Média oznámila, že Česká republika ekonomicky dohnala první západní stát: Portugalsko. Tato zpráva je ovšem zajímavá z jiných důvodů, než pro které se jí dostalo takové pozornosti. Především, samotná metodika měření ekonomické vyspělosti. V daném případě šlo o hrubý domácí produkt vyjádřený paritou kupní síly.
Jak se měří výkonnost
HDP je součet všech finálních hodnot výrobků a služeb, které se v dané ekonomice během daného roku vyprodukují. Existují ovšem různá vyjádření hrubého domácího produktu, což pro laika může být poněkud matoucí. V mezinárodním srovnání se používá HDP přepočtený na dolary nebo eura pomocí nominálního měnového kursu anebo HDP vyjádřený v paritě kupní síly. První varianta výpočtu udává ekonomickou „váhu“ dané země v mezinárodním srovnání. Eurostat uvádí, že ve třetím čtvrtletí 2005 byla ekonomická výkonnost Portugalska v přepočtu na jednoho obyvatele o 43 procent vyšší ve srovnání s ČR.
Neplatí to ovšem pro životní úroveň. Jejím indikátorem je HDP v paritě kupní síly. Vypočteme jej tak, že nominální HDP upravíme o cenovou úroveň v dané zemi. Země s vysokými životními náklady si v tomto přepočtu pohorší, naopak „levné“ země si mohou výrazně pomoci. Česká republika tedy dostihla Portugalsko především díky faktu, že zdejší ceny jsou v průměru podstatně nižší. Nízké životní náklady pomáhají Čechům dorovnat ztrátu vyplývající z celkově nižší výkonnosti ekonomiky. O skutečném předstižení tedy bude možno mluvit teprve tehdy, až Česká republika překoná Portugalsko i v nominálním vyjádření.
Předstižení po italsku
Je-li řeč o „předstižení“, nelze nezmínit zemi, kde se toto slovo stalo v nedávné minulosti velmi populárním. Jde o Itálii. Italské ekonomice se v poválečném období velmi dařilo. Koncem 70. let se ukázalo, že na dosah je zdánlivě nemožné: Itálie začala dohánět Velkou Británii. Termín „il sorpasso“ – předstižení – začal být velmi diskutovaný.
V roce 1987 italská vláda oficiálně oznámila, že Velkou Británii konečně předstihla. Šlo o úspěch viditelný na první pohled. Ještě v roce 1950 vlastnili Britové dvanáctkrát více automobilů než Italové. O několik desetiletí později již Italové byli více motorizováni než Britové. Životní úroveň vzrostla podle všech měřítek: od kojenecké úmrtnosti až po dostupnost luxusního zboží.
Je pozoruhodné, že hospodářského růstu bylo dosaženo v podmínkách permanentní politické nestability. Neustále se střídající vlády, několik pokusů o vojenský převrat a levicový terorismus kupodivu nepřekážely prosperitě. Když v roce 1985 navštívil Ronald Reagan Itálii, zeptal se premiéra „Jak se vyvíjí vaše krize?“ „Děkuji za optání, velmi dobře,“ zněla odpověď.
Příklad Itálie ukazuje, že ekonomika může dlouhodobě růst i bez silného politického vedení a bez reforem. Tento růst ovšem neměl zdravý základ: byl hnán neustále rostoucími státními výdaji a zadlužením. V roce 1950 činily italské veřejné výdaje jen 22 procent HDP. V roce 1960 již 30 procent. V roce 1980 se výdaje vyšplhaly již na 42 procent HDP a v roce 1990 na 53 procent. Daňové sazby byly sice vysoké, avšak příjmy nestačily. Deficity byly proto financovány státním dluhem, jehož reálná hodnota byla „splácena“ dvojcifernou inflací. Ekonomové Mario Baldassarri a Franco Modigliani (nositel Nobelovy ceny) hovořili doslova o perverzním růstovém modelu.
Trvale neudržitelný růst státu
V devadesátých letech se ukázalo, že tento model nemůže fungovat donekonečna. Vládní výdaje již dávno překročily únosnou mez. Přišel čas, kdy nebylo možné pohánět hospodářský růst dalším zadlužením. Bylo nutné provést reformy. Ty však byly důsledné jen v oblasti monetární politiky vzhledem k přijetí eura.
Fiskální politika nebyla reformována zdaleka dostatečně. Vláda částečně omezila veřejné výdaje, ale daňová zátěž zůstala vysoká. Fiskální reformy proto měly významný „brzdný“ vliv na hospodářský růst. Italský trh práce nebyl reformami dotčen vůbec. V důsledku těchto zanedbání prochází Itálie již řadu let obdobím pomalého růstu, který během roku 2005 přerostl do recese.
Termín „il sorpasso“ je zapomenut. Velká Británie nyní vede nad Itálií o více než 6 procent (vyjádřeno HDP na hlavu v paritě kupní síly), respektive o 23 procent (podle HDP v nominálním eurovém vyjádření na hlavu).
Co nám říká italská zkušenost: růst veřejných výdajů a dluhů může ekonomiku táhnout dosti dlouho i bez reforem – pak ale přijde hořké zúčtování.
psáno pro Hospodářské noviny
Žádné komentáře:
Okomentovat