25.2.06

Jaké daně pomohou ekonomice

Má mít daň z příjmu jednotnou sazbu anebo více sazeb, které se mění podle výše platu? Má být daň z přidané hodnoty jednotná anebo odlišná pro různé druhy zboží a služeb? Tyto otázky jsou oblíbeným předmětem veřejné diskuse, která je bohužel na značně nízké odborné úrovni. Jaká řešení však navrhuje ekonomická teorie?

Začněme s DPH a spotřebními daněmi, což je jednodušší případ. Strukturou optimálních sazeb se zabýval v roce 1927 matematik Frank Ramsey. Vyšel z předpokladu, že optimální struktura zdanění by měla minimalizovat deformace v poptávce po různých druzích zboží. Optimální daňová struktura nedeformuje strukturu poptávky. Za takovýchto podmínek bude celková výše sazeb DPH a spotřebních daní nepřímo úměrná elasticitě poptávky po daném zboží. Luxusní zboží by tedy mělo být zdaněno méně než nezbytné zboží.

Francouzské parfémy, švýcarské hodinky a ruský kaviár by tedy měly mít nižší DPH než chléb, maso a mléko. V praxi by samozřejmě každá vláda, která by se pokusila Ramseyovo pravidlo uvést v platnost, zaplnila ulice a náměstí rozhořčenými demonstranty. Nicméně určitý praktický vliv přece jen Ramseyovo pravidlo mělo: různé „daně z luxusu“ a podobné hlouposti vyšly z módy. Praktické důsledky pro českou ekonomiku? Ideální variantou by byla jednotná sazba DPH doplněná o spotřební daně na komodity s neelastickou poptávkou (což ovšem v případě pohonných hmot, alkoholu a cigaret není žádná novinka). Tuto variantu měla v programu ODS, avšak nedávno od ní ustoupila. Politika je zkrátka politika.

Problematika optimální struktury daní z příjmu fyzických osob je zajímavější a mnohem složitější. Vývoj ekonomie byl dlážděn mnoha bludnými balvany, z nichž za povšimnutí stojí hlavně Keynesova teorie vestavěných regulátorů. Keynes se domníval, že v období hospodářské konjunktury porostou mzdy, čímž se více pracujících dostane do vyšších daňových pásem, což dále sníží agregátní poptávku a zamezí „přehřátí“ ekonomiky. Poté mzdy klesnou zpět na původní úroveň, takže daňová zátěž automaticky poklesne.

Tato teorie fungovala báječně: na papíře. V praxi dokázala z Velké Británie – bývalé velmoci – udělat během 50. a 60. let ekonomiku druhořadého významu. K propadu došlo nejen v důsledku vysoké daňové zátěže, ale také kvůli deformačním efektům progresivních daní na ekonomiku.

O jaké deformace jde? Také trh práce rozlišuje běžné a „luxusní“ zboží. Do druhé skupiny patří profese vyžadují talent, vzdělání a zkušenosti. Jde samozřejmě o dobře placená místa (kvalifikované vědce pracující ve státních výzkumných ústavech nepočítáme; v rámci teoretického modelu předpokládáme jen mzdy určované trhem.) Špičkový softwarový inženýr nebo biotechnologický výzkumník si může vydělat stonásobky platu dělníka u montážního pásu. V ekonomice s progresivními daňovými sazbami je poptávka po znalostně náročných profesích uměle tlumena a její růstový potenciál je proto nižší.

Naskýtá se otázka: jaká má být optimální struktura sazeb daní z příjmu, aby trh práce byl deformován co nejméně? Této otázce je věnována přelomová práce Jamese Mirrleese z roku 1971. Mirrlees, nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1996, dochází po matematicky dosti náročném odvozování k závěru, že optimální mezní sazba daně z příjmu by měla klesat s rostoucími schopnostmi pracovní síly. Ideální by tedy byla degresivní sazba daně z příjmu v závislosti na schopnostech. Jenže jak měřit schopnosti? V konečném důsledku je jedinou prakticky přijatelnou metodou jen výše mzdy.

Mnoho ekonomů na Mirrleese navázalo. Někteří (J. Seade, 1982) dokonce došli k názoru, že „optimální mezní daňová sazba pro nejproduktivnější jedince by měla být nulová“. Příznivci „znalostní ekonomiky“ by se k tomuto principu měli nadšeně hlásit! Svět ovšem není ideální. Většina vlád by se vystavila riziku defenestrace, kdyby hodlala myšlenku nulové sazby pro nejvyšší příjmové skupiny uvést do praxe. Ani degresivní daňové struktury bez nulové nejvyšší sazby nejsou právě obvyklé. Jedinou známou výjimkou je švýcarský kanton Schaffhausen, jehož daňová struktura je konstruována téměř přesně podle Mirrleesova receptu.

Proto je optimálním kompromisem rovněž jednotná sazba alias rovná daň. Z hlediska moderní ekonomické teorie je sice suboptimální oproti degresivní daňové struktuře, avšak má zase jiné výhody: zejména administrativní a výpočetní jednoduchost. Pokud jde o progresivní daně, neexistuje seriózní ekonomické zdůvodnění jejich existence. Je to jen balast z minulého století.

psáno pro Hospodářské noviny

Svoboda, ocel a kasina

Indický hutní gigant Mittal koncem ledna oznámil, že hodlá převzít francouzsko-lucembursko-španělskou ocelářskou společnost Arcelor. Uvažovaná transakce v hodnotě 18,6 miliardy euro by vytvořila největší hutní firmu na světě s tržní hodnotou přes 40 miliard dolarů, ročními tržbami přes 69 miliard dolarů a produkcí přes 100 miliónů tun oceli. Konglomerát by ovládal deset procent světového trhu. Akcionáři Arceloru by se mohli radovat, protože indický magnát Laksmi Mittal by jim za akcie vyplatil o 27 % více, než kolik by ke dni oznámení uvažované transakce dostali na burze.

Co by se však líbilo akcionářům, znepokojilo francouzskou a lucemburskou vládu. K nim se připojily i Španělsko a Belgie, jejíž vláda drží v Arceloru 2,3 % akcií. Důvod? Politika. Evropským vládám se nelíbí byť i jen hypotetická možnost, že by racionalizace výroby mohla vést k rušení pracovních míst. Mittal sice zvěsti o propouštění popírá, avšak Evropané, zvláště Francouzi, jsou velmi nervózní.

De Villepinův seznam
K tomu přistupuje ekonomický nacionalismus. Francouzi nesnášejí představu, že by cizinci kupovali jejich firmy. Když v červenci 2005 měla americká firma PepsiCo v úmyslu koupit společnost Danone, následovala ze strany francouzské vlády velmi nevraživá reakce. Premiér Dominique de Villepin přišel s myšlenkou „ekonomického patriotismu“. Vzápětí vláda vypracovala seznam jedenácti „strategických“ odvětví, kde je převzetí zahraničními firmami považováno za nežádoucí. Seznam má právní formu vládní vyhlášky.

Mezi tato odvětví patří například kasina, bezpečnostní agentury, vývoj a výroba očkovacích látek, výroba zařízení využitelných pro špionáž, počítačové bezpečnostní systémy a některé technologie použitelné ve vojenství. Nikoli však metalurgie – což zřejmě Lakshmiho Mittala vedlo k názoru, že převzetí nestojí nic zásadního v cestě. Mimochodem, převzetí Danone bylo formálně zakázáno z důvodu „národní bezpečnosti“. Skupina Danone totiž vlastní i kasina, která by prý mohla sloužit k praní špinavých peněz. Představa, že by PepsiCo prala špinavé peníze ve francouzských kasinech je samozřejmě groteskní, nicméně obchod byl znemožněn.

Liberální byrokraté
Francouzská vláda se kvůli seznamu strategických (či „strategických“) odvětví a kvůli odporu vůči převzetí Arceloru dostala pod kritiku Evropské komise. Ta označila opatření proti převzetí – celkem oprávněně – za diskriminační a zastaralé. „Nárůst protekcionismu nás znepokojuje,“ oznámil úřad Charlese McCreevyho, komisaře pro vnitřní trh a služby. „Protekcionismus nemůže být odpovědí na problémy, kterým Evropa čelí.“ Podobně se vyjádřila i komisařka pro konkurenci Neelie Kroes: „Podobný vývoj by mohl vést ke spirále růstu protekcionismu ve stylu třicátých let.“

Stanovisko často kritizovaných „bruselských byrokratů“ je v tomto případě velmi liberální a z ekonomického hlediska zcela správné. Henri de Castries, ředitel velmi významné francouzské pojišťovny Axa, jej podporuje. Protekcionismus je podle něho „výsledkem archaického vidění světa“. Ochranářství neřeší problémy, pouze je odsouvá na pozdější dobu. Neposiluje konkurenční schopnost domácích výrobců. Naopak vytváří skleníkové prostředí, kde mohou přežívat privilegovaní neefektivní výrobci. Klíčem k výkonnosti je liberalismus, nikoli patriotismus. Svědčí o tom i příklad Číny, jejíž nejvíce chráněné odvětví – bankovnictví – je zároveň nejslabším místem ekonomiky.

Hříšníků je více
Není to poprvé, kdy je Francie terčem kritiky. Ale i jiné země hřeší proti zásadám svobodného trhu. Polská vláda se nedávno snažila znemožnit fúzi dvou bank, která byla nutným důsledkem fúze jejich zahraničních mateřských společností (italská UniCredit převzala německou HVB Bank). Německo má pro změnu zákon z roku 1960, který byl přijat s konkrétním úmyslem zabránit převzetí automobilky Volkswagen zahraničním zájemcem. Tento zákon odmítají Němci zrušit.

Ekonomka Katinka Barysch z londýnského Centra pro ekonomickou reformu tvrdí, že po vstupu nových členských zemí nastal v EU nový rozmach ochranářství. Dokonce pochybuje, že by případná nová verze evropské ústavní smlouvy mohla ukotvovat čtyři základní svobody: volnost pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu mezi členskými zeměmi.

Frédéric Bastiat, brilantní francouzský ekonom 19. století, prohlásil na adresu protekcionistů: „Požadujete privilegia pro vybranou hrstku, zatímco já požaduji svobodu pro všechny.“ Omezení obchodu svobodě, prosperitě ani zaměstnanosti nesvědčí.

psáno pro Lidové noviny

15.2.06

Pravidla, medaile a státní rozpočet

Ekonomické souvislosti olympijských her (a sportu obecně) se obvykle zužují na otázky nákladů na výstavbu sportovních stadiónů a příjmy z reklamy nebo sponzorství. Občas se diskutuje i o odměnách špičkových sportovců.

Přesto je hlavní ekonomický smysl sportu jiný, mnohem hlubší. Odhlédněme na chvíli od právě aktuálních zimních sportů a položme si otázku, proč je na všech kontinentech tolik oblíbená anglická fotbalová liga. Fotbal se hraje skoro všude na světě, ale v mnoha zemích se fanoušci raději dívají na přímé přenosy z Liverpoolu nebo Chelsea než na svoji vlastní první ligu. V Thajsku se obraz Davida Beckhama dostal i do některých buddhistických chrámů. Ve Vietnamu vynakládají fanoušci na své poměry horentní sumy za satelitní přijímače, aby se mohli v pozdních nočních hodinách dívat na anglické stadióny. Proč?

Na tuto otázku odpověděl jeden vietnamský příznivec evropského fotbalu jednoznačně: „Naše liga není zajímavá. Všichni předem vědí, kdo vyhraje. Rozhodčí pískají podle toho, jak je který klub zaplatí.“ Ano, toto je odpověď. Korupce má za následek, že rovné soutěžní podmínky jsou pokřiveny, divácký zájem se vytrácí a přízeň sponzorů nakonec také. Lepší hráči postupně odcházejí do klubů v zahraničí, kde se píská rovně a nikoli podle úplatků.

Totéž, co platí pro úspěch ve fotbalu, platí i pro úspěch v hospodářství: úspěch je založený na přesných pravidlech a jejich dodržování. Proč se právě Anglie stala první zemí, kde proběhla průmyslová revoluce? Bezpochyby to bude mít souvislost s tím, že výraz „fair play“ je anglického původu. Též francouzský výraz „laissez-faire“ (ve volném překladu „svobodné podnikání“) zajisté souvisí se skutečností, že otcem novodobých olympijských her byl baron Pierre de Coubertin. Francie před sto lety byla svobodnou dynamickou ekonomikou, která za Anglií příliš nezaostávala a v mnoha ohledech ji dokonce předčila. Ostatní západoevropské státy tyto dva velké vzory následovaly (Severní Amerika samozřejmě také).

Zrodil se klasický evropský hospodářský model, který je typický tím, že pravidla mají přednost před konexemi a o případných sporech rozhoduje nezávislý soud. Evropané si málo uvědomují přednosti svého systému před modelem čínským, v jehož rámci hrají vztahy a známosti (guanxi) hlavní roli, kdežto psaná pravidla jsou chápána jako celkem nezávazná a proměnlivá doporučení. Čínská (a v širším smyslu obecně asijská) mentalita má za to, že soudy jsou pro zločince, kdežto slušní lidé se vždycky nějak dohodnou: podobně jako fotbalové kluby před zápasem.

V rámci klasického evropského modelu měl stát jen roli nezávislého soudce s píšťalkou a kartami. To již dávno neplatí. V současnosti si stát jakožto sudí s chutí sám zakope. Není lepší ilustrace než státní podpora sportu.

Příkladem může být Austrálie. Ačkoli tato tropická země nemá ideální podmínky pro zimní sporty, její výprava na olympijských hrách v Turíně je překvapivě početná. Také australské medailové zisky z předchozích zimních her nejsou úplně zanedbatelné. Důvod?

V 70. letech došel stát k závěru, že Australané vozí z olympijských her málo medailí, a že je to „národní ostuda“. Začali proto mohutně podporovat vrcholový sport. Když se v roce 1990 rozpadl východoněmecký státem organizovaný systém podpory sportu, Australané zaměstnali mnoho trenérů z NDR. Cíleně se specializovali na menší sporty a ženské disciplíny, kde byla menší mezinárodní konkurence a tudíž větší šance na medailová umístění. Vláda se pobídkám sportu věnovala stejně pečlivě jako investičním pobídkám.

Výsledky se dostavily. Zatímco z Montrealu v roce 1976 nepřivezli Australané ani jednu zlatou medaili, v roce 1992 jich získali sedm a v roce 2004 již sedmnáct (řeč je o letních hrách). Takovýto úspěch není zadarmo. Michael Jennings ze serveru Samizdata.net uvádí, že při odhadovaném počtu 20 olympijských vítězství každé čtyři roky a státních výdajích na vrcholový sport v hodnotě 110 miliónů USD ročně přijde každá olympijská medaile daňové poplatníky celkem na 22 miliónů amerických dolarů.

Je to přiměřená cena? Stojí národní hrdost za tyto peníze? Zlepší se těmito výdaji fyzická kondice a zdravotní stav australské populace? Je podstatný rozdíl mezi chemickým dopingem a finančním dopingem ze strany státního rozpočtu? Těžko říci. V každém případě se sportem v původním Coubertinově chápání má nynější státem podporovaná produkce medailí sotva něco společného. Ani s ideály fair play či laissez-faire.

psáno pro Hospodářské noviny

Burza: bubliny a startovací okna

Pražská burza roste. Jaká je příčina? Globální přetlak kapitálu. Nízké úrokové sazby též nutí investory hledat výnosnější instrumenty než dluhopisy. Díky těmto faktorům jsme svědky rekordních růstů burzovních indexů v různých částech světa. Například sousední Rakousko – které růstem ekonomiky dvakrát nevyniká – zaznamenalo od počátku roku 2003 do února 2006 celkem 255% růst (index MSCI Austria, dolarové vyjádření).

Rakousko je vůbec zajímavým akciovým trhem. Podobně dramatický nárůst jako nyní již zažilo v 80. letech. Existuje dokonce i osobní svědectví investora, který rakouský akciový trh probudil. Byl jím miliardář Jim Rogers, někdejší spolupracovník mnohem slavnějšího George Sorose.

„V listopadu 1984 jsem jel do Rakouska. Šel jsem na burzu. Byla jako mrtvá, otevřená jen několik hodin týdně. Nikdo tam nebyl,“ vypráví Jim Rogers v knize The Investment Biker. Tou dobou byla likvidita mizivá a ceny akcií byly na úrovni roku 1972. „Před první světovou válkou měla největší rakousko-uherská burza přes čtyři tisíce členů. Byl to největší akciový trh ve střední Evropě – podobně dominantní, jako nyní newyorská nebo tokijská burza.“

Jim Rogers věděl, že fungující ekonomika se bez burzy dlouhodobě neobejde, a že vídeňská burza se jednou dočká renesance. Ale kdy? Rogers navštívil ministerstvo financí a zjistil, že se připravují zákony o snížení daní z dividend a o úplném osvobození reinvestovaných dividend od daní. Na řadě byla i opatření usnadňující investování do akcií pojišťovnám a penzijním fondům. Rogers ovšem nechtěl nic nechat náhodě a pro jistotu pohovořil ještě se zástupci odborů. Dozvěděl se, že odbory sice považují burzu za nutné zlo, ale v principu si uvědomují její potřebnost pro fungování ekonomiky.

Neprodleně nenápadně koupil akcie všech asi třiceti emitentů a poté na investiční konferenci Barron’s vystoupil s příspěvkem o perspektivách rakouského akciového trhu. Nemusel si nic vymýšlet. Vzhledem ke své zapomenutosti byly rakouské akcie dlouhodobě podhodnocené. Investoři, kteří Rogerse včas následovali, udělali skvělé výnosy: jen v roce 1985 průměrně 172 procent v dolarech. Když v létě 1990 vídeňská burza vrcholila, index byl o tisíc procent na svou úrovní v době, kdy Rogers hovořil s vládou a s odboráři.

Jim Rogers prodal své rakouské akcie v roce 1987 s „pouhým“ 400-500% výnosem. Věděl, že od jisté úrovně výše se adekvátní cena mění v nepřiměřeně rizikovou spekulaci. „Všichni univerzitní studenti se chtěli stát makléři. Lidé opouštěli svá zaměstnání a živili se spekulací: vždyť to bylo tak snadné, když všechny akcie rostly,“ vzpomíná Rogers. „Podle všech tradičních měřítek – vysoké poměry P/E, nízké dividendové výnosy, vysoké objemy odchodů – byl trh přehřátý. Šlo o klasickou spekulativní bublinu, stačilo jen píchnutí a balónek praskl.“

Po roce 1990 následovalo dvanáct let poklesu. Své maximální úrovně z léta 1990 dosáhl rakouský index až v srpnu 2004. Od té doby roste vídeňská burza paralelně s pražskou a s mnoha dalšími světovými burzami. Tempo růstu je podobně závratné jako v druhé polovině 80. let. Historie se opakuje.

V současnosti nelze přesně určit, jak dlouho bude vídeňský, pražský, moskevský, curyšský, bombajský, kodaňský nebo káhirský akciový boom pokračovat. Jisté je, že žádný strom neroste do nebe a několikaletý růst v desítkách procent ročně bude jednou nutně vystřídán kocovinou. Svět se od dob Rogersova romantického objevování zapomenuté středoevropské burzy změnil: dnes má každý investor okamžité informace přes internet nebo terminál Bloomberg. Mechanismus spekulativních boomů a následných krizí je však stejný ji po staletí, protože lidská psychika se nezměnila.

A ještě něco. Rakouský akciový boom v 80. letech přinesl velký růstový impuls pro ekonomiku. Emitenti provedli desítky primárních akciových emisí, což povzbudilo ekonomiku. Dodnes Rakušané profitují z tehdejší investiční vlny: například v podobě nižší nezaměstnanosti ve srovnání s Německem.

Čeští emitenti jsou zdráhaví. Nechápou, že nyní je otevřeno ideální „startovací okno“ pro primární emise akcií. Touto formou lze právě teď získat extrémně levný kapitál – kapitál, který je pro emitenta levnější i méně rizikový než úvěr. Až se okno uzavře, na další podobnou šanci bude nutno čekat možná deset, patnáct nebo i více let. Bylo by škoda ji promeškat.

psáno pro Hospodářské noviny

10.2.06

Bojkoty hloupé, chytré a nutné

Konflikt Západu s islámským extrémismem nabývá na intenzitě: kontroverze kolem íránského atomového programu a spor ohledně karikatur proroka Mohameda tento vývoj jen potvrzují. Začíná se mluvit o bojkotech, a to z obou stran. Obchodní řetězce v některých islámských zemích přestaly prodávat dánské zboží. Na opačné straně pomyslné barikády kolují výzvy k bojkotu zboží a cest do islámských zemí.

Co je to vlastně bojkot? Ve své ekonomické podstatě jde o dobrovolné jednostranné omezení svobodného obchodu. Jeho cílem je ekonomicky poškodit protistranu, zpravidla s cílem donutit ji k určitému jednání. Z podstaty věci vyplývá, že bojkot může být úspěšný tehdy, pokud ztráty bojkotované strany převyšují ztráty strany, která bojkot vyhlašuje. Tyto ztráty samozřejmě musejí být citelné. Ani značné ekonomické ztráty nicméně nemusí bojkotovanou stranu donutit k žádoucí změně chování. Záleží na okolnostech.

Historie zná celou řadu bojkotů, úspěšných i neúspěšných. Samotné slovo pochází od Charlese C. Boycotta (1832-1897). Boycott byl Angličan, který působil v Irsku jako správce pozemků hraběte z Erne v hrabství Mayo. Odmítal snížit nájmy za půdy, pročež Irská pozemková liga vyhlásila na Boycotta v roce 1880 sankce. Ocitl se bez služebnictva, bez podřízených i bez pošty. Obchody mu odmítaly prodávat zboží. Izolace byla nakonec úspěšná, nájemci se domohli snížení sazeb a Boycott odešel. Záhy se jeho jméno stalo trvalou součástí anglického slovníku.

Ostudnou kapitolou představovaly bojkoty židovských obchodů v hitlerovském Německu. Tuto nacistickou tradici dodnes udržuje většina islámských zemí. Například „umírněná“ Malajsie nemá žádné styky s Izraelem, nepovoluje izraelským občanům vstup na své území a Izraelci nesmějí kupovat akcie na kualalumpurské burze. Ze strany Malajsie je tento postup nevýslovně hloupý, protože obě země nikdy neměly jediný vojenský konflikt či územní spor; kromě toho spolupráce s technicky vyspělým Izraelem by pro Malajsii aspirující na roli vyspělé ekonomiky mohla být velmi přínosná. (Vláda sousedního Singapuru je mnohem inteligentnější, s Izraelem spolupracuje velmi úzce k oboustranné vzájemné spokojenosti. Izrael dokonce pomáhal Singapuru vybudovat armádu.)

Islámský postoj k Izraeli je příkladem hloupého bojkotu, který více poškozuje svého iniciátora. Ale nedávná historie zná i velmi úspěšné příklady. Velmi významný byly například Reaganovy sankce na vývoz celé řady technologií do Sovětského svazu v 80. letech. „Účelem ekonomické války nebylo Sovětský svaz »odrovnat«, ale zhoršit jeho již tak vážnou ekonomickou krizi. Aby SSSR zmírnil své ekonomické problémy, musel by přesunout priority od zbrojení a podpory zahraničních satelitů k reformě ekonomiky, což by vedlo k zásadní změně v řízení celé říše, a tudíž ke zmírnění a možná ukončení studené války. Přesně to se také stalo,“ vzpomíná odborník na Rusko a někdejší člen Reaganova týmu Richard Pipes ve své autobiografii Vixi – paměti nezařaditelného. Bojkot však nebyl absolutní: USA prodávaly Sovětům pšenici, aby snížily objem sovětských devizových rezerv.

Zpět k současnosti. Mezinárodní bojkot Íránu by mohl účinně snížit riziko možnosti nukleárního konfliktu v tomto století. Extrémní islám nenávidí západní civilizaci nikoli proto, co dělá, nýbrž pro její podstatu. Totéž platilo v 80. letech pro vztah SSSR vůči USA. Jedinou účinnou politikou byla tvrdá konfrontační linie. Vyjednávání je známkou slabosti Západu a zároveň pobídkou k další agresivitě jeho odpůrců. „Čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali,“ uvádí dále Richard Pipes. „Platilo to i obráceně. Jediná doba, kdy byli beze všeho ochotni ke kompromisu, byly roky 1940-41, kdy se báli, že Hitler se obrátí proti nim. Aby si ho usmířili, zahrnovali ho potravinami a strategickými surovinami, a dokonce mu vydali německé komunisty, kteří hledali útočiště v Moskvě.“ Hitler si ochotu ke kompromisu vyložil jako příznak vnitřní slabosti SSSR. Zbytek je historie.

Poučení ohledně Íránu a militantního islámu obecně: usmiřování zlého režimu nefunguje nikdy. Ekonomické poučky jdou v tomto případě stranou, protože protivník uvažuje fanaticky, nikoli ekonomicky. Vyjednávání má smysl jen z pozice síly.

Pokud jde Dánsko – bude zajímavé sledovat, kolik muslimů usazených v této zemi začne bojkotovat tamní komfortní sociální systém a vrátí se zpátky domů: do pásma Gazy, do Bosny nebo do Somálska.

psáno pro Lidové noviny

5.2.06

Díky, pane Greenspane

Dne 31. ledna 2006 odešel Allan Greenspan z funkce předsedy Rady guvernérů Federálního rezervního systému neboli „Fedu“. Vykonával ji od srpna 1987. S jeho odchodem do penze tak končí celá epocha v dějinách amerického centrálního bankovnictví. Nejen to. Greenspanův význam byl globální.

Allan Greenspan byl často označován za nejmocnějšího muže světové ekonomiky. Pokud „moc“ definujeme jako odpovědnost a schopnost řešit různé finanční krize, pak ano. Již za pár měsíců po příchodu do funkce čelil největšímu krachu na newyorské burze od pověstného Černého pátku 1929. Krizi ustál znamenitě: žádná hospodářská krize se nekonala. Zhruba za rok a půl dosáhly americké akcie svých maximálních hodnot a pokračovaly v růstu.

Patrně největší zatěžkávací zkouška Fedu však přišla v roce 1997. Tehdy zkrachoval hedge fond Long Term Capital Management. Nešlo o obyčejný fond, jaký zná leckterý drobný český investor – podílové fondy nekrachují. Hedge fond LTCM byl gigantickou spekulativní konstrukcí. Objem jeho aktiv a pasiv dosahoval stovek miliard dolarů. Jeho zhroucení by vedlo k pádu některých významných bank, což by rozpoutalo dominový efekt. V nejhorším případě mohlo dojít až k hospodářské krizi srovnatelné se třicátými lety.

Vedení Federálního rezervního systému pozvalo všechny strany zúčastněné v krizi na společné zasedání. Jeho výsledkem byla „dobrovolná sbírka“, kdy obchodní partneři LTCM vybrali 3,625 miliardy dolarů. Zastavili tak potenciální krizi hned v zárodku. Tato záchranná akce organizovaná „Fedem“ byla elegantní i v tom, že na rozdíl od mnoha jiných podobných podniků nic nestála. „Fed“ poskytl jen kancelář, kávu a sušenky – a samozřejmě důrazné doporučení, jak krizi řešit. Greenspanovi a jeho kolegům (zejména Billu McDonoughovi z newyorské Federální rezervní banky) vděčíme za to, že se koncem 90. let světová ekonomika nezhroutila.

Rutinní práce centrálního bankéře je však mnohem méně dramatická. Spočívá především v rozhodování o výši základních úrokových sazeb a v řízení objemu peněz v oběhu prostřednictvím nákupů a prodejů státních dluhopisů. Zde stojí za zmínku, že dnešní koncepce centrálního bankovnictví je poměrně nová. Až do počátku 20. století žádná monetární politika neexistovala. Teprve postupně začaly centrální banky intervenovat na finančních trzích.

Dlouhou dobu to však neuměly dělat správně. Během 20. let například tehdejší guvernér Benjamin Strong celkem lehkomyslně pumpoval peníze do oběhu. Následkem byla spekulativní bublina, která na podzim 1929 splaskla. Trhy zachvátila panika, banky se octly bez peněz a začaly krachovat. Nyní měl „Fed“ možnost odčinit svoji chybu a zaplavit trh likviditou. Udělal přesný opak: stahoval peníze z oběhu. Značný podíl viny za Velkou depresi padá na hlavy tehdejšího vedení „Fedu“, jak později konstatoval ekonom Milton Friedman. (Mimochodem, z podobných pozic byla kritizována i Česká národní banka v období po květnu 1997.)

Později, v 60. a 70. letech, centrální banky dělaly jinou chybu. Ve shodě s vládami praktikovaly chybně pochopenou Keynesovu teorii s cílem minimalizovat nezaměstnanost. Tato epizoda je ve Spojených státech spojena se jménem tehdejšího šéfa „Fedu“ Artura Burnse. Burns byl výtečný teoretický ekonom, ale jeho působení v čele centrální banky se do historie zapsalo jako éra stagflace: hospodářské stagnace spojené s inflací. Veřejnost totiž přestala centrální bance věřit, že je schopna udržovat cenovou stabilitu. Očekávání přitom v ekonomice hrají klíčovou roli. Když centrální banka zjistila, že pouštěním peněz do ekonomiky není schopna povzbudit hospodářský růst, reagovala ještě volnější měnovou politikou: asi jako když narkoman potřebuje stále vyšší dávky drogy. Jenže dříve fungující „droga“ přestala fungovat, protože očekávání veřejnosti se změnila.

Burnsovým následníkem byl Paul Volcker, který prováděl přísnou měnovou politiku v prvních letech vlády prezident Reagana. Volcker i Reagan byli zajedno, že staré recepty přestaly fungovat a že v první řadě je nutné obnovit důvěru veřejnosti v měnu. Volckerova éra je spojena s velmi vysokými úrokovými sazbami a s recesí v roce 1982. Důsledky této recese netrvaly dlouho – ale důvěra v nízkoinflační dolar byla obnovena a trvá doposud.

Když Allan Greenspan přebíral vedení „Fedu“ v roce 1987, byla krize již z větší části zažehnána. Přesto nelze říci, že by přišel k hotovému. Teprve Allan Greenspan završil vývoj amerického centrálního bankovnictví a dovedl jej do dnešního stavu. Americký „Fed“ je nyní respektovanou a důvěryhodnou centrální bankou, která pružně reaguje na výkyvy ekonomiky a dokáže řešit případné krize. Úrokové sazby jsou v historickém srovnání spíše nízké, což podporuje hospodářský růst. Inflace přestala být problémem, který v 70. letech trápil mnoho Američanů.

Greenspanova činnost přímo i nepřímo ovlivnila světovou ekonomiku, a to jednoznačně k lepšímu. Díky, pane Greenspane.

psáno pro Lidové noviny

Ceny bytů a evropská daňová kartelizace

Česká vláda se v Bruselu snažila prosadit trvání výjimky na sníženou sazbu DPH u nově postavených bytů. Marně. Ostře se proti této výjimce postavily zejména Německo a Rakousko. Česká vláda neměla proti takovýmto soupeřům šanci.

Proč ale vlastně Evropská unie diktuje členským státům, jaké mají mít sazby daní z přidané hodnoty? Existují dvě zdůvodnění. Oficiálně hlásaná verze tvrdí, že sjednocení daňových sazeb je nutným krokem pro vytvoření společného hospodářského prostoru. Ten má přispět k hospodářskému růstu, zaměstnanosti a dalším ušlechtilým cílům. Až se Evropa dokonale integruje – tvrdí oficiální verze – zavládne všeobecné blaho a nezaměstnanost se stane minulostí. Dále budou následovat samá pozitiva a sociální jistoty.

V konfrontaci s touto vzletnou vizí pak vypadá jako lakotný troškař každý, komu bude zatěžko zaplatit o pár stovek tisíc vyšší DPH na nový byt. Vždyť co to jsou peníze proti evropskému sjednocení. Oficiální verze důvodů pro daňovou harmonizaci má bohužel jednu podstatnou vadu: není pravdivá. Politici, kteří hlásají ekonomickou nutnost sjednocení daní, lžou, jako když tiskne. K nalezení správné odpovědi po příčinách tlaku na daňovou harmonizaci si ale nejprve musíme položit správnou otázku: co je to vlastně daň?

Daň je cena za služby, které občanům poskytuje stát, kraje a obce. Nic jiného. Oproti jiným cenám mají daňové sazby jednu zvláštnost: nekontroluje je antimonopolní úřad. Když vznikne sebemenší podezření, že se pekaři domlouvají na cenách pečiva nebo pumpaři na cenách benzínu, okamžitě vystartují antimonopolní inspektoři. Když politici otevřeně mluví o zavedení kartelu v oblasti daňových sazeb, nikdo po nich nevystartuje. Politikové chtějí více peněz a více moci. Mohou si dovolit páchat činy, za které by soukromý podnikatel platil miliónové pokuty a riskoval by možná trest odnětí svobody. Co více, toto jednání vydávají za všeobecně prospěšné.

Ve skutečnosti nejsou západní politici propagující daňovou kartelizaci žádní mravní lidumilové: jde jim jednoduše o to, aby vybrali více peněz a mohli si kupovat své voliče za různé dávky a pozornosti, porodné, pastelkovné, pohřebné, Pendolina, a tak dále. Bizarních příkladů státní péče se najde bezpočet. Například ve Švédsku je heslo „péče od kolébky až do hrobu“ dovedeno tak daleko, že stát hradí i udržování hrobů po dobu 25 let. Není to samozřejmě zdarma, budoucí nebožtík si tento luxus předplácí již během svého života.

V současnosti funguje v rámci EU daňový kartel určující minimální sazby spotřebních daní a DPH. Proč ještě nevznikl kartel u daní z příjmu? Protože naštěstí pro občany se vždy našla nějaká vláda, která si uvědomila, že na nízkých daních z příjmu stojí její prosperita: Velká Británie, Lucembursko, Irsko, Estonsko. Členem EU bohužel není prosperující Island, který by jistě rovněž proti daňové harmonizaci vystupoval.

Dobrá, ale nejsou sjednocené daňové sazby pro společnou evropskou ekonomiku nakonec přece jen nutné? Kdepak, nejsou. Stačí se podívat na USA. Jednotlivé státy buď mají zavedenou daň z maloobchodního obratu (DPH v USA není) anebo nemají. Pokud mají, sazby se velmi podstatně liší. například daň z obratu u potravin se platí jen v osmi státech, přičemž nejvyšší je v Tennessee (6 procent). Nejvyšší standardní sazba je ve státě Kalifornie, kde dosahuje závratných 7,25 procenta. Neexistuje žádná harmonizace a přece nikdo nepochybuje, že Spojené státy jsou integrovanou ekonomikou.

Také v Evropě najdeme příklad země, která nemá na svém území sjednocené daňové sazby. Švýcarsko má konkurenci v daních z příjmů dokonce zakotvenou v ústavě. Jednotlivé kantony si tak mohou konkurovat a konkurence je vždy prospěšná. Pokud jde o švýcarské sazby DPH, jsou pozoruhodně „neharmonizované“ s EU: základní sazba činí 7,4 procenta, zvýhodněná sazba (potraviny, léky, knihy, tisk) činí 2,6 procenta. Jak by se asi švýcarští voliči v referendu vyslovili k otázce, zda zvýšit na evropskou úroveň?

Česká republika bohužel přistoupila k EU již v době, kdy otázka harmonizace DPH byla dávno rozhodnuta ve prospěch vytvoření daňového kartelu. To však ještě neznamená, že by česká vláda měla se vším „proevropsky“ souhlasit. Naopak, každý odpor proti kartelu je dobrý. Mohlo by se totiž stát, že by nám silnější členové EU jednoho krásného dne „naordinovali“ sjednocené daně z příjmů, které by naprosto ochromily hospodářský růst. Jde o více než jen o ceny bytů po roce 2007. Jde o budoucnost české ekonomiky.

psáno pro Lidové noviny