30.7.05

Imigrace a její ekonomické důsledky

Jsou imigranti pro ekonomiku požehnání nebo problém? Záleží na tom, jak kdy. Za normálních okolností jsou rozhodně přínosem. Platí to rozhodně v případech, kdy imigranty po příjezdu čeká tvrdá práce, oni to vědí a počítají s tím. Díky tomuto typu imigrantů se Spojené státy staly ekonomickou supervelmocí.

V období 1892-1954 prošlo dvacet miliónů emigrantů malým ostrůvkem zvaným Ellis Island, který leží několik minut plavby od New York City a který sloužil jako vstupní stanice pro žadatele o americké občanství. Jen asi dvě procenta příchozích byla odmítnuta, převážně ze zdravotních důvodů. Spojené státy v té době vítaly všechny emigranty, včetně těch nejchudších. Velkorysost se bohatě vyplatila: rodiče či prarodiče mnoha významných amerických podnikatelů, vědců a politiků přišli do Ameriky chudí jak kostelní myši. Otec slavného newyorského starosty Rudolpha Giulianiho, rodiče vynikajícího fyzika Richarda Feynmana anebo otec miliardáře a majitele firmy Oracle Larryho Ellisona – ten si podle ostrůvku, na němž poprvé vstoupil na americkou půdu, změnil i příjmení. Jako projev vděčnosti vůči své nové vlasti.

Spojeným státům se velkorysost bohatě vyplatila, i když historie amerického přistěhovalectví je plná diskriminace. Uveďme zákaz imigrace jmenovitě pro Číňany, který platil od roku 1882. V roce 1901, po vraždě prezidenta Williama McKinleyho, pro změnu vstoupil v platnost Anarchist Exclusion Act, který umožňoval zakázat imigraci na základě politického přesvědčení. Navzdory těmto překážkám, americká ekonomika, věda a kultura z přistěhovalectví nesmírně získala.

Spojené státy jsou relativně otevřené i nyní, alespoň podle současných měřítek. Doba globalizace nicméně vrcholila před sto lety, kdy Američané nevyžadovali od svých nových spoluobčanů ani gramotnost. Tehdy též bylo možné získat občanství ihned po příjezdu za správní poplatek jednoho dolaru. Současný svět je plný bariér a na ekonomické přistěhovalce se pohlíží s nezaslouženým despektem: jako prostá snaha o zlepšení životních podmínek byla čímsi nemorálním.

Současné státy, vyspělé i méně vyspělé, se snaží ekonomickou imigraci potlačovat pod záminkou ochrany pracovního trhu. Tato v jádru falešná myšlenka je založena na předpokladu, že pracovních míst je ve společnosti určitý konečný počet, a že nově příchozí ubírají práci starousedlíkům. Současně ale politické důvody velí přijímat politické uprchlíky. Pokud tito imigranti jsou přijati cílovou zemí, dostává se jim maximální motivace, aby nepracovali a „nekazili“ tak pracovní trh.

Švédský občan íránského původu Nima Sanandadží (23 let), vzpomíná, jak jako dítě přišel s rodiči a sourozenci do nové vlasti:

„Život na Gotlandu byl zajímavou zkušeností. V Íránu jsme s bratrem chodili do školy šest dní v týdnu a dvě hodiny denně jsme dělali úkoly. Hodně volného času jsme trávili v knihovně. Otec pracoval na plný úvazek a matka byla učitelka, teprve později se věnovala výhradně domácnosti. V uprchlickém táboře nikdo nic nedělal. Nikdo se ani neučil švédsky. Nikdo nebyl integrován do společnosti a nikdo neměl povolení pracovat. Silná pracovní etika, kterou jsme si přivezli, se rozplynula a my jsme si zvykli na myšlenku, že za naše životy odpovídá sociální stát. (…) Sociální pracovníci předpokládali, že jejich svěřenci nemají žádný smysl pro vlastní zodpovědnost. Měli na starost, aby každá svěřená osoba měla za všech okolností dostatek peněz ke slušnému životu. Kdybyste jim řekli, že jste utratili všechny peníze na začátku měsíce a žádné nemáte, dali by vám je. Kdybyste jim řekli, že vaše děti každý den pláčou, protože chtějí novou hračku, pomohli by vám. Kdybyste jim řekli, že soused vám ukradl šatstvo, dali by vám na nové.“

Není pochyb, že švédští sociální kurátoři měli s uprchlíky dobré úmysly. Ale jaký byl výsledek jejich snažení? Novým obyvatelům své země hned na začátku sdělili, že (a) pracovat se nevyplácí, (b) lhát a podvádět je v pořádku. Stojí takováto společnost za něco jiného než za opovržení?

V případě Nimy Sanandadžího se integrace do společnosti podařila díky jeho vlastnímu úsilí – stal se z něho člen organizace Captus podporující volný trh a omezení sociálního státu. Ne každý imigrant však vynaloží svoji energii na studium, práci a zapojení do společnosti. Vrah režiséra Theo van Gogha, Holanďan marockého původu Mohammed Bouyeri, měl dost času promyslet svůj čin proto, že tři roky žil na sociální podpoře. Mezi organizacemi, které financují terorismus, nestojí západoevropská ministerstva sociálních věcí rozhodně na posledním místě.

Psáno pro Lidové noviny

Žádné komentáře: