27.6.05

 

Jak EU podporuje americký hospodářský růst

Krize Evropské unie udává tón současným politickým diskusím. Kromě odmítnutí evropské ústavy se hovoří o špatných výsledcích většiny ekonomik EU, o nezaměstnanosti a recesi. Mezitím na druhé straně Atlantiku si ekonomové lámou hlavu s jiným problémem: jak je možné, že úrokové sazby jsou stále nízké, přestože ekonomika roste? A jak spolu tyto dva jevy souvisejí?

Americká záhada

Vývoj ve Spojených státech si zaslouží velkou pozornost. Skutečnost, že ekonomika roste tempem zhruba 3,5 % ročně (odhad pro rok 2005), není sama o sobě senzační. Že je tento růst doprovázen poklesem nezaměstnanosti (5,1 %), je celkem logické. Překvapuje však, že tento scénář je doprovázen nízkou inflací a nízkými úrokovými mírami. K dovršení všeho má americký federální rozpočet hluboký deficit – což se všeobecně považuje za faktor, který způsobuje růst úrokových sazeb. Předseda Federálního rezervního fondu Alan Greenspan tento vývoj doslova označil za „záhadu“.

Výnos amerických státních dluhopisů s desetiletou dobou splatnosti dnes činí zhruba 4 % ročně; jednoroční federální cenné papíry nesou 3,6 %. Tyto sazby jsou historicky velmi nízké. Pro srovnání, během druhého funkčního období prezidenta Reagana nesly desetileté dluhopisy průměrně 9,1 % ročně, jednoleté pak 7,3 %. V průběhu druhého Clintonova období nesly desetileté dluhopisy 6,2 %, jednoleté 5,4 % ročně. Druhá polovina devadesátých let byla přitom považována za nízkoinflační období a tehdejší sazby nebyly chápány jako zvláště vysoké.

Jak je tedy možné, že v současnosti je v Americe dluhový kapitál tak levný?

Toky globálních financí

V současném světě existuje obrovské množství volného kapitálu. Pojišťovny, penzijní fondy, investiční fondy, komerční banky, centrální banky i bohatí jednotlivci na celém světě řeší problém, kam investovat své finanční rezervy, aby optimalizovali poměr výnosů a rizik.

Řeč je o částkách v řádech desítek tisíc miliard dolarů. Tato obrovská likvidita může pohnout jakkoli velkým trhem. Nejobvyklejším způsobem uložení peněz jsou však vládní dluhopisy. Tyto cenné papíry jsou rovněž zpravidla považovány za nejbezpečnější. Některé instituce, například pojišťovny nebo penzijní fondy, musejí ze zákona investovat podstatnou část svých rezerv do těchto nástrojů. Dluhopis vydaný státem s dobrým ratingovým hodnocením je v současnosti vysoce žádaným „zbožím“. Poptávka převyšuje nabídku. Ceny dluhopisů celosvětově rostou. Vyšší ceny znamenají nižší výnosy do doby splatnosti, tedy nižší úrokové míry.

Současný svět se liší od dob historicky nedávných vysokou mírou globalizace kapitálových toků. Ještě před deseti lety například čeští investoři buď nesměli investovat do zahraničních cenných papírů anebo na to nebyli zvyklí. Nyní české peníze proudí do světa zcela svobodně, stejně jako zahraniční investice do České republiky. Totéž platí pro celou řadu zemí na všech kontinentech. Investoři jsou ve svých rozhodnutích stále méně ovlivňováni geografií.

Evropské vysvětlení

Vysvětlení nízkých úrokových sazeb v USA je jednoduché: po amerických dluhopisech je zkrátka vysoká poptávka. Je tomu tak proto, že globální finanční trhy poskytují jen velmi málo výnosnějších alternativ. Ve vyspělém světě drtivě převládají ještě nižší úrokové míry, než jaké nyní platí ve Spojených státech.

Platí to především pro Evropskou unii. Společná evropská měna byla míněna jako konkurence dolaru – druhá světová rezervní měna. Tento záměr se podařil. Eurozóna je nyní natolik velikou měnovou oblastí, že evropské úrokové sazby ovlivňují celý svět, včetně USA. Zatímco dříve úrokové sazby na německé marce či francouzském franku neměly sebemenší vliv na dolarové úrokové sazby, nyní mají eurové sazby velký význam.

Úrokové sazby na eurových cenných papírech patří mezi nejnižší na světě s výjimkou Švýcarska, Japonska a České republiky. Desetiletý německý eurový dluhopis nese jen 3,2 %, francouzský jen 3,1 % ročně. Evropská centrální banka udržuje velmi nízké sazby, protože se právem obává stagnace evropské ekonomiky. Evropané tak přímo přispívají k nízké ceně dluhového kapitálu v USA a nepřímo podporují americký hospodářský růst. Evropská centrální banka pomáhá americké vládě levně financovat schodek federálního rozpočtu. Také podnikům a jednotlivcům nízké sazby pomáhají. Většina Američanů, kteří si nyní v masovém měřítku berou rekordně levné hypotéky, ani netuší, jak jim pomáhá evropská integrace.


15.6.05

 

Vitamíny pro hospodářský růst

Je to kontroverzní, ale nepopiratelný fakt: průzkumy inteligence obyvatelstva přesvědčivě naznačují, že ne všechny národy jsou stejně inteligentní. Kniha IQ a bohatství národů (IQ and the Wealth of Nations) severoirského autora Richarda Lynna a finského emeritního profesora antropologie Tatu Vanhanena uvádí tabulku 84 zemí podle průměrného naměřeného intelektu. Je prakticky nemožné ji přejít bez komentáře. Tabulka totiž může být nesmírně užitečná – ale také nebezpečná.

Potenciální nebezpečnost je zřejmá: může sloužit jako „vědecký“ podklad pro rasismus. Jelikož všech deset zemí na dolním konci tabulky leží v Africe (JAR, Súdán, Tanzanie, Ghana, Nigérie, Zimbabwe, Demokratická republika Kongo, Sierra Leone, Etiopie, Rovníková Guinea), je zřejmé, jak snadno může být zneužita. Ve Finsku se kniha stala dokonce předmětem menšího politického skandálu: profesoru Tatu Vanhanenovi, který je shodou okolností otcem premiéra Matti Vanhanena, hrozilo obvinění z podněcování k rasové nesnášenlivosti.

Vůči metodice Lynnova a Vanhanenova výzkumu lze vznést námitky. Tabulka inteligenčních kvocientů je kompilována z různých zdrojů. Ty se navzájem liší velikostí vzorků zkoumaných osob i typem testů. Údaje pro USA nebo pro Japonsko vycházejí ze statisícových vzorků (mimochodem, Japonci vedou nad Američany 105 : 98), zatímco výzkumy pro některé země vycházejí jen z několika stovek provedených testů.

Přesto by bylo nesprávné házet ožehavé téma IQ a bohatství národů do koše. Otázkou je, jak se k tomuto problému postavit, zejména z hlediska rozvojové pomoci. Zkušenosti totiž ukázaly, že pouhé finanční příspěvky či půjčky jsou špatnou cestou, jak zlepšit úděl obyvatel chudých zemí, zejména v Africe.

Co je hlavní příčinou nízkého IQ v různých, především chudých částech světa? Rasistické teorie nejsou zapotřebí. Rozdíly lze vysvětlit dvěma faktory. Zřejmou příčinou rozdílů může být rozdílná úroveň školství. Děti v Jižní Koreji, Japonsku, na Tchaj-wanu, v Singapuru nebo v Itálii („inteligentní“ státy) jsou od malička trénovány v řešení úkolů, které se v různých obdobách vyskytují v testech inteligence. Africké školství je na propastně nižší úrovni již jen díky chudobě.
Totéž platí i například pro Indii, jejíž průměrné IQ v hodnotě 81 bodů nelze považovat za skvělé. Přesto je Indie známa vyspělým vysokým školstvím přírodovědného a technického zaměření. Indie je softwarovou velmocí a jako jeden z mála států na světě má kosmické rakety a superpočítače vlastní výroby. Nízké průměrné IQ v Indii lze hledat v zanedbaném základním školstvím.

Je tu však ještě další faktor. Organizace spojených národů publikovala v roce 2004 zprávu, podle níž může být IQ celých národů snížen v důsledku špatné výživy. Nedostatek železa (kterým trpí 40 % obyvatel rozvojových zemí) snižuje inteligenční kvocient o pět až sedm bodů, uvádí studie. Nedostatek jódu způsobuje kretenismus a snižuje inteligenci o třináct bodů, tvrdí Venkatesh Mannar, předseda organizace Micronutrients Initiative, která se na zprávě podílela. Jód chybí 15 procentům obyvatel chudých zemí. Další neblahý vliv na rozumové schopnosti má nedostatek kyseliny listové a vitamínu A (toho se nedostává 40 procentům rozvojové populace).

Ve vyspělých zemích tento problém neexistuje. Jód je přidáván do soli, vitamín A je v mléce a margarínu, železo, kyselina listová a niacin se dává do mouky. I rodiny s jednotvárnou stravou tedy dostanou svůj příděl. Naproti tomu v zemích, kde se většina potravin nezpracovává průmyslově, nikdo potřebné živiny do jídla nepřidává. Proto se může stát, že i obyvatelé země, které netrpí přímo hladomorem, mají nižší intelekt jen kvůli jednotvárné stravě.

Vzniká tak začarovaný kruh. Motorem hospodářského růstu je lidský kapitál. Pokud však průměrné IQ například v Ugandě činí jen 73 bodů, lze stěží očekávat výrazné zlepšení životní úrovně a tudíž i stravy. Hospodářská pomoc ve formě finančních dotací nemůže než přijít vniveč. Co by chudým zemím skutečně pomohlo, by byly vitamíny a stopové prvky pro hospodářský růst – bráno doslova! Venkatesh Mannar cituje indickou studii, podle níž produktivita sběračů čaje vzrostla o 20 % poté, co začali přijímat v potravě železo.

Nabízí se zde podstatný prostor pro mezinárodní pomoc. Jde také o užitečné vodítko pro globální investory: nestačí jen posuzovat fiskální politiku a rozvoj bankovnictví. Je žádoucí věnovat pozornost i zastoupení železa v potravě a výskytu kretenismu způsobeného nedostatkem jódu.

psáno pro Respekt

 

Spory kolem evropského rozpočtu

Evropská unie přerozděluje poměrně málo finančních prostředků: jen asi 1 procento velikosti hrubého domácího produktu všech členských zemí. Přesto i tak se jedná o miliardy a o každou setinu procenta se tvrdě vyjednává. Jednání komplikuje i známý fakt, že ne všechny země přispívají stejně.

„Minimalisté“ prosazují, aby celkový rozpočet EU nepřesáhl zmíněné 1 procento HDP. Maximalisté prosazují navýšení na 1,14 % HDP. Tento „nepatrný“ rozdíl ovšem znamená zhruba 16 miliard euro. To už je částka, která stojí za hádku i těm nejmírumilovnějším zastáncům konsensu.

Dalším ohniskem sporu je tzv. britský rabat. V roce 1984 na zasedání ve Fontainebleau vyjednala Margaret Thatcherová výjimku, na jejímž základě Británie platí do společného rozpočtu méně, než kolik by odpovídalo pravidlům platným pro ostatní členské země. Nejde o zanedbatelnou částku: v současnosti Británie díky baronce Thatcherové ročně ušetří 4 miliardy eur, přičemž tato částka by mohl brzy vzrůst až na 7 miliard eur ročně.

Názory na britský rabat musí nutně být konfliktní. Britové oprávněně argumentují, že i po započtení slevy jsou druhými největšími přispěvateli do evropského rozpočtu. Jejich oponenti tvrdí, že Německo, Nizozemí a Švédsko platí v přepočtu na hlavu více, což je nespravedlivé. Britská vláda naopak tvrdí, že to není problém Británie, nýbrž zmíněných zemí. Pokud mají pocit, že platí příliš, nechť si vyjednají slevu sami pro sebe.

Kdo má pravdu? Podle všech rozumných ekonomických kritérií Britové. Především, už sama metodika výpočtu výše příspěvků členských zemí je dosti obskurní a z racionálního hlediska stěží obhajitelná. Základem je objem vybrané daně z přidané hodnoty. Tato částka se ovšem dále koriguje složitým systémem koeficientů, aby bylo dosaženo „spravedlnosti“ mezi jednotlivými státy s různou výší a strukturou sazeb DPH. K tomu přistupují další poplatky z vybraných cel a dále příspěvek odvozený od výše HDP.

Ještě větším problémem je použití vybraných prostředků. Většina jde na společnou zemědělskou politiku (CAP – Common Agricultural Policy). Většina ekonomů již při vyslovení této zkratky vidí rudě. Lze obalu říci, že evropské zemědělské a rybářské dotace jsou kamenem na krku evropské ekonomiky. Dotace umožňují přežívat neefektivním producentům s vysokými náklady. Jsou jedním z důvodů vysokých cen potravin v EU ve srovnání s většinou ostatních zemí.

Ekonomicky optimálním řešením by bylo minimalizovat objem CAP a přerozdělování omezit jen na společné evropské projekty v oblasti finančně náročných výzkumných a vědeckých projektů, které by bylo obtížné financovat na národní úrovni. To je z politického hlediska nemožné. Jednání proto mohou být velmi tvrdá.

psáno pro Pravdu

 

Zdravotní pojišťovny: úspory versus ekonomie

Premiér Paroubek názorně předvedl, jaký je rozdíl mezi účetním a ekonomem. Jde o problém zdravotních pojišťoven. Účetnický pohled je jednoduchý: administrativně sloučíme pojišťovny do jedné jediné a ušetříme režijní náklady. Jak prosté. Premiér Paroubek a ministryně Emmerová nejsou zdaleka jedinými vládními úředníky, kteří uvažují podobným způsobem. V sedmdesátých letech například japonské ministerstvo průmyslu a obchodu navrhovalo sloučit japonské automobilky, aby se ušetřily režijní náklady a bylo dosaženo větší konkurenceschopnosti. Naštěstí pro japonský automobilový průmysl se tak nestalo.

Pohled ekonoma je mnohem hlubší. Zkoumá podstatu vztahů, nikoli jen povrch. Z tohoto pohledu lze snadno zdůvodnit, proč je devět zdravotních pojišťoven lepší než jediná. A to velmi přesvědčivě. Teoretický důvod neefektivnosti monopolu je naprosto zřejmý. Monopol kombinovaný s rozsáhlou regulací cen znemožňuje fungování trhu. Neexistence trhu automaticky znamená přídělový systém. Ten je synonymem pro nedostatek na jedné straně a plýtvání na straně druhé.

V socialismu se přídělový systém projevoval tak, že „neperspektivní“ pacienti, na jejichž léčbu nebyly prostředky, se zkrátka nechali umřít. Zdravotnictví bylo levné a nikdo si nestěžoval, zvláště pak předčasně zesnulí, které systém produkoval. Zavedení alespoň částečně tržních podmínek do českého zdravotnictví v průběhu 90. let rychle přispělo ke zlepšení jeho kvality – a také ke zvýšení nákladů. Lidé se ovšem dožívají o 4-5 let delšího věku než v roce 1989.
Leckdo by si mohl pomyslet, že komunistická praxe nechat pomřít „drahé“ pacienty je v prostředí demokracie vyloučená. Bohužel není. Je známou skutečností, že ve Velké Británii a v některých dalších evropských zemích se praktikuje stejný způsob financování jako u nás v době před rokem 1989. Méně se ví, kam až tento přístup může zajít.

Jedním z testů slušnosti každé společnosti je přístup ke starým a nemocným. Jak ale vypadá běžná praxe v čistě státem financovaném zdravotnictví? Britský National Institute for Health and Clinical Excellence (NICE) vydal směrnice upravující přístup ke zdravotní péči. Směrnice uvádějí, že v případech, kdy stáří může „ovlivnit výsledky nebo rizika léčby“, lékaři smějí praktikovat diskriminaci na základě věku. Jinými slovy, odepřít takovou metodu léčby, která by za daných okolností byla optimální.

Směrnice NICE hovoří o „ospravedlnitelných klinických důvodech“, přičemž je věcí volného výkladu, co tato formulace znamená. V rámci přídělového systému může být „ospravedlnitelná“ i diskriminace starých lidí na základě finančních omezení. Z hlediska kalkulace nákladů se tento přístup zdá být rozumný. Z hlediska lidského je šokující, že státní zdravotnictví považuje staré lidi za zralé „na odpis“. Je přitom pozoruhodné, že směrnice výslovně zakazuje diskriminaci vůči kuřákům, obézním, homosexuálům, transsexuálům nebo etnickým menšinám – jejich diskriminace by zřejmě byla politicky nekorektní.

Snaha o nákladovou efektivnost je nezastíraná. Používá se koncepce QALY (Quality Adjusted Life-Years): přednost v léčbě mají pacienti, u kterých lze očekávat, že se dožijí delšího věku při vyšší kvalitě života. O tom, čí život je kvalitní a čí nikoli, ovšem nerozhoduje ten, koho se to nejvíce týká, tedy pacient. V rámci přídělového zdravotnictví je pacient pouhým objektem manipulace. Například pacienti, kteří se léčí například na depresi, jsou po dosažení 65 let „odepsáni“ jako neperspektivní.

Z hlediska ekonomického je diskriminace starších pacientů z větší části zbytečná. Účetnická snaha o optimalizaci nákladů je motivována především existencí rozpočtových omezení. Ukazuje se však, že v podmínkách relativně volného trhu jsou lidé ochotni dobrovolně vynaložit na své zdraví více prostředků, než když o výdajích rozhoduje státní úřad. Švýcarský systém konkurenčních zdravotních pojišťoven je drahý, ale podle naprosté většiny měřitelných kritérií lepší než státem spravovaný britský či dánský systém.

Sen o levné a přitom kvalitní zdravotní péči je nesmysl. „Úsporný za každou cenu“ neznamená totéž, co „ekonomicky optimální“. Dobré zdravotnictví musí být drahé: kde se neutrácí dost peněz, tam je nutno utrácet pacienty. Tyto peníze by ovšem měly být vynaloženy co nejefektivněji, což je jedině možné v podmínkách konkurence. Ekonomické by bylo konkurenci posílit, nikoli ji likvidovat.

psáno pro Hospodářské noviny

 

Euro, skeptici a antilopy

Když se před několika lety zavádělo euro, rozumní ekonomové i politici věděli, že se tento proces neobejde bez problémů. Teorii optimálních měnových oblastí Roberta Mundella znali všichni. Všichni také věděli, že Evropská unie není optimální měnovou oblastí. Názory na vhodnost či nevhodnost eura vycházely spíše z politických než odborných základů. Samotný Mundell byl nadšeným zastáncem eura, třebaže z jeho teorie vyplýval opak. Domníval se však, že dříve či později bude Evropská unie donucena okolnostmi provést reformy, aby se optimální měnovou zónou skutečně stala.

Tento názor sdíleli i jiní pravicoví eurooptimisté. Patřil mezi ně například i vlivný deník The Wall Street Journal nebo časopis The Economist. V českém prostředí lze například uvést autora tohoto komentáře. Podle tohoto názoru jednotná kazajka společné měny přinutí jednotlivé státy, aby liberalizovaly své politiky, otevřely trhy a omezily míru regulace – jinak je trh přísně potrestá. Ze stejných důvodů byli levicově zaměření euroskeptici proti euru.

Věhlasný Milton Friedman byl vyhlášeným odpůrcem eura a spolu s ním i pravicoví euroskeptici. Tvrdili, že bariéry bránící volnému toku práce, zboží a kapitálu jsou v rámci Evropské unie příliš silné, než aby bylo možno vytvořit optimální měnovou zónu. Václav Klaus citoval práci Hugha Rockoffa, podle níž se USA staly optimální měnovou oblastí teprve po roce 1930. Petr Mach ve své publikaci Úskalí evropské integrace (duben 2002) uvedl, že euro je především nástrojem přerozdělování a prostředkem pro vytvoření „Spojených socialistických států evropských“, o nichž snil Lev Trockij.

Píše se polovina roku 2005 a zdá se, že pravicoví euroskeptici měli pravdu. Evropa se od zavedení eura ani zbla nepřiblížila ideálu optimální měnové oblasti. Nejsou známky, že by docházelo k postupné synchronizaci evropského hospodářského cyklu. Volný pohyb pracovních sil se týká příliš úzké vrstvy osob, než aby měl zásadní makroekonomický význam. Ani volný pohyb kapitálu nepostačuje jako vyrovnávací mechanismus. Mezinárodní toky kapitálu a pracovních sil však nemohou fungovat jako vyrovnávací mechanismus bez liberálních domácích trhů.

Na ekonomickou stagnaci a vysokou nezaměstnanost však vlády postižených zemí nereagují intenzivním reformním úsilím, jak pravicoví eurooptimisté doufali. Spíše lze zaznamenat zvýšený zájem o „starolevicové“ myšlenky. Francouzští levicoví euroskeptici proto hlasovali proti levicově eurooptimistické ústavě – čímž paradoxně udělali radost pravicovým euroskeptikům.
Ti nyní mohou pociťovat zadostiučinění, neboť vše, před čím varovali, se začíná plnit. Dokonce se vyskytují úvahy o rozpadu eurozóny. Žádný seriózní kritik nicméně zatím neměl odvahu otevřeně vystoupit s prohlášením typu „dávám euru rok, maximálně dva“. Proč? Opustit euro je mnohem obtížnější než jej přijmout. Existují pro to nejméně dva důvody.

Důvod číslo jedna. Představme si ekonomiku, která má problémy s příliš silnou měnou. Její výrobci nejsou schopni uplatnit své zboží v zahraničí a do země masově proudí levné zboží z Asie a z východní Evropy. Podniky bankrotují, nezaměstnanost roste. Ano, v takovémto případě by devalvace (tj. opuštění eura a zavedení „měkké“ měny) téměř jistě pomohla. Potíž je v tom, že toto není případ Německa, Francie, Nizozemí ani Itálie. Tyto země nemají zásadní problémy s obchodní bilancí. Stagnací postižené Německo a Nizozemí mají dokonce masivní přebytky zahraničního obchodu. Opuštění eura by neodstranilo nepružnost zmíněných ekonomik.

Důvod číslo dvě. Dejme tomu, že některé ekonomika má skutečně problémy, které by bylo možné řešit zavedením slabší měny. Tento krok by ovšem mohl mít takové vedlejší efekty, že by nestál za riziko. Ekonomika, která se jako první odpoutá od eurozóny, bude zranitelná jako oslabená antilopa odloučená od stáda. Investoři budou požadovat od dluhopisů této země (státních i podnikových) rizikovou prémii. Ta se bezprostředně promítne do dražších úvěrů, což je vlastně ekvivalent měnové restrikce. Slabá národní měna se může stát snadným cílem mezinárodních spekulantů, což může vyústit v měnovou nestabilitu. To samozřejmě není dobré prostředí pro ekonomický růst. Alternativou může být omezení konvertibility, což je velmi nežádoucí pro otevřené ekonomiky.

Stručně řečeno: euroskeptici měli pravdu, když poukazovali na obtíže. Členské země eurozóny však mají příliš silnou motivaci u společné měny zůstat.

psáno pro Hospodářské noviny

2.6.05

 

Žádné obavy z rozpadu eurozóny

Konečný osud evropské ústavy zůstává nejistý. Totéž platí i pro evropskou integraci, ať už tento termín znamená cokoli. Naskýtá se přirozená otázka, jaký vliv bude mít případný krach euroústavy na budoucí vývoj společné evropské měny.

Podle rozšířené představy je k dobrému fungování eura nutná ekonomická, v pozdější fázi i politická integrace. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč evropští politikové během 90. let tolik tlačili na urychlené přijetí společné měny v co možná největším počtu evropských států. Existence eura měla sloužit jako neprůstřelné zdůvodnění politického sjednocení kontinentu. Euro mělo být primárně politický nástroj sloužící k maximalizaci moci orgánů Evropské unie. Jeho ekonomické důsledky nebyly prioritou.

Znamená to, že euro zanikne, pokud zkrachuje projekt evropské federace? Soudě podle naší zkušenosti s brzkou měnovou odlukou po rozpadu Československa, byli bychom v pokušení s tímto tvrzením souhlasit. Věc je však zajímavější. Není to historicky tak dávno, kdy v Evropě dlouho a úspěšně fungovala měnová unie, a to v prostředí naprosté absence politické jednoty. Šlo o klasický zlatý standard, který historicky spadá do období 1870 až 1914.

Období ekonomické liberalizace, růstu a prosperity druhé poloviny 19. století vyžadovalo integraci měnových trhů, aby byla možná mezinárodní mobilita kapitálu. Řešení přišlo z Velké Británie v podobě pevné vazby národních měn na zlato. Zlatý standard zahrnoval fixní kurs měny ke zlatu (a tudíž i ke všem ostatním měnám), naprostou volnost mezinárodního obchodu se zlatem a plnou konvertibilitu národních měn za zlato. Bankovky sloužily jako poukázky na příslušný váhový objem zlata. Emisní banka kterékoli členské země byla povinna vyplatit příslušný objem ryzího kovu. Společnou evropskou měnou tedy bylo zlato, nikoli frank, libra nebo marka.

Zlatý standard ovšem vyžadoval plnění extrémně přísných požadavků na veřejné finance. O jaké požadavky šlo? Z čistě formálního hlediska nebyly tyto požadavky nikdy přesně specifikovány v takové podobě jako nynější Maastrichtská kritéria. V 19. století se mělo za to, že jediným cílem fiskální politiky je zabezpečit příslušný objem prostředků pro fungování armády, policie a státních úřadů. Proto také byly daně v mírových dobách nízké a státní rozpočty vyrovnané. Žádného politika by tehdy nenapadlo úmyslně vytvářet rozpočtový schodek za účelem povzbuzení ekonomiky. Žádná obdoba maastrichtských kritérií nebyla nutná.

Pokud šlo o měnovou politiku, žádná nebyla: o úrokových sazbách nerozhodovaly centrální banky, nýbrž výhradně nabídka a poptávka na finančních trzích. Proto zlatý standard nepotřeboval žádnou obdobu nynější Evropské centrální banky.

Lze tedy ukázat, že měnová unie může fungovat i bez politické jednoty členských zemí – stačí dodržovat poměrně jednoduchá pravidla hry. K dohledu nad jejich dodržováním není opět zapotřebí žádný centrální orgán. Tuto práci obstará trh: země, které si dovolí odchýlit se od rozumné hospodářské politiky, budou za svoji smělost tvrdě potrestány finančními trhy. Tento mechanismus je samozřejmě mnohem objektivnější a spravedlivější než politická jednání. V nich mají totiž navrch mocnosti jako Francie nebo Německo mnohem větší sílu než například Portugalsko či Česká republika.

Replikovat v dnešních podmínkách klasický zlatý standard by z mnoha důvodů nebylo možné. Hlavním poučením z tohoto systému však je, že výhody plynoucí ze společné měny lze mít i v podmínkách politicky roztříštěné Evropy. Lze si představit fungování eura i bez existence Maastrichtských kritérií a dokonce bez Evropské unie. Pokud se podaří udržet politickou nezávislost Evropské centrální banky (což se zatím daří), není důvod, proč mít strach o osud eura. Jestliže některé země bude provádět nerozumnou politiku, zaplatí za ni sama v podobě vysokých úrokových sazeb ze svých státních dluhopisů či pomalého hospodářského růstu.

Prozatím finanční trhy hodnotí dluhopisy členských států eurozóny fakticky jako cenné papíry jediného emitenta. Tento postoj se však může časem změnit. Může se stát, že například italské dluhopisy budou považovány za rizikové (podobně jako například v 80. letech), zatímco třeba rakouské eurové dluhopisy budou trhem hodnoceny jako vysoce kvalitní – pokud italské veřejné finance budou v nepořádku, zatímco ty rakouské budou skvělé. Není důvod, proč se i v podmínkách rozpadu evropských integračních snah vzdávat výhod a pohodlí společné měny.

psáno pro Lidové noviny


 

Žádné slzy pro evropskou ústavu

Netřeba hořekovat nad odmítnutím evropské ústavy. Šlo o špatný text, který by Evropské unii v lepším případě nijak nepomohl. V horším případě by jí mohl ublížit. Proč?

Samotná myšlenka integrace skrývá úskalí. Model Evropy jakožto imperiální mocnosti – čili myšlenka evropského federalismu, jak se dnes politicky korektně říká – je sám o sobě zastaralý. Naposledy byl moderní v 19. století, kdy měl i jisté ekonomické opodstatnění. Politická jednota pod střechou impéria totiž snižovala transakční náklady. Obchodník z Londýna mohl nakupovat či prodávat zboží v Irsku či v Austrálii, aniž by musel platit cla.

Tyto bezprostřední ekonomické motivy stály za sjednocením Německa a motivovaly též italské „risorgimento“. Jak uvádí historik Niall Fergusson, německá snaha o odstranění obchodních bariér stála za rozpoutáním první světové války. Kdyby Němci tehdy vyhráli, tvrdí Ferguson, nastolili by obdobu dnešní Evropské unie. Ferguson nazval svoji knihu o tomto tématu „Zbytečná válka“.

Dnes jsou již obchodní bariéry v rámci Evropy díky EU téměř odstraněny. Další transakční náklady jsou sníženy díky moderním komunikačním technologiím. Neexistují již více důvodů pro budování impérií. Zamítnutá evropská ústava působila v dnešním světě jako parní stroj v továrně na mobilní telefony: vypadala bombasticky, ale ve 21. století neměla co pohledávat.

Moderním uspořádáním by byla decentralizovaná unie rovnoprávných států, které by sdílely společnou měnu, trhy a evropské hodnoty. Z nich je na prvním místě nutno uvést soutěživost. Konkurence je motorem pokroku a prosperity; nikoli centralismus. Když budou jednotlivé evropské státy navzájem soutěžit v kvalitě veřejných služeb v poměru k výši vybraných daní, přispějí tím ke spokojenému životu evropských občanů více než všechny bruselské orgány dohromady. Vytvoření celoevropského vládního a daňového kartelu by bylo proti zájmu evropských občanů. „Prohlubování“ evropské integrace by skutečně vedlo do hlubin.

Monopoly jsou neefektivní. Platí to i pro monopol na vládnutí. Příliš velké a příliš různorodé státní útvary bývají chudé, nestabilní nebo obojí: Indie, Brazílie, Čína, bývalý Sovětský svaz, bývalá Jugoslávie, bývalé Rakousko-Uhersko. Centrální vláda nad velkým územím a rozmanitým obyvatelstvem vede ke složitosti. Složitost přináší plýtvání, korupci a rozklad. Proto jsou nejbohatší ekonomiky zpravidla malé: Švýcarsko, Island, Lucembursko, Hong Kong nebo Singapur, abychom jmenovali alespoň některé. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou Spojené státy. Návrh evropské ústavy však nebyl receptem na Spojené státy evropské. Spíše evokoval ruský výraz pro Evropskou unii: Evrosojuz.

Evropská komise pečlivě hlídá konkurenci na trhu zboží a věnuje velkou pozornost hrozbě vzniku monopolů. Na druhé straně, poněkud paradoxně, evropští činovníci a politici usilují o monopolizaci svého vlastního postavení. Jak jinak než otevřenou snahu o vytvoření kartelu lze hodnotit tendence k daňové harmonizaci? Kdyby Bernard Schröder, Göran Persson a další politici působili v soukromém sektoru a snažili se dohodnout sjednocení cen, měli by okamžitě velké problémy. Ale snaha o kartelové ceny za veřejné služby je v pořádku. Představme si, že by Schröder a Persson byli bankéři a otevřeně se domlouvali na výši poplatků – a ještě navíc to vydávali za bohulibou činnost směřující k ochraně klienta. Oči by jim lidé za takovou drzost vyškrábali.

Běžní lidé, dokonce ani francouzští odboráři, totiž v zásadě nejsou proti konkurenci. Potřebují ji a ani o tom nepřemýšlejí – nezažili komunistické hospodářství a plné obchody jsou pro ně samozřejmostí. Antiliberální tirády francouzských odpůrců euroústavy nesměřovaly ani tak proti trhu samotnému, jako spíše proti představě nemilosrdného, bezohledného a asociálního trhu šířené ultralevicovými agitátory.

Dalším problémem je evropské vnímání lidských práv. V tradičním pojetí se jedná o ochranu práv jednotlivce před zvůlí státu. V pojetí EU jde o katalog nároků na všemožné sociální služby, které je nutno platit z daní. Rozdíl: tradiční koncepce omezuje moc státu, evropská ji naopak expanduje.

Být eurooptimistou ještě neznamená být poslušným fanouškem bruselských institucí usilujících o mocenský monopol. Skuteční optimisté vidí šanci pro napsání nové, zcela jiné ústavy: jednoznačné, stručné a moderní. Imperiální ambice patří do evropské historie, nikoli do současnosti.

psáno pro Hospodářské noviny


This page is powered by Blogger. Isn't yours?