Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott

Dnes je již zřejmé, že David Rath v čele ministra zdravotnictví totálně selhal. Nedokázal nic. „Záchrana“ VZP stála miliardy. Odvolání ředitelky Musílkové nic nevyřešilo, stejně jako nucená zpráva. Dramatické zvěsti o „tunelování“ VZP zůstaly nepotvrzeny, přestože se Rathovi lidé jistě snažili. Neobjevili však nic, co by stálo za řeč. Rathův postup ohledně financování zdravotnictví lze hodnotit jako nesystematický – pokud použijeme krajně decentní a politicky korektní slovník.

Veřejnost marně čeká alespoň na náznaky koncepce. Namísto toho slyšíme chválu na neziskové nemocnice, aniž by bylo řečeno, jak vlastně stát chce zabezpečit dobré hospodaření těchto nemocnic – když zisk, nejpřirozenější ekonomický motivátor, nepřichází v úvahu. Nevíme, zda se české zdravotnictví má ubírat podle rakouského, švýcarského, německého, britského či jiného modelu, protože z ministerstva zdravotnictví přicházejí spíše protichůdné signály než informace.

Nejhorší je, že kvalita zdravotní péče se objektivně zhoršuje. Objevují se zprávy o „bludných Holanďanech“, tedy pacientech hledajících lékaře, který ještě má povolený limit, aby jim mohl předepsat drahý lék. O tom, jak takováto turistika přispěje k léčení mnohdy závažných chorob, by ministr Rath z titulu svého vzdělání mohl něco vědět. Možná, že by mohl i odhadnout, o kolik let poklesne očekávaná doba života české populace, pokud dosavadní praktiky budou pokračovat.

Jaká je hlavní příčina Rathova debaklu? Bezesporu jeho názory na ekonomii. Ty lze srovnat s pojetím zahraniční politiky podle Karla Gotta. Maestro je zajisté prvotřídní zpěvák, nicméně jeho politické vize jsou svérázné: za vším stojí spiknutí temných sil. Svět ovládají zednáři, ilumináti, a kdovíkdo ještě. V podání Davida Ratha stojí za všemi nezdary mafie farmaceutických společností, lékárníků, opozičních politiků, a kdovíkoho ještě. Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott, asi by se také vymlouval na spiknutí. Zajisté ovšem s větší noblesou než Rath.

Skutečný důvod problémů: Rath fatálně zanedbal složitost problematiky zdravotnictví jako ekonomického systému. Mylně si představoval, že zdravotnictví je financováno zdravotní daní (byť se jí říká pojištění) a že stačí jen utěsnit díry v penězovodu, opravit kapající kohoutky, a peněz bude dost. Nebude. Především, zdravotní pojištění má skutečně charakter pojištění (na rozdíl od sociálního pojištění, které penzijní daní skutečně je). Že je povinné, není rozhodující: povinné ručení motorových vozidel také není dobrovolné a přece nikdo nezpochybňuje jeho pojistný charakter.

Rozdíl mezi zdravotním pojištěním je ten, že povinné ručení je mnohem jednodušší. Jde jen o vztah pojištěnec – pojišťovna – opravna. Zdravotní pojištění se však týká mnohem více subjektů: pacientů, pojišťoven, lékařů (státních a soukromých), lékárníků, farmaceutických společností, atd. Zainteresovaných stran je nejméně osm, pokud počítáme i profesní organizace a samotné ministerstvo. Takto složitý mechanismus plný regulací je z podstaty náchylný k nestabilitě. Řešit ji „řeznickým“ přístupem se může vymstít. Ostatně to vidíme na vlastní oči.

Zdravotnictví je tedy trh, nikoli vodovod, který stačí jednoduše utěsnit. Vždycky tomu tak bylo, i v dobách, kdy se v rámci černého trhu v socialistických (pochopitelně neziskových) nemocnicích platilo za přednostní operace „obálkovou metodou“ v hotovosti, bez zdravotních pojišťoven.

Zdravotnictví je však komplikováno ještě tím, že jde o trh s asymetrickými informacemi. Jedna strana – pacienti – jsou v informační nevýhodě. Nemají lékařské vzdělání a proto často neumějí posoudit, co je pro ně nejlepší. Na tuto asymetrii často a rádi upozorňují právě lékaři s dodatkem, že jediné správné a logické řešení je odepřít pacientovi možnost volby a všechnu moc předat právě lékařům, eventuálně státu. Jenže toto řešení je ekonomicky suboptimální: vždy vede k méně efektivní alokaci zdrojů než trh, byť nedokonalý trh.

Optimální variantou je systém konkurenčních zdravotních pojišťoven, které pomáhají zmírňovat informační asymetrii cestou hodnocení kvality zdravotnických zařízení. Tento mechanismus funguje například ve Francii nebo ve Švýcarsku, v zemích s vysokou kvalitou a vynikající dostupností zdravotní péče. Mohl by fungovat i v České republice, pokud by zdravotnictví řídil ekonomický odborník.

psáno pro Hospodářské noviny