V britských koloniích v Severní Americe se žádné zlato nenašlo – a dnes je hlavním světovým jazykem angličtina, nikoli španělština.

Zpět k Německu. K vyvrcholení všech škod se ke slovu začaly hlásit odbory prosazující zcela nerealistické požadavky na výši mezd a ochranu pracovního trhu. Heslo „za stejnou práci stejnou odměnu“ zcela ignorovalo rozdílnou produktivitu v obou částech Německa. Čisté příjmy zaměstnanců vzrostly během 90. let na 85 % západního průměru. Nikoli však produktivita. Příčiny vysoké nezaměstnanosti jsou zřejmé.

Novodobá historie východního Německa svědčí o naprostém krachu vládních politik a programů zaměřených na posílení růstu a zaměstnanosti – celkem jich bylo přes 150. Málokde je selhání státu tak zřejmé a názorné jako právě zde. Ano, východní Němci se dnes těší vyššímu životnímu standardu než v roce 1989. Jsou však závislí na dotacích jako narkoman na drogách. Jednoho dne spolkové podkladně dojdou peníze a bude nutno začít odvykací léčbu.

Stále více voličů ovšem vidí spásu ve stranách prosazujících silnou ruku státu. Postkomunistickou PDS netřeba komentovat. NPD navazuje na tradice NSDAP. Staří nacisté měli v programu „Gemeinnutz vor Eigennutz“ – společenské blaho před prospěchem jednotlivce. „Jsme socialisté, nepřátelé dnešního kapitalistického systému,“ řekl Adolf Hitler v prvomájovém projevu v roce 1927. Jeho následovníci z NPD hovoří o „sociálních povinnostech podnikatelů“, „hospodářství pro lidi“, o nutnosti daňově trestat podniky přesouvající výrobu do zemí s nízkými mzdami, atd. Názory nacionálních a demokratických socialistů na ekonomiku se pozoruhodně shodují. „Ze sociální spravedlnosti vyrůstá národní lidové společenství (nationale Volksgemeinschaft),“ uvádí volební program NPD. Kdo vůbec vymyslel termín „krajní pravice“?

15.9.04

Mechanismus a důsledky "Černého pátku" 1929

Materiál je doprovodným textem k přednášce Velká hospodářské krize - 75 let od Černého čtvrtku pořádané CEP. K dispozici je zde.

Finance, nacionální socialismus a terorismus

Druhá světová válka zdánlivě skončila definitivní porážkou nacionálního socialismu. Zdánlivě. Tato ideologie byla sice poražena na evropském kontinentě, avšak nerušeně se vyvíjela na Středním východě. Stala se jedním z kořenů nynějšího islámského terorismu.

Již před válkou mnozí Arabové sympatizovali s hitlerovským Německem. Jeruzalémský muftí Amín al-Husajní nabídl své služby Hitlerovi. Zorganizoval jednotku SS Handschar o síle 100 tisíc mužů složenou z bosenských muslimů. Osobně se zasadil o zrušení výměny deseti tisíc židovských dětí za německé válečné zajatce; tyto děti byly zavražděny v plynových komorách. Navštívil Osvětim a byl z exkurze nadšen. Josef Goebbels po setkání s al-Husajním prohlásil, že „islám je velmi praktické a atraktivní náboženství pro vojáky“. Al-Husajní též zásadním způsobem ovlivnil svého prasynovce jménem Mohamed Abder Rauf Arafat alKudwa alHusajní, který je známý jako Jásir Arafat.

Po válce získaly arabské země samostatnost. Mnohé z nich založily svoji ekonomiku na modelu „arabského socialismu“ (al-ištirakíja al-arabíja). Vymyslel jej syrský křesťan Michel Aflaq, obdivovatel nacionálního socialismu. Hjalmar Schacht, bývalý Hitlerův ministr financí, byl poradcem řady arabských vlád. Nacistická ekonomika založená na státní kontrole podniků, administrativně stanovených cenách a mzdách, progresivních daních a státním plánování byla přizpůsobena arabským podmínkám.

Nacionální socialismus v Německu fungoval jako nástroj pro mobilizaci válečné ekonomiky. Jeho arabská verze však nedokázala nic než devastovat ty části ekonomiky, které jakž takž fungovaly. Fiasko způsobilo obrovskou frustraci chudých vrstev. Odtud nebylo daleko k názoru „modernizace selhala, vraťme se k fundamentům islámu“. Arabské státy bohužel zkoušely jen modernizaci podle hitlerovského vzoru, občas okořeněnou špetkou stalinismu – většina těchto režimů byla spojenci Sovětského svazu.

Ve 30. letech se s al-Husajním setkal švýcarský nacista François Genoud. Často poté cestoval do tehdejší Palestiny, kde pracoval jako al-Husajního soukromý bankéř a budoval špionážní síť pro Abwehr. Později řídil organizaci ODESSA, která z peněz zavražděných Židů financovala útěk válečných zločinců do Jižní Ameriky, Sýrie a Egypta, kde mnozí z nich našli práci jako vojenští poradci. V 50. letech založil obchodní firmu AraboAfrika, která dodávala zbraně Alžírské frontě národního osvobození. Společně se Schachtem zprostředkovával výnosné obchodní styky arabských států s Německem. Po vyhlášení alžírské nezávislosti v roce 1962 se stal ředitelem Arabské lidové banky.

Genoud financoval teroristy a jak přiznal ve svém životopise, sám organizoval některé akce. Šlo například o únos boeingu 747 společnosti Lufthansa v roce 1972 palestinskými teroristy nebo útok na americkou základnu v Německu začátkem 80. let provedený neonacistou Odfriedem Heppem ve spolupráci s Arafatovým Al-Fatáhem. Genoud financoval obhájce nacistů a teroristů: Adolfa Eichmanna, Klause Barbieho a Carlose „Šakala“. Ze Švýcarska posílal uvězněným zločincům čokoládu. Šířil propagandu, v níž popíral existenci plynových komor a tvrdil kromě jiného, že obyvatelé Československa vítali německý Wehrmacht s nadšením.

Arabští nacionalisté a islamisté byli dlouho nepřátelé na život a na smrt. Syrský prezident Háfiz Assád masakroval příslušníky Islámského bratrstva po desítkách tisíc. Počet obětí islámských teroristů jen v samotném Alžírsku, kde je u moci nacionalistická vláda, se odhaduje kolem stovky tisíc. V 90. letech však začal trend sbližování obou myšlenkových směrů. Arabští nacionalisté i islamisté totiž mají jednoho společného nepřítele: liberalismus. Sdílená nenávist překonává bariéry.

„Nebojujeme proti Židům proto, že jsou Židé, ale proto, že šíří v naší zemi liberální myšlenky,“ tvrdil ve 30. letech Hitlerův spojenec alHusajní. Symboly liberalismu jsou dnes především Izrael a Spojené státy. „Nacionální socialismus jednou zvítězí na celém světě i bez války,“ prohlásil v 50. letech Hjalmar Schacht. Není to planá hrozba. Nacistická nenávist vůči liberalismu kombinovaná s interpretací islámu podle al-Husajního zaznamenává celosvětovou ofenzívu.

13.9.04

Nelze jinak než šetřit

České veřejné rozpočty jsou již léta v deficitu. Zadlužení státu v poměru k výkonnosti ekonomiky postupně narůstá. Všem je jasné, že tento vývoj bude nutné nějak řešit. Jenže jak? Levé křídlo ČSSD podporované názory některých ekonomů (například Valtra Komárka) tvrdí, že problém se vyřeší sám. Jak výkonnost ekonomiky postupně poroste, vyšší výběr daní povede ke snížení deficitu. Výkonnější ekonomiky také „rozpustí“ hodnotu vládního dluhu, takže poměr dluhu k HDP se zlepší. Stručně řečeno: brzy bude lépe, není třeba přehnaně šetřit.

Tento názor není úplně zcestný, protože podobný model již dříve s úspěchem vyzkoušel jistý pán jménem Ronald Reagan. Aby však česká vláda mohla s úspěchem napodobit velký rozmach americké ekonomiky, který s malou přestávkou trval až do roku 2000, musela by napodobovat Reaganovu politiku ve více směrech než jen v dělání dluhů. Není obtížné nahlédnout, čím byla „reaganomika“ charakteristická. Kromě růstu zadluženosti šlo o potlačení inflace, o deregulaci nejrůznějších odvětví a o snížení daní. První z těchto tří domácích úkolů již česká ekonomika zvládla. Problém je s deregulací, protože členství v EU způsobilo naopak zpřísnění regulace. Je přitom lhostejné, které regule jsou skutečně vyžadovány Evropskou unií a které jsou produktem lidové tvořivosti českých úředníků.

Největším problémem je regulace trhu práce. Česká republika doposud byla světovým šampiónem v pružnosti pracovního trhu ve smyslu legislativních omezení zkrácených úvazků a smluv na dobu určitou. Ani ostatní aspekty české pracovní legislativy nejsou v mezinárodním srovnání vysloveně katastrofální. Zřejmě i to byl jeden z faktorů, proč česká nezaměstnanost nikdy nedosáhla vysokých hladin běžných ve východní části Německa, v Polsku nebo v Maďarsku. Obě posledně jmenované země patří mezi deset světových ekonomik s nejrigidnějším trhem práce, pokud jde o zákony určující pracovní dobu, dovolené a minimální mzdy. Na druhé straně, podle údajů Světové banky se vysokou mírou flexibility pracovního trhu vyznačuje Dánsko. Ve skandinávských zemích také například není definována minimální mzda. Čeští odboráři, slyšte: vaši vůdcové vás balamutí. Pružný pracovní trh není charakteristickou vlastností zemí třetího světa. Naopak. Nejsilnější zákonné ochraně proti propouštění se těší pracující – v Angole. Nejvyšší odstupné dostávají ze zákona zaměstnanci v Guatemale: dvacetinásobek měsíčního platu.

Podtrženo a sečteno: reaganovská velkorysost v oblasti veřejného dluhu může skutečně fungovat, pokud bude doprovázena obdobně širokou deregulací všude, kde je to jen možné.

Je rozumnější nespoléhat se na „zázračný“ růst příjmů státního rozpočtu a soustředit se spíše na úspory. Daňové sazby již prakticky zvyšovat nelze a spoléhat se na budoucí růst by bylo riskantní a nezodpovědné. Stoupenci tohoto opatrnějšího přístupu se proto soustřeďují na možné škrty ve státním rozpočtu. Tento přístup je ostatně jedině možný v dlouhodobé perspektivě. „Snížit deficit můžeme jedině omezením mandatorních výdajů v rámci sociálního a zdravotního systému. Toho nemůžeme dosáhnout bez velmi drastických reforem,“ uvedl místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn na konferenci v polské Krynici.

Martin Jahn má naprostou pravdu. V průběhu několika příštích let by snad bylo možné se spoléhat na cyklické hospodářské oživení. V delším horizontu však náklady na penze a zdravotnictví porostou tak, že veřejné rozpočty se pod jejich náporem mohou zhroutit jako protržená hráz. Náhle. Varovných prasklin si včas všimne jen úzký okruh expertů.

Demografický vývoj směřuje ke stárnutí populace, k růstu nákladů na penze a zdravotnictví. Ani kdyby se urychleně podařilo překonat nízkou porodnost, situaci to nezlepší. Kdyby se hypoteticky ode dneška za devět měsíců Češi začali množit jako králíci, vývoj veřejných financí by to na nejbližších pětadvacet let poznamenalo spíše nepříznivě: vzrostly by náklady na školství, dětské přídavky, atd. Nic proti porodnosti, ale těžiště problému veřejných financí je jinde – v penzijním systému a ve financování zdravotnictví. Neexistuje jiné řešení než podstatně zvýšit důchodový věk. A to není možné bez flexibilního trhu práce.

9.9.04

Rating a "maňana" past

Ratingová agentura Standard & Poor's snížila hodnocení schopnosti České republiky hradit závazky v domácí měně na stupeň A. Ministerstvo financí nevidí k tomuto kroku důvod. Bohužel, existuje důvodné podezření, že jde jen o začátek dlouhodobého celoevropského trendu.

Naprostá většina ekonomik původní evropské patnáctky se již desítky let těší nejvyšším hodnocením: AAA až AA. Mají dlouhodobou historii naprosto bezchybného placení svých dluhů. Minulost je však jedna věc, budoucnost je věc druhá.

Již začátkem ledna 2002 vydala agentura studii, která se zabývá dlouhodobou projekcí ratingů zemí skupiny EU-15. Citujme: "Standard & Poor's se domnívá, že rozpočtové přebytky dosahované v posledních letech některými evropskými vládami budou stěží politicky udržitelné. (...) Státy nebudou schopny budovat rezervy potřebné pro absorbci šoků způsobených vyššími požadavky na zdravotní a penzijní systémy. Bez reformy sociálních systémů by se dluh EU-15 mohl v roce 2050 přiblížit hladině 150 procent HDP a roční deficity úrovni 10 procent HDP."

S&P správně odhadla, že zodpovědná rozpočtová politika zavedená v souvislosti s přijetím eura nebude trvat dlouho. Rozpočtový populismus bude mít následky, které "nebudou slučitelné s dosavadními vysokými stupni suverénních ratingů států skupiny EU-15". Agentura výslovně uvádí, že jde o model, nikoli o předpověď: "Je nepravděpodobné, že vlády dovolí, aby se dluhy a deficity spirálovitě vymkly z kontroly výše uvedeným způsobem." Proto během tohoto desetiletí zůstane zhoršování ratingů v zemích patnáctky poměrně vzácným jevem, tvrdí optimisticky S&P.

Demografické změny budou hlavním zdrojem finančního stresu: "Vlády pocítí tlak klesajícího daňového základu a vyšších nákladů na zdravotnictví a průběžné penzijní systémy. Kdyby daňové sazby měly růst tak, aby plně kompenzovaly pokles daňových základů a nárůst závazků veřejných rozpočtů, znamenalo by to odrazení velké části pracující populace od účasti na formálním pracovním trhu a tudíž pokles zaměstnanosti. Mohl by být nastartován zhoubný cyklus navzájem se posilujících nepříznivých trendů."

Analýza S&P zdůrazňuje, že západoevropská patnáctka má ještě čas provést reformy a krizi odvrátit. Pokud se však během následujících 10 - 15 let nepodaří udržet rozpočtové přebytky a navíc nashromáždit finanční rezervy, bude EU postavena před neřešitelné fiskální problémy. Potíže působí fakt, že situace ještě není kritická a vlády nepociťují urgentní tlak. Analýza agentury S&P použila pro tento stav termín "maňana trap" (ze španělského maňana = zítra a anglického trap = past). Španělské slovo odkazuje na Latinskou Ameriku.

Od ledna 2002, kdy analýza byla publikována, uplynulo přes dva a půl roku. Dosavadní vývoj bohužel předstihuje i tehdejší pesimistický scénář. Podle něho si zhruba v roce 2025 z původní patnáctky udrží nejvyšší rating AAA jen jediná země. Nadpoloviční většina původních členských států EU-15 bude mít rating v hodnotě BBB nebo horší: na úrovni dnešní Latinské Ameriky. Ve 30. letech tohoto století pak ratingy neinvestičního stupně drtivě převládnou.

Co z toho vyplývá pro nás? Konec iluzí o "vyspělé sociální Evropě", jejíž model je údajně garantovaným receptem na úspěch. Evropský sociální stát v dnešní podobě neodvratně zanikne. Buď zvolna, cestou reforem, anebo náhle, cestou bankrotu a zhroucení ekonomiky. EU může Česku nabídnout překvapivě velmi málo v oblasti know-how veřejných financí.

S "maňana" pastí má Česká republika své vlastní zkušenosti. Od dob Miloše Zemana se tvrdí, že "státní dluh je relativně nízký". Toto zaříkávadlo bylo možné slýchat tak často, že si mnozí začali myslet, že bude navždy pravdivé. Nebude.

Česká republika má méně času než západoevropské ekonomiky, které se z větší části stále mohou chlubit ratingem AAA. Vlivem zhoršujícího se ratingu porostou úrokové výnosy českých dluhopisů. Dluhová služba vlády se brzy může neúměrně prodražit.
Letadlo s názvem sociální stát musí jednou přistát, protože nebude mít dost paliva: peněz. Otázkou zůstává, zda přistane měkce, cestou postupných reforem, anebo tvrdě, se všemi důsledky, které by tento scénář zahrnoval.

7.9.04

Terorismus: ekonomické důsledky a příčiny

Mezi ekonomické důsledky terorismu patří vysoké ceny ropy, nejistota na světových trzích a velké náklady spojené s bezpečnostními opatřeními. Dávnou minulostí je bezstarostná prosperita konce 90. let, kdy barel ropy byl za méně než 10 dolarů. V nedávné době se cena ropy vyšplhala na bezmála pětinásobek. Hlavní podíl na růstu cen sice připadá na zvýšenou spotřebu v rostoucích asijských ekonomikách, avšak i terorismus si vybírá svoji daň.

Pozoruhodným důsledkem terorismu jsou i velmi nízké úrokové sazby. Americký Federální rezervní systém nastolil ihned po 11. září 2001 politiku extrémně nízkých sazeb, která trvá doposud. Důvodem byla snaha odvrátit recesi plynoucí ze šoku způsobeného poklesem spotřebitelské důvěry a růstem cen ropy. To se podařilo – se zajímavým vedlejším efektem. Nízké sazby vedly k velmi levným hypotékám, a to nejen v USA.

Terorismus tedy přispěl k rapidnímu růstu cen domů a bytů nejen v USA, ale téměř všude na Západě, včetně České republiky. Výjimkou byl Izrael, kde obavy z terorismu vyvolaly po roce 2000 hospodářskou recesi spojenou s odlivem kapitálu. Část izraelského kapitálu se „usídlila“ i v Praze. Nárůst cen bytů například na pražských Vinohradech tedy mají do značné míry na svědomí jak teroristé z 11. září, tak palestinská intifáda. Je to možná překvapivý, ale naprosto logický mechanismus.
Jaké jsou ekonomické příčiny terorismu? Jde především o rozdíl mezi prosperitou Západu a různými stupni chudoby islámského světa. Radikální muslimové má ve věci jasno: „Vykořisťují nás křižáci, sionisté a jejich přisluhovači v našich zemích, pojďme je všechny pobít, až to uděláme, Alláh se nám odvděčí věčným mírem a hojností.“ Zhruba takto lze zjednodušeně formulovat bezprostřední příčinu frustrace, která vede až k terorismu. Tento názor sdílí s islámskými radikály i část levicové západní veřejnosti. Teze, že chudoba třetího světa je způsobena vykořisťováním ze strany Západu, je stále živá. Odtud vede přímá cesta k tvrzení „za terorismus si Amerika může sama kvůli svému sobectví.“

Skutečnou příčinu hledejme jinde. V naší západní civilizaci nikdo nepochybuje, že motorem prosperity je vzdělání, zejména přírodovědné a technické obory. Ekonomie a finanční trhy pak dodávají tomuto motoru palivo v podobě financí. Moderní ekonomie také dokáže minimalizovat riziko velkých krizí, které byly běžné ještě v první polovině 20. století. Příčinou nebývalé západní prosperity je tedy propojení intelektuálního a finančního kapitálu.

Arabsko-islámské civilizaci tento motor chybí. Před tisíci lety byla nejvyspělejší na světě. Dnes jsou její intelektuální výkony ostudně slabé. Z arabského středověku pocházejí slova jako algebra, algoritmus, chemie a alkohol. Ekonom Arthur Laffer uvádí, že již ve 12. století znali arabští učenci některé principy veřejných financí, které se na Západě uplatnily až ve 20. století. Navzdory své bohaté historii dnes arabský svět připomíná intelektuální poušť. Jen samotný Izrael dokáže ročně vyprodukovat více vědeckých a odborných článků než všechny ostatní státy Středního východu.

Miliardový islámský svět se může pochlubit jen jedinou Nobelovou cenou za fyziku, kterou získal doktor Abdus Salam v roce 1979 za příspěvek k jednotné teorii pole. Jeho příběh vypovídá o mnohém. Díky britskému stipendiu vystudoval univerzitu v Cambridge. Ve zralém věku věnoval velké úsilí rozvoji vzdělání ve třetím světě. Jeho rodný Pákistán se mu „odvděčil“ urážkami a zastrašováním. Proč? Doktor Salam patřil k sektě ahmadíjovců, která je „pravověrnými“ muslimy považována za kacířskou. Ahmadíjovci již od svého vzniku odmítali ozbrojený džihád proti Západu. To je významný rozdíl. V průběhu historie islámu byl džihád převážně chápán jako ozbrojený konflikt, který smí být dočasně přerušen jen z taktických důvodů. Není zřejmě náhoda, že právě příslušník této výjimečně tolerantní muslimské sekty dosáhl nejvyššího vědeckého ocenění.

Příslušníci „pravověrného“ islámu se dnes zabývají fyzikálními problémy na zcela jiné úrovni. Například – jestliže „západní“ fyzika učí, že energie je nezničitelná, jak to jde dohromady s všemohoucností Alláha? Ne, není to vtip. Podobné otázky se zcela seriózně řeší na muslimských internetových diskusních fórech. Co by asi říkal Abdus Salam, kdyby se toho dožil?