Burza: bubliny a startovací okna

Pražská burza roste. Jaká je příčina? Globální přetlak kapitálu. Nízké úrokové sazby též nutí investory hledat výnosnější instrumenty než dluhopisy. Díky těmto faktorům jsme svědky rekordních růstů burzovních indexů v různých částech světa. Například sousední Rakousko – které růstem ekonomiky dvakrát nevyniká – zaznamenalo od počátku roku 2003 do února 2006 celkem 255% růst (index MSCI Austria, dolarové vyjádření).

Rakousko je vůbec zajímavým akciovým trhem. Podobně dramatický nárůst jako nyní již zažilo v 80. letech. Existuje dokonce i osobní svědectví investora, který rakouský akciový trh probudil. Byl jím miliardář Jim Rogers, někdejší spolupracovník mnohem slavnějšího George Sorose.

„V listopadu 1984 jsem jel do Rakouska. Šel jsem na burzu. Byla jako mrtvá, otevřená jen několik hodin týdně. Nikdo tam nebyl,“ vypráví Jim Rogers v knize The Investment Biker. Tou dobou byla likvidita mizivá a ceny akcií byly na úrovni roku 1972. „Před první světovou válkou měla největší rakousko-uherská burza přes čtyři tisíce členů. Byl to největší akciový trh ve střední Evropě – podobně dominantní, jako nyní newyorská nebo tokijská burza.“

Jim Rogers věděl, že fungující ekonomika se bez burzy dlouhodobě neobejde, a že vídeňská burza se jednou dočká renesance. Ale kdy? Rogers navštívil ministerstvo financí a zjistil, že se připravují zákony o snížení daní z dividend a o úplném osvobození reinvestovaných dividend od daní. Na řadě byla i opatření usnadňující investování do akcií pojišťovnám a penzijním fondům. Rogers ovšem nechtěl nic nechat náhodě a pro jistotu pohovořil ještě se zástupci odborů. Dozvěděl se, že odbory sice považují burzu za nutné zlo, ale v principu si uvědomují její potřebnost pro fungování ekonomiky.

Neprodleně nenápadně koupil akcie všech asi třiceti emitentů a poté na investiční konferenci Barron’s vystoupil s příspěvkem o perspektivách rakouského akciového trhu. Nemusel si nic vymýšlet. Vzhledem ke své zapomenutosti byly rakouské akcie dlouhodobě podhodnocené. Investoři, kteří Rogerse včas následovali, udělali skvělé výnosy: jen v roce 1985 průměrně 172 procent v dolarech. Když v létě 1990 vídeňská burza vrcholila, index byl o tisíc procent na svou úrovní v době, kdy Rogers hovořil s vládou a s odboráři.

Jim Rogers prodal své rakouské akcie v roce 1987 s „pouhým“ 400-500% výnosem. Věděl, že od jisté úrovně výše se adekvátní cena mění v nepřiměřeně rizikovou spekulaci. „Všichni univerzitní studenti se chtěli stát makléři. Lidé opouštěli svá zaměstnání a živili se spekulací: vždyť to bylo tak snadné, když všechny akcie rostly,“ vzpomíná Rogers. „Podle všech tradičních měřítek – vysoké poměry P/E, nízké dividendové výnosy, vysoké objemy odchodů – byl trh přehřátý. Šlo o klasickou spekulativní bublinu, stačilo jen píchnutí a balónek praskl.“

Po roce 1990 následovalo dvanáct let poklesu. Své maximální úrovně z léta 1990 dosáhl rakouský index až v srpnu 2004. Od té doby roste vídeňská burza paralelně s pražskou a s mnoha dalšími světovými burzami. Tempo růstu je podobně závratné jako v druhé polovině 80. let. Historie se opakuje.

V současnosti nelze přesně určit, jak dlouho bude vídeňský, pražský, moskevský, curyšský, bombajský, kodaňský nebo káhirský akciový boom pokračovat. Jisté je, že žádný strom neroste do nebe a několikaletý růst v desítkách procent ročně bude jednou nutně vystřídán kocovinou. Svět se od dob Rogersova romantického objevování zapomenuté středoevropské burzy změnil: dnes má každý investor okamžité informace přes internet nebo terminál Bloomberg. Mechanismus spekulativních boomů a následných krizí je však stejný ji po staletí, protože lidská psychika se nezměnila.

A ještě něco. Rakouský akciový boom v 80. letech přinesl velký růstový impuls pro ekonomiku. Emitenti provedli desítky primárních akciových emisí, což povzbudilo ekonomiku. Dodnes Rakušané profitují z tehdejší investiční vlny: například v podobě nižší nezaměstnanosti ve srovnání s Německem.

Čeští emitenti jsou zdráhaví. Nechápou, že nyní je otevřeno ideální „startovací okno“ pro primární emise akcií. Touto formou lze právě teď získat extrémně levný kapitál – kapitál, který je pro emitenta levnější i méně rizikový než úvěr. Až se okno uzavře, na další podobnou šanci bude nutno čekat možná deset, patnáct nebo i více let. Bylo by škoda ji promeškat.

psáno pro Hospodářské noviny