28.1.05

Newton, Descartes, Airbus a ekonomie

Evropská unie oslavila oficiální představení letounu Airbus A380, největšího dopravního letadla na světě. Francouzský levicový deník Libération napsal, že A380 „učiní zastaralým Boeing 747, který byl po čtyřicet let symbolem yankeeovské nadřazenosti“. Nic překvapivého. Další poznámka je zajímavější: „Proaktivní přístup společnosti Airbus je aktuální připomínkou, že neexistuje spása mimo Evropské unie, a že principy, které jsou uplatnitelné v průmyslu, jsou právě tak dobře použitelné i v politice.“

Ano, Evropané byli odedávna světovými šampióny v inženýrském a technickém myšlení. Proto se ostatně evropská kultura a evropské jazyky rozšířily do všech kontinentů. Francouzský filosof a matematik René Descartes poprvé důsledně oddělil vědu od náboženství. Tím získalo evropské myšlení neuvěřitelnou svobodu. Descartes rovněž zavedl analytický princip duševní práce: každý fenomén rozebrat do nejmenších detailů, které jsou snadno pochopitelné. Poté je možné z těchto detailů konstruovat novou skutečnost.

V druhé kapitole Rozpravy o metodě (Discourse de la Méthode) shrnuje Descartes v několika větách principy myšlení, které dodnes ovládají Evropu: „Lze pozorovat, že budovy, které byly navrženy a postaveny jediným architektem, jsou elegantnější a účelnější než ty, které prodělaly řadu přestaveb a úprav. Také stará města, která byla původně vesnicemi, a v průběhu času se rozrostla do velkých sídel, jsou obvykle špatně rozložena ve srovnání s pravidelně navrženými městy, které profesionální architekt podle své úvahy umístil na zelenou louku. (…) Podobně jsem pozoroval, že státy, které vznikly v polobarbarském stavu a postupně se vyvíjely směrem k civilizaci, budovaly své zákony jeden po druhém na základě prosté zkušenosti s různou závažností jednotlivých zločinů a sporů, dospěly tímto procesem k méně dokonalým institucím než státy, které ihned po svém ustanovení následovaly příkazy některého moudrého zákonodárce.“

Kdyby Descartes žil nyní, možná by pracoval ve společnosti Airbus anebo by se podílel na tvorbě a prosazování smlouvy o Evropské ústavě. Oba jevy totiž přesně odpovídají descartovskému analyticko-inženýrskému stylu myšlení. Často se pro tento způsob uvažování používá termín karteziánsko-newtonovské paradigma. Podle něho jsou všechny problémy řešitelné použitím analytických a matematických metod. Svět je v zásadě předvídatelný a vypočitatelný, stačí jen mít náležitý matematický aparát. Vše je poznatelné, stačí vynaložit náležité úsilí.

Isaac Newton, objevitel fyzikálních pohybových zákonů, diferenciálního a integrálního počtu, se zabýval mimo jiné i ekonomií. Není příliš překvapivé, že v této oblasti používal styl myšlení, který nese jeho jméno. Výsledek? Naprosté fiasko. Newton například totálně selhal jako investor, když během spekulativní bubliny v roce 1719 (South Sea Bubble) prodělal celé malé jmění. „Dovedu vypočítat dráhy planet s přesností na palec, ale nemám tušení, jakým směrem požene šílený dav ceny akcií zítra,“ posteskl si znechuceně.

Newton rovněž působil jako Master of the Mint – šéf královské mincovny. Z té doby se datují některé jeho ekonomické spisy. Dodnes jsou překvapivé svojí banalitou a povrchností. Při vší své genialitě nebyl Newton schopen dát ekonomii jedinou novou myšlenku. Zabýval se stanovením „správného“ poměru ceny zlata a stříbra, aniž by vzal v úvahu nabídku a poptávku. Jeho chápání inflace bylo naivní: za hlavní viníky růstu cen pokládal padělatele a spekulanty. Newtonův analyticko-inženýrský přístup se projevoval ve vymýšlení nových způsobů mučení padělatelů měny a v budování promyšlené sítě špehů. Během pouhých devíti měsíců (od června 1698 do Vánoc 1699) strávil 123 dní v mincovně vyslýcháním dvou set informátorů a padělatelů, z nichž mnozí byli posléze popraveni.

Nikoli nadarmo se dnes termín „sociální inženýrství“ používá téměř výhradně v pejorativním smyslu. Ekonomie, trhy, a v širším smyslu celé řízení státu jsou disciplíny, kde metody úspěšné ve strojním či elektrickém inženýrství nelze úspěšně použít. Francouzský deník Libération se mýlí: politika není průmysl. Nelze úspěšně použít metody řízení průmyslu v organizaci společnosti. Evropskou nezaměstnanost, pomalý hospodářský růst a kritický demografický vývoj nelze řešit metodami vycházejícími z karteziánsko-newtonovského myšlení. Daleko lépe funguje jiný francouzský recept: laissez-faire. Nechte věcem volný průběh.

26.1.05

Trh práce: Afrika nebo Švýcarsko?

České odbory přistupují s krajní nevraživostí ke snahám o liberalizaci a zjednodušení pracovního práva. Předseda Konfederace odborových svazů Milan Štěch se nechal slyšet: „Nejméně regulované a nejvíce uvolněné pracovněprávní vztahy jsou v Latinské Americe, v Africe a v jihovýchodní Asii. Kdo chce mít takovou životní úroveň, takový životní styl?“ Levicový komentátor Martin Hekrdla pak projevil obavu, aby se z českých pracujících nestaly hadry na holi, případně onuce.

Ušlechtilé myšlenky. Podívejme se však nejdříve na zmíněnou Latinskou Ameriku, Afriku a Asii. Pan Štěch nás varuje oprávněně, neboť tamní státy značně zaostávají za Evropou – možná s výjimkou bohatého Singapuru. Jak tedy vypadá pracovní legislativa v chudých zemích?
Statistika Světové banky přináší srovnání míry přísnosti pracovněprávních vztahů téměř ve všech zemích světa. Měří se přísnost zákonů v oblasti přijímání zaměstnanců, propouštění, regulace pracovní doby. Statistika dále sleduje náklady na propuštění zaměstnance přepočtené na týdenní plat. Které státy mají nejpřísnější pracovní trh? Kde mají práva dělníků největší oporu v zákoně? Sierra Leone, Brazílie, Laos, Egypt, Indonésie, Guatemala, Mozambik, Řecko, Guinea, Ekvádor, Maroko, Burkina Fasso – to jsou státy, kde index rigidity pracovního trhu kombinovaný s náklady na propouštění vychází nejvyšší.

Proč země třetího světa mají většinou velmi přísnou regulaci pracovního trhu? Většinou získaly nezávislost ve 40. až 60. letech, kdy „svět šel doleva“. Přijaly tedy „pokrokové“ zákony, v jejichž důsledku zchudly a patrně zůstanou chudé navěky. Srí Lanka, Indie, Demokratická republika Kongo, Čad nebo Kamerun se těší ještě vyššímu stupni regulace pracovního trhu než Francie. Výsledek? „Švarc systém“ je normou, jiná ekonomika než šedá nebo černá sotva existuje.

Nechme však být tyto ráje dělnické třídy a vraťme se k Řecku. Pouze asi 55 % řeckého obyvatelstva je ekonomicky aktivních. Míra nezaměstnanosti mládeže do 25 let dosahovala v roce 2002 hodnoty 28 %. Míra nezaměstnanosti překročila v roce 2004 hranici 11 %, přičemž nezaměstnanost žen se přiblížila 17 %. Je dobré mít Řecko v Evropské unii – když už pro nic jiného, tak alespoň jako odstrašující příklad. Ano, takovýchto výsledků dosahuje ekonomika, která již bezmála čtvrt století čerpá dotace z Bruselu. Samozřejmě, Řecko má svůj Národní akční plán zaměstnanosti připravený v součinnosti s předními odborníky z Evropské unie. Jak jinak.

Na opačném pólu regulace pracovního trhu najdeme Švýcarsko. Míra ekonomické aktivity tamního obyvatelstva dosahuje 79 % a patří mezi nejvyšší na světě. Míra nezaměstnanosti se dlouho pohybovala kolem nuly. Když v roce 1997 překročila 4 %, bylo to považováno za příznak těžké krize. Koncem roku 2004 byla bez zaměstnání přesně čtyři procenta práceschopných občanů. Švýcarům se toto číslo stále nelíbí, třebaže zbytek Evropy by mohl závidět. Jak těchto výsledků Švýcaři dosahují – bez pomoci bruselských kouzelníků?

Odpověď poskytuje například studie Ženevské univerzity. „Především, Švýcarsko má liberální a flexibilní pracovní trh s velmi malým počtem regulatorních ustanovení,“ píší autorky Julie Berclaz a Katharina Füglister. „Míra odborové organizovanosti je velmi nízká (…) Pracovní podmínky a mzdy jsou vyjednávány mezi sociálními partnery bez vládní intervence.“ Tedy: žádní profesionální dělničtí bossové. Žádná tripartita, nýbrž přímé jednání zaměstnavatelů se zaměstnanci. Kolektivní smlouvy se sice v některých odvětvích vyskytují, nikdy však nejsou výsledkem diktátu odborů.

I bez profesionální odborářské asistence jsou platy Švýcarů jedny z nejvyšších na světě. Švýcarsko ukazuje, že vysoké platy nemusí být na újmu konkurenční schopnosti podniků. Jednou z příčin tohoto stavu jsou nízké daně. Pokud například obyvatel Curychu má mít čistý roční příjem 100 tisíc euro, činí celkové náklady zaměstnavatele jen asi 130 tisíc euro. V americkém státě Massachusetts by tento pracovník přišel podnik na 153 tisíc euro. V Německu nebo ve Francii by se náklady vyšplhaly v důsledku vysokých daní až na 200 tisíc euro.

Nejlepší sociální stát je takový, jehož občané jsou dostatečně bohatí, aby žádnou podporu a ochranu státu nepotřebovali. Proto nechť je vzorem pro českou pracovní legislativu Švýcarsko. Nikoli Řecko, Brazílie nebo Afrika.

21.1.05

Čínské problémy a rakouská teorie

„Čína se za pár let, nejvýše za několik desetiletí, stane druhou supervelmocí a největší světovou ekonomikou. Bude konkurovat Spojeným státům a patrně jednou převezme jejich nynější vůdčí roli ve světě“ – tato a podobná proroctví se v různých podobách vyskytují tak často, že je leckdo bere za hotovou věc. Cesta Číny ke světové hegemonii však nemusí být tak snadná, jak se mnohým zdá. Rýsuje se několik nepřehlédnutelných úskalí.

V první řadě jde o vlastní motor čínského hospodářského růstu – co čínskou ekonomiku táhne kupředu. Samotný rychlý růst je nezpochybnitelný. I kdybychom nevěřili čínským statistikám, existuje mnoho nepřímých důkazů. Během roku 2004 například došlo k neobvyklé explozi cen nejrůznějších komodit. Kromě ropy rostly také například ceny oceli, plastických hmot a drahých kovů. Cena oceli válcované za studena vzrostla během prvním osmi měsíců roku 2004 o 125 %. Nejčastěji udávaným důvodem byla poptávka z Číny. Cena tuny koksu na domácím trhu dosáhla během prvních dvou měsíců roku 2004 hodnoty 1300 juanů – v roce 2002 stál koks jen 300 juanů za tunu. Čína patří mezi jeho největší světové vývozce. Při zachování současného vývoje by se však mohlo jednou stát, že nebude co vyvážet.

Čínský hospodářský růst je totiž energeticky náročný. Každý růst vyžaduje energii. Čínská ekonomika zatím nedospěla do stádia „znalostní ekonomiky“, kdy hodnoty jsou z velké části vytvářeny duševní prací. Hospodářský růst v Číně má charakter tradiční průmyslové ekonomiky. Koneckonců, spotřebitelé mají nejdříve zájem o hmotné požitky: ledničky, televizory, automobily, atd. Rafinované a značkové zboží s vysokou přidanou hodnotu v poměru k energetickým a surovinovým nákladům přijdou nutně na řadu později. Je to naprosto přirozené vývojové stádium, které nelze přeskočit.

Méně přirozené a méně zdravé je financování hospodářského růstu. Ekonom Krassimir Petrov uveřejnil na podzim roku 2004 vysoce provokativní článek zvaný „Čínská Velká deprese“. Autor předkládá čtenáři paralelu mezi vývojem nynější čínské ekonomiky na jedné straně a dvacátými lety 20. století v USA. Jak víme, dvacátá léta skončila největší krizí minulého století. Hrozí Číně podobný osud?

Petrov cituje analýzu Murraye Rothbarda („America’s Great Depression“). Rothbard je příslušníkem rakouské ekonomické školy. „Rakouská“ teorie ekonomického cyklu tvrdí, že hlavní příčinou přehřátí ekonomiky (a následného nevyhnutelného krachu) je inflace objemu peněz v ekonomice. Měnová expanze vede k tomu, že peněz je v ekonomice více, než kolik je možné racionálně umístit s ohledem na přiměřené výnosy a rizika. Jsou-li všechny dobré investiční příležitosti vyčerpány, peníze proudí do extrémně rizikových nebo dokonce do předem ztracených projektů. Pokud peníze dojdou (což je v určitém momentě nevyhnutelné), špatné projekty zkrachují. Vedlejší škody však postihnou i mnoho dobrých podniků.

O gigantické monetární expanzi v Číně není pochyb. V letech 2001, 2002 a 2003 rostla měnová a kváziměnová zásoba průměrným ročním tempem 23 %. Během těchto tří let rostla měnová zásoba v Číně přibližně třikrát rychleji než měnová zásoba v USA během 20. let. Podobně jako v tehdejších Spojených státech, také v nynější Číně ceny spotřebního zboží držely rostly jen málo nebo vůbec ne, zatímco ceny komodit a nemovitostí raketově stoupaly.

To přesně odpovídá tvrzení rakouské školy: ceny zboží se drží na nízké úrovni, protože jsou stlačovány nadbytečnými kapacitami, zatímco ceny komodit a nemovitostí rostou v důsledku výstavby a provozování těchto kapacit. „Řadu let trvající úvěrová expanze znamená, že krach je nevyhnutelný, tvrdí Krassimir Petrov. Akciový index MSCI China od svého spuštění v roce 1993 poklesl na přibližně čtvrtinu své počáteční hodnoty – což výmluvně ilustruje „rakouskou“ teorii, že v Číně je málo skutečně dobrých investičních příležitostí. Nejvíce vydělávají na čínském hospodářském růstu pobočky zahraničních společností. Ty využívají nízkých cen zboží, které s sebou přinesla kreditní expanze a nadbytek kapacit.

V Číně je bankovnictví prodlouženou rukou státu, který nedopustí, aby se systém sesypal jako domeček z karet, tvrdí odpůrci hypotézy o blížícím se krachu. Ano, stát má možnost sanovat špatné bankovní úvěry po dlouhou dobu, nikoli však donekonečna. V režimu čínského státem řízeného kapitalismu se stírají rozdíly mezi špatnými úvěry bank a státním dluhem. (Nejde o nic neobvyklého, také v české ekonomice jsme byli svědky „zestátnění“ špatných úvěrů.) Rostoucí břemeno špatných úvěrů však bude postupem času vytvářet tlak na státní rozpočet. Řešením může být rostoucí daňová zátěž anebo monetizace dluhu, tj. inflační emise peněz.

V ideálním případě se čínské vládě podaří dosáhnout „měkkého přistání“, tj. pouhého zpomalení růstu bez katastrofických následků. I v takovémto případě však Čínu čeká řešení komplexu demografických a sociálních problémů. Dokonce i v podmínkách současného rychlého růstu se v Číně zvyšuje počet velmi nespokojených lidí. Čína privatizuje přes 190 tisíc společností. Tato změna s sebou přinese i demontáž tradičních sociálních systémů, které byly vystaveny nikoli na základě státní, nýbrž podnikové péče. Šlo o neefektivní systém, který dříve či později musel být podstatně reformován. Existují ovšem obavy, že překotná likvidace podnikové sociální péče způsobí těžkou nespokojenost a možné sociální otřesy.

Oficiální časopis Liaowang Zhoukan (Týdenní věstník) uvedl, že během roku 2003 se počet sociálních nepokojů zvýšil o 15 % na 58 tisíc. Počet protestujících dosáhl hodnoty kolem tří miliónů osob. Rostoucí příjmové rozdíly, nezaměstnanost, korupce, nízké mzdy, nedostatečné penze, bezohlednost zaměstnavatelů, arogance úředníků, nekompetentní přístup místních orgánů, etnická pnutí – to vše bývá zdrojem nespokojenosti. Rozhodnutí místních soudů jsou podle ústavy závislá na interpretaci strany. Proto soudci zpravidla rozhodují tak, aby vyhověli tajemníkům, kteří je platí. Naděje se upínají k systému veřejných peticí (šangfang), což je jedna z mála možností, jak dosáhnout spravedlnosti. Počet stížností adresovaných Petičnímu úřadu dosáhl počtu deseti miliónů. Údajně jen asi 0,2 % z nich bývá vyřešeno.

Prozatím se protestující obvykle obracejí na vládu, nikoli proti vládě. Prozatím. Připomeňme, že se jedná o ekonomiku rostoucí devítiprocentním tempem, který nespokojenost z velké části tlumí. Co se stane, až růst zpomalí třeba na „pouhá“ čtyři nebo tři procenta?

Cesta Číny ke statutu světové velmoci – natožpak supervelmoci – nebude zdaleka tak hladká, jak se mnozí domnívají. Návrat k centrálně řízené ekonomice je sice nemyslitelný, ale budoucí vývoj může vyústit v široké spektrum možných variant.

Dolar s mnoha otazníky

Koncem ledna roku 2002 se americký dolar obchodoval za 1,16 euro. Do ledna 2005 postupně ztratil vůči evropské měně více než třetinu své tehdejší hodnoty. Ztrácel i vůči japonskému jenu, britské libře (přes 20 %), australskému dolaru (přes 30 %) a české koruně (kolem 35 %). Oslabil dokonce i vůči vysoce inflačnímu a nepříliš „tvrdému“ ruskému rublu (zhruba 9 %). Je těžké najít na světě měnu, vzhledem ke které dolar během tohoto období posílil.

Tento vývoj nenechává chladnými ekonomy a investory, natož pak politiky a politické aktivisty. Silná měna je pokládána za symbol silné ekonomiky. Oslabení dolaru proto nepřátelé Ameriky vnímají škodolibě, zatímco američtí patrioti se zděšením. Je pokles měnového kursu signálem soumraku americké supervelmocenské pozice?

Faktory ovlivňující sílu měny jsou nesmírně složité. Mnohé ekonomické veličiny nelze předpovídat, lze však alespoň vysvětlit jejich minulost. V případě měnových kursů však mnohdy nelze vysvětlit ani historii. Vezměme si jako příklad britskou libru v 80. letech. Od roku 1981 klesala z úrovně 5 německých marek za libru až k doposud nevídaným hlubinám 2,78 DEM/GBP v únoru 1987. V tomto období se přitom britská ekonomika neuvěřitelně zlepšila. Reformy přinesly nižší nezaměstnanost, nižší inflaci, rychlejší hospodářský růst. V době nejhlubšího poklesu měny prožívala ekonomika velmi úspěšné období. Přesto libra trpěla. Odpůrci „železné lady“ měli politické střelivo.

Co se tehdy v Británii dělo? Udělala snad Margaret Thatcherová nějakou závažnou chybu? Začátkem 80. let libra posílila v důsledku těžby ropy v Severním moři. Kurs 5 DEM/GBP byl pokládán za symbol úspěchu. Záhy se ovšem z úspěchu stalo břemeno. Silný kurs škrtil britský průmysl. Premiérka Thatcherová spolkla pýchu a přikázala centrální bance, aby postupně snižovala úrokové sazby. (Tehdy byla Bank of England přímo podřízená vládě v otázkách cílů měnové politiky.) Nízké úrokové sazby znamenaly oslabení poptávky po britských cenných papírech a tudíž i oslabení měnového kursu.

Počátečním mírným oslabením však proces neskončil. Trh si zvykl na myšlenku, že „libra neustále klesá“. Očekávání, byť nepodložené ekonomickými veličinami, se samo splnilo. Proces slábnutí měny začal žít vlastním životem. Bylo v zásadě lhostejné, co statistiky říkají o reálné ekonomice. Nespokojená premiérka předvolávala ministra financí Nigela Lawsona na kobereček – marně. Žádný politik nemůže bojovat proti mínění trhu.

Očekávání často vytváří svoji vlastní realitu. Dochází k pozoruhodnému jevu, který lze jen stěží popsat metodami klasické finanční matematiky. Účastníci trhu se ovlivňují navzájem, utvrzují se v převládajícím názoru až do okamžiku, kdy náhodný impuls „přepóluje“ trh a ten se vydá opačným směrem. Oním náhodným impulsem může být nějaká relativně nevýznamná ekonomická zpráva anebo názor některého respektovaného „guru“ finančních trhů.

Existují modely, které se pokoušení vystihnout chování trhu fyzikálními modely. Polarizace názorů trhu (čili davové chování) podle některých vědců připomíná chování domén v magnetické látce. Existuje celá řada pokusů aplikovat v analýze finančních trhů například Fokker-Planckovu rovnici anebo Isingův a Pottsův model feromagnetismu. Za pozornost stojí například model, jehož autorkou je Katarzyna Sznajd-Weronová z univerzity ve Wroclawi. Kromě finančních trhů také vystihuje vývoj politických preferencí voličů a chování podobných sociálních systémů.

Podobné modely mohou mít velký užitek v oceňování finančních derivátů, protože umožňují lépe popsat statistické rozdělení změn cen. Bohužel nemohou zodpovědět otázku, která širokou veřejnost zajímá nejvíce: kdy dolar opět posílí? Zde je dobrá rada drahá. Neví to nikdo. Spekulace na trhu cizích měn připomínají ruletu mnohem více než jakýkoli jiný segment finančních trhů. U akcií se lze spolehnout alespoň na dlouhodobý trend. U úrokových sazeb lze vyjít z forwardové výnosové křivky. Na měnovém trhu však chybí jakékoli vodítko.

Když v roce 1988 britská libra konečně posílila nad úroveň 3 DEM/GBP, mnozí se radovali. Zanedlouho však nastal konec „Lawsonova boomu“. Posílení měny bylo signálem blížící se recese. Na trhu cizích měn je možné cokoli. Přímočarý kladný vztah mezi silou ekonomiky a měnového kursu se však projevuje velmi vzácně.

14.1.05

Švarc systém a veksláci

Málokterý problém je tak snadno ekonomicky zdůvodnitelný jako „švarc systém“: jev, kdy podniky namísto zaměstnanců najímají z daňových důvodů na nejrůznější práce osoby s živnostenským listem. A málokterý jev je zároveň tak obtížně politicky řešitelný.

Proč existuje neoficiální trh práce? Vzpomeňme si, jak v období před listopadem 1989 fungoval měnový trh. Oficiální, velmi příznivé kursy československé koruny vůči volně směnitelným měnám fungovaly jen v rámci přídělového systému. Systém byl tak groteskně vyšinutý z ekonomické rovnováhy, že jediný skutečný měnový trh existoval na ulicích, v průjezdech a před vchody vybraných obchodů s dovozovým zbožím známých pod jménem Tuzex.

Povolání veksláka bylo ilegální, ale tolerované. Potřebovali je totiž všichni. Občané, kteří neměli přímý přístup k zahraničním měnám ani k tuzexovým bonům. Potřeboval je i režim, protože zmírňovali problém, který v rámci přísně regulované ekonomiky byl neřešitelný. Snižovali nespokojenost obyvatelstva s nefungujícím trhem a byli proto tiše trpěni. Komunisté si uměli dupnout na distributory zakázané literatury, pány postávají před Tuzexem ovšem nechávali klidně působit. Obyvatelstvo veksláky nicméně opovrhovalo a také oficiální satirický a humoristický časopis Dikobraz neohroženě tepal tento nešvar.

Nastal leden 1990 a veksláci z ulic brzy zmizeli. Obchodování s cizími měnami bylo legálně povoleno. Nový kurs koruny lépe odrážel reálné ekonomické poměry. Dnes je již kurs koruny plně tržní a nikoho ani nenapadne, aby měnil svazky bankovek s neznámým člověkem kdesi v průjezdu. Deformace byly odstraněny, trh funguje, všichni jsou spokojeni.

Přesto zůstává mnoho nešvarů, které lze tepat. Patří mezi ně i švarc systém. Tento problém pochází ze stejné rodiny jako fenomén veksláctví: je-li oficiální trh pokřivený, vzniká vedle něho jiný, paralelní trh. Jde o naprosto běžnou ekonomickou zákonitost. Je možné s tím nesouhlasit, je možné proti tomu dokonce protestovat. Je to však jediné, co proti švarc systému lze dělat? Samozřejmě nikoli – bylo by možné jej snadno potlačit. Stejně jako byla svobodným měnovým trhem vytlačena existence veksláků.

V podmínkách deformovaného trhu práce platí pro švarc systém totéž, co pro veksláky za komunismu: potřebují jej všichni. Lidé, kteří v tomto rámci pracují, by možná jinou práci nesehnali. Je pro ně tedy výhodný. Je samozřejmě výhodný i pro podniky, z nichž mnohé by nebyly schopny nést náklady spojené s oficiálním pracovním poměrem. Švarc systém je ale výhodný i pro vládu: lidé pracují na živnostenský list, namísto čerpali podporu od státu. Podniky přispívají k růstu ekonomiky.

Mohou být tedy všichni spokojeni? Nikoli. Míra rozsahu „švarc systému“ je zároveň měřítkem deformovanosti trhu práce. Čím větší deformace, tím horší jsou předpoklady dané ekonomiky pro růst. V Indii je trh práce deformovaný socialistickou pracovní legislativou do takové míry, že v oficiálním zaměstnaneckém poměru pracuje jen asi 15 % všech práceschopných osob. (Jde o import britského fabiánského socialismu 30. let – patrně nejhorší dědictví kolonialismu.) Ostatní pracují v tzv. neformálním sektoru. V různých regionech Itálie pracuje v neoficiálním pracovním poměru mezi 10-27 procenty práceschopné populace, jak uvádí Tito Boeri a Pietro Garibaldi z univerzity Bocconi. V Dánsku podle některých odhadů tvoří účastníci stínového trhu práce přes 22 % všech pracujících – švarc systém zdaleka není jen česká specialita!

„Vzestupný trend stínové ekonomiky obecně spočívá v příliš těžkém (a postupem času stále těžším) břemenu daní, sociálních odvodů a administrativy, které je uvaleno na oficiálně registrované aktivity,“ uvádějí Boeri a Garibaldi. „Nadměrné regulace pracovního trhu, například vysoké náklady spojené s propouštěním, mají také na svědomí růst stínové zaměstnanosti.“ Pod pojmem „stínová zaměstnanost“ autoři nemají na mysli ilegální aktivity, nýbrž zcela běžná zaměstnání, která jsou ovšem z daňových a administrativních důvodů vykonávána mimo rozsah pracovněprávní legislativy.

Účinná metoda potlačení švarc systému je tedy jasná. Represe má naproti tomu čistě negativní důsledky, a to i pro vládu. Je lepší, když funguje šedý trh práce než když lidé jsou nezaměstnaní.

Žádný strach o americkou ekonomiku

Vladimír Špidla v dubnu 2000 prohlásil, že „Amerika je na začátku úpadku“. Největší světová ekonomika se však dodnes tvrdošíjně odmítá této prognóze podřídit. Odhadovaná míra hospodářského růstu pro rok 2004 činí 4,4 %. Pro srovnání: Německo a Francie dosáhly podobných čísel naposledy v letech 1991, respektive 1989. Růst „eurozóny“ představuje jen 1,8 %. Kladný je patrně jen proto, že poptávka ze Spojených států drží evropský exportní průmysl nad vodou.

Od roku 2003 vytvořila americká ekonomika přes dva milióny pracovních míst. Díky nim poklesla míra nezaměstnanosti na 5,4 %. Německo a Francie setrvávají na svých notorických hodnotách kolem deseti procent. Míra ekonomické aktivity (podíl ekonomicky aktivní populace) představuje v USA zhruba 75 % obyvatelstva, v Německu 71 %, ve Francii 68 %, v Itálii jen 62 %.

Z celkového počtu nezaměstnaných v USA bylo podle údajů z roku 2002 jen 8,6 % nezaměstnaných dlouhodobě, tj. nad 12 měsíců. Ve Francii představují dlouhodobě nezaměstnaní třetinu z celkového počtu, v Německu 47,9 % a v Itálii dokonce 59,2 %. Pokud někdo spadne do evropské „sociální sítě“, s vysokou pravděpodobností se z ní již nevymotá.

Kritici americké ekonomiky poukazují na deficit zahraničního obchodu a státního rozpočtu. Tyto starosti jsou hodně přehnané. Obchodní deficit neznamená v moderní globální ekonomice nic. Kdyby někdo počítal obchodní deficit hlavního města Praha vůči zbytku České republiky a světa, bezpochyby by zjistil, že je hluboce a trvale záporný. Totéž by platilo pro většinu světových metropolí. Statistiky obchodní bilance byly zavedeny v 19. století pro účely udržování rovnováhy v rámci zlatého měnového standardu. Dnes je jejich užitečnost sporná. Nestala by se žádná škoda, kdyby přestaly být evidovány vůbec.

Problém zadlužení naproti tomu není fiktivní. Americký veřejný dluh nyní dosahuje zhruba dvou třetin hrubého domácího produktu. To zní hrozivě, avšak jen do té doby, než se podíváme na zadlužení evropských vlád: Německo a Francie 65 % HDP, Belgie, Itálie a Řecko přes 100 %, průměr eurozóny 70 %. Přesto ratingové agentury prozatím nezpochybňují platební schopnost těchto evropských států. I takto vysoké zadlužení lze zvládnout. Rozdíl je v tom, že Spojené státy úspěšně využívají rozpočtový schodek jako nástroj pro stimulaci ekonomiky, kdežto v Evropě jde o nevítaný a ekonomiku brzdící důsledek přebujelého sociálního státu.

Velké obavy budí růst dluhu amerických domácností v hodnotě bezmála 10 tisíc miliard dolarů. Tato částka bere dech, ovšem pouze do chvíle, než si uvědomíme, že čistý (od dluhu očištěný) majetek amerických domácností dosahuje historicky rekordních hodnot 46 tisíc miliard dolarů. Kdo má majetek, může se zadlužovat bez větších obav.

Americké domácnosti bohatnou z velké části díky zotavení akciových trhů. Z velké části díky středním a menším firmám, které vytvářejí nejvíce pracovních míst. Index malých a středních společností Russell 2000 dosáhl koncem roku 2004 historického maxima. Francouzský „Nouveau marché“ a německý „Neuer Markt“ – akciové trhy pro nové malé firmy – naproti tomu již neexistují. Zanikly po splasknutí evropské spekulativní bubliny.

Nynější růst amerických akcií je dán dobrými finančními výsledky podniků, nikoli davovou psychózou. Velké americké podniky vydělávají více, než kolik investují. Na vrcholu investiční horečky v roce 2000 firmy vydávaly na stroje a zařízení o stovky dolarů více, než kolik činily jejich zisky. Tyto investice se nyní vracejí. Americké společnosti mají též rekordně nízké zásoby zboží. Žádná krize z nadvýroby není v dohledu.

Od roku 1995 lze pozorovat trend nárůstu produktivity amerického průmyslu. Produktivita rostla i dříve. Vývoj během desetiletí 1995-2004 však nemá ani historický precedens, ani obdobu v jiné části světa. Vysoká produktivita nezvýšila nezaměstnanost díky dobře fungujícímu trhu práce. Opět se ukazuje, že pružnost pracovního trhu je alfa a omega dlouhodobého hospodářského úspěchu.

Co z toho vyplývá pro Evropskou unii? EU ekonomicky zaostává tím více, čím hlouběji se integruje. Zejména integrační jádro – Francie, Německo, Belgie – je spíše koulí na noze než motorem růstu. Budoucí směřování nedávno rozšířené unie by mělo být přehodnoceno. Pane Špidlo, zde je námět k přemýšlení.

8.1.05

Dobročinnost a miliardáři

Pod pojmem dobročinnost si český občan zpravidla představí konto Míša, pouliční sbírky, adventní koncerty, televizní pořady ve prospěch vozíčkářů, v poslední době též dárcovské SMS. Zkrátka projevy dobré vůle stovek tisíc občanů, kteří dávají korunku ke korunce. Je to část české tradice již od dob veřejných sbírek na stavbu Národního divadla. Do povědomí české veřejnosti zatím příliš nevstoupila “velká” charita – nadace založené a dotované bohatými jednotlivci.

V historii světové kultury, vědy, ale i politiky měla soukromá měla obrovský význam. Miliardáři z USA a západní Evropy věnovali neuvěřitelné sumy na podporu všeobecně prospěšných projektů nejrůznějšího druhu. Obyvatelstvo střední a východní Evropy vděčí za svobodu nejen Ronaldu Reaganovi, ale také spekulantovi maďarského původu Georgi Sorosovi. Jeho nadace Open Society financovala antikomunistické disidenty. Dnes financuje školy, kulturní instituce a jiné organizace v zemích bývalého sovětského bloku.

Z dalších světoznámých charitativních organizací lze uvést Rockefellerovu nadaci. Byla založena v roce 1913 s počátečním kapitálem 250 miliónu dolarů, což byla na tehdejší poměry neuvěřitelně vysoká částka. Nadace podporovala zdravotnictví, vzdělání, vědecký výzkum a umění na celém světě. Hodnota jmění nadace se v současné době pohybuje kolem tří miliard dolarů. Vzdělání, kultura a umění jsou hlavními předměty zájmů dalších velkých nadací nesoucích jména například Andrewa Mellona, Alfreda Sloana, Williama Fulbrighta, atd. Patrně nejznámější světovou nadací je ovšem Nobelova nadace. O jejím zakladateli a účelu bylo napsáno tolik, že není třeba dalších komentářů.

V této souvislosti je nutné upozornit na jednu věc. Významné nadace bývají spojeny se jmény fyzických osob, nikoli firem. Účelem firem je maximalizovat zisk akcionářů. Veřejně prospěšná činnost bývá jen okrajovou prioritou. Naopak pro akcionáře ziskových firem může být charita smyslem života. Vyplývá to z žebříčku lidských potřeb. Jsou-li uspokojeny základní nutnosti, člověk touží po luxusu. Co však může být cílem pro někoho, kdo vlastní řadu luxusních nemovitostí, několik drahých automobilů, jachtu, soukromý tryskáč a navštívil všechna místa na světě, která navštívit chtěl?

Největším luxusem pro extrémně bohaté jednotlivce je něco, co se běžně nedá koupit za peníze: dobrá pověst. Miliardář si může užívat veškerých radostí života, ale v hloubi duše touží po uznání jiných lidí. Například John D. Rockefeller (1839-1937), zakladatel společnosti Standard Oil, proslul značně nevybíravými podnikatelskými praktikami. Toužil však po společenském uznání a proto financoval též vznik University of Chicago a národního parku Great Smoky Mountains. Mimochodem, řada amerických univerzit nese jména velkých mecenášů. Stanford nebo Harvard nejsou původně zeměpisné názvy. Leland Stanford byl bohatý obchodník. John Harvard byl sice “jen” kněz, ale jeho majetek stačil na založení univerzity.

Podnikatel David Seguin vyjádřil význam charitativní činnosti slovy: "Dávání charitám může změnit lidský život. Je to určitě lepší než řídit nové Porsche nebo koupit si nový dům. Moje děti na mě nebudou vzpomínat kvůli krásným autům, která řídím, ale spíše pro to, co jsem udělal pro společnost, rodinu a přátele."

Pro některé kontroverzní podnikatele může být charita prostředkem, jak znovu nabýt dobrého jména. Finančník Michael Milken byl v roce 1989 obviněn a odsouzen za manipulace s cennými papíry k vězení a k pokutě 200 miliónů dolarů. Po odpykání trestu v délce 22 měsíců se Milken doslova vrhl na charitu. Jeho nadace pomohla kromě jiného vyléčit cyklistu Lance Armstronga z rakoviny.

Získá v České republice také své místo “velká” charita? Situace zatím spíše vypadá tak, jakoby čeští podnikatelé byli spíše skoupí. Není to však možná celá pravda. V rámci “lidových” sbírek není příliš zřejmé, jaké procento příspěvků pochází od bohatých a jaké od chudších dárců. Možná, že bychom byli překvapeni. Česká tradice velké charity však existuje – jméno například Hlávkovy nadace má dodnes svůj zvuk.

Budoucí vývoj bude záviset na počtu českých miliardářů a jejich bohatství. Dostatek miliardářů je příznivý pro školství, vědu, kulturu i zdravotnictví. Až Česká republika bude mít první univerzitu založenou díky štědrosti bohatého jednotlivce, stane se skutečně vyspělým státem.

5.1.05

Dluhy: odpouštět či neodpouštět?

Odborná i laická veřejnost řeší otázku, zda odpouštět dluhy chudým zemím. Na jedné straně stojí názor různých nevládních a charitativních organizací, které tvrdí, že bohatý Západ musí být velkorysý a musí dluhy masově odpouštět v zájmu zlepšení životních podmínek obyvatel zbídačených zemí. Typickými představiteli jsou například Oxfam či Jubilee 2000. Na druhé straně stojí ortodoxní názor některých ekonomů. Podle nich odpouštění dluhů nepřichází v úvahu. Vytvořilo by nebezpečný precedens, který by se v konečném důsledku obrátil právě proti těm nejchudším.

Který názor je správný? Univerzální správnou odpovědí je klišé, že pravda je někde uprostřed. Kudy však vede ona kýžená zlatá střední cesta? Záleží na konkrétní situaci. Vezměme si jako příklad Irák. Když Saddám Husajn v roce 1979 ovládl Irák, měl tento stát finanční rezervy ve výši 36 miliard dolarů a žádný dlouhodobý dluh. V roce 2003 země dlužila částku v odhadované hodnotě 85 až 137 miliard dolarů. Společně s reparačními závazky vůči Kuvajtu dosahoval irácký dluh výše bezmála 400 miliard dolarů. Tato částka byla naprosto nesplatitelná.

Příčinou zadlužení byla válka s Íránem. Válka trvala osm let, stála zhruba milión životů a pro Irák byla ekonomickou katastrofou. V období 1981-85 získal Irák prodejem ropy 48,4 miliardy dolarů, zatímco válečné výdaje za stejné období činily 120 miliard. Tato nerovnováha byla „řešena“ zadlužením. Jen samotný Sovětský svaz poskytl na nákup vrtulníků, tanků, letounů Mig a radarového vybavení úvěr v odhadované výši až 9 miliard dolarů. Francie půjčila 4 až 8 miliard dolarů (různé zdroje uvádějí různá čísla) na nákup stíhaček, řízených střel Exocet, vozidel a kanónů. V 80. letech šlo do Iráku až 40 % produkce francouzského vojenského průmyslu. Miliardové částky půjčily i Bulharsko, Čína, Německo, Indie, Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Rumunsko, Jugoslávie, Turecko a USA. Saddám Husajn byl velmi populární diktátor na Západě i na Východě!

Největší podporu však Irák získal u sousedních států v Perském zálivu. Saúdská Arábie poskytla celkem 30 miliard dolarů. Proč? Saúdská Arábie má – podobně jako Irák – významnou šíitskou menšinu. Také zde je tato menšina utlačována, ačkoli její příslušníci obývají oblasti s největšími zásobami ropy. Saúdové se obávali, že utlačovaní Šíité z obou zemí se spojí se svými souvěrci z Íránu a svrhnou vládnoucí rod. Neváhali tedy půjčit Iráku částku v celkovém objemu odhadovaném na 30 miliard dolarů. Kuvajt, Katar a Spojené arabské emiráty poskytly až 28 miliard dolarů.

Zločinci často řeší své dluhy vraždou věřitele. O to se Irák pokusil v roce 1990 anexí Kuvajtu. Bez rychlého zásahu Spojenců by přišla řada i na další státy Perského zálivu. Agrese zkrachovala, ale dluhy po nich zatěžují irácké občany dodnes. Má svět Iráku odpustit anebo ne? Existuje právní názor, že velká část iráckých závazků spadá do kategorie ohavného dluhu (odious debt), což není termín morální, nýbrž mezinárodně právní. Podle této doktríny lze dluhy nelegitimních diktátorských režimů prohlásit za osobní závazky diktátorů a tudíž za nezávazné pro následnické režimy. Poprvé v historii byla použita v roce 1883 v případě dluhů popraveného mexického císaře Maxmiliána Habsburského.

V rámci mezinárodního práva se však použitím této doktríny šetří jako šafránem z obav před zneužitím. Irácký dluh navíc vznikl v době, kdy byla Saddámova vláda mezinárodně uznávána jako legitimní. Mezinárodní věřitelé již Iráku část dluhu odpustili, avšak z důvodů nikoli humánních, nýbrž čistě pragmatických. Je ostatně lepší dostat zpět aspoň část půjček než zcela zdevastovat iráckou ekonomiku nerealistickými požadavky.

Tento pragmatický názor patrně převládne také u mnoha dalších těžce zadlužených chudých zemí (HIPC – Heavily Indebted Poor Countries). Je však nutné přísně rozlišovat. Je zcela namístě odpustit část dluhu zemi, která má novou vládu, u níž lze čekat kroky k nápravě. Je ovšem naprosto pošetilé odpouštět dluhy zkorumpovaným režimům, jakým je například vláda Roberta Mugabeho v Zimbabwe. V zemi, kde obyvatelstvo trpí nouzí, si prezident kupuje nový soukromý tryskáč. Samotný odpouštění dluhů nikam nevede, pokud není doprovázeno výrazným zlepšením práce vlád v zadlužených zemích.

Do důchodu v 69 letech? Proč ne?

Zpráva Bezděkovy komise je jednoznačná: průběžný důchodový systém není dlouhodobě udržitelný. Dokonce ani zvýšení penzijního věku na 69 let by prý situaci nevyřešilo. Ale je to pravda?

V Evropě existuje země, kde muži chodí do důchodu průměrně v 69,5 letech, ženy v 66 letech. Tato země je přepočtu na osobu bezmála o pětinu bohatší než průměr EU. Nezaměstnanost v oné zemi se během posledních let pohybovala v pásmu 1,5-3,5 %. Touto zemí je Island. Jako jediná vyspělá evropská země má Island dlouhodobě udržitelný penzijní systém. Proč?

Existence štědrých průběžných systémů vytváří silnou ekonomickou motivaci pro snížení porodnosti. Občan ví, že stát se o něho ve stáří postará a není tedy nucen starat se o potomstvo. Občan je zároveň těžce zdaněn (průběžné systémy bývají drahé) a má málo peněz na pořízení bytu a založení rodiny. Podpora státu zde rutinně selhává. Velkorysá státní podpora rodiny měla například ve Francii úspěch pouze v muslimských domácnostech. Etničtí Francouzi téměř nereagovali.

Které země mají nejnižší porodnost? Španělsko, Itálie, Německo, Česko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko, pobaltské státy, Ukrajina, Rusko. Co mají společného? Populistické vlády zde v minulosti zavedly extrémně štědré průběžně placené penze. Tyto státy buď trpí velkými problémy veřejných financí anebo nízkou životní úrovní důchodců (Rusko, Rumunsko, Ukrajina). Které evropské země naopak mají nejvyšší porodnost? Irsko, Velká Británie a Island. Penzijní systémy těchto zemí stojí na fondech.

Island je jako inspirace mnohem lepší než například Chile. Islandský třípilířový systém funguje od roku 1961. Státní pilíř se skládá ze základní plošné penze ve výši 15 % průměrné mzdy. Sociálně slabí mají nárok na doplňkovou penzi. Náklady na první pilíř v roce 2002 dosáhly pouze 3,25 % HDP. Průběžný systém je financovaný z daní. Nezvyšuje tedy náklady na pracovní sílu.

Islandští důchodci nemusejí nuzovat. Jejich penze typicky představují 70 % průměrné mzdy. Je to díky fondům, do nichž povinně přispívají 10 % hrubé mzdy. Úspory penzijních fondů přesahují 100 % HDP. Průměrné výnosy činily 5,6 % nad inflací (1991-2003). Islandské penzijní fondy jsou velmi levné, s ročními náklady pouze ve výši 0,1 % objemu majetku. Mají jeden pozoruhodný vedlejší efekt. Fungují jako stabilní zdroj kapitálu pro islandskou ekonomiku. Díky fondům nastal rozkvět burzy v Reykjavíku a „neevropsky“ rychlý hospodářský růst.

Závěr pro Českou republiku? Je nutné zvýšit penzijní věk na nejméně 65 let, a to co nejrychleji. Tento krok se neobejde bez změn na trhu práce, aby starší lidé mohli sehnat zaměstnání. Na Islandu pracuje 93 % mužů ve věku 55-64 let. Proč? „Soukromí zaměstnavatelé na Islandu mají větší volnost ukončit pracovní poměr, než je zvykem ve většině evropských zemí. Není nutné propouštění zdůvodňovat,“ uvádí příručka agentury Invest in Iceland. Snadné propouštění znamená i snadné přijímání.

Význam průběžné složky by měl být minimalizován. První pilíř má znamenat základní penzi ve výši životního minima. Nic více. Vdovské a sirotčí důchody by měly být postupně zrušeny. Ve fondovém systému ostatně nemají význam: namísto nich zdědí vdovy, vdovci a sirotci úspory naspořené v penzijním účtu.

Musí fungovat dokonalý regulační systém, aby počet „vytunelovaných“ fondů byl stejný jako na Islandu: nulový. Reforma nemusí být nijak bolestivá. Naopak, většině lidí přinese příjemné vědomí, že peníze odváděné do systému jsou stále jejich majetkem. Fondový systém nemusí být povinný. Lidé brzy zjistí, že je lepší střádat si na vlastním účtu než měsíčně odvádět obrovské částky anonymní státní mašinérii.

Odměnou za úspěšnou reformu bude prosperující ekonomika a časem i zlepšení demografického vývoje. Demografie je pro dlouhodobou stabilitu země naprosto kritická. Islanďané mají více dětí než obyvatelé EU, protože mají vysoké mzdy a netrpí strachem o práci. Velké úspory v penzijních fondech poskytují vysoký stupeň sebevědomí a pocitu bezpečí. Pořádný naspořený balík ve fondu je lepší sociální jistotou než jakékoli vládní sliby. Islanďané pracují déle než ostatní Evropané – patrně právě proto se dožívají vysokého průměrného věku. Milovníci předčasných důchodů by ostatně měli vzít v úvahu, že nečinnost člověka ničí.