30.7.05

 

Ekonomické souvislosti terorismu

Účinnost teroru

Může terorismus způsobit Západu závažné makroekonomické škody? Ano, může. Naplní-li se nejhorší scénáře, mohou škody zanedlouho dosahovat až stovek miliard euro ročně.

Západní Evropu zatím terorismus vážně ekonomicky nepostihl. Materiální škody byly zanedbatelné, ztráty na životech rovněž. Finanční trhy a burzy doposud reagovaly na zprávy o atentátech nanejvýše drobným zakolísáním v trvání nanejvýše desítek minut. Zatím nic nenasvědčuje, že by teroristé mohli vykolejit vlak hospodářského růstu.

Teroristé tuto moc bohužel mají. Bylo by pošetilé podceňovat nepřítele a jeho taktiku. Plánovači atentátů vědí, že bezprostřední škody jsou zanedbatelné ve srovnání se škodami na psychice společnosti. Růst každé ekonomiky je dán kromě jiného i očekáváním veřejnosti ohledně budoucnosti. Komu se podaří veřejnosti vštípit očekávání strachu a nejistoty, dosáhne tím oslabení spotřebitelské poptávky a investic. Strach z terorismu může mít ničivější ekonomické důsledky než otevřená válka.

Že to není jen teorie, ukazují ekonomové Zvi Eckstein a Daniel Tsidonn ve výzkumné publikaci Makroekonomické důsledky teroru: Teorie a izraelská praxe. „Teror má velký dopad na ekonomiku. Trvalý teror, který si vyžádá počet obětí srovnatelný s počtem obětí dopravních nehod, může snížit úroveň spotřeby zhruba o pět procent. Kdyby Izrael netrpěl v posledních třech letech teroristickými útoky, mohl by podle našich odhadů mít nejméně o 10 % vyšší ekonomickou výkonnost,“ uvádějí autoři práce publikované v roce 2004 – v roce, kdy bezpečnostní bariéra terorismus na izraelském území najednou téměř odstranila.

V roce 2000 dosahovala izraelská ekonomika zhruba 55 % výkonnosti americké ekonomiky v přepočtu na obyvatele. V roce 2003 její relativní výkonnost poklesla na 45 % úrovně USA. Následky palestinského terorismu byly pro ekonomiku ničivější než náklady na války v letech 1967 a 1973. Podílely se na nich také velmi vysoké náklady na bezpečnost, které z makroekonomického hlediska patří mezi nejméně produktivní výdaje vůbec. Teror ale přinesl neštěstí i normálním Palestincům: jejich životní úroveň teroristickou kampaní silně utrpěla.

Kdyby západní Evropa byla vystavena vlně terorismu svojí délkou a intenzitou srovnatelné s palestinskou „intifádou“, mohly by nepřímé škody dosahovat až stovek miliard euro ročně.

Co dělat proti teroru

Jak tomuto nebezpečí čelit? Především je třeba oprostit se od některých populárních mýtů. Za prvé, není pravda, že za terorismus může chudoba. Tato pověra byla sice mnohokrát vyvrácena (i na úrovni vědeckých prací), ale má tuhý kořínek. Proto je třeba neustále opakovat, že jde o mýtus. Ekonomickou podporou chudých zemí terorismus neodstraníme.

Druhým mýtem je přesvědčení o možnosti dosažení mírového soužití s teroristy. Jejich jediným cílem je dobytí Západu a nastolení vlády své interpretace islámu na světě. Směšný a nedosažitelný cíl? Možná pro nás, ale teroristé uvažují jinak. Cíl vlády nad světem je pro ně realistický, stejně jako odměna v podobě 72 černookých neposkvrněných panen čekajících na mučedníky v ráji.

Za třetí, nepodléhejme iluzi, že my, převážně ateistický národ, jsme „v pohodě“. Pravověrný muslim nikým neopovrhuje hlouběji než ateistou. Na druhé straně, ani ti nejhorší teroristé neútočí na kostely a synagogy. (Ano, pachateli četných útoků proti synagogám ve Francii jsou především muslimové; v tomto případě se však jedná spíše o "obyčejnou" kriminalitu než o skutečný terorismus.) Podle jejich názoru jsou věřící židé a křesťané jakými „nedokonalými muslimy“, které lze časem přimět ke konverzi.

Islám je již od svého založení náboženstvím válečníků. Džihád byl během historie chápán převážně jako ozbrojený boj, uvádí vynikající orientalista Bernard Lewis, který islámský svět ani neidealizuje ani neočerňuje. Dříve měl džihád svoji etiku. Islámští vojevůdci často kulturně a morálně převyšovali své křesťanské protivníky. Čest a islámské právo jim zakazovaly zabíjet civilní obyvatelstvo, používat zbraně hromadného ničení (právě kvůli riziku zabití civilistů) a obracet dobytá území násilně na islám. Existovali i sebevražední atentátníci. Ti však útočili jen dýkou na nepřátelské státníky a velitele, přičemž před útokem se jim vždy postavili čelem.

Dnešní teroristická odnož islámu nemá čest a islámské právo si překroutila k obrazu svému. Zabíjí civilisty a její sympatizanti si tudíž nezasluhují žádné ohledy. Sebemenší známku respektu si vykládají jako slabost protivníka. Ve smyslu ekonomické teorie her z toho vyplývá jediný závěr: důsledně přijmout nekooperativní strategii. Nevyjednávat, nýbrž ničit.

psáno pro Lidové noviny


 

Dva náměty pro Bezděkovu komisi

Bezděkova komise posuzující návrhy na reformu důchodového systému udělala pěkný kus práce. I kdybychom zanedbali všechny ostatní přínosy, již jen jeden by plně ospravedlnil její existenci. Komise ukázala, že neexistuje žádná cesta, která by nezahrnovala zvýšení důchodového věku. S ním pracuje i komunistický, nereformní návrh. Ještě koncem 90. let mohl Vladimír Špidla a jemu podobní snílkové fantazírovat o snížení důchodového věku. Nyní je takovým fantaziím konec. Jednou provždy.

Stabilizovat náklady penzijního systému na dlouhodobě únosnou míru lze teoreticky dvěma způsoby. Prvním je postupné snižování reálných důchodů. Na čistě teoretické úrovni by bylo možné o ní uvažovat. Produktivita ekonomiky postupně roste, takže za několik desítek let bude možné přežívat s důchodem na úrovni, řekněme, jedné desetiny průměrného platu. Má to ovšem háček: „přežívat“ neznamená totéž, co plnohodnotně žít. Důchodci v roce 2035 budou vyžadovat životní úroveň alespoň zhruba odpovídající roku 2035, nikoli roku 2005. Málokterý dnešní důchodce by se ostatně spokojil s černobílým televizorem a s kamny na uhlí, což byl běžný životní standard středních vrstev v Československu ještě v roce 1975.

Zde se nabízí první námět pro další práci komise. Doposud se její pozornost takřka výlučně soustředila na průběžnou složku systému, konkrétně na její náklady z hlediska veřejných financí. Kapitalizační složka stála mimo ohnisko zájmu. Přitom ovšem některé hodnocené návrhy počítaly s podstatnou vahou této složky v budoucích příjmech důchodců. Návrh ODS na rovný důchod dokonce implicitně předpokládá, že u středních a vyšších příjmových vrstev budou příjmy z penzijních úspor tvořit drtivou část vyplácených penzí.

Ovšem kdykoli ještě než začne seriózní debata o penzijních fondech a jiných nástrojích pro spoření a investování, okamžitě se spustí sborová lamentace: „Ale my nevěříme fondům, všechno se dá vytunelovat, vzpomeňte si na kupónovou privatizaci, bla, bla, bla.“ Samozřejmě, že existují fondy, které vytunelovat nelze – tedy, přesněji řečeno: které lze vytunelovat mnohem obtížněji než třeba státní rozpočet. Lze nastavit takové podmínky, aby zpronevěra fondů byla zhruba stejně pravděpodobná jako jaderná exploze v tepelné elektrárně. Tato problematika zatím nezaslouženě stála stranou politického zájmu. Což je zajisté chyba.

Druhou metodou stabilizace systému je zvyšování důchodového věku. Často se zapomíná, že průměrný věk dožití se za posledních 15-20 let zvýšil o několik let v důsledku pokroku medicíny, farmakologie a také díky zdravějšímu životnímu stylu. Připomeňme, že v době historicky relativně nedávné bylo běžné začínat pracovní směnu o šesté hodině ráno. Stres spojený s nepřirozeným vstáváním v extrémně časných ranních (či spíše pozdních nočních) hodinách se na zdravotním stavu populace musel nutně projevit.

Ve srovnání s věkem se důchodový věk zvyšuje relativně pomalu. Přijde-li však řeč na zvyšování důchodového věku, zcela zákonitě se vynoří námitka: „Ale vždyť i lidé po padesátce mají problémy s nalezením místa, a vy hovoříte o penzijním věku blížícím se bezmála osmdesátce – to je přece nerealistické!“ Tato námitka je samozřejmě zcela oprávněná. Údaje ministerstva práce a sociálních věcí hovoří o tom, že míra ekonomické aktivity po dosažení padesátého roku strmě klesá u mužů i u žen.

V souvislosti s postupným prodlužováním penzijního věku by tudíž bylo žádoucí zlepšit podmínky pro zaměstnávání lidí v předdůchodovém věku. Ne, žádné dotace ani chráněná místa. Dotace na aktivní politiku zaměstnanosti jsou jen mrháním peněz, nikdo, nikde a nikdy přesvědčivě neprokázala opak. Zákonná ochrana pracovníků starších padesáti let pak vede v některých zemích k tomu, že podniky masově propouštějí zaměstnance, jakmile dosáhli věku 49 let. Jediným tržně elegantním řešením by bylo snižovat míru odvodů sociálního „pojištění“ s věkem. Padesátiletý pracovník by platil standardní sazbu, zatímco šedesátiletý by se mohl dostat až na nulu.

Samozřejmě lze namítnout, že zvýhodnění by si zasloužili i další skupiny, například čerství absolventi nebo matky s dětmi. Nicméně zvýšení ekonomické aktivity lidí starších padesáti let je kritickým úkolem, který je prvořadý z hlediska úspěšnosti jakékoli reformy. Stojí za to mu věnovat zvýšenou pozornost a spočítat řadu variant, které by zvýhodnění starších pracovníků braly v úvahu. Existuje nějaká alternativa? Pokud jednou nemá být eutanazie povinná – což se, doufejme, nestane – není jiné cesty než pracovat déle.

psáno pro Hospodářské noviny


 

Imigrace a její ekonomické důsledky

Jsou imigranti pro ekonomiku požehnání nebo problém? Záleží na tom, jak kdy. Za normálních okolností jsou rozhodně přínosem. Platí to rozhodně v případech, kdy imigranty po příjezdu čeká tvrdá práce, oni to vědí a počítají s tím. Díky tomuto typu imigrantů se Spojené státy staly ekonomickou supervelmocí.

V období 1892-1954 prošlo dvacet miliónů emigrantů malým ostrůvkem zvaným Ellis Island, který leží několik minut plavby od New York City a který sloužil jako vstupní stanice pro žadatele o americké občanství. Jen asi dvě procenta příchozích byla odmítnuta, převážně ze zdravotních důvodů. Spojené státy v té době vítaly všechny emigranty, včetně těch nejchudších. Velkorysost se bohatě vyplatila: rodiče či prarodiče mnoha významných amerických podnikatelů, vědců a politiků přišli do Ameriky chudí jak kostelní myši. Otec slavného newyorského starosty Rudolpha Giulianiho, rodiče vynikajícího fyzika Richarda Feynmana anebo otec miliardáře a majitele firmy Oracle Larryho Ellisona – ten si podle ostrůvku, na němž poprvé vstoupil na americkou půdu, změnil i příjmení. Jako projev vděčnosti vůči své nové vlasti.

Spojeným státům se velkorysost bohatě vyplatila, i když historie amerického přistěhovalectví je plná diskriminace. Uveďme zákaz imigrace jmenovitě pro Číňany, který platil od roku 1882. V roce 1901, po vraždě prezidenta Williama McKinleyho, pro změnu vstoupil v platnost Anarchist Exclusion Act, který umožňoval zakázat imigraci na základě politického přesvědčení. Navzdory těmto překážkám, americká ekonomika, věda a kultura z přistěhovalectví nesmírně získala.

Spojené státy jsou relativně otevřené i nyní, alespoň podle současných měřítek. Doba globalizace nicméně vrcholila před sto lety, kdy Američané nevyžadovali od svých nových spoluobčanů ani gramotnost. Tehdy též bylo možné získat občanství ihned po příjezdu za správní poplatek jednoho dolaru. Současný svět je plný bariér a na ekonomické přistěhovalce se pohlíží s nezaslouženým despektem: jako prostá snaha o zlepšení životních podmínek byla čímsi nemorálním.

Současné státy, vyspělé i méně vyspělé, se snaží ekonomickou imigraci potlačovat pod záminkou ochrany pracovního trhu. Tato v jádru falešná myšlenka je založena na předpokladu, že pracovních míst je ve společnosti určitý konečný počet, a že nově příchozí ubírají práci starousedlíkům. Současně ale politické důvody velí přijímat politické uprchlíky. Pokud tito imigranti jsou přijati cílovou zemí, dostává se jim maximální motivace, aby nepracovali a „nekazili“ tak pracovní trh.

Švédský občan íránského původu Nima Sanandadží (23 let), vzpomíná, jak jako dítě přišel s rodiči a sourozenci do nové vlasti:

„Život na Gotlandu byl zajímavou zkušeností. V Íránu jsme s bratrem chodili do školy šest dní v týdnu a dvě hodiny denně jsme dělali úkoly. Hodně volného času jsme trávili v knihovně. Otec pracoval na plný úvazek a matka byla učitelka, teprve později se věnovala výhradně domácnosti. V uprchlickém táboře nikdo nic nedělal. Nikdo se ani neučil švédsky. Nikdo nebyl integrován do společnosti a nikdo neměl povolení pracovat. Silná pracovní etika, kterou jsme si přivezli, se rozplynula a my jsme si zvykli na myšlenku, že za naše životy odpovídá sociální stát. (…) Sociální pracovníci předpokládali, že jejich svěřenci nemají žádný smysl pro vlastní zodpovědnost. Měli na starost, aby každá svěřená osoba měla za všech okolností dostatek peněz ke slušnému životu. Kdybyste jim řekli, že jste utratili všechny peníze na začátku měsíce a žádné nemáte, dali by vám je. Kdybyste jim řekli, že vaše děti každý den pláčou, protože chtějí novou hračku, pomohli by vám. Kdybyste jim řekli, že soused vám ukradl šatstvo, dali by vám na nové.“

Není pochyb, že švédští sociální kurátoři měli s uprchlíky dobré úmysly. Ale jaký byl výsledek jejich snažení? Novým obyvatelům své země hned na začátku sdělili, že (a) pracovat se nevyplácí, (b) lhát a podvádět je v pořádku. Stojí takováto společnost za něco jiného než za opovržení?

V případě Nimy Sanandadžího se integrace do společnosti podařila díky jeho vlastnímu úsilí – stal se z něho člen organizace Captus podporující volný trh a omezení sociálního státu. Ne každý imigrant však vynaloží svoji energii na studium, práci a zapojení do společnosti. Vrah režiséra Theo van Gogha, Holanďan marockého původu Mohammed Bouyeri, měl dost času promyslet svůj čin proto, že tři roky žil na sociální podpoře. Mezi organizacemi, které financují terorismus, nestojí západoevropská ministerstva sociálních věcí rozhodně na posledním místě.

Psáno pro Lidové noviny


16.7.05

 

Londýn, terorismus a teorie her

Lze se domluvit s teroristy po dobrém? Mnozí lidé, včetně některých státníků, se domnívají, že ano. Stačí uzavřít obchod: naše orgány budou vaši činnosti víceméně tolerovat, pokud nepřekročí určité hranice. Vy na oplátku nebudete provádět atentáty na našem území.

Existují názory, že donedávna takováto tichá dohoda platila ve Velké Británii. Islámistická skupina Al-Muhajiroun (Přistěhovalci) po jistou dobu veřejně prohlašovala, že Británie se nemusí bát násilí díky svému vstřícnému chování vůči muslimům na svém území, uvádí Daniel Pipes, odborník na problematiku islámského terorismu. Pipes cituje Sayfula Islama, člena této organizace: „Když nastane bombový útok zde [v Británii], nebudu proti tomu, ani kdyby při něm zahynuly moje vlastní děti. Ale je v rozporu s islámem, abych se osobně angažoval na teroristických aktech v Británii, protože zde žiji. V souladu s islámem podléhám bezpečnostní smlouvě s Velkou Británií, dokud tato země dovolí muslimům žít zde v míru.“

V srpnu 2004 publikoval časopis New Statesman článek Proč teroristé milují Británii. Autor James Campbell citoval jiného islámského radikála, Mohameda Sifaouiho. „Britští islamisté dlouho vědí, stejně jako vláda a tajné služby, že dokud Británie zaručí svobodu takovým, jako je Hassan Butt (islámský radikál sympatizující s terorismem), teroristické útoky budou v Británii plánované, avšak nikoli prováděné.“ New Statesman vyvodil ironický (nicméně logicky konzistentní) závěr, že přítomnost hlasitých a aktivních sympatizantů islámského terorismu ve Velké Británii znamená vyšší stupeň bezpečí pro Brity na úkor obyvatel jiných zemí.

Vůdce organizace Al-Mujahiroun, Omar Bakri Mohamed přirovnal tuto smlouvu k úmluvě společníků Proroka s etiopským králem. Tato zkušenost vytvořila v koránském právu precedens: muslimové nesmějí úročit na obyvatele zemí, které jim zaručují bezpečí. Tato neformální, ale dodržovaná smlouva prý zaručuje Británii bezpečí, prohlásil ještě v roce 2004 Omar Bakri Mohamed.

V lednu 2005 ovšem konstatoval, že bezpečnostní smlouva vypršela v důsledku přijaté protiteroristické legislativy. Británie se stala „dar ul-harb“, doslovem „domem války“. Takto islám označuje území, kde se vede ozbrojený džihád. Žádný „kufr“ (nevěřící) si nemůže být jistý svým životem ani majetkem. „Život nevěřícího nemá žádnou cenu,“ prohlásil Omar Bakri Mohamed doslova.

Výše popsané vztahy mezi vládou a teroristy jsou učebnicovým příkladem teorie her. Stav, kdy obě strany navzájem spolupracují a který je přitom nevýhodné jednostranně porušit, se nazývá Nashova rovnováha. (Autor tohoto pojmu, matematik John Nash, obdržel Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1994 a byl hlavním hrdinou filmu Čistá duše.) Pakliže obě strany jsou v konfliktu (a pokud platí, že pro každou z obou stran je rovněž nevýhodné tuto strategii jednostranně změnit), pak rovněž hovoříme o Nashově rovnováze. Rovnováha tohoto typu může být velmi stabilní, ačkoli je oboustranně nevýhodná. Svědčí o tom délka trvání izraelsko-palestinského konfliktu, který má stejný charakter.

Co z teorie her vyplývá pro britskou vládu? Návrat do nekonfliktní Nashovy rovnováhy je nemožný. Sedmý červenec znamenal definitivní přesun do konfliktního stavu. Britové tedy mají na výběr jediné: vést válku proti terorismu se vší rozhodností. (Ano, jde skutečně o válku, nikoli o vyšetřování a trestání násilných kriminálních deliktů; kdo o tom pochybuje, nechť si přečte, co o džihádu píše Korán a vynikající orientalista Bernard Lewis.) Alternativou je polovičaté vedení války – pouze slovy, nikoli činy. S tímto přístupem již Británie jednou udělala velmi špatnou zkušenost. Šlo o období tzv. „podivné války“ v roce 1939.

psáno pro časopis Reflex


 

Německo: bývalý vzor zdravé ekonomiky

Češi tradičně považují Německo za svůj ekonomický vzor. Zhruba čtyřnásobný náskok v příjmech je pádným důvodem pro obdiv a částečně i závist. Češi ovšem zpravidla vidí jen to hezké a nevidí to horší. Například fakt, že na každého Němce připadá veřejný dluh v hodnotě 17 416 euro, podle údajů z roku 2004. Češi jsou zatíženi pětapůlkrát menším veřejným dluhem.

Donedávna bylo Německo považováno za šampióna zdravých veřejných financí. Ještě v roce 2000 činil schodek státního rozpočtu pouhou 1,1 procenta hrubého domácího produktu. V roce 2004 však schodek již potřetí v řadě přesáhl hranici tří procent. Při zachování trendu budou po roce 2010 rozpočtové schodky pravidelně přesahovat hranici 4 % HDP. Ekonomika stagnuje a daňové příjmy zaostávají za předpoklady. Naopak sociální výdaje rostou.

Optimisté se živí nadějí, že stagnace je pouhým cyklickým výkyvem. Za její neobvyklou délku prý mohou vysoké úrokové míry stanovené Evropskou centrální bankou. Hezká pohádka. Ve skutečnosti jsou německé úrokové míry nejnižší od roku 1913. Jiní tvrdí, že jde o strukturální jev. Za problémy údajně může konkurence z Číny a východní Evropy. Kdyby to byla pravda, Německo by muselo trpět hlubokým schodkem obchodní bilance. Jenže nic takového se neděje. Zahraniční obchod je v přebytku a Německo je na mezinárodním trhu vysoce konkurenceschopné.

Skutečnou příčinou recese je nekontrolovaný růst veřejných výdajů, zejména sociálního rázu. V roce 1964 spotřebovaly sociální výdaje včetně penzí 11 procent hrubého domácího produktu. V roce 1984 to bylo již 14 procent. V roce 2004 se však sociální stát rozbujel na 23 procent HDP. Enormně vzrostly i výdaje na obsluhu státního dluhu: z 0,7 procenta HDP na v roce 1964 na 6,8 procenta HDP v roce 2004. Dnešní Německo již není sociálně tržní ekonomikou šedesátých let; jde o zdivočelou, zmutovanou variantu, která má k původnímu modelu podobný vztah jako rakovinná buňka k normální buňce.

Prognóza je nepříznivá. Výdaje na penzijní systém rozhodně klesat nebudou. Totéž platí pro zdravotní a další sociální výdaje. A nejen pro ně. V roce 2003 rozdal stát dotace a daňové úlevy v hodnotě 58,7 miliard euro. Mezi nimi nechybějí ani položky podobné pověstnému akvaparku v Bublavě. Německo má dotovaných akvaparků dokonce několik. Příklad: akvapark ve čtyřtisícovém durynském městečku Tabarz přišel daňové poplatníky na 20 miliónů euro.

Německá vláda dotuje miliónovými částkami pěstitele tabáku v Porýní a v Bavorsku, ale zároveň utrácí milióny na boj proti kouření. Učebnicová ilustrace neefektivnosti až iracionality státních výdajů. Mnohem horší je však podpora bydlení. V nových spolkových zemích existuje obrovský počet prázdných bytů. Přesto vláda vydává miliardové dotace na stavbu nových bytů a financuje likvidaci starých domů. Snad je to jakýsi druh keynesianismu postiženého amokem. Zcela jistě jde o zbytečné vyhazování peněz.

Německo přitom žije z podstaty. V roce 1970 byly výdaje na důchodový systém o 45 % vyšší než veřejné výdaje na vyšší školství, vědu a výzkum. V roce 2002 však již důchody vedly nad vzděláním o 525 %. Stáří má zelenou, protože má větší voličskou sílu. Kromě toho dvě pětiny dospělých Němců pobírají nějakou formu státní podpory – lobby zastávající vysoké daně takto korumpuje své voliče. Tolik k Lisabonskému programu a podobným vzdušným zámkům.

Teoreticky by problémy bylo možné řešit alespoň částečným návratem do zlatých šedesátých let – snížením daňové zátěže, zjednodušením daňového systému, zvýšením reálného penzijního věku na alespoň původních 65 let, zrušením drahé a neúčinné aktivní politiky zaměstnanosti, odstraněním většiny dotací, deregulací pracovního trhu. Zkrátka, nastolením podmínek, které byly před čtyřiceti lety považovány za „sociálně tržní“ a které by dnes okamžitě obdržely nálepku „neoliberální“. Jaká je reálnost prosazení těchto reforem? Krotké Schröderovy reformy, byť byly uskutečněny jen polovičatě, vyvolaly obrovské protesty.

Jaké jsou šance po předčasných volbách? „Pravicová“ CDU má v plánu řešit deficit veřejných financí zvýšením daně z přidané hodnoty. Sociální demokraté navrhují zvýšit daně z příjmu nejvyšším příjmovým skupinám. Sami připouštějí, že význam tohoto kroku by byl spíše psychologický než ekonomický. V tomto směru mají jistojistě pravdu. Pocit bezvýchodnosti by rozhodně posílili.

psáno pro Hospodářské noviny


 

Co dělat s globálním oteplováním

Globální summit skupiny G8 ve skotském Gleneagles je kromě jiného věnován i otázce globálního oteplování. To je automaticky dáváno do souvislosti s lidskou průmyslovou činností a s Kjótským protokolem. Vzniklo klišé o boji dobra se zlem. Kladnými postavami jsou zodpovědní státníci, kteří si uvědomují potenciální nebezpečí a hodlají prosadit ratifikaci protokolu ve svých zemích. Na straně zla stojí bezohlední zastánci průmyslové lobby, kterým jde o zisk za každou cenu. Zosobněním všeho zla je samozřejmě George W. Bush.

Čínský paradox

Zmíněné klišé je snadno pochopitelné a proto velmi populární. Při bližším zkoumání však zjistíme, že hranici mezi dobrem a zlem nelze jednoduše stanovit. Začněme s nejoblíbenějším fackovacím panákem světa, prezidentem Bushem. Demonstranti všech zemí jej pokládají za ztělesnění ekologického Satana. Demonstruje však někdo proti Číně, která o přijetí protokolu ani v náznaku neuvažuje? Přitom právě tato země přispívá dynamickým tempem k růstu emisí skleníkových plynů. Čínské uhelné doly a koksárny jsou skutečnou ekologickou noční můrou, nehledě na „detail“, jakým je smutný světový rekord v počtu pracovních úrazů a úmrtí.

Pokud by demonstranti chtěli být skutečně důslední, museli by demonstrovat i proti stavu čínského zemědělství. Rýžová pole totiž uvolňují enormní množství metanu, který je mnohem účinnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Čínská rýžová pole však na fotografiích vypadají tak malebně – kdo by proti nim protestoval?

Prezident Bush zcela otevřeně prohlásil, že Kjótský protokol nepodepíše z ekonomických důvodů. Znamenal by příliš velké náklady pro americký průmysl – náklady, které by bylo možné lépe využít v podobě investic do nových, úspornějších technologií.

Existuje však ještě jeden rozumný důvod pro nepodepsání protokolu. Spojené státy by mohly splnit podmínky jím stanovené jedině tak, že by velkou část své průmyslové produkce přesunuly do zemí protokolem nevázaných – zejména do Číny. Oxid uhličitý ušetřený v Severní Americe by byl namísto toho vyprodukován v Asii, a to v mnohem větším množství. Čínský průmysl je mnohem méně efektivní a méně ekologicky šetrný než průmysl americký.

Tyto souvislosti však demonstranty zřejmě netrápí.

Problémy příčin a následků

Existují i přímé pochybnosti, zda linie příčin a následků „průmysl → atmosférické změny → klimatické změny → hrozba zvýšení mořské hladiny“ je skutečně vědecky prokazatelná. Hollywoodská filmová produkce bere tuto posloupnost za daný fakt. To však vypovídá jen o tom, že filmaři mají rádi katastrofy. Existuje také dost vědců, kteří rovněž bijí na poplach. Tato skutečnost však nemusí vypovídat o ničem jiném, než že vědci mají rádi granty, o nichž rozhodují lidé, kteří se dívají na hollywoodské filmy. O penězích na vědu nerozhoduje vždy jen racionalita.

Vědecky zcela nesporně podložená tvrzení jsou pouze ta, že na zemské klima má rozhodující vliv sluneční a vulkanická činnost. Jedině tyto souvislosti jsou zcela prokazatelné beze stínu pochybností. Cokoli ostatní jsou hypotézy. Některé z nich jsou sice přijímány většinou vědců, ale ve vědě se nerozhoduje o správnosti výsledků většinovým hlasováním.

„Neexistuje žádná dokázaná souvislost mezi lidskou činností a globálním oteplováním,“ tvrdí Jurij Izrael, ředitel Institutu pro globální klima a ekologii Ruské akademie věd. Uvádí, že 10 000 meteorologických stanic rozmístěných na zeměkouli prokázalo oteplení jen o 0,6 stupně Celsia za posledních sto let. Toto oteplení je nepopiratelné. Zda za ním stojí lidská činnost, však není nijak prokázané.

Koncentrace oxid uhličitého vzrostla z úrovně 280 ppm (částic na milión molekul vzduchu) v roce 1880 na 378 ppm. Je prakticky jisté, že se tak stalo v důsledku rozvoje průmyslu. Závěr, že jde o příčinu globálního oteplování, by však byl vysoce spekulativní. V historii Země existovala období, kdy teplota rostla mnohem více, přičemž koncentrace oxidu uhličitého se pohybovala kolem hranice 300 ppm. Právě tak nelze rezolutně tvrdit, že globální oteplení je špatné. Je možné, že se jedná o prostý návrat do dlouhodobého normálu po období „malé doby ledové“ trvajícím zhruba od 14. století do 19. století. Její příčiny lze hledat ve sluneční a vulkanické činnosti.

„Mnozí specialisté se domnívají, že atmosférická koncentrace oxidu uhličitého vyvrcholí na hladině 400 ppm,“ tvrdí Jurij Izrael. Propočty Ruské akademie věd uvádějí, že kdyby veškeré světové zásoby fosilních paliv byly hypoteticky spáleny během několika hodin, koncentrace CO2 by vzrostla na 800 ppm. Ani tento krajně nepravděpodobný scénář by však nezničil život na Zemi v jeho současné podobě. V dávnější minulosti existovala i období, kdy se koncentrace oxidu uhličitého pohybovala v tisících ppm.

Co dělat?

Podle různých projekcí se zemské klima bude oteplovat tempem 1,4 až 5,8 stupně během následujících sta let. Průměrný odhad je třístupňové oteplení. To by odpovídalo vzestupu mořské hladiny o 47 centimetrů. Katastrofické vize zaplavených kontinentů tedy zřejmě zůstanou jen na plátnech kin. Problémy mohou mít jen některé lokality položené těsně nad hladinou moře. Bohatší země problém vyřeší pomocí stavebních úprav. Skutečně vážné potíže může mít chudý Bangladéš a dále některé ostrovní státy ležící na nízkých atolech. Zde však může krizi vyřešit účelně organizovaná mezinárodní pomoc.

Vztah mezi lidskou činností a vzestupem hladiny oceánů není prokázaný. Za těchto okolností nemá velký smysl věnovat nehorázné částky na plnění kjótských limitů, tím spíše, že některé z největších světových ekonomik tyto limity v nejbližších desetiletích beztak plnit nebudou. Čína má zatím pouhých 24 miliónu osobních automobilů. Půl miliardy Indů teprve čeká na elektrifikaci. Uhelné doly jsou v nově industrializovaných asijských ekonomikách považovány za perspektivní a ziskové odvětví, podobně jako v Evropě devatenáctého století. V roce 2030 bude jen samotná Čína produkovat více CO2 než Evropa, Austrálie, Japonsko, Kanada a USA dohromady.

Bylo by lepší na Kjóto zapomenout jako na donkichotský projekt, který by beztak nic nevyřešil. Jediným jeho hmatatelným účinkem by bylo odčerpání finančních zdrojů potřebných pro výzkum a vývoj nových, čistších energetických technologií: nabízí se zejména jaderná fúze. Právě tímto směrem by se měla koncentrovat snaha vědců i politiků.

Může se dokonce stát, že lidstvo bude řešit přesně opačný problém: globální ochlazení. K podobnému jevu ostatně již došlo v 19. století. V roce 1816 v mírném pásmu Evropy a Severní Ameriky mrzlo i v létě a v provincii Québec leželo v červnu dvanáct palců sněhu. Příčinou byla exploze sopek Soufriére a St. Vincent v roce 1812 a sopky Tambora v roce 1815. V roce 1883 explodovala sopka Krakatoa. Do atmosféry vyvrhla 20 kubických kilometrů materiálu, což způsobilo několikaletý pokles teplot na celém světě. Příroda je mocná a nepředvídatelná.

psáno pro Respekt (nezkrácená verze)


 

Násilí a xenofobie ve Skandinávii

Atentáty v Londýně vedly mnohé Evropany k jednoduchému názoru: „Měli nechat Irák Irákem a nemuseli se teď bát o zdraví a životy.“ Ve skutečnosti jsou i obyvatelé mírumilovných skandinávských zemí ohroženi islámským násilím. Důvodem je ideologie a ignorování jedné užitečné ekonomické teorie.

Nejprve stručný úvod do skandinávské kriminality. Objasněnost trestné činnosti ve Švédsku v roce 1950 dosahovala 51 %. V roce 1960 již jen 38 %. Během let 1970, 1980 a 1990 objasněnost postupně klesala na 32 %, 28 % a 23 %, jak uvádí katedra kriminologie Stockholmské university. V roce 2000 propadla na 19 %. Podobný vývoj zaznamenalo Dánsko. Nastala exploze kriminality. Počet násilných přepadení ve Švédsku do roku 1960 typicky činil stovku případů na sto tisíc obyvatel. V polovině 90. let přesáhl hranici 600 a od té doby stále roste. V Dánsku se dříve vyskytovalo jen asi čtyřicet případů na sto tisíc obyvatel. Nyní pětinásobek. Výskyt vloupání vzrostl ve srovnání s 50. lety dvacetinásobně jak ve Švédsku tak v Dánsku.

Dánsko nyní vede ve statistikách zločinnosti nad Spojenými státy. Amerika je v běžných představách zafixována jako země, kde se střílí na potkání. To však platí jen pro některé čtvrti některých velkoměst; ve větší části USA je zločin vzácný. Celkový počet trestných činů v Dánsku činil v roce 2001 zhruba 8500 na sto tisíc obyvatel, zatímco v USA jen 4100, uvádí ekonom Paul Ormerod, autor knihy Zločin: Ekonomické pobídky a sociální sítě.

Příčinou tohoto šokujícího vývoje je ideologie, která ignoruje fakta. Skandinávská levice přijala dogma, že zločinec je vlastně oběť kapitalistického systému. Přestala zločince trestat a začala je „léčit“. V rámci hesla „kořenem zločinu je chudoba“ se budoval rozsáhlý sociální systém. S růstem objemu sociálních výdajů ale rostl i počet zločinů. Stát utrácel za nejrůznější sociální podpory a nedostávalo se peněz na justici. Nejúčinnější prevencí zločinu je přitom vysoká pravděpodobnost dopadení v kombinaci s délkou trestu, jak víme z prací Garyho Beckera. Škoda, že Beckerovo dílo zůstalo švédskou vládou ignorováno i v roce 1992, kdy přebíral ve Stockholmu Nobelovu pamětní cenu za přínos ekonomické vědě.

V současnosti skandinávské sociální státy přestávají plnit základní funkci státu: zajistit bezpečnost země. Vývoj byl zhoršen vlnou přistěhovalectví během posledních dvou desetiletí. Někteří imigranti zjistili, že jim projde téměř všechno. Počet obětí znásilnění mladších 15 let vzrostl ve Švédsku v roce 2004 na 467 oproti 258 v roce 1995, uvádí Národní rada pro prevenci zločinu (Brottsförebyggande rådet). V Malmö vzrostl počet loupeží o polovinu jen během samotného roku 2004.

Aby nedošlo k omylu: násilníci jsou nepatrnou menšinou mezi Muslimy. Ale velké procento násilníků jsou muslimové. Proč? Skandinávské vlády poskytují přistěhovalcům sociální dávky, ale nijak je nemotivují k práci. Padesátiprocentní nezaměstnanost ve čtvrti Rosengård v Malmö (95 % obyvatel jsou muslimové) je podhoubím pro násilí a barbarské názory – například, že znásilnit nezahalenou ženu není hřích. Malmö se mimochodem záhy stane prvním velkým skandinávským městem s muslimskou většinou.

Podle dánských policejních statistik patří 68 % pachatelů znásilnění mezi nezápadní imigranty. Prudký nárůst počtu znásilnění zaznamenalo i norské Oslo. Deník Aftenposten uvádí, že v roce 2001 pocházelo 65 % pachatelů z řad nezápadních emigrantů, kteří tvořili 14 % populace norského hlavního města. Osmdesát procent obětí byly rodilé Norky. Tímto vývojem jsou znepokojeny i muslimské náboženské obce. Jejich představitelé mají obavy, že stín viny padne paušálně na všechny jejich členy.

Řešením je samozřejmě účinný a nekompromisní postup proti zločincům bez ohledu na původ a vyznání. Někteří intelektuálové ovšem dávají jiné rady. Unni Wikanová, profesorka sociální antropologie z univerzity v Oslo, tvrdí: „Norské ženy musí převzít svůj podíl zodpovědnosti za znásilnění.“ Jejich oblečení prý muslimské muže příliš provokuje. „Norky si musejí uvědomit, že žijeme v multikulturní společnosti a přizpůsobit se tomu.“

Slovo „diskriminace“ znamená doslova „rozlišování“. Tedy přesně to, čeho se dopouští profesorka Wikanová a jí podobní ideologové. Její názor také automaticky předpokládá, že co muslim, to potenciální násilník.

Obyvatelstvo severských zemí čelí rasismu a xenofobii ze strany „nezápadních imigrantů“. Po obyvatelích Skandinávie se žádá tolerance vůči netoleranci. Pohled na severské blondýnky v hidžábech bude ale jednou smutný.

psáno pro Hospodářské noviny


8.7.05

 

Malá odborářská daňová revoluce

Málokdo si všiml malé revoluce: české odbory ústy svého ekonoma Martina Fassmanna poprvé ve své historii připustily, že snížení daní podporuje hospodářský růst. Lze stěží ocenit tento obrat. Zhruba je možné jej přirovnat k okamžiku, kdy katolická církev poprvé připustila, že Galileo Galilei by snad teoreticky mohl mít i pravdu.

Ještě v nedávné minulosti české odbory vehementně horovaly pro vysoké daně. „Je nezbytné rozvinout i globální zdanění, jehož jádrem by byly především ekologické daně, které by zejména výrazně zdražily energie a dopravu,“ napsal ještě v říjnu 2004 jiný odborářský ekonom Miloš Pick. Pozoruhodné: odbory údajně chrání zájmy prostých lidí a přitom by těmto lidem chtěly zdražit energii a dopravu. Jako by energie již nebyla drahá až příliš.

„Jedním ze základních problémů, kterým čelí česká daňová soustava, je samovolný pokles daňové zátěže,“ hřímal Martin Fassmann na zasedáních Sboru poradců ministra financí v letech 2002-03. Jako kdyby pracující chtěli platit ještě vyšší daně, než jaké již platí. Také předseda ČMKOS Štěch hovořil o „příliš nízkých daních“ a jeho poradce Vladimír Pelc dával České republice za vzor státy s vysokými daněmi, například Švédsko.

Svět se ale mění a odbory s ním. Pomalu a ztuha, ale nezadržitelně. Pod tíhou faktů mění názory i Martin Fassmann a Miloš Pick. Oba již nyní připouštějí, že nízké daně mohou povzbudit hospodářský růst. To je vpravdě kopernikovský obrat. Nízké daně jsou sice prý „málo účinné“, ale posuďte sami. Rozdíl v daňové zátěži mezi Irskem a Skandinávií zhruba odpovídá dvojnásobnému hospodářskému přírůstku během deseti let. Již před lety Irsko překonalo Švédsko, pokud jde o životní úroveň. Od loňska již Irové vedou i nad Dány. Skandinávský sociální model založený na vysokých daních je jen na jedno použití. Nevydrží déle než jednu generaci.

Jeho debakl připouští i Jan Edling, ekonom největší švédské odborové centrály Landsorganisationen (LO). Edling odhaduje, že ve Stockholmu činí skutečná míra nezaměstnanosti kolem 15 procent. V méně vyspělém severském okrese Norrbotten bylo bez zaměstnání dokonce až 27,8 % práceschopné populace; ano, k takovým číslům vedou vysoké daně. Oficiální statistiky ovšem hovoří o podstatně nižších číslech – podle Edlinga jsou zfalšované. Odboráři se ve Švédsku dostali tak daleko, že odhalují statistické lži vládnoucích sociálních demokratů. Donedávna přitom LO platil za pevnou oporu vlády.

České odbory jsou ve stádiu, kdy si uvědomují, že jejich dosavadní zápal pro vysoké daně byl chybný. Nemohou však otevřeně přiznat omyl – z politických důvodů a z obavy o ztrátu tváře. Koneckonců, málokdy se zásadní změny názorů odehrávají okamžitě. Ani církevní inkvizice nezměnila svůj názor na Galilea přes noc. Číně také trvalo desítky let, než maoistický model lidových komun překlopila do opačného extrému, dnešního divokého kapitalismu.

Buďme shovívaví. Nečekejme od odborů, že se ihned masově přikloní k rovné dani, flexibilnímu trhu práce a tak dále. Nicméně přístup se mění a tempo změn je pozorovatelné pouhým okem. Po fázi „naprosto vyloučeno“ již nastala fáze „možná, ale jen za jistých okolností“. Nevyhnutelně bude následovat fáze „vždyť my jsme to vždycky říkali“.

Odboráři a jejich ekonomové nejsou tak úplně hloupí. Velmi dobře vědí, že nízké daně podporují růst i zaměstnanost. Pouze tradiční konzervatismus jim brání změnit desítky let udržovaný kurs „na pětníku“. Buďme tedy trpěliví a dočkáme se nečekaného. Za pět, deset či patnáct let budou možná odbory prosazovat hospodářskou politiku, proti níž je Modrá šance beznadějně levičáckým dokumentem. Trend je již nastaven.

psáno pro MF Dnes


1.7.05

 

Krize průběžných penzijních plánů v USA

Penzijní plány velkých amerických firem mají velké problémy. V souvislosti s diskusemi o možných reformách českého důchodového systému stojí za to věnovat jim velkou pozornost.

Jak vlastně americké podnikové penzijní plány fungují? Zaměstnanci odvádějí do plánu část svých mezd. Tyto prostředky se investují do rezervního fondu. Příjemci penzí dostávají měsíční rentu, která je zpravidla definována jako procento z platu (defined benefit). Podstatným rysem systému je, že penzijní plán je bezprostřední součástí financí daného podniku. Neexistuje majetkové ani účetní oddělení. V příznivých dobách, kdy výnosy rezervního fondu překračují očekávání, může podnik vylepšovat své zisky čerpáním z penzijního plánu. Naopak, v případě nízkých výnosů musí podnik svůj penzijní plán dotovat.

V dobách, kdy klesá akciový trh, jsou požadavky na dodatečné financování značné. Dodatečné náklady na podnikové penzijní plány znatelně snižují čisté zisky podniků, což má nepříznivý vliv na ceny jejich akcií. Špatné výkony akciového trhu ovšem dále prohlubují ztráty podniků, takže nastává kladná zpětná vazba – což může být velmi nebezpečná situace. V případě krachu podniku krachuje i penzijní plán. Jeho klienti jsou odkázáni na náhradu škody ze strany federální agentury Pension Benefit Guaranty Corporation (PBGC).

Zřejmé jsou i další nedostatky tohoto uspořádání. Definice penzí na základě výše mezd vyžaduje, aby každý podnik prováděl pojistně-matematické výpočty. Většina velkých amerických firem má tedy v sobě „zabudovánu“ životní pojišťovnu – včetně podniků, které nemají s finančním podnikáním v zásadě nic společného. Existuje zde velké nebezpečí špatných odhadů.

Čtenář snadno nahlédne, jak silná je podobnost podnikových penzijních plánů a průběžného penzijního systému. Zaměstnanci odvádějí státu část mezd. Tyto prostředky některé průběžné systémy částečně investují do rezervního fondu. Český průběžný systém ovšem žádné rezervy nemá. Neexistuje účetní oddělení penzijního systému od státního rozpočtu. V příznivých dobách může stát vylepšovat své příjmy čerpáním z penzijního systému. Tak tomu bylo v 90. letech v České republice. Naopak, v časech deficitů musí stát penzijní systém dotovat.

V dobách, kdy klesají relativní či absolutní příjmy z penzijních daní (alias „sociálního pojištění“), mohou požadavky na dodatečné financování být kritické. Je nutné buď zvýšit odvody z mezd anebo dotovat systém z jiných daní. Zvýšené daně však znatelně zpomalují výkonnost ekonomiky, takže nastává kladná zpětná vazba – vysoké daně způsobují vysokou cenu práce, ta má za následek nezaměstnanost, což způsobuje tlak na další růst daní, a tak dále. Tato situace je velmi nebezpečná z hlediska dlouhodobé stability veřejných financí. Pokud zkrachuje stát, klienti průběžného penzijního systému jsou odkázáni na pomoc svých bližních.

Zpět k americkým podnikovým penzijním plánům. Po celé desítky let fungovaly prakticky bez problémů. Proč? Až donedávna byly prakticky stoprocentně kryty rezervními fondy. Během 90. let však mnohé podniky ve snaze o maximalizaci zisků (anebo ve snaze odvrátit bankrot) sáhly do rezerv. V době krachu společnosti Bethlehem Steel byl její penzijní plán kryt rezervním fondem pouze asi ze 45 procent. V roce 2003 bylo 70 % amerických podnikových penzijních plánů nedostatečně kryto rezervami. Odhady celkové sumy deficitů se pohybují v řádech stovek miliard dolarů.

V současnosti má finanční problémy například automobilový kolos General Motors. Již v roce 2003 měl podnikový penzijní plán GM deficit ve výši 25 miliard dolarů a musel proto vydat dluhopisy v celkové hodnotě 17,6 miliard dolarů. Analogicky, vlády s deficitními rozpočty jsou nuceny emitovat stále více a více dluhopisů. Také v tomto ohledu jde o podobnost více než jen náhodnou. Laikové často hovoří o údajné krizi penzijních fondů v USA. Ve skutečnosti americké penzijní plány krachují především proto, že princip jejich fungování je až příliš blízký průběžnému systému.

Krize zároveň ukazuje požadavky na správný penzijní systém. V první řadě, propojení fondů s podniky či státem je bytostně vadná myšlenka. Mějme též na paměti, že největší problémy mají takové penzijní plány, které nejvíce připomínají průběžný penzijní systém – pokud jde o nedostatečné rezervní fondy a pojistně-matematickou nerovnováhu.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?