30.5.07

 

Hitlerův sociální stát

Každý školák se učí, že Hitlerův režim byl krajně pravicový. Leckterého přitom napadne paradox: proč byla vůdčí silou režimu právě NSDAP neboli Nacionálně sociální dělnická strana Německa? Hitlerovské Německo prý bylo diktaturou velkoburžoazie a kapitálu. Ale proč se tito „krajní pravičáci“ navzájem oslovovali „soudruhu“? Proč údajná „pravice“ prohlubovala daňovou progresivitu a regulovala ceny? Byla to snad snaha zmást protivníka? Anebo v učebnicích něco chybí?

Na tyto otázky odpovídá německý historik Götz Aly, specialista na hospodářskou politiku nacionálně socialistického režimu. Aly uvádí řadu méně známých a pozapomenutých faktů o hitlerovském Německu. Nacionální socialisté zavedli celou škálu populárních opatření. Mezi ně patřila podpora rodin s dětmi, společné zdanění manželů, regulace nájemného, vysoce progresivní zdanění příjmů favorizující slabší příjmové skupiny, posílení penzijního systému, podpora zemědělců a řada dalších opatření.

Řada nacionálně socialistických funkcionářů například pocházela ze skromných majetkových poměrů a měla četné zkušenosti s exekutory. Mezi první zákony Třetí říše proto patřila opatření chránící dlužníky proti věřitelům s cílem „zamezit zbídačování německého národa.“ Podle oficiálního výkladu, „soudní úředník se sociálním uvědoměním nebude mít to srdce, aby svého soudruha uvrhl do absolutní bídy, aby jej zbavil posledního majetku, důvěry v ochranu státu a jeho lásky k vlasti. Němci mají právo věřit, že mohou žít s pocitem pohody.“ Jiný dokument požadoval „pravý smysl pro sociální solidaritu“ vůči „etnickým soudruhům“.

„Německý národ nevnímal Hitlera jako osobnost, která by společnost dělila, ale naopak jako velkého sjednotitele,“ píše Aly. „Třetí říše nebyla diktaturou, která by se držela díky síle. Nacistické vedení ve skutečnosti mělo respekt vůči náladám veřejnosti, které pečlivě sledovalo, přičemž věnovalo značnou energii a zdroje, aby plnilo přání spotřebitelů, a to i na úkor zbrojního programu.“ Nacionální socialisté se profilovali jako strana „třetí cesty“, která bojuje proti „sociální dezintegraci“, oškliví si extrémy liberálního kapitalismu na jedné straně a bolševismu na straně druhé.

Komunistické východní Německo potřebovalo pro dohled nad 17 milióny lidí celkem 170 tisíc tajných policistů a bezpečnostních expertů; k tomu ještě zhruba stejný počet donašečů. Naproti tomu v roce 1937 potřebovalo Gestapo jen 7000 zaměstnanců, včetně úředníků a sekretářek. Tento aparát stačil pro dohled na šedesáti milióny lidí.

Proč? Většina Němců dohled nepotřebovala: Hitler si jejich loajalitu prostě koupil. Nacionálně socialistická ekonomika budila dojem masivního úspěchu. Během pěti let od převzetí moci Hitler snížil nezaměstnanost ze šesti miliónů prakticky na nulu. Stavěly se pověstné dálnice, mnozí pracující si poprvé v životě užili dovolenou. Z hlediska obyčejného Němce nebyl Hitlerův režim během 30. let hrůzyplnou diktaturou, ale přívětivým sociálním státem, který nabízel existenční jistoty. Žádné masové hnutí odporu proto neexistovalo.

Hitler měl částečně štěstí. V roce 1933 dosáhla světová hospodářská krize svého dna a začalo oživení. V první řadě však byl jeho „zázrak“ financován dluhem. Během prvních dvou let nacionálně socialistické vlády vzrostl veřejný dluh o 10,3 miliardy říšských marek. Během období 1933 až do poloviny roku 1939 utratila Třetí říše nejméně 45 miliard marek na zbrojení. To byla astronomická suma; pro srovnání: celkové státní výdaje v roce 1937 nedosahovaly ani 15 miliard. Tvorba pracovních míst v rámci veřejných prací a zbrojních programů byla financována emisemi státních dluhopisů.

V roce 1939 odeslalo ředitelství Říšské banky dopis Hitlerovi, v němž stálo: „Neomezená expanze státních výdajů znemožňuje jakýkoli pokus o navržení řádného rozpočtu. Státní finance, navzdory drastickému zpřísnění daňové legislativy, byly dovedeny na práh kolapsu a aktuálně hrozí destabilizovat jak národní banku, tak měnu. Žádné finanční recepty nebo systémy, jakkoli promyšlené a důmyslné, nemohou stačit, aby zabránily katastrofálním důsledkům neomezeného deficitního utrácení na měnu. Žádná národní banka není schopna držet měnu proti inflačním fiskálním politikám státu.“

Autoři tohoto dopisu, v čele s prezidentem Říšské banky Hjalmarem Schachtem, již měli bohaté zkušenosti s finančními triky, jimiž pomáhali vládě financovat předchozí dluhy. Jediným výsledkem dopisu však byla nucená rezignace Schachta a řady dalších řídících pracovníků centrální banky. Jejich místa zaujaly ekonomicky méně fundované, avšak politicky spolehlivé kádry.

První fáze budování nacionálně socialistického státu byla financována dluhem. V době, kdy německá armáda vítězně pochodovala do českého pohraničí, bylo zdánlivě neporazitelné Německo na pokraji bankrotu. V roce 1939 činily civilní veřejné výdaje 16,3 miliardy marek, vojenské 20,5 miliardy; k tomu bylo třeba připočíst 3,3 miliard na dluhovou službu. Celkové příjmy veřejných rozpočtů však nedosahovaly ani 18 miliard marek. Německo bylo zdánlivě neporazitelné, ale z finančního hlediska šlo o obra na hliněných nohou.

Začala další fáze, kdy socialistický režim začal krýt své finanční potřeby systematickým vyvlastňováním vlastních i cizích občanů. Vyvlastňování bylo samozřejmě spojeno s deportacemi a vražděním. Jako první přišli na řadu němečtí Židé. Státní politika během 30. let se snažila cestou diskriminace přimět je k emigraci výměnou za konfiskaci majetku. Až do začátku roku 1938 však směli vlastnit cenné papíry, životní pojistky, nemovitosti, podíly ve firmách a jiné investice. V dubnu 1938 vydala vláda dekret vyžadující od Židů majetková přiznání. To byl první krok k vyvlastnění. Další následovaly záhy poté.

Říši dělily od bankrotu jen měsíce. Osmnáctého listopadu 1938 uvedl Göring na poradě vlády: „Říšské finance jsou v extrémně kritickém stavu. Je zapotřebí krátkodobé výpomoci v podobě miliard požadovaných od Židů a zisků z arizovaných podniků.“ Walther Bayrhoffer z vedení Říšské banky později uvedl, že stav vládních financí byl katastrofální. „Měli jsme pokladní schodek dvou miliard marek. Existovalo bezprostřední nebezpečí, že Říše ztratí platební schopnost.“ Dokonce i loajální ministr financí Schwerin von Krosigk byl připraven omezit a restrukturalizovat výdaje.

Řešení se našlo v podobě mimořádné daně z židovského majetku, tzv. Judenbusse (židovská pokuta). Během této akce, připravované během roku 1938, stát jednorázově zkonfiskoval zhruba 20-25 % veškerého židovského majetku. Tím Hitler získal zhruba 1,2 miliardy říšských marek, z velké části v likvidní podobě. Akutní finanční krize byla momentálně zažehnána.
Během druhé světové války se Němci maximálně snažili přesunout břemeno financování na porobené národy západní i východní Evropy. „Když má někdo být o hladu, pak ať je to někdo jiný než Němec,“ hlásal Göring. Německé obyvatelstvo, zvláště nízkopříjmové skupiny, se těšily z daňových výhod. Osob s příjmy do 2400 říšských marek ročně se netýkalo válečné zvýšení daní – šlo o 70 % pracujících. Uplatňovala se Hitlerova direktiva z roku 1935: „Během válečného období mají být omezeny vysoké příjmy, ať už prostřednictvím povinných nákupů válečných dluhopisů nebo cestou progresivního zdanění.“ A nikdy, ani v situaci největší finanční nouze, nacionální socialisté nezvýšili daň z piva.

Z Alyho analýzy nacionálně socialistického hospodářství vyplývá znepokojivý závěr: vzdělaný a kulturní evropský národ byl ochoten slepě poslouchat vražedného diktátora výměnou za plný žaludek a sociální jistoty, navíc jen zdánlivé. A ještě jiné, nepříliš povzbudivé zjištění: světová veřejnost se po válce nechala obelhat, že Hitler byl prý pravičák. Ani jeden z těchto faktů nepůsobí z hlediska evropské současnosti a budoucnosti příliš optimisticky.

21.5.07

 

Americký dolar: příčiny poklesu

Vývoj amerického dolaru budí četné otázky. Během posledních tří let (květen 2004 až květen 2007) oslabovala americká měna vůči koruně průměrně o 8,3 procenta ročně. Je to zhruba právě tyto tři roky, kdy dolar poklesl pod úroveň 27 Kč, a to ani nemluvíme o roce 2001, kdy krátce přesáhl hodnotu 40 Kč.

Od té doby si americký dolar získal punc měny, která neustále klesá. Bezprostřední důvody jsou dva: (a) oslabení dolaru vůči většině světových měn; (b) posílení koruny vůči většině ostatních měn. Z hlediska českého turisty v Novém Yorku či Los Angeles je to jistě příjemné. Z hlediska českého investora se jedná o noční můru. Pokles hodnoty dolarových investic o více než osm procent ročně je pěkná „koule na noze“.

Nabízí se přirozené otázky: jaké byly důvody poklesu dolaru? Jak dlouho bude ještě trvat? Nezhroutí se nakonec Amerika?

Důvodů poklesu dolaru je několik, některé jsou známé, jiné méně známé. Především, USA mají trvale pasivní obchodní bilanci. A ačkoli někteří ekonomové zpochybňují význam této statistiky a dokonce i její věcnou správnost, pro pokles kursu dolaru stačí jednoduchá informace, kterou mají k dispozici obchodníci a spekulanti. Vyšší obchodní deficit = nižší kurs, ať už se to někomu líbí či nikoli.

Příčinou obchodního deficitu je paradoxně vyspělost, flexibilita a otevřenost americké ekonomiky. Když například firma Apple vyvine iPod, zvýší sice svůj zisk, hodnotu svých akcií a bohatství americké ekonomiky, ale zároveň zhorší americkou obchodní bilanci, protože iPody se vyrábějí samozřejmě v Číně. Čínský výrobce na iPodech vydělá méně než Apple (protože práce je levná, zatímco nápady a značky jsou drahé), ale obchodní statistiky vyznívají ve prospěch Číny.

Tím je mimochodem zodpovězena otázka týkající se zhroucení americké ekonomiky. Ne, nic takového se v nejbližších letech nekoná. Obchodní deficit není ani zdálky tak nebezpečný jako rozpočtový deficit, jehož výše v USA je mimochodem zcela pod kontrolou. Jeho výše se odhaduje na pouhých 1,8 % HDP v roce 2007 – většina evropských zemí by mohla Spojeným státům závidět stabilitu veřejných financí.

Dalším důvodem poklesu dolaru je fakt, že euro již několik let přebírá roli druhé klíčové světové měny, pokud jde o objemy bankovních obchodů, emise dluhopisů, rezervy centrálních bank, atd. Začátkem roku 2002 představovaly dluhopisy denominované v dolarech celkem 51 % světového trhu. Na euro připadalo 27 % trhu, dále zhruba 9 % na britskou libru a asi 14 % na jiné měny (japonský jen, švýcarský frank, kanadský a australský dolar). V roce 2006 na euro připadal již 46% podíl, zatímco podíl dolaru se propadl na 37 %.

Současně s tímto strukturálním vývojem objem celého trhu expandoval průměrným tempem 10,3 % ročně. Začátkem roku 2002 činila celková kapitalizace světového trhu dluhopisů téměř 6500 miliard dolarů. Koncem roku 2006 to bylo již přes 10500 miliard dolarů. Během období 2002-2006 vzrostla kapitalizace trhu eurových dluhopisů o zhruba 3100 miliard dolarů. Kapitalizace trhu dolarových dluhopisů jen o necelých 730 miliard.

Restrukturalizace světového trhu dluhopisů bude ještě několik let trvat. Ani americký obchodní schodek nezmizí. Proto je velmi nepravděpodobné, aby došlo k rychlému posílení dolaru. Zároveň však někteří ekonomové docházejí k názoru, že dolar je nyní podhodnocený. Realisticky můžeme čekat spíše mírné oslabování v tempu kolem 3-5 procent ročně vůči koruně.

 

Politická ekonomie Francie

Podle tradičního výkladu se ve francouzských prezidentských volbách utkaly levice a pravice. Tradiční interpretace má za to, že pravice preferuje nízké daně a liberální ekonomické prostředí, zatímco levice ráda rozdává a přerozděluje. Mnoho lidí věří, že v politice funguje princip kyvadla: pokud je kyvadlo vychýleno doprava, ekonomika hodně investuje a tvoří nové hodnoty. Na levé úvrati se vytvořené hodnoty rozdělují tak, aby z nich měly prospěch i chudší vrstvy. Tak je prý zabezpečena stabilita a sociální smír.

Francouzský příklad ukazuje, že tento princip kyvadla je ve skutečnosti mýtus. Politické kyvadlo tamní politiky, lze-li o něm vůbec hovořit, je setrvale vychýleno doleva. Platí to bez ohledu na barvu vlády a politickou příslušnost prezidenta. Během posledních třiceti let vzrostl podíl vládních výdajů ze 40 na 54 procent hrubého domácího produktu. Oficiálními důvody tohoto enormního nárůstu výdajů byl boj proti chudobě, nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení. Objem státního přerozdělování i výše daní roste již desítky let téměř monotónně, bez ohledu na to, zda je u moci levice či pravice.

Nezdá se přitom, že by francouzská metoda pumpování peněz do „sociálna“ nějak fungovala. V roce 1977 měla Francie 4,9% nezaměstnanost. Poslední údaj z února 2007 uvádí 8,4% nezaměstnanost. Nezaměstnanost mládeže činí 22 %, což byl jedním z hlavních důvodů násilných nepokojů v prosinci 2005. Přitom pracuje pouze 41 procent dospělé populace, což je jedna z nejnižších hodnot mezi vyspělými zeměmi. Skrytá nezaměstnanost je tedy obrovská.

Statistiky francouzských veřejných financí za několik desetiletí přesvědčivě ukazují, jak exploze veřejných výdajů ničí zaměstnanost a zpomaluje růst. V dobách, kdy veřejné výdaje dosahovaly hodnoty kolem 30 procent HDP, se nezaměstnanost pohybovala mezi 2 až 3 procenty, zatímco hospodářský růst kolísal mezi 4 až 6 procenty ročně. O něco později, kdy objem veřejných výdajů přesáhl hranici 40 % HDP, vzrostla hladina nezaměstnanosti na 4 až 6 procent ročně, zatímco hospodářský růst zpomalil na 2 až 3 procenta ročně. Během 90. let až do současnosti, kdy veřejné výdaje přestřelily hranici 50 procent HDP, nezaměstnanost se zvýšila na 8 až 12 procent, zatímco hospodářský růst přesahující 3 procenta je považován za velký úspěch.

Pokud jde o nezaměstnanost: poslední údaj z března 2007 hovoří o 8,3 procentech nezaměstnaných. Nezaměstnanost mládeže se dlouhodobě pohybuje kolem 25 procent, přičemž nezaměstnanost mladých v chudých předměstích obydlených imigranty dosahuje mnoha desítek procent. To vše přitom v situaci, kdy hospodářství Francie, Evropy i celého roste utěšeným tempem, kdy již několik let nebyla žádná významná finanční krize, a kdy mohutné dovozy investičních celků a luxusního evropského zboží z Číny a podobných zemí pomáhají eurozóně více než kdykoli dříve.


Takto vysoká hodnota nezaměstnanosti uprostřed takřka idylického období růstu a stability svědčí o tom, že struktura francouzského ekonomického mechanismu je velmi neoptimální. Francouzi z různých důvodů málo pracují: na jednoho Francouze (od kojenců pod důchodce) připadá zhruba 12 odpracovaných hodin týdně. To je hodnota podobná Turecku. Naproti tomu na jednoho Američana, Kanaďana, Australana nebo Japonce připadá přibližně 17 hodin práce týdně. Mezi zmíněné důvody nízké ekonomické aktivity patří extrémně přísná regulace pracovně-právních vztahů a vysoké zdanění práce. Vysoké daně jsou způsobeny vysokými veřejnými výdaji.

Gigantické výdaje na „sociální smír“ a „kohezi“ nebylo možné financovat pouze zvyšováním daní, nestačilo by to. Stát tedy praktikuje rostoucí zadlužování. V roce 1981, v době nástupu socialisty Mitteranda a zformování koaliční socialisticko-komunistické vlády, činil francouzský národní dluh 21 procent HDP. Od té doby podíl dluhu s mírnými fluktuacemi neustále rostl, až na nynějších 64 procent HDP. To je mimochodem stejná relativní velikost národního dluhu, jakou mají Spojené státy, které ovšem mají mnohem vyšší výdaje na zbrojení. Jenže na rozdíl od USA se nezdá, že by francouzský dluh měl dříve či později významně klesat.

Pokud někdo věřil v disciplinační efekt eura, mýlil se. Snaha o zavedení společné evropské měny sice dokázala držet francouzský dluh jakž takž na uzdě během druhé poloviny 90. let, ale po zavedení eura to bylo přesně naopak. Vznik velkého a likvidního trhu eurových dluhopisů naopak umožnil Francii snazší zadlužování. V roce 2005 začalo ministerstvo financí vydávat dluhopisy s padesátiletou splatností. Trh zřejmě věří, že Francie bude schopna hradit své závazky ještě v roce 2055. Hezký optimismus. Kreditní rating Francie je zatím neposkvrněn na úrovni AAA, jenže málokdo si uvědomuje, že ratingy jsou konstruovány s výhledem tří až pěti let.

V tomto horizontu se samozřejmě žádný finanční krach Francie konat nebude. Nicméně znepokojivou otázkou zůstává, proč politici, leví i praví, praktikují již desítky let ekonomické recepty, které nefungují a které jednou musí vést ke katastrofě. Proč Francouzi neustále volí přívržence velkého státu a proč ekonomicky liberální kandidáti nemají žádnou šanci?

Odpověď je v politické ekonomii voleb. Veřejný sektor dnes zaměstnává čtvrtinu všech pracovních sil, což je dvojnásobný podíl ve srovnání s rokem 1970. Zhruba polovina všech voličů finančně závisí na státu ve formě mezd, dávek nebo penzí. Asi polovina z 577 poslanců jsou bývalí státní zaměstnanci, kteří jsou věrní svému chlebodárci. Proces vytěsnění nestátního sektoru zašel ve Francii tak daleko, že politik prosazující omezení státu nemá naději na úspěch. Moc patří definitivně levici, ať už má jakoukoli barvu.

Volební úspěch Nicolase Sarkozyho nicméně signalizuje, že roste podíl Francouzů, kteří s dosavadním trendem nejsou spokojeni. Sarkozy má daleko do ekonomického liberála, ale přece jen slibuje určité snížení daní, zejména úlevy pro přesčasy nad 35 odpracovaných hodin týdně. Dále jde o zrušení dědické daně pro střední třídy a možnost odpočtu hypotéčních úroků od zdanitelného příjmu. Toto opatření by krátkodobě mohlo stimulovat realitní trh a posílit růst ekonomiky.

Ze strukturálních opatření by se Sarkozy měl věnovat reformě pracovní legislativy, protože nedostatek flexibility podkopává výkonnost celé ekonomiky i stabilitu veřejných financí. Sarkozy plánuje svolat na září konferenci se sociálními partnery na toto téma. Nicméně dosáhnout kompromisu s francouzskými odbory se zdá být téměř nemožným úkolem. Nejpravděpodobnějším výsledkem je zavedení některých pokusů o aktivní politiku zaměstnanosti. Dosavadní evropské zkušenosti nicméně svědčí o tom, že tyto politiky téměř nikdy nefungují. Ke snížení nezaměstnanosti dochází převážně cestou statistických triků. Nicméně zjednodušení propouštění pracovníků – což je nutný předpoklad dobře fungujícího pracovního trhu a tudíž i nízké nezaměstnanosti – nelze realisticky očekávat.

Pokud se francouzské politické kyvadlo má vychýlit alespoň částečně doprava, bude patrně zapotřebí skutečné krize.

14.5.07

 

Pár novinek

Velmi stručně:

1. Jsem zpátky na blogu a budu ho aktualizovat pravidelněji než jednou ročně :-)
2. Jsem pryč z PPF (mám pokušení napsat něco jako "konečně svoboda" nebo tak něco :-)
3. Zdravím všechny čtenáře s díky, že na mě kvůli mé téměř roční nepřítomnosti na blogu nezanevřeli :-)

This page is powered by Blogger. Isn't yours?