11.3.06

Samuelsonův omyl a šestiprocentní růst

Česká ekonomika rostla v roce 2005 šestiprocentním tempem. Toto číslo začíná vyvolávat diskuse o ekonomických tygrech, dohánění a předhánění Evropy, atd. V této souvislosti stojí za zmínku jedna historická kuriozita: proslulá Samuelsonova učebnice ekonomie ve vydání z roku 1973. Na základě číselných údajů o vývoji hrubého domácího produktu velký ekonom Samuelson předpovídal, že v roce 1990 Sovětský svaz dožene USA v hospodářské výkonnosti na hlavu. Ještě vydání z roku 1985 – kdy už dlouhodobá stagnace sovětské ekonomiky byla široce známým faktem – uvádělo růst hospodářství SSSR v letech 1928-1983 v průměrné hodnotě 4,9 procenta ročně.

Paul Samuelson byl (a stále je) ekonomem prvořadého významu. Historka o prognostickém neúspěchu nijak nesnižuje jeho ostatní zásluhy. Pouze ilustruje, jak ošidnou veličinou je hrubý domácí produkt, když dokáže ošálit i tak slovutné autority jako je Samuelson. Nejde totiž jen o rychlost hospodářského růstu, ale především o jeho kvalitu. Její posouzení není triviální.

Hrubý domácí produkt (HDP) je součtem všech přidaných hodnot vyprodukovaných v ekonomice. Jinak jej lze vyjádřit jako součet soukromé spotřeby, vládní spotřeby, investic do výrobního vybavení a rozdílu mezi exportem a importem. Právě vzestup exportu vedl k relativně vysokému 6% růstu české ekonomiky v roce 2005. A zde se dostáváme k prvnímu čertovu kopýtku. Měli bychom se ptát, jaký prospěch z exportu ekonomika vlastně má. Samotná kladná obchodní bilance totiž neříká nic. Naivní představu, že „vývoz je dobrý, dovoz je špatný“, teoreticky vyvrátili již v 18. a 19. století ekonomové Adam Smith a David Ricardo.

Odpověď na otázku o kvalitě českého hospodářského růstu leží v tom, kdo inkasuje zisky z rychle rostoucího exportního sektoru. Podle Českého statistického úřadu firmy v zahraničním vlastnictví vytvořily 39 tisíc pracovních míst v roce 2004, zatímco domácí firmy 45 tisíc pracovních míst zrušily. „Český“ export tedy zřejmě stále více sestává z produkce zahraničních firem. Prospěch z něho mají především jejich akcionáři. Ne, občané České republiky mezi ně většinou nepatří.

Růst mezd v reálné hodnotě 3,5 % byl v roce 2005 nejpomalejší za dobu trvání samostatné České republiky. Co horšího: tento růst byl tažen hlavně mzdami ve státním sektoru. Mzdy pracovníků soukromých firem rostly průměrně jen o 3,3 %. Příjmy domácností zaostávají za hrubým domácím produktem. Ekonomice se daří skvěle, ale lidé jsou chudí.
„Předpokládali jsme růst reálných mezd o čtyři až pět procent. Výsledek je zklamáním a potvrzuje, že by tlak na zvyšování mezd měl být vyšší,“ uvádí odborářský předák Milan Štěch, který je zároveň senátorem za ČSSD. Štěch dokonce vyzývá ke stávkám za vyšší mzdy, což zrovna nesignalizuje spokojenost s vládní hospodářskou politikou.

Pomalý růst mezd by však nemusel tolik vadit, kdyby byl alespoň doprovázen nárůstem zaměstnanosti. K němu však nedochází. V únoru 2002 bylo v české ekonomice 485 tisíc nezaměstnaných (podle ministerstva práce a sociálních věcí). V únoru 2006 – po čtyřech letech ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic – bylo 493 tisíc osob bez práce. Jestliže se takto projevuje rekordní růst a rekordní příliv investic, jak by asi vypadala ekonomická recese?

Ve zdravé ekonomice by mělo platit Okunovo pravidlo: empirický vztah, který udává pokles nezaměstnanosti v závislosti na hospodářském růstu. Kdyby se česká ekonomika od roku 1998 vyvíjela podle tohoto pravidla, byla by dnes nezaměstnanost nanejvýše mezi 4-5 procenty. Skutečnost: 9,1 % podle údajů z února 2006. Nesoulad mezi růstem a mírou nezaměstnanosti sděluje, že v ekonomice je něco v nepořádku. Hospodářství, které navzdory šestiprocentnímu růstu netvoří pracovní místa, je očividně nemocné. Připomíná atleta, který se pyšní vyvinutým svalstvem, ale játra má poničená anabolickými steroidy. Analogie s extenzivním růstem bývalé sovětské ekonomiky se přímo vnucuje.

Výmluva, že „jiné evropské země také řeší problém s nezaměstnaností“, je nesmyslná. V zemích s dobře fungujícím trhem práce je nezaměstnanost nízká: Velká Británie 5,1 %, Švýcarsko 3,8 %. Z reformních zemí lze uvést Estonsko, které ještě v roce 2000 mělo 13,6% míru nezaměstnanosti. Nyní již jen 7%. A pak, že to prý nejde.

psáno pro Lidové noviny

6.3.06

Vícerozměrný problém amerických přístavů

Během pěti až deseti let dojdou zásoby dubajské ropy. Pokud se tento emirát nechce octnout doslova na suchu, musí změnit ekonomickou orientaci. Již řadu let proto vládnoucí rod al-Maktoum pracuje na diverzifikaci hospodářství. Dubai se snaží profilovat se jako centrum obchodu a turistiky. Ropné finanční přebytky též investuje do rozmanitých podniků na celém světě.

V rámci těchto snah stát nedávno převzal britskou firmu Peninsular & Oriental Steam Navigation Company (ve zkratce P&O) prostřednictvím jím vlastněného podniku Dubai Port World (DPW) za 3,9 miliardy liber. Firma P&O s tradicí od roku 1822 se již dávno nezabývá provozováním parníků na zámořských linkách, nýbrž moderní logistikou a provozováním přístavů. Včetně přístavů v New York City, Newarku, Baltimore, Miami, New Orleans a ve Philadelphii. A zde je problém.

Převzetí P&O bylo předmětem schválení americkou vládou. Vláda tuto žádost vzápětí vyřídila kladně. Tato informace ovšem vzbudila rozruch mezi americkou veřejností i zákonodárci – a to jak mezi republikány, tak demokraty. Představa, že arabská společnost kontroluje americké přístavy, vyvolala obavy ohledně bezpečnosti. Rovněž americká národní hrdost je dotčena. Proti tomu stojí argumenty expertů na mezinárodní dopravu, podle nichž jsou bezpečnostní obavy zbytečné. Kontrola zásilek nepatří mezi pravomoci správce přístavu, nýbrž federálních orgánů.
Kromě toho se ozvali ekonomičtí liberálové, kteří tradičně hájí volný pohyb kapitálu. „Není zde prostor pro předsudky ani bigotnost,“ napsal pravicový ekonomický komentátor Larry Kudlow. Zároveň kritizoval „krátkozraký protekcionismus a xenofobní antiarabské sentimenty“. Kudlow dále podotknul, že Spojené arabské emiráty jsou spolehlivým americkým spojencem, který poskytl americké armádě velmi důležité služby při invazi do Iráku. To je také možná hlavní důvod, proč vláda schválila převzetí bez komplikací.

Jenže problém není jen dvojrozměrný na osách protekcionismus-otevřenost, xenofobie-tolerance. Představme si, že by americká vláda začala vykupovat soukromé americké firmy. Ekonomičtí liberálové by okamžitě začali bít na poplach proti znárodňování. Něco podobného se již stalo koncem 90. let, kdy se objevil návrh, aby americká Social Security Administration (správa penzijního systému) investovala finanční rezervy do akciového trhu. Okamžitě se ozvaly protesty proti „plíživému znárodňování“.

Takže – kdyby americká vláda znárodňovala americké firmy, vadilo by to liberálům. Dobrá, mají k tomu důvody. Když ale vláda cizího státu chce znárodnit americkou firmu, kupodivu jim to nevadí. Zastánci dubajské akvizice o této myšlenkové nekonzistentnosti mlčí. Státní vlastnictví je tedy v pořádku, pokud jde o cizí stát?

Samozřejmě, že není. V první řadě nezapomínejme na důkladně prověřený fakt, že podniky ve státním vlastnictví jsou téměř vždy řízeny hůře než soukromé podniky. Důvodů je více. Stát jakožto akcionář je notoricky laxní při uplatňování vlastnických práv. Státní podniky bývají řízeny prostřednictvím několika vrstev úředníků a manažerů, pro které prvotní motivací je jejich osobní prospěch, nikoli efektivita podniku a jeho ziskovost.

České veřejnosti dobře známým příkladem může být letecká společnost Air France, z níž si bývalý ředitel Bernard Attali udělal svého času dojnou krávu a nástroj k ukojení svého megalomanství. Tento státní podnik s nevalnou kvalitou hospodaření v roce 1992 „zprivatizoval“ Československé aerolinie. Mimochodem, učinil tak společně s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD), jejímž ředitelem byl Jacques Attali, Bernardovo dvojče. Na neslavnou éru ČSA pod křídly Air France je snad lepší příliš nevzpomínat. (Air France byla posléze privatizována, sloučena s holandskou KLM a od té doby je v zisku.)

Kromě toho podniky vlastněné cizími státy mohou být nástrojem ovlivňování politiky. Svého času se diskutovalo o tom, že Čína finančně přispěla na podporu znovuzvolení prezidenta Clintona v roce 1996. Tento skandálek sice nakonec vyšuměl, ale mohl by se kdykoli opakovat. Pokud by Čína (nebo kterýkoli jiný stát) vlastnil americké podniky, tento způsob ovlivňování americké politiky by byl mnohem snadnější. Podniky vlastněné cizími státy představují pro USA větší bezpečnostní riziko než špinavé peníze ze soukromých zdrojů.

Je tu i další aspekt. Kritici americké „xenofobie“ a „islamofobie“ a proponenti tolerance zapomínají na jednu věc. Dubai je středověkým státem nejen proto, že je feudální absolutistickou monarchií. Navzdory modernímu nátěru Dubai není druhým Singapurem, který se úporně snaží napodobovat. K modernosti totiž patří tolerance, a ta je tamním šejkům cizí. Stát totiž oficiálně uplatňuje embargo vůči Izraeli – občané židovského státu nemají povolen vstup na území Dubaje, obchod s Izraelem je zakázán, a tak dále.

Tato skutečnost se také stala předmětem zájmu amerických zákonodárců. Existuje totiž zákon, který pod přísnými sankcemi zakazuje americkým firmám spoluúčast na protiizraelském bojkotu. Kdyby se ukázalo, že akvizice amerických přístavů by mohla vést k porušení tohoto zákona, její završení by bylo vážně ohroženo.

Existuje však šance, že by situace mohla být využita k alespoň částečnému omezení dubajského bojkotu Izraele. To by koneckonců bylo nejlepší řešení celého sporu. Spolupráce s Izraelem nesmírně přispěla k rozvoji Singapuru a bezpochyby by byla k užitku i Dubaji. Oba státy spolu nikdy neměly žádný konflikt. Zrušení bojkotu by bylo známkou, že tento islámský stát dospěl a opustil středověké předsudky.

psáno pro Respekt

5.3.06

Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott

Dnes je již zřejmé, že David Rath v čele ministra zdravotnictví totálně selhal. Nedokázal nic. „Záchrana“ VZP stála miliardy. Odvolání ředitelky Musílkové nic nevyřešilo, stejně jako nucená zpráva. Dramatické zvěsti o „tunelování“ VZP zůstaly nepotvrzeny, přestože se Rathovi lidé jistě snažili. Neobjevili však nic, co by stálo za řeč. Rathův postup ohledně financování zdravotnictví lze hodnotit jako nesystematický – pokud použijeme krajně decentní a politicky korektní slovník.

Veřejnost marně čeká alespoň na náznaky koncepce. Namísto toho slyšíme chválu na neziskové nemocnice, aniž by bylo řečeno, jak vlastně stát chce zabezpečit dobré hospodaření těchto nemocnic – když zisk, nejpřirozenější ekonomický motivátor, nepřichází v úvahu. Nevíme, zda se české zdravotnictví má ubírat podle rakouského, švýcarského, německého, britského či jiného modelu, protože z ministerstva zdravotnictví přicházejí spíše protichůdné signály než informace.

Nejhorší je, že kvalita zdravotní péče se objektivně zhoršuje. Objevují se zprávy o „bludných Holanďanech“, tedy pacientech hledajících lékaře, který ještě má povolený limit, aby jim mohl předepsat drahý lék. O tom, jak takováto turistika přispěje k léčení mnohdy závažných chorob, by ministr Rath z titulu svého vzdělání mohl něco vědět. Možná, že by mohl i odhadnout, o kolik let poklesne očekávaná doba života české populace, pokud dosavadní praktiky budou pokračovat.

Jaká je hlavní příčina Rathova debaklu? Bezesporu jeho názory na ekonomii. Ty lze srovnat s pojetím zahraniční politiky podle Karla Gotta. Maestro je zajisté prvotřídní zpěvák, nicméně jeho politické vize jsou svérázné: za vším stojí spiknutí temných sil. Svět ovládají zednáři, ilumináti, a kdovíkdo ještě. V podání Davida Ratha stojí za všemi nezdary mafie farmaceutických společností, lékárníků, opozičních politiků, a kdovíkoho ještě. Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott, asi by se také vymlouval na spiknutí. Zajisté ovšem s větší noblesou než Rath.

Skutečný důvod problémů: Rath fatálně zanedbal složitost problematiky zdravotnictví jako ekonomického systému. Mylně si představoval, že zdravotnictví je financováno zdravotní daní (byť se jí říká pojištění) a že stačí jen utěsnit díry v penězovodu, opravit kapající kohoutky, a peněz bude dost. Nebude. Především, zdravotní pojištění má skutečně charakter pojištění (na rozdíl od sociálního pojištění, které penzijní daní skutečně je). Že je povinné, není rozhodující: povinné ručení motorových vozidel také není dobrovolné a přece nikdo nezpochybňuje jeho pojistný charakter.

Rozdíl mezi zdravotním pojištěním je ten, že povinné ručení je mnohem jednodušší. Jde jen o vztah pojištěnec – pojišťovna – opravna. Zdravotní pojištění se však týká mnohem více subjektů: pacientů, pojišťoven, lékařů (státních a soukromých), lékárníků, farmaceutických společností, atd. Zainteresovaných stran je nejméně osm, pokud počítáme i profesní organizace a samotné ministerstvo. Takto složitý mechanismus plný regulací je z podstaty náchylný k nestabilitě. Řešit ji „řeznickým“ přístupem se může vymstít. Ostatně to vidíme na vlastní oči.

Zdravotnictví je tedy trh, nikoli vodovod, který stačí jednoduše utěsnit. Vždycky tomu tak bylo, i v dobách, kdy se v rámci černého trhu v socialistických (pochopitelně neziskových) nemocnicích platilo za přednostní operace „obálkovou metodou“ v hotovosti, bez zdravotních pojišťoven.

Zdravotnictví je však komplikováno ještě tím, že jde o trh s asymetrickými informacemi. Jedna strana – pacienti – jsou v informační nevýhodě. Nemají lékařské vzdělání a proto často neumějí posoudit, co je pro ně nejlepší. Na tuto asymetrii často a rádi upozorňují právě lékaři s dodatkem, že jediné správné a logické řešení je odepřít pacientovi možnost volby a všechnu moc předat právě lékařům, eventuálně státu. Jenže toto řešení je ekonomicky suboptimální: vždy vede k méně efektivní alokaci zdrojů než trh, byť nedokonalý trh.

Optimální variantou je systém konkurenčních zdravotních pojišťoven, které pomáhají zmírňovat informační asymetrii cestou hodnocení kvality zdravotnických zařízení. Tento mechanismus funguje například ve Francii nebo ve Švýcarsku, v zemích s vysokou kvalitou a vynikající dostupností zdravotní péče. Mohl by fungovat i v České republice, pokud by zdravotnictví řídil ekonomický odborník.

psáno pro Hospodářské noviny