5.2.06

 

Díky, pane Greenspane

Dne 31. ledna 2006 odešel Allan Greenspan z funkce předsedy Rady guvernérů Federálního rezervního systému neboli „Fedu“. Vykonával ji od srpna 1987. S jeho odchodem do penze tak končí celá epocha v dějinách amerického centrálního bankovnictví. Nejen to. Greenspanův význam byl globální.

Allan Greenspan byl často označován za nejmocnějšího muže světové ekonomiky. Pokud „moc“ definujeme jako odpovědnost a schopnost řešit různé finanční krize, pak ano. Již za pár měsíců po příchodu do funkce čelil největšímu krachu na newyorské burze od pověstného Černého pátku 1929. Krizi ustál znamenitě: žádná hospodářská krize se nekonala. Zhruba za rok a půl dosáhly americké akcie svých maximálních hodnot a pokračovaly v růstu.

Patrně největší zatěžkávací zkouška Fedu však přišla v roce 1997. Tehdy zkrachoval hedge fond Long Term Capital Management. Nešlo o obyčejný fond, jaký zná leckterý drobný český investor – podílové fondy nekrachují. Hedge fond LTCM byl gigantickou spekulativní konstrukcí. Objem jeho aktiv a pasiv dosahoval stovek miliard dolarů. Jeho zhroucení by vedlo k pádu některých významných bank, což by rozpoutalo dominový efekt. V nejhorším případě mohlo dojít až k hospodářské krizi srovnatelné se třicátými lety.

Vedení Federálního rezervního systému pozvalo všechny strany zúčastněné v krizi na společné zasedání. Jeho výsledkem byla „dobrovolná sbírka“, kdy obchodní partneři LTCM vybrali 3,625 miliardy dolarů. Zastavili tak potenciální krizi hned v zárodku. Tato záchranná akce organizovaná „Fedem“ byla elegantní i v tom, že na rozdíl od mnoha jiných podobných podniků nic nestála. „Fed“ poskytl jen kancelář, kávu a sušenky – a samozřejmě důrazné doporučení, jak krizi řešit. Greenspanovi a jeho kolegům (zejména Billu McDonoughovi z newyorské Federální rezervní banky) vděčíme za to, že se koncem 90. let světová ekonomika nezhroutila.

Rutinní práce centrálního bankéře je však mnohem méně dramatická. Spočívá především v rozhodování o výši základních úrokových sazeb a v řízení objemu peněz v oběhu prostřednictvím nákupů a prodejů státních dluhopisů. Zde stojí za zmínku, že dnešní koncepce centrálního bankovnictví je poměrně nová. Až do počátku 20. století žádná monetární politika neexistovala. Teprve postupně začaly centrální banky intervenovat na finančních trzích.

Dlouhou dobu to však neuměly dělat správně. Během 20. let například tehdejší guvernér Benjamin Strong celkem lehkomyslně pumpoval peníze do oběhu. Následkem byla spekulativní bublina, která na podzim 1929 splaskla. Trhy zachvátila panika, banky se octly bez peněz a začaly krachovat. Nyní měl „Fed“ možnost odčinit svoji chybu a zaplavit trh likviditou. Udělal přesný opak: stahoval peníze z oběhu. Značný podíl viny za Velkou depresi padá na hlavy tehdejšího vedení „Fedu“, jak později konstatoval ekonom Milton Friedman. (Mimochodem, z podobných pozic byla kritizována i Česká národní banka v období po květnu 1997.)

Později, v 60. a 70. letech, centrální banky dělaly jinou chybu. Ve shodě s vládami praktikovaly chybně pochopenou Keynesovu teorii s cílem minimalizovat nezaměstnanost. Tato epizoda je ve Spojených státech spojena se jménem tehdejšího šéfa „Fedu“ Artura Burnse. Burns byl výtečný teoretický ekonom, ale jeho působení v čele centrální banky se do historie zapsalo jako éra stagflace: hospodářské stagnace spojené s inflací. Veřejnost totiž přestala centrální bance věřit, že je schopna udržovat cenovou stabilitu. Očekávání přitom v ekonomice hrají klíčovou roli. Když centrální banka zjistila, že pouštěním peněz do ekonomiky není schopna povzbudit hospodářský růst, reagovala ještě volnější měnovou politikou: asi jako když narkoman potřebuje stále vyšší dávky drogy. Jenže dříve fungující „droga“ přestala fungovat, protože očekávání veřejnosti se změnila.

Burnsovým následníkem byl Paul Volcker, který prováděl přísnou měnovou politiku v prvních letech vlády prezident Reagana. Volcker i Reagan byli zajedno, že staré recepty přestaly fungovat a že v první řadě je nutné obnovit důvěru veřejnosti v měnu. Volckerova éra je spojena s velmi vysokými úrokovými sazbami a s recesí v roce 1982. Důsledky této recese netrvaly dlouho – ale důvěra v nízkoinflační dolar byla obnovena a trvá doposud.

Když Allan Greenspan přebíral vedení „Fedu“ v roce 1987, byla krize již z větší části zažehnána. Přesto nelze říci, že by přišel k hotovému. Teprve Allan Greenspan završil vývoj amerického centrálního bankovnictví a dovedl jej do dnešního stavu. Americký „Fed“ je nyní respektovanou a důvěryhodnou centrální bankou, která pružně reaguje na výkyvy ekonomiky a dokáže řešit případné krize. Úrokové sazby jsou v historickém srovnání spíše nízké, což podporuje hospodářský růst. Inflace přestala být problémem, který v 70. letech trápil mnoho Američanů.

Greenspanova činnost přímo i nepřímo ovlivnila světovou ekonomiku, a to jednoznačně k lepšímu. Díky, pane Greenspane.

psáno pro Lidové noviny

Comments:
Zaujimavy clanok... ale 'ad Greenspan' som cital aj zopar o nieco viac skeptickych uvah.
Napr. A.Kling: Can Greenspan Steer?

Alebo zrovna vcera od Dana Vorechovskeho:
...In 2001, Greenspan saw the
bubble on Nasdaq bursting and the economy was moving
into recession. He decided to help the economy by lowering
interest rates5. But the pace of lowering was simply maniac.
During 2001, Greenspan decreased the rate eleven times
from 6.5 % to 1.75 % on December 11. It means he lowered
the price by more than 70 %. And in 2003, the rate reached
its historical low level at 1 % (on June 25). In June of the
next year he started to increase the rate again. In the last
increase on December 13 last year, he raised the rate from
1 % in the first half of 2004 to 4.25 %. It means an increase
of more than 300 % over one year and a half
. This is more
like a roller coaster than a monetary policy. We can say that
under such conditions the market for resource allocation in
time has been consistently misguided. Yes, market has
adjusted to the policy but it has not determined the interest
rate. As any other price regulation it leads either to chronic
shortage or to oversupply. In any case, price regulation is at
variance with relative social preference and means less
effective allocation of resources. Hampered markets are
thus less "successful" in satisfying consumer preferences
(also in the range of their structure). The same is true for the
manipulation of interest rates by the central bank.

(Zvyraznenie som pridal ja).

Celkom by ma zaujimalo, co si o tom myslite..
 
Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?