Vícerozměrný problém amerických přístavů

Během pěti až deseti let dojdou zásoby dubajské ropy. Pokud se tento emirát nechce octnout doslova na suchu, musí změnit ekonomickou orientaci. Již řadu let proto vládnoucí rod al-Maktoum pracuje na diverzifikaci hospodářství. Dubai se snaží profilovat se jako centrum obchodu a turistiky. Ropné finanční přebytky též investuje do rozmanitých podniků na celém světě.

V rámci těchto snah stát nedávno převzal britskou firmu Peninsular & Oriental Steam Navigation Company (ve zkratce P&O) prostřednictvím jím vlastněného podniku Dubai Port World (DPW) za 3,9 miliardy liber. Firma P&O s tradicí od roku 1822 se již dávno nezabývá provozováním parníků na zámořských linkách, nýbrž moderní logistikou a provozováním přístavů. Včetně přístavů v New York City, Newarku, Baltimore, Miami, New Orleans a ve Philadelphii. A zde je problém.

Převzetí P&O bylo předmětem schválení americkou vládou. Vláda tuto žádost vzápětí vyřídila kladně. Tato informace ovšem vzbudila rozruch mezi americkou veřejností i zákonodárci – a to jak mezi republikány, tak demokraty. Představa, že arabská společnost kontroluje americké přístavy, vyvolala obavy ohledně bezpečnosti. Rovněž americká národní hrdost je dotčena. Proti tomu stojí argumenty expertů na mezinárodní dopravu, podle nichž jsou bezpečnostní obavy zbytečné. Kontrola zásilek nepatří mezi pravomoci správce přístavu, nýbrž federálních orgánů.
Kromě toho se ozvali ekonomičtí liberálové, kteří tradičně hájí volný pohyb kapitálu. „Není zde prostor pro předsudky ani bigotnost,“ napsal pravicový ekonomický komentátor Larry Kudlow. Zároveň kritizoval „krátkozraký protekcionismus a xenofobní antiarabské sentimenty“. Kudlow dále podotknul, že Spojené arabské emiráty jsou spolehlivým americkým spojencem, který poskytl americké armádě velmi důležité služby při invazi do Iráku. To je také možná hlavní důvod, proč vláda schválila převzetí bez komplikací.

Jenže problém není jen dvojrozměrný na osách protekcionismus-otevřenost, xenofobie-tolerance. Představme si, že by americká vláda začala vykupovat soukromé americké firmy. Ekonomičtí liberálové by okamžitě začali bít na poplach proti znárodňování. Něco podobného se již stalo koncem 90. let, kdy se objevil návrh, aby americká Social Security Administration (správa penzijního systému) investovala finanční rezervy do akciového trhu. Okamžitě se ozvaly protesty proti „plíživému znárodňování“.

Takže – kdyby americká vláda znárodňovala americké firmy, vadilo by to liberálům. Dobrá, mají k tomu důvody. Když ale vláda cizího státu chce znárodnit americkou firmu, kupodivu jim to nevadí. Zastánci dubajské akvizice o této myšlenkové nekonzistentnosti mlčí. Státní vlastnictví je tedy v pořádku, pokud jde o cizí stát?

Samozřejmě, že není. V první řadě nezapomínejme na důkladně prověřený fakt, že podniky ve státním vlastnictví jsou téměř vždy řízeny hůře než soukromé podniky. Důvodů je více. Stát jakožto akcionář je notoricky laxní při uplatňování vlastnických práv. Státní podniky bývají řízeny prostřednictvím několika vrstev úředníků a manažerů, pro které prvotní motivací je jejich osobní prospěch, nikoli efektivita podniku a jeho ziskovost.

České veřejnosti dobře známým příkladem může být letecká společnost Air France, z níž si bývalý ředitel Bernard Attali udělal svého času dojnou krávu a nástroj k ukojení svého megalomanství. Tento státní podnik s nevalnou kvalitou hospodaření v roce 1992 „zprivatizoval“ Československé aerolinie. Mimochodem, učinil tak společně s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD), jejímž ředitelem byl Jacques Attali, Bernardovo dvojče. Na neslavnou éru ČSA pod křídly Air France je snad lepší příliš nevzpomínat. (Air France byla posléze privatizována, sloučena s holandskou KLM a od té doby je v zisku.)

Kromě toho podniky vlastněné cizími státy mohou být nástrojem ovlivňování politiky. Svého času se diskutovalo o tom, že Čína finančně přispěla na podporu znovuzvolení prezidenta Clintona v roce 1996. Tento skandálek sice nakonec vyšuměl, ale mohl by se kdykoli opakovat. Pokud by Čína (nebo kterýkoli jiný stát) vlastnil americké podniky, tento způsob ovlivňování americké politiky by byl mnohem snadnější. Podniky vlastněné cizími státy představují pro USA větší bezpečnostní riziko než špinavé peníze ze soukromých zdrojů.

Je tu i další aspekt. Kritici americké „xenofobie“ a „islamofobie“ a proponenti tolerance zapomínají na jednu věc. Dubai je středověkým státem nejen proto, že je feudální absolutistickou monarchií. Navzdory modernímu nátěru Dubai není druhým Singapurem, který se úporně snaží napodobovat. K modernosti totiž patří tolerance, a ta je tamním šejkům cizí. Stát totiž oficiálně uplatňuje embargo vůči Izraeli – občané židovského státu nemají povolen vstup na území Dubaje, obchod s Izraelem je zakázán, a tak dále.

Tato skutečnost se také stala předmětem zájmu amerických zákonodárců. Existuje totiž zákon, který pod přísnými sankcemi zakazuje americkým firmám spoluúčast na protiizraelském bojkotu. Kdyby se ukázalo, že akvizice amerických přístavů by mohla vést k porušení tohoto zákona, její završení by bylo vážně ohroženo.

Existuje však šance, že by situace mohla být využita k alespoň částečnému omezení dubajského bojkotu Izraele. To by koneckonců bylo nejlepší řešení celého sporu. Spolupráce s Izraelem nesmírně přispěla k rozvoji Singapuru a bezpochyby by byla k užitku i Dubaji. Oba státy spolu nikdy neměly žádný konflikt. Zrušení bojkotu by bylo známkou, že tento islámský stát dospěl a opustil středověké předsudky.

psáno pro Respekt