27.1.06

Proč evropské burzy excelují

Navzdory finančnímu folklóru burza není barometrem ekonomiky. Výnosy akcií téměř nemají souvislost s hospodářským růstem. Svědčí o tom i vývoj v posledních letech.

Vezměme si západní Evropu. V období 2004-05 přinesl akciový index MSCI Europe zhodnocení v celkové výši 33,4 procenta. Obdobně konstruovaný index MSCI USA jen 17,0 procenta (oba údaje jsou vyjádřeny v dolarech). Kdyby burzy skutečně fungovaly jako indikátor prosperity, znamenalo by to skvělou zprávu pro Evropu. Ale podle většiny měřítek – růst HDP, nezaměstnanost, zadlužení, vývoj kriminality, statistiky výzkumu a vývoje – USA vycházejí jako zdravější a silnější ekonomika. Odkud se tedy bere tento paradox?

O výnosech akciových trhů rozhodují tři základní faktory: úrokové míry, změny objemu peněz v ekonomice a ziskové marže podniků. Význam úrokových měr je zřejmý. S jejich poklesem rychle roste vnitřní hodnota akcií. V různých variantách vzorců pro výpočet hodnoty je totiž úroková míra vždy ve jmenovateli. Od ledna 2004 do ledna 2006 poklesla úroková míra desetiletého německého státního dluhopisu ze 4,15 % na 3,25 %. Podle nejjednoduššího oceňovacího modelu to odpovídá růstu akciového trhu o 28 %. Ve skutečnosti šly německé akcie nahoru o 31,7 % (v eurovém vyjádření). Vynikající výkony evropských akcií by tedy dokázalo vysvětlit samotné zlevnění „dlouhých peněz“.

Naproti tomu úroková míra desetiletého dluhopisu americké vlády během stejného období vzrostla ze 4,1 % na 4,36 %. V rámci tohoto modelu by tedy americké akcie měly teoreticky poklesnout o šest procent. Ve skutečnosti, jak víme, rostly. Musely se tedy uplatnit i jiné faktory.
Mezi ně patří globální nadbytek kapitálu. Existuje mnoho velkých investorů, kteří se snaží zhodnotit své finance na celém světě: americké penzijní fondy, evropské a japonské životní pojišťovny, arabští ropní šejkové, státní rezervní fondy ropných mocností (např. Norska a Ruska), centrální banky Číny a Japonska, hedge fondy, a tak dále. Přetlak poptávky po dluhopisech vedl k poklesu úrokových sazeb v Evropě a jen tak zcela mimochodem umožnil české vládě lacinější zadlužování. Mozky globálního kapitálu již vyčerpaly různé „inovativní“ možnosti, takže se vracejí ke starým osvědčeným trhům Evropy a Severní Ameriky. Proto evropské akcie rostou a americké přinejmenším neklesají. Zvýšení amerických úrokových sazeb povzbudilo poptávku po amerických dluhopisech a proto během roku 2005 posiloval i dolar.

Ani nízké sazby a přetlak kapitálu by však k vysokým výnosům evropských akcií nestačily bez růstu zisků. Povrchní pozorovatel by řekl, že při slabém růstu ekonomiky musejí být zisky rovněž slabé. V globalizovaném světě to již neplatí. Evropské společnosti přesouvají výrobu do Asie a východní Evropy. Daří se jim proto udržovat slušné ziskové marže. Kromě toho jsou západoevropské společnosti obvykle lehčeji zdaněny než firmy v USA. Efektivní míra zdanění akciového kapitálu průmyslových společností je ve Švédsku pouhých 25 %, zatímco v USA 41 %. V Irsku dokonce jen 12 %. (Údaje z roku 2003.)

Podle časopisu The Economist připlynul v roce 2005 do evropských firem soukromý akciový kapitál (private equity) v bezprecedentní hodnotě 37 miliard euro. Soukromí investoři ovládnou firmu, sníží náklady a propustí přebytečné pracovní síly. Výsledkem je zhodnocení firmy o desítky procent. Objemy LBO (leverage buy-out) se v letech 2004-05 v Evropě zdvojnásobily. Podstatou těchto operací je koupě společnosti na dluh, její racionalizace a následný prodej se ziskem.

Někdy mohou velké objemy LBO znamenat riziko, avšak nyní tomu nic nenasvědčuje. Výskyt platební neschopnosti podniků v Evropě poklesl z 11 % začátkem roku 2003 na méně než 1 % v polovině roku 2005. (V USA poklesl ze 7 % na 2 %). Kreditní spread (přirážka za úvěrové riziko) pro evropské společnosti spekulativního ratingového stupně činí méně než 0,2 procentního bodu. Extrémně levné úvěry znamenají podstatně snadnější splácení dluhů. A proto ani tolik nevadí, že celkový dluh evropských nebankovních společností činí 57 % hrubého domácího produktu, zatímco v USA je tento poměr jen 45 % HDP.

Globalizace, nejlevnější kapitál za posledních sto let a kvalitní management – to jsou hlavní faktory příznivého vývoje evropských akcií. Kdepak Lisabonská strategie nebo podobné fantazie.

psáno pro Hospodářské noviny

Trochu jiný švédský model

Jak se projevuje rozklad evropského sociálního státu? Tím, že stát již není schopen plnit základní funkci: zajistit bezpečnost. Statistiky kriminality podávají nelichotivý obraz vývoje. Platí to i pro Švédsko – někdejší výkladní skříň úspěchů socialismu.

Olle Wästberg, bývalý generální konzul v New Yorku, před časem srovnal v deníku Dagens Nyheter statistiky zločinnosti v New York City (8,1 miliónu obyvatel) a ve Švédsku (8,9 miliónu obyvatel). Ačkoli počty obyvatel jsou podobné, statistiky závažné kriminality se podstatně liší. New York zaznamenal v roce 2003 celkem 1875 znásilnění, Švédsko 2565. Přepadení: New York necelých 19 tisíc, Švédsko přes 65 tisíc. Loupeže: 29 tisíc v New Yorku, ale téměř 123 tisíc ve Švédsku. Jen statistika vražd vychází lépe pro Švédsko (189 ve srovnání s 598 vraždami v New Yorku). Rozdíl lze připsat rozšíření střelných zbraní a vyřizování účtů mezi drogovými dealery.

„Návrat do Stockholmu po pětiletém působení v New Yorku znamenal rozdíl. V New Yorku jsem se zkrátka cítil úplně bezpečně,“ napsal Olle Wästberg. Uvádí dále statistiky poklesu newyorské zločinnosti od roku 1990: výskyt znásilnění poklesl o 41 procent, přepadení o 73 procent, vloupání o 74 procent, velkých loupeží ubylo 47 procent, krádeží aut ubylo dokonce 82 procent.
Švédská Rada pro prevenci zločinu (Brottsförebyggande rådet) uvádí opačný trend. Počet vražd v období 1990-2004 vzrostl o 73 procent, znásilnění o 87 procent, přepadení o 65 procent. Drogová kriminalita vzrostla o 70 procent. Naopak poklesl výskyt podvodů a hospodářské kriminality (o 45 procent) a vloupání (o 23 procent). Za tímto vývojem stojí především rozvoj bezhotovostního platebního styku.

Proč Švédsko trpí explozí násilné kriminality? New York City má celkem 35 tisíc policistů, kteří jsou vidět na každém rohu. Švédsko má jen 16 tisíc policistů a v některých čtvrtích je lze vidět jen zřídka. Míra objasněnosti je nízká a navíc dlouhodobě klesá. Pokud se pachatele podaří dopadnout, dostane nízký trest. Švédsko se chlubí nízkým počtem vězňů, ale to je z nouze ctnost.

Stát sice vybírá na daních přes polovinu hrubého domácího produktu, ale na policii, soudy a vězení se prostředků nedostává. Proč? Sociální stát má drahý provoz. Vládnoucí strana musí platit své voliče. Profesor Assar Lindbeck (člen komise pro udělování Nobelovy pamětní ceny za ekonomii) udává, že na každého Švéda pracujícího v soukromém sektoru připadá 1,6 osob žijících ze státu. Vládnoucí sociální demokracie si vytvořila početnou kastu věrných voličů, kteří žijí na účet státu a smetou jakýkoli pokus o změnu hospodářské politiky.

Jenomže během posledních zhruba patnácti let bují „sociální“ výdaje tak mohutně, že státu se nedostává peněz na zabezpečování svých základních funkcí. Zatím je kriminalita soustředěna do relativně izolovaných čtvrtí na způsob pařížských předměstí. Jenomže trend násilné kriminality je neúprosný: rozsah rizikových oblastí roste, počet obětí rovněž.

V listopadu 2005 proběhla tiskem zpráva, že skupina švédských dívek vytvořila novodobý „pás cudnosti“ na ochranu proti znásilnění. Šlo o výsledek středoškolského projektu praktické výchovy. „K otevření je zapotřebí obou rukou, takže násilník vás nemůže současně držet a odepnout pás,“ vysvětluje devatenáctiletá Nadja Björk. Hned po uvedení se pásu prodalo několik stovek kusů a autorky nápadu hodlají rozjet sériovou výrobu „Nedělám to pro peníze. Myslím, že znásilnění je hrozná věc a chci se podílet na jeho omezování," dodává Nadja Björk.

Zůstává otevřenou otázkou, zda se tento švédský model bude dovážet anebo zda jeho autorky dostanou od české vlády investiční pobídky.

psáno pro MF Dnes

Zdroje:
http://www.dn.se/DNet/jsp/polopoly.jsp?d=572&a=300479&previousRenderType=2
http://www.bra.se/
http://technet.idnes.cz/bezpecnost.asp?r=bezpecnost&c=A051214_153028_bezpecnost_vse

20.1.06

Pokus o předpověď americké prosperity

Je těžké cokoli předpovídat. Zejména budoucnost, dodává rčení, které se již stalo součástí ekonomického folklóru. Historie je plná ekonomů, kteří se dokázali řádně znemožnit. Třeba zakladatel finanční ekonomie Irving Fisher z univerzity v Yale: „Akciový trh patrně dosáhl stabilně vysoké hladiny“. Bohužel se této předpovědi dopustil 16. října 1929, doslova několik dní před Černým pátkem na newyorské burze.

Je možné začátkem roku 2006 něco předpovídat bez rizika podobné blamáže? Zde je jeden pokus: „Americká ekonomika bude pokračovat v dosavadním trendu. Dosáhne růstu blízkého potenciálu (tj. 3-4 procenta), při nezaměstnanosti kolem pěti procent. Dolar se nezhroutí, rekordní deficit obchodní bilance Spojených států nebude nic znamenat. USA zůstanou hlavním tahounem světového hospodářského růstu.“

Na základě čeho lze podepřít tuto prognózu? Nemají kus pravdy ti, kteří už dlouhá léta poukazují na dvojitý schodek obchodní bilance i amerického federálního rozpočtu?

Pravděpodobně nemají. Začněme s federálním rozpočtem. Americké veřejné finance nejsou v ideálním stavu, ale v srovnání s většinou evropských zemí jsou přímo v báječném stavu. Oproti zemím jako jsou Japonsko, Čína nebo Indie jsou USA dokonce učebnicovou ukázkou dobré správy státních příjmů a výdajů. Japonsko má veřejný dluh podstatně přesahující jeho hrubý domácí produkt, čínské komerční bankovnictví je černou dírou hltající dotace a Indie má roztříštěný nefunkční a zcela neprůhledný systém hospodaření. Spojené státy jsou pro svoji pozici terčem mnoha kritik, ale jemu tomu tak jen proto, že jejich finance jsou nejlépe viditelné. Žádný krach veřejných financí není na pořadu roku.

Dobrá, ale co obchodní deficit? Není nebezpečný? Není. Představme si rodinu, kde otec pracuje jako letecký inženýr, matka je farmaceutka, syn je programátor a dcera specialistka na reklamu. Žádný člen této rodiny nevyrábí nic hmotného. Veškeré životní potřeby musí dovážet. Obchodní bilance této rodiny je trvale záporná a přece to neznamená, že jednou musí zkrachovat. Nyní si tuto rodinu vynásobme číslem v řádech desítek miliónů: získáme hrubý, ale přece jen výstižný obraz jádra ekonomiky dnešních USA.

Časopis Newsweek se pozastavuje nad tím, že výroba kompozitních součástí křídla nejnovějšího Boeingu bude přesunuta do Japonska. Dobrá, a co má být? Důvodem, proč obchodní bilance Spojených států zůstane trvale záporná, je dokonalejší a hlubší mezinárodní dělba práce. Nikoli nerovnováha. Ta ji dnes ztratila svůj význam.

Nerovnováha obchodní bilance hrála důležitou roli v dobách zlatého měnového standardu, kdy bylo nutné vyrovnávat zlaté rezervy podle vývoje mezinárodního obchodu. Jaký dopad by měla záporná obchodní bilance, kdyby americký dolar byl pevně vázán na zlato? Pro odpověď se stačí podívat do posledních dvou desetiletí 19. století. V roce 1879 byla zaveden konvertibilní, zlatem krytý dolar. Vyšší cenová úroveň v USA ve srovnání se zbytkem světa měla za následek čistý import zboží a odliv měnového zlata. Ten se projevil v poklesu měnové zásoby a následné deflaci. Spojené státy stály před volbou: devalvovat dolar, opustit zlatý standard anebo snést obtíže spojené s deflací. Rozhodly se tehdy pro silný dolar i za cenu, že klesající ceny zboží částečně poškodí ekonomiku, zejména farmáře.

Tato volba měla závažné hospodářské důsledky. Výnosnost zemědělství klesala, farmy byly nuceny zvyšovat efektivitu a pracovní síly se stěhovaly do měst. Americký průmysl získával pozice na úkor zemědělství. Jak by dnes USA vypadaly, kdyby se koncem 19. století rozhodly devalvovat dolar či opustit konvertibilitu? Možná by se vyvíjely spíše jako Mexiko, Argentina či Brazílie. Je to zajímavé téma pro příznivce alternativní historie.

V dnešní době flexibilních měnových kursů je kurs dolaru určován nabídkou a poptávkou na světových finančních trzích. Nelze proto jednoznačně říci, že dolar je podhodnocený či nadhodnocený: jeho kurs odpovídá trhu. Obchodní bilance je spíše reliktem minulosti než užitečnou statistikou. Patrně by se vůbec nic nestalo, kdyby tato statistika přestala být publikována vůbec.

Jiná ilustrace odpovídající podmínkám České republiky: hlavní město Praha má trvalý deficit obchodní bilance se zbytkem republiky a se zbytkem světa. Znamená to snad, že se pražská ekonomika zhroutí? Tato představa by mohl být námětem pro malou televizní komedii, nikoli pro seriózní analýzu.

Předpověď, že americká ekonomika neutrpí úpadek, není tedy příliš riskantní.

psáno pro Hospodářské noviny

Dva příběhy o dohánění a předhánění

Média oznámila, že Česká republika ekonomicky dohnala první západní stát: Portugalsko. Tato zpráva je ovšem zajímavá z jiných důvodů, než pro které se jí dostalo takové pozornosti. Především, samotná metodika měření ekonomické vyspělosti. V daném případě šlo o hrubý domácí produkt vyjádřený paritou kupní síly.

Jak se měří výkonnost
HDP je součet všech finálních hodnot výrobků a služeb, které se v dané ekonomice během daného roku vyprodukují. Existují ovšem různá vyjádření hrubého domácího produktu, což pro laika může být poněkud matoucí. V mezinárodním srovnání se používá HDP přepočtený na dolary nebo eura pomocí nominálního měnového kursu anebo HDP vyjádřený v paritě kupní síly. První varianta výpočtu udává ekonomickou „váhu“ dané země v mezinárodním srovnání. Eurostat uvádí, že ve třetím čtvrtletí 2005 byla ekonomická výkonnost Portugalska v přepočtu na jednoho obyvatele o 43 procent vyšší ve srovnání s ČR.

Neplatí to ovšem pro životní úroveň. Jejím indikátorem je HDP v paritě kupní síly. Vypočteme jej tak, že nominální HDP upravíme o cenovou úroveň v dané zemi. Země s vysokými životními náklady si v tomto přepočtu pohorší, naopak „levné“ země si mohou výrazně pomoci. Česká republika tedy dostihla Portugalsko především díky faktu, že zdejší ceny jsou v průměru podstatně nižší. Nízké životní náklady pomáhají Čechům dorovnat ztrátu vyplývající z celkově nižší výkonnosti ekonomiky. O skutečném předstižení tedy bude možno mluvit teprve tehdy, až Česká republika překoná Portugalsko i v nominálním vyjádření.

Předstižení po italsku
Je-li řeč o „předstižení“, nelze nezmínit zemi, kde se toto slovo stalo v nedávné minulosti velmi populárním. Jde o Itálii. Italské ekonomice se v poválečném období velmi dařilo. Koncem 70. let se ukázalo, že na dosah je zdánlivě nemožné: Itálie začala dohánět Velkou Británii. Termín „il sorpasso“ – předstižení – začal být velmi diskutovaný.

V roce 1987 italská vláda oficiálně oznámila, že Velkou Británii konečně předstihla. Šlo o úspěch viditelný na první pohled. Ještě v roce 1950 vlastnili Britové dvanáctkrát více automobilů než Italové. O několik desetiletí později již Italové byli více motorizováni než Britové. Životní úroveň vzrostla podle všech měřítek: od kojenecké úmrtnosti až po dostupnost luxusního zboží.
Je pozoruhodné, že hospodářského růstu bylo dosaženo v podmínkách permanentní politické nestability. Neustále se střídající vlády, několik pokusů o vojenský převrat a levicový terorismus kupodivu nepřekážely prosperitě. Když v roce 1985 navštívil Ronald Reagan Itálii, zeptal se premiéra „Jak se vyvíjí vaše krize?“ „Děkuji za optání, velmi dobře,“ zněla odpověď.

Příklad Itálie ukazuje, že ekonomika může dlouhodobě růst i bez silného politického vedení a bez reforem. Tento růst ovšem neměl zdravý základ: byl hnán neustále rostoucími státními výdaji a zadlužením. V roce 1950 činily italské veřejné výdaje jen 22 procent HDP. V roce 1960 již 30 procent. V roce 1980 se výdaje vyšplhaly již na 42 procent HDP a v roce 1990 na 53 procent. Daňové sazby byly sice vysoké, avšak příjmy nestačily. Deficity byly proto financovány státním dluhem, jehož reálná hodnota byla „splácena“ dvojcifernou inflací. Ekonomové Mario Baldassarri a Franco Modigliani (nositel Nobelovy ceny) hovořili doslova o perverzním růstovém modelu.

Trvale neudržitelný růst státu
V devadesátých letech se ukázalo, že tento model nemůže fungovat donekonečna. Vládní výdaje již dávno překročily únosnou mez. Přišel čas, kdy nebylo možné pohánět hospodářský růst dalším zadlužením. Bylo nutné provést reformy. Ty však byly důsledné jen v oblasti monetární politiky vzhledem k přijetí eura.

Fiskální politika nebyla reformována zdaleka dostatečně. Vláda částečně omezila veřejné výdaje, ale daňová zátěž zůstala vysoká. Fiskální reformy proto měly významný „brzdný“ vliv na hospodářský růst. Italský trh práce nebyl reformami dotčen vůbec. V důsledku těchto zanedbání prochází Itálie již řadu let obdobím pomalého růstu, který během roku 2005 přerostl do recese.

Termín „il sorpasso“ je zapomenut. Velká Británie nyní vede nad Itálií o více než 6 procent (vyjádřeno HDP na hlavu v paritě kupní síly), respektive o 23 procent (podle HDP v nominálním eurovém vyjádření na hlavu).

Co nám říká italská zkušenost: růst veřejných výdajů a dluhů může ekonomiku táhnout dosti dlouho i bez reforem – pak ale přijde hořké zúčtování.

psáno pro Hospodářské noviny

Reformy: co se povedlo a co ne

Prezident Václav Klaus pronesl na semináři Centra pro ekonomiku a politiku řeč, v níž zhodnotil výsledky transformace české ekonomiky. Ta začala v lednu 1991 deregulací maloobchodních cen – slavíme tedy malé jubileum. Je to však skutečně důvod k oslavám?

Viděno očima ekonoma, bezpochyby ano. Někdejší Československá socialistická republika byla státem s extrémní rolí státu v ekonomice. V míře „tuhosti“ centrálního řízení ekonomiky předstihovala většinu socialistických zemí s výjimkou Severní Koreje, Albánie a Kuby.
Transformace řízená Klausem a ostatními reformního ekonomy – vzpomeňme alespoň jména Vladimíra Dlouhého, Tomáše Ježka, Karla Dyby, Dušana Třísky či Ivana Kočárníka – dokázala během několika málo let udělat z neekonomického režimu poměrně slušně fungující středněpříjmovou ekonomiku. Podařilo se přeorientovat export z bývalých socialistických zemí na Západ. Podařilo se udržet relativně stabilní měnu; česká inflace byla podstatně menší ve srovnání s Polskem, Maďarskem, o zemích bývalého SSSR stižených hyperinflací ani nemluvě. Podařilo se nastolit konvertibilitu koruny a založit nezávislou centrální banku – Češi získali namísto „náhražkové“ měkké socialistické měny poprvé od dob první republiky zdravé peníze. Abychom nezapomněli, podstatně se zlepšilo i životní prostředí.

Především se však podařilo odmítnout všechny bláhové iluze o „třetích cestách“ mezi tržním a plánovaným hospodářstvím. Málokdo si uvědomuje, jaké náklady a zklamání jsme si ušetřili budováním kapitalismu bez přívlastků. Klausův projev může leckomu znít jako sebechvála – avšak oprávněná sebechvála.

Některé reformní kroky nicméně byly a doposud jsou kontroverzní, ať už oprávněně či nikoli.
Třeba tolik kritizovaný „vekslácký“ kurs české koruny. Tento krok mnoho lidí popudil, protože černý trh s cizími měnami mnozí pokládali za „nemorální“ – a tak se i dívali na kurs koruny k německé marce v poměru 18:1. Česká měna byla levná a Češi si tehdy připadali okradení.
Ve skutečnosti „vekslácký“ kurs jen nemilosrdně odhalil hloubku mizérie, do níž zabředl socialismus. Nespokojenci by si měli uvědomit, že počáteční devalvace koruny zachránila českou ekonomiku před osudem nových spolkových zemí. Obyvatelé bývalého východního Německa byli nadšeni, když se podařilo prosadit výměnu měkké východní marky za tvrdou západní v poměru jedna ku jedné. Východní Němci byli najednou bohatí a Češi jim záviděli. Leč zákony nabídky a poptávky nelze ošidit politickým rozhodnutím. Mzdy v bývalé NDR prakticky přes noc reálně vzrostly natolik, že socialistické kombináty totálně ztratily konkurenceschopnost. Následoval propad ekonomiky a trvale vysoká nezaměstnanost, která neklesá ani patnáct let po sjednocení Německa.

Jiným kontroverzním tématem byla kupónová privatizace. Zde je nutno položit otázku, jak by privatizace vypadala, kdyby zvítězila Zemanova fantaskní vize zaměstnaneckých akcií. Byli by zaměstnanci lepšími akcionáři než držitelé investičních kupónů? Hádejte, můžete jednou. Nikde na světě nepředstavují zaměstnanecké akcie hlavní typ vlastnictví podniků. A nikde na světě zaměstnanci podniky neřídí.

Co lze reformátorům vytknout, je ledabylý postoj vůči kapitálovému trhu. Ten lze vysvětlit tím, že reformní ekonomové se kapitálovými trhy příliš nezabývali. V bývalé ČSSR bylo možné aplikovat například některé prvky monetarismu, který byl proto studován poměrně pečlivě. Ale kapitálové trhy? V této oblasti zde odborníci scházeli. A bylo to bohužel znát.

Období po ukončení kupónové privatizace se reformátorům nepodařilo. Na neregulovaném kapitálovém trhu se děly ošklivé věci. Důvěra v reformy utrpěla. Lidé začali mít pocit, že vláda straní nepoctivcům. Ve skutečnosti nešlo o úmysl, nýbrž o pouhou nedůslednost. Veřejnost však ovládla pověstná „blbá nálada“ a v roce 1997 následovala výměna hlavní vládnoucí strany.
Přes všechny dílčí výhrady reformátoři uspěli velmi dobře. Výsledkem jejich činnosti nebyla spálená země, nýbrž ekonomika připravená pro fázi robustního hospodářského růstu.

psáno pro Lidové noviny

Proč jsme daňoví šampióni

Nejprve dobrá zpráva: daňové příjmy státu rostou, zatímco daňové sazby klesají. A teď ta špatná: vyšší příjmy podněcují vládu k dalšímu utrácení.

Laffer po česku
Čeští ekonomové píšící o Lafferově křivce až donedávna obvykle uváděli jako praktický příklad jejího fungování éru Ronalda Reagana. Během jeho vlády daňové příjmy rostly, zatímco daňové sazby klesaly. Nyní již není třeba dívat se do zahraničí. Nejlepší data potvrzující záporný vztah daňových sazeb a výnosů poskytuje české ministerstvo financí.

Inkaso daně z příjmů právnických osob v roce 2005 dosáhlo o 22,9 procenta vyšší hodnoty ve srovnání s očekáváním státního rozpočtu, uvádějí internetové stránky MFČR. Ve srovnání s rokem 2004 vzrostl výběr této daně o 26,9 procenta. Daňová sazba přitom poklesla z 28 procent na 26 procent. Od roku 2001, kdy byla sazba daně z příjmu právnických osob 31%, rostl výběr daní průměrným ročním tempem 10,9 procenta (do roku 2005 včetně). Růst ekonomiky během téhož období dosahoval přibližné hodnoty 5,8 procenta v běžných cenách. Petr Mach z Centra pro ekonomiku a politiku dokonce zjednodušeně spočítal vývoj implicitního daňového základu během tohoto období – dochází k úctyhodné hodnotě růstu ve výši 14 procent ročně.

Podnikatelé chtějí platit daně
Tyto hodnoty nelze vysvětlit jen hospodářským růstem. K vyššímu inkasu též nepřispěl boom zahraničních investic, které se z větší části těší daňovým prázdninám. Nejvyšší kontrolní úřad uvádí ve své zprávě z července 2004: „Přínos z hlediska daně z příjmů od investorů nebyl nijak podstatný a z hlediska daně z přidané hodnoty převažoval nadměrný odpočet investorů, což byl pro státní rozpočet přínos záporný.“ Nemáme důvod věřit, že se během roku 2005 něco změnilo.

Očividně muselo dojít ke zvýšení daňové disciplíny. Že by šlo o výsledek lepšího fungování finančních úřadů? Ty jsou nyní skutečně přísnější při posuzování některých očividných triků, jako třeba marketingová studie placená fakturou zaslanou z Nizozemských Antil. Přesto mají podniky stále dost možností, jak daně minimalizovat. „Kdo nechce platit daně, neplatí,“ vyjádřil se jeden podnikatel, který si nepřál uveřejnit své jméno.

Faktem zůstává, že stále více podnikatelů platit daně chce. Minimalizace daňového základu totiž má také své náklady i rizika. S poklesem daňové sazby klesá i motivace k únikům. Daňová disciplína se zlepšuje. Nikoli z lásky k vládě, ale zkrátka proto, že „optimalizace“ přestává být rentabilní.

Jak dohnat a předehnat Ameriku
Čeští podnikatelé platí překvapivě vysoké objemy daní, jak uvádí materiál Corporate Income Tax Rates: International Comparisons (Sazby podnikových daní: mezinárodní srovnání) publikovaný v listopadu 2005 Rozpočtovým výborem Kongresu Spojených států. Zpráva amerického Kongresu uvádí, že příjem daní v ČR v roce 2002 činil 4,6 procenta HDP, zatímco ve Francii jen 2,9 %, v Belgii 3,5 %, v Německu 1,0 %, v Kanadě 3,4 %, ve Velké Británii 2,9 % a v USA kupodivu jen 1,8 % celkového výkonu ekonomiky.

Ze všech těchto uvedených zemí má Česká republika nejnižší sazby daní z příjmů právnických osob. A zároveň patří mezi světovou špičku v oblasti výběru podnikových daní.
Naopak americké daně jsou příliš vysoké. „Mezi zeměmi OECD v roce 2003 byla mezní sazba daně z podnikových příjmů třetí nejvyšší,“ uvádí zpráva Rozpočtového výboru. „Americká nejvyšší sazba v hodnotě 39,3 % byla o 6,3 procentních bodů vyšší než medián zemí OECD, tj. 33,0 %.“ Nyní vidíme, proč americké podniky nepřekypují chutí platit takovéto daně.

Jak hluboko lze klesnout
Naskýtá se přirozeně otázka, jak hluboko mohou daňové sazby poklesnout, aby daňové příjmy státu byly maximalizovány. Výše citovaný Petr Mach uvádí v časopise Laissez Faire výpočet, podle něhož by nejvyšší objem daňového inkasa byl dosažen při sazbě 20,75 %. Tento odhad je možná zbytečně „přesný“, ale patrně nebude daleko od pravdy. Optimální sazba z hlediska hospodářského růstu by však byla ještě o něco nižší – asi 15 až 17 procent. Objem daňových příjmů při těchto sazbách by mohl být v zásadě stejný jako při sazbě 26 %.

Nečekaně příznivý vývoj příjmů státního rozpočtu je tedy do značné míry způsoben snižováním daňových sazeb. České daně z podnikových příjmů fungují dobře proto, že jsou ještě „pravicovější“ než jaké byly v USA za Reaganových časů. Bohužel růst výdajů odpovídá expanzi amerického státního rozpočtu v dobách, kdy Kongres byl ovládán levicovými demokraty. To byl důvod, proč Reaganova éra skončila velkým dluhem. Z podobného důvodu i éra vlády ČSSD skončí největším dluhem v české historii.

psáno pro Hospodářské noviny

3.1.06

Tunelování dříve, nyní a v budoucnosti

Případ podnikatele Tomáš Pitra vyvolává otázku, zda někdy bude české podnikatelské prostředí úplně „čisté“. Ať už je Pitr vinný či nikoli, odpověď je záporná: kradlo se vždy v průběhu celé lidské historie a bude se krást i v budoucnosti.

Rozdíl je „pouze“ v tom, zda jde o ojedinělé případy či o masový jev. Mnozí mohou kupříkladu poukázat na dobu 90. let jako na éru divokého kapitalismu, kdy bylo dovoleno vše. Ve srovnání s tehdejšími poměry je dnešní stav opravdu mnohem spořádanější. Koncem roku 1995 například proběhla nechvalně známá „akce fondy“ pod příznačným a velmi přiléhavým heslem „drobní akcionáři, plačte“ – její přípravy mimochodem jako první odhalily Lidové noviny v září 1995.

Hlavní aktéři této akce byli sice stíháni, ale v důsledku slabé kvalifikace justičního aparátu a pravděpodobně i politické vůle byli osvobozeni. Jeden z nich to dokonce dotáhl až na poradce ministra financí Ivo Svobody a později dokonce vyhrál i soudní spor ohledně označení své osoby jakožto „tuneláře“. Pan Tykač je tedy zcela bezúhonný občan a soudním rozsudkem potvrzený netunelář. Milan Šrejber, jehož akcionáři nikdy plakat nemuseli, naopak ve vězení skončil – přestože jeho „zločin“ byl jen stěží hodný tohoto označení.

V roce 2005 již žádná pohroma klientům fondů nehrozila. Naopak, podílové fondy se staly jedním z nejpopulárnějších nástrojů uložení peněz. Český klient má široký výběr domácích i zahraničních fondů, může investovat do dluhopisů i akcií, nabízejí se i moderní garantované fondy a specializované odvětvové fondy. Žádné tunelování fondů již nehrozí, protože funguje standardní evropská legislativa, Komise pro cenné papíry, systém depozitářů a nezávislý audit. Tunelování fondů je definitivně minulostí. Komu za to vděčíme? Jde o přirozený vývoj a proces učení: zákonodárci se naučili psát lepší zákony (přesně řečeno, z větší části je opsali od Lucemburčanů), auditoři se naučili lépe auditovat, a tak dále. Česká republika je v odvětví kolektivního investování již součástí vyspělého světa.

Tím není řečeno, že se ve vyspělém světě nekrade. Hospodářská kriminalita doprovází lidstvo přinejmenším od doby, kdy vznikly první firmy. Tomáš Pitr není jediným světovým podnikatelem, který je na útěku. Existuje mnoho jemu podobných. Světovou proslulost si získal americký obchodník Marc Rich, který měl na svědomí padesát obvinění z daňových úniků a z ilegálního obchodování s režimem ajatolláha Chomejního. Rich byl na útěku od roku 1983. Žil hlavně ve švýcarském kantonu Zug a investoval v řadě zemí na celém světě.

Jeho stíhání bylo ukončeno kontroverzní amnestií od Billa Clintona v poslední den trvání jeho prezidentského úřadu. Pravděpodobný důvod? Paní Richová darovala Demokratické straně příspěvek ve značné finanční hodnotě, pravděpodobně přes milión dolarů. Ihned po obdržení prezidentské milosti se Rich pustil do výnosných obchodů s režimem Saddáma Husajna v rámci programu „ropa za potraviny“. Jak známo, tento program skončil obrovským korupčním skandálem. Investoval též v České republice, konkrétně do nemovitostí na Karlíně. „Skutečně věříme této zemi,“ pochvaloval si v roce 2001 Hans Jorg Brun, Richův zástupce v České republice. Díky za důvěru, pane Richi.

Ve vyspělém světě se občas vyskytnou i případy klasického tunelování fondů, avšak vždy jde jen o tzv. hedge fondy, které nejsou určeny drobným investorům. U hedge fondů se předpokládá, že jejich klienti jsou velmi zkušení, schopní nést riziko a že v případě potřeby mohou provést vlastní due dilligence, neboli hloubkovou analýzu. Hedge fondy proto nejsou nijak regulovány. Proto se čas od času vyskytne skandál. V srpnu 2005 zmizel ze svého bydliště ve Westchesteru ve státě New York manažer fondu Bayou. Zanechal jen lístek se vzkazem klientům „buďte trpěliví, ozvu se hned, jak bude možné“.

Z celkové sumy přesahující 300 miliónů dolarů uvidí klienti fondu Bayou zřejmě jen něco přes 100 miliónů, které se policii podařilo dohledat. Ani tak to však není úplně špatný výsledek. Podobné případy, které se stávaly před lety, často končily ztrátou veškerých finančních prostředků. Vedlejším efektem války proti terorismu je totiž zvýšený dohled nad mezinárodními finančními transakcemi. Tuneláři budou mít proto v budoucnosti zřejmě daleko větší problémy než měli doposud. V České republice stejně jako ve Spojených státech.

psáno pro Lidové noviny

Ministr Rath a zdravotní turistika

Ministr zdravotnictví Rath nedávno prohlásil, že nedostatek zubařů by řešil „dovozem“ dentistů z Polska. Zajímavá myšlenka, ale ne úplně originální. Něco podobného se totiž již v některých evropských zemích děje.

„Polští zubaři berou Švédsko útokem,“ hlásí Radio Polonia ve svém vysílání pro zahraničí. „První dentální klinika zaměstnávající specialisty z Polska byla otevřena ve Stockholmu 15. listopadu za velkého zájmu pacientů a za smíšených reakcí švédských zubařů znepokojených přítomností levné konkurence,“ uvádí reportérka Krystyna Kolosowska. „Když jsem otevřela dveře kliniky na Drotningsgatan, okamžitě jsem viděla, že jsem na správném místě, soudě podle počtu potenciálních pacientů. Řekli mi, že mají plné všechny termíny na tři týdny dopředu.“

Klinika City Dental zaměstnává zatím deset polských zubařů, kteří si vydělají třicet tisíc švédských korun měsíčně. Klinika plánuje, že tým zubních lékařů se bude střídat po šesti měsících, aby se zaměstnanci vyhnuli nutnosti platit extrémně vysoké švédské daně a sociální odvody. Ceny jsou zhruba poloviční ve srovnání s domácí konkurencí. Švédské zdravotní pojištění kryje jen 30 % nákladů, což nutí mnoho Švédů, hlavně důchodce, k cestám do Polska nebo do Lotyšska. (Co z toho vyplývá? Trh je sociálnější než stát.) Je proto logické, že Poláci přenášejí své služby přímo k pacientům. Počet polských lékařů ve Švédsku již jde do stovek, o zdravotních sestrách nemluvě.

Švédský státem spravovaný systém zdravotní péče je drahý a přitom ne vždy kvalitní. „Čekací doba na operaci nebo léčení může trvat od dvou do osmdesáti týdnů,“ uvádí Leif Erre, ředitel společnosti RelaxU. Tato společnost organizuje cesty pacientů do Thajska, kde je čeká léčba v nemocnici speciálně otevřené pro švédskou klientelu. Švédové se tak mohou vyhnout dlouhým čekacím dobám ve švédských nemocnicích. To není vše. Stockholmská radnice plánuje otevřít centrum pro léčbu drogové závislosti v Lotyšsku. Důvod: nižší ceny.

Pravidlo, že státní zdravotní péče znamená vysoké náklady, dlouhé čekací doby a mnohdy horší kvalitu, platí všude. I ve Velké Británii. Není žádnou novinkou, že zámožnější Britové dávají přednost léčbě na soukromých klinikách ve Švýcarsku, Francii nebo ve Spojených státech. Také mnoho britských lékařů volí kariéru za Atlantikem, pročež se britská Národní zdravotní služba (NHS) potýká s nedostatkem specialistů. Přijímá proto lékaře z Polska, Indie, Pákistánu a dalších „levných“ zemí.

V poslední době se ze zdravotní turistiky stává masová záležitost. Existují „zubní trajekty“ (tooth ferries), které vozí pacienty do Francie za kvalitnější zubařskou péčí. Zubařů v NHS je totiž nedostatek. Za náročnější léčbou jezdí Britové do Indie. Dlouhá cesta je mnohdy méně strastiplným řešením než dlouhé měsíce čekat na milost v podobě léčby ve státní nemocnici.

Nyní je na řadě úvaha, jestli jsou Češi dostatečně bohatí, aby si mohli dovolit cestovat za léčením do Thajska, Indie, Francie nebo třeba jen do Polska. Pokud ano, pak budiž, provozujme drahý a špatný systém státního zdravotnictví.

psáno pro Reflex

Ke kořenům sociální spravedlnosti

Politická levice považuje soucítění s chudými za svůj „majetek“. Podle této interpretace vládlo na zemi odjakživa jen vykořisťování a sobectví – až do zavedení sociálního státu, který přinesl solidaritu a sociální spravedlnost. Ale systémy a instituce pro pomoc chudým existovaly dávno předtím, než si tuto činnost monopolizoval stát.

Během 19. století existovala ve vyspělých zemích síť spolků a pokladen, které poskytovaly podporu svým členům v případě úrazu, nemoci nebo stáří. Podle některých odhadů byla ve vyspělých zemích zhruba polovina dělníků kryta různými formami sociálního pojištění – aniž by stát musel „solidaritu“ nařizovat zákonem. Podpůrné spolky měly často ráz lóží, bratrstev, církevních či krajanských sdružení. Dodnes existují a sociální činnost vykonávají například svobodní zednáři, Rytíři Kolumbovi anebo třeba Czech and Slovak Fraternal Life Company, která vznikla v USA roku 1854 a v současnosti má 30 tisíc členů. Tato bratrstva fungují nejen jako společenské organizace, ale též jako regulérní životní pojišťovny na neziskovém principu. Jejich účel se nezměnil: vzájemná pomoc.

Soucit s bližními patří k základním lidským vlastnostem. Zpolitizované slovo „solidarita“ vzniklo teprve ve 40. letech 19. století. Dávno předtím se však hovořilo o „vzájemnosti“. Ekvivalent tohoto slova nechybí v žádném evropském jazyce. Leckoho možná překvapí, že termín „sociální spravedlnost“ má prastarý původ v hebrejském slově „cedaka“ (spravedlnost). Podle židovské interpretace má každý spravedlivý (cadik) za povinnost přispívat ke zmírnění chudoby nejméně desetinou svých příjmů.

Cedaka tudíž není milosrdná charita (pro ni existuje termín „rachamim“), nýbrž samozřejmá povinnost. Její nejvyšší formou je pomoci chudému, aby si uměl vydělávat sám. Již v talmudických dobách existovaly fondy bezúročných půjček zvané „gemach“ – v mnoha židovských obcích na celém světě fungují dodnes. Povinností chudého je usilovat, aby nezůstával na podpoře déle, než je nezbytně nutné. Každý má povinnost vyhýbat se nutnosti čerpání podpory. Kdo se nestará sám o sebe, nemá nárok, aby se o něho starali ostatní (Bava Mecia 32b).

Talmud systemizuje sociální podporu do překvapivých podrobností. Existovala například definice existenčního minima, jíž byl roční příjem ve výši 200 stříbrných denárů (Bava Kama 7a-7b). Nárok měl každý, kdo žil v dané obci nejméně jeden rok. Talmudické pojetí sociální spravedlnosti se však podstatně liší od dnešního. Především, péče o chudé není záležitostí státu, nýbrž jednotlivců a obcí. Každý se může rozhodnout, zda podpoří přímo „svého“ chudého, anebo zda věnuje svůj příspěvek nadaci či náboženské obci. Počítá se i podpora starých rodičů. Výhody jsou zřejmé: příspěvky jsou adresné a žádný politik si nemůže budovat svůj věhlas na rozdávání z cizích peněz.

Dárce též vidí, jaký efekt má jeho dar. Traktát Ketubot vypráví příběh o bohatém rabínovi, který pravidelně posílal chudé rodině ke Dni smíření obnos 400 stříbrných. Jednou se rabínův syn vrátil i s penězi řka, že chudí je již nepotřebují. „Dohadovali se, jaké víno dají na stůl a jakým parfémem provoní byt,“ sděloval otci. „Skutečně? Oni mají tak vybraný vkus?“ žasl rabín. „Vrať se a dej jim dvojnásobek.“ Velkorysost je ctnost, sděluje nám tento příběh.

Talmud nicméně praví, že přehnaná dobročinnost by neměla ohrozit finanční stabilitu samotného dárce. Jako maximální přípustná míra se udává hranice 20 % příjmů. Zde je zřejmý rozdíl mezi předluženými státy, které za účelem udržení „sociálního smíru“ rozdávají nejen z cizích peněz, ale i z peněz těch, kdo se ještě nenarodili. Mnohé židovské obce prosperovaly či stále prosperují stovky let; moderní sociální státy mohou bez reforem existovat nejvýše pár desetiletí.
Spravedlnost není jen záležitostí peněz. Rabi Jicchak řekl: „Kdo dá chudému minci, bude šestkrát požehnán, ale kdo s chudým vlídně promluví a oživí jeho ducha, tomu náleží jedenáct požehnání.“ Ano, můžete si myslet, že stát z vašeho příjmu čerpá „na solidaritu“ mnohem více, než kolik je zdrávo. Kdo však dá úsměv a dobré slovo, nikdy nezchudne.

Koneckonců, kdo je skutečně bohatý? Ten, kdo je šťastný se svým údělem, jak praví traktát Pirkei Avot. Kdybychom toto kritérium považovali za hranici nouze, zřejmě bychom zjistili, že chudobou trpí i mnozí, kteří mají v nominálním vyjádření značný majetek.

psáno pro Hospodářké noviny

Lichva, Démosthenes a církev

Zadlužování domácností v České republice se rozvíjí takovým tempem, že upoutalo i pozornost Václava Malého. Pražský světící biskup se pozastavil nad faktem, že lidé si na vánoční dárky půjčí sumu odhadovanou na rekordních sedm miliard korun. To je samozřejmě částka budící pozornost.

Proč se vlastně lidé zadlužují? Důvod je v podstatě velmi jednoduchý: chtějí se mít lépe, a to hned. Nákup zboží na dluh je mnohdy lákavější variantou ve srovnání se spořením. V některých případech je jedinou možností: zejména v případě hypotéčních úvěrů. Spořit si na bydlení po dobu desítek let a mezitím sledovat, jak ceny nemovitostí rostou – to skutečně není přitažlivá představa. Zadlužení si proto vydobylo své nezastupitelné místo v moderní ekonomice.

Nejen v moderní. Spotřebitelský úvěr je běžný v kterékoli tržní ekonomice v určitém stupni rozvoje. Již z antických pramenů víme, že spotřebitelské úvěry existovaly ve starém Řecku a Římě. Démosthenes uvádí, že ve čtvrtém století se běžné sazby v Aténách pohybovaly od 10 do 16 procent ročně. Filosof a Sokratův žák Aeschines, který upadl do finanční nouze, si podle některých pramenů půjčoval dokonce za 36 procent per annum. To byla tehdy obvyklá lichvářská sazba. Vyskytovaly se však i případy úrokových sazeb vyjadřovaných ve stovkách procent.

Ve vyspělých zemích nyní nakupují na úvěr i takoví spotřebitelé, kteří vlastní značné objemy finančních úspor. Proč? Částečným důvodem je fakt, že mnozí spotřebitelé přemýšlejí méně, než je nezbytně nutné. Velkoplošná plazmová televize vypadá v obchodě báječně a svátky se blíží. Formality potřebné k vyřízení úvěry jsou dnes velmi snadné a v klientovi vyvolávají představu, že samotné splácení bude právě tak lehké. Kdo by se v předvánočním shonu zdržoval s kalkulačkou, tužkou a blokem papíru nad propočty povánočních příjmů a výdajů?

Leč bohužel, v mnoha případech se ukáže, že luxus pořízený na dluh přináší více strastí než užitku. Sdělovací prostředky neustále opakují, že české soudy jsou pomalé a dluhy obtížně vymahatelné. Neplatí to ovšem pro spotřebitelské úvěry. V těchto kauzách soudy rozhodují jak na běžícím pásu v neprospěch dlužníků. (Pozor, také v neprospěch ručitelů, kteří též nesou hmotnou odpovědnost.) Pracovníci mzdových účtáren a personalisté řady českých podniků mohou potvrdit, že počet částečně obstavených příjmů roste. Když příjmy nestačí, systém soukromých exekutorů funguje nepříjemně dobře. Ne, není to dobrý život být v České republice neplatičem. Ušetřit se dá na všem možném, nikoli však na splácení dluhů.

V praxi se ukazuje, že nejvíce lidí zabředne do přehnaného zadlužení vinou své vlastní lenosti a nechuti k práci s čísly. Případy platební neschopnosti způsobené ztrátou zaměstnání jsou mnohem méně početné. Z morálního hlediska je tedy každý sám zodpovědný za své dluhy. Kalkulačku si může pořídit každý a s mozkem se již rodíme. Nese část viny agresivní reklama? Možná. Ale i zde platí, že není nabídka bez poptávky. Neodolatelné návrhy typu „půjčka v hotovosti až do domu s úrokovou mírou ve stovkách procent ročně“ by neexistovaly, kdyby lidé byli silnější v počtech.

V dobách všeobecné negramotnosti bylo běžné, že věřitel úmyslně zneužíval nevzdělanost dlužníka. Odtud pramení pojem lichvy, jíž se podle českého trestního zákoníku dopouští ten, kdo „zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.“ Z tohoto důvodu již od raného středověku křesťanství brojilo proti úvěru jako takovému. Papež Lev Veliký (440-461) označil lichvu za „hanebný zisk“. Za vlády Karla Velikého byl úvěr zakázán. Svatý Tomáš Akvinský (1225-1274) konstatuje, že „brát lichvu je prostě zlo“. Ve středověku uměl počítat málokdo – šizení ze strany lichvářů bylo nepoměrně snazší než dnes.

V moderní době upoutala problematika úrokových sazeb a informační asymetrie (jiný výraz pro „nezkušenost a rozumovou slabost“) pozornost ekonomů. Z teorie vyplývá, že čím horší podmínky nabízí banka či nebankovní úvěrová společnost svým klientům, tím horší klienty přiláká. Firma, která si účtuje úrokové sazby vyjadřované v desítkách či stovkách procent, musí počítat s tím, že podíl neplatičů v její klientele bude vysoký. Paradoxně nejlepším prostředkem pro zvýšení zisku může být za určitých okolností snížení úrokových sazeb.
Závěr? Neznalost ekonomických zákonů neomlouvá, neschopnost počítat se může prodražit. V tomto směru se od dob Démosthena či Tomáše Akvinského nic nezměnilo.

psáno pro Lidové noviny