20.12.05

Když politika překáží ekonomice

Konference WTO v Hong Kongu se zabývala tradičními kontroverzními tématy: jak odbourat obchodní bariéry a zemědělské dotace. Širší okruhy problémů se rozpadají do dvou základních skupin. První z nich je odpor Evropské unie k otevření svého trhu zemědělských produktů zemím třetího světa. Druhou, méně známou ale snad ještě citlivější skupinou témat je nechuť zemí třetího světa otevřít své trhy zboží a služeb.

Z hlediska čisté ekonomické teorie není co řešit: chudší země mají absolutní i relativní konkurenční výhodu v zemědělství, vyspělé země naopak v produkci vyspělého zboží a služeb. Pokud bude na světě fungovat volný obchod, všichni se budou věnovat tomu, kde jsou nejsilnější, světová obchodní výměna poroste a s ní i celkový užitek. Svobodný obchod prospěje všem, bohatým i chudým.

Teorie však naráží na zásadní překážky na úrovni praktické politiky. Problém zemědělských dotací a obchodních bariér je známý. Evropská unie, která uvnitř zabezpečuje volný pohyb zboží, se z hlediska zemí třetího světa chová jako pevnost. Lze pochopit, že evropské státy se snaží podporovat své zemědělství v zájmu diverzity a ochrany rázu krajiny. Tato „nehmotná aktiva“ mají svoji cenu a určitá rozumná míra dotací může být do jisté míry oprávněná. Co však již pochopit nelze je obrovský rozsah evropských ochranářských opatření. Samotné dotace dosahují v Evropě hodnoty 133 miliard dolarů ročně (podle OECD). Představuje to plnou třetinu hrubých příjmů evropských zemědělců. Evropa dotuje i takové ekonomické pošetilosti, jako je pěstování rýže ve Španělsku. Nemluvě o administrativních opatřeních, která nemají přímo charakter celní ochrany, ale podstatně ztěžují vstup na trh EU.

Toto jednání neprospívá nikomu kromě evropských zemědělců. Jak je možné, že spotřebitelé (což je asi 97 % populace) nehlasují ve volbách proti dotacím? Důvod je jediný: jsou zmanipulováni propagandou zemědělských lobbyistů. Věří, že díky dotacím mají levé potraviny.
Velký omyl. Vysoké dotace naopak mají za následek, že přežívají i takoví výrobci, kteří by za podmínek volného trhu nebyli kvůli vysokým nákladům konkurenceschopní. Dotace tedy zdražují potraviny, stejně jako „ochrana“ trhu, která zavírá dveře levné konkurenci ze zahraničí.

Své máslo na hlavě však nemá jen Evropská unie. Ještě vyšší dotace a silnější stupeň ochrany požívá zemědělství ve Švýcarsku. Není náhodou, že potraviny právě v těchto zemích patří mezi nejdražší na světě. Vynikající švýcarské sýry se například na pultech českých obchodů objevují jen velmi zřídka. Jsou totiž vyráběny z drahého mléka od dotovaných (tj. cenově nekonkurenceschopných) malých farem. Jejich ceny jsou proto pro drtivou většinu českých domácností prohibitivně vysoké.

Patrně nejdražší a nejméně produktivní zemědělství na světě je však v Japonsku. Není divu: průměrná velikost farmy v 90. letech činila jen 1,2 hektaru. Pro srovnání, průměrná belgická farma měla rozsah 17,6 hektaru. Americká farma v průměru zaujímala rozlohu 197 hektarů a kanadská farma dokonce 242 hektarů. Je zřejmé, že úspory z rozsahu vedou k vyšší konkurenceschopnosti. Politicky nevítaným důsledkem tohoto vývoje je ovšem podstatný pokles počtu farmářů – pro Evropu, Švýcarsko i Japonsko politicky stěží průchodná varianta.
Není však pravdivý zjednodušující obraz, že bohatý Západ je „zlý“ a chudý třetí svět je „hodný“.

Rozvojové země též těžce hřeší proti svobodnému obchodu a tím i proti své vlastní prosperitě. Celní bariéry v chudých zemích jsou dvakrát až třikrát vyšší než bariéry ve vyspělých zemích. Zdráhají se zejména otevřít své trhy nezemědělského zboží a služeb. Propadají rozšířenému omylu, že „nejsme tak silní, abychom mohli otevřít své trhy zahraniční konkurenci.“
Velký, velký omyl. Vezměme si pro ilustraci indický automobilový průmysl. Státní podnik Hindustan Motors již od roku 1948 vyrábí model Ambasador. Továrna poblíž Kalkaty s 11 tisíci zaměstnanci vyrobí ročně 18 tisíc Ambassadorů. (Pro srovnání, výrobní linka firmy Toyota poblíž Tokia vyrobí ročně se 66 zaměstnanci 100 tisíc vozů typu Lexus.) Důvod: indický vnitřní trh byl až donedávna extrémně přísně chráněný před konkurencí. Výrobci neměli motivaci inovovat a zvyšovat produktivitu. Ochrana trhu poškozovala nejvíce ty, které měla chránit.

Co by měly dělat chudé státy? Jednostranně otevřít své trhy a zrušit bariéry. I za cenu, že evropské dotace a bariéry zůstanou zachovány. Evropské ochranářství škodí více Evropanům samotným než třetímu světu. O výhodách jednostranně otevřeného obchodu svědčí i příklad ekonomiky, kde se konference koná. Hong Kong tradičně dodržoval politiku nulových bariér pro dovoz zboží. Nyní je mnohonásobně bohatší než státy, které se pokoušely své trhy „chránit“.

psáno pro Respekt

Zimní slunovrat a zákon rozmařilosti

Vánoce jsou dnes především komerčním svátkem. Odhady předvánočních tržeb významně ovlivňují předpovědi makroekonomů ohledně hospodářského růstu, je relativně novým fenoménem. Na vývoji měsíčních maloobchodních tržeb se vánoční nákupy projevují jako ostrý zub. Seřadíme-li jednotlivé měsíce vedle sebe za dobu několika let ve formě sloupcového grafu, dostaneme obrazec připomínající pilu s velkými zuby. Tak mocné je kouzlo Vánoc.

Vynechejme však obvyklé meditace o úpadku všeobecné morálky a o drtivé převaze konzumu nad poezií radostných svátků pohody a lidského sblížení. Skutečností zůstává, že v období kolem zimního slunovratu se mohutně slavilo a konzumovalo již dávno před vznikem křesťanství. Římské Saturnálie nebyly malým svátkem. Statistiky maloobchodních tržeb ze starého Říma se sice nezachovaly, známe jen ústní svědectví. Seneca mladší uvádí v jedno ze svých listů Luciliovi: „Máme měsíc prosinec, kdy většině města vládne ruch a shon. Zákon rozmařilosti vládne všem (v originále „ius luxuriae publice datum est“); odevšad se ozývají zvuky nástrojů, jako kdyby se svátky Saturnálií smísily se všedním dnem.“

Staří Římané údajně dokonce znali i vánoční (vlastně saturnální) stromečky, ale to je vedlejší. Podstatné je, že pro obyvatele Evropy – Římany, Kelty, Germány i Slovany – bylo období zimního slunovratu velmi důležité. V tomto čase se opět začíná prodlužovat den, což je znamení pomalého ústupu zimy. Takováto událost se přece musí radostně oslavit. Tato pohanská zvyklost byla v Evropě natolik zakořeněná, že křesťané raději přizpůsobili datum Kristova narození, než aby bojovali proti nesmírně populárnímu svátku. Prvotní křesťané bojovali proti dávání dárků jakožto římskému pohanskému přežitku, puritáni dárky zatracovali jako ďáblovo pokušení, ale vše marné: lidská přirozenost je už taková. Dárky máme rádi, co naplat.

Jiná věc je předvánoční shon a bezbřehé davy nakupujících. Existuje ale recept, jak si předvánoční nákupy doslova vychutnat v poloprázdných obchodních domech. Je ovšem zapotřebí koupit si letenku do některé asijské budhistické země, kde Vánoce jsou jen záležitostí bezvýznamné hrstky lidí. Obchodníci v Thajsku nebo v Singapuru těžce závidí svým evropským a americkým kolegům vánoční sezónu. Snaží se proto usilovně navodit vánoční atmosféru dekoracemi a hudbou. Marně, místnímu obyvatelstvu svátek slunovratu nikdy nic neříkal, protože pro tamní klima je tato astronomická událost bezvýznamná. Málokterá nákupní zkušenost je tak příjemná, jako procházet se poloprázdným obchodním domem plným vánočních slev za zvuku koledy „Dobrý král Václav“ v centru Bangkoku. (Kdo má ve zvyku utrácet za dárky opravdu hodně peněz – nikoli jako autor těchto řádků, ale opravdu hodně peněz – může ušetřit i cenu letenky.)

Většina Čechů nicméně má ráda své Saturnálie, pardon, Vánoce, se vším, co k nim podle zdejší tradice patří: ozdobený jehličnan, kapr s bramborovým salátem, tradiční televizní pohádky a především hory dárků. Davové nákupní šílenství je nezbytná součást tohoto folklóru.

psáno pro Lidové noviny

16.12.05

Proč česká ekonomika neroste rychleji

Údaje o hospodářském růstu České republiky vyvolávají otázku: jak je možné, že ekonomika roste tak pomalu? Celkový růst za rok 2005 patrně ani nepřekročí hodnotu 5 %. To sice není katastrofa – ale triumf vypadá jinak. Nezaměstnanost pak zřejmě nepoklesne pod hranici osmi procent. Toto již katastrofa je.

Ano, lze poukázat, že průměrný růst ekonomik eurozóny je jen 1,6 procenta. Jenže eurozóna z větší části sestává z postupně se rozkládajících sociálních států. Západoevropské ekonomiky jsou v tak zlém stavu, že jim nepomohl ani tak obrovský stimul, jakým bylo pět let extrémně nízkých úrokových sazeb. Měnová zásoba v eurozóně vzrostla meziročně o 8 až 10 procent, podle toho, jaký monetární agregát použijeme jako měřítko. Každá normální ekonomika by na takovýto „lomcovák“ reagovala nejméně pětiprocentním růstem. Nikoli však Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí nebo Francie. Tyto ekonomiky jsou paralyzovány vysokým zdaněním, značným zadlužením (eurozóna má státní dluh 75 % HDP ve srovnání s USA, které mají dluh ve výši „jen“ 66 % HDP) a neefektivními státními výdaji. Evropské sociální státy nemají jinou budoucnost než stagnaci. Neberme si je za vzor.

Dobrým měřítkem není ani Polsko, které kombinuje západoevropský stát blahobytu s postkomunistickou chudobou. Vysoké sociální výdaje brání růstu: v objemu vyplácených důchodů v poměru k HDP se Polsko blíží recesí postižené Itálii. Přidejme vysoký počet pracovníků zemědělství, rozsáhlé území se špatnou infrastrukturou a zjistíme, že polský růst v hodnotě 3,7 % není vlastně tak špatný. Ovšem jako měřítko pro růst české ekonomiky jde o nepřiměřeně nízkou hodnotu.

Pokud jde o Maďarsko, to se v posledních letech potýkalo se špatnou měnovou politikou. Výkony Maďarské národní banky byly, diplomaticky řečeno, neadekvátní dané situaci. Na mysl přichází česká devalvace z května 1997, ovšem v podstatně delším vydání a se „zajímavějšími“ peripetiemi. Růst 4,5 % za těchto okolností není zlý.

Česká ekonomika se však těší unikátní kombinaci příznivých okolností. Například politice České národní banky již řadu let nelze nic vytknout. ČNB je zcela nezávislá na vládě, a je velké štěstí, že pokusy Miloše Zemana o omezení nezávislosti vyzněly naprázdno. Díky ČNB je česká koruna stabilní tvrdou nízkoinflační měnou. Úvěry pro české podniky, ať již vlastněné domácími či zahraničními podnikateli, jsou proto rekordně levné. Také úvěry pro domácnosti, zejména hypotéky, jsou rekordně levné a dostupné. Hypotéční boom táhne spotřebitelskou poptávku. Nepřekvapí proto, že rekordně levný úvěrový kapitál přináší rekordní hodnoty hospodářského růstu. Překvapit snad může jen to, že tento růst není ještě rychlejší.

Dalším význačným růstovým impulsem je dočasná demografická výhoda. Generace narozená v první polovině 70. let vstoupila během posledních zhruba pěti let do nejproduktivnější fáze svého ekonomického života. Mezi dnešními třicátníky je jen malé procento nezaměstnaných, ale značný počet osob s velmi slušným vzděláním a dobrými příjmy. Hrubý domácí produkt táhnou nahoru prostřednictvím soukromé spotřeby.

Ekonomický vzestup generace 70. let se časově kryje s érou velmi nízkých úrokových sazeb a s obdobím, kdy se české banky naučily poskytovat hypotéky rychle, levně a masově. Srovnejme tuto situaci například s rokem 1996. Tehdy banky teprve experimentovaly s nezvyklou myšlenkou půjčovat fyzických osobám na koupi domu či bytu. Hypoték se udělovalo jako šafránu, a to za sazby, které bychom dnes označili za lichvářské. Na skutečnosti, že dnes jsou jedním z hlavních tahounů ekonomiky, nemá přitom zásluhu žádná konkrétní vláda, nýbrž vývoj bankovnictví. Naprosto stejné faktory táhnou hospodářský růst i na Slovensku. Rychlejší hospodářský růst SR oproti ČR je zatím jen z malé části způsoben ekonomickými reformami. Reformní opatření se obvykle projevují až po delší době – často až po deseti letech a více letech.

Platí to především pro reformy penzijních systémů. Dosavadní demografická výhoda se však časem promění v břemeno. Kolem roku 2040 bude český penzijní systém ve velmi zlé situaci. Slováci budou mít výhodu: kumulovaný majetek v penzijních fondech. Český průběžný systém – nebude-li mezitím reformován – bude znamenat hodně studený průvan v peněženkách. Pro všechny: důchodce i daňové poplatníky.

psáno pro Lidové noviny

Penzijní systémy: sociální = stabilní

Všechny evropské země, chudé i bohaté, řeší jeden společný problém: břemeno průběžného penzijního systému, které je stále těžší. Velká Británie nedávno publikovala zprávu Turnerovy komise – obdoby české Bezděkovy komise. Lord Adair Turner a jeho lidé měli za úkol navrhnout řešení. Za ně se považuje penzijní systém, který je finančně stabilní, nepřekáží hospodářskému růstu a který zabezpečuje svým klientům slušnou životní úroveň.

Co Turnerova komise navrhuje? Především, penzijní věk musí jít nahoru. Podle Turnera budou dnešní britští teenageři patrně penzionováni až po dosažení 69 let. Vzhledem k prodlužujícímu se lidskému věku není patrná žádná horní hranice. Pozdější věk odchodu do důchodu má být kompenzován tím, že státní důchod bude vyšší než nyní.

Dalším podstatným doporučením je zřízení NPSS, což má být Národní systém penzijních úspor. Zde se Turner inspiroval ve Švédsku: v rámci systému mají totiž lidé odvádět část svých platů do podílových fondů podle svého výběru. Zde je patrný odklon od tradičního britského systému podnikových penzijních plánů. V nedávných letech totiž vynikly najevo některé jejich slabiny: nefinančních podniky nejsou často schopny řídit své penzijní plány s dostatečnou profesionalitou a zaměstnanec navíc nemá možnost si vybrat. Švédský fondový systém poskytuje vyšší úroveň bezpečí, komfort pro klienta a větší svobodu výběru. Kromě toho Turnerova komise pečlivě analyzovala nákladovou stránku projektu, aby investice do fondů byly co nejlevnější.

Zajímavým způsobem řeší komise problém povinnost versus dobrovolnost. Britové nad tímto dilematem značně váhali, přičemž argument proti povinné účasti ve fondech byl stejný, jaký používá česká ODS: není vhodné kohokoli nutit do spoření proti jeho vůli. Řešení: nový systém má automaticky zahrnovat všechny osoby od určité věkové hranice; každý má ovšem právo se ze systému odhlásit. Předpokládá se, že tohoto práva vyžije jen malé procento populace.

I nereformovaný britský penzijní systém však v Evropě patří mezi ty, které jsou v relativně dobrém stavu. Vyplývá to z multikriteriálního hodnocení poradenské společnosti AON, která se specializuje na risk management a pojišťovnictví. Lepší stav penzijního systému mají v Evropě jen Portugalsko (díky příznivé demografické situaci), Irsko, Nizozemí (díky vysoké kapitalizaci penzijních fondů), dále Švédsko a Dánsko. Připomeňme, že základním důchodovým věkem ve Švédsku i v Dánsku je 65 let a že všechny skandinávské země mají obrovské finanční rezervy v penzijních fondech a pojišťovnách. (Dánská legislativa nerozlišuje pojišťovnu a penzijní fond.)

Britský systém vychází z principu rovného důchodu. Tento tzv. Beveridgeův systém fungoval v Británii od roku 1946. Rovný důchod tehdy činil 1,30 libry týdně pro svobodnou osobu a 2,10 libry pro manželský pár. Z dnešního pohledu tyto částky vypadají jako almužna, tehdy však měly slušnou kupní sílu. Časem se systém zkomplikoval, princip rovného důchodu však zůstává zachován i v rámci Turnerových reforem. Je paradoxní, že systém zavedený v Británii levicovou vládou je dnes v České republice prosazován pravicí a přitom zleva kritizován jako „asociální“.
Jedním ze základních kritérií „sociálnosti“ či „asociálnosti“ penzijního systému by zajisté měla být jeho dlouhodobá udržitelnost. Ve velmi špatném stavu jsou penzijní systémy kontinentálních evropských zemí, které provozují štědré průběžné systémy, přičemž jejich penzijní fondy jsou zaostalé a nerozvinuté. Vysoce rizikovými zeměmi jsou zejména Francie, Německo a Česká republika.

Francouzský ministr financí Thierry Breton nedávno připustil, že nekryté závazky státního rozpočtu vůči penzijnímu systému dosahují výše 900 miliard euro. Znamená to, že celková výše státního dluhu Francie činí 123 procent HDP. Tato hodnota je však patrně podhodnocena, podle nevládních ekonomů může jít až o 300 % HDP. V podobné řádové výši lze odhadnout i sumu nekrytých závazků českého penzijního systému. Oficiální státní dluh je proti této sumě pouhá svačina.

Proč uvedené ekonomiky pod touto tíhou ještě nezkolabovaly? Důvodem je jediný: zátěž je rozložena do vzdálené budoucnosti. Dnešní třicátníci – budoucí důchodci – ovšem na toto zadlužení jednou těžce doplatí. Není hezké malovat čerty na zdi, ale eutanazie jednou možná bude oficiálně indikovanou „léčbou“. Úporná politická snaha o její legalizaci může mít i ekonomický podtext.

psáno pro Hospodářské noviny

Nezaměstnanost a reklama na diskriminaci

Je-li řeč o integraci menšin a imigrantů, dříve nebo později se začne diskutovat o diskriminaci a předsudcích. Tato diskuse je namístě, protože xenofobie doprovází lidstvo odnepaměti. Již antičtí Řekové dělili lidstvo na občany a barbary. Dnešní Evropané a Američané, vycepovaní politickou korektností, propadají iluzi, že předsudky a rasismus jsou výhradně prohřeškem moderní západní civilizace. Opak je pravdou. Stačí se podívat na některý asijský či arabský film, v němž vystupují Euroameričané. Naopak: současná západní civilizace je jediná, která proti rasismu a předsudkům systematicky bojuje.

Tolerance Západu je do značné míry podmíněna ekonomicky. Evropa si během staletí vyzkoušela, že největší prosperity dosáhly ekonomiky, které byly tolerantní, otevřené a kde předsudky vůči menšinám nehrály zásadní roli: renesanční Itálie, Anglie, severní Německo, Švýcarsko, Holandsko. Naproti tomu netolerantní státy jako Rusko či Španělsko ekonomicky doplácely na svoji nesnášenlivost. V moderní době lze zmínit ekonoma Gary Beckera z University of Chicago, který v roce 1957 dokázal, že v podmínkách konkurenčních trhů představuje rasová či jiná diskriminace dodatečné náklady pro diskriminujícího.

Zajímavé svědectví o předsudcích a jejich ekonomickém významu nedávno podal výzkum provedený v Dánsku. Tamní státní rozhlas a deník Politikem se rozhodly prozkoumat, jaké jsou šance imigrantů na získání zaměstnání. Obě média vyslala pět vyškolených pracovníků, aby pomáhali ostatním imigrantům ucházet se o různá zaměstnání. Výsledek byl překvapivý. Ukázalo se, že největší překážkou jsou předsudky imigrantů samotných. Mnozí z nich si myslí, že získat práci je mnohem obtížnější, než je ve skutečnosti.

Asistenti vyslaní oběma médii našli celou řadu pracovních příležitostí – problém byl přesvědčit nezaměstnané, aby práci přijali. Devětadvacetiletá Anissa Aharaz byla překvapená: domnívala se, že dánští zaměstnavatelé budou mít výhrady k ženám, které nosí hidžáb, nebo které se od majoritní společnosti liší jménem či barvou pleti. Zjistila však, že drtivá většina firem je krajně tolerantní. Co brání vyšší míře ekonomické aktivity přistěhovalců jsou především jejich vlastní předsudky.

Dvacetiletá Arabka Rola El-Dirawi získala pozoruhodnou zkušenost se svými krajany a krajankami žijícími v Århusu. Osmdesát procent imigrantských žen je zde mimo pracovní trh. Rola El-Dirawi zjistila, že lze najít mnoho pracovních příležitostí. Nebyla však schopna přesvědčit ani jednu ze svých rodaček, aby šla pracovat. Nechtěly. Buď preferovaly život v domácnosti anebo jim jejich manželé zakázali jít do práce. Všichni výzkumníci se shodli, že nejdůležitějším opatřením ke změně této situace je pohrozit odebráním příspěvků v nezaměstnanosti palestinským rodinám.

Existuje řada organizací, které se snaží zlepšit život menšin: muslimských imigrantů, Romů a jiných. Většinou pracují se standardním předpokladem, že za neutěšenou situaci těchto menšin mohou předsudky ze strany většinové společnosti. Předsudky ale fungují oboustranně – což ovšem již málokdo zkoumá.

Tyto organizace navíc v dobře míněné snaze pomoci menšinám poskytují širokou publicitu případům diskriminace. Neuvědomují si, že tato snaha jim může i uškodit. Vezměme si příklad romské rodiny, která je z televize trvale ubezpečována v tom, že úroveň diskriminace v České republice je hrozná, a že získat slušnou práci je prakticky nemožné. Jaká bude typická reakce? „Nemá to cenu, shánět práci je škoda času, buďme rádi za sociální dávky.“ Tato „reklama na diskriminaci“ působí i na potenciálního zaměstnavatele. Jaká bude jeho reakce na ustavičnou propagandu? „Nepřijímat Romy je normální,“ pomyslí si. „Takže proč bych právě já měl být výjimkou?“

Problém menšin se podaří vyřešit až (a) trh práce bude ve stavu, kdy zaměstnavatelé budou vděčni za každou pracovní sílu, (b) nezaměstnaní budou jednoznačně preferovat práci před podporou, (c) téma diskriminace bude méně medializováno.

psáno pro Reflex

2.12.05

Švýcarský model pro české zaměstnance

ODS představila své zásady sociální politiky. Mezi široce diskutovanými body zapadla jedna nenápadná, ale zajímavá poznámka. Prostředkem boje proti nezaměstnanosti má být „přijetí modelu pracovního trhu, který umožňuje vysokou míru zaměstnanosti všech skupin obyvatelstva a účinně omezuje šedou ekonomiku.“ Výslovně je zmíněn švýcarský model.

Švýcarsko je skutečně ve srovnání s ostatními evropskými ekonomikami specifické právě nízkou nezaměstnaností a vysokou mírou ekonomické aktivity. V celé historii konfederace se míra nezaměstnanosti dostala jen dvakrát krátce nad hranici 5 %: v roce 1994 a 1997. Typické hodnoty se pohybují v rozmezí 1 až 4 procenta. Míra ekonomické aktivity je nejvyšší na světě: 88 % podle údajů z roku 2004. To vše při vysokém počtu imigrantů a azylantů. (Připomeňme, že cílem Lisabonské strategie bylo zvýšit míru ekonomické aktivity v EU alespoň na 70 %.) Jde o neopakovatelnou národní zvláštnost nebo o univerzální recept?

Hledejme, v čem se liší švýcarský pracovní trh od většiny zemí EU. V první řadě je mnohem liberálnější ohledně podmínek přijímání a propouštění zaměstnanců. Existuje absolutní pružnost přijímání: lze smluvně stanovit libovolné podmínky pro práci na částečný úvazek a na dobu určitou. Švýcarsko je v tomto směru stejně liberální jako například Austrálie, Hong Kong, Singapur nebo USA. Tento přístup je veden pragmatickou úvahou „lepší práce na částečný úvazek než žádná práce“. Pochopitelně platí, že pracovník s praxí má větší šanci získat trvalý a plný pracovní úvazek než dlouhodobě nezaměstnaný.

Propouštět pracovníky je ve Švýcarsku rovněž snadné. V Evropě mají jen Islanďané volnější ruku při propouštění zaměstnanců – mimochodem, islandská nezaměstnanost je rovněž nízká. Je to pochopitelné. Firma, která ví, že v případě krize smí propouštět, se nebude bát přijímat nové pracovníky. Naproti tomu například francouzská, italská či německá firma – což jsou země, kde je propouštění zákonem značně komplikováno – se bude snažit vyhnout se přijímání nových pracovníků stůj co stůj. Dopad na nezaměstnanost a hospodářský růst je zřejmý. Širší světové zkušenosti tento přístup jen potvrzují. Ještě mnohem důraznější ochranu před propouštěním skýtají zákony zaměstnancům například v Angole, Nepálu nebo v Panamě. Ze všech zemí jmenovaných v tomto odstavci jsou nejbohatší právě Švýcarsko a Island.

Zde je nutné podotknout, že švýcarští podnikatelé své svobody propouštět nezneužívají. Podle statistik je fluktuace pracovní síly pod Alpami mnohem nižší než ve Spojených státech. „Švýcarsko má nízkou úroveň zákonné ochrany práce, ale míra stability pracovních vztahů je vysoká,“ říká Alfonso Sousa-Poza, ekonom z univerzity v Sankt Gallenu. Švýcaři nejsou Američané a nelibují si v hektických výkyvech v přijímání a propouštění. Toto je spíše kulturní rys než důsledek specifické podoby pracovní legislativy – rys, který není cizí ani české povaze.

Kultura a tradice také určuje postavení odborů. Ve většině evropských zemí zakořenil tripartitní model, který má kořeny v italském korporativním státu dvacátých a třicátých let. Předáci odborových svazů jsou partnery při jednání s vládou, což jim propůjčuje nepřiměřeně velkou moc. Švýcarští odboráři jednají se zástupci kantonů a měst, nikoli s centrální vládou. Odborové hnutí zahrnuje asi 25 % zaměstnanců a je velmi decentralizované. V zemi funguje zhruba 600 kolektivních smluv. Mnohé z nich obsahují doložku o „sociálním smíru“, která zakazuje stávkovat nebo provádět podobné nátlakové akce. Švýcarské odbory jsou všeobecně známy svojí umírněností a snahou o nalezení dohody; totéž platí pro zaměstnavatele.

Ve Švýcarsku neexistuje problém s pověstným českým „švarc systémem“. Pracovní legislativa je totiž tak flexibilní, že není zapotřebí ji obcházet. Rovněž daňová zátěž práce je nižší. Díky tomu objem šedé ekonomiky zaujímá jen asi 8,8 % hrubého domácího produktu (podle Světové banky). Pro zajímavost, Švédsko má podle stejného zdroje 19,1% podíl šedé ekonomiky na HDP – přesně stejný jako Česká republika.

Švýcarský sociální model by mohl být pro Českou republiku trefou do černého. Naproti tomu německý model vedl ke krizi, francouzský doslova vyhořel a skandinávský je jen Potěmkinovou vesnicí. Důsledky jsou zřejmé.

psáno pro Lidové noviny